.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Květen 2016

Italský deník 10

26. května 2016 v 13:25 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části





Pátek 26. června 2015 - druhá část dne

Náš výlet jsme přerušili v Manfredonii, odkud jsme pokračovali dál.


Po serpentýnách jsme z pobřeží stoupali autem do nejvýše položeného sídla na Garganu, kterým je Monte Sant'Angelo, které leží v nadmořské výšce 796 metrů. Dívala jsem se na azurově modrou oblohu a na rychle letící mraky a došlo mi, že nahoře to bude zase pěkně foukat. Fotila jsem si ze serpentýn, vinoucích se po kopcích, moře. V polovině stoupání jsme zaparkovali na rovném prostoru u malé kapličky. Fotila jsem si zvláštní, jako by naskládané kopce, bílé krasové skály a nakonec si natočila rychle letící mraky po obloze. Chtěla jsem si odtud vyfotit i moře, ale z těchto míst to nešlo, výhledu bránilo husté křoví za svodidly a serpentýna pod námi.

Začínáme stoupat k Monte Sant'Angelo, které je vidět na levém kopci.
Na kopci v popředí si můžete všimnout "betonové" zatáčky

Pohled z auta na moře a olivové sady, z části zastíněné mrakem

Přes kamennou zídku u silnice je dole vidět Manfredonie

Kaplička, u které jsme udělali malou zastávku

Odtud jsme pokračovali v jízdě do kopce a potkali na vozovce kozy. Naštěstí byly u svodidel. Být někde uprostřed vozovky, hrozilo by to malérem, protože tu byl docela slušný provoz.

Kopce ukazují ukládání hornin. Cíl naší cesty Monte Sant'Angelo je vidět nahoře uprostřed fotky

Co tu děláte, potvůrky rohaté?

Pak několik posledních serpentýn už mezi zástavbou a byli jsme na místě. Auto jsme zaparkovali na jižním okraji města, odkud je krásný výhled do kraje. Opřel se do nás ostrý vítr a já zalitovala toho, že jsem si nekoupila v Manfredonii něco na sebe. Udělala jsem si několik fotek z okraje města a pak si znovu natočila rychle letící mraky.

Náš cíl už je na dohled

Monte Sant'Angelo

Pohled shora na zvláštní kopce a na moře

Aglomerace, která je vidět dole, je Manfredonie

Monte Sant'Angelo je krom toho, že je nejvýše položeným osídlením, současně i nejchladnějším místem Gargana. Byli jsme tu už dvakrát během našich pobytů na Garganu v roce 2005 a 2006, ale takovou zimu jsme tady nezažili. Vystoupali jsme ke hradu, který je na jednom z nejvyšších míst a připadali si jako na Sibiři. Zima a zima!

Hrad s věží gigantů

Hrad, který se rozkládá na jednom z nejvyšších míst města, zaujíma strategickou pozici.
Má zajímavé jméno, ve kterém se promítají všichni ti, kteří se podíleli na jeho výstavbě, či ho jen vlastnili. Jmenuje se Normansko-Švábsko-Anjouovsko-Aragonský hrad. Jeho počátky se datují do roků 837 - 838, kdy byl postaven biskupem Siponta a Beneventa Orsem I. Později byl rozšířen Normany. Švábové a Anjouovci ho využívali zejména jako vězení. Aragonci hrad obývali a nechali vybudovat jeho další opevnění, zejména poté, co se začaly šířit střelné zbraně.
Kromě opevnění jsou dochovány Normanské věže, zejména věž gigantů, která je 18 metrů vysoká a její stěny jsou tři metry široké. Cisař Fridrich II. Švábský tu nechal pro svou milou a pozdější poslední manželku Biancu Lancii, vybudovat reprezentativní obydlí. Rod Anjou tu oproti tomu věznil své politické oponenty.
Další zajímavostí je i to, že hrad je o téměř dvěstě let starší, než město. To začalo vznikat až po roce 1000.

Na hrad, ze kterého je krásný výhled do okolí, jsme tentokrát nešli, protože ho máme prohlédnutý z minulých návštěv. Ale o obrázky z něj se s vámi podělím. Vznikly v letech 2005 a 2006.













Vydali jsme se uličkou pod hradem k nejslavnějšímu místu tohoto města, kterým je svatyně Sv. Archanděla Michaela.

Zvonice svatyně se vypíná nad dalšími stavbami.
Takto krásně je vidět z hradu

Z uličky pod hradem je vidět zvonice svatyně, která je položena níž než hrad

Dolní část uličky už byla ve stínu

Původní svatyně vznikla roku 490 po prvním zjevení Archanděla Michaela na Garganu.
Podle pověsti pán nad Garganem Elvio Emanuele ztratil nejkrásnějšího býka ze svého stáda a toho pak našel v nepřístupné jeskyni. Rozhodl se zbavit býka trápení a snažil se ho usmrtit lukem a šípy. Šípy se však v jeskyni otáčely a zraňovaly Elvia. Ohromen šel do Siponta za biskupem, který ho vyslechl a pak ho vyzval ke třem dnům motliteb a pokání. Na konci třetího dne se biskupovi zjevil Archanděl Michael, který jeskyni věnoval křest'anům pro jejich motlitby s tím, že nad ní bude bdít.

Podruhé se Archanděl Michael zjevil roku 492 biskupovi ze Siponta, které bylo obléháno a čelilo útokům hord germánského krále Odoakra. Po třech dnech motliteb se archanděl zjevil a slíbil vítězství. Obyvatelé Siponta tehdy opravdu nad Odoakrem zvítězili. Jako projev vděčnosti všichni obyvatelé Siponta vystoupali na horu k jeskyni.

Roku 493 se Archanděl Michael zjevil potřetí. Biskup Maiorano se vydal s poutníky do Říma, aby požádal o vysvěcení jeskyně. 29. září se Archanděl Michael zjevil a sdělil mu, že žádosti není třeba, protože jeskyně už je posvěcená jeho přítomností. Biskup pak nařídil stavbu kostela v přední části jeskyně, která až do dnešních dnů zůstává uctívána a bývá nazývana "nebeskou bazilikou". Od té doby se 29. září konají oslavy Archanděla Michaela.

Ke čtvrtému zjevení došlo v roce 1656, kdy byla Itálie zachvácena morovou epidemií, která se nedařila zastavit. Archanděl Michael se tehdy po motlitbách k němu zjevil a nařídil požehnat kameny. Ten kdo se kamenů pak dotkl, byl proti morové nákaze imunní. Na počest tohoto zázraku nechal arcibiskup Puccinelli postavit pomník světce "Památník věčné vděčnosti".

Věřte - nevěřte.
Kult Archanděla Michaela ke Garganu patří, at' už tomu bylo jakkoli.

Vstupní portál

Svatyně je tvořena dvěmi úrovněmi. Horní tvoří vstupní románský portál a zvonice. Dolní částí je jeskyně, která slouží ke křest'anským motlitbám už od roku 490.
Vstupní portál a jeskyně jsou propojeny schodištěm, které bylo postaveno ve 13. století v románsko-anjouovském slohu. Ze stejné doby pochází i zvonice, vybudována Karlem I. z Anjou.


Jako inspirace pro stavbu zvonice posloužila schémata věží Castel del Monte.

V průběhu staletí byla svatyně navštěvována králi i papeži, dokonce jí navštívil i sv. František z Assisi. Vedla do ní i poutní cesta ze San Giovanni Rotondo, které jsme navštívili dopoledne.
Svatyně v Monte Sant'Angelo je jedním ze tří hlavních evpropských míst věnovaným kultu Sv. Archanděla Michaela, vedle posvátného San Michele ve Val di Susa v Piemontu a Mont-Saint-Michel v Normandii.

25. června 2011 se svatyně stala součástí světového dědictví UNESCO.
Roku 2014 National Geographic Society zařadil jeskyni Svatého Archanděla Michaela mezi nejkrásnější jeskyně světa.

Poprvé jsme tu byli v roce 2005, ale byli jsme tu kolem jedné hodiny po poledni a trefili jsme se bohužel do siesty a svatyně tehdy byla zavřená.
Návštěvu jsme si proto zopakovali v následujícím roce, kdy jsme sem jeli v pozdním odpoledni a znovu narazili na zavřené dveře. Před vchodem, který jsem si tehdy opakovaně fotila, jsme byli asi ve třičtvrtě na čtyři. Že bychom tady byli zase brzy? Prošli jsme si tehdy celé město a ke svatyni se vrátili kolem páté odpolední v naději, že tentokrát snad už bude otevřeno. Nebylo!
Fotografie, které jsem tehdy pořídila, jsem se rozhodla ukázat, protože jsou, na rozdíl od těch z roku 2015, zalité sluncem:








Návštěva svatyně Sv. Michaela Archanděla se tedy zdařila až na třetí pokus. Před vchod jsme přišli přesně v pět hodin. Sestoupili jsme po schodech a došli do jeskyně. Vzhledem k tomu, že se v ní konala při našem příchodu mše, usuzuji, že bylo otevřeno už něco před pátou.
Horní část svatyně byla už z větší části ve stínu.



Vstup do podzemí

Po stěnách jsou pozůstatky fresek

Schody a schody

Po skončené mši uklízí kostelník oltář a nabádá návštěvníky, aby nefotili

Zkusila jsem hledat na oficiálních stránkách otevírací dobu a tam zjistila, že se jeskyně otevírá odpoledne v 16:30.
Pro případné zájemce, kteří by se na tento unikátní chrám chtěli podívat, uvádím webovou adresu: http://www.santuariosanmichele.it/

V jeskyni se nesmí fotit, ale já zákaz několikrát porušila a nebyla jsem zdaleka sama. Fotila jsem bez blesku a fotky jsou nepříliš kvalitní. Proto jsem stáhla nějaké fotografie z webu, abyste si mohli udělat obrázek o tom, jak to tam vypadá.



Zdroj fotografií: INTERNET
Oficiální stránky svatyně Sv. Archanděla Michaela - Santurariosanmichele.it
První dvě z fotografií jsou z 8. května 2016, kdy se slaví první zjevení Archanděla Michaela

Z jeskyně jsme potom šli do "nebeské baziliky", která byla vestavěna do její přední části. Přecházel po ní vysoký starý kněz a opravdu hlídal, aby někdo nevytáhl fot'ák. Prošli jsme si celé podzemí, prohlédli si výstavu věnovanou kultu Sv. Archanděla Michaela a já si v prodejničce suvenýrů koupila knihu o tomto místě. Chvilku jsme zvažovali, zda se ještě nepůjdeme podívat do muzea, které je také v podzemí, ale pak jsme nešli. Vystoupali jsme schody nahoru, vyšli ven a znovu se do nás opřel vítr.

Gotické oblouky vestavěné do skály

Kamenný oltář

Schody nahoru (a že jich bylo)

Výstup po schodech za chvilku skončí - aneb, v dálce vidím světýlko

Madonna s ježíškem

Pro zájemce jsem objevila toto video, jsou na něm vidět místa, která jsem se snažila vyfotit a díky nimž se dostanete do nebeské baziliky, aniž byste museli sestupovat po schodech: https://gloria.tv/media/dhQFUYXRKfF

Na nádvoří jsem si ještě vyfotila nějaké detaily.



Škoda jen, že už slunce bylo nízko

Ještě pro ilustraci dvě fotografie z roku 2005, kdy jsme odtud neodjížděli po serpentýnách k pobřeží, ale vraceli jsme se vnitrozemím. Je na nich vidět to, co bylo přistavěno k jeskyni a dokládá rozsáhlost podzemních prostor.

Panorama Monte Sant'Angelo z vnitrozemí. Uprostřed svatyně Archanděla Michaela, vpravo hrad

Detail zadní části svatyně, který je vystavěn z části do jeskyně a z větší části do svahu

Nedaleko od svatyně stojí "Památník věčné vděčnosti", který nechal v roce 1656 postavit arcibiskup Puccinelli, jako poděkování Archandělu Michaelovi za záchranu před morovou nákazou.

Takto jsem ho vyfotila v roce 2006, ratolest nad světcem byla ještě zelená

Tato fotografie je z roku 2015, ratolest zčernala a žárovka mě opět pobavila

Detail "morového sloupu"

V tomto městě se na každém kroku a v každém obchůdku dají koupit
sošky, obrázky, či zdobený porcelán s Archandělem Michaelem

Ač svítilo sluníčko, byla sprostá zima. Byli jsme opravdu jako dva exoti. Kolem nás chodili lidé v bundách a svetrech, děti měly na hlavách čepice. Vzpomněla jsem si na naše dvě předchozí návštěvy a došlo mi, že taková zima tu nikdy nebyla. Vše umocňoval ostrý a studený vítr, který se honil uličkami města a slunce, které už bylo hodně nízko a na spoustě míst byl stín. Znovu jsem zalitovala toho, že jsme si v Manfredonii nekoupili něco teplejšího na sebe. Na Corso Vittorio Emanuele jsme narazili na obdobu našeho secondhandu a vešli dovnitř s nadějí, že si koupíme něco na sebe. První, co nás zarazilo byl smrad a pak ceny tak vysoké, že nám přecházel zrak. "Tak to radši zmrznu", pronesl můj muž a řítil se z obchodu. Bylo mi jasné, že spíš než ceny ho vyhnal ten smrad. Vyšla jsem za ním a on se přiznal, že kdyby tam zůstal ještě déle, určitě by se pozvracel. Po několika krocích jsme objevili čínský obchod. Obchodník byl podnikavý, věděl, co je žádáno a měl na venkovním stojanu vystaveno zboží, které je vhodné do jarního, či podzimního počasí, či dne, jako byl tento. Nepočítal ale s tím, že by o vystavené zboží mohli projevit zájem dva zmrzlí turisté. Stále štíhlý muž vysoký 185 cm a poněkud prostorově výrazná žena. To, co viselo před krámem, bylo na malé a hubené. I přesto jsme vešli dovnitř v naději, že by tu něco na nás mohli mít. Neměli! Ale alespoň jsem chvilku pobyli v prostoru, kam nefoukalo a kde nebyla zima.

