. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Červen 2016

Čtrnáctá cesta z Itálie

9. června 2016 v 23:47 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části


Italský deník 14



Sobota 4. července 2015

Spala jsem špatně. Přitom bylo naprosté ticho, ale mou hlavou táhly myšlenky na porouchanou lednici, které se střídaly s tím, co mě doma kromě toho ještě čeká. A když se k tomu všemu ještě přidala cestovní horečka, to opravdu nevím proč, byl spánek takový nijaký. Dalším důvodem špatného spánku bylo příšerné horko. Převracela jsem se, poslouchala, jak muž dýchá, počítala jsem ovečky, nebo ležíc na zádech jsem si v duchu psala číslice. Na chvilku jsem sice zabrala, ale pak jsem byla zase vzhůru.
No prima, to budu ráno vypadat jako zombie.
Usnula jsem v době, kdy žaluziemi začalo dovnitř pronikat svítání.

Bylo to za celé tři týdny poprvé, kdy manžel vstával dříve než já. Ani jsem nezaregistrovala, kdy. Vzbudilo mě spláchnutí záchodu. To noční bdění se někde projevit muselo. Vstala jsem jako mátoha a vystřídala muže v koupelně. Sprchu jsem si tentokrát dala téměř studenou, abych se zmátořila. Muž mezitím dal vařit vodu na kávu, která mě trochu probrala.
Po snídani jsem umyla hrnky a lžičky a dala vařit ještě jednu konvici na kávu do termosky.
Vypadá to možná podivně, když je kolem dálnic spousta odpočívadel, kde si člověk může dát kávu, ale …..
....když pak stojíte v koloně, která se moc nehýbe, káva z termosky přijde vhod.

Vyklidila jsem lednici a zbytky, včetně panini ze včerejška, jsem přemístila do cestovní ledničky. Vypnula jsem jí a dala před ní hadr. Naštěstí nebyla moc namrzlá, takže nějaká větší potopa nehrozila. Otřela jsem ještě jednou od kapek kuchyňskou linku.

Muž mezitím rovnal v autě tašky a lednici. Dobalila jsem tašku na přenocování, vzala vlhké osušky z věšáku a odnesla vše k autu. Manžela jsem potkala pod schody. "Kolik tam toho ještě máme?" "Už skoro nic, ty zbytky vezmu do igelitky." Mínila jsem tím bavlněné šaty, ve kterých jsem chodila a to, co ještě můžu nahoře najít. Muž odnesl tašku do auta a osušky rozložil. Určitě během cesty doschnou a když ne, tak je večer pověsíme někde u stanu.
Došla jsem si na záchod a když jsem se převlékala do cestovního, muž dorazil s tím, že můžeme vyjet.

Venku jsme se rozloučili se sousedy, kterým muž ve finále řekl: "...a polepšete se." Oba se rozesmali a pak přiznali, že by se asi polepšit mohli. Nebo měli? Už měli také téměř vše sbaleno a čekali na Jakubovu maminku a sestru s dětmi.
Dole v průjezdu jsme potkali Mariu a já se jí při předávání klíčů zeptala, zda si půjde zkontrolovat apartmán. Jen mávla rukou. Když jsme se loučili, ptala se, kudy pojedeme. Řekli jsme jí, že pojedeme do Vieste koupit sýry a odtud pak na dálnici a dál na sever. "Perché lì? I mercati sono ora qui." Informace o tom, že trhy jsou dnes v Peschici a že nemusíme zajíždět do Vieste nás překvapila, protože trhy byly minulý pátek a další by podle našich úvah měly následovat ten příští. Bylo nám vysvětleno, že trhy jsou tady pokaždé v sobotu a minulý pátek to byla výjímka. Poděkovali jsme, poprosili, aby vyřídila od nás pozdrav manželovi Luigimu. Popřála nám št'astnou cestu.

Sedli jsme do auta a pomalu odjížděli. Před restaurací stál rezavý kuchař, který nám mával na rozloučenou: "Buon viaggio". Zamávala jsem mu také a zažívala pocit, že něco hezkého končí.
Nemám ráda loučení.

Dojeli jsme nahoru do města. Maria měla pravdu, trhy opravdu byly. V místě, kde jsme parkovali posledně, bylo beznadějně plno, takže jsme nakonec zaparkovali v jedné z postranních uliček. Byla úzká a manžel měl obavu, že pokud se celá zaplní, bude odtud muset couvat. Proto se na jejím konci otočil a zaparkoval obráceně. Z auta lezl přes sedadlo spolujezdce. Venku nás "praštilo" horko. Ještě, že máme v autě klimatizaci, dnes to vypadá na parádní pařák.

Když jsme došli na trhy, první, s kým jsme se setkali, byl "náš pes". Vyřítil se z pod jednoho stolečku, vyskočil na mně a nechal se podrbat. Radostě pak kroužil kolem manžela. Jsem "cít'a" a to setkání s ním mě vyloženě dojalo. Byla jsem tak trochu nalomená z předchozího loučení, které fakt nesnáším a v ten moment byla vděčná za to, že mám na očích sluneční brýle.
Trhy v Peschici nejsou velké, prošli jsme jimi opět jako pár se psem a zjišt'ovali si ceny u jednotlivých prodejců. Nakonec jsme se vrátili k prvnímu chladícímu vozu, koupili tři koule cacio cavallo a veliký kus pecorina. V ledničce na ně bylo připravené místo. A pak se muž zeptal na vakuum. Prodavač se rozzářil a ukázal nám, že vakuovací soupravu má. Zabalil nám koule cacia a pak se zeptal, zda pecorino chceme zabalit vcelku, nebo ho rozdělit. My mu totiž řekli, že sýry vezeme jako dárky. Pecorino nám rozdělil, zavakuoval a když jsem nákup platila, přidal mi k němu šišku sušeného salámu. Prý je to dárek od něj. Platila jsem dost, takovéhle nákupy asi moc často nemá.
A opět - buon viaggio.
U nedalekého stánku jsme u starého zelináře koupili tři copy česneku. Říkal nám, že je hodně silný, tedy ten česnek, protože ho sklízel za úplňku. Pak mě rozesmál, když se zeptal, zda také k česneku nechci "cipolla comunista", tedy červenou cibuli.

S nákupem jsme se vraceli k autu, psa jsem naposledy pohladila a "vysvětlila" mu, že tady musí zůstat. Poslechl. V uličce bylo ještě méně místa než předtím, těsně za námi stálo auta, takže i můj štíhlý muž měl problém se vměstnat mezi dva vozy a dát do kufru nákup. Někde cestou zastavíme a dáme sýry do lednice, tu chvilku to vydrží. Horko bylo příšerné. Na to, že bylo něco před desátou dopolední, jsem byla zpocená jako myš a sukně se mi lepila na nohy. Muž znovu lezl do auta přes "moje" sedadlo a když byl asi uprostřed, zaklel a lezl zpátky. Když jsem ho viděla rozesmála jsem se ještě víc, než nad tou "komunistickou cibulí". Muž byl totiž také zpocený, bermudy z lehké džínoviny se mu přilepily na nohy a když lezl na své místo, gatě praskly. Díra začínala těsně u poklopce a končila kousek nad kolenem. Prostě přední část kalhot byla dokonale větrací. "Prosímtě, ve které tašce jsou moje věci?" Řehtala jsem se jako blázen, z očí mi znovu tekly slzy, tentokrát ne z dojetí, ale od smíchu. "Jirko, prosímtě, to chceš tady vykydat celý kufr? Vždyt' se k němu ani pořádně nedostaneš." "No a co mám teda dělat, takhle jet nemůžu." "Zajdeme na trh a tam si koupíš nové kalhoty." Tentokrát neprotestoval. Jen měl starost, jak na něj budou koukat lidi. "Víš co, dělej, že o tom nevíš, že máš lochnu na gatích, chovej se normálně."
Nikdo si ho nevšímal a pokud ano, nikdo se nesmál.
Jen já, několik kroků za ním, jsem v sobě dusila smích a vzpomínala na svého bývalého šéfa. Ten byl, na rozdíl od mého manžela tělnatý. Jednou někam jel a na silnici byli policisté, kteří kontrolovali auta. Šéf tehdy, jak přiznal, brzdil vším, celým tělem a prý i očima, když auto jedoucí před ním, to zaklaplo. Povedlo se. Otevřel tehdy dveře, vystoupil ven a jediné, co prý cítil, bylo to, jak mu sjíždí kalhoty ke kotníkům. Intenzivním bržděním mu řachly kalhoty v pase. Smál se prý i policista, když ho viděl a smáli jsme se my všichni v práci, když nám to líčil.
Byl to báječný chlap, škoda, že tu už není. No řekněte, který chlap, potažmo šéf firmy, by se k něčemi podobnému přiznal.

