. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Čtrnáctá cesta z Itálie

9. června 2016 v 23:47 |  Putování po Evropě
Pokračování předchozí části


Italský deník 14



Sobota 4. července 2015

Spala jsem špatně. Přitom bylo naprosté ticho, ale mou hlavou táhly myšlenky na porouchanou lednici, které se střídaly s tím, co mě doma kromě toho ještě čeká. A když se k tomu všemu ještě přidala cestovní horečka, to opravdu nevím proč, byl spánek takový nijaký. Dalším důvodem špatného spánku bylo příšerné horko. Převracela jsem se, poslouchala, jak muž dýchá, počítala jsem ovečky, nebo ležíc na zádech jsem si v duchu psala číslice. Na chvilku jsem sice zabrala, ale pak jsem byla zase vzhůru.
No prima, to budu ráno vypadat jako zombie.
Usnula jsem v době, kdy žaluziemi začalo dovnitř pronikat svítání.

Bylo to za celé tři týdny poprvé, kdy manžel vstával dříve než já. Ani jsem nezaregistrovala, kdy. Vzbudilo mě spláchnutí záchodu. To noční bdění se někde projevit muselo. Vstala jsem jako mátoha a vystřídala muže v koupelně. Sprchu jsem si tentokrát dala téměř studenou, abych se zmátořila. Muž mezitím dal vařit vodu na kávu, která mě trochu probrala.
Po snídani jsem umyla hrnky a lžičky a dala vařit ještě jednu konvici na kávu do termosky.
Vypadá to možná podivně, když je kolem dálnic spousta odpočívadel, kde si člověk může dát kávu, ale …..
....když pak stojíte v koloně, která se moc nehýbe, káva z termosky přijde vhod.

Vyklidila jsem lednici a zbytky, včetně panini ze včerejška, jsem přemístila do cestovní ledničky. Vypnula jsem jí a dala před ní hadr. Naštěstí nebyla moc namrzlá, takže nějaká větší potopa nehrozila. Otřela jsem ještě jednou od kapek kuchyňskou linku.

Muž mezitím rovnal v autě tašky a lednici. Dobalila jsem tašku na přenocování, vzala vlhké osušky z věšáku a odnesla vše k autu. Manžela jsem potkala pod schody. "Kolik tam toho ještě máme?" "Už skoro nic, ty zbytky vezmu do igelitky." Mínila jsem tím bavlněné šaty, ve kterých jsem chodila a to, co ještě můžu nahoře najít. Muž odnesl tašku do auta a osušky rozložil. Určitě během cesty doschnou a když ne, tak je večer pověsíme někde u stanu.
Došla jsem si na záchod a když jsem se převlékala do cestovního, muž dorazil s tím, že můžeme vyjet.

Venku jsme se rozloučili se sousedy, kterým muž ve finále řekl: "...a polepšete se." Oba se rozesmali a pak přiznali, že by se asi polepšit mohli. Nebo měli? Už měli také téměř vše sbaleno a čekali na Jakubovu maminku a sestru s dětmi.
Dole v průjezdu jsme potkali Mariu a já se jí při předávání klíčů zeptala, zda si půjde zkontrolovat apartmán. Jen mávla rukou. Když jsme se loučili, ptala se, kudy pojedeme. Řekli jsme jí, že pojedeme do Vieste koupit sýry a odtud pak na dálnici a dál na sever. "Perché lì? I mercati sono ora qui." Informace o tom, že trhy jsou dnes v Peschici a že nemusíme zajíždět do Vieste nás překvapila, protože trhy byly minulý pátek a další by podle našich úvah měly následovat ten příští. Bylo nám vysvětleno, že trhy jsou tady pokaždé v sobotu a minulý pátek to byla výjímka. Poděkovali jsme, poprosili, aby vyřídila od nás pozdrav manželovi Luigimu. Popřála nám št'astnou cestu.

Sedli jsme do auta a pomalu odjížděli. Před restaurací stál rezavý kuchař, který nám mával na rozloučenou: "Buon viaggio". Zamávala jsem mu také a zažívala pocit, že něco hezkého končí.
Nemám ráda loučení.

Dojeli jsme nahoru do města. Maria měla pravdu, trhy opravdu byly. V místě, kde jsme parkovali posledně, bylo beznadějně plno, takže jsme nakonec zaparkovali v jedné z postranních uliček. Byla úzká a manžel měl obavu, že pokud se celá zaplní, bude odtud muset couvat. Proto se na jejím konci otočil a zaparkoval obráceně. Z auta lezl přes sedadlo spolujezdce. Venku nás "praštilo" horko. Ještě, že máme v autě klimatizaci, dnes to vypadá na parádní pařák.