Náš původní plán, že se zajdeme podívat na templ, padl. V polovině cesty jsme to otočili a abychom nešli stejnou trasou kolem hradu, který je na jednom z nejvyšších míst a kde to bude foukat ještě víc, zahnuli jsme na Piazza Cappelletti a vraceli se k autu. Šli jsme kolem naší oblíbené cukrárny, kde jsme si při dvou předchozích návštěvách dávali zmrzlinu. Škodolibě jsem se muže zeptala, zda si dáme dneska zmrzku. Jeho odpověd', kterou jsem si vyslechla, je nepublikovatelná.


Světlo a stín a člověk, který se na rozdíl od nás lépe oblékl

Schody z Piazza Cappelletti v roce 2015

A tytéž schody v roce 2006 - menší keře nahoře a méně plevelu na schodech

V Monte Sant'Angelo se chystala možná nějaká slavnost, či bdělí strážci pořádku chtěli zabránit vjezdu do historického centra těm, kteří tam nepatří, nevím. Každopádně policie kontrolovala auta, která chtěla vjíždět do města a začaly se tvořit fronty aut. Někteří nervozní řidiči i troubili. Nás, kteří jsme z města odjížděli, pustili bez problémů.
Ještě před nástupem do auta jsem si udělala několik záběrů.

Všimněte si té silnice vlevo, po které jede bílé auto.
Za chvíli po ní pojedeme i my

A to je záběr ze silnice, na kterou jsme se před okamžiky dívali shora.
Staré město je ještě ozářené sluncem

Po stejných serpentýnách, po kterých jsme sem přijeli, jsme sjeli dolů k pobřeží. Cestou nás překvapila koza, která na nás shlížela ze zídky. Tentokrát jsem měla fot'ák po ruce, protože jsem si předtím fotila panoramu města a moře pod ním. Na fotkách to vypadá jako by Monte Sant'Angelo leželo na mořském břehu. Ono to vypadá podobně i na mapách, nebýt toho výškového rozdílu 796 metrů. Muž mi na jednom příznivém místě zastavil a já si udělala pár fotografií.

Koze vlaje ve větru bradka




Kopce a kopečky, moře, rozlehlé olivové háje - to je Gargano

Serpentýny jsme zdárně zdolali a u pobřeží najeli na silnici SS89, která je nově vybudovaná a vede kolem Mattinaty. Její část vede tunely a po těch serpentýnách, které byly místy dost nebezpečné, byla jízda po nové silnici pro manžela za odměnu.

Mattinata

Nová silnice SS89

Nebýt toho větru, byl by to nádherný den. Azurově modrá obloha s jen občasným obláčkem.
Zvažovali jsme, zda si uděláme v Mattinatě zastávku, ale i tady foukal vítr a ten v kombinaci s našim lehkým oblečením, nás od našeho úmyslu odradil. Fotila jsem si za jízdy cestu, po které jsme jeli.

Pokračovali jsme směrem k Vieste a při sjezdu k pobřeží jsme kousek od silnice zahlédli věž, kterých je po pobřeží nepočítaně a které sloužily jako obranný prvek, zejména při nájezdech Saracénů. Tato se jmenuje Torre San Felice. Poprosila jsem manžela, aby zastavil a pak jsme se šli podívat na věž a její okolí. Tady už ten vítr nebyl tak ostrý jako v kopcích. Od věže byl krásně vidět krasový oblouk stejného jména a byla jen škoda, že jsme tu byli v pozdním večeru. Musí to být krásné, když na vše zasvítí ranní slunce.

Torre San Felice

Pohled od věže

Krasový oblouk San Felice

Totéž příblíženo - škoda jen toho slunce z druhé strany

Rok 2005 - San Felice z moře. Vlevo obranná věž, uprostřed krasový oblouk.
Byla do něj fronta loděk s turisty, které jím proplouvají při prohlídkách jeskyní


Pokračovali jsme dál a já pak ještě jednou poprosila manžela o zastávku. Tentokrát zůstal sedět v autě a já vylezla ven sama. Šla jsem po už prázdné pláži v Portanuovo a fotila si ve večerním sluncí ostrov, kterému Italové říkají Isola della cipolla selvatica, což se dá přeložit jako Ostrov divoké cibule. Trochu to připomíná dva ostrovy, jižně od chorvatského Hvaru, kterým se říká Lukavci. Ne proto, že by byly porostlé trávou a vytvářely louku v moři, ale luka je planý česnek, kterým jsou tyto ostrůvky porostlé.
Ostrov u Portanuovo je neobydlený a já si na něj pamatuji z vyjížd'ky lodí v roce 2005.

Isola della cipolla selvatica v roce 2015 ze břehu, včetně dvou útesů jižně od něj

Totéž přiblíženo - 2015

Isola della cipolla selvatica z moře v roce 2005 - útesy jakoby nebyly, jsou před ostrovem

A tady už z jiného úhlu jsou útesy u ostrova vidět - 2005

Vrátila jsem se k autu a přes Vieste, kde jsem si z auta vyfotila maják na ostrově sv. Eufémie, jsme pokračovali do Peschici a pak do rezidence, kde jsme bydleli.


U auta jsme se potkali s paní Marcelou a jejím manželem. Odnášeli si zavazadla k autu a loučili se s námi. Pak se k nim připojil i zbytek party. Pan Luigi už bude zítra potřebovat apartmán pro další hosty. Budou vyjíždět hodně brzy ráno. Popřáli jsme jim št'astnou cestu a rozloučili se. "Tak zase za rok tady!", zaslechli jsme, míříc ke schodům.

Došli jsme k nám nahoru a muž si sedl na terasu a pronesl, že toho má za dnešek "plný kecky". Byl opravdu hodně unavený. Dost jsme toho nachodili, jen těch schodů bylo nepočítaně a navíc musel řídit, zatímco já se jen vezla.
Ujeli jsme 215 kilometrů.
Muž pak jen řekl: "Ujet dvěstěpatnáct kilometrů to je brnkačka, ale dvěstěpatnáct kiláků serpentýn je hodně náročné."

Večer se zastavila na kus řeči paní Lenka, zdravotní sestra, která tu byla na dovolené v vnučkou Viktorkou. Ta je stejně stará jako Sára a občas mi jí připomenula. Ptala se, kde jsme dnes byli, že nás neviděla na pláži a ani v poledne nás nezaregistrovala. Povyprávěli jsme jí o výletě, který jsme podnikli. Pak už se spíš domlouvala s mužem, zatímco já dělala opožděnou večeři. Můj muž jí v týdnu slíbil, že je obě, včetně zavazadel, odveze k autubusu, kterým se budou vracet domů. Když sem před týdnem přijely, autobus je "vyhodil" v zatáčce u jedné z rezidencí. Došlo mi, že jsme se s řidiči, praavděpodobně toho autobusu, před týdnem bavili. Dost dobře jsem nechápala, proč je nedovezli až sem.

Tak takový byl náš pátek.
Navštívili jsme dva kostely, jeden patří k nejnovějším, druhý k nejstarším.


Pokračování příště.

Italský deník 9

24. května 2016 v 14:27 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Pátek 26. června 2015

Ráno vstáváme o něco dříve než obvykle a vydáváme se do Peschici na trhy.
Maria, manželka pana Luigiho, nám řekla, že budou v pátek, to je dnes, jako náhrada za ty, které se nekonaly minulou sobotu. Je slunečno, sice se po obloze honí mráčky, ale vítr, který se od včerejška neutišil, určitě zažene všechny deště, které by mohly zahrozit.
Při výjezdu z rezidence jsem zaregistrovala, že "náš pes" sedí u Diomedovy sochy, nedaleko vstupu do rezidence.
Ten malý pitomeček asi čeká, až půjdeme na pláž. Přiznám se, že mi ho v ten moment bylo líto.

Trhy jsme našli "na první dobrou", přesně v těch místech, kde jsme byli už v sobotu, když se nekonaly. Koupili jsme něco pro děti a já si koupila nádherně svítivě červený lak na nehty, který stál pouhé €.

Pro dnešek jsme se rozhodli, že podnikneme celodenní výlet do míst, kde jsme sice už byli, ale zdaleka ne všechno viděli.
Z Peschici jsme vyjeli a jeli kousek kolem pobřeží. Vlny hnány větrem s bílými čepicemi narážely na pobřeží. Dnes to opravdu na koupání moc nevypadá. Pak jsme z pobřežní cesty odbočili a jeli přes Forresta Umbra. Tentokrát daňci v oboře nebyli a mě došlo, jaké jsme měli minulý týden štěstí. Po výjezdu z lesa nám zpestřila cestu růžovoučká prasátka, která asi utekla z nějaké ohrady a potulovala se po vozovce. Zalitovala jsem, že nemám fot'ák po ruce, ale že ho mám v zavřené fototašce v kufru auta, kam jsem ho dala při odjezdu z rezidence, abych ho nemusela sebou nosit po trhu, či aby nedráždil nějakého nenechavce, kdyby zůstal ležet uvnitř auta.
Manžel pak zastavil, protože "musel" a já toho využila a fototašku jsem si vzala do auta. Cestou pak, do našeho prvního cíle, kterým bylo San Giovanni Rotondo, jsem z auta fotila okolní krajinu a mraky na obloze.

Silnice do San Giovanni Rotondo

Mraky zastiňují část kopce

San Giovanni Rotondo patří mezi nejnavštěvovanější křest'anská poutní místa a denně do něj směřují spousty poutníků, ale i obyčejných návštěvníků, jako jsme byli my dva.
Město je známé zejména tím, že v něm působil Padre Pio.

Bylo založeno v roce 1095 na místě zaniklé římské vesnice ze 4. století před Kristem. Stále viditelné hroby a kruhové křtitelnice (rotonda) dokládají uctívání římského pohanského boha dvou tváří Januse. Nejstarší sakrální stavbou, jejíž vznik se datuje do 6. až 7. století, je kostel Sv. Jana Křtitele, který byl vybudován na ruinách starobylého chrámu boha Januse. Bývala zde povinná zastávka na poutní cestě k jeskyni sv. Archanděla Michaela. V období středověku bylo město ekonomicky silné a mělo důležitou roli, k níž patřilo například stanovování cen na prodávané zboží na celém jihu.
V roce 1540 zde byl na popud papeže Julia III. vystavěn kapucínský kostel s přilehlým klášterem Santa Maria delle Grazie, ve kterém od roku 1916 až do své smrti v roce 1968 působil františkánský mnich Padre Pio. Z jeho popudu došlo mezi roky 1956 - 1959 k jeho přestavbě.

Dlouho jsme hledali místo k zaparkování. Vyjeli jsme nejprve až úplně nahoru k místům, která jsme chtěli navštívit, ale všechna parkoviště byla plná. Jednosměrky nás pak zavedly dolů a tam se nám v polovině svahu podařilo najít místo, kde jsem nechali auto. Do parkovacího automatu jsem nasypala něco mincí a pak jsme pěšky stoupali zpátky tam, kde jsme před chvílí byli autem. V polovině stoupání jsme objevili veřejné záchodky a oba jsme toho rádi využili. Když jsme vystoupali na vrchol, před jeden z nejkrásnějších moderních kostelů, opřel se do nás vítr. Měla jsem na sobě jen hedvábnou blůzku s krátkými rukávy a manžel byl pouze v košili. V ten moment mi byla zima a já zalitovala, že jsem si do auta nepřibrala ještě něco dalšího na sebe. Muž se na mně díval a pak pronesl: "To jsme to vymňoukli s tím oblečením, vid'. "Snad se trochu oteplí", odpověděla jsem mu a doufala, že budu mít pravdu.
Kolem nás chodili lidé ve svetrech a větrovkách a my v ten moment vypadali, jako bychom přijeli z teplých krajin.

První naší zastávkou se stal nový Poutní kostel Padre Pio, který byl vybudován mezi roky 1994 - 2004. Jedná se o jeden z největších kostelů v Itálii, který byl postaven podle projektu architekta Renza Piana. Jeho vnitřní prostor je 6 000 m2 a je schopen pojmout 7 000 lidí. Na prostor před kostelem, kde se konají mše pod širým nebem, se vejde velké množství lidí. Když byl kostel 1. července 2004 slavnostně otevírán, zúčastnilo se toho více než třicet tisíc lidí.


Moderní stavba byla hned od počátku některými církevními hodnostáři kritizována, protože se liší od klasických forem kostelů nejen svým půdorysem, který není obdélníkový, ani křížový, ale i svým tvarem a zejména dekoracemi interiéru. Mnohým vadilo i to, že kostel je v kontrastu s pravidly františkánského řádu, hlásajícím chudobu a že finance na jeho výstavbu měly být raději použity na pomoc lidem v nouzi. Dolní část je ve tvaru spirály, která je považována za zednářský symbol. Vadil i bronzový kříž, který musel být následně odstraněn. Své kritiky našly i vstupní bronzové dveře do baptistéria, neboť i na nich je prý velké množství zednářských symbolů.

