. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Říjen 2016

Z léta do zimy ....

31. října 2016 v 22:17

…. aneb jaký byl letošní říjen.

Říjen dnes končí a já konečně zasedla k počítači, abych ho zrekapitulovala.
Už několikrát jsem se zmínila o tom, že nemám podzim ráda. Ba co víc, patří k mým nejméně oblíbeným ročním obdobím. Ani jeho barvy, které, jsou-li doplněny slunečními paprsky a blankytně modrou oblohou, na tom nic nezmění.
Podzim je pro mně doba zmaru.

Ve dnech, kdy ukládám svou středomořskou květenu na místo, kde bude přezimovat a kdy likviduju muškáty a vytvářím si novou sadbu na příští rok, si říkám, proč ten praotec Čech nešel ještě kus na jih. Je to jen takové chvilkové uvažování, kdy se dřu s květináči oleandrů a stěhuji je na schodiště našeho domu. Být jižněji, nemusely by se stěhovat.
A pak, když už je vše na svém místě, vracím se do reality. Vždyt' ta naše země je tak krásná.

Říjen začal letně.
Na přelomu září a října jsme tu měli holky. Dcera byla v Irsku a zet' měl v práci inventury. Opět jsme podnikli několik výletů, navštívili plzeňskou ZOO a užívali si krásných a prosluněných dní.
První říjnový den jsme chodili ještě v tričku. Holky sportovaly.



Když jsem 1. října fotila kytky, říkala jsem si, jak dlouho ještě budou kvést

Druhý den jsme trávili na osadě, kde má chatu Gábiny maminka. Zaskočilo nás trochu počasí a tak Sára mohla ven jen v mojí cyklistické bundě. Móóóc jí to slušelo. Natolik, že ani nechtěla být focena.




Pak následovaly další deštivé dny a já si říkala: "Konečně!" Déšt', který skrápěl zem, jsem vítala. Stejně tak ho vítala i příroda. Naše zahrada už vypadala jako savana. Tráva byla žlutá, země, i přes pravidelné zalévání, vyprahlá. Začala jsem s filtrováním dešt'ové vody na zimu. Zalévám s ní totiž orchideje.
V mezičase jsem rozepsala několik článků na blog. Ale jen rozepsala.

Při jednom nočním návratu z divadla jsem se s hrůzou podívala na teploměr před domem. Ukazoval 2°C a já jen doufala, že do rána teplota neklesne. V noci jsem nervozně vstávala a chodila kontrolovat teploměr. Naštěstí ještě nemrzlo.
Počasí v televizi se tak stalo mým nejsledovanějším pořadem.
Když začaly opravdu hrozit mrazíky, nastal čas, který mám opravdu nejméně ráda a tím je už zmíněné stěhování kytek. Řešila jsem i "nerudovskou otázku", kam s nimi. Sbírka oleandrů se mi rozšířila, stejně tak přibyla i další bouganvillea. Dům není nafukovací. Nakonec jsem všechny kytky umístila a pak nastalo to, co opravdu nenávidím. Stříhání muškátů a fuchsií a vytváření sadby na příští rok. V garáži jsem strávila tři dny a říkala si, jak ještě dlouho tohle budu dělat. Asi bych měla kytky omezit. Ale ono je to tak hezké, když to všechno kvete.

Foto kvetoucí zahrady

Foto kvetoucího domu

A máme to pod střechou
Nejprve je nutné ošetřit květiny proti přezimujícím škůdcům

Vás dvě budu muset ostříhat

Cesta do bytu se rovnala procházce bushem

Musím vás trochu omezit drátem, zabíráte celé schodiště

Moje dočasné třídenní útočiště

Kousek práce už je hotový

Jedu jako dráha - stříhám, odlamuju ...

Krásně kveteš, ale musím tě také ostříhat

Listy "zonálek" byly pěkně velké

Vrcholové řízky převislých muškátů

Řízky z klasických muškátů - zonale

Anglické muškáty si také pěstuji sama

Řízky jsou v substrátu, ještě je stříknout proti škůdcům

A tohle po mé činnosti zbylo.
Bylo toho šest pytlů, které můj hodný muž odvezl do sběrného dvora

Bylo vše hotovo a my tu měli holky.
"Babi, můžeme na počítač?"
"Můžete."
Večer, když se cachtaly ve vaně, jsem šla počítač vypnout.
Místo klasického "Vypnout" tam na mně svítilo "Aktualizovat a vypnout".
Tak jsem na to klikla a šla vyhnat holky z vany.
Když jsem jim četla, už asi po sté, několik kapitol "Z deníku kocoura Modroočka", všimla jsem si, že počítač se ještě nevypnul. "Aha", napadlo mně, "počítač se stále ještě aktualizuje. Však on se vypne."
Holkám jsem popřála dobrou noc.

Druhý den, když jsem chystala oběd, znovu přišly se stejným dotazem, zda mohou na počítač. Proč by nemohly? Venku prší a co dělat jiného. Za chvilku přišla Ema, že se počítač nedá zapnout. Už zase? Šla jsem se na něj podívat a vzpoměla si, jak mi před nedávnem také nešel zapnout. Opět jsem vytahala všechny kabely, které do něj či z něj vedly, ale tentokrát bez valného výsledku.
Odpoledne se k holkám připojili Jiřík a Bětuška a já na počítač zapomněla.

Nejdříve onemocněl počítač a pak onemocněla Sára. Osypala se a zvracela. Jak to vyřešit? Vzít jí sem, nebo hlídat u nich doma? Nakonec zůstala doma a jel za ní děda. Co kdyby to byla zase ta její oblíbená spála. Ema je vůči ní evidentně imunní, ale co ti dva malí cvrčci tady v domě. Raději nebudeme riskovat. A převážet nemocné dítě také není "to pravé ořechové".
Doma jsem udělala bramborovou kaši a kuře dušené na vodě. Naložila jídlo do termomisek, ty pak do tašky na kolečkách a utíkala na autobus. Ideální spojení. Autobus od nás jezdí dvakrát do hodiny, takže jsem musela jet už ve čtvrt na dvanáct. Kdybych jela tím dalším, nestihla bych Emu včas vyzvednout ze školy po "O". Na Emu jsem chviličku čekala a pak jsme autobusem jely k nim "nahoru na kopec". Sára už vypadala lépe, vyrážku neměla, ale jíst také nechtěla. Prý měla pár piškot a mátový čaj. Oči se jí ale rozsvítily jako lampičky, když jsem z tašky vytáhla velkou colu.
Jídlo jsem ještě trochu přihřála a místo Sáry se s námi najedla Ema, která, jak prohlásila, měla ve škole nějakou "hnusnou brokolici". Vzpoměla jsem si přitom na jednoho známého, který o brokolici tvrdí, že byla původně určena jako krmení pro hovězí skot. Prý ho však příliš nadýmala, tak jí ted' jíme my. Ema si dokonce přidávala, tak nevím, zda tu brokolici vůbec jedla.
Sáře jsem její jídlo dala do ledničky, třeba si ho dá zítra. My s Emou jsme šly znovu na autobus a jely do Motola na prohlídku. Když jsme se vrátily, byl doma už Tomáš. Sára vypadala podstatně lépe a pronesla: "Babičko, ta cola od tebe je zázračná".
"Ale musíš jí pít jen po malých doušcích, aby ti zase nebylo špatně."
"Babi, nebude, ta je léčivá."
Přemýšlela jsem pak, co jí to vlastně bylo. Teplotu neměla, byla sice osypaná, bylo jí zle od žaludku a byla taková netečná. Striktně však odmítla to, aby s ní děda zajel na středisko. Od té doby co dětskou lékařku, ke které chodily i moje děti, vystřídal mlady lékař, holky na polikliniku chodí velmi nerady. Jediné, co mně napadlo, byla alergická reakce na něco, co snědla. Vyrážka jí zmizela během dvou hodin od doby, kdy se pozvracela. Z preventivních důvodů zůstala však doma až do konce týdne. Dcera pro ní vyzvedla ve škole učení, aby toho moc nezameškala.

V pondělí šla Sára do školy. Vyzvedávala jsem je obě ve tři hodiny v družině, protože Tomáš měl nějaké školení. Pak jsme jely k nim na kopec. Doma si udělaly úkoly, pak si připravily aktovky a já jim dala brzkou večeři. Se Sárou jsem trochu bojovala o to, aby si vzala sukni. Byla velmi nerada, ale plnila jsem přání dcery. Na šestou jsme jely zpátky ke škole, protože Sára šla se spolužáky do divadla. Pozval je tam klučík, který s nimi chodí do třídy a který už ví, co jsou prkna, která znamenají svět.

Díky absenci počítače jsem přebrala věci na půdě, část jsem vyhodila a další odnesla do kontejneru na humanitární účely. Půdu jsem uklidila tak, jak už dlouho ne. Doma jsem přerovnala a hlavně zpřehlednila knihovny.

Nakonec jsem vytáhla klubíčka a pustila se do štrykování čepice a rukaviček pro Bětušku. Přiznám se, že mi to šlo "jako psovi pastva". Asi rok jsem neměla štrykovací dráty v ruce a bylo to znát. Prsty se mi kroutily, ruce bolely a dílo se nedařilo. A to jsem patřívala k těm, které si kdysi pletením přivydělávaly. Časy se mění.

Ostříhala jsem růže na zahradě. Poupata mi postupně vykvétají a zdobí byt.
Kolečko s větvičkami mám v altánu pod stříškou, chtěla bych je spálit, ale ....
Obávám se, že je asi odvezeme do sběrného dvora.

Počítač se prý přeinstaloval sám. Zbla tomu nerozumím, ale jsem ráda, že se moje prsty mohou rozeběhnout po klávesnici. Ono dívat se občas na internet v telefonu, není nic moc. A telefon? Nevím, co mě to popadlo, ale já po asi dvaceti letech přešla na paušál. Ted' už vím, že to byla kolosální blbost, ale … uvázala jsem se na dva roky.

Dnes ráno byla jinovatka

Zatímco první říjen byl dnem ještě letním, ten poslední už je zimní.
Po obědě šel muž do garáže, aby přezul auto. Zítra nás čeká cesta na sever, musíme objet hřbitovy. Do Lužických hor se bez zimní výbavy od listopadu nesmí. Chvíli jsem přemýšlela co podniknu a pak jsem se navlékla do teplého oblečení, zaklekla na zahradě a zakopčila růže. Ještě mi pár věcí na zahradě zbývá než vypukne ta opravdová zima, ale to nejdůležitější mám už hotové.

Tak takový byl můj říjen.