. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Leden 2017

Ach, ty oči ...

29. ledna 2017 v 22:32 Postřehy, úvahy, zamyšlení

.. ale asi by se více hodilo napsat: Ach, ta skleróza...

Už jsem se několikrát tady na blogu vyznala se své lásky k divadlu.
To kouzlo okamžiku při živém představení nikde jinde neuvidíte.
Můj muž tuhle vášeň sdílí se mnou, ovšem s vyjímkou koncertů vážné hudby, opery a baletu. To nemusí. Nahrazuje ho dcera, která chodí se mnou. Spíš by bylo vhodnější napsat, že chodila. Od doby, kdy pracuje denně do šesté večerní a její firma se z Vinohrad přestěhovala až do Záběhlic, nemá na kulturu moc času.

V pátek jsme se vypravili s mužem do Hybernie na veřejnou generálku muzikálu Přízrak Londýna.

Vstupenky jsem oskenovala ve stejné velikosti - snadno tedy dojde k přehlédnutí

Cestou v tramvaji jsem zkonstatovala, že jsem si doma zapomněla brýle.
"Prosímtě, kam máme ty lístky?"
Muž mi mlčky podal vstupenky, já se na ně podívala a viděla druhou řadu. Vrátila jsem mu vstupenky a spokojeně cestovala dál. Vracet se, by znamenalo nestihnout divadlo. A navíc? Když jsme byli začátkem prosince v divadle Fidlovačka na Snu noci svatojánské, také jsem si zapomněla brýle. Měli jsme lístky do druhé řady a i bez brýlí jsem zaregistrovala, že představitel Puka má nalepené řasy. Tak zlé to se mnou asi ještě nebude. A navíc? Zase je to druhá řada.

Brýle na dálku jsem nosila asi deset let. Ne, že bych je nosila denně, ale používala jsem je do auta, do kina a divadla.
Bylo mi však jasné, že bych je asi měla nosit pravidelně, už jen proto, že jsem občas nastoupila do špatného autobusu, nebo tramvaje.
A pak jsem se divila.
Před rokem a půl jsem zjistila, že písmena v knížce, která jsem zřetelně vidívala, jsou najednou méně čitelná a objednala se na oční. Objednací lhůta rovná se čtyřem měsícům. To jsou snad všichni lidé slepí?

V prosinci 2015 mi byly předepsány moje první brýle na blízko. Asi už jsem na to měla věk. Kamarádky se dost často podivovaly, když mě vídaly v tramvaji s knížkou a bez brýlí. Tak jsem se ve svých šedesáti dvou letech dočkala brýlí. Nemohla jsem si na ně dlouho zvyknout. Na čtení byly prima, písmenka byla znovu zřetelná, ale stačilo jen zvednout hlavu a zadívat se dál než na půl metru a bylo zle. Konkrétně od žaludku, který se dával do pohybu.
Zvykala jsem si více než půl roku.
Až o prázdninách, kdy jsem večer četla holkám před spaním, jsem se bez brýlí neobešla.
A najednou jsem si všimla, že se moje vidění do dálky trochu zlepšilo. Odborník by to asi dokázal vysvětlit lépe.
Já jen usuzuji, že se když jsem předtím měla na brýlích hodnotu mínusovou a začala používat plusy, v očích došlo k nějaké změně. Najednou jsem nepotřebovala brýle ani na televizi.
Když jsme byli začátkem ledna v divadle ABC na hře August, August, august, brýle jsem si vzala. Seděli jsme ve třetí řadě a já došla k poznání, že s brýlemi vidím skoro tak, jako bez nich.

Uklidněna pohledem na vstupenky jsem se tedy těšila na představení. Do Hybernie jsme dorazili včas, měli jsme tu sraz s kamarádem. Chviličku jsme poseděli v baru a pak se vydali do hlediště.
Na rozdíl od obou mužů, jsem věděla kudy jít. Nahoru po točitých schodech a pak hezky do řady.
"Ájo, kam jdeš?"
Oba stáli v uličce a dívali se na mně.
"Jdu si sednout."
"Ale my to máme na balkón!!" To už se oba chechtali.
"Na balkón?"
Vrátila jsem se k nim a vydali jsme se tedy na balkón. Bylo mi jasné, že toho moc neuvidím.

Vysoko, daleko.
Muzikál se mi líbil, představitele jednotlivých rolí jsem ale spíš poznávala po hlase. Na pravé oko vidím přeci jen trochu lépe, takže jsem občas koukala jedním okem, abych dotyčného účinkujícího, jehož hlas jsem nepoznala, "rozklíčovala".
V duchu jsem si říkala, jaké je štěstí, že jsem těch muzikálů viděla spoustu a díky tomu se dokážu jakž takž orientovat. Muž navíc o přestávce šel koupit program, abych si mohla svá zjištění z první půlky ověřit. Naštěstí byl vytištěn velkými písmeny, na které jsem nepotřebovala, pro změnu, brýle na blízko.



Dospěla jsem k poznání, že se mi vidění na dálku opravdu vylepšilo. I když jsem špatně rozeznávala tváře účinkujících, viděla jsem pohyb po jevišti, zajímavé přestavby během představení a i taneční čísla.
Před lety jsem totiž byla také jednou v divadle bez brýlí a místo představení jsem sledovala jen "rozhlasovou hru" s rozmazanými, barevnými šmouhami.

P.S. Zítra jdu opět do divadla a brýle na dálku už jsem si preventivně dala do kabelky.

Krakov - 3. část

24. ledna 2017 v 8:07 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části


Den druhý - 2. díl

V minulém díle jsem skončila průhledem na krakovskou baziliku - Mariánský kostel.
Florianskou ulicí jsme pokračovali a došli až před Mariánský kostel, který je symbolem tohoto města.
Říká se mu Mariánský, ale jeho celý název je Nanebevzetí Panny Marie.

Pohled na boční část kostela z konce Florianské

Oslovil nás mladý muž a ptal se, zda nepotřebujeme průvodce. Česky sice neuměl, ale disponoval několika světovými jazyky. Když jsem se ho ptali na jeho národnost, řekl nám, že pochází z Gruzie a je průvodce. V Krakově se stejným způsobem živí více licencovaných průvodců. Scházejí se denně v 10 hodin a pak v 15:30 vedle Mariánského kostela a nabízí své služby turistům. Jejich honorářem pak je v podstatě jen spropitné. Poděkovali jsme mu za nabídku a rozloučili se.

Čelo Mariánského kostela.
Na balkóně nad vchodem svítil displej upozorňující na Světové dny mládeže,
který odpočítával dny a hodiny do jejich zahájení

Na zem začaly padat kapky deště a my proto vešli do chrámu. Ano, chovám se jako Japonec a fotím kdeco. Chystala jsem se fotit, když se ke mně přihnal urostlý muž a řekl, že tady se fotit nesmí. Pro mně, která jsem drze fotila i v Sixtinské kapli ve Vatikánu, kde se mezi návštěvníky pohybují kurátoři, kteří jsou bez milosti schopni vymazat fotky, nebo potupně návštěvníka vyprovodit ven, to bylo jako pokyn: "Ulov si nějakou fotku!" Muž odešel a já si všimla, že se stále otáčí a pozoruje mně. "Vytáhne ta baba fot'ák? Nebo jsem jí dostatečně zastrašil?" Když jsem zaregistrovala, že k nám znovu míří, vzala jsem muže za ruku a vtáhla ho do jedné z řad kostelních lavic. Statný Polák se na nás ještě jednou podíval a pak už nám nevěnoval pozornost. Samozřejmě, že jsem pár fotek udělala.