Hlavní novinkou při výstavbě je použití apricenského kamene, ze kterého je vytvořeno 22 oblouků, na nichž je položena střecha, podepírána ocelovými nosníky. Jednotlivými bloky kamenů prochází kabel z ocelových vláken, který v případě seismického ohrožení absorbuje přebytek energie. Oblouky se potkávají v ústředním pilíři, který je vysoký 4,40 metru, je zapuštěn do hloubky 6 metrů a jeho šířka je 26 metrů. Je vytvořen ze speciální betonové směsi, aby bylo zabráněno vzniku trhlin. Na projektu se podílel i tým geologů, neboť kostel stojí v místech vysoce rizikové seismické aktivity. Pozoruhodným výsledkem práce architektů, technologů a geologů je to, že kostel vydrží šestkrát vyšší zátěž, než bylo nejsilnější naměřené zemětřesení v této oblasti.

Kostel je dvoupodlažní. V horní části kostela je liturgický sál, eucharistie a sakristie.
V jeho dolní části je vybudována krypta půlkruhového tvaru, kam bylo 19. dubna 2010 přeneseno z kostela Santa Maria delle Grazie tělo světce. Ke kryptě se přichází spirálovou chodbou, která je bohatě zdobena mozaikami, které znázorňují na jedné straně biblické výjevy a na druhé život Padre Pia. Jsou tu také tři konferenční místnosti, pokoje pro přijímání poutníků a 31 zvukotěsných zpovědnic. Spojení mezi horní a dolní částí zajišt'uje točité schodiště. Přístup sem je také možný z rampy kostela, či výtahem.

Venkovní prostor, jehož plocha je 8 000 m2, je vydlážděný stejným apricenským kamenem, ze kterého je vytvořena podlaha horní části kostela. Na jeho jižní straně je monumentální kamenný kříž a osm zvonů. Severní stranu zdobí 30 olivovníků, zasazených do plochy, za níž je důmyslně vybudovaný zavlažovací systém tvořený kaskádami s tekoucí vodou. Jsou zde vysázeny rostliny typické pro tuto oblast - cypřiše, borovice, myrty, levandule, břečt'any a další.
A něco málo čísel - na stavbu tohoto kostela bylo použito 30 000 m3 železobetonu, 1 320 kamenných bloků z apricenského kamene, což se rovná přibližně 900 m3, 70 000 m3 skalního kamene, 60 000 tun oceli, 5 000 m2 skla, 19 500 m2 preoxidované mědi na střechu a 3 kg zlata na pozlacování mozaikové výzdoby a krypty v jeho dolní části.


Zprvu bylo navíc ještě pod mrakem, jako by nestačil ten studený vítr

Zvonice s křížem a svažující se plocha pro mše pod širým nebem

Před zvonicí jsou bílé kamenné holubice

Zvony jsou seřazeny podle notové osnovy

Poutní kostel Padre Pio

Oltář pro bohoslužby pod širým nebem

Zvonice, kříž a dramatické mraky

Došli jsme ke kostelu a zjistili, že uvnitř je mše. Malou chvilku jsme postáli vzadu u jižního vchodu a já se zaposlouchala do zpěvu mladé jeptišky. Ne, nejsem věřící, kostely vnímám jako umělecká díla, ve kterých nacházím klid. Ten zpěv, který se nesl prostorem, mi připadal andělský.
A ted' se mi můžete smát.
Udělala jsem si několik fotek od vchodu.
Přišlo nám hloupé, chodit mezi modlícími se věřícími s fot'ákem a kamerou, proto jsme z kostela vyšli na jeho ochoz. Na vývěsce u vchodu jsem se dočetla, že mše se tu konají několikrát denně.
Je to náhoda, ale i při naší návštěvě před deseti lety byla v kostele mše.

Mše v roce 2015

Mše v roce 2005

2015 - já, Hobit a odcházející muž

2005 - oba o deset let mladší

Z bočního ochozu


Nevím, které z těchto dvou dveří vyvolaly polemiku na téma zednářských symbolů.
Vložila jsem je do článku raději oboje dvoje.

Před druhými dveřmi, na kterých je Sv. Petr, je venkovní křtitelnice

Na severní straně jsme vešli a po schodišti sestoupili do spodní části kostela. Když jsme tu byli před deseti lety, byla tato část ještě nedokončená a tudíž uzavřená. Byla tu tehdy přístupná jen spodní rampa pod zvnonicí. Procházeli jsme spirálovou chodbou s mozaikovou výzdobou a já si jí fotila. Mozaiky jsou moderní, stejně jako celý kostel. I když nejsem věřící, bibli jsem četla a doufám, že jsem následující mozaiky posala správně. Pokud ne, budu ráda, když mě někdo opraví.

Marii se zjevuje anděl

Betlém

Útěk do Egypta


Výjevy ze života Padre Pia

Netušili jsme, co nás čeká.
Prošli jsme chodbou, která zatáčela a před námi se otevřel bohatě zlatem zdobený prostor půlkruhové krypty, do které stála fronta lidí. Zařadili jsme se a pomalu postupovali dál. Došlo nám, kam míříme. Ve výklenku za sklem byla skleněná rakev s nabalzamovanými ostatky Padre Pia. Všimla jsem si, že mnozí hladí sklo, či ho líbají a někteří pláčou.
Uvědomila jsem si, co dokáže s lidmi víra.
V ten moment jsem si připadala divně a nepatřičně.
Vždyt' já jsem jen divák. I přes tyto pocity jsem si svatého vyfotila.
Oni si ho totiž fotili i ti, kteří plakali, či líbali sklo.

Ústřední pilíř, o kterém jsem se zmínila v popisu stavby a který je v horní části za oltářem,
Ve spodní části kostela je bohatě zdobený mozaikou

Já jsem život

Ostatky sv. Pia z Pietrelciny

Podzemní krypta je bohatě zdobená

Zdobí jí mozaiky ...

.... a také strop, který je vykládaný plátkovým zlatem

Vedle krypty v zázemí jsou uloženy další památky, například tento relikviář

Poprvé v životě jsem viděla nabalzamované tělo, nepočítám-li mumie v klatovských katakombách. O tuto možnost jsem se připravila před deseti lety, kdy jsem v horkém letním dni absolvovala návštěvu tohoto města v tílku a krátké sukni. Tílko bylo kamenem úrazu a kvůli holým ramenům jsem nebyla vpuštěna do kostela Santa Maria delle Grazie, kde byl tehdy Padre Pio uložen. Bylo to pro mě svým způsobem zklamání, protože jsme s mužem vystáli v horku frontu a před vchodem nebyli vpuštěni dovnitř.
I proto jsem si na tuto návštěvu vzala blůzku s rukávy, abych znovu nebyla odněkud vyhozena. Vzpoměla jsem si na návštěvu Florencie, kde v kostelích půjčují podobně nevhodně oblečeným lidem pláštěnky přes ramena.

Františkánský mnich Padre Pio je zejména na Garganu světcem číslo jedna. Dalo by se téměř říci, že je zde kult tohoto svatého. S jeho sochami a obrazy je možné se setkat ve všech městech a městečkách. Jeho portrét zdobí i hrnečky a talířky prodávané v obchodech se suvenýry.


Padre Pio, či také sv. Pio z Pietrelciny, jehož občanské jméno bylo Francesco Forgione, se narodil v roce 1887 v Pietrelcině v Kampánii. Jeho touhu stát se knězem podporovala silně věřící matka. V roce 1904 složil slib chudoby, čistoty a poslušnosti, stal se novicem kapucínského řádu a přijal jméno "Fra" Pio. Do roku 1908 studoval teologii v kláštěře Serracapriola v Apulii. Od roku 1916 působil v San Giovanni Rotondo. Byl vynikajícím zpovědníkem, věnoval se rozsáhlé korespondenci, ale nejznámějším se stal svými stigmaty, jejichž pomocí zázračně uzdravil mnoho lidí. Nedaleko kláštera, ve kterém žil, nechal vystavět nemocnici Dům pro úlevu od utrpení. Zasadil se také o přestavbu kostela Santa Maria delle Grazie. Zemřel v roce 1968 a jeho pohřbu se zúčastnilo přes sto tisíc lidí z celé Itálie.
V roce 1999 byl blahořečen. Roku 2002 byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen za svatého.

Cestou zpátky z podzemní krypty jsem zaregistrovala davy lidí, jdoucích proti nám a došlo mi, že mše v horní části kostela skončila. Vešli jsme dovnitř severním vchodem a já si fotila tu hodně zajímavou stavbu. Kostel vyvolává hodně kontroverzí, někomu se líbí, jiní souhlasí s jeho kritiky.
Mě osobně se kostel líbí moc.

Vedle severního vchodu je malá kaplička

Tento pohled se naskytne při vstupu severním vchodem, klenba kostela je úchvatná

Varhany kopírují svým tvarem oblouk z apricenského kamene

Hlavní oltář

Sousoší z mramorového kvádru

Okno zevnitř

Socha Padre Pia

Klenba je vrcholem architektonického umu

Pohled k oltáři z jedné z vedlejších uliček

Při východu z jižní brány je vidět kříž se zvonicí

V roce 2005 jsem fotila zvonici zdola

Tehdy mě zaujalo schodiště, které pod ní vede

Neodolala jsem a vyfotila si zalesněné kopce Gargana orámované klenbou kostela

Od kostela jsme potom mírným stoupáním, kolem vodních kaskád, došli nahoru. Stále foukal silný vítr a zima prolézala mou blůzkou a manželovou košilí. Všichni kolem nás se halili do svetrů, či bund. Zaregistrovala jsem i zimní kabát.

O tom, že se Padre Pio zasadil o výstavbu nemocnice jsem se už zmínila.
V průběhu let k ní přibyla i poliklinika.
Navíc u severního vchodu probíhala výstavba dalšího zdravotnického zařízení.
I když Padre Pio nežije, moc jeho stigmat léčí lidi dodnes

Při odchodu od kostela jsem si naposledy vyfotila kříž se zvonicí.
Bylo to z odstupu, stála jsem téměř u kaskády, která zavlažuje zeleň kolem

V roce 2005 byla kaskáda v záplavě levandulí a ve spodní části bylo kolem ní zábradlí

V roce 2015 už tu levandule nebyly a také se změnila její barva

Olivovníky, které tu jsou, sem byly přesazovány už jako staré stromy.
Vypadají, jako by tu byly odjakživa

Kaskádami teče voda, která se pak vrací z jezírka zpátky nahoru.
Toto je koloběh vody, nikoli v přírodě, ale v důmyslném zavlažovacím zařízení

2015 - naposledy se ještě podíváme na hodně zajímavý kostel

2005 - tehdy tu bylo zábradlí. Bylo to necelý rok od otevření kostela
a zábradlím byly pravděpodobně regulovány davy návštěvníků

Cestou k další památce jsem si uvědomila, že za deset let, které uplynuly, se rozšířila i nemocnice k jejíž výstavbě přispěl Padre Pio.

2005

2015 - nad stávající nemocnicí vyrostly nové budovy

Došli jsme před kostel Santa Maria delle Grazie, od jehož vchodu jsem byla před deseti lety nekompromisně poslána pryč. Prošli jsme si hlavní lod' a pak po schodech sestoupili do jeho suterénu, kde býval hrob Padre Pia. Ted' tu bylo jakési muzeum s jeho předměty, doplněné fotografiemi a texty dokládajícími jeho život.

Čelo kostela Santa Maria delle Grazie

Znovu v detailu - použila jsem fotografii z roku 2005, kdy byla fasáda nasvícena sluncem

Oblouk nad vstupem do kostela.
Znovu jsem použila deset let starou fotku, vypadá totiž lépe, než ta nová

Hlavní lod' kostela Santa Maria delle Grazie

Ta rozsvícená pěticípá hvězda mě rozsemála.
Starším určitě něco připomíná. Ale v kostele?

Padre Pio



I v tomto kostele jsou velkoplošné mozaiky.
Na rozdíl od předchozího kostela jsou klasické

Nedaleko kostela, směrem k vypínajícím se vrcholům Gargana, stojí na podstavci další ze soch.
Od ní vedou schody, navazující na vyhlídkovou cestu na Montenero (1000 m.n.) Foceno 2005.

Pohledem na hodinky jsme zjistili, že za několik minut nám vyprší doba parkování, kterou jsme si předplatili. Kromě zimy i toto byl důvod, proč jsme už nikam dál nešli a vrátili se zpátky k autu.

Z San Giovanni Rotondo jsme sjeli k pobřeží, cestou natankovali zatím nejlevnější naftu z celého Gargana. Zastavili jsme se v Manfredonii v nákupním centru a udělali víkendový nákup. Tady už nebyla taková zima. Teploměr ukazoval příjemných 24°C. Myšlenku na to, že si tu koupíme nějakou mikinu, či triko s dlouhým rukávem jsme proto zavrhli.

A tady naše putování přerušuji.
Vede mě k tomu obava, že bych mohla mít znovu problémy s publikováním článku, který je omezen na 40 000 znaků. Původní článek jsem tedy přepracovala a zahrnula do něj informace o Poutním kostelu Padre Pia, o kterém jsem měla napsaný samostatný článek a který jsem bohužel nestihla publikovat v soutěži o nejhezčí sakrální stavbu.
Pro zachování kontinuity je tedy původní článek věnovaný kostelu "přenesen" sem do deníku.

Deník bude pokračovat znovu pátkem 26. června 2015.

Italský deník 8

20. května 2016 v 23:12 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části




Místo "pokračování předchozí části" by se spíš hodilo napsat "článku". Tento text byl totiž součástí předchozího příspěvku. Pracovala jsem na něm dost dlouho, sbírala data, probírala se tištěnými průvodci, přepisovala ručně psaný text z deníku na stránky blogu. Pak jsem do něj vybírala fotografie z let 2005, 2006 a 2015 a zjistila nesrovnalost s mostem u pevnosti. Hledala jsem na oficiálních stránkách města Lucera, kdy byl skutečně most otevřen a nic nenašla. Zabrala jsem se do práce a pak, když jsem chtěla článek zveřejnit, nešlo to. Prostě jsem překročila 40.000 povolených znaků.
Už se mi to jednou stalo a já tehdy mazala věty, namísto květnatých slov používala slova krátká a pak se mi až napošesté, po několika úpravách, povedlo článek zveřejnit.