U stánku jsme u prodejce koupili džíny ke kolenům. Muž si je vyzkoušel a už v nich zůstal. Prodejce se chechtal, když mu podával tašku na ty rozervané gatě. A aniž bychom smlouvali o ceně, z původních 15€, které měl uvedené u kalhot, nám dal slevu 3€. Možná to bylo bolestné. :-D V ten moment mi bylo jasné, že muž by dal za kalhoty klidně i víc.

Na druhý pokus nastoupil do auta přes vedlejší sedadlo v pohodě. Pak jsme z malého místa vyjeli a vraceli se znovu přes Peschici až ke křižovatce, odkud se dá jet do rezidence. Po serpentýnách jsme vyjeli na Monte Pucci, naposledy se podívali na historické centrum a u nádraží Peschici, kde končí koleje, jsme zastavili. Vedro venku bylo nesnesitelné, teploměr v autě ukazoval 36°C. Asi nás čeká pěkný pařák. Přestěhovala jsem sýry do lednice, umístila česnek. Rozervanými kalhotami muž vyplnil mezeru mezi taškou a blatníkem. Přemýšlela jsem, zda je bude chtít spravit. Asi jo! Jinak by je vyhodil do koše u tržíště.


Nádraží, kde končí koleje, je od města vzdáleno 2 kilometry vzdušnou čarou a po klikatící se silnici se serpentými, je to více než tři kilometry. Železniční dopravu tu provozuje soukromá firma Ferrovie del Gargano a od nádraží jezdí autobusy dál. Tedy spíš by jezdit měly. Existuje tu sice jízdní řád, ale …. někdy to jede, jindy ne. Moje sestra sem jezdívala pravidelně a když jel autobus na čas, rovnalo se to prý téměř zázraku. Vyplatí se jezdit stopem, ale zase... Kdo vezme do auta člověka, obtěžkaného zavazadly, nebo dokonce rodinou? V průvodcích je proto doporučováno těm, kteří do těchto míst přijedou vlakem, aby se obrnili trpělivostí a počkali, až přijede nějaký autobus. A pokud budou mít mimořádné štěstí a nádražní budova bude otevřená, což také nebývá často, mohou si odtud objednat taxi do Peschici, či Vieste.

Od nádraží, nebo konečné vlaků, jak ho lze také nazvat, jsme pokračovali po pobřežní silnici SP 52 a pak najeli na obávané serpentýny mířící k Vico del Gargano.
Hurá! Zůstaly za námi..
Odtud jsme potom pokračovali po nově vybudované SS693. Projeli jsme tunely a po naší pravé straně jsme viděli moře a kopce Gargana postupně se svažující k moři, kde úzkou kosou pak pokračují jako Isola Varano.
O kousek dál se rozprostíralo Lago di Varano, na jehož březích žijí volské žáby. Nemám tuhle havět' vůbec ráda a při prvním setkáním s jedincem tohoto živočišného druhu, který přede mnou vyskočil, jsem stoprocentně překonala rekord, když už ne v běhu na krátkou trat', tak v ostrém startu určitě. Můj muž, který byl svědkem mého úprku pronesl: "Kam se hrabe Juantorena". (Alberto Juantorena je dvojnásobný olympijský vítěz v bězích na krátké tratě). Kdykoli jedeme kolem Varanského jezera, vzpomenu si, jaký hluk dokázaly tyto žáby vyprodukovat a jak nejistě a navíc nerada jsem se pohybovala po břehu, obávajíc se, že znovu před námi tohle obrovské stvoření vyskočí.

Lago di Varano. V pozadí na horizintu je úzký pruh země,
kde jsme bydleli před deseti roky a za ním pak moře.

Naše cesta pokračovala dál kolem Lesinského jezera. Dívala jsem se do dálky, zda nebudou vidět Tremitské ostrovy. Nebyly. Místo toho se ozval můj muž: "Hele, za kolik tam měli naftu?" Vysvětlila jsem mu, že jsem se opravdu nedívala na ceny na pumpě, ale hledala na horizontu Tremity. Na další pumpě jsme zastavili a natankovali plnou. Na dálnici bude určitě nafta dražší.

Na nájezdu Poggio Imperiale jsme najeli na dálnici A14, která je také nazývána jako Autostrada Adriatica. Podél Jaderského moře jsme jeli severním směrem s občasnými zastávkami na odpočívadlech. Vylézt z klimatizovaného auta bylo téměř "za trest", protože venkovní teplota neustále stoupala. Při nájezdu na dálnici byla 36°C. Zastávky proto byly rychlé. Vylézt z auta, dojít si na záchod, v klimatizovaném prostoru dálničního odpočívadla si dát zmrzlinu a nebo kávu, či také poobědvat. A pak honem zpátky do auta. Cesta podél pobřeží probíhala v klidu, až u Rimini se objevily první kolony. Zato v opačném směru na jih stála auta v kilometrových zácpách. V tom horku to bylo hodně nepříjemné. Po dálnici A14 jsme dojeli do Bologni, kterou jsme projeli také bez větších problémů. Zavzpomínali jsme na minulý rok, kdy jsme se plazili po dálnici od Rimini, ale to byla neděle a vraceli se "víkendoví koupači" od moře. Na dálnici A1 od Bologni po Modenu sice doprava trochu zhoustla, ale stále to ještě bylo v normě - dálnice jela.

Po najetí na A22 jsme zastavili na odpočívadle u Modeny. Teploměr ukazoval 38°C. Chtěli jsme si koupit zmrzlinu, ale mrazák zel téměř prázdnotou, zbývalo v něm posledních pár kousků čehosi. Oba máme rádi ovocnou zmzlinu, která alespoň trochu osvěží a proto jsme popojeli k nedaleké benzínové pumpě a tam našli to, co jsme chtěli.

Bylo ještě brzy na to, jet se někam ubytovat na noc, tak jsme se rozhodli, že zajedeme znovu do Mantovy a opět se pokusíme najít Muzeum Tazia Nuvolariho. Při průjezdu po Via Legnago, která pokračuje mostem přes jezero, které zde vytváří řeka Mincio, jsem si všimla na lékárně teploměru, který ukazoval 39°C. To už je slušná horečka. Bohužel jsem teploměr nestihla vyfotit, ale vyfotila jsem si teploměr v autě, když jsme zastavili ve stínu budov, konkrétně knihovny, na pobřeží u jezera. Jezera jsou to v podstatě tři, i když je to jedna souvislá vodní plocha. Dělí se na Lago Superiore, Lago di Mezzo a Lago Inferiore a byla vybudována už ve středověku.

Slušná horečka, že ... já vím, chtělo by to otřít prach

Muzeum jsme našli, ale ne to, které jsme hledali už před lety. Místo Muzea Tazia Nuvolariho jsme objevili Hasičské muzeum. Jako bonus byl na jeho nádvoří sraz veteránů. Nemyslím vojáky, ale stará auta. Obcházeli jsme jednotlivá autíčka, já si je fotila, muž je točil na video. Byli jsme nadšení. A pak ještě o to víc, že po nás nikdo nechtěl žádné vstupné. Moc jsme po tom, pravda, nepátrali. Možná je sem vstup zdarma stále, možná bylo otevřeno pro majitele starých aut, nevím. Každopádně jsme si muzeum prošli a zdokumentovali si ho. Vzpomněla jsem si na svého kamaráda, který dělá velitele dobrovolných hasičů, a který by tady měl druhé vánoce.

Věž u Hasičského muzea

Vstup do muzea

Veteráni na jeho nádvoří - v době mého mládí naprosto běžná auta





Od muzea jsme se pak vydali směrem do historického centra. Horko bylo nepříjemné, šli jsme po té straně ulice, která skýtala jakýs takýs stín. Na náměstí Piazza Sordello jsme se pohybovali podloubím paláce Palazzo del Capitano. Objevili jsme průchod v jeho prostředku a prošli do zahrad, či městského parku, který se nazývá Piazza Lega Lombarda. Bylo tu příjemně, protože tu byl milosrdný stín. Ale chtěli jsme stále ještě najít to správné muzeum.
Vyšli jsme zpátky na náměstí, které je dlážděné kulatými kameny.
Chůze po něm byla hrozná, cítila jsem každý kámen. K tomu se připojovalo nesnesitelné horko a skutečnost, že nám dochází zásoba vody, kterou jsme si vzali sebou. Vyfotila jsem si dóm sv. Petra a Pavla a proklínala své obutí.

Tato ulička patřila díky stínu k těm příjemnějším

Potrál dómu sv. Petra a Pavla z podloubí

Průchod do zeleně

Tady bylo příjemně

Zvonice dómu sv. Petra a Pavla opět z podloubí

Dóm je impozantní

Portál dómu sv. Petra a Pavla

Ukázka dlažby historického centra Mantovy
Jen idiot sem může přijít v balerinkách

Ptali jsme se několika lidí, zda by nám neporadili, kudy máme jít, abychom Muzeum Tazia Nuvolariho neminuli, ale narazili jsme většinou na turisty, kteří nechápali, co vlastně hledáme. Někteří nevěděli vůbec nic, jiní nás odkazovali na Městské muzeum a jméno Tazio Nuvolari jim nic neříkalo. A přitom to byl jeden z nejslavnějších motocyklových a automobilových závodníků meziválečné éry.
Nakonec jsme pochodili u číšníka v restauraci rozprostírající se téměř přes celé náměstí, který měl nejen povědomost o Nuvolarim, ale který znal i otevírací dobu muzea, která končí v 18:00 hodin. Tak někdy příště.