Mariánský kostel, který je hlavním místem bohoslužeb už od středověku, je jednou z nejcennějších památek z doby gotiky v Polsku. Bazilika byla postavena na místě původního románského kostela z roku 1222, při kterém už tehdy byla založena farnost pro vzdělávající se měšťanskou společnost. Tato budova však byla zničena při tatarské invazi. Současný kostel byl budován v několika etapách, počínaje rokem 1288. Už v roce 1320 byl kostel vysvěcen. Konečná podoba kostela je ze 14. století. Jedná se o cihlovou, trojlodní gotickou baziliku s prodlouženým vícestranně uzamčeným presbytářem. V letech 1423 - 1446 bylo připojeno šest kaplí a dvě kruchty, které nechaly postavit bohaté měšťanské rodiny a byla navýšena severní věž, aby mohla sloužit jako městská hláska.
Když jsme u věží, jsou každá nejen jinak vysoká, ale liší se i vzhledem.
Vyšší, zvaná Mariánská, nebo také Strážnica, měří 82 metrů a vede do ní 239 schodů. Ve výšce 54 metrů je místnost trubačů, ze které se ozývá každou celou hodinu "hejnal". Tato jednoduchá melodie o pěti tońech pochází ze stejné doby jako kostel. Trubač jí zahraje vždy čtyřikrát, pokaždé na jinou světovou stranu. Kdysi pravděpodobně sloužila jako znamení k otevření a uzavření městských bran. Podle dalších zdrojů se hejnal troubil na poplach při ohrožení města, či požáru. Melodie vždy náhle a nečekaně utichne. Proč tomu tak je? To nikdo neví, ale nedokončené troubení dalo vzniknout legendě. Podle ní hrál ve 13. století hejnal trubač, aby varoval obyvatele před vpádem tatarských hord. Povedlo se mu varovat město, ale hejnal nedohrál, protože byl zasažen šípem. Autorem této legendy je údajně americký spisovatel Eric Kelly, který jí v roce 1929 vylíčil v knížce pro děti "The Trumpeter of Kraków". Obyvatelé Krakova tuto legendu ochotně přijali za svou.
Druhá věž je vysoká 69 metrů a v prvním patře je umístěna renesanční kaple rodiny Kaufmannů, kterou vytvořili italští mistři, kteří pracovali na Wawelu.


Interiér kostela zdobí nástěnné malby, z nichž mnohé vytvořil Jan Matejko a které překrásně ladí se středověkou architekturou. Oslnivě modrý strop zdobí hvězdy. V kněžišti je série velkolepých vitráží, pocházejících ze 14. století, které patří k nejcennějším v Polsku. Dominantou interiéru a jeho nejcennějším prvkem, je vyřezávaný oltář, který je 13 metrů vysoký a 11 metrů široký, na kterém jeho autor Veit Stoss (polsky Wit Stwosz) pracoval dvanáct let. Jedná se o nejlépe dochované dílo pozdně gotického sochařství Evropy. Oltář se otevírá denně v 11:50 a zavírá v 17:30.

Zavřený oltář je uprostřed

Otevřený oltář jsem nevyfotila, byli jsme v kostele krátce před desátou hodinou. Proto jsem ho pro vás našla toto: http://www.pajorama.eu/wirtualnymariacki/mariacki.html#/Oltarz_Wita_twosza_otwarty/
Autorem této virtuální prohlídky je polský fotograf Jerzy Pajor.
Kromě otevřeného oltáře můžete vidět celý interiér, stačí jen kliknout na určitý bod na plánku kostela vpravo dole. Najdete tu i popisky jednotlivých částí. Když si kliknete na "Fasada" můžete si dokonce poslechout hejnal. I když tady nekončí.

Když jsme vyšli ven, uvědomila jsem si, že jsme dovnitř vstoupili vchodem pro věřící. Došlo mi to až v momentě, kdy jsem si fotila kostel z boku a objevila boční vstup, kde se platí vstupné. Nebyl to úmysl, do kostela jsme vstoupili, když začalo pršet. Až pak dodatečně jsem zjistila, že se kostel pro návštěvníky otevírá až v 11:30, takže jsme v podstatě v daný okamžik jinudy vstoupit nemohli.





Kousek od Mariánského kostela na stejnojmenném náměstí stojí menší kostel, také s cihlovou fasádou a tím je kostel sv. Barbory. Před ním stojí zajímavá fontána.

O této fontáně jsem zjistila je to, že se jmenuje "Pomnik Żaka"
Vlevo Mariánský kostel, za fontánou kostel sv. Barbory


Hned při vstupu do kostela sv. Barbory jsem se zeptala, zda se zde smí fotit. Ano, smí. Tato informace mě potěšila, alespoň jsem si nepřipadala jako záškodník.
Kostel sv. Barbory byl postaven v letech 1338 - 1402, pravděpodobně z cihel pocházejících z bývalého presbytáře Mariánského kostela. Byl původně hřbitovní kaplí, před ním se až do počátku 19. století rozkládal hřbitov. Za středověku sloužil polským věřícím, němečtí chodili do vedlejšího Mariánského kostela. I když je malý, malebně se odráží od mohutné stavby Mariánského kostela.
Jedná se o jednolodní kostel s půlkruhovou absidou. Od roku 1583 patřil jezuitům, kteří kostel v 17. století přestavěli a změnili gotický charakter jeho interiéru na baroko.

Autorem polychromie klenby je pražský malíř Jan Petr Molitor

Kostel jsme prošli, já si udělala několik fotografií jeho interiéru. Na rozdíl od vedlejšího kostela tu téměř nikdo nebyl.



Nejcennější památkou kostela je gotická "Pieta" z počátku 15. století. Ale tu jsme nějakým nedopatřením minuli a já se o ní dočetla až po návratu domů. Proto jsem jí oskenovala, i když obrázek má do dokonalosti hodně daleko.

Pieta z kostela sv. Barbory. Autor fotografie: Tadeusz Cukier

Čelo kostela působí stroze ... a zase kapka deště

Pohled od kostela sv. Barbory na Hlavní rynek

Po náměstí jezdily bílé kočáry, na jejichž kozlících seděly kromě kočích mladé dívky v kloboučcích. Další kočáry stály ve frontě a čekaly na potencionální zákazníky. Oslovila nás dívka, sedící na kozlíku a nabídla nám svezení. Což o to? Bylo by to romantické. Když jsme se zeptali na cenu, zavolala na kočího, kterého oslovovala Vasilko. Vasilko nám předložil cenu za svezení okolo náměstí a pak druhou cenu, za cestu až k Wawelu. S díky jsme nabídku odmítli, protože tolik zlotých jsme si nekoupili. Musíme se spolehnout na svoje nohy.