A tady? Při představě, že budu znovu zkracovat věty, vyhazovat data, ke kterým jsem se pracně a klopotně dostávala a budu zkoušet, zda už se vejdu, či nikoliv, jsem se rozhodla, že díl rozdělím na dva.
Takže tady je jeden obyčejný den na Garganu:



Čtvrtek 25. června 2015

Ráno bylo prosluněné, i když foukal vítr. Po snídani jsme se vypravili do zálivu na Jallilo. Rozložili jsme si lehátka a najednou se objevil "ten náš pes". Přiběhl se smečkou šesti dalších, z nichž jeden budil docela hrůzu (a to se psů nebojím). A zatímco ostatní psi po chvíli odběhli, ten rezavý psík na pláži zůstal. Lidé si ho hladili, drbali ho, a my se ho snažili ignorovat. Bylo to marné, prostě si nás vybral a i když byl notný kus od nás, stále si nás hlídal. At' jsme se hnuli kamkoliv, šel za námi a pak si lehl vedle nás. Když jsme vlezli do moře, seděl na břehu a díval se, kde jsme. Když jsme se vraceli, radostně okolo nás běhal a pak se zase uvelebil v naší blízkosti. Neměla jsem to srdce ho vyhnat, takže jsem ho hladila, drbala pod bradičkou a on mi podával packu. Tohle přeci nemůže být toulavý pes. Nakonec se usalašil na mém lehátku. Všimla jsem si, jak se muž mračí a pak jen pronesl. "Já bych ho hnal." V duchu jsem dala manželovi za pravdu a přemýšlela, jak se tuláka zbavit. Našla jsem klacek a hodila ho k moři. Doběhl pro něj a po návratu si lehl na manželovo lehátko. Opravdu ho hnal. Ale ne daleko. Pes si lehl do stínu vedle mého lehátka a pláž opuštěl s námi. Asi se mu opravdu líbíme, napadlo mě. Fakt jsme v ten moment vypadali jako pár se psem. Došel s námi až před rezidenci a odhodlaně chtěl pokračovat za její vrata. To už ho muž vyhnal ven. Pes se kousek vzdálil a pak udělal další pokus o vstup za vrata. Tentokrát jsem musela být já ta zlá. Rozeběhla jsem se proti němu, zadupala a zahnala ho od vrat.
To přeci nejde, aby šel s námi. Pan Luigi tu má kočky a my sem přeci nemůžeme přivést psa.
To by to dopadlo.
Pes odešel dolů směrem k pláži.

Po obědě jsem donesla kočkám na dolní dvorek kus sýra a zbytek lančmítu. Vzala jsem si sebou fot'ák, ale než jsem ho stačila zapnout, kočky byly po jídle. Hledaly a ještě by si určitě něco daly. Twigi pak šla se mnou nahoru na terasu a dostala ještě nášup, když má to kotě. Seděla a spokojeně se olizovala. Pak se naježila a zmizela. Proč? A pak jsem zjistila příčinu. Na zídce si zase něco vysvětlovali Prašivec s Ouškem. Ač byl Ouško oproti Prašivcovi větší, staženým ocasem dával najevo, že starší kocour má asi zase pravdu. Ještě, že jsem měla fot'ák po ruce. :-D


Hmmmm, to můžeš přinést častěji ....

Nebylo by tam ještě něco?

Mňam a nemusela jsem se dělit

Kolikrát ti budu vysvětlovat, že lezeš do mýho rajonu

Po siestě jsme šli na velkou pláž. Vítr zesílil a byl nepříjemný. Deštník jsme sice zapíchli do písku, ale došlo nám, že ve větru by se mohl poškodit. Na suchém písku vítr vytvářel vlny, podobné těm, které je možné vidět na dokumentárních filmech ze Sahary. Písek vířil ve vzduchu a měli jsme ho všude. I přes sluneční brýle mě dřel v očích a skřípal mezi zuby. Na moři byly vysoké vlny s čepicí. Vlezli jsme tam, ale plavat se nedalo. Vylezli jsme ven a okamžitě byli obalení pískem. Na mokrém těle báječně držel. Teploměr na restauraci ukazoval krásných 27°C.

Když jsme oschli, písek šlo z těla setřít. Asi bych se měla namazat, napadlo mě. Pak mi však došlo, že by zvířený písek držel ještě lépe, takže jsem nápad s namazáním zavrhla. Zavřený deštník, sluníčko a vítr, který zmírňoval jeho žár, způsobili, že jsem si poněkud přismahla záda. Ne, nebylo ti nic tragického, jen jsem trochu hřála. Vítr a slunce jsou špatná kombinace.

Po sprše v apartmánu jsem poprosila manžela, aby mi namazal záda Panthenolem v místech, kam nedosáhnu. Večer jsme seděli chvilku na terase a přišly se na nás podívat kočky. Mamina už byla pěkně kulat'oučká, asi se jí co nevidět narodí kot'átka. Twigi opět zhltla co dostala a zmizela za kotětem. Mamina zůstala do doby, než jsme s mužem usoudili, že ten vítr je nepříjemný i tady na terase a rozhodli se, že si uvnitř pustíme nějaký film.

Nechápu, jak jsem mohla takovou kravinu koupit a navíc jí ještě vzít sebou.


Pokračování příště.

Italský deník 7

18. května 2016 v 23:36 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Středa 24. června 2015
Od rána se po obloze honily mraky. A to jsem si včera říkala, že už se počasí snad umoudřilo. Přesto jsme se vydali na pláž a to opět na Jalillo. Písek byl mokrý, od moře foukal studený a dost nepříjemný vítr. Rozložili jsme si lehátka, pak se prošli kolem břehu až k útesu, kam chodívají pravidelně sběrači slávek a cestou sebrali několik mušlí. Mraky nad námi tmavly. Vrátili jsme se a zvažovali, zda půjdeme do vody. Přiznám se, že se mi moc nechtělo a představa, že budu sedět v mokrých plavkách na lehátku a bude na mně fučet vítr, mi moc lákavá nepřipadala. Muž byl otrávený, možná i proto, že jsem odmítla jít do vody. Sám tam nakonec také nešel, protože naše úvahy přerušily první kapky deště. Zprvu mírný deštík, který potom trochu přidal na intenzitě. Složili jsme lehátka a osušky, čtivo dali do plážové tašky a vrátili se do apartmánu. Muž pustil televizi a čekal na předpověd' počasí. Já mezitím přišila kapsu u plážové tašky, která se začala trhat a pak se pustila do přípravy oběda. Předpověd' počasí pro Peschici nebyla nic moc a na den plážového lenošení, to moc nevypadalo.

Po obědě jsme se vypravili, už po čtvrté!!, do Lucery. Snad budeme mít tentokrát štěstí a budeme se moci konečně podívat do římského amfiteátru. Mraky různých barev a tvarů se honily po obloze, pofukoval vítr.
U Cagnana se spustil lijavec. To néééé! Stěrače nestíhaly přívaly deště zvládat. Ujeli jsme několik kilometrů a silnice před námi byla suchá. Stále jsme však sledovali mraky na obloze, doufajíc, že tentokrát zůstanou tady a že je znovu nepotáhneme za sebou, jako před týdnem.
Jeli jsme přes San Severo, cestou, kterou jsme se z Lucery minulý týden vraceli.

K amfiteátru jsme přijeli současně s jeho obsluhou a byli tak prvními odpoledními návštěvníky.
Tak trochu nás překvapila výška vstupného, která byla 3€.
Možná to bylo tím, že už jsme navštívili amfiteátry ve městech Capua, Taormina, Grumentum, Pompeje, či nejznámější amfiteátr, kterým je Římské koloseum a bylo s čím srovnávat. Cena v porovnání s tím, co nabízejí další amfiteátry, se nám zdála přemrštěná.

Lucera byla dobyta Římany roku 314 před Kristem a stala se jednou z prvních kolonií v oblasti Tavoliere. Díky strategické pozici na kopci Monte Albano byli Římané schopni odolávat útokům a svou kolonii ubránit. V roce 295 před Kristem odolával konzul Marco Atilio Regulus útokům vojsk pod velením Samnitese a následujícího roku s konečnou platností zvítězil.
Roku 217 před Kristem Lucera odolala i útoku Hannibala.
V roce 90 před Kristem povýšil Řím na základě Lex Julia de Civitate Luceru na město věrného občanství a to přijalo zkratku SPQL (Senatus Populusque Lucerinus). Město pak mělo podobné pravomoci jako Řím. Mělo své konzuly a senát, získalo širokou autonomii a nezávislost. Mělo právo ražení mincí, své vlastní zákony a své soudce, dokonce i vlastní daňovou správu.
V dobách občanských válek, ještě před Caesarem, mělo město už svojí vlastní posádku pod velením Pompeia.

SPQL (Senatus Populusque Lucerinus)

Samotný amfiteátr byl vybudován mezi roky 27 př. Kr - 14 n.l. na počest císaře Augusta, který se zasloužil i o to, že za jeho vlády byly ve městě vybudovány i další stavby. K jeho stavbě byla využita přírodní prohlubeň na východě města. Jeho výstavbu financoval na vlastní náklady a ze svého majetku lucerský soudce Marco Vecillio Campo. Sám Augustus amfiteátr opakovaně navštívil a sledoval souboje mezi válečníky a boje s divokými zvířaty.
Amfiteátr v dobách své největší slávy dokázal pojmout 16 - 18 tisíc diváků.

Socha císaře Augusta, která stojí v městském parku, byla vytvořena v roce 1940.
Já jí fotila při naší první návštěvě města v roce 2005

V době císařské éry se Lucera stala základem jednoho z prvních křest'anských společenství.
Roku 663 byla Lucera dobyta císařem Konstantinem II. a došlo k poškození amfiteátru. Byl pak zavážen materiálem z kamenolomu a sloužil částečně i jako pohřebiště.
Až roku 1932, při archeologických vykopávkách, došlo k objevu jeho významných pozůstatků.
O jeho existenci byla povědomost, ale nebylo známo jeho přesné umístění.
Odkrývání bylo dokončeno v roce 1945.

Mezi lety 2006 - 2009 se archeologický areál stal předmětem obnovy a rekonstrukce. Práce byly financovány ze zdrojů APQ regionu Apulie. Po rekonstrukci byl zařazen mezi kulturní dědictví regionu. V jeho západní části bylo vybudováno sezení pro tisíc diváků a amfiteátr tak může hostit kulturní akce. Cílem však je rozšířit počet míst pro diváky a vrátit tak amfiteátru jeho dřívější slávu, jako tomu bylo v dobách Římské říše.


Jeho tvar je eliptický a rozměry jsou 126,8 x 94,5 metru. Samotná aréna měří 75,2 x 43,2 metru. Přístup do něj tvoří dvě brány, na jejichž překladech je zaznamenána jeho výstavba a je zde uvedeno i jméno hlavního donátora Marca Vecillia Campa. Mimo to tu jsou ještě dva boční přístupy. Prostředkem arény vede tunel pro odvedení dešt'ové vody.
Kdysi v jeho blízkosti stávaly budovy, ve kterých se nacházely posilovny gladiátorů a ošetřovna.

Amfiteátr jsme obešli po polovině obvodu, u východní brány jsme sestoupili do jeho středu, obešli kovovou zábranu, proč tam byla, netuším, a nahlédli do poměrně zdevastovaných prostor. Pak jsme se vrátili nahoru. Na ochozu jsou k vidění zbytky sloupů z různých kamenů a z různých období, pozůstatky říms, mramorové hlavice sloupů, zbytky dalších staveb a kupříkladu i kamenný mlýn a kolo. U hlavní (západní) brány jsme znovu sešli dolů a nahlédli do dvou zrekonstruovaných místností a pak prošli středem arény až ke schodům u východní brány. Tady jsme objevili pravděpodobně pozůstatky podobných místností, jako je tomu u západní brány. Vrátili jsme se zpět a já si fotila ještě další pozůstatky, které byly odkryty při vykopávkách a jsou uloženy vlevo od vstupu. Při příchodu jsme je minuli, protože jsme šli po venkovním obvodu. Nádherně opracované hlavice sloupů svědčí o tom, že amfiteátr byl před dvěmi tisící let určitě nádherný.

Zvu vás tedy na prohlídku římského amiteátru Lucera.

Tato fotografie byla pořízena v roce 2005 při naší první návštěvě.
Byli jsme tu ve špatný čas kolem poledne a trefili se do siesty, kdy je vše zavřené.
Fot'ákem prostrčeným skrz mříže jsem si zavřenou památku vyfotila.
Vrátíme se sem ještě někdy?

O rok později při druhé návštěvě už nešlo prostrčit fot'ák mříží.
Vyfotila jsem si jen ceduli, na které však nebylo uvedeno, do kdy bude amfiteátr uzavřen.

Třetí návštěva před týdnem.
Tato fotografie je i ve 3. části deníku, kde je popsáno, proč jsme to zase neviděli

Tak konečně vstupujeme dovnitř na čtvrtý pokus

Pohled na část amfiteátru a východní bránu

A ještě jednou trochu víc zblízka

Pohled k západní bráně a na dřevěné lavice, sloužící divákům kulturních akcí - prý 1000 míst k sezení?

Boční vstup do arény

Na cypřiši jsem vyfotila gekona

Východní brána

Pohled na východní bránu z jiného úhlu

Pohled z druhé strany

Druhý boční vstup

Mlýn

Kamenné kolo


Rozdílné hlavice dvou sloupů

Pozůstatek sloupu

Něco, co se mi nepořilo identifikovat, ale mohl by to být podstavec sloupu

Západní brána

Její portál v detailu

Na mramorové římse se zabydleli šneci

Místnost pod schodištěm západní brány, podobná byla i na protější straně

Schody z arény k východní bráně

V těchto místech byla pravděpodobně podobná klenutá místnost,
jako jsou u západní brány. Postavení cihel a zbytek klenby mě dovedl k této úvaze

Tajemným vchodem možná vcházeli gladiátoři, nebo jím byla vpouštěna zvířata?
A také možná sloužil k úplně jiným účelům

Mramorová římsa

Hlavice sloupu


Dva pozůstatky mramorové výzdoby

Poslední záběr na římsky amfiteátr

Amfiteátr je zajímavý a v dobách své největší slávy musel být opravdu nádherný.

Přemýšleli jsme, co dál.
Rozhodli jsme se, že se zajedeme podívat (už potřetí) na Švábsko-Angevinskou pevnost, o které se někdy píše jako o hradu Lucera.
Na parkovišti stálo zaparkované jediné auto. Po obloze se honily mraky, ale na déšt' to naštěstí nevypadalo. Byli jsme tu naposledy před devíti lety a od té doby došlo k malé změně. Byl dobudován ochoz, díky němuž je konečně možné obejít celou mohutnou stavbu dokola, aniž bychom se museli odněkud vracet.

Na tomto místě, na vrcholu Monte Albano, které se vypíná nad nížinou Tavoliere, byly nalezeny stopy po pravěkém osídlení. Při archeologických vykopávkách byly objeveny doklady o několika neolitických osadách ze třetího tisíciletí před Kristem.
Lze se domnívat, že právě zde se vyskytovalo starobylé město Daunia, jež popsal starověký řecký zeměpisec a historik Strabo (58 př.Kr. - 24 n.l.) a který vypráví legendu o Diomédovi.
Po dobytí této oblasti Římany stála na plochém vrcholu Monte Albano akropole římské Lucery a byla ze tří stran chráněna díky strmým skalám.
Za vlády Fridricha II. došlo mezi lety 1200 - 1233, v místech bývalého římského osídlení, k výstavbě hradu. Na jeho budování pracovali Arabové, kteří byli v počtu dvaceti tisíc lidí, násilně přesídlení do opuštěného římského města ze Sicílie. Císař Fridrich II. udělil Arabům naprostou náboženskou svobodu, což bylo v té době pokládáno za neuvěřitelně liberální čin. Z Lucery se tak v krátké době stalo prosperující arabské město a z místních obyvatel se rekrutovali nejvěrnější a nejspolehlivější císařovi vojáci. Hrad měl sice muslimský vzhled, ale přesto to bylo přepychové a velkolepé sídlo křest'anského císaře Fridricha II. Dochovaly se sice jen obvodové zdi paláce, fragmenty mozaikové výzdoby a povalené sloupy. Dodnes se při archeologických vykopávkách ještě nacházejí muslimské vodní dýmky a další artefakty z té doby.
Po smrti Fridricha II. se moci chopil rod Anjou, který se postavil proti muslimům a začal je tvrdě potlačovat. Karel I. Anjou nechal v roce mezi roky 1269 - 1289 hrad přestavět na pevnost. Byl vybudován anjouovský palác a kostel zasvěcený Sv. Františkovi z Assisi. Pozůstatky těchto dvou staveb jsou stále patrné uvnitř pevnosti. Dochovala se i 14 metrů hluboká studna. Nepravidelná zed', která obklopuje celý kopec, je dlouhá 900 metrů. Je v ní třináct čtvercových věží, dvě pětiboké bašty, sedm pilířů a dvě válcovité věže. Jedna z nich je nazývána Královna, nebo také Lvice a druhá Král a logicky také Lev.
Jedinou stranu Monte Albano, která nebyla chráněna strmými skalami, protnul vodní příkop.
V pevnosti byla v době vlády Anjouovců stálá vojenská posádka.
V roce 1456 byl celý komplex těžce poškozen zemětřesením. K obnově už nedošlo.
Navíc v roce 1627 přišlo další zemětřesení, které se na památce podepsalo.
Další zkázu pak přineslo svolení představitelů města v 18. století, kteří dovolili používat materiál z pevnosti na výstavbu městských domů. Toto povolení skončilo v 19. století, kdy začala obnova této památky a její první restaurování.
Od roku 1871 je pevnost prohlášena Národní kulturní památkou.

Plán pevnosti na fotografii z roku 2006 (v roce 2015 už tam nebyl).
Je zde vidět zvláštní tvar, který pevnost má. Barevně jsou vyznačeny pozůstatky staveb uvnitř:
zelená - palác císaře Fridridricha II. vybudovaný Araby,
modrá - Anjouovský palác, žlutá - kostel Sv. Františka z Assisi,
černá - pozůstatky římské akropole.
Na dolní straně plánu jsou válcovité věže - vlevo větší Královna, vpravo Král.

Přešli jsme se po mostě, který byl, podle mramorové desky na jeho začátku, vybudován v roce 2000 a který nahradil původní padací most nad kdysi vodním příkopem. Vzpomínala jsem na předchozí dvě návštěvy a při probírání se fotoarchivem jsem si svou předchozí domněnku povrdila. Poprvé jsme tu byli v roce 2005 a žádný most tu nebyl! Pamatovala jsem si prašnou cestu bývalým vodním příkopem, která stoupala k válcovité věži, které se říká Král. Fotografie z toho roku vznikly z "žabí perspektivy". Prošla jsem znovu všechny, opakovaně a důkladně je prohlédla a po mostě tu v roce 2005 není ani památky.
Při návštěvě v roce 2006 jsme už po mostě šli.

2015 - Letopočet s otevřením mostu

2005 - Žádný most tu není, jen nahoře u hradeb je kousek zábradlí

2005 - Prašná cesta ke vstupu do pevnosti

2006 - Prkna ma mostě září novotou

Po nově postaveném ochozu jsme šli směrem vlevo ke kulaté věži Královně, která je zdobná a je jakousi dominantou.
Pevnost jsme obešli celou a já si jí znovu fotila.

Pohled z mostu. Na zdech pevnosti se daří kaparovníkům

Pohled vpravo - válcovitá věž Král

Pohled vlevo - válcovitá věž Královna

Nad původním vodním příkopem také rostou kaparovníky


Zvolili jsme cestu ke Královně. Už před lety tu byl nad vodním příkopem kousek ochozu se zábradlím, které ale končilo v půlce zdi. Při obou předchozích návštěvách jsem vždy došli na konec ochozu, vyfotili si Královnu a pak se vraceli zpět k mostu. Odtud jsem obcházeli pevnost "proti směru hodinových ručiček", abychom došli z druhé strany až ke Královně a pak se odtud vraceli. Vybudováním chybějící části ochozu se procházka kolem opevnění zkrátí na polovinu. A při délce zdí, je to témě kilometr k dobru.

Z této strany jsme ještě tak blízko Královně nebyli

Královna

Opevnění v této části už bylo podpíráno v roce 2005

Královna, ale bez slunce a tudíž bez barev

Pokračujeme podél opevnění

Ještě pohled na Královnu a podepřené zdivo

Boční vstup do pevnosti

Litovala jsem, že je podmračené počasí a bylo mi jasné, že fotky budou tentokrát smutné. Bude jim chybět to pravé italské azzurro.
Současně s pevností jsem si fotila i okolní krajinu. Tato oblast patří mezi nejúrodnější místa v Itálii. Rozkládá se mezi Apeninami na jedné straně a zvedajícími se vrcholky Gargana na opačné straně. Rozhled od pevnosti je fantastický. Jen to počasí kdyby bylo hezčí.

Pole a políčka na Tavoliere a v pozadí Apeniny

Tato místa však nebyla vždy tak kouzelná, jako jsou dnes. Pozemky v Tavoliere dostávali jako výsluhu velitelé římských legií, ale byl to spíše "danajský dar". Tato oblast totiž patřila k místům s nejvyším výskytem malárie na Italském území. Až ve dvacátých letech minulého století byla oblast odvodněna a malárie odtud zmizela.

Na této věži už hlodá zub času

A ani ta následující nevypadá o mnoho lépe

I u této hrozí, že se odlomí

Pro zklidnění pohled do krajiny, škoda těch mraků

Tady to vypadá, jako by část Tavoliere byla ozářena sluncem

Druhá boční brána a tři věže pevnosti

Kopečky v dálce na horizontu je Gargano

V otvoru vidím tvář - doklad toho, jak mi funguje představivost

Tavoliere, na nějž skrz mraky zasvítilo slunce. Planý ječmen v popředí je vidět dobře.
Gargano, což je ten tmavější proužek pod oblohou na horizontu je vidět hůř

Zleva - věž Král, pozůstatek paláce Fridricha II., vstup do pevnosti a jedna ze čtvercových věží

Cedule vedle vchodu

Palác Fridricha II.

Nedaleko bývalého paláce Fridricha II. jsme objevili vchod do podzemí

Dovniř jsme tentokrát nešli. Z minulé návštěvy jsem si pamatovala trávu, mezi níž byly pozůstatky staveb z let minulých, některé téměř neviditelné. Bodláčí a byliny planě rostoucí, mezi nimiž se míhaly ještěrky a cestou trávou nás doprovázeli toulaví psi. Viděli jsme studnu, kusy dlažby, či ulomenou balustrádu, povalené sloupy, či kusy zdiva, které ohraničovaly kdysi určitě krásné stavby.
O tomto místě se říká, že je to studnice archelogických nálezů od neolitu po středověk. Při naší poslední návštěvě dokládala archelogickou činnost místa oplocená zábradlím.
Co nás nyní také odradilo, byla výška vstupného a tím byly opět 3€, jako v římském amfiteátru.
Pamatuji si, že při naší návštěvě v roce 2006 bylo vstupné zdarma. Fotografie z vnitřku pevnosti vám tu představím, aby prohlídka pevnosti byla ucelená.
Všechny jsou z roku 2006.

Věž Královna z vnitřku nevypadá tak vysoká, jako zvenčí.
Vnitřek pevnosti je o několik metrů zvýšený.

Studna, která je hluboká 14 metrů

Do Královny vedlo schodiště, bylo však uzavřené.
Před ní změt' pozůstatků z několika staletí

Římský mramor versus cihly

Sloupy hladké, rýhované ....

Ještěrkám se tu líbí

Tudy kdysi kráčely dějiny, ted' se tudy prohánějí psi

Pozůstatky původní dlažby a na nich zbytky římské akropole

Líbila se mi mramorová hrana Fridrichova paláce, která je krásně zachovalá

Fotofrafiím z roku 2015 chybí barevnost, kterou by jim dodalo slunce, kdyby svítilo. Chybí jim blankytná modř italské oblohy. Prostě jsou takové smutné. Dívat se na kameny a ještě ne moc barevné, není moc veselé. Při probírání se fotoarchivem a hlavně při hledání mostu, který tu opravdu v roce 2005 ještě nebyl, jsem vybrala pár fotografií, které jsou barevnější. Při našich předchozích dvou návštěvách byla Lucera zalita sluncem. Na druhou stranu jsme však byli rádi, že nelilo, tak jako před týdnem.

2005 - Královna

2005 - Král

2005 - Doklad toho, že jsme opravdu šli vodním příkopem, zábradlí na ochozu je nahoře a most nikde

2006 - Král

Pár posledních záběrů na pevnost a na její okolí a pak jsme zamířili k autu.
To modré, které tu parkovalo při našem příjezdu, tu už nebylo. Ale jeho řidič vzal velký rejd a promáčkl a odřel nám přední blatník. Takového místa tu měl. Byla jsem, na rozdíl od manžela, na mrtvici. On zůstal klidný. Zkazilo mi to náladu na zbytek dne a když manžel navrhoval, že se půjdeme ještě podívat do města, odmítla jsem. Měla jsem prostě a jednoduše vztek na toho pitomce, který měl místo velké jako pro tank a který se musel trefit do našeho auta. Vztekle jsem seděla v autě, mračila se na celý svět a nadávala jako špaček. Některé výrazy manžela rozesmály a když pak nakonec pronesl, že už se ted' konečně také cítí víc italsky s tím obouchaným autem, začala jsem se smát.
Ještě, že mám takového klid'asa.

Cestou "domů" jsme se zastavili v nákupním centru v San Severo. Zašli jsme si na záchod, nakoupili něco potravin a pak objevili obchůdek s názvem od písmene M, na který si nemohu vzpomenout a který jsem si do deníku nezapsala (něco jako Mangaro?). Objevila jsem tam fantastické triko, které mělo černá záda a jeho předek byl plátěný a byl na něm přenesen obraz od Picassa. Nevím, jak dalece tady byla ošetřena autorská práva, ale triko pro mě znamenalo "lásku na první pohled" a navíc nebylo tak drahé. To raději oželím zmrzlinu. Koupě trika mi spravila náladu natolik, že jsem na poškozený blatník na autě zapomněla.

Ze San Severo jsme pokračovali do Apricena a kolem Lago Varano do Peschici. Za Rodi Garganico mi manžel zastavil a já si z pobřeží fotila slunce klesající v mracích k mořské hladině a pod ním siluetu jednoho z Tremitských ostrovů. Opět kouzelné přírodní divadlo a nebo už kýč?


Pokračovali jsme po pobřežní komunikaci a já se stále ohlížela a dívala se na zapadající slunce. Poprosila jsem manžela, zda by zastavil na Monte Pucci před Peschici, že bych si udělala ještě pár fotek. Prý ano. Maličký prostor na kraji pro dvě až tři auta byl plný. Asi víc lidí pojalo myšlenku zastavit a kochat se tou nádherou. My jeli raději dál. Silnička je tu poměrně úzká, navíc se kroutí a zůstat stát na vozovce, by bylo dost nebezpečné.
Tak snad někdy příště. :-D



Pokračování příště

Italský deník 6

13. května 2016 v 20:31 Putování po Evropě



Pokračování předchozí části






Pondělí 22. června 2016

Ráno jsme vstávali o něco dříve, než obvykle a vydali se na výlet do Vieste.
Auto jsme zaparkovali na jedné z hlavních ulic kousek od kostela San Croce. Naházela jsem něco mincí do parkovacího automatu a pak jsme se vydali na procházku městem, které jsme už několikrát navštívili během předchozích dvou pobytů. Zejména toho druhého, kdy jsme bydleli v Baia Falcone, které je odtud nedaleko.

Mysleli jsme si, že už máme uličky města prochozené a že nás nemůže nic překvapit.
Překvapil nás však teploměr na lékárně, která byla nedaleko místa, kde jsme nechali auto, protože ukazoval krásných 15°C. A přitom bylo krásně slunečno.




Vieste je nejvýchodnějším městem poloostrova Gargano a je z části postaveno na krasových útesech. Jeho pobřeží je tvořeno třemi zátokami, které oddělují dva mysy. Santa Croce (Svatý kříž) směřuje na sever a je nižší. Jsou zde postaveny budovy, které vznikly převážně v devatenáctém století, městský park, nová radnice a hlavně námořní přístav, z něhož odplouvají denně lodě na Tremitské ostrovy, do 50 kilometrů vzdálené Manfredonie a také do Chorvatska (Korčula, Vis, Lastovo). Je tu i rybářský přístav, odkud se každým dnem vydávají místní rybáři za svými úlovky.
Proti mysu Santa Croce je vidět ostrov Sv. Eufemie s majákem. Severně od Santa Croce jsou dlouhé pláže San Lorenzo. Zátoka, která je na jižní straně mysu se nazývá Marina Piccola (Malý přístav), kde je příjemná pláž. Zátoku uzavírá druhý mys San Francesco (Sv. František), na jehož konci stojí stejnojmenný kostel s klášterem, který zde byl vybudován díky strategické pozici na útesech. Odtud pak začínají spletité uličky, schodiště a středověké klenby, které návštěvníka zavedou do jedinečného centra města, kde stojí ty nejkrásnější a nejprestižnější budovy.
Útesy pokračují na jih a pak se krajina otevírá a od skalního útvaru Pizzomunno pokračuje kilometry pláží, které nesou stejné jméno, jako nezapomenutelný skalní útvar.

Díky četným nálezům z období paleolitu lze doložit pravěké osídlení tohoto města. Výhodou bylo příznivé klima, zdroje pitné vody, úrodná půda s dostatkem ovoce a hojnost ryb v zátokách podél pobřeží. Území Vieste bylo bohaté na pazourky a v jeho nedalekém okolí byl objeven důl, který je jedním z největších pazourkových dolů na světě.

Z doby železné jsou zde patrné pozůstatky hrobů, které se nacházejí na mysu San Francesco a také na samém vrcholu města u hradu. Vieste spolu s dalším územím Gargana bylo jedno z posledních míst, kde žili neandrtálci.

Množství dalších archeologických nálezů svědčí o osídlení starými Řeky a pak Římany. Po rozpadu Římské říše se stalo majetkem Lombardů, které pak vystřídali Normané. V této době a pak později pod nadvládou Švábska došlo k urbanistickému rozvoji a za vlády Fredericka II. byl vybudován hrad.
Později bylo Vieste pod nadvládou rodu Anjou.

Jako spousta dalších měst na pobřeží se stávalo cílem útoků z moře. V roce 1239 bylo napadeno Benátčany, kteří město vyrabovali.

Roku 1438 byl, z popudu bohatých rodin a na jejich náklady, založen na mysu San Francesco klášter Svaté Kateřiny Alexandrijské, který obýval řád klarisek. Ten byl v roce 1480 zničen při turecké invazi pod velením paši Bassy Acomatteho.

Nejhorším útokem na město byl ten, který vedl nástupce Khair ed-Dina, zvaného Barbadossa, Dragut (někdy nazývaný Turguth). Byl to místokrál Alžíru, pán Tripolisu a Al-Mahdiyya a současně jeden z největších a nejkrutějších admirálů osmanského sultána. Byl postrachem celého Středomoří a ve jménu islámu bez milosti zabíjel křest'any. Roku 1554 nechal setnout pět tisíc obyvatel města, čímž zlikvidoval téměř všechny jeho obyvatele.
Tento masakr připomíná Chianca Amara (Hořký kámen) v katedrále.
Vieste se z tohoto brutálního činu vzpamatovávalo dlouho.

K dalšímu mírnému vzestupu došlo až v době, kdy se stalo součásti Království Neapole a dvojí Sicílie a bylo jím až do sjednocení Itálie.

Rozvoj města nastal v šedesátých letech minulého století, kdy se začaly budovat hotely a ubytovací kapacity pro turisty.

Současné Vieste, které je nazýváno "Perla Gargana", je jedním z nejnavštěvovanějších míst poloostrova. Má necelých 14.000 stálých obyvatel a je kromě památek a nádherných pláží s útesy, které jsou lákadlem pro turisty, i producentem vyhlášeného panenského oleje Ogliarola Garganica. Pěstuje se tu také oregano a rajčata.
Vieste ožívá každým rokem od června do září, kdy se počet jeho obyvatel zněkolikanásobí.

Zvu vás na procházku dalším z měst, které určitě stojí za návštěvu.

Kostel Santa Croce


Ranní Vieste

Skůtr jsem vyfotila kvůli jeho sedadlu. Bylo celé olepené hnědou izolepou.
Jen jsem si tak v duchu říkala, jak se na té pásce asi sedí.
Každopádně to určitě klouže a když se k tomu připojí horko... :-D

Prošli jsme okolo, zatím zavřeného, Muzea mušlí a vydali se úzkými uličkami na pobřežní vyhlídkovou cestu, nebo spíš jen takový ochoz kolem města. Sluneční paprsky se odrážely na mořské hladině. Fotila jsem si ostrov Sv. Eufemie, na kterém stojí nezaměnitelný maják a pak mys San Francesco (Sv. František) na němž stojí stejnojmenný kostel s klášterem.


Ostrov Sv. Eufemie s majákem

Slunce se koupe na mořské hladině

San Francesco

Došli jsme ke kostelu a všimli si, že do budovy kláštera přivážejí rodiče děti do cirkevní školy. Bylo krátce před půl devátou. Tady škola nezačíná v osm, jako u nás. Obešli jsme kostel, já si udělala několik fotek a pak jsme sešli po schodech, které jsou vybudovány na útesu a pak pokračují kousek nad mořskou hladinou chodníkem, který vede až k trabuccu. A tam chodník končil a cesta pokračovala "oslí stezkou." Zvažovali jsme, zda se po ní vydat, ale pak jsem se rozhodli k návratu.

Kostel a klášter San Francesco

Ještě jednou zblízka

Detail výzdoby nad vstupními dveřmi

Nápis v horním oblouku vstupních dveří: "Domus Dei et Porta Coeli" (Dům Boží a brána nebes)

Ranní slunce a trabucco, což je konstrukce pro lov ryb

Pohled na historické centrum z chodníku nad mořem

Další pohled z chodníku nad mořem, vpravo nahoře klášter San Francesco

Kostel a klášter San Francesco a vpravo vchod do církevní školy

Pohled od kostela San Francesco na historické centrum Vieste

Odcházíme od kostela, tak ještě jedno foto

Vystoupali jsme od moře zpátky ke kostelu a pokračovali do města. Nejprve po silnici od San Francesca a potom po ochozu. Pak ochoz skončil a my se vrátili zpátky mezi domy do uzoučkých uliček. Chvilku jsme šli nahoru, chvilku zase dolů a pak objevili průhled k moři. Sestoupili jsme dolů po mramorové dlažbě, která byla na několika místech mokrá a klouzala (asi se tu uklízelo) a před námi se otevřel nádherný výhled.


V jedné z uliček v poměrně husté zástavbě stojí bílý kostel.
Jeho jméno se mi bohužel nepodařilo nikde zjistit, není totiž ani na mapách

Ochoz kolem historického centra

První dva odvážlivci v moři

Cesta dolů po mramorovém chodníku, jehož prostředkem vede odvodnění

Uzoučký dům a schody, po kterých jsme vystoupali nahoru

Voskový svícen.
Kdysi jsem podobný měla doma, ale pouze na lahvi a minimálně desetkrát menší

Pohled z další části vyhlídkového ochozu na San Francesco

A znovu musíme sejít dolů, ochoz kvůli útesům chybí

Stále je co objevovat.
Podobně jako při čtvrtečním výletu do Rodi jsme objevili místo, které jsme pokaždé z nějakého neznámého důvodu minuli. Tím místem byla vyhlídka Belvedere.

Belvedere

Byl odtud jedinečný výhled na pobřeží, na mys San Francesco, na část města a hlavně na jeho dominantu, která snad nechybí na žádné z pohlednic, a tou je Pizzomunno. Bílý útes, vysoký 25 metrů, který stojí osamoceně na jižní straně města.

Setkání na moři

Pohled z Belvedere na jižní stranu

Pizzomunno

A takto jsem Pizzomunno fotila před deseti lety v roce 2005

Nezapomenu, když jsem ho viděla poprvé. Tehdy jsem se šplhala strání pod hradem, vyhýbajíc se opunciím a pak zaregistrovala, že na útesech nad ním hoří.
Z Belvedere byl vidět parádně a já nemusela nikam šplhat.

Z vyhlídky jsme stoupali na vrchol města a objevili několik zajímavých věcí o které se s vámi ráda podělím. Některé vyvolaly úsměv, jiné vzpomínky.

Zaujaly mě psí boudy, které měly ve vchodech korálky, aby hafíky neotravovaly mouchy

Místo uličky jen schody k vrcholu města

Z dalšího místa mezi domy bylo vidět na moře - v popředí planý oves, smokvoň, opuncie a agáve

A znovu stoupáme

Originální vstup na horní terasu domu

Lod' s výletníky plující na prohlídku mořských jeskyní.
Na podobné jsme se plavili před deseti lety

Pohled na Vieste vznikl před deseti lety z podobné lodi, která je na předchozí fotce

Uličkami a po schodech jsem došli až na vrchol Vieste ke švábskému hradu, který byl vybudován v první polovině 13. století. Obešli jsme hrad, který je trvale uzavřený a slouží italskému námořnictvu. Jeho stavba je zajímavá svými třemi ostrými trojúhelníkovými baštami.


Švábský hrad

Pohled od hradu dolů ke katedrále

Sestoupili jsme po schodech ke katedrále, která nese jméno Santa Maria Assunta.
Byla postavena v 11. století v románském slohu. Roku 1223 byla poničena zemětřesením. Byla opravena a roku 1239 vyrabována Benátčany. Došlo k její další obnově. Při saracénských útocích v letech 1480 a pak zejména 1554, kdy Dragut nechal setnout pět tisíc obyvatel a mladé, zdatné muže nechal odvézt do otroctví, došlo k jejímu dalšímu poškození. V roce 1646 bylo další silné zemětřesení a katedrála byla opět poničena. Roku 1772 došlo ke zhroucení zvonice. Poté byla katedrála barokně přestavěna do současné podoby. Stojí na půdorysu latinského kříže a je trojlodní. Její interiér zdobí oltář z roku 1769 a strop je zde vymalován temperou. V roce 1981 jí papež Jan Pavel II. udělil titul menší bazilika. Mezi roky 1988 - 2000 prošla katedrála rekonstrukcí.
Zkoušela jsem katedrálu fotit z různých úhlů, ale nedařilo se jí vyfotit celou. Zástavba kolem ní je hustá. Jediný snad trochu ucelený pohled se zdařil po sestupu ze schodiště. Prohlédli jsme si jí, obešli a podívali se do jejího interiéru.

Zvonice katedrály

Auditorium San Giovanni (Sv. Jana)

Biskupský palác - nelze ho vyfotit celý, stála jsem zády opřená o zed' katedrály

Katedrála od Biskupského paláce

Papežské znaky

Ze spodní části schodiště lze katedrálu vyfotit alespoň takto
Schodiště nese název Biskupská ulice :-D

Bok katedrály

A ještě jednou z jiného úhlu

Hlavní lod' katedrály

Strop katedrály

Pak jsme se uličkami Vieste vydali k Pizzomunno. Muž si cestou k pobřeží uvědomil, že po levé straně je veliké parkoviště, kde jsme před lety pravidelně nechávali auto, a hlavně, kde se neplatilo. Ale i to už může být minulostí.

Další z úzkých domů, kde mě zaujal balkon s květinami

Svažující se ulička

Průhled mezi domy na ostrov Sv. Eufemie s majákem

Nad vrcholem schodiště je vidět kousek švábského hradu

Neodolala jsem a znovu si vyfotila maják. Shora vypadá trochu jinak, než z pobřeží

Nad schodištěm je dobře vidět jedna z ostrých trojúhelníkových bašt na hradě

Došli jsme k mořskému břehu a bílým útesům, na kterých stojí část města, já si zula boty a vlhkým pískem došla až k Pizzomunno a udělala několik záběrů. Muž zůstal na nábřeží a asi věděl proč. Seděla jsem pak na schodech a z nohou si drolila vlhký písek, abych si mohla navléci ponožky a vklouznout do svých botek šlapek.

Chodníčky mezi středomořskou květenou a Pizzomunno

Byla jsem v pokušení si vzít větvičku z tohoto oleandru, protože takový ještě nemám.
Ale stále tam kolem někdo kroužil..... tak jen foto :-D

Pizzomunno

K samotnému Pizzomunnu se váže několik legend.

Podle jedné z nich tu žil v době, kdy ještě místo města stávala na pobřeží ves obývaná rybáři, vysoký a silný rybář Pizzomunno. Ve stejné vsi žila také krásná dívka s dlouhými vlasy zbarvenými sluncem, Cristalda. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali. Pizzomunno každým dnem vyplouval se svou lodí na lov ryb. Odolával přitom zpěvu a lákání Sirén, které mu slibovaly nesmrtelnost a chtěly, aby se stal jejich králem. Musel by ale zavrhnout Cristaldu. Pizzomunno to však odmítl. Jednoho večera, když Cristalda čekala na svého milého na ostrově, jí sirény v záchvatu žárlivosti stáhly do mořských hlubin. Pizomunno se snažil Cristaldu zachránit, ale marně. Následujícího dne ráno ho našli rybáři přikovaného bolestí k bílé skále. Legenda dále praví, že jednou za sto let krásná Cristalda opouští mořské hlubiny, aby se na jednu noc mohla setkat se svým milým.

Podle další legendy se do mladého rybáře zamilovala dívka, která dcerou boha moře, a který nesouhlasil s její láskou k člověku. Mladým milencům se pomstil tím, že nechal mladíka na břehu zkamenět.

Legend je spousta, Pizzomunno na břehu Jaderského moře je jeden a je jedinečný.


Od Pizzomunna jsme pak šli po známých uličkách kolem hotelu, který má stejné majitele, jako Baia Falcone, kde jsme před devíti lety bydleli. Zastavili jsme se na městském trhu, koupili si broskve a rajčata a pak zjišt'ovali ceny sýrů, které se chystáme znovu dovézt jako suvenýr. S jednim prodejcem jsme se domluvili, že by nám sýry zabalil do vakuovaného obalu a ty by mohly bez problémů přežít transport. Koupili jsme si u něj kus pecorina, které jsme předtím ochutnali.

Cestou z tržiště jsme vzpomínali, co bylo tady a co tam. Nějaké změny jsme zaregistrovali, ale většina obchodů a obchůdků byla tam, co kdysi.

Pak jsme vstoupili do jednoho z obchůdků, kam jsem ráda chodila a odkud mám krásný hrnek. Starý pán, který tu byl už před lety, tu byl pořád. Už kdysi mi připadal hodně starý a ten hrnek jsem u něj kupovala před deseti roky. Zeptal se nás, odkud jsme a pak nám česky popřál krásnou dovolenou. Předtím popřál podobně Rusům, kteří nakupovali před námi. Bylo to milé. A pak, když jsme nakoupili nějaké dárky pro vnoučata, otočil se na mladého, asi majitele, a domluvil slevu na našem nákupu. I to bylo milé.

Došli jsme zpátky k místu, kde jsme nechali auto a odložili si do něj nákupy.
Pokračovali jsme stejnou cestou městem jako ráno a navštívili Muzeum mušlí. A znovu jsme obdivovali tu krásu a žasli nad rozmanitostí tvarů, barev a rozměrů, toho, co v malém občas sebereme na pláži. V muzeu jsou zastoupeny mušle a lastury z celého světa a my znovu hráli hru na to, kdo z nás objeví zajímavější nebo vzdálenější místo na Zemi.



Vstup do Muzea mušlí je zdarma, je zde možno zakoupit suvenýry v podobě šperků s mušlemi,
či s drahými kameny. Návštěva určitě stojí za to.

Od muzea jsme se potom vrátili k autu. Bylo krátce po poledni a teploměr na lékárně už ukazoval vyšší teplotu než ráno. Bylo už krásných 18°C.

Vieste - 22.6.2015 ve 12:03

Udělala jsem ještě několik záběrů na kostel Santa Croce, nedaleko kterého jsme nechali auto a mezi domy vyfotila maják na ostrově.

Nedaleko kostela San Croce stojí památník obětem všech válek


Zpátky jsme jeli po pobřeží a všimli si, že na plážích San Lorenzo je moře klidné. Hladina byla hladká jako na rybníku. Takže bychom si konečně mohli zaplavat. U Baia Falcone jsme se zastavili v obchodě, ve kterém jsme před lety pravidelně nakupovali a dokoupili pečivo, na které jsme ve Vieste zapomněli.

Silnice se vinula podél pobřeží a u San Michele jsme si všimli, že se moře zase vlní.

Do Peschici jsme dojeli krátce po jedné hodině.

Zaparkovali jsme a šli k apartmánu. U průchodu seděl Zrzek se svými "děvčaty" Twigi a Majdou. Té jsme dali jméno podle jejího barevného kožíšku. Babička říkávala o těchto vícebarevných kočičkách, že jsou májové.


Pan Luigi, který šel z horní zahrady nám dal, už podruhé, něco meruněk. Je to opravdu zlatý člověk.

Po opožděném obědě jsme si udělali krátkou siestu a po ní se vydali na hlavní pláž.
Teploměr na restauraci ukazoval příjemných 24°C. Vítr sice foukal, ale byl mírnější a i vlny na moři nevypadaly už tak hrozivě. Sluníčko hřálo a my si několikrát konečně mohli trochu zaplavat.
I když mi to moře ještě párkrát "nafackovalo".

Na pláži jsme pod deštníkem a se čtivem vydrželi až do půl osmé.



Úterý 23. června 2015

Vstávali jsme do slunečného dne a po snídani jsme se vypravili na malou pláž.
U vchodu do rezidence nás předběhl rezavý psík a já čekala, že se za ním objeví jeho pán. Neobjevil.
Pes šel stále před námi na pláž, zastavil se, otočil, aby se přesvědčil, zda ho následujeme.
Na Jalillo jsme tentokrát dorazili jako pár se psem. At' jsme se hnuli kamkoli, pes šel za námi. "Měli bychom se ho nějak zbavit", řekl manžel a já mu dala za pravdu. Zkoušeli jsme ho zahnat, ale vše bylo marné. Pes se neustále vracel, po psím způsobu se na nás smál a vrtěl radostně ocasem. Manžela následoval přes celou pláž až k útesům u trabucca, mně "pomáhal" se sběrem mušlí. Pak si lehl vedle lehátka a tvářil se spokojeně. Když si pak lehl na manželovo lehátko, muž to nevydržel a psa zahnal. Pes odešel a já přes pláž sledovala, jak po písku honí stíny ptáků, létajících nad ním. V ten moment mě mrzelo, že jsem si tentokrát na pláž nevzala fot'ák.

Pes si hrál se stíny, když najednou kolem nás proběhl, či spíš "propajdal" černý kormorán a skryl se mezi útesy. Pes nechal stínohry a rozeběhl se směrem, kam se pták skryl. "Ted' ho dorazí", napadlo mě. Vyletěla jsem z lehátka a psa se snažila od útesů odehnat. Povedlo se. Hrála jsem si se psem na břehu, házela mu klacek, který on aportoval a doufala, že na kormorána zapomene. Po chvíli kormorán vylétl z úkrytu a dopadl asi dva metry od břehu do moře. Pes se k němu snažil dostat, běhal po břehu, blafal, ale marně. Do vody se mu naštěstí nechtělo.

Vrátila jsem se k lehátku a zaregistrovala, jak z druhé strany k nám běží starý pán. Rozčileně se nám snažil něco říct, ale nebylo mu vůbec rozumět. Pak jsem porozuměla jedinému slovu a tím bylo "cane" (pes). Pán mával rukama, jakoby se chystal vzlétnout a ukazoval na útesy. A znovu něco nesrozumitelně brebentil.
Ukázala jsem mu ptáka, houpajícího se na vlnách už notný kus od břehu a pak jsem se mu snažila vysvětlit, že pes není náš. Vysvětlovalo se to dost těžko, když jsem si před chvílí se psem hrála na břehu."Siamo cechi e il cane è italiano."
Stařec se konečně uklidnil a já si navíc všimla, že se kormorán zvedá z hladiny a odlétá.
Naštěstí to dopadlo dobře.
Starý pán odešel, pes zmizel neznámo kam a my si s mužem oddechli.

Po obědě a siestě jsme šli opět na pláž. Znovu na velkou městskou, protože jsme stále ještě nezjistili, do kdy na Jalillo svítí odpoledne slunce.
Kousek pod rezidencí, kde se vzal, tu se vzal, opět se k nám připojil rezavý psík.
"Jsi pěknej hajzlík, víš to?" Určitě nerozuměl, ale vesele vrtěl ocasem.
Šel s námi, chvilku se toulal vzadu, pak nás znovu vesele předběhl, jako by k nám patřil. Dělali jsme, že ho nevidíme, ale vše bylo marné, byl vytrvalý. Na břehu se zastavil a čekal, kterým směrem se vydáme. Pak před námi běžel po vlhkém písku u břehu. Když jsme zapíchli deštník a rozložili lehátka, kroužil kolem nás horkým a rozpáleným pískem, který ho evidentně pálil do pacek. Podívala jsem se na teploměr na restauraci a ten ukazoval 30°C. Pes udělal pokus vlézt si do stínu pod deštník, ale manžel ho vyhodil. Prošel až na kraj pláže, kde byla zed' ohraničující jednu z rezidencí a lehl si do stínu.
Odtud ho vyhodil obrovitý černoch, který den co den prodával na pláži kabelky. Prodával? Spíš seděl u stánku, který ráno rozložil a večer ho zase zabalil. Za ty dny, kdy jsme byli na pláži jsem zaregistrovala jen jednoho staršího pána, který si u něj kupoval malou taštičku přes rameno.
Pes došel pod první deštník od zdi, packami zahrabal a otestoval teplotu písku ve stínu a pak se pohodlně rozvalil. Jeho pobyt pod deštníkem však netrval dlouho. Od někud se přiřítila mohutná paní v růžových plavkách a psa vyhnala. Zamířil k moři a po mokrém písku odešel pláží neznámo kam.

Chvilku jsem nad ním přemýšlela.
Nevypadal jako typický psí bezdomovec.
Na rozdíl od opravdu opuštěných psů, kteří bývají vyzáblí a po plážích se pohybují ve smečkách, byl dobře živený. Reagoval na lidskou řeč a pochopil, co po něm chci, když jsem mu dopoledne házela klacek.

Vzpomněla jsem si na našeho psa, který byl chronický útěkář a tulák. Jak mohl, utekl. Někdy se vrátil ve stejný den, jindy mu to trvalo déle. Nejdelší dobu mimo domov byl čtyři měsíce. Tehdy utekl na nedaleké sídliště a připojil se k rodině s malými dětmi, které miloval. Ty naše už byly v té době trochu větší. Když utekl i jim, byl přiveden k nám. Čekala jsem zbídačelou a vyhublou trosku a místo ní se objevil náš Astor s lesknoucí se srstí, dobře krmený a s novým obojkem, na kterém visela taštička se jménem Bart a adresou rodiny, která tuláka přijala za svého. Byl tu i telefon. Večer jsme na něj zavolali a domluvili se, že se bez manželových rodičů, kterým Astor defacto patřil, nemůžeme sami rozhodnout, zda jim psa dáme, či zda si ho necháme. Pán tehdy vysvětloval, jak ho jeho děti milují a on miluje je. Byli jsme s mužem přesvědčeni o tom, že i rodiče budou s předáním souhlasit. Přeci jen, už jsme si za ty čtyři měsíce zvykli, že tu pes není.
Astor povečeřel, vyspal se v kuchyni a ráno opět utekl.

Možná i ten rezavý psík bude stejného ražení a vyrazil si z domova užít si léta.
Na pláži jsme vydrželi opět až do půl osmé.

Pokračování příště.

Italský deník 5

1. května 2016 v 10:48 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části





Sobota 20. června 2015

Ráno vstáváme už v sedm hodin, protože máme v plánu jet se podívat na trhy v Peschici. Chci si napravit dojem z pondělního nepříjemného zážitku ve Vieste, chci nakoupit čerstvou zeleninu a hlavně podívat se po nějakých věcech pro vnoučata.

Nevíme přesně ve kterém místě trhy jsou, protože v Peschici jsme na trzích ještě nikdy nebyli. V historickém centru určitě nebudou, tam pro ně není prostor, spíš bychom je očekávali v modernější části města.
Obloha je znovu černočerná, určitě něco přijde.

Prostor jsme našli, ale místo tradičních trhů tu bylo jen několik stánků se zeleninou. Opravovala se tu silnice a to byl zřejmě důvod, proč trhy nejsou. Zelináři se svými piaggii se sem dostanou, ale větší auta ne. Koupila jsem nějakou zeleninu a ptala se jednoho ze zelinářů, zda něco neví. Prý snad budou trhy příští pátek, ale jistě to neví. On sem jezdí každý den, tak kdybychom něco potřebovali... Podobný zelinář stává denně na cestě od moře k rezidenci, tam nakupuji celkem pravidelně.

Cestou zpátky k rezidenci jsme se zastavili v nedalekém supermercatu, kam jinak chodíme pěšky, pro pečivo a máslo. Cestou zpátky k autu začaly padat z oblohy obrovské kapky deště. Plesk, plesk - jako by na nás někdo shora plival.

Zaparkovali jsme a odnesli si nákup do apartmánu. V těch vedlejších je čilý ruch. Party uklízeček připravují další apartmány pro nově příchozí a to pod taktovkou paní Marie, manželky Luigiho. Už tady na této straně nebudeme sami. Máslo do ledničky, pečivo do pytlíku, zeleninu do košíčku a co ted'?

Šli jsme se podívat k moři. Být krásné a slunečné počasí, byla by pláž plná lidí. Ale není. Pár lidí tu bylo, posedávali na lehátkách, nebo se procházeli po břehu. V krat'asech a tílku jsem mezi bundami a dlouhými kalhotami vypadala jako exot.

Cestou zpátky do apartmánu jsme znovu pozdravili českou rodinu, která na nás shlížela shora z terasy. Žádná odpověd'. Moji rodiče mi kdysi vštěpovali pravidlo, že slušnost je pozdravit a odpovědět na pozdrav by měla být povinnost.
Takže příště už zdravit nebudu.
Tedy já, nevím, jak manžel.

Po obědě se manžel snažil zprovoznit (marně) televizi v apartmánu, protože se chtěl dívat na kvalifikaci F1. Já si vzala novou knihu a sedla si na terasu. Když jsem se začala smát, manžel vylezl ven a ptal se, co je tak veselého. "Je tu s námi babička Marie." Vykulil oči a díval se nechápavě: "Cože?" Otevřela jsem knihu a ukázala mu tiráž. "Tak čti." Přečetl si to, co jsem ukazovala a začal se smát taky. Knihu, kterou jsem si vzala na dovolenou, přeložila tchýně naší dcery. Překládá ze španělštiny a z angličtiny. Oslovení "babička Marie" užívají holky od mala, aby nás rozlišily. Já jsem pro ně "babička Alena". U dědečků to mají poněkud těžší, oba se totiž jmenují Jiří. :-D

Manžel se znovu vrátil dovnitř a opakovaně se pokoušel o to, aby televize hrála. Nakonec to vzdal. Odložila jsem knihu a navrhla mu, že se půjdeme znovu podívat do Peschici, protože to na koupání opravdu nevypadá. Navíc, jsme tu už týden a já mám ve zvyku posílat z našich cest dětem pohlednice. V obchůdku pod rezidencí je nemají a ani v blízkem supermercato jsem se svým dotazem nepochodila.
Teplota byla 21°C, foukal poměrně ostrý vítr a slunce bylo občas schované v mracích. Žabky jsem tentokrát nechala doma a obula si oblíbené "botky šlapky", ve kterých jsem už absolvovala několik výšlapů a ve kterých se dá chodit nejen po městě, ale i v terénu.

Vydali jsme se po chodníku, lemujícím příjezdovou silnici a zvažovali, zda do města vystoupáme podél serpentýn a lesem, nebo zvolíme znovu nespočet schodů z přístavu. Manželovi se nelíbila ani jedna z nabízených variant. Chtěl se v pohodlíčku apartmánu dívat na Formule 1.

Telátko, které jsem fotila už v pondělí bylo znovu hned pod silnicí. Zjistila jsem, že je to mladý býček.

Chodník a silnice do Peschici. Počasí se jakž takž umoudřilo

"Víš co, tak zajdeme do přístavu, třeba tam nějaký obchůdek bude."
"Tam nebude nic, vždyt' jsme tam už v pondělí byli a nic takového jsme tam neviděli."
"Ale, třeba jo. Vždyt' jsme vylezli z pláže rovnou na hráz a pak šli podle vody na molo."
Nakonec souhlasil, protože výstup nahoru do města ho opravdu nelákal.

Pokračovali jsme tedy do přístavu a objevili nejen obchůdek, kde měli krom jiného i pohlednice, ale i prodejnu "Tabachi", tedy trafiku, kde měli známky. V Itálii je to běžné, že koupíte někde pohlednice a potom hledáte trafiku nebo poštu, abyste dokoupili známky. Jen opravdu hodně vyjímečně se dají obě věci koupit společně.

Nedaleko jsme narazili i na bar, kde měli zmrzlinu. Ta snad muže smíří s tím, že jsem ho vytáhla od pokusů naladit televizi. Čekala jsem, že zmrzlina v baru bude dražší, než nahoře ve městě, ale bylo tomu přesně naopak. Byla levnější o půl € a její porce byla zatím letos ta největší, kterou jsme měli.
Prošli jsme si přístav, prohlédli si nové Fiaty 500, které tu měli "promo akci" a já si udělala několik fotek.

Lod'ky místních rybářů a za nimi větší lod', vozící turisty na prohlídku mořských jeskyní



Pohled na útesy pod historickým centrem mě nepřestal fascinovat

Socha Panny Marie v přístavu

Kotva

Kus poctivého lana

Definitivně uzavřeno :-D

Pohled na historické centrum Peschici se neomrzí

Další z lodí pro výlety do jeskyní a druhá polovina města na kopci

Nová "pětistovka" se mi moc nelíbí

Poslední pohled na přístav

Stejnou cestou jsme se vraceli zpátky. Na hlavním tahu u odbočky k naší rezidenci stál obrovský autobus s českou SPZ, který přivezl nové rekreanty a čekal na ty, kterým dovolená skončila. Dali jsme se s řidiči do řeči a dozvěděli se, že v Praze leje a teplota je 12°C. Tak to jsme na tom lépe.
I když? Ani my se nemůžeme, co se počasí týká, moc chlubit. Z týdne, který tu už jsme, byly zatím jen dva dny, kdy se dalo válet se u moře - tedy koupací dny.
Předpověd' na dny následující není také moc optimistická a povzbudivá.

Večer kolem sedmé začalo pršet a lilo až do doby, kdy jsme šli spát.
A možná i déle.


Neděle 21. června 2015
Ráno začínám úklidem terasy. Opět je tu jehličí z borovice a špína ze dvou sousedních teras. Večer jsme byli prozíraví a stůl při dešti posunuli kus dál od zídky, takže nepřekážel tekoucí vodě přinášející jehličí a další binec, tak jako ve středu. Většina toho odtekla mimo terasu. To co zůstalo, bylo jen v místech, kde jsou křivé dlaždice. Tentokrát mi stačily na spláchnutí terasy jen tři kbelíky vody.

Po snídani jsme šli k moři, opět na Jalillo. Mohl by to být, navzdory předpovědi, hezký den. Sice byly na obloze mráčky a foukal vítr, ale bylo tam, v závětší útesů, velice příjemně. Vydrželi jsme tam až do dvanácti hodin.

Seznámili jsme se s paní, která přijela s těmi, kteří nám neodpovídali na pozdrav. Sama nás oslovila, když jsme se podivovali nad tím, proč se zase střílí. Dozvěděli jsme se, že dnes večer se bude konat slavnost "Otevírání moře" a že plakát visí v obchůdku u rezidence. Paní nám říkala, že už tu slavnost viděla a že je to docela hezká a zajímavá podívaná.
"Tak to se půjdeme podívat", řekla jsem a všimla si "nadšeného výrazu" muže, kterého zase poženu večer do Peschici.

Dali jsme se pak do řeči a paní nám řekla, že jsou všichni z okolí České Lípy. Město mých studií.
A jak se říká, že svět je opravdu malý, došly jsme s paní Marcelou k tomu, že je kamarádkou a spolupracovnicí mojí spolužačky, se kterou jsem stále v blízkém kontaktu. :-D

Po obědě se manželovi podařilo jakž takž naladit televizi a mě bylo jasné, že ho k moři nedostanu. A zatímco on se díval na F1, já si na terase četla knižku, kterou přeložila "babička Marie" a žasla nad tím, jaká také zná slova. :-D
Nikdy bych to do ní neřekla.

Ve čtyři hodiny jsem šla do obchůdku, abych se podívala na plakát večerní slavnosti a zjitila podrobnosti. Když jsem se vracela, celé osazenstvo horní terasy mě hlasitě zdravilo. Samozřejmě, že jsem odpověděla.
Jak málo stačí, aby byl člověk vzat na milost?

Večeři jsem udělala brzkou a pak přemýšlela, co si vzít na sebe. Vítr stále foukal a u moře asi večer nebude nejtepleji. Oba jsme si vzali dlouhé kalhoty, muž bundu a já vestu. Do centra před kostel se nám jít nechtělo, rozhodli jsme se, že počkáme v přístavu, kam procesí s "Pannou Marií", musí přijít. Nebyli jsme tu zdaleka jediní, už tu čekalo poměrně dost lidí. Zvolili jsme strategickou pozici na horním ochoze, kousek nad místem, kde se bude odehrávat obřad a čekali. Vítr hnal moře na útesy a čas od času nás zkropila sprška mořské vody.
Jen mě tak napadlo, proč jsem si vlastně myla hlavu.

Peschici je opravdu hodně fotogenické

Na ochozu už čekalo několik lidí

Dočkali jsme se procesí, které provázel orchestr samých mladých dívek a kluků, vyslechli si mši v italštině, která se od mší, které se konají v našich kostelích, až tolik nelišila. Sochu požehnal kněz, který vedl mši, došlo na pozdravení pokoje. Překvapilo mě, že se slovem "pace" (mír) zdravili i ti, kteří s námi stáli na ochozu. Podání ruky a pozdrav jsme opětovali. Pak došlo ke svatému přijímání, po kterém byla socha Panny Marie přenesena na lod' a spolu s církevními hodnostáři, představiteli města a námořníky, vyplula.
Fotila jsem si lod' plující kvůli vysokým vlnám jen v prostoru přístavu, ohraničeném molem a hrází a stíhala na druhé straně fotit i slunce zapadající do moře. Od paní Marcely jsme byli informování, že pokud je moře klidné, lod' s Pannou Marií pluje po otevřeném moři a obeplouvá přístav.
Musí to být kouzelná podívaná, když lod' pluje v zapadajícím slunci.
Lod' se vrátila k molu, socha byla vyzvednuta a položena před skleněnou vitrinu, ve které bude stát do dalšího obřadu.
Obešla jsem část ochozu a sochu si fotila shora. Byl tu nával. Jednak fotografové, kteří se tlačili kolem a pak věřící, kteří si na ní chtěli sáhnout.
Sešla jsem dolů před sochu a když davy opadly, zvěčnila jsem jí. Oproti pondělku, kdy jsem jí fotila ve vitríně, byla ozdobena živými květy.

Procesí už přichází

Uprostřed je vidět přinášená soška Panny Marie





Socha Panny Marie je položena na provizorním oltáři

Orchestr složený ze samých mladých obyvatel Peschici

Vedle provizorního oltáře je skleněná vitrina (s modrou čepičkou), kam bude socha později umístěna


Svaté přijímání

Socha je nesena k lodi


Odplouvání

Peschici v zapadajícím slunci







Západy slunce jsou tématem pro spousty fotografů

Lod' se vrací zpátky k molu


Socha ozdobená živými květy .....

.... pro srovnání - takto vypadala v pondělí

Kněz působil velice sympatickým dojmem, který umocnilo i to, že měl sebou fot'ák

Stmívání nad přístavem

Slavnostní ohňostroj měl být v půl desáté a my se rozhodli, že nebudeme čekat v přístavu, ale že půjdeme blíž k rezidenci, sejdeme na pláž a budeme odtud fotit a točit. Když jsme sešli z přístavního mola a pokračovali k sypané hrázi, začaly vybuchovat první petardy. Ohlušující rámus a pak hustý hnědý dým se díky větru hnal přesně k místu, na které jsme došli. Zmatek nad zmatky, spousta lidí, kteří nevěděli, kam jít, mezi nimi pomaloučku projížděla troubící auta, která byla kvůli stavnosti zaparkovaná v blízkosti přístavu. Navíc nebylo téměř nic vidět.
Byli jsme v blízkosti baru, který jsme včera objevili. Obešli jsme ho a vstoupili na pláž z druhé strany sypané hráze. Bylo nás tu jen pár a já si libovala, jaký budeme mít krásný výhled. Jen mně trochu mrzelo, že s ohňostrojem nepočkali jeho strůjci opravdu na tu půl desátou, protože ve tmě by to byla určitě hezčí podívaná. Obloha byla ještě modrá a nad mořem zlátla po nedávno zapadlém slunci.
Fotila jsem a muž točil, když se najednou ozvala další série ohlušujících ran, vzduchem létaly rachejtle a dopadaly přesně do místa, kde jsme byli. Sedla jsem si na bobek, sklonila hlavu a zacpala si uši.
Muž mě odtáhl pod jeden z otevřených deštníků, odkud jsem udělala pár fotek. "To je jak v Bagdádu", zaslechla jsem manžela, který pak zavolal: "Neblbni a pojd' se schovat." Doběhla jsem k němu pod stříšku baru. Rodiče tu chlácholili plačící děti.
Touha fotit však byla silnější, než strach, takže jsem po chvilce azyl pod stříškou opustila a popoběhla kus dál po pláži a vlezla pod další deštník. Všimla jsem si, jak ti, kteří mají ohňostroj na starosti, prchají z hráze. A pak to začalo. Zřejmě se něco zvrtlo. Rachejtle dopadaly na větší část pláže, občas jsem zaregistrovala, že mě něco, jakoby seklo, do obličeje. Muž doběhl ke mně a jen utrousil, že doufá, že nebude mít propálenou další bundu. Jednu takovou už má doma, zdobí jí dírky, které vznikly v dubnu, když byl s holkama na čarodějnicích.
Nekontrolovaný ohňostroj pokračoval.
Hořící kusy čehosi dopadaly nedaleko od nás mezi deštníky a lehátka.





A utíkáme...

Honem pryč......


A pak byl konec, jen dým se nesl nad pláží.

Pokračování příště.