Restaurace pod širým nebem čeká na své hosty

Detail na věži Palazzo della Ragione z předchozí fotografie

Prohlédli jsme si nádherný kostel Sant´Andrea, který je tak obrovský, že byl problém ho vměstnat do záběru. V prodejně v jedné z uliček jsme si koupili půllitrovou lahev vody. Stála 1€. Tak takhle drahé pití jsme už hodně dlouho neměli. Kolem Palazzo della Ragione s orlojem, před nímž byla rozložena restaurace přes téměř celé náměstí, jsme odbočili k rotundě Svatého Lorenza a uličkami mířili zpátky k jezeru. Nohy v balerinkách jsem měla oteklé, chodidla od středověké dlažby mě pálila a každý krok už bolel. Navíc jsem cítila, že mi není dvakrát nejlépe a že mě to horko tentokrát zmohlo. Někde jsme navíc ještě udělali chybu: Muž mě přesvědčil, že půjdeme jednou z uliček, kterou zvolil a vlezli jsme do slepé Vicolo Carmine.

Kostel Sant´Andrea

Zadní část karmelitánského kostela, kde jsme bloudili

A museli jsme se vracet. Nohy jako baňky, voda docházela a jezero v nedohlednu. Nakonec jsme se ze spleti slepých uliček vymotali a došli k jezeru. Pak už jsme šli naštěstí stínem, i když k autu to byl ještě notný kus. Původní nápad, že si půjdu fotit jezero, jsem zavrhla. Vyfotila jsem si jen přístav a pak se plazila k autu. Sedla jsem si a z nohou skopla ty proklaté balerinky. To byl nápad. Trekové sandály zůstaly v autě. Ty kdybych měla na nohou, bylo by všechno v pohodě.


Všimla jsem si, že i muž je schvácený. Příšerné horko, které navíc sálalo ze všech stěn domů, nás dokonale odrovnalo. Chvilku jsme poseděli, vypili půl lahve vody z lednice a až pak se vydali na cestu k Lago di Garda.
Jen jsem si ještě z dálnice vyfotila klesající slunce.


Nocleh jsme našli v Pacengo v kempu Le Palme. Byla jsem tak zdecimovaná a těšila se na sprchu a odpočinek, že jsem odmítla čip pro vstup na pláž, protože ho prostě nebudeme potřebovat. To je nápad, jít si ještě ted' zaplavat, když sotva lezeme.
Postavili jsme stan, došli se vysprchovat a zalezli do stanu. Jídlo, které jsem přichystala, zůstalo v lednici. Ani jeden z nás neměl chut' a ani hlad se nedostavil. Měli jsme jen žízeň. Několikrát v noci jsem hltavě pila z lahve, kterou jsem si prozíravě vzala sebou do stanu.


Neděle 5. července 2015

V noci se trochu ochladilo a spalo se dobře. Ono by se nám asi spalo dobře i na Sahaře, protože jsme byli utahaní jako psi. Ale noc nás osvěžila. Probudila jsem se poměrně brzy a musela jsem na záchod. Všimla jsem si, že lahev s vodou, kterou jsme měli ve stanu, je téměř prázdná. Na umývárkách byla jen parta žen, které tu uklízely, protože všichni normální lidé touhle dobou ještě spali. Vrátila jsem se do stanu a ani neprobudila manžela. Ležela jsem a přemítala o právě uplynulé dovolené.
Pokud jsme tu loňskou nazvali "dešt'ová", tak tahle byla "větrná".
A pak jsem si vzpomněla na lednici doma.

Když se probudil muž zašli jsme na umývárku, abychom se zcivilizovali a já pak udělala snídani. Po snídani jsme začali likvidovat naše dočasné ubytování. Když bylo vše zabalené, měli jsme ještě dostatek času, abychom si prohlédli pobřeží jezera. Včera večer to bylo úplně poprvé, kdy jsme se nešli projít k vodě. Došli jsme k jezeru a narazili na branku. Byla zavřená. Pak jsme si všimli pána, který vylezl po schodech od vody, přiložil čip a branka se otevřela. V ten moment mi došlo, že jsem v té své včerejší utahanosti odmítla "vstupenku na pláž". Lago jsem si tedy vyfotila pouze spoza plotu.

Nocleh pro dva

Lago di Garda přes plot a v oparu - ani nejsou vidět hory za ním

Vrátili jsme se k autu, došli si ještě před cestou na záchod a pak jsme se vydali autem k recepci. Za nocleh jsme zaplatili 36,10€ - je vidět, že už je červenec a začala sezóna.

Camping Le Palme ***

Vyjeli jsme a já vyfotila Gardaland. Tady by se asi našim vnoučatům líbilo.


Po silnici značené SR450, která je přivaděčem k dálnici, jsme odjížděli od Gardského jezera. I tady jsou pohonné hmoty levnější a proto jsme zde natankovali. U Affi jsme najeli na dálnici A22, směřující do Brennerského průsmyku. Fotila jsem si Dolomity a spící obry. Povedlo se mi vyfotit i kostelík, který leží v těsné blízkosti dálnice nedaleko Bolzana.





Dálnici jsme opustili na Colle Isarco a po souběžné silnici dojeli do Brennera. Auto jsme nechali v parkovacím domě a šli si "zašopovat" do jednoho z největších outletů. Dokonce jsme tady i poobědvali. Potom jsme se vydali rakouským údolím řeky Sill a projížděli malebná a čistá městečka. Ve Steinachu jsme dotankovali nádrž, v domění, že v Německu bude o něco dráž. Zatím tomu tak vždycky bylo.

Steinach



Malebné městečko Matrei

Pohled z údolí Sillu na kopce

Udělali jsme také krátkou zastávku pod Europabrücke, který jsem si vyfotila a stejně tak i věž nad skokanským můstkem na Bergieselu.

Europabrücke z auta

Europabrücke ze zastávky v údolí

Bergiesel

Teploměr v autě ukazoval 37°C a my se rozhodli, že pojedeme "starou Alpskou", která patřila mezi varianty plánovaných cest na jih v souvislosti s konáním konference Bilderberg v tyrolském Telfsu, v době našeho odjezdu. Když už jsme měli vytištěnou trasu, projedeme jí v opačném směru. A jak řekl můj muž: "To vedro je úděsný, zajedem se vychladit do hor".

Z Innsbrucku jsme jeli po dálnici na Jenbach a kousek za ním z ní sjeli. Vydali jsme se mírným stoupáním do Alp. Projížději jsme malebnými vesničkami a nebyli zdaleka sami. V nedělním odpoledni tu byl poměrně čilý provoz. Hlavně motorkáři, kteří si tu jeli svou rallye. A pak nás na chvilku zastavili policisté, kteří tu řídili dopravu a pouštěli auta střídavě v obou směrech. Nehoda a jak jinak, byl to motorkář. Když jsme projeli, zaregistrovali jsme nejprve hluk a pak si všimli helikoptéry, která letěla pro zraněného. Ne nadarmo se motorkářům říká - dárci orgánů.

Cesta po "staré Alpské", která bývala jedním z mála spojení, před vybudováním dálnice

Stará Alpská vede malebnými městečky a vesničkami.
Před lety jsme v těchto místech byli na konci zimy


Dojeli jsme k velkému jezeru, které se jmenuje Achensee. Muž zaparkoval a já si udělala několik fotek. Pak jsme pokračovali dál a udělali u tohoto jezera ještě další zastávku. Všimla jsem si, že přes jezero pluje parník někam tam, kam nebylo vidět a došlo mi, že jezero je hodně velké. Když jsme potom pokračovali dál, zaregistrovala jsem mezi stromy pokračující vodní plochu.




Achensee

Projeli jsme malebným Achenkirchem, za kterým se silnice rozdělovala. My zvolili pravou stranu. Až později doma, když jsem se dívala do mapy, jsem zjistila, že kdybychom nejeli vpravo, ale vlevo, dojeli bychom k jezeru Walchensee, u kterého jsme byli v minulém roce.

Silnicí, po které jsme jeli, jsme přijeli k dalšímu obrovskému jezeru, které se rozkládalo, na rozdíl od předchozích dvou, ve městě. Spíš by se dalo napsat, že kolem jezera vyrostlo město, které nese stejné jméno jako jezero a to Tegernsee. Manžel zaparkoval před hotelem s nádherně kvetoucími balkóny a šli jsme se podívat k jezeru. Na jeho březích byla spousta lidí, kteří se koupali, nebo se jen opalovali a dalo mi dost práce, abych někoho z nich nevyfotila a nedostala vynadáno.

Příjezd do Tegernsee

Tegernsee, krátce po páte. Zaujaly mě květiny kolem dopravního značení

Zaparkovali jsme před hotelem



Jezero Tegernsee

Cestou zpátky k autu jsem si ještě vyfotila úžasné truhlíky

Teploměr na hotelu ukazoval krátce po páté odpolední 36°C. Otočila jsem se na muže a zeptala se ho: "Hele, neříkal jsi, že se pojedem vychladit do hor?"
Ukázala jsem na teploměr a muž jen pronesl: "Nojo, někdy to holt nevyjde."
Zjistili jsme další zajímavost, pohonné hmoty tady byly levnější než v Rakousku. Sice jen o nějaký ten cent, ale opravdu levnější. Tak tohle bylo pro nás překvapení.

Od Tegernsee jsme pak jeli silnicí B318 a u Holzkirchenu najeli na dálnici A8, vedoucí do Mnichova. Projeli jsme bez problémů vnitřním městem a pak už po tradiční trase po dálnicích A9, A95 a A6, která pak od Rozvadova pokračuje jako naše D5 jeli k domovu.

Domů jsme dorazili kolem půl desáté. I přesto, že bylo šero, jsem zaregistrovala zvadlé jahody visící smutně přes okraje truhlíků. Samozřejmě, že samozavlažovacích. Tráva kolem měla barvu savany. Vzala jsem do ruky hadici a začala zalévat. Hadicí jsem zalévala i kytky, ke kterým se obvykle chovám s obzvláštní péčí a zalévám je odstátou vodou a konví. Pilně jsem zalévala a doufala, že muž bude natolik odvážný a půjde se podívat na lednici.
"Ájo, ta lednice je v pořádku." Spadl mi kámen ze srdce.
Muž mi pak vysvětlil, že k rozsvícení kontrolky značící poruchu, došlo pravděpodobně při vypnutí proudu v době, kdy se v naší ulici překládala elektřina.
Není nad to mít chytrý spotřebič.

Naše čtrnáctá cesta dospěla do svého konce a moje psaní také.
Bála jsem se, že to nestihnu, ale povedlo se.


P.S. Sešit, který jsem měla sebou a kam jsem si psala naše putování, jsem celý ještě nepopsala.
Je připraven v kuchyni vedle dalších věcí, které si dám ráno do kabely, kterou budu mít v autě. To je už z větší části naložené, zítra k němu jen přidáme ledničku a pak se můžeme vydat tam, kde se nám to líbí a kam se rádi vracíme.
Letos máme premiéru v tom, že úplně poprvé jedeme na stejné místo, na kterém jsme byli loni. Takže znovu do Peschici k panu Lugimu. Pro jeho kočky mám zabalené už nějaké laskominy. :-D
Na Garganu, kde jsme už třikrát byli, je však stále spousta míst, která jsme ještě nenavštívili. Zkusíme to napravit.

A až někteří z vás budou číst tyto řádky, budeme znovu mířit jižním směrem, při naší už patnácté cestě do Itálie.


P.P.S. Omlouvám se, že už nestihnu odpovědět na vaše případné komentáře, za které předem děkuji a stejně tak už nestihnu navštívit vaše blogy.

Nashledanou v červenci.

Italský deník 13

6. června 2016 v 22:34 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části




Čtvrtek 2. července 2015



Pobyt se nám krátí, už je čtvrtek a je to v podstatě poslední den, kdy ještě můžeme do sytosti lenošit. Tedy, pokud to vydržíme.
V rezidenci je ticho, dokonce i noc byla klidná.
Po ránu dorazily kočky na snídani. "Jo, holky, doufám, že po nás tady bude bydlet taky nějaký kočkomil, jinak máte smůlu."



Po snídani vyrážíme znovu na Jallilo. Hladina moře je hladká jako rybník, slunce září a na obloze není jediný mráček. Brněnská rodina si rozložila ležení vedle nás a tatínek od rodiny se ptal, jak jsme se vyspali. Řekli jsme mu, že báječně, protože byl tentokrát klid. Pak nám sdělil, že oběma našim sousedům vynadal a slíbil jim, že pokud se nebudou chovat slušně, ještě jim k tomu vynadání něco přidá. Jako bývalý hokejista na to má slušnou figuru. :-D
Řekli jsme jim o včerejším konfliktu pana Luigiho s partou fašounů. "Aha, tak proto tady byla ráno delegátka a něco řešila."
Pak se nás ptali, co je tady v okolí zajímavého, tak jsme jim řekli, že míst, která stojí za návštěvu je tu hodně, a že jsme jich během tří týdnů docela dost navštívili. Přiznali, že nám ty tři týdny závidí. Nakonec jsme jim řekli, že se večer chystáme do Rodi Garganico na oslavu patronky města, kterou je Maria Santissima della Libera. Informace je zaujala natolik, že se vyjádřili v tom smyslu, že by se tam také mohli zajet podívat. "Tak se tam večer možná potkáme."

Po obědě a siestě jsme se vrátili na Jallilo, kde jsme nechali lehátka přes poledne. V pět hodin, když se začaly dloužit stíny, jsme ležení zabalili a vydali se do apartmánu. Dali jsme si sprchu, pak něco malého snědli a vydali se k autu.

Na vrcholu Monte Pucci bylo tentokrát volno, tak mi manžel zastavil a já si udělala několik fotek. Vyfotila jsem si stejnojmennou obranou věž, moře z několika úhlů a Peschici, které je odtud za lesem.


Pohled na historické centrum Peschici

Obranná věž Monte Pucci - má nové schody a možná v ní někdo bydlí

Pohled dolů na útesy

Pohled severním směrem a klidná mořská hladina

Vrchol Monte Pucci

Peschici za lesem

Měli jsme v plánu se ještě cestou zastavit ve Vico, abychom nakoupili víno, které povezeme dětem a přátelům jako pozornost z Itálie. I když nám paní Marcela cestu do obchodu popsala, nenašli jsme ho. Projeli jsme celé Vico a do Rodi Garganico jsme přijeli z druhé strany.

Cestou mi zazvonil telefon a dcera mi popisovala závadu na lednici, na které svítí porucha. Znejistěla jsem a v duchu si malovala scénář, kterak rozmrzlé maso vytéká spodní částí dvířek, rozlévá se po linu a nad tím vším krouží masařky, jako Messerschmitty.
Dcera mi pak řekla, že se dívala do horní části lednice a tam to vypadá, že je vše v pořádku. I v dolní části se maso a spol. jevilo zmrzle.
Přemýšlela jsem nad tím, jak máme lednici dlouho. Kupovali jsme jí v zimě, byli jsme jí vybírat se Sárou, která se nám v prodejně ztratila, z čehož se mi málem "kousla pumpa".
A pak, když se stěhovala do patra po schodech, kde mám přes zimu umístěné oleandry, ibišky a další středomořskou květenu, nepřežila to jedna z bouganvilleí. Dopočítala jsem se, že lednice je stará pět, maximálně šest let.
Je dvoukompresorová, takže by jedna část teoreticky mohla být v pořádku. Sobecky jsem zauvažovala, že když už má něco nefungovat, at' je to raději vršek, kde po našem odjezdu zůstaly vajíčka, tuk na pečení, lahev se sádlem a možná nějaké trvanlivé sýry. Škoda by nebyla tak hrozná, jako kdyby přestal fungovat mrazák dole, který je dost plný.
Manžel radil, já to tlumočila dceři a dcera pak hlásila výsledek.
Stále nic, kontrolka signalizující poruchu stále svítí. Na tu dálku s tím stejně nic neuděláme.
"Mamčo, mě to mrzí, ale já už si s tím fakt víc neporadím."
"Nedá se nic dělat."
"Zahradu jsem prolila, kytky v bytě jsou zalitý a zítra po práci jedu rovnou za Tomášem a holkama na chatu. Myslíš, že ta zahrada vydrží?"
"Myslím si že jo, nedělej si starosti."
"Ale tady jsou děsný pařáky."
"Tady taky. Nelámej si s tím hlavu, ono to nějak dopadne. Pozdravuj cácorky a Tomáše a moc děkuju."

Po tomhle rozhovoru mi bylo jasné, že pojedeme domů jen s jedním přenocováním a toulky Itálií, nebo Rakouskem si necháme na příště.

Při příjezdu do Rodi jsme zvažovali, zda máme zaparkovat někde ve městě, či necháme auto znovu dole u přístavu. Centrem Rodi vede z části pobřežní komunikace - tzv. "Garganica", která kus od kostela Santa Maria della Libera, odbočuje mezi domy a odtud pokračuje kolem přístavu směrem na jih.
Při jízdě po ní nám došlo, že zanechat auto v horní části je zhola nemožné, protože k parkovišti se nedalo zajet. Všude byly stánky s různým zbožím. Projeli jsme celé město, zaparkovali u přístavu a vydali se zpátky do města. Vyfotila jsem si slunce zapadající do moře a pak jsme po schodech, které byly ozdobené mušličkami, stoupali nahoru. A i když už to byla několikátá návštěva Rodi, na těchto schodech jsme měli premiéru. Určitě bychom si je pamatovali.



Došli jsme k blahočetu, který nikdy nepřestanu obdivovat a okolo bývalého biskupského paláce a kostela San Pietro vystoupali na náměstí Largo Giovanni Bovio.

Bývalý biskupský palác


Připadají vám některé fotky či jména povědomá? O návštěvě Rodi Garganico jsem psala poměrně podrobně v tomto článku.
Město bylo krásné nasvíceno světelnými bránami, které jsme viděli už při naší předchozí návštěvě. Lidé byli slavnostně oblečení, ženy měly šaty, muži z větší části obleky. I já byla stylová, vzala jsem si také na sebe šaty.


Zvonice kostela Sv. Mikuláše z Myry

Interiér téhož kostela

Udělala jsem si pár fotek večerního Rodi. Z dálky zněla hudba, která se blížila. Na náměstí, na kterém jsme byli, se objevil orchestr. Byl složen pravděpodobně ze studentů místní Konzervatoře Umberto Giordano. Zvláštní shoda náhod, že jsme se přesně trefili do místa, kde se bude něco odehrávat. Chvilku po nás dorazili na náměstí Brňáci, kteří přišli za orchestrem. Chvilku jsme společně postáli a dívali se na to, jak se orchestr po taktovkou muže v bílé košili chystá na svou produkci. Davem obcházela štíhlá dívka, která dávala znamení z různých míst náměstí, zda je tu dobře slyšet, či zda je nutno přídat či ubrat na intenzitě.



Rozhodli jsme se, že se sem ještě vrátíme a rozloučili se s Brňáky, kteří se chtěli podívat po městě, kde ještě nikdy nebyli. My se vydali opačným směrem a po "Garganice" jsme došli do míst, kde jsme minule parkovali. Prohlédli jsme si zboží vystavené ve stáncích, došli až ke kostelu, zasvěcenému patronce města. Tady mě potěšila naše vlajka, která tu byla umístěna mezi dalšími na plotě kolem kostela.



Na Garganice můžete potkat autobus společnosti Ferrovie del Gargano,
zajišt'ující hromadnou dopravu na celém poloostrově a proti němu kočárek.

Kostel Santa Maria della Libera, ten kde při naší minulé návštěvě byla svatba...

... a jeho interiér

Pohled na naší vlajku před kostelem potěšil

Chodci, auta, motorky - to je hlavní tah městem Garganica

Od kostela jsme se potom vrátili zpátky na náměstí, kde už probíhal koncert. K našemu překvapení stála před orchestrem ona štíhlá dívka, která měla na sobě krásné modré šaty a pod jejíž taktovkou orchestr hrál. Zaregistrovala jsem jen křestní jméno dirigentky - Federica.


Šaty - nešaty! Sedla jsme si v nich na schody a s mužem jsme na náměstí vydrželi skoro dvě hodiny. Poslechli jsme si hudbu klasickou, i tu modernější.
V pozdní noci jsme se pak vydali zpátky k přístavu. Pro nás půlnoc, pro italská města vrcholící oslavy. Když jsme přijížděli k San Menaio, oblohu ozářil ohňostroj nad Rodi. Tohle kdybychom tušili, zdrželi bychom se o něco déle.

Cestou do Peschici jsem pojala nápad, že uděláme ještě jeden pokus o ukořistění větvičky oleandru, který jsem si vyhlédla u přístavu. Bylo krátce před půl jednou a kolem oleandru bylo dost živo.
Ani jsem nevystupovala z auta.


Pátek 3. července 2015

V noci byl opět klid, takže dveře jsme nechali otevřené a měli zavřené jen žaluzie. Zaregistrovala jsem nějaký pohyb na terase. Posadila jsem se a všimla si koček Twigy a Maminy. Holky přišly na snídani a už nás vyhlížejí a říkají si, jak je to možné, že dnes ještě spíme.


Náš poslední den.
Když se probudil muž, udělala jsem nám snídani. Kočky byly už po jídle a někam zmizely.
Dopoledne jsme trávili na Jallilo. Brňáci nám říkali, že včera z Rodi odjížděli dříve než my, protože jejich patnáctileté slečny už byly unavené. Část koncertu viděli a také je zaujala dirigentka.

Před polednem jsme šli nahoru do rezidence. Cestou jsme se stavili v obchůdku, kde jsme pravidelně nakupovali a naplnili plážovou tašku vínem. Na červeném byly pověšené cedulky, na nichž byla fotografie Al Bano Carissi, který krom toho, že je zpěvák a herec, je také známým vinařem, žijícím v Apulii. Na cedulkách jím bylo víno doporučováno. Přiznám se, že dodnes mám písničky, které se svou ženou Rominou Power nazpíval, moc ráda a CD s hity jako je Felicita, Sharazan nebo Ci sara si v autě často pouštíme, a to nejen v Itálii. Nakoupili jsme i bílé víno, které bylo také Apulijské. Pečivo jsem nesla v ruce, večer z něj připravím něco na zítřejší cestu.

Jakub s Otou nás zdravili a byli oba naprosto střízliví. No jasně, zítra také pojedou a navíc povezou dvě malé děti. Děkovali za tipy na jižní pláže a pak říkali, že areál s motokárami nějak nenašli. Muž jim znovu popsal, kudy se k němu dostanou. Kluci odbočili o jednu křižovatku dříve a areál minuli. Prý to možná ještě odpoledne zkusí.

Po obědě jsem poprosila manžela, aby ze skříně sundal kufr na kolečkách, ve kterém jsme měli složené tašky a začala s předstihem balit. Na dno velké jsem dala použité osušky a pak na ně naskládala lahve s vínem, každou obalenou bud' utěrkou, či ručníkem. Transport by mělo víno v pohodě přežít.

Odpoledne jsme trávili na Jallilo. Moře bylo fantastické, jen mírné vlnky. Blankytně modrá obloha bez jediného mráčku a slunce, které vše prozařovalo.

Nahoru jsme se vydali kolem šesté hodiny.
Čekalo nás to nejméně příjemné - tedy balení. Nevím, proč píšu nás, když to čekalo mě. Muž je v tomhle příšerně nepraktický a je schopen zabalit třeba čisté oblečení, které nám samozřejmě znovu nějaké zbylo, se zbytky z lednice. Raději ho k tomu nepouštím. Ted' vidím, jak se mi hodilo pravidelné dojíždění v mládí na intr, kdy jsem se naučila balit tašky.
Do kufru jsem narovnala dárky, které jsme koupili.
Zatímco já balila, muž vytahoval věci, které jsme měli v kuchyni. I tady něco zbylo a to toho vozíme rok od roku méně. Jednou se možná dopracujeme do stádia, že budeme jako můj bývalý kolega, který na týdenní dovolenou měl jedno třičko, krat'asy, plavky a čisté osobní prádlo. Prý mu to vždy stačilo. Jen nevím, jak se pak na něj tvářil zbytek osazenstva autobusu, když nastoupil v tom svém jediném třičku. Je docela možné, že byl dříve cítit než vidět.
Hotové, zabalené tašky s věcmi, které už opravdu nebudeme potřebovat, odnesl manžel do auta.
Připravila jsem si tašku na přenocování, ráno do ní přibalím varnou konvici, hrnky po snídani a tašku s hygienou.
Nakonec jsem namazala a naplnila panini na cestu a uložila je do lednice.

Chviličku jsme poseděli na terase a povídali si s Jakubem a Otou, kteří také zítra pojedou domů. Na rozdíl od nás, kteří plánujeme nocovat v oblasti Lago di Garda, to chtějí jet na jeden zátah. Jsou mladí a budou se za volantem střídat.

Poslední noc v Peschici - to nám to ale uteklo.



Dokončení příště.

Italský deník 12

3. června 2016 v 8:02 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části




Pondělí 29. června 2015

Ráno vstáváme dříve než obvykle a jedeme na trhy do Vieste. Dcera i snacha mi obkreslily nožičky všech čtyř vnoučat. Každým rokem vozíme z Itálie dětské botičky, které se na trzích dají koupit za zlomek původní ceny, jen proto, že je to loňský model. Koupit tu dětské značkové sportovní boty za 10€, je docela běžné.

Vyzbrojena taškou na fot'ák, kde mám peněženku pod zipem a ještě zajištěnou přezkou doufám, že se nepotkám s babou, která mě před dvěma týdny obvinila z krádeže dokumentů ve snaze, dostat se mi do tašky. Taška už skončila v kontejneru. Jednak měla natržená ucha a druhak se jí dotýkaly ruce té baby a mě ta taška začala být odporná.
Na trhu jsme trávili téměř celé dopoledne. Je velice rozsáhlý a navíc jsme tu byli brzy a ne všichni prodejci už měli rozbalené své stánky, takže jsme se pak vraceli tam, kde se ráno rozbalovalo. Podstatné bylo to, že jsme koupili boty a botičky pro dětské nožičky. Nejkrásnější byly červené kožené botičky pro Bětušku.
Za 5€ jsem si koupila novou tašku jako náhradu za tu vyhozenou.

Přemýšleli jsme i nad nákupem sýrů, které vozíme domů, ale v horku, které panovalo, vypadaly sýry visící v chladících autech, jako svíčky ronící vosk. Tak to raději ne. Před týdnem jsme se domluvili na městském trhu, že by nám prodejce, který je tu denně, sýry zabalil do vakuového obalu. Maximálně to v sobotu "vezmeme" přes Vieste, až pojedeme domů. V tom počtu kilometrů to zase až taková zajížd'ka nebude.

S nákupem a pocitem dobře odvedené práce jsme jeli domů. Na plážích San Lorenzo byla spousta lidí a moře tu vypadalo klidné, jako hladina rybníka. Že by se už konečně počasí umoudřilo? Moře však bylo klidné jen u Vieste, v Peschici bylo bouřlivé a vysoké vlny s pěnivými čepičkami se tvořily daleko v moři.

A vlny jdou a jdou .... v pravé části fotky je vidět pláž Jallilo

Přesto všechno jsme odpoledne trávili na hlavní pláži. Vítr se už trochu utišil, ale moře bylo stále hrozivé.

Po návratu od moře seděli naši sousedé opět na terase a … ale, škoda slov. Když jsou jakž takž střízliví, jsou docela příjemnými společníky.

Co s načatým večerem? Dívat se na dva mladíky, kteří jsou v rauši a poslouchat jejich bláboly? Nebo znovu risknout nějaký přihlouplý film? Letos jsem opravdu sáhla, co se výběru týče, hodně mimo.

Před sedmou jsem si oblékla šaty a vydali jsme se na zastávku autobusu. Oproti sobotě došlo k malé změně, autobus "podražil" na 1,50€. Ale než se šplhat znovu do historického centra, tak to si raději připlatíme. Autobus nás vyvezl znovu až nahoru, nedaleko vstupu do historického centra a my strávili večer příjemnou procházkou mezi starými stavbami a užívali si živé středomořské atmosféry.

Pohled na přístav, na zapadající slunce a oblohu barvící se do nachova.

Zpátky jsme už nešli po schodech, ale vydali jsme se po chodnících, které lemují příjezdovou cestu. Dokonce jsme ani nevyužili zkratku lesem.


Úterý 30.6.2015

Po snídani se vydáváme na Jallilo a povídáme si s rodinou z Brna. Stěžují si na naše dva sousedy, protože mají okna z ložnic směrem k našim terasám. Prý se v noci nedalo vůbec spát. To, že spal můj muž je normální, ale tentokrát jsem spala i já. Možná to bylo tím, že jsme byli utrmácení po noční cestě z Peschici, možná také tím, že jsem po příchodu zavřela kromě okenic i skleněné dveře, aby nám do apartmánu nesmrděl cigaretový dým. "Asi jim brzy něco řeknu", pronesl tatínek dvojčat. Nevím, jak dalece by byla domluva úspěšná, protože Jakuba denně napomínala jeho maminka, která bydlela vedle Brňáků a okna měla stejným směrem.

Odpoledne jsme trávili znovu na hlavní pláži. Moře bylo azurově modré, vítr byl slabý a teploměr na restauraci ukazoval 30°C. Jen to moře. Stále bylo rozbouřené a vlny se hnaly k pobřeží. Seděla jsem s knížkou a říkala si, kolik dní já už nebyla ve vodě. Zvedla jsem se a šla čelit vlnám. Nohy mi voda nepodrazila, ale nafackováno jsem dostala parádně a jako bonus jsem se napila nosem. Co by tomu řekl můj pan doktor na ORL?

Po návratu byl na vedlejší terase klid, sousedé byli někde mimo. Muž vytáhl notebook na stolek venku a přes Skype jsme se bavili s dcerou a hlavně vnučkami.
Sára nám ukazovala svoje první vysvědčení. Byly na něm samé jedničky. :-D


Středa 1.července 2015

V noci jsme se moc nevyspali. Naši sousedé byli hluční až do čtvrté hodiny ráno. Dokonce probudili i manžela a to je už co říct. Tentokrát se k nim přidala i Jakubova sestra a chovali se stylem - když jsme vzhůru my, at' jsou vzhůru i ti kolem nás. Zavřela jsem sice po jejich hlučném příchodu skleněné dveře, aby nám dovnitř nešel smrad z cigaret, ale hluk pronikal i skrz dveře.
Když vše konečně utichlo, šla jsem otevřít dveře a skrz žaluzie jsem zaregistrovala Otu, který spal na plastové židli za stolem. V duchu jsem si řekla, dobře ti tak!
Šla jsem si znovu lehnout a konečně jsem usnula.

Vstávala jsem v půl deváté a když jsem otevřela dveře, do aparmánu vlezla kočka Mamina. Už porodila. "Kde máš kot'átka, potvůrko mourovatá?" Dala jsem jí kus sýra a salámu. Zhltla to a zmizela. Pak jsem udělala snídani pro nás dva a po ní jsme šli na Jallilo. Povídali jsme si s Brňáky, kteří nadávali na naše sousedy, protože se stejně jako my, nevyspali. Moře se konečně utišilo a já si po té pauze způsobené vlnami, ve kterých se opravdu nedá plavat, mohla konečně užívat moře.

V poledne jsme šli do apartmánu na oběd a všimli si, že Jakub leží na dece na terase. Prý mu je špatně.
Nojo, kdo s čím zachází …

Po obědě a siestě jsme šli opět na hlavní pláž. Teploměr ukazoval znovu 30°C a sluníčko zářilo na bezmračné obloze.
Kousek od nás si rozložila ležení parta, která nahradila v apartmánu "Českolípáky", kteří v sobotu ráno odjeli. Namakaní mladíci, ozdobení fašistickými symboly a vedle nich dívky, které bydlely na dolním dvoře. Byli tři odpoledne a oni už byli našrot.
Jak mladíci, tak i dívky. Potáceli se po pláži, řvali, hajlovali a obtěžovali ty, kteří prošli kolem nich. Přiznám se, že mi v ten moment bylo hodně nepříjemně, když jsem si uvědomila, že jsou ze stejné země jako my a že nám nedělají dobrou reklamu.
Za některé spoluobčany se fakt stydím.

Asi už jsem opravdu stará. Nechápu, proč někdo jede 1 500 kilometrů na tak krásné místo a tam se po celou dobu opíjí a nevnímá to hezké. To mohli zůstat doma a tam se chovat jako prasata.
Naštěstí šli za hodinu někam a na pláži byl konečně klid.

Večer po návratu jsem si vzala stativ a šla na mořský břeh fotit západ slunce. Tohle téma je tak věčné a jedinečné a asi nikdy mě neomrzí.












Jeden z posledních pohledů na večerní Peschici

Po návratu do apartmánu jsem zaregistrovala, že Jakub s Otou nejsou tentokrát ve svém obvyklém rozpoložení. Na to, kolik bylo hodin, byli až podezřele střízliví. Ptali se, zda nemáme ponětí, jak vypadají pláže na druhé straně města, protože tady už je to nebaví. Řekli jsme jim o plážích Procinisco a San Nicola a pak jim muž řekl, že na druhé straně Peschici je motokárový okruh. Informace je zaujala. Poděkovali a vypravili se někam za zábavou.
Shodli jsme se s mužem, že když nejsou na plech, jsou to docela milí kluci.

Zaregistrovala jsem, že je měsíc v úplňku a šla si ho vyfotit. Cestou zpátky jsem "zvěčnila" naší terasu.



Večerní terasa se sušícími se lehátky a otevřeným slunečníkem.
Byl to jediný způsob, aby nám nepadalo jehličí na stůl, potažmo do jídla

Seděli jsme na terase a slyšeli řev a skandování z druhé strany rezidence. Pak přiběhl Jakub a něco si bral v apartmánu. Jen krátce nám sdělil, že ti fašouni napadli Otu, který bránil pana Luigiho, který chtěl fašouny trochu usměrnit. Z toho ještě něco bude, napadlo mě. Řev byl stále silný.

Ozvala se policejní siréna a pak byl klid.
Takové ticho jsme tu zažívali první týden, když jsme v této části byli jedinými obyvateli.



Pokračování příště.

Italský deník 11

1. června 2016 v 8:12 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části





Sobota 27. června 2015

Ráno jsem vstávali oba o něco později než obvykle. Únava po pátečním výletu se projevila a my spali jako dudci. Vylezla jsem na terasu a zaregistrovala ruch v apartmánu kus od nás. Stěhovali se do něj noví obyvatelé. Zřejmě už přijel autobus, který jel přes noc a "vyklopil" tady další várku rekreantů, jako tomu bylo minulou sobotu a odtud pokračoval s dalšími lidmi na jih, aby se pak večer vrátil pro ty, kterým dovolená skončila. Byla jsem v noční košili, takže jsem raději zalezla, abych nebudila pozornost.

Po snídani jsme se vydali na Jallilo. Rozložili jsme si ležení a prošli se po břehu. Sebrali jsme zase něco mušlí. Objevili jsme jakubky, hřebenatky a další. Holky budou mít radost. Tedy snad! Vlny na moři byly stále veliké, vítr se od včerejška neutišil. Ale tady v zálivu, který je obklopen útesy bylo příjemně. Polehávala jsem na lehátku a četla si. Manžel se vrtěl a opakovaně se ptal, zda půjdu do vody. Nakonec jsem se nechala přemluvit, i když ve vodě nikdo nebyl. Pár lidí postávalo na břehu, někteří se procházeli a další se povalovali, či posedávali. Na to, že byl víkend, tu bylo překvapivě málo lidí. Došli jsme na břeh a moje rozhodnutí, že vlezu do rozbouřeného moře, mě opouštělo. Muž šel odhodlaně přede mnou a najednou zmizel. Vlny mu podrazily nohy a on zajel pod vodu. Stála jsem na břehu a sledovala, s jakými obtížemi se muž staví na nohy a jaké má problémy to ustát. Šup! Další vlny a zase zmizel. Chut' si nechat nafackovat od moře, či si od něj nechat podrazit nohy, jsem už opravdu neměla. Manželovi jsem naznačila, že se vracím k lehátku. Za chvilku přišel, voda z něj crčela, chrchlal, smrkal, skákal po jedné noze a skláněl hlavu, aby vytřepal vodu z uší. A pak totéž po druhé noze. Jeho poskakování sledovali se zájmem ti, kteří byli v okolí. Myslím si, že pokud někdo chtěl okusit koupel, pohled na mého muže je přesvědčil o tom, že dnes lézt do moře je naprostá hloupost.

Byla jsem zabraná do knížky, když muž pronesl: "Hele, náš pes." A opravdu, po chodníčku se k pláži blížila rodina, kterou doprovázel rezavý psík. Může to být on, ale také nemusí, napadlo mě.
Pes se choval stejně a podobně i vypadal. Šel chvilku s nimi, když se zastavili nahoře u zábradlí, zastavil se také a pak pokračoval kousek níž a tam počkal. Neměla jsme brýle a na větší dálku vidím poněkud hůř. Rodina se psem sestoupila z chodníčku vedoucím po útesech na pláž a vydala se na druhou stranu, než jsme měli naše ležení. Pes se zastavil a pak neomylně zamířil k nám. Muž měl pravdu. Byl to opravdu "ten náš pes". A pak se říká, že psi blbě vidí.
Na pláži jsme vydrželi až do samého poledne a opouštěli jí se psem. Bylo mi jasné, že se ho budeme muset zbavit, aby s námi nešel do rezidence. Cestou po chodníčku šel před námi a na jeho konci se zastavil. "S námi nesmíš, víš to?" Asi rozuměl. Zatímco my jsme stoupali od moře k rezidenci, pes pokračoval podle moře na hlavní pláž.

Když jsme vystoupali po schodech k nám nahoru, zjistili jsme, že v sousedním apartmánu už někdo bydlí. Nikoho jsme neviděli, jen otevřené dveře, ručník hozený přes křeslo a plechovky od českého piva signalizovaly, že máme nové sousedy.
Paní Lenka přišla, aby manželovi upřesnila v kolik by s Viktorkou potřebovaly odvézt k jejich autobusu a pak se zahleděla na sousední terasu a jen pronesla: "Lituju vás, to si asi užijete".

Během chvilky jsme měli možnost naše nové sousedy poznat. Dva mladí muži, ze kterých nám byl jeden povědomý. Pak nám to došlo. To je onen mladý muž, který sem před týdnem přivezl mladou maminku se dvěma dětmi a s jejich babičkou, a který se vracel ještě téhož dne zpátky do Prahy. Domnívala jsem se, že je to otec od rodiny, který sem dovezl rodinu a pak se musel kvůli pracovním povinnostem vrátit domů a ted' za rodinou přijel. Vše bylo jinak. Jakub, jak se ten mladý muž jmenoval, byl bratrem mladé maminky a sem měl přijet s přítelkyní, se kterou se krátce před odjezdem na dovolenou rozešel. Tak si sebou vzal kamaráda Otu. Chlapci byli v dobrém rozmaru, plechovky od piva se vršily geometrickou řadou a stejně tak přibývaly vajgly od vykouřených cigaret.

Už jsem se někdy zmínila o tom, že jsem polepšený kuřák?
Určitě jsem o tom psala kdysi před lety ve článku na "téma týdne". Jsem nejen polepšený kuřák, já jsem kvůli astmatu militantní nekuřák. Oba mladí muži byli hovorní, tak jsme se dozvěděli, že ona přítelkyně pracuje v restauraci, kterou máme od domu jen několik kroků a kam chodíme občas na oběd a kde pořádáme rodinné oslavy. Jakub pracuje v autoservisu nedaleko od nás.
Uzavřeli jsme nakonec "pakt o neútočení" :-D, který spočíval v tom, že pokud budeme jíst, oni nebudou kouřit.

Pak přišel Jakubův malý synoveček s pozváním na na oběd. Oba svorně odmítli s tím, že mají pivo. Seděli, klábosili, popíjeli a kouřili. Když se objevila paní Lenka, podívala se na oba mladé muže a jen řekla: "No, nazdar". Já se vlastně zapomněla zmínit, že Lenka dělá sestřičku na psychiatrii a že lecos v životě už zažila a hodně toho viděla. Když nastala doba odjezdu, rozloučili jsme se a manžel jí pomohl se zavazadly do auta. Popřála jsem jim št'astnou cestu a zůstala na terase. Oba naši noví sousedi se rozhodli, že se půjdou vykoupat. Když odcházeli, měli poněkud vratký krok. Na jejich terase zůstal nepředstavitelný binec.

Když se muž vrátil, zvažovali jsme, co podnikneme. K moři jít už nemělo téměř smysl a navíc jsme předpokládali, že se vlny od rána asi moc nezmenšily.
Udělala jsem předčasnou večeři a vydali jsme se do Peschici. Tentokrát jsme nešli pěšky, ale počkali jsme si kousek od rezidence na autobus. O jeho existenci nám řekla paní Marcela, která se smála našemu líčení, kterak jsme zdolávali schody do města.
Při čekání na autobus jsme zahlédli dvě známé postavy - Jakuba a Otu, kteří se štrachali nahoru do kopečka od pláže. Když jsem se na ně podívala, pokládala jsem téměř za zázrak, že se trefili do vrat.

Autobus nás dovezl až nahoru do města na Corso Garibaldi, nedaleko vstupní brány do historického centra. To jedno € za cestu se bohatě vyplatilo, už jen při představě, jak se budeme znovu šplhat do schodů od přístavu, či stoupat ulicemi a uličkami nahoru. V duchu jsem paní Marcele poděkovala, nebýt jí, o autobusu bychom nevěděli.

Věž vstupní brány Porta del Ponte

Už jsem se v deníku zmínila o spoustě měst nebo míst, ale na Peschici, které se stalo na tři týdny našim dočasným domovem, jsem téměř zapomněla.

Nejstarší záznamy o tomto městě jsou doloženy z roku 970 n.l., kdy bylo na příkaz císaře Svaté říše římské Otty I., vybudováno na troskách původního osídlení, zničeného Saracény, nové město. Jako zajímavost je možné uvést i to, že obyvatelstvo v této oblati bylo z části slovanské. I sám název města vznikl pravděpodobně ze slovanského "pjéskusa", či vzniklo z ruského "peski" - což značí písčitou půdu. Přítomnost slovanů dokládají darovací dokumenty arcibiskupa ze Siponta z roku 1023. Roku 1154 během Normanské nadvlády bylo Peschici závislé na chorvatském Hvaru.
Od roku 1177 se dostalo do léna Monte Sant'Angelo. V období Švábské nadvlády se zde odehrávaly dramatické okamžiky v boji mezi Římskou říší a papežem. Bylo obléháno 25 benátskými galérami, které vyslal papež Řehoř IX. Podobně jako nedaleké Vieste bylo roku 1239 Benátčany vyrabováno. V době nadvlády Anjouovců bylo jedním z mála měst, věrných králi Karlovi. Od roku 1458 bylo pod nadvládou Aragonců . V roce 1567 bylo na pobřeží vybudováno deset obranných věží, k jejichž stavbě se přistoupilo po masakru z roku 1554 ve Vieste a po obléhání Tremitských ostrovů Turky.

Zdroj: INTERNET
Oficiální stránky Národního parku

Postupem doby vznikaly podél pobřeží Gargana další obranné věže, kterých nakonec bylo dvacetjedna a byly pod správou Kapitanátu. Byly schopné si pomocí kouřových signálů dávat znamení o hrozícím nebezpečí. Některé z věží jsou dosud zachovány.
K rozšíření města došlo až v souvislosti s rozvojem turistického ruchu po roce 1960.
Město samotné má kolem 4400 stálých obyvatel.

Fotografie, které vznikly při našem letošním prvním výletu, kdy jsme vystoupali schody do města, jsou ve 2. části deníku.
A tady jsou další, některé z nich vznikly při návštěvách v letech minulých:

Věž u vstupní brány do historického centra je porostlá kaparovníky

Navečer uličky města ožívají

Zvonice kostela Sant'Elia Profeta



Romantická zákoutí a tajemné uličky lákají k výpravám za poznáním

Kostel Chiesa del Purgatorio (Nejsvětější duše v očistci)

A tentýž kostel v odpoledním slunci

V historickém centru jsou k vidění i zajímavé komíny.....

..... a nechybí tu ani květena - v tomto případě oleandr a bouganvillea

Navečer se část města uzavře a od té doby ospalé město ožívá

Hlavní třída

Cesta z a nebo do města



Tyto poslední tři fotografie byly pořízeny v roce 2005 z lodě.
Historické centrum má strategickou pozici na útesech

Došli jsme ke hradu a hledali vhodné místo, odkud bychom mohli sledovat západ slunce a hlavně, odkud ho půjde dobře fotit. Našli jsme spousty zajímavých míst a staveb, fotila jsem si i pláž shora. Pal jsme objevili terásku, odkud byl krásný výhled. Slunce bylo ještě dost vysoko, odráželo se na mořské hladině a nám nezbývalo, než čekat. Sledovala jsem to přírodní divadlo, fotila ho. Slunce krátce ozářilo Tremitské ostrovy a pak se skrylo za mraky. Přesto všechno to byla náramná podívaná.

Při sestupu od hradu jsme hledali vhodné místo k focení - tak tudy to nepůjde

Pohled na pláž - stejné stříšky už jsem fotila

Bílé budovy na terásce, která nabízela báječný výhled, se barví do růžova zapadajícím sluncem

Všimněte si nově postavených chodníků, které jsou zajímavě vydlážděné.






Na horizontu jsou vidět siluety Tremitských ostrovů







Při hledání vhodného místa k focení jsme sešli hodně dolů a když jsme se vraceli zpátky do města, museli jsme absolvovat několikery schody. Při scházení dolů, jsme šli uličkami vinoucími se po svahu a na žádné schody jsme nenarazili. Až při odchodu jsme je objevili. No, hlavně, že jsme se chtěli vyhnout schodům. :-D
Nahoře ve městě jsme se odměnili zmrzlinou a pak se courali uličkami plnými lidí, většinou návštěvníků města. U jednoho stánku jsme koupili Emě kabelku s Frozen, když už má šaty jako přincezna Elsa. Muž si kabelku zavěsil přes rameno. Jednoho Itala tím pobavil natolik, že ten se hlasitě rozesmál, utíral si slzy a pak se ptal, zda je to nová móda. Vysvětlila jsem mu, že je to "regalo per la nipotina", neboli dárek pro vnučku. Smál se dál a pak nám popřál krásný večer.

Domů jsme se vraceli, jak jinak, než po schodech k přístavu. Měla jsem tam z minulého týdne vyhlédnutý oleandr, který ještě nemám ve své sbírce. Schody! Došlo mi, že mramorové stupně jsou stejně nepříjemné i při cestě dolů. Navíc ve tmě. I když byly osvícené pouličními lampami, nebyla chůze po nich nic moc. Nechápu navíc, proč jsou některé stupně vyšší. Vždyt' je všeobecně známo, že naši předci byli menšího vzrůstu a i jim chůze po schodech, které vypadají jako "noty na buben" musela dávat zabrat. Nebo že by byli zdatnější?

Při jednom sestupu, kdy schod byl podstatně níž, než jsem čekala, jsem si hnula s kolenem. Ach, to moje koleno. Kdysi mi z něj tahali vodu a čas od času zazlobí. Ale proč zrovna ted'? Došlo mi, že mnohem snažší je jít po těch schodech nahoru, než z nich sestupovat.

Noční cesta dolů

Došli jsme dolů, tedy já to spíš sbelhala dolů. U oleandru byl mnohem větší provoz, než minulou sobotu za bílého dne. Chvilku jsem tam okouněla, předstírala, že si zavazuju botu a když už jsem byla přichystaná ufiknout si větvičku, jako na potvoru jelo kolem auto. Tak nic.
Do apartmánu jsem se dobelhala a po sprše si koleno namazala. Ráno se uvidí. Vedle byl klid, asi naši noví sousedé vyspávají opičku.

V noci mě probudil hluk. Někdo uklízel plechovky od piva na sousední terase.


Neděle 28.6.2016

Ráno po snídani odcházíme k moři. Plechovky z vedlejší terasy opravdu zmizely. Takže se mi to v noci opravdu nezdálo. Na Jallilo přicházíme docela brzy a jsme první, pokud nepočítám plavčíka a obsluhu baru. Vlny jsou stále vysoké a na to, že je neděle, je tu hodně málo lidí. Čekala bych, že pláž bude v obležení rekreantů, ale není tomu tak. Seznámili jsme se s dalšími novými sousedy. Jsou o generaci mladší a mají dvě patnáctileté dcery - dvojčata. Přijeli včera autem z Brna.

V poledne balíme a jdeme zpátky do rezidence. Naši sousedé sedí na terase a ptají se, jestli nás v noci moc nerušili. Muž se na ně dívá nechápavě, v noci spal jako dudek a nic neslyšel. Já přiznávám, že jsem je slyšela jak uklízí, protože mám lehké spaní. Z Jakuba pak vypadlo, že na terase usnul a o úklid se postarala jeho sestra, která ho přišla zkontrolovat.

Po obědě a siestě jdeme na velkou pláž. Vítr se stále neutišil a moře žene vysoké vlny k pobřeží. Není tu ani moc lidí. Mám rozečtenou další knihu, do které jsem se zabrala a tak mě to ani neláká jít si do moře pro pár facek. Muž je nepoučitelný a znovu tam vlezl. Jako by mu to včera nestačilo Když se vrací k lehátku, prská ještě vodu. V ten moment jsem zalitovala toho, že si sebou na pláž neberu fot'ák. Muž má vzadu na hlavě pěšinku a zbytek vlasů mu vytváří vlnu jako vzedmuté moře. Shání se po papírových kapesnících a pak smrká mořskou vodu. Každopádně si dokonale propláchl dutiny.

Od mladého Marokánce jsem si koupila šaty z indické bavlny. Má jednotnou cenu, za všechno co prodává, chce 5€. Nebývá tu pravidelně, ale myslím si, že na rozdíl od ostatních plážových prodejců prodá nejvíc zboží. Ostatní prodávají za čtyřnásobek, aby pak donutili zákazníka smlouvat a mohli jít s cenou dolů. Paní Lenka včera před odjezdem usmlouvala šaty z původních 20€ na 13€ a byla s nákupem spokojená. Já s těmi šaty za 5€ byla spokojená taky, o to víc, že hodně podobné jsem viděla před odjezdem v Břevnově, kde za ně chtěli 580,-- Kč. Těch 5€ je supr cena.

Na pláži jsme i přes vítr vydrželi do sedmi hodin. Teploměr ukazoval v tu hodinu krásných 26°C. Jen kdyby tak nefoukalo.

Při příchodu nás z dálky zdravil rezavý italský kuchař s restaurace, kterou včera, díky nastávající turistické sezóně, otevřeli. Jeho "Ahoj, jak se máš?", je vždy příjemné a my mu pro změnu italsky odpovídáme, že "Bene, grazie". Naši sousedé sedí na terase a jsou na plech. Moc se nad tím nepozastavuji, znám několik jim podobných, kteří se chovají stejně.
Prolít si hlavu pivem a pak se léčit? V mládí se mi to také povedlo, když jsem nevěděla, kdy přestat. Ruku na srdce - komu se tohle v životě nikdy nestalo? Člověk musí dozrát, aby zjistil, že je spousta příjemnějších činností.

Namísto toho, abychom sledovali dva mladé muže, kterak se opíjí, jsme si po večeři zalezli do apartmánu a pustili si film "Jedna navíc". Krom toho, že v něm hrál Antonio Banderas, to nebylo nic moc. Usnula jsem u něj a když jsem se probudila, muž se mně zeptal, zda to může vypnout.
Mám pocit, že jsem tentokrát neměla nejšt'astnější ruku, co se výběru filmů na dovolenou týče.


Pokračování příště.