Nejen dívky nosí copánky

Kočáry čekají na zákazníky

Dalším našim cílem byla Sukiennice, centrálně umístěná dominanta Hlavního rynku (Rynek Glowny). Původní tržnici s krámy se suknem, které daly této budově jméno, dal postavit ve 14. století král Kazimír Veliký. Po požáru v roce 1555 se na obnově Sukiennice podíleli významní krakovští umělci. Obnova budovy, která je 108 metrů dlouhá, 18 metrů široká a má dvě podlaží, probíhala mezi lety 1556 - 1559 v renesančním slohu. V letech 1875 - 1878 přibyly na delších stranách novogotické arkády. V současné době jsou uvnitř obchůdky se zbožím převážně pro turisty a proslulá kavárna "Noworolski". V horním patře je expozice polského malířství 19. století.





Strop Sukiennice zdobí znaky polských měst

U vstupu jsou staré reklamní poutače


Sukiennice jsme prošli a obešli, já si fotila náměstí, radniční věž a manžel se na svět díval přes kameru. Okouněli jsme na náměstí s tím, že se v jedenáct hodin vrátíme před Mariánský kostel a poslechneme si hejnal.

Radniční věž je jediným pozůstatkem původní radnice z 15. století. Měří 70 metrů

Pomník Adama Mickiewicze



Radniční věž

Na rohu náměstí nás oslovil muž a nabídl nám projížd'ku nejen po Starém Městě, ale i výlet do čtvrti Kazimierz. Chvilku jsme si s ním povídali, byl velice příjemný a říkal nám, že mají projížd'ky i s českým výkladem. Ptal se nás kam míříme a my mu odpověděli, že jen tak lelkujeme po náměstí a čekáme na jedenáctou hodinu na hejnal. Poradil nám, at' se raději jdeme podívat do Collegium Maius na Jagellonské univerzitě, kde bude v 11 hodin k vidění představení s průvodem postav, spojených s univerzitou. "Hejnal bude každou hodinu", řekl muž. Poděkovali jsme za tip a on nám dal svou vizitku s telefonem, kdybychom si to rozmysleli s projížd'kou. "A volejte Jerzyho."

K univerzitě jsme došli za chvíli. Prohlédli jsme si její atrium, došli si tu na záchod a pak jsme zvolili strategickou pozici na schodišti proti hodinám. Nebyli jsme tu zdaleka sami, diváků tu byla spousta.



Jagellonská univezita, kterou založil v roce 1364 Kazimír Veliký, a která nesla název Akademia Krakowska, je nejstarší polskou univerzitou a její původní sídlo bylo na Wawelu. Jen pro zajímavost, Pražská univerzita byla založena v roce 1348. Po smrti krále v roce 1370 úroveň univerzity klesla, později dokonce přestala fungovat. K její obnově došlo za vlády krále Vladislava II. Jagellonského a královny Jadwigy. V 90. letech 14. století byla zakoupena budova v tehdejší židovské čtvrti pro první sídlo univerzity. Vzhledem k neustále narůstajícím počtům studentů muselo dojít k jejímu rozšíření. Paradoxně otázku rozšiřování vyřešily dva velké požáry v této části města v letech 1462 a 1492, po kterých byla nutná přestavba budovy od jejich základů. Její výsledek můžeme obdivovat až do dnešních dnů.
Z tohoto období je také nádvoří s kašnou, které je obklopené patrovým podloubím a jehož autorem je kameník zvaný mistr Jan. V současné době je v Collegiu Maius univerzitní muzeum.
K významným absolventům univerzity patří například tvůrce heliocentrické teorie, astronom Mikuláš Kopernik nebo také Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II.
Dodnes je tu povinným vyučujícím jazykem latina.


Čekání na to, až odbije jedenáctá

Začala hrát hudba a objevila se první postava

Královna Jadwiga a král Vladislav II. Jagellonský

Commedia finita

Nádvoří se vyprázdnilo




Po skončení průvodu dřevěných figur ze 16. století pod hodinami, jsme se šli podívat do univerzitní zahrady, kde jsme chvíli poseděli na lavičce, snědli toasty ze včerejška a pak zvažovali, co podnikneme dál. Necháme se zlákat Jerzyho nabídkou? Nebo budeme pokračovat i nadále "po svých"? Nebyli jsme ještě úplně rozhodnuti.



Zahrada se nazývá Profesorská...

... dva z jejich stálých obyvatel

Collegium Witkowskiego

Vyšli jsme ze zahrady a zamířili ke kostelu, kterého jsme si všimli už při příchodu sem.
Nejprve jsme však zabočili do uličky mezi univerzitními budovami, ve které byly busty těch, kteří na Jagellonské univerzitě učili.

Kostel sv. Anny

Ulička mezi Collegium Maius a Collegium Nowodworskiego

Zakladatel univerzity Kazimír Veliký

Osobnosti spojené s univerzitou

Erby nad vchodem univerzity

Až pak jsme zamířili do kostela sv. Anny, který je univerzitním kostelem.
První kostel, postavený na tomto místě počátkem 15. století, byl dřevěný. Stál v těsném sousedství synagogy a mikve, což je židovská rituální lázeň. Při útocích na židovskou čtvrt' shořel. Z popudu krále Vladislava II. Jagellonského a zejména za jeho finanční podpory, byl postaven gotický kostel, který po jeho vysvěcení svěřil král do péče univerzity. V 17. století za podpory krále Jana III. Sobieského, který byl také absolventem univerzity, bylo rozhodnuto akademickým senátem o přestavbě kostela. Výstavba probíhala mezi roky 1689 - 1703 a vznikla tak jedna z nejskvostnějších barokních budov v Polsku. Jejím vzorem se stal římský kostel Sant'Andrea della Valle, který byl dobudován v roce 1650. Trojlodní interiér je bohatě zdobený a pracovali na něm italští mistři, jako řezbář Baltazar Fontana, či malíři bratři Montiové. Je zde pochován sv. Jan z Ket (Jan Kante), který absolvoval univerzitu a poté jako teolog a lektor zde učil. Po prohlášení za svatého se stal patronem univerzity. Nachází se tu i skromný pomník Mikuláše Koperníka, jako pocta univerzity nejslavnějšímu absolventovi. Pochází z roku 1823, tedy z doby, kdy byly astronomovy knihy na seznamu zakázaných. Krok tehdejších představitelů univerzity byl hodně odvážný.
Coby univerzitní kostel slouží při slavnostním zahajování akademického roku, k promocím a stal se také místem posledního odpočinku mnoha profesorů a rektorů.








Kostel jsme si prohlédli a když jsme vyšli ven, zjistili jsme, že prší. Co prší? Lilo jako z konve. Vrátili jsme se na chvíli do zádveří a vyčkávali, zda se počasí změní. Pohledem na hodinky jsme zjistili, že máme tak akorát čas vrátit se na Hlavní rynek a vyslechnout si hejnal z Mariánského kostela.

Deštivý pohled na univerzitu ze schodů kostela sv. Anny

Cestou jsem si vzpomněla: "Hele, a co ten Jerzy?"
"Kolik říkal, že by to stálo?"
"Stovku pro každého."
"Tak na to kašlem, budeme potřebovat peníze na vstupy a taky musíme něco jíst."
Dala jsem manželovi za pravdu. Jerzy už na roku náměstí a ulice Sv. Anny nestál, takže jsme se nemuseli omlouvat ani vymlouvat. Déšt' ho zahnal někam do sucha.

Hlavní rynek pod deštníkem

A pak jsme stáli pod deštníky na malém prostoru mezi Mariánským kostelem a kostelem sv. Barbory a víc než hejnal jsme slyšeli uřvané Němce, kteří stáli opodál. A na moje "Ruhe, bitte!" reagovali s nic nechápajícím výrazem, aby pak zase pokračovali v řevu. Kdyby tak uměli číst moje myšlenky, to by se styděli až do kořínků vlasů.
Hejnal skončil a my v dešti, který chvilkami slábl, aby pak zase zesílil, pokračovali po náměstí a došli ke kostelíku sv. Vojtěcha.

Kostelík sv. Vojtěcha

Tento kostelík patří k nejstarším v Krakově. Původně dřevěný, předrománský kostel vznikl na přelomu 10. a 11. století v místech, kde kázal sv. Vojtěch. Ten se na žádost Boleslava Chrabrého věnoval misijní činnosti, za kterou zaplatil mučednickou smrtí. Je jedním z patronů nejen Polska, ale i naší země. Zmínila jsem se o něm už v tomto článku.


Začátkem 12. století byl kostelík přestavěn z kamenných kvádrů. Z těchto časů pochází arkádový portál a úzká okna, která jsou 2 metry pod úrovní dlažby. Jsou dokladem toho, jak se během staletí zvedla celá plocha Rynku. V první polovině 17. století byl kostel zbarokizován, byly zvednuty zdi a přidána kopule.

Poslední pohled na kostelík sv. Votěcha a v pozadí na Mariánský kostel...

... a na radniční věž a Sukiennice, která se odrážela na mokré dlažbě

Pokračovali jsme v dešti dál po Královské cestě, ale o tom až zase příště.



Krakov - 2. část

17. ledna 2017 v 6:35 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části


Den druhý - 1. díl

Vstávali jsme poměrně časně.
Jednak jsme šli včera dost brzy spát a druhak se nám, i přes zatažené závěsy, dralo do pokoje ranní slunce. Na obloze už oproti včerejšímu bezmračnému azuru bylo několik mráčků. Navíc podle předpovědi mělo během dne začít pršet.

Pohled z hotelového okna, obloha už není bezmračná

Na chodbách a schodištích hotelu panoval čilý ruch. Cestou na snídani jsme potkali několik lidí s kufry a taškami.
Hotelovou restauraci jsme našli bez problémů, i když byla v sousední budově. Byli jsme tu první. Nikdo po nás nechtěl žádný doklad o zaplacených snídaních, i když jsme si ho sebou preventivně vzali. Co kdyby? Na talířky jsme si nandali jídlo podle chuti, já kousek šunky, salám a sýr a manžel dal přednost sladkému pečivu. Já si vzala čaj, muž si dal kávu.
Z okna jsme pozorovali skupinu lidí se zavazadly, z nichž část jsme už potkali. Zavazadla si odnášeli někam za roh, kde stál asi jejich autobus a pak stáli před hotelem a na něco čekali. To, nač čekali, byl pravděpodobně pokyn k nástupu do restaurace. Když jsme viděli pak ty davy, které se přetlačovaly u stolků s potravinami a později stály frontu na kávu nebo na čaj, muž ucedil: "Ještě, že jsme si přivstali."

Po snídani jsme se vrátili do pokoje, do batohu si dali pití a zbylé toasty, které jsem udělala včera ráno před odjezdem a které jsme nesnědli. Fot'ák, náhradní baterky a kapesního průvodce Krakovem, kterého jsme si v pátek zakoupili. Ještě jsem do batohu přidala deštníky, pro případ, že by předpověd' počasí vyšla. Pohledem na hodinky jsme zjistili, že když vyjdeme hned a nebudeme se courat, stihneme tramvaj z horní, tedy bližší, zastávky.

Do kopce jsme od hotelu stoupali rychlým tempem a když jsme na světlech přecházeli, viděli jsme přijíždějící tramvaj. Jela přesně podle jízdního řádu. Označili jsme si lístky a sedli si vedle sebe. Moderní část Krakova za chvilku vystřídala starší zástavba a já vytáhla plánek MHD, který jsem si doma vytiskla a na displeji v tramvaji jsem sledovala názvy zastávek. Ocenila jsem, že displejů je víc, že na ně může každý vidět a velikost písmen byla i pro mě, která si doma zapoměla brýle, naprosto dostačující. Na displeji byly zobrazovány tři zastávky - následující a dvě další za ní. Rozhodli jsme se, že vystoupíme na zastávce Stary Kleparz, odkud to nebudeme mít daleko do historického centra.

Krátce před vystoupením z tramvaje jsem si všimla obrovského pomníku. Jeho fotografii jsem objevila už doma, když jsem listovala v zakoupeném průvodci. Pomník byl v oddílu "Východní Krakov" a já zalitovala, že jedeme na tak krátkou dobu.
Měli jsme naplánováno, že bychom měli zvládnout projít část Starého Města a když to dobře dopadne, dojít k Wawelu.
Pomník bitvy u Grunvaldu jsem podle průvodce očekávala někde dál. To, že stojí opravdu nedaleko historického centra, pro mě bylo překvapením.


A proč bitva u Grunwaldu? Krom toho, že mám ráda historii, jsem o ní četla v románu Henryka Sienkiewicze Křižáci, a navíc se moji potomci osobně účastnili rekonstrukce této bitvy.

Bitva se odehrála 15. července 1410 mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou koalicí pod velením polského krále Vladislava II. Jagellonského a litevského velkoknížete Vytautase. Koalice byla výrazně podporována českým vojevůdcem Janem Sokolem z Lamberka a Janem Žižkou z Trocnova, který tu údajně přišel o oko. Řád německých rytířů pod velením Ulricha von Jungingena byl poražen a ztratil svůj bývalý vliv.

Takto bitvu ztvárnil nejslavnější polský malíř Jan Matejko (1838 - 1893), autor monumentálních obrazů, který měl české předky:

Jan Matejko - Bitva pod Grunwaldem (1875 - 1878) Národní muzeu Varšava
Zdroj: INTERNET - Muzeum Narodowe w Warszawie

a takto Alfons Mucha. Obraz je součástí Slovanské epopeje:

Alfons Mucha - Po bitvě u Grunwaldu (1924) Galerie hl.m.Prahy do 31.12.2016
Zdroj: INTERNET - NG Praha

Naše první cesta tedy nevedla do Starého Města, ale vydali jsme se k pomníku bitvy u Grunwaldu. Obloha se začínala mračit, sluníčko se schovalo a já litovala toho, že fotky budou zase méně barevné. Pomník stojí na náměstí Jana Matejka, na kterém se také nachází budovy výtvarné akademie o jejíž výstavbu se zasloužil již zmíněný malíř. Po jejím vybudování tady i učil.

Akademie výtvarných umění Jana Matejka,
stojící na stejnojmenném náměstí

Od pomníku jsme stoupali nahoru náměstím a došli ke kostelu sv. Floriana. Obloha se mračila ještě víc. V kostele byla mše a proto jsme do něj pouze nahlédli a pak ho obešli. I tady jsme, stejně jako předchozí den, narazili na stopu Jana Pavla II. Byl to první kostel v Krakově, kde coby vikář Karol Wojtyla, kázal a celebroval mše.









Místo, kde stojí kostel, prý bylo vybráno volským spřežením, které vezlo ostatky svatého Floriana z Říma. Když zvířata odmítala pokračovat v cestě, lidé si jejich počínání vyložili jako znamení, že je toto místo posvátné a v letech 1185 - 1216 tu byl postaven původně románský kostel. Při nájezdech Tatarů v letech 1241 a 1259 byl poničen a znovu opraven. V roce 1306 byl kostel opět poničen při útoku pozdějšího krále Vladislava Lokýtka, kdy se snažil dobít Krakov, který byl v té době v držení Přemyslovců. Kostel byl pak znovu obnoven a přestavěn v gotickém slohu. Roku 1582 odolal ničivému požáru, který zachvátil celé město. Od té doby je svatý Florian patronem Krakova a hasičů. Neodolal však útoku Švédů v letech 1655 a 1656. V letech 1657 - 1684 došlo k další jeho přestavbě do současné barokní podoby.

Od tohoto kostela vede Královská cesta, která prochází Florianskou bránou na Hlavní rynek a Grodskou ulicí pokračuje na Královský hrad Wawel.

Plánek Královské cesty

Zvláštní shoda náhod. Když jsme sedíc nad mapou vybírali trasu městem, kterou bychom chtěli projít a kterou bychom hlavně měli zvládnout, netušili jsme, po jak slavné cestě půjdeme. Navíc kostel sv. Floriana vůbec nebyl v našich původních plánech.
Průvodce, kterého jsme si zakoupili, měl také naplánované trasy, ale počítal se čtyřmi dny pobytu. Tak třeba někdy příště.

Naproti kostelu je ulice se zajímavým názvem, který mě pobavil.
Ale upřímně, bydlet na takové adrese bych nechtěla, dost na tom, že mně občas někdo nazve slepicí :-D

Od kostela jsme se vraceli zpět znovu k pomníku a já doufala, že se snad počasí trochu umoudří a já si udělám hezčí fotky. Sice se občas mezi mraky ukázal kousíček modři, ale to šedo převládalo.

Tady se mi podařilo na jedné fotografii zachytit i naše další cíle:
Barbakan, Florianskou bránu a věž Mariánského kostela.
Všudepřítomné vlajky byly připraveny na Světové dny mládeže,
kterých se zúčastnil i papež František



Detaily pomníku bitvy u Grunwaldu

Barbakan z náměstí Jana Matejka

Přešli jsme ulici Basztowu, kudy jezdí nejen tramvaje, ale i autobusy a došli před Barbakan. Byl ještě zavřený, takže jsem si udělala jen několik fotek.




Krakovský Barbakan je gotická stavba kruhového tvaru. Jeho vnitřní průměr je 24,4 metru a tloušt'ka zdí je více než 3 metry. Byl obehnán příkopem 24 metrů širokým, 3,5 metru hlubokým a býval propojen s Florianskou bránou a městským opevněním. Byl vybudován mezi roky 1498 a 1499 a sloužil k obraně města. Dnes je součástí Historického muzea Krakov a je využíván k výstavám nebo k vystoupení skupin historického šermu.

Od Barbakanu jsme pokračovali dál a Florianskou bránou vešli do Starého Města.

Florianská brána od Barbakanu

A tady zblízka

Florianská brána je jednou z nejvýzamnějších gotických věží v Polsku a je také jedinou dochovanou bránou původního středověkého opevnění Krakova. Bran bývalo původně osm. Je vysoká 34,5 metru a byla postavena v roce 1307. Fasádu zdobí barokní plastika sv. Floriana a z vnější strany tesaný piastovský orel podle projektu Jana Matejka.

Vcházíme do Starého Města

Ohlédnutí za Barbakanem

Pohled do Florianské ulice, na jejímž konci je vidět Mariánský kostel

Fotila jsem si bránu zevnitř městských hradeb, když mi na objektiv spadla první dešt'ová kapka. Předpovědi se naplnily. Fotografie každodenní výstavy obrazů v ulici Pijarska je také ozdobena dešt'ovou kapkou.

Florianská brána z města

Každodenní výstava obrazů

Pokračovali jsme Florianskou ulicí směrem k Rynku Glownemu. Do nedalekého Muzea Czartoryskich, v jehož sbírkách je jeden z nejcennějších obrazů, které jsou v Polsku k vidění, a tím je obraz Leonarda Da Vinci Dáma s hranostajem, jsme nešli, protože obraz je v současné době umístěn v galerii na Wawelu, nebot' v muzeu probíhá rekonstrukce.
Tuto informaci jsme si našli před odjezdem do Krakova a současně jsme se také dočetli, že vstupenky na Wawel se musí objednávat s dostatečným předstihem. Tak snad někdy příště.

Na maketě jsme se mohli podívat na vzdálenosti míst, která chceme vidět

Nedaleko Florianské brány je po levé straně Dům Jana Matejka, ve kterém se narodil, pracoval i zemřel.
Dnes je v něm muzeum věnované tomuto malíři

Chvilku pod deštníkem, chvilku bez něj, jsme pokračovali po trase, která je na pláncích města vyznačena jako Královská. Počasí bylo hodně proměnlivé. Uprostřed Florianské nás zastavil mladý muž a obdaroval nás letákem s nabídkou výletů nejen Krakovem, ale i do blízkého či vzdálenějšího okolí. Pobavilo mě, že součástí nabídky byl i výlet do čtvrti, ve které jsme se ubytovali. Poděkovali jsme a bylo nám jasné, že nabídku nevyužijeme. Vždyt' jsme si koupili jen 500 zlotých na výdaje. I přesto jsme se občas podívali na nabídky směnáren, kterých tu bylo nepočítaně a zjistili, že jsme mohli zloté koupit tady v podstatně výhodnějším kurzu.

Průhledem na konec Florianské už byla vidět krakovská bazilika - Mariánský kostel.

Ale o tom až příště.




Panenský Týnec

10. ledna 2017 v 22:45 Putování po Čechách

Máte rádi tajemno?
Věříte na věci mezi nebem a zemí?
Láká vás magie?
Věříte na pozitivní zóny?
Pokud ano, přijměte tedy pozvání na návštěvu jednoho velice zajímavého místa.
Na rozhraní Ústeckého a Středočeského kraje na Džbánské vysočině leží malý městys Panenský Týnec, který láká především milovníky tajemných míst s magickou silou.
Hlavním lákadlem obce je nedostavěný chrám Panny Marie, který získal v roce 2014 titul "Nejmagičtější místo České republiky".


V dávných dobách tu bývalo staré keltské ohrazené hradiště, tak zvaně otýněné, odtud slovo Týnec.
Na konci 5. a na začátku 6. století se v této oblasti usadili první Slované. Podle starých kronikářů - Kosmy, Dalimila, či Václava Hájka z Libočan - sem přišli pod vedením bájného Praotce Čecha. Všichni známe Staré pověsti České Aloise Jiráska, kdy Praotec Čech vystoupal se svou družinou na horu Říp. Podle archeologických výzkumů se však v okolí Řípu začali Slované usazovat až v 9. století.
Jen díky arecheologům můžeme usuzovat, jak to tehdy vlastně bylo.

Nedaleko Panenského Týnce leží obec Peruc, která je také spojena s českými dějinami a zmínka o ní je popsána v Dalimilově kronice. Podle pověsti zde potkal přemyslovský kníže Oldřich, který vládl mezi roky 1012 - 1034, Boženu, kterou pojal za manželku, a z jejich svazku se narodil jeho jediný syn, pozdější kníže Břetislav I.

Vrat'me se však do Panenského Týnce, který nebyl až tak bezvýznamnou obcí, procházela tudy důležitá zemská stezka Via Regia, což byla královská cesta z Prahy do Lipska.
První písemná dochovaná zmínka o obci pochází z roku 1115, kdy je obec uvedena ve spojitosti s klášterem v Kladrubech. Ve třináctem století byl Týnec součástí panství mocného rodu Žerotínů.
Roku 1280 tady nechal zdejší pán Habart ze Žerotína vybudovat klášter pro Sv. Anežku Českou a sestry klarisky, jako poděkování za uzdravení své manželky Scholastiky ze Šternberka. Sv. Anežka Česká ji prý vyléčila z neplodnosti.
Opět pověst? Každopádně Scholastika přivedla na svět tři dcery a pak tři syny.
K původnímu názvu Týnec přibylo Panenský, což je odvozeno od panen klarisek, jeptišek františkánského řádu. Svatá Anežka Česká zemřela roku 1282, je tedy možné, že tu byla, a že klášter navštívila.

Budova bývalého kláštera ve které dnes sídlí obecní úřad

Nejstarší Habartův syn Plichta ze Žerotína (1291 - 1322), byl proslulý turnajový rytíř, který srdnatě bojoval po boku římského krále Jindřicha VII. a anglického krále Edwarda II. Plantageneta. Okouzlil také mladého krále Jana Lucemburského a stal se členem jeho osobní družiny. Účastí na turnajích a v bitvách po boku mocných vydělal na svou dobu značné jmění. Byl to on, kdo se rozhodl ke klášteru přistavět chrám. A navíc vybral i místo, kde má stát. Rozhodně nemělo jít o nějaký přehlédnutelný svatostánek. Stavba byla započata v roce 1316.
Monumentální gotický chrám, zasvěcený Panně Marii, stavěla slavná huť Petra Parléře.
Plichta ze Žerotína však v roce 1322 padl v bitvě u Mühldorfu. Stavba gotického chrámu pomalu pokračovala až do roku 1382, kdy došlo k požáru kláštera a pak byla zastavena. Údajně jí také poničili husité, táhnoucí na Prahu.
Nikdy se nedočkala dokončení.
Roku 1467, po té co zemřel Jaroslav ze Žerotína, který byl zemským správcem Jiřího z Poděbrad a také posledním mužským potomkem tohoto rodu, přešel majetek do vlastnictví rodu Lobkowiczů. Jaroslavova dcera Ofka byla totiž provdána za Mikuláše II. z Lobkovic.


Sestry klarisky žily v Panenském Týnci až do 26. června 1782, kdy byl na základě reforem císaře Josefa II., klášter zrušen.
Týnecké panství pak roku 1797 zakoupil pražský měšt'an a kupec Jan Tuscany. Noví majitelé z počátku obývali výstavnější části kláštera. Později si nechali v klášterní zahradě postavit reprezentační zámeček se šesti klenutými místnostmi a do něj se v roce 1842 přestěhovali. Plánovali v Panenském Týnci otevřít i lázně, neboť v zámečku byla studně s údajně léčivou vodou. Roku 1854 koupil panství obchodník se dřevem Vojtěch Renner. V roce 1871 od něj panství odkoupila hraběnka z Hebersteinu. Tomuto rodu patřilo panství až do parcelace v roce 1923.
Zámeček Tuscanyů později koupil dvorní lékař Tomáše Garrigua Masaryka dr. Maixner. Se svojí dcerou Dorou, která byla také lékařkou, tu plánovali zřídit vodní lázně. Zda chtěli využít i pozitivní energie v chrámu není známo, jisté ale je, že po roce 1948 byl majitel vyhnán, aniž by své sny a plány uskutečnil. Zámeček byl zbořen a materiál z něj rozkraden.

Kromě kláštera, ve kterém dnes sídlí úřad městyse a nedostavěného chrámu Panny Marie, můžete obdivovat i barokní kostel sv. Jiří z roku 1722, či nedalekou kapli sv. Jana Nepomuckého.

Kostel sv. Jiří a kaple sv. Jana Nepomuckého, která je vlevo, částečně skrytá za smrkem

Ještě jednou totéž, v lednu 2017

Místnímu hřbitovu dominuje empírová hrobka Jana Tuscanyho. A když už jsem zmínila hřbitov, odpočívá na něm slavný cestovatel, přírodovědec, vynálezce Benedikt Roezl (1824 - 1885), pěstitel orchidejí, který hovořil osmi jazyky a jehož socha stojí na Karlově náměstí v Praze. Je tu i hrob faráře a buditele Josefa Commersiho (1841 - 1899), který působil v Panenském Týnci. Zasloužil se o rozvoj obce, založil zde knihovnu, občanskou záložnu a několik spolků.

Jak už jsem napsala na začátku článku, hlavním lákadlem je nikdy nedostavěný gotický chrám zasvěcený Panně Marii.
Chrám měl být podle původních plánů třílodní.
V současnosti lze navštívit 21 metrů dlouhé, 9 metrů široké a přes 20 metrů vysoké kněžiště, které je volně přístupné. Ucelená část však není chrámovou lodí, ale je to pouze výběžek s kněžištěm. Vlastní trojlodní prostor měl být v místě, kde je zachovaný vstupní portál směrem od obce. Z třílodní části tedy zbyla pouze jižní zeď s portálem, část západní zdi a základy ostatních zdí. Zastřešení lodi mělo původně spočívat na čtyřech pilířích. Z nich tři byly bohužel zbourány a na čtvrtém částečně stojí barokní dvoupatrová zvonice s cibulovitou bání, která k původnímu chrámu nepatří. Byla postavena až v roce 1744.
Po umělecké stránce patří tento nedostavěný chrám k nejdokonalejším památkám u nás.



Lidé, kteří sem jezdí, věří v uzdravující schopnosti místa, kde je silná pozitivní energetická zóna ve tvaru kříže, uprostřed kterého je střed energie. Za ním, směrem k oblouku je léčivé místo a ještě kousek dál meditační. Kdo si prý není jistý, má se řídit cestičkami vyšlapanými v trávě, nebo ještě lépe plánkem u vchodu.


Známý psychotronik a spisovatel Stanislav Brázda naměřil v prostorách chrámu pozitivní zónu číslo 8, tedy nejsilnější a uzdravující.
Stavitel chrámu rytíř Plichta ze Žerotína byl podle Brázdy duchovně založený člověk, který dokázal vnímat silnou energii na tomto místě. Jeho duše je prý spjata navždy s tímto místem a údajně dokáže odradit kohokoliv, kdo by chtěl na místě chrámu postavit cokoliv jiného.


Tato pozitivní zóna dokáže odstraňovat depresivní stavy, přinášet optimismus, dobrou náladu, elán a radost ze života. Pobyt na tomto místě se doporučuje lidem trpícím maniodepresemi, nedostatkem sebevědomí a lidem přecitlivělým se sklony k sebevraždám.
Zdejší energie také posiluje imunitu. Pozitivní vliv působí hlavně v oblasti hlavy, proto je doporučována návštěva například po mozkové obrně, mrtvici a všech úrazech hlavy.
Nejlepší je údajně meditovat v sedě, mít dlaně vzhůru a například si mručet nebo zpívat.

Zaklonit hlavu, dívat se do oblak.
Měla jsem pocit, že mám závrat'

Setkali jsme se tu s mladou paní, která doprovázela starého pána. Chvilku jsme si povídali a ona nám vyprávěla, že poprvé sem svého dědečka, což byl ten starý pán, přivezla na kolečkovém křesle. Byl po mozkové příhodě. Ted' už nechávají křeslo doma a starý pán si v doprovodu své vnučky dojde do chrámu sám. Věřte, nebo nevěřte.

Patřím k lidem, kteří jsou spíš praktičtí a na nějaké zvláštní jevy se dívají tak trošku s despektem.
Ale tady, na tomhle místě, jsem měla zvláštní pocit. Takový klid, který mnou prostupoval, jsem dlouho nezažila.
Když jsme tu byli poprvé, byla jsem utrmácená po celodenním výletu natolik, že jsem byla opravdu ráda, že si mohu konečně v autě sednout. Tady jsem jako by mávnutím kouzelného proutku pookřála. Fotila jsem si vnitřek kněžiště a pak zůstala chvíli stát na místě, které bylo vyšlapané těmi, kteří tu stáli přede mnou. Dívala jsem se do oblak a zažívala pocity závrati. Chvíli jsem postála na místě a přemýšlela, co to bylo. Byla to závrat'? Pak jsem vešla do klášterní zahrady, obcházela jsem chrám a fotila si ho.
Po chvíli jsem se do něj znovu vrátila. Proč? Jako bych slyšela nějaké našeptávání - pojd' dovnitř.

A tak se sem vracím, dobíjím si tu baterky, rovnám myšlenky a je mi tu dobře.
Dobrá nálada po návštěvě trvá ještě několik dní.

Zvu vás tedy do Panenského Týnce, i když jen prostřednictvím fotografií.

Pojd'te dál, lhostejno zda v létě ...

... nebo v zimě


Vlevo od vstupní brány jsou pozůstatky zdiva, které mělo být lodí chrámu


Tento pohled se vám otevře vpravo.
Prostor, kudy prochází pozitivní zóna je kněžištěm nedostavěného chrámu.
Plánovaný chrám musel být obrovský


Stála jsem v místě, kudy zóna prochází - v létě i v zimě


A pak jsem přešla na meditační místo


Jižní zed', která je vysoká přes dvacet metrů.
Na té letní fotografii je stín barokní věže, zimní je smutnější.
Čtvercové otvory, které jsou nejen na ní, ale i na dalších zdech, jsou díry po lešení

Barokní zvonice z vnitřku chrámu ...

...od kláštera ....

..... a z klášterní zahrady


V jižní zdi je vstup do klášterní zahrady

Náhlédněme ven a pak můžeme projít

A jsme v zahradě

Pohled zvečí do kněžiště










Léto se vystřídalo se zimou a my se spolu prošli kolem chrámu

Vstupní branou se vracíme ještě jednou dovnitř


Rod Žerotínů měl ve svém erbu černou orlici.
Nad vstupním portálem jsou orlice dvě


Obě v detailu

Na obou bocích vstupního portálu jsou úzké niky s baldachýnky,
ve kterých měly být pravděpodobně umístěny sochy

Detail baldachýnku

Vlevo od vstupního portálu pokračuje klášterní zahrada.
Zaujalo mě venkovní schodiště a jakási pavlač

Bývalý klášter klarisek sídlil v trojkřídlé budově.
Dnes je tu kromě obecního úřadu i knihovna a výstavní prostory

Foto z konce kláštěrní zahrady

Vracím se zpátky do chrámu ...

.... a všímám si stop ve sněhu. Že by tu byl někdo další?
Můj muž, který je tu se mnou, stojí na druhé straně. Jsme tu jen sami dva.
Ty stopy jsou moje :-)

Poslední foto a zase někdy ...

Bránou opouštíme chrám a já vím, že se sem zase vrátíme


Pro ty, kteří by se chtěli podívat dovnitř, aniž by museli cestovat, se naskýtá tato možnost:




Nezmar

7. ledna 2017 v 23:26 Úlovky (fotografické)
Tímto textem a několika fotografiemi bych ještě ráda doplnila svou fotobilanci uplynulého roku.

Fotím ráda a jsem vděčná digitální technice, díky níž můžu fotit hodně. Můj muž někdy prohlašuje, že fotím každou kravinu. Má asi pravdu. Nestačí mi jeden záběr, dělám jich většinou víc, i když si můžu jejich kvalitu ověřit na displeji fot'áku. V době, kdy jsem fotila na kinofilm, dělala jsem totéž, jeden záběr a pak druhý, tak zvaně na jistotu. Co kdyby?

Další mou oblíbenou činností je zahradničení. Je to možná s podivem, zvlášt' když si vzpomenu na svá telecí léta, kdy pro mně největším trestem byla práce na zahrádce, kterou si mí rodiče, bydlící v činžáku, pořídili. "Odtud až támhle to vypleješ!" Nemohlo být nic horšího. Seděla jsem na bobku, klečela a pak už i ležela. Trest nemohl být horší.
Dnes se nad tím usmívám, protože rytí v zahradě mě neskutečně baví a pak ta radost z dobře vykonané práce, či rozkvetlých rostlin, je povznášenící.
I za cenu, že pak chodím jako ortopedický pacient, ohnutá v prapodivném úhlu. Prostě zahrádkaření miluju.

Při procházení fotek, které jsem loni udělala, jsem narazila na zvláštní úkaz, se kterým vás seznámím.
Předcházela tomu předělávka zahrady, či spíš vyklízení její horní části, s níž souvisela likvidace některých rostlin a přesazování dalších.
Před pyramidou, na které se pěstovaly spoustu let stáleplodící jahody, byl chodníček a před ním úzký záhonek, na kterém jsem mívala různé květiny.
Vzpomínám si na jeden návrat z Itálie. Vystoupila jsem z auta, odemkla vrata a pak šla rovnou na zahradu. Na záhonku trčely už téměř holé stvoly vysokých afrikánů a místo listů byli všude odporní rezaví slimáci. Ještě ted' při vzpomínce na ten hnus, mám husí kůži. Tolik slimáků jsem pohromadě nikdy neviděla. Přinesla jsem si modré granulky, jejichž název jsem samozřejmě nezapomněla, ale nechci dělat reklamu a vysypala na záhon půlku krabice. Fuj tajbl.
Až pak jsem začala manželovi pomáhat vyklízet auto.
Na zahradu jsem šla až ráno. Pohled na záhon byl ještě odpornější a oslizlý chodník u domu i chodníček před pyramidou jsem myla hadicí.
Jiné kytky jsem tam už nezasadila. A tak během léta přes chodníček přelézaly odnože jahodníku z pyramidy a v zemi, pohnojené slimáky, se uchytily.
Záhon jsem upravila až na podzim a to tak, že jsem jen přesadila přelezlé jahody. A tak tomu bylo několik let.

Odbočila jsem do minulosti a ted' se vracím do roku 2015, do doby předělávání zahrady.
Muž vykopal jeden z rybízových keřů a já obryla ostružinu a přesadila jí na místo, kde býval rybíz. Dostala notnou dávku kompostu a já čekala, zda přežije. Pak přišly na řadu jahody. Sice jen ty obyčejné, které rodily jednou v roce, ale byly lahodné. Mrzelo mě to, protože je miluju a mají je rády i děti. Ale co naplat. Někde jsem potřebovala místo na sušení prádla a další pak na kytky, které jsem chtěla z horní zahrady zachovat. A navíc, tytam jsou doby, kdy jsme jezdívali na dovolenou v srpnu. Od roku 2004 jezdíme v červnu, tedy v době, kdy jahody zrají. Na dno plastových beden jsem si nasypala zem a jahody jsem jednu vedle druhé zakládala. Zkusím je nabídnout sousedce, která má pozemek v zahrádkářské kolonii. Na místo původní jahodové plantáže muž umístil zatravňovací šablony a na hranicích pozemku vybudoval vyvýšený záhon. Navozila jsem si zeminu, přesadila nějaké rostliny a vysela trávu. Stejný postup jsem zvolila i při vyrývání sazenic jahod z pyramidy. Znovu jsem je zakládala do "řeznické" bedny. Muž pak kompletně přestavěl celou pyramidu, snížil jí o patro a prodloužil jí až k novému sušáku. Zasadila jsem do ní zpátky jahody a do záhonku, který byl kdysi hřbitovem slimáků, jsem nanosila čerstvý kompost. Pak jsem přesadila kytky.
Bedýnku s jahodami sousedka uvítala.
Ostružina se ujala, jahody v nové pyramidě a čerstvé zemi rostly jedna radost. Prvních pár plodů jsem utrhla před odjezdem do Itálie. Snaše jsem řekla, že jahody začaly zrát, tak aby si je sklízela.
Přes prázdniny jsem měla minimum času a záhonek před pyramidou zarůstal plevelem. Ke své hrůze jsem pak navíc zjistila, že jsem v dubnu udělala kardinální chybu. Jahody oproti minulým rokům nekvetly! Přehodila jsem totiž bedýnky a zasadila do pyramidy obyčejné jahody. To asi sousedka čubrní, co jí roste na zahrádce. Vždycky ty remonty obdivovala a já jí občas nějaký ten přebytek sadby věnovala. A ted' holt dostala celou bednu.

V září jsem konečně zaklekla k záhonku před pyramidou. Plevele tu byla spousta a mezi ním byly tři malé sazenice hledíků. Kdy jsme je měli naposledy na zahradě? To už bude pár let. A kde se tady vzaly? Mívali jsme je na horní zahradě v už zlikvidovaném záhonu. Nebo mohla být semínka v kompostu. Možná je přistěhovali ptáci.
Nevyhodila jsem je. Přesadila jsem je do nového záhonku pod sušákem a pak na ně zapomněla.

V půlce ledna jsem šla na zahradu dosypat slunečnici do krmítka. Všimla jsem si, že kvetou sněženky a měla pocit, že se příroda zbláznila. Pak mojí pozornost upoutalo cosi růžového. Že by nějaký vřes, nebo vřesovec? To snad není možné, tady kvete hledík. Vrátila jsem se do bytu, vzala fot'ák a šla znovu na zahradu.

Příroda se opravdu asi zbláznila, na zídce je námraza

Na listech je vidět, že už trochu trpí zimou

Fotila jsem ho ráno a listy byly povadlé. Asi už zmrzl

Před polednem mi to nedalo a šla jsem na zahradu znovu.
Vylezlo sluníčko a hledík pookřál

Hledík vypadá svěže a kdyby kolem nebyly poházené větve tújí,
které sloužily jako ochrana před mrazem, mohla být fotka pořízena kdykoliv.
Ne začátkem března

Tady je odkvetlý, ale přežil zimu. Vedle něj pnoucí hortenzie nasazuje pupeny.
Větve tújí už v záhoně nejsou, je jaro

Poslední fotka, je neostrá, je to jen výřez z velké fotky.
Pnoucí hortenzie za hledíkem už má malé lístečky, vzadu kvete irský vřes

Fotografie jsem opatřila datem, kdy byly pořízeny.
Hledík, který je u nás pěstován jako letnička, jsem nazvala Nezmarem a pokládám jeho vegetování za přírodní úkaz.
Byl jediný z těch tří sazeniček, který přežil přesazení a jeho květy v půlce loňského ledna byly odměou za to, že jsem mu dala šanci.



Rok 2016 ve fotografiích - druhá část

4. ledna 2017 v 23:57 Úlovky (fotografické)
Pokračuji v Itálii, kde jsem se s vámi loučila poslední červnovou fotografií.


ČERVENEC

1. červenec - pláž Jalillo.
Chodili jsme sem málo, často jí zalévalo moře

2. červenec - dálnice mezi Rimini a Bologní.
Stačí jen málo, chvilka nepozornosti - naštěstí to odnesly jen plechy

Večerní Lazise

3. červenec - kemp v Lazise

Ranní Lago di Garda

Cesta Alpami nabízela úchvatnou podívanou

Silnice se vinula mezi horskými štíty

Kolona před nájezdem na dálnici do Mnichova byla hodně dlouhá

4. červenec - krajina u Hudlic, jedeme za holkami na chatu

Mraky nad křivoklátskými lesy

6. červenec - západ slunce zbarvil oblohu do zlatova

12. červenec - Krakov, památník bitvy u Grunwaldu

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Kostel sv. Ondřeje

Wawel

13. červenec - Wieliczka

19. červenec - ibišky se mi odměnily záplavou květů

Totéž v detailu

Upír? Ne, je to Ema :-D

Oranžový západ slunce

24. červenec - skvostný dort od dcery

26. červenec - opice a opičky

Shinda a Ajabu

28. červenec - když si pavouk plete sítě, bude hezky

Jedééém

30. červenec - Evangelicko-luteránský kostel v saském Jonsdorfu

Oybin

Kelchstein (Kalich) a jeho strážce

31. červenec - na chatě v CHKO Křivoklátsko


SRPEN

1. srpen - opět vykvetl klerodendron

Čtenářský klub na zahradě

3. srpen - holky pronásledují kozy v ústecké ZOO

9. srpen - kostel sv. Vojtěcha v Jílovém

Daňci v Kunratickém lese

9. srpen - růže zvládly přesazení (kultivar Virgo)

11. srpen - Rabí a schody, které účinkovaly v pohádce (Jabloňová panna a další)

Prošli jsme si 7 km dlouhou naučnou stezku Povydří

Bernský salašnický pes ukázkově pózoval

14. srpna proběhla oslava narozenin Bětky, které měla už 9.8. a syna (11.8.) i svátek můj a dcery.
Dříve jsme nebyli schopni se sejít

Jako děti jsme si z těchto svíček dělali žvