. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Prosinec 2016

Těžký život pacientův

20. prosince 2016 v 0:28 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Už kdysi jsem se přiznala k tomu, že díky svému jednak lajdáctví, ale zejména strachu z bílých plášt'ů, jsem zanedbala své zdraví. Už jsem o tom psala, přiznala se ke svému strachu, k bagatelizaci obtíží v tomto článku .

Od června 1998 se ze mně stal, nechci říct vzorný, ale zodpovědný, či spíš zodpovědnější pacient. Každé čtvrtletí chodím do Motola na ORL na endoskopii. Nechodím tam ráda, hodilo by se napsat, že tam chodím velmi nerada a kdybych se tomu mohla vyhnout, udělala bych to.
Mám to, čemu se říká "Syndrom bílého pláště".
Podobně, jako lékaři, na mně už od dětství působili i holiči a fotografové. I k těm jsem chodila hodně nerada. Dnes mám to štěstí, že mě stříhá dcera a když už potřebuju jó dobře vypadat, mám na druhém konci Prahy kadeřnici Zdeničku, i když jsem u ní byla naposledy, když se ženil syn. Zdenička nenosí bílý oděv a je stejně ukecaná jako já. Uvaří mi kávu a vedeme spolu takové ty dospělé holčičí řeči.
A fotografové? Kdysi jsem potřebovala fotku na občanský průkaz. Uvolnila jsem se z práce, jela do centra, kde se fotky dělaly na počkání, zapózovala, zaplatila a šla. Na výsledné dílo jsem se podívala až v tramvaji. No, nazdar! Po návratu do práce se mně kolegyně ptaly, zda jim ukážu fotky. Nerada, ale ukázala. "Ježšmarjá, ty tam vypadáš, jako kdyby ti řekli, že za hodinu umřeš." Líp bych to nevystihla.
Loni v prosinci jsem si nechala dělat novou občanku, stará mi propadala a spojila jsem to i s vystavením nového pasu, který by propadl za několik měsíců. Na obou dokladech vypadám jako chovanec ústavu. Za ten rok jsem občanku vytáhla jen jednou na poště a fotku v pasu viděl v červnu Luigi, který mě přihlašoval na tři týdny k pobytu. Nekomentoval jí.

V noci jsem špatně spala. Každou chvilku jsem byla vzhůru a dívala se na displej manželova budíku a sledovala dvě blikající tečky. Opakovaně jsem chodila na záchod. Myšlenky na vyšetření jsou velmi kvalitní projímadlo. A když už jsem usnula, pronásledovaly mě horečnaté a divoké sny. Šla jsem bosa po kolejích, pak jsem lezla někam nahoru po žebříku, který neměl konec a znovu bosé nohy. Ve snu jsem našla ponožky, ale každá měla jinou barvu. Když jsem konečně zabrala, začal mi pípat mobil. Byla jsem jako mátoha. Ranní hygiena, pak jsem uvařila konvici čaje a mezitím se oblékla. Vychladila jsem čaj, snědla jednu suchou housku a pak šla probudit manžela, který slíbil, že mě do Motola odveze.
Můj strach byl znásoben navíc tím, že jsem se necítila dvakrát nejlépe. O víkendu na vánočním koncertu mi "na férovku" teklo z jedné nosní dírky. Na přelomu listopadu a prosince jsem chytila od některého z vnoučat, které průběžně hlídám, nějakou virózu. Z nosu se stal vodovod, ale bez kohoutku. Tři dny jsem poctivě proležela a snažila se kurýrovat. Muž za mně zaskočil při hlídání druhé nemocné vnučky v Košířích. Do nosu jsem si kapala kapky a zásoba papírových kapesníků mizela rychlostí tajícího sněhu. Došlo i na látkové a když už nebyly, sebrala jsem manželovi jeho velké šnuptychle. Hlavu jsem měla jako střep, spala jsem v kulichu. Rýma zalezla do dutin a já při otáčení hlavy měla pocit, že mozek pluje na druhou stranu.
K našemu praktickému lékaři jsem nešla. Kdo ví, kam by mně zase poslal. Netoužila jsem absolvovat návštěvy dalších specialistů. Na to je náš pan doktor kadet. Od kamaráda jsem se dozvěděla, že jeho dcera je právnička, která pracuje v nějaké pacientské organizaci a náš pan doktor se prý bojí, aby nebyl někde popotahován za chybnou diagnózu. Proto pacienty posílá dál, aby to nebylo na něj. Ono jet v mrazu s horečkou jako trám na plicní, aby tam specialista opravdu potvrdil, že se pan doktor neseknul, když diagnostikoval zápal plic, či jet se střevní chřipkou, po hlídání vnoučat, která babičku nakazila, do Motola, protože si pan doktor usmyslel, že by to mohl být zánět slinivky, není opravdu to pravé ořechové. A ono nejde jen o návštěvu specialisty. On pan doktor vyžaduje, aby pacient po specialistovi znovu přišel zpátky k němu a pokud možno tak s písemnou zprávou. A s autobusem, který má během dne interval 30 minut a ve špičce jedou tři do hodiny, je to pro někoho komu není fakt dobře, skoro trest. Můj muž by mohl vyprávět. Po únorovém kolapsu, kdy byl odvezen do Motola s podezřením na infarkt, si ted' užívá "péče" našeho pana doktora. Absolvoval už snad všechna vyšetření, kromě kolonoskopie, kam jde začátkem roku a kde jsou objednací lhůty až pět měsíců. A to si šel jen pro recept na prášky, které užívá od února. Ted' jen přemýšlím, zda ho náš doktor nepošle taky ještě na gyndu. Ono dost na tom, že dostal nějaké léky, u kterých je příbalový leták adresován výhradně ženám, kterým hrozí odvápnění.

Virózu jsem zažehnala, ale nos nebyl v pořádku. Nakonec jsem sáhla do lékárny pro kortikoidy, které jsem několik let užívala pravidelně a které mi pan doktor na ORL předepisuje, abych je měla doma a užívala je jen při potížích, Nastala ta doba? Jsou ty potíže tak závažné, abych si nasadila kortikoidy? Kapky do nosu se mají užívat jen týden. Kortikoidy pomohly, vrátil se mi čich, ale stále to ještě nebylo v pořádku. A můj strach se začal zvětšovat. Co kdyby se to vrátilo?

Cestou do Motola jsem mlčela. Hlavou mi šel nějaký divný film. Muž se po mně občas podíval a asi mu bylo divné, že, ač jsem obvykle dost ukecaná, tentokrát nemluvím. Před nemocnicí jsem mu poděkovala za odvoz a vydala se do "jámy lvové". Můstek nad pohotovostí byl "jeden led". Pán, kráčející přede mnou, předvedl zajímavé krokové variace, které zakončil odpíchnutým ritbergrem. Šla jsem raději jako gejša a krat'oučkými kroky jsem přecupitala můstek. Nerada bych místo na ORL, když už jsem se odhodlala, skončila na chirurgii.
Před kartotékou stálo už pět lidí. Ještě se nezačalo pracovat. Všimla jsem si jedné udržované dámy a přemýšlela, kde už jsem jí viděla. Odněkud jí znám? Přemýšlení mě na chvilku zbavilo strachu. Pak kartotéka začala pracovat, ale nešly počítače. Paní, která stála první, tu byla poprvé a bez počítače jí nemohli vystavit kartu. Poslali jí sednout do čekárny. My ostatní jsme byli pravidelnými návštěvníky, takže to šlo i bez techniky. Když jsem čekala na svou kartu, sjel mi pohled na jméno na kartě, která ležela na pultě. Aha, tak už vím, odkud já tu paní znám. Pracovala v televizi, četla dopisy diváků.

Vyfasovala jsem kartu a byla odeslána na ambulanci, kam chodím už devatenáctým rokem. Nikdo tu nebyl. Sedla jsem si na lavici a strach mě pomalu opouštěl. "Tak už tady holt sedím a když to bude blbý, co nadělám." Přišla sestřička, já jí předala kartu a zeptala se na jednoho pacienta, se kterým se pravidelně vídáme už 13 let. Když jsem ho viděla v září, měl nějaké problémy. Sestřička mě ujistila, že stále chodí a že tu byl už před sedmou a je dole na kafi. Na tom kafi jsem s ním už také párkrát byla. Je to prima člověk, je dost nemocný, ale úžasně optimistický.
Pak do čekárny dorazil pán o něco starší než já. Sedl si vedle mně a hned se dal do řeči. Byl roztěkaný, či spíš rozklepaný a hned mi začal líčit, že ho už dvakrát operovali a že mu asi našli zlatého stafylokoka. Vypadal, že se každým okamžikem zhroutí. Pak chvilku hrabal v tašce, odkud vytáhl ampulku toho, co vykašlal a tázal se, zda si to pan doktor od něj vezme. Začala jsem se usmívat, protože i já v tašce měla cosi, o čem jsem doufala, že si to pan doktor vezme. Nosím mu už celé roky vždy před Vánoci lahev něčeho dobrého, abych mu poděkovala nejen za péči, ale i za operaci, díky níž můžu normálně dýchat. V roce 1998 jsem si myslela, že mě odoperuje, napíše zprávu a pošle zpátky na obvod. Nechal si mně ve své péči, mám na něj dokonce i telefon, kdyby bylo nejhůř. Pán ampulku schoval a znovu povídal o stafylokokovi. A prý kde k tomu přišel. Řekla jsem mu, že se pravděpodobně mohl nakazit v nemocnici, kdy byl oslaben po operaci a že já ho měla taky ze špitálu. "A už ho nemáte?" Pánovi jsem vysvětlila, že jsem se léčila autovakcínou, kterou mi vykultivovali tady v Motole a že jsem si jí asi 7 měsíců kapala pod jazyk. Pán zkoprněl a vypadal, že omdlí. "Co? Pod jazyk? Já myslel, že budu chodit na injekce." "Je to běh na dlouhou trat' a to by se vám chtělo chodit několik měsíců na injekce? To je lepší si to nakapat sám." "A jak jste do dělala?" "U zrcadla." Nevěřícně kroutil hlavou a pak mi vypočítával, jaké má ještě další zdravotní problémy. "A co myslíte? Já mám kartu u nás v Roztokách a ted' jsem začal chodit sem. Myslíte, že to nevadí?" Z druhé strany se ozval dušený smích. Seděl tam mladík s piercingem a dusil se smíchem. I já měla co dělat, abych se nesmála. Můj strach už byl jen malý strašíček. Sestra vyšla z ambulance a pán znovu zahrabal v tašce, vyndal ampulku se svými chrchly a vběhl dovnitř. "Já jsem něco panu doktorovi přinesl." To už jsem vyprskla smíchy. Sestra se káravě podívala a řekla: "Nechte si to zatím u sebe, dáte to panu doktorovi." Pán se zklamaně vrátil, sedl si vedle mě a řekl: "Ona to nechce." "Tak to pak dáte panu doktorovi." Mladík z druhé strany už smích nedusil. "A jak vám na toho stafylokoka přišli, mladá paní?" No v šedesáti třech to lze pokládat za poklonu. "Měla jsem stále rýmu, na kterou nic nezabíralo, tak mě pan doktor udělal výtěr." "To mi asi taky bude dělat, že jo?" "Asi jo."
Přišel Jaroušek, sedl si z druhé strany a já se pánovi omluvila, že tu mám kamaráda. Bavili jsme se o všem možném, on mi vyprávěl o své 94 leté mamince, povídali jsme si o hudbě. Čas od času nás vyrušil pán se stafylokokem nějakým dotazem. Trpělivě jsem mu odpovídala a říkala mu, at' se nebojí, že to dobře dopadne. Vypadal stále hůř, jako by měl strachy umřít. Když dorazil pan doktor, podíval se, kdo na něj dnes čeká a pozval si pána dovnitř. A mně v ten moment došlo, že já sralbotka, která v noci strachem nespí, do Motola jede důkladně vyprázdněná, klepe se jako drahý pes, tady uklidňuje člověka, který se také bojí.
Když vyšel ven, řekl mi: "Měla jste ve všem pravdu, udělají mi tu autovakcínu, ale bude to až po Novém roce."
"No vidíte, tak at' vám to dobře dopadne."
A jak jsem dopadla já? Panu doktorovi jsem se přiznala, že jsem si před necelými dvěma týdny nasadila kortikoidy. "To jste udělala dobře, pojd'te se posadit." Trochu se mi klepaly nohy, ale když mi pan doktor řekl, že je sliznice v pořádku a že už bych si skoro kapat nemusela, spadl mi kámen ze srdce. "Pro jistotu si kapejte ještě přes svátky a uvidíme se v březnu". Předala jsem zdráhajícímu se panu doktorovi lahev, poděkovala za péči, vzájemně jsme si popřáli hezké svátky a hlavně zdraví. Vyfasovala jsem recept na další kortikoidy - co kdyby a vypálila ven z ordinace. Venku jsem narazila na pána se stafylokokem. Ptal se mně, jak zjistí, že toho koka opravdu má. "Asi si budete muset zavolat, nashledanou." Když jsem si v čekárně zapínala kabát a navlékala čepici, vytrvale bušil na dveře ambulance.
Ano strach má velké oči a já se přesvědčila o tom, že nejsem sama, která se bojí. Tak trochu mě to potěšilo.
A vůbec mi nevadilo, že mi pak na Vypichu ujela tramvaj před nosem.

P.S. Zítra jdu na oční. :-D

Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty

17. prosince 2016 v 22:43 Putování po Čechách

Tak zní úplný název této církevní památky.
Většinou však je tento objekt známější pod názvem "Břevnovský klášter", či také jen zkráceně "Markéta". Ve svém článku proto budu používat název Břevnovský klášter.

Když byly naše děti malé, chodívala jsem do jeho zahrad, které skýtaly nejen bezpečí pro děti, ale také klid na čtení.
A ač jsem bezvěrec, byla jsem v bazilice sv. Markéty několikrát na půlnoční. Bývalo to v době totality a návštěvníci se dělili na dvě poloviny. Na jedné straně ti, kteří přišli opravdu na půlnoční a na straně druhé, příslušníci STB, kteří sledovali, kdo tam je. Bylo to nasnadě. Nedaleko tohoto areálu bylo na přelomu 70. a 80. let vybudováno sídliště, kterému se dodnes říká "Na obušku". Většina jeho tehdejších obyvatel se rekrutovala ze zaměstnanců Ministerstva vnitra. Možná i proto bývala půlnoční tak hlídaná.
Ale to jsem ve svých vzpomínkách odbočila.


Břevnovský klášter je nejstarším mužským klášterem na našem území.
Byl založen knížetem Boleslavem II., zvaným Pobožný a pražským biskupem Vojtěchem (později sv. Vojtěchem) 14. ledna roku 993.
Není však nejstarším klášterem v Čechách. Tím je ženský benediktinský klášter, který vznikl o dvacet let dříve přeměnou kolegiálního chrámu sv. Jiří na Pražském hradě, o což se zasloužila ctihodná Milada Přemyslovna.
Ve stejném roce, tedy roku 973, bylo zřízeno i biskupství v Praze.

Sv. Vojtěch, syn Slavníkův, kterému se nejprve dostalo vzdělání na otcovském hradě Libici nad Cidlinou, byl vyslán v roce 972 do magdeburské školy k dalšímu studiu. Tam se těšil přízni tamního arcibiskupa Adalberta, od něhož získal své kněžské jméno. V roce 983 odcestoval do Verony, kde jej Otto II. obdaroval kněžským prstenem a berlou a arcibiskupem Willigisem byl vysvěcen na biskupa.
Po smrti prvního pražského biskupa Sasa Dětmara byl Vojtěch na zemském sněmu, konaném na Levém Hradci, zvolen novým pražským biskupem.

Klášter byl založen u pramene potoka Brusnice, kde podle pověsti došlo k setkání Boleslava II. a biskupa Vojtěcha (Adalberta). Pověst praví, že oba muži měli stejný sen, podle něhož se měli vydat za Prahu, do dnešního Břevnova. U pramene potoka Brusnice pak zahlédli scénu, kdy se jelen chtěl napít, ale bránilo tomu břevno ve vodě. Podle pověsti Vojtěch břevno vytáhl z vody a na památku tohoto setkání byl založen v tomto místě klášter. Břevno pak dalo jméno místu, na němž klášter stojí.
Prvními obyvateli kláštera bylo dvanáct mnichů benediktinů. Zde se zdroje liší - podle prvního přivedl Vojtěch mnichy již před založením kláštera z Říma, druhý zdroj uvádí, že mniši přišli do Břevnova z kláštera Niederaltaich v Bavorsku.
Prvním opatem se stal Vojtěchův vychovatel Anastasius.

Z opisu zakládací listiny ze 13. století, lze doložit, že při samotném založení byly klášteru věnovány četné majetky. Ročně klášter dostával 500 peněz a dalším zdrojem příjmů byly mnohé pozemky a okolní vsi. Klášteru patřil les Malejov (dnešní obora Hvězda) s dvorem Hluboc (dnes Liboc), pozemky, na kterých stojí sídliště Petřiny a mimo jiné i obec, ve které bydlím.

V roce 1045, za opata Meinharda, byla postavena trojlodní románská bazilika sv. Benedikta a sv. Vojtěcha. Do dnešních dnů se z ní zachovala krypta, kterou lze vidět v suterénu nynější baziliky.
Na přelomu 13. a 14. století, za opata Bavora z Nečtin, došlo ke gotické přestavbě kláštera i kostela, který byl zasvěcen sv. Markétě. Přestavba však nebyla dokončena, nebot' v roce 1420 byl klášter poničen husity. Mniši, kteří přežili, se uchýlili do kláštera v Broumově.
Mnišský život v Břevnově byl v té době výrazně omezen.

K obnově kláštera došlo až v polovině 16. století.
Koncem 17. století, za opata Tomáše Sartoria, vznikl dnešní Starý konvent.
Mezi lety 1708 - 1745 došlo k velké přestavbě celého areálu. Opat Otmar Zinke jí svěřil nejlepším stavitelům a umělcům té doby. Bazilika sv. Markéty je stavbou vrcholného baroka s dlouhým kněžištěm, postavená podle plánů Kryštofa Dienzenhofera. Byla provizorně vysvěcena už 18. prosince 1712, i když její stavba pokračovala až do roku 1715. Interiér, jehož "projektantem" je Kilián Ignác Dienzenhofer, zdobí oltářní obrazy Petra Brandla.
Na obnově kláštera, která probíhala až do roku 1740 se podílel i další umělci, jako Jan Jakub Stevens, který je autorem nástropní fresky v bazilice, sochaři Matěj Václav Jäckel a Karel Stádník a mnozí další.

V roce 1757, za pruského obléhání Prahy, byl klášter a později i samotná bazilika využívány jako lazaret, ale i jako stáje. V období reforem a rušení klášterů v době vlády Josefa II. byl klášter, díky jeho opatovi Františku Štěpánovi Rautenstrauchovi, zachráněn. Opat se významně podílel na vysokoškolských reformách, zejména právnického a kněžského vzdělávání.
V dalším období klášter upadal.
Až ve 30. letech 20. století byl reformován mnichy z belgického Chevetogne. Opatem se pak stal Anastáz Opasek.
V roce 1950 byl klášter uzavřen, mniši byli deportováni a opat Opasek na dlouhé roky uvězněn.
Klášter pak byl využíván Ministerstvem vnitra, sloužil jako archiv a konvent využívala STB.

V roce 1958 byl klášter jako celek s bazilikou sv. Markéty a s klášterní zahradou zapsán mezi kulturní památky naší republiky.

Po návratu opata Anastáze Opaska byl v letech 1991 - 1993 s velkou finanční podporou, zahraničních a zejména německých klášterů, důkladně opraven.
V roce 1993, u příležitosti jeho milénia, bylo břevnovské opatství povýšeno papežem Janem Pavlem II. na arciopatství.
Sám papež tento klášter navštívil v roce 1997.


Současný klášter je otevřeným místem. V bazilice sv. Markéty se kromě církevních obřadů konají koncerty a další kulturní akce. Tyto se konají i v dalších prostorách kláštera. Nemůžu nezmínit ani to, že už po mnoho let jsou z Tereziánského sálu vysílány televizí Adventní koncerty. Klášter se podílí také na Břevnovském posvícení, kdy se v jeho okolí objevuje nespočet pout'ových atrakcí. Chodíme tam s vnoučaty. A stejně tak tam chodíme i na pálení čarodějnic, nebo jen tak na procházku.

Další zajímavostí je i to, že klášter má nejstarší tradici ve vaření piva na našem území. Pivo se zde vařilo od samého počátku trvání kláštera. Vaření piva bylo několikrát přerušeno, avšak od roku 2011 znovu funguje v jeho areálu pivovar, který vaří pivo Benedikt. To mohou návštěvníci ochutnat v Klášterním šenku, který je také součástí kláštera a navíc je od samého prvopočátku nekuřáckou restaurací. V areálu kláštera je také hotel Adalbert, ležící v těsném sousedství šenku.

Přijměte tedy pozvání k prohlídce Břevnovského kláštera prostřednictvím fotografií, které vznikly v posledních letech:

Jarní pohled z Řečického ulice

Pohled na klášter z Bělohorské ulice - květen 2016

A tentýž pohled z prosince 2015

Vstupní portál do kláštera se sochou svatého Benedikta - prosinec 2016

Listopad 2012

Květen 2016

Vánoce 2015

Tento pohled na baziliku se otevře ze vstupního portálu - prosinec 2016

Pohled na baziliku - jak šel čas - listopad 2012

Vánoce 2015

Květen 2016

Prosinec 2016









Jaro, léto, podzim, zima a na závěr vánoční stmívání u baziliky sv. Markéty

Portál nad hlavním vstupem

Hlavní vstup

Portál nad vedlejším vstupem

A zavřené dveře

Vezměmě tedy za kliku a vejděme dál ....

Oltář

Vánoční atmosféra - 2015

Strop baziliky má nádhernou freskovou výzdobu

Pohled na kůr a varhany

Kazatelna - vánoce 2015

Při mši bych si nedovolila fotit, ale při prohlídce jsem se osmělila - květen 2016

Strop a okna mě nepřestávají fascinovat

Prohlídka skončila a benediktinský mnich odpovídá na dotazy

Oltář

Varhany na kůru

Interiér zdobí oltářní obrazy Petra Brandla

Prosinec 2016 - bylo zavřeno a já vyfotila jeden záběr přes sklo

A jdeme ven ... pohled z vchodu do baziliky ke vstupnímu portálu - květen 2016

Tentýž záběr z prosince 2016

Proti bazilice stojí socha sv. Jana Nepomuckého od barokního sochaře Karla Josefa Heimleho
Květen 2016

Prosinec 2016

Klášterní budovy - prosinec 2016

Klášter a bazilika sv. Markéty

Ještě jeden pohled na klášter s kostelem. Zaujalo mě, že i když mrzlo, vodotrysk před oranžerií stále tryskal.
Asi mrzlo málo, ale mě byla parádní zima

Oranžérie v klášterní zahradě, která je využívána jako galerie

Dva staré mohutné buky mají propojené koruny a mezi nimi vede cesta dolů k Vojtěšce

Pohled z cesty mezi buky na klášter

Cestička klauzurní zahradou, lemována habry

Vojtěška - místo setkány Boleslava II. a sv. Vojtěcha

Vojtěška přiblížena

Boční pohled na Vojtěšku se zvláštním mostem

Zadní vstup do Vojtěšky vede po mostě z předchozí fotografie.
Uvnitř Vojtěšky je stále pramen Brusnice a důmyslný vodovodní systém je odtud veden celou zahradou

Z předchozích fotek jde chlad, byly prořízeny v tomto měsíci, proto sem dám něco z teplejšího období - květen 2016

Na předchozí fotografii byly vidět dole stánky a tady je vysvětlení.
Klášterní dvůr při historické slavnosti na počest 700. výročí narození Karla IV - konec května 2016.

Nahlédli jsme i do pivovaru, kde se vaří pivo Benedikt

A když jsem zmínila Benedikta - Sára v Klášterním šenku možná počítá roky, kdy ho bude moci ochutnat

Prosinec 2016

Květen 2016 - část pózujících učinkujících při slavnosti. Za nimi je budova prelatury.
Touto fotografií jsme se dostali ven k kláštera

Pálení čarodějnic v dubnu 2013

Při "čarodějnicích" v roce 2014 jsem "ulovila" pana převora Prokopa Siostrzonka

Ještě jednou pan převor - duben 2014

Ve stejný den jsem pořídila v kontrasvětle tento obrázek

Květen 2016

Mrazivý prosincový den - bazilika sv. Markéty a budova prelatury - fotografováno přes klášterní rybník

Podobný záběr z jiného úhlu

Bazilika sv. Markéty

Bazilika a budova prelatury

Mrzlo, stromy byly ojíněné

Kruh se uzavírá.
První církevní památkou, se kterou jsem se zapojila do soutěže na blogu VendyW, byl poutní areál s kostelem Panny Marie Vítězné u nás na Bílé Hoře, ve kterém sídlí sestry benediktinky. Tento kostel je filiálním kostelem a je ve správě farnosti u kostela sv. Markéty. Mše v něm celebrují kněží z Břevnova.


Soutěž o nejkrásnější církevní stavbu končí a já bych se do ní opět ráda zapojila tímto článkem.

Ale i když soutěž končí, slibuji, že čas od času představím na svém blogu některou z dalších zajímavých církevních památek.