Když jsme došli na trhy, první, s kým jsme se setkali, byl "náš pes". Vyřítil se z pod jednoho stolečku, vyskočil na mně a nechal se podrbat. Radostě pak kroužil kolem manžela. Jsem "cít'a" a to setkání s ním mě vyloženě dojalo. Byla jsem tak trochu nalomená z předchozího loučení, které fakt nesnáším a v ten moment byla vděčná za to, že mám na očích sluneční brýle.
Trhy v Peschici nejsou velké, prošli jsme jimi opět jako pár se psem a zjišt'ovali si ceny u jednotlivých prodejců. Nakonec jsme se vrátili k prvnímu chladícímu vozu, koupili tři koule cacio cavallo a veliký kus pecorina. V ledničce na ně bylo připravené místo. A pak se muž zeptal na vakuum. Prodavač se rozzářil a ukázal nám, že vakuovací soupravu má. Zabalil nám koule cacia a pak se zeptal, zda pecorino chceme zabalit vcelku, nebo ho rozdělit. My mu totiž řekli, že sýry vezeme jako dárky. Pecorino nám rozdělil, zavakuoval a když jsem nákup platila, přidal mi k němu šišku sušeného salámu. Prý je to dárek od něj. Platila jsem dost, takovéhle nákupy asi moc často nemá.
A opět - buon viaggio.
U nedalekého stánku jsme u starého zelináře koupili tři copy česneku. Říkal nám, že je hodně silný, tedy ten česnek, protože ho sklízel za úplňku. Pak mě rozesmál, když se zeptal, zda také k česneku nechci "cipolla comunista", tedy červenou cibuli.

S nákupem jsme se vraceli k autu, psa jsem naposledy pohladila a "vysvětlila" mu, že tady musí zůstat. Poslechl. V uličce bylo ještě méně místa než předtím, těsně za námi stálo auta, takže i můj štíhlý muž měl problém se vměstnat mezi dva vozy a dát do kufru nákup. Někde cestou zastavíme a dáme sýry do lednice, tu chvilku to vydrží. Horko bylo příšerné. Na to, že bylo něco před desátou dopolední, jsem byla zpocená jako myš a sukně se mi lepila na nohy. Muž znovu lezl do auta přes "moje" sedadlo a když byl asi uprostřed, zaklel a lezl zpátky. Když jsem ho viděla rozesmála jsem se ještě víc, než nad tou "komunistickou cibulí". Muž byl totiž také zpocený, bermudy z lehké džínoviny se mu přilepily na nohy a když lezl na své místo, gatě praskly. Díra začínala těsně u poklopce a končila kousek nad kolenem. Prostě přední část kalhot byla dokonale větrací. "Prosímtě, ve které tašce jsou moje věci?" Řehtala jsem se jako blázen, z očí mi znovu tekly slzy, tentokrát ne z dojetí, ale od smíchu. "Jirko, prosímtě, to chceš tady vykydat celý kufr? Vždyt' se k němu ani pořádně nedostaneš." "No a co mám teda dělat, takhle jet nemůžu." "Zajdeme na trh a tam si koupíš nové kalhoty." Tentokrát neprotestoval. Jen měl starost, jak na něj budou koukat lidi. "Víš co, dělej, že o tom nevíš, že máš lochnu na gatích, chovej se normálně."
Nikdo si ho nevšímal a pokud ano, nikdo se nesmál.
Jen já, několik kroků za ním, jsem v sobě dusila smích a vzpomínala na svého bývalého šéfa. Ten byl, na rozdíl od mého manžela tělnatý. Jednou někam jel a na silnici byli policisté, kteří kontrolovali auta. Šéf tehdy, jak přiznal, brzdil vším, celým tělem a prý i očima, když auto jedoucí před ním, to zaklaplo. Povedlo se. Otevřel tehdy dveře, vystoupil ven a jediné, co prý cítil, bylo to, jak mu sjíždí kalhoty ke kotníkům. Intenzivním bržděním mu řachly kalhoty v pase. Smál se prý i policista, když ho viděl a smáli jsme se my všichni v práci, když nám to líčil.
Byl to báječný chlap, škoda, že tu už není. No řekněte, který chlap, potažmo šéf firmy, by se k něčemi podobnému přiznal.

U stánku jsme u prodejce koupili džíny ke kolenům. Muž si je vyzkoušel a už v nich zůstal. Prodejce se chechtal, když mu podával tašku na ty rozervané gatě. A aniž bychom smlouvali o ceně, z původních 15€, které měl uvedené u kalhot, nám dal slevu 3€. Možná to bylo bolestné. :-D V ten moment mi bylo jasné, že muž by dal za kalhoty klidně i víc.

Na druhý pokus nastoupil do auta přes vedlejší sedadlo v pohodě. Pak jsme z malého místa vyjeli a vraceli se znovu přes Peschici až ke křižovatce, odkud se dá jet do rezidence. Po serpentýnách jsme vyjeli na Monte Pucci, naposledy se podívali na historické centrum a u nádraží Peschici, kde končí koleje, jsme zastavili. Vedro venku bylo nesnesitelné, teploměr v autě ukazoval 36°C. Asi nás čeká pěkný pařák. Přestěhovala jsem sýry do lednice, umístila česnek. Rozervanými kalhotami muž vyplnil mezeru mezi taškou a blatníkem. Přemýšlela jsem, zda je bude chtít spravit. Asi jo! Jinak by je vyhodil do koše u tržíště.


Nádraží, kde končí koleje, je od města vzdáleno 2 kilometry vzdušnou čarou a po klikatící se silnici se serpentými, je to více než tři kilometry. Železniční dopravu tu provozuje soukromá firma Ferrovie del Gargano a od nádraží jezdí autobusy dál. Tedy spíš by jezdit měly. Existuje tu sice jízdní řád, ale …. někdy to jede, jindy ne. Moje sestra sem jezdívala pravidelně a když jel autobus na čas, rovnalo se to prý téměř zázraku. Vyplatí se jezdit stopem, ale zase... Kdo vezme do auta člověka, obtěžkaného zavazadly, nebo dokonce rodinou? V průvodcích je proto doporučováno těm, kteří do těchto míst přijedou vlakem, aby se obrnili trpělivostí a počkali, až přijede nějaký autobus. A pokud budou mít mimořádné štěstí a nádražní budova bude otevřená, což také nebývá často, mohou si odtud objednat taxi do Peschici, či Vieste.

Od nádraží, nebo konečné vlaků, jak ho lze také nazvat, jsme pokračovali po pobřežní silnici SP 52 a pak najeli na obávané serpentýny mířící k Vico del Gargano.
Hurá! Zůstaly za námi..
Odtud jsme potom pokračovali po nově vybudované SS693. Projeli jsme tunely a po naší pravé straně jsme viděli moře a kopce Gargana postupně se svažující k moři, kde úzkou kosou pak pokračují jako Isola Varano.
O kousek dál se rozprostíralo Lago di Varano, na jehož březích žijí volské žáby. Nemám tuhle havět' vůbec ráda a při prvním setkáním s jedincem tohoto živočišného druhu, který přede mnou vyskočil, jsem stoprocentně překonala rekord, když už ne v běhu na krátkou trat', tak v ostrém startu určitě. Můj muž, který byl svědkem mého úprku pronesl: "Kam se hrabe Juantorena". (Alberto Juantorena je dvojnásobný olympijský vítěz v bězích na krátké tratě). Kdykoli jedeme kolem Varanského jezera, vzpomenu si, jaký hluk dokázaly tyto žáby vyprodukovat a jak nejistě a navíc nerada jsem se pohybovala po břehu, obávajíc se, že znovu před námi tohle obrovské stvoření vyskočí.

Lago di Varano. V pozadí na horizintu je úzký pruh země,
kde jsme bydleli před deseti roky a za ním pak moře.

Naše cesta pokračovala dál kolem Lesinského jezera. Dívala jsem se do dálky, zda nebudou vidět Tremitské ostrovy. Nebyly. Místo toho se ozval můj muž: "Hele, za kolik tam měli naftu?" Vysvětlila jsem mu, že jsem se opravdu nedívala na ceny na pumpě, ale hledala na horizontu Tremity. Na další pumpě jsme zastavili a natankovali plnou. Na dálnici bude určitě nafta dražší.

Na nájezdu Poggio Imperiale jsme najeli na dálnici A14, která je také nazývána jako Autostrada Adriatica. Podél Jaderského moře jsme jeli severním směrem s občasnými zastávkami na odpočívadlech. Vylézt z klimatizovaného auta bylo téměř "za trest", protože venkovní teplota neustále stoupala. Při nájezdu na dálnici byla 36°C. Zastávky proto byly rychlé. Vylézt z auta, dojít si na záchod, v klimatizovaném prostoru dálničního odpočívadla si dát zmrzlinu a nebo kávu, či také poobědvat. A pak honem zpátky do auta. Cesta podél pobřeží probíhala v klidu, až u Rimini se objevily první kolony. Zato v opačném směru na jih stála auta v kilometrových zácpách. V tom horku to bylo hodně nepříjemné. Po dálnici A14 jsme dojeli do Bologni, kterou jsme projeli také bez větších problémů. Zavzpomínali jsme na minulý rok, kdy jsme se plazili po dálnici od Rimini, ale to byla neděle a vraceli se "víkendoví koupači" od moře. Na dálnici A1 od Bologni po Modenu sice doprava trochu zhoustla, ale stále to ještě bylo v normě - dálnice jela.

Po najetí na A22 jsme zastavili na odpočívadle u Modeny. Teploměr ukazoval 38°C. Chtěli jsme si koupit zmrzlinu, ale mrazák zel téměř prázdnotou, zbývalo v něm posledních pár kousků čehosi. Oba máme rádi ovocnou zmzlinu, která alespoň trochu osvěží a proto jsme popojeli k nedaleké benzínové pumpě a tam našli to, co jsme chtěli.

Bylo ještě brzy na to, jet se někam ubytovat na noc, tak jsme se rozhodli, že zajedeme znovu do Mantovy a opět se pokusíme najít Muzeum Tazia Nuvolariho. Při průjezdu po Via Legnago, která pokračuje mostem přes jezero, které zde vytváří řeka Mincio, jsem si všimla na lékárně teploměru, který ukazoval 39°C. To už je slušná horečka. Bohužel jsem teploměr nestihla vyfotit, ale vyfotila jsem si teploměr v autě, když jsme zastavili ve stínu budov, konkrétně knihovny, na pobřeží u jezera. Jezera jsou to v podstatě tři, i když je to jedna souvislá vodní plocha. Dělí se na Lago Superiore, Lago di Mezzo a Lago Inferiore a byla vybudována už ve středověku.

Slušná horečka, že ... já vím, chtělo by to otřít prach

Muzeum jsme našli, ale ne to, které jsme hledali už před lety. Místo Muzea Tazia Nuvolariho jsme objevili Hasičské muzeum. Jako bonus byl na jeho nádvoří sraz veteránů. Nemyslím vojáky, ale stará auta. Obcházeli jsme jednotlivá autíčka, já si je fotila, muž je točil na video. Byli jsme nadšení. A pak ještě o to víc, že po nás nikdo nechtěl žádné vstupné. Moc jsme po tom, pravda, nepátrali. Možná je sem vstup zdarma stále, možná bylo otevřeno pro majitele starých aut, nevím. Každopádně jsme si muzeum prošli a zdokumentovali si ho. Vzpomněla jsem si na svého kamaráda, který dělá velitele dobrovolných hasičů, a který by tady měl druhé vánoce.

Věž u Hasičského muzea

Vstup do muzea

Veteráni na jeho nádvoří - v době mého mládí naprosto běžná auta





Od muzea jsme se pak vydali směrem do historického centra. Horko bylo nepříjemné, šli jsme po té straně ulice, která skýtala jakýs takýs stín. Na náměstí Piazza Sordello jsme se pohybovali podloubím paláce Palazzo del Capitano. Objevili jsme průchod v jeho prostředku a prošli do zahrad, či městského parku, který se nazývá Piazza Lega Lombarda. Bylo tu příjemně, protože tu byl milosrdný stín. Ale chtěli jsme stále ještě najít to správné muzeum.
Vyšli jsme zpátky na náměstí, které je dlážděné kulatými kameny.
Chůze po něm byla hrozná, cítila jsem každý kámen. K tomu se připojovalo nesnesitelné horko a skutečnost, že nám dochází zásoba vody, kterou jsme si vzali sebou. Vyfotila jsem si dóm sv. Petra a Pavla a proklínala své obutí.

Tato ulička patřila díky stínu k těm příjemnějším

Potrál dómu sv. Petra a Pavla z podloubí

Průchod do zeleně

Tady bylo příjemně

Zvonice dómu sv. Petra a Pavla opět z podloubí

Dóm je impozantní

Portál dómu sv. Petra a Pavla

Ukázka dlažby historického centra Mantovy
Jen idiot sem může přijít v balerinkách

Ptali jsme se několika lidí, zda by nám neporadili, kudy máme jít, abychom Muzeum Tazia Nuvolariho neminuli, ale narazili jsme většinou na turisty, kteří nechápali, co vlastně hledáme. Někteří nevěděli vůbec nic, jiní nás odkazovali na Městské muzeum a jméno Tazio Nuvolari jim nic neříkalo. A přitom to byl jeden z nejslavnějších motocyklových a automobilových závodníků meziválečné éry.
Nakonec jsme pochodili u číšníka v restauraci rozprostírající se téměř přes celé náměstí, který měl nejen povědomost o Nuvolarim, ale který znal i otevírací dobu muzea, která končí v 18:00 hodin. Tak někdy příště.

Restaurace pod širým nebem čeká na své hosty

Detail na věži Palazzo della Ragione z předchozí fotografie

Prohlédli jsme si nádherný kostel Sant´Andrea, který je tak obrovský, že byl problém ho vměstnat do záběru. V prodejně v jedné z uliček jsme si koupili půllitrovou lahev vody. Stála 1€. Tak takhle drahé pití jsme už hodně dlouho neměli. Kolem Palazzo della Ragione s orlojem, před nímž byla rozložena restaurace přes téměř celé náměstí, jsme odbočili k rotundě Svatého Lorenza a uličkami mířili zpátky k jezeru. Nohy v balerinkách jsem měla oteklé, chodidla od středověké dlažby mě pálila a každý krok už bolel. Navíc jsem cítila, že mi není dvakrát nejlépe a že mě to horko tentokrát zmohlo. Někde jsme navíc ještě udělali chybu: Muž mě přesvědčil, že půjdeme jednou z uliček, kterou zvolil a vlezli jsme do slepé Vicolo Carmine.

Kostel Sant´Andrea

Zadní část karmelitánského kostela, kde jsme bloudili

A museli jsme se vracet. Nohy jako baňky, voda docházela a jezero v nedohlednu. Nakonec jsme se ze spleti slepých uliček vymotali a došli k jezeru. Pak už jsme šli naštěstí stínem, i když k autu to byl ještě notný kus. Původní nápad, že si půjdu fotit jezero, jsem zavrhla. Vyfotila jsem si jen přístav a pak se plazila k autu. Sedla jsem si a z nohou skopla ty proklaté balerinky. To byl nápad. Trekové sandály zůstaly v autě. Ty kdybych měla na nohou, bylo by všechno v pohodě.


Všimla jsem si, že i muž je schvácený. Příšerné horko, které navíc sálalo ze všech stěn domů, nás dokonale odrovnalo. Chvilku jsme poseděli, vypili půl lahve vody z lednice a až pak se vydali na cestu k Lago di Garda.
Jen jsem si ještě z dálnice vyfotila klesající slunce.


Nocleh jsme našli v Pacengo v kempu Le Palme. Byla jsem tak zdecimovaná a těšila se na sprchu a odpočinek, že jsem odmítla čip pro vstup na pláž, protože ho prostě nebudeme potřebovat. To je nápad, jít si ještě ted' zaplavat, když sotva lezeme.
Postavili jsme stan, došli se vysprchovat a zalezli do stanu. Jídlo, které jsem přichystala, zůstalo v lednici. Ani jeden z nás neměl chut' a ani hlad se nedostavil. Měli jsme jen žízeň. Několikrát v noci jsem hltavě pila z lahve, kterou jsem si prozíravě vzala sebou do stanu.


Neděle 5. července 2015

V noci se trochu ochladilo a spalo se dobře. Ono by se nám asi spalo dobře i na Sahaře, protože jsme byli utahaní jako psi. Ale noc nás osvěžila. Probudila jsem se poměrně brzy a musela jsem na záchod. Všimla jsem si, že lahev s vodou, kterou jsme měli ve stanu, je téměř prázdná. Na umývárkách byla jen parta žen, které tu uklízely, protože všichni normální lidé touhle dobou ještě spali. Vrátila jsem se do stanu a ani neprobudila manžela. Ležela jsem a přemítala o právě uplynulé dovolené.
Pokud jsme tu loňskou nazvali "dešt'ová", tak tahle byla "větrná".
A pak jsem si vzpomněla na lednici doma.

Když se probudil muž zašli jsme na umývárku, abychom se zcivilizovali a já pak udělala snídani. Po snídani jsme začali likvidovat naše dočasné ubytování. Když bylo vše zabalené, měli jsme ještě dostatek času, abychom si prohlédli pobřeží jezera. Včera večer to bylo úplně poprvé, kdy jsme se nešli projít k vodě. Došli jsme k jezeru a narazili na branku. Byla zavřená. Pak jsme si všimli pána, který vylezl po schodech od vody, přiložil čip a branka se otevřela. V ten moment mi došlo, že jsem v té své včerejší utahanosti odmítla "vstupenku na pláž". Lago jsem si tedy vyfotila pouze spoza plotu.

Nocleh pro dva

Lago di Garda přes plot a v oparu - ani nejsou vidět hory za ním

Vrátili jsme se k autu, došli si ještě před cestou na záchod a pak jsme se vydali autem k recepci. Za nocleh jsme zaplatili 36,10€ - je vidět, že už je červenec a začala sezóna.

Camping Le Palme ***

Vyjeli jsme a já vyfotila Gardaland. Tady by se asi našim vnoučatům líbilo.


Po silnici značené SR450, která je přivaděčem k dálnici, jsme odjížděli od Gardského jezera. I tady jsou pohonné hmoty levnější a proto jsme zde natankovali. U Affi jsme najeli na dálnici A22, směřující do Brennerského průsmyku. Fotila jsem si Dolomity a spící obry. Povedlo se mi vyfotit i kostelík, který leží v těsné blízkosti dálnice nedaleko Bolzana.





Dálnici jsme opustili na Colle Isarco a po souběžné silnici dojeli do Brennera. Auto jsme nechali v parkovacím domě a šli si "zašopovat" do jednoho z největších outletů. Dokonce jsme tady i poobědvali. Potom jsme se vydali rakouským údolím řeky Sill a projížděli malebná a čistá městečka. Ve Steinachu jsme dotankovali nádrž, v domění, že v Německu bude o něco dráž. Zatím tomu tak vždycky bylo.

Steinach



Malebné městečko Matrei

Pohled z údolí Sillu na kopce

Udělali jsme také krátkou zastávku pod Europabrücke, který jsem si vyfotila a stejně tak i věž nad skokanským můstkem na Bergieselu.

Europabrücke z auta

Europabrücke ze zastávky v údolí

Bergiesel

Teploměr v autě ukazoval 37°C a my se rozhodli, že pojedeme "starou Alpskou", která patřila mezi varianty plánovaných cest na jih v souvislosti s konáním konference Bilderberg v tyrolském Telfsu, v době našeho odjezdu. Když už jsme měli vytištěnou trasu, projedeme jí v opačném směru. A jak řekl můj muž: "To vedro je úděsný, zajedem se vychladit do hor".

Z Innsbrucku jsme jeli po dálnici na Jenbach a kousek za ním z ní sjeli. Vydali jsme se mírným stoupáním do Alp. Projížději jsme malebnými vesničkami a nebyli zdaleka sami. V nedělním odpoledni tu byl poměrně čilý provoz. Hlavně motorkáři, kteří si tu jeli svou rallye. A pak nás na chvilku zastavili policisté, kteří tu řídili dopravu a pouštěli auta střídavě v obou směrech. Nehoda a jak jinak, byl to motorkář. Když jsme projeli, zaregistrovali jsme nejprve hluk a pak si všimli helikoptéry, která letěla pro zraněného. Ne nadarmo se motorkářům říká - dárci orgánů.

Cesta po "staré Alpské", která bývala jedním z mála spojení, před vybudováním dálnice

Stará Alpská vede malebnými městečky a vesničkami.
Před lety jsme v těchto místech byli na konci zimy


Dojeli jsme k velkému jezeru, které se jmenuje Achensee. Muž zaparkoval a já si udělala několik fotek. Pak jsme pokračovali dál a udělali u tohoto jezera ještě další zastávku. Všimla jsem si, že přes jezero pluje parník někam tam, kam nebylo vidět a došlo mi, že jezero je hodně velké. Když jsme potom pokračovali dál, zaregistrovala jsem mezi stromy pokračující vodní plochu.




Achensee

Projeli jsme malebným Achenkirchem, za kterým se silnice rozdělovala. My zvolili pravou stranu. Až později doma, když jsem se dívala do mapy, jsem zjistila, že kdybychom nejeli vpravo, ale vlevo, dojeli bychom k jezeru Walchensee, u kterého jsme byli v minulém roce.

Silnicí, po které jsme jeli, jsme přijeli k dalšímu obrovskému jezeru, které se rozkládalo, na rozdíl od předchozích dvou, ve městě. Spíš by se dalo napsat, že kolem jezera vyrostlo město, které nese stejné jméno jako jezero a to Tegernsee. Manžel zaparkoval před hotelem s nádherně kvetoucími balkóny a šli jsme se podívat k jezeru. Na jeho březích byla spousta lidí, kteří se koupali, nebo se jen opalovali a dalo mi dost práce, abych někoho z nich nevyfotila a nedostala vynadáno.

Příjezd do Tegernsee

Tegernsee, krátce po páte. Zaujaly mě květiny kolem dopravního značení

Zaparkovali jsme před hotelem



Jezero Tegernsee

Cestou zpátky k autu jsem si ještě vyfotila úžasné truhlíky

Teploměr na hotelu ukazoval krátce po páté odpolední 36°C. Otočila jsem se na muže a zeptala se ho: "Hele, neříkal jsi, že se pojedem vychladit do hor?"
Ukázala jsem na teploměr a muž jen pronesl: "Nojo, někdy to holt nevyjde."
Zjistili jsme další zajímavost, pohonné hmoty tady byly levnější než v Rakousku. Sice jen o nějaký ten cent, ale opravdu levnější. Tak tohle bylo pro nás překvapení.

Od Tegernsee jsme pak jeli silnicí B318 a u Holzkirchenu najeli na dálnici A8, vedoucí do Mnichova. Projeli jsme bez problémů vnitřním městem a pak už po tradiční trase po dálnicích A9, A95 a A6, která pak od Rozvadova pokračuje jako naše D5 jeli k domovu.

Domů jsme dorazili kolem půl desáté. I přesto, že bylo šero, jsem zaregistrovala zvadlé jahody visící smutně přes okraje truhlíků. Samozřejmě, že samozavlažovacích. Tráva kolem měla barvu savany. Vzala jsem do ruky hadici a začala zalévat. Hadicí jsem zalévala i kytky, ke kterým se obvykle chovám s obzvláštní péčí a zalévám je odstátou vodou a konví. Pilně jsem zalévala a doufala, že muž bude natolik odvážný a půjde se podívat na lednici.
"Ájo, ta lednice je v pořádku." Spadl mi kámen ze srdce.
Muž mi pak vysvětlil, že k rozsvícení kontrolky značící poruchu, došlo pravděpodobně při vypnutí proudu v době, kdy se v naší ulici překládala elektřina.
Není nad to mít chytrý spotřebič.

Naše čtrnáctá cesta dospěla do svého konce a moje psaní také.
Bála jsem se, že to nestihnu, ale povedlo se.


P.S. Sešit, který jsem měla sebou a kam jsem si psala naše putování, jsem celý ještě nepopsala.
Je připraven v kuchyni vedle dalších věcí, které si dám ráno do kabely, kterou budu mít v autě. To je už z větší části naložené, zítra k němu jen přidáme ledničku a pak se můžeme vydat tam, kde se nám to líbí a kam se rádi vracíme.
Letos máme premiéru v tom, že úplně poprvé jedeme na stejné místo, na kterém jsme byli loni. Takže znovu do Peschici k panu Lugimu. Pro jeho kočky mám zabalené už nějaké laskominy. :-D
Na Garganu, kde jsme už třikrát byli, je však stále spousta míst, která jsme ještě nenavštívili. Zkusíme to napravit.

A až někteří z vás budou číst tyto řádky, budeme znovu mířit jižním směrem, při naší už patnácté cestě do Itálie.


P.P.S. Omlouvám se, že už nestihnu odpovědět na vaše případné komentáře, za které předem děkuji a stejně tak už nestihnu navštívit vaše blogy.

Nashledanou v červenci.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 beallara beallara | Web | 10. června 2016 v 6:21 | Reagovat

Šťastnou cestu :-)  :-)  :-)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. června 2016 v 8:44 | Reagovat

To hasičské auto je super.

3 Jarka Jarka | Web | 10. června 2016 v 9:07 | Reagovat

Loňské léto bylo co do teplot příšerné a slyšela jsem, že to letošní má být ještě teplejší. Když jsem viděla váš stan na holé vyprahlé zemi bez trávníku, vzpomněla jsem si, jak u nás vypadala příroda vloni. Jestli se to bude opakovat, tak poteš. 8-O  :-D Teď bude v Itálii jistě krásně. Tak šťastnou cestu, hezký pobyt a návrat bez komplikací! :-)

4 VendyW VendyW | Web | 10. června 2016 v 9:10 | Reagovat

Krásně si to užijte a nashle v červenci.... ;-)

5 alena alena | E-mail | 10. června 2016 v 12:00 | Reagovat

Stastnou cestu!Achensee a Tegernsee patrí k mým nejoblíbenejsím.U z  se tesím na dalsí poznatky z cest :-)

6 Fredy Fredy | Web | 10. června 2016 v 12:23 | Reagovat

tak to je nádhera, tam bych chtěla taky jet :-)

7 Kitty Kitty | E-mail | Web | 10. června 2016 v 14:52 | Reagovat

Už jedete? A já jsem teprve přečetla článek o závěru minulé cesty. Rdím se! Ale přeji vám pěknou cestu a spoustu zážitků, nejmíň tak příjemných jako loni. A pozdravuj tam "vašeho psa" ;-)  :-D

8 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 10. června 2016 v 19:13 | Reagovat

Tenhle (bohužel závěrečný) díl se mi asi líbil nejvíc ze všech. Tak přeji hezké počasí :-)

9 Intuice Intuice | E-mail | Web | 11. června 2016 v 16:41 | Reagovat

Patálii s gatěmi si asi budete pamatovat. vedra byla veliká, jsem zvědavá, jak bude na Sicílii, až pojedeme. Zaujala mne restaurace pod širým nebem, to jsem ještě neviděla, i s ubrusy. Ta horská dráha by byla moje smrt. Nádherný je hotel u silnice s květy.
Šťastnou cestu a pozdravuj kočičky! :-)

10 MarijaKes MarijaKes | Web | 11. června 2016 v 18:28 | Reagovat

Tak tedy šťastnou cestu a třeba se zase potkáte se svým pejskem. Určitě vás pozná. To loučení s ním bylo dojemné. :-)

11 děda tik tak děda tik tak | Web | 11. června 2016 v 18:59 | Reagovat

Hasičské muzeum se našlo a tam bych asi strávil hodně času. Taková historická autíčka to je pokoukání. Cestovní horečka a špatný spánek to nejde na takovou dlouhou cestu moc dohromady. :-)

12 Hanka Hanka | E-mail | Web | 13. června 2016 v 15:10 | Reagovat

Vsadím se, že jste se vydali na stejné místo kvůli kočkám, Ali. ;-)

Touto dobou už jste určitě ubytovaní.
Přeji vám, aby ta letošní dovolená vyšla dobře, hlavně abyste měli pěkné počasí a ohleduplné přátelské sousedy! :-)

13 Natty Natty | Web | 13. června 2016 v 17:37 | Reagovat

Alenko, užij si krásně dovolenou a pak nás vtáhni do děje. :-) Na veterány jsem pozvala muže, ten se jen rozplýval. Já zase nad nádhernými květy v hotelu a pak se usmála nad dlažbou a zvedla prstík - na chůzi žádná paráda, ale kvalitní turistické boty. :D Tak krásné dny a těším se na další reportáž. :-)

14 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 13. června 2016 v 20:40 | Reagovat

Na prszech počítám, kolik dní jste již na cestě, co na cestě, jste už Alenko na místě. Přeji pohodové dny, počasí tak akorát a při návratu domů bezpečnou cestu. Jo, a filmy jsi vybrala OK? :-)

15 Natálie Natálie | Web | 17. června 2016 v 18:07 | Reagovat

no tak to vám teda závidím.. :) a krásně zdokumentované fotkama.. ale teda co vám nezávidím je těch 38°, to musí být tak na roztavení :D

16 Janinka Janinka | E-mail | Web | 28. června 2016 v 17:22 | Reagovat

Poznámka - jen idiot sem může přijít v balerínkách - mě opravdu rozesmála. Ty ráda nosíš balerínky? :-D

17 Miloš Miloš | Web | 28. června 2016 v 21:51 | Reagovat

Při cestě za lyžováním do Itálie vždy jezdíme přes Brenner a celou cestu z Brna se děsíme popojíždění v kolonách, ale letos to bylo úplně jinak, popojíždění byla na německém úseku cestu.
Jezera lemovaná alpskými vrcholy jsou nádherná, z naší trasy si pamatuji Mondseee.

18 Ježurka Ježurka | Web | 5. července 2016 v 13:20 | Reagovat

Alenko, tak už jsem tu jednou byla, četla, ale komentuji až teď. Co komentuji, hlavně vzpomínám, jak se asi máte, jestli se budete letos častěji koupat, ale určitě budete zase poznávat krásy Itálie. Je to tam opravdu nádherné. Náš Luky jede hrát bowling letos do Itálie, budou ubytování (i se synem a snachou) v Rimini a hrát se bude v San Marínu. Tam jsme všude byli a budu také moc vzpomínat. Už se těším na článečky o té vaší letoší dovolené. Brzy na viděnou! :-D

19 signoraa signoraa | Web | 9. července 2016 v 21:58 | Reagovat

Všem moc děkuji za milé komentáře a za přání št'astné cesty.

Načerpala jsem spousty poznatků, nafotila obrovské množství fotek. Kočky pana Luigiho byly i letos součástí našeho pobytu v Peschici.
Pozítří se vydáváme na ještě jednu zahraniční cestu, která bude kratší a pak začnu pracovat na dalším Italském deníku. :-D

[18]: Rimini je jedno z nejslavnějších letovisek Jadranu a San Marino je nádherné. Také jsme tam kdysi byli. Přeji Lukymu hodně sportovních úspěchů, bude reprezentovat v podstatě nás všechny, tak at' se kluk ukáže. :-D

20 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 9. července 2016 v 22:54 | Reagovat

[19]: Alenko, vítám tě doma a přeji pohodovou cestu a návrat domů. :-)

21 signoraa signoraa | Web | 9. července 2016 v 22:59 | Reagovat

[16]: Balerinky nosím moc ráda, ale občas si nevyberu ten nejlepší terén. :-D

[20]: Marti moc děkuji. :-D
Budu ti v pondělí na dálku mávat. :-D

22 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 14. července 2016 v 8:34 | Reagovat

Fotky ze staré alpské se mi strašně líbí. Je v nich kouzlo hor, které mě neskutečně přitahuje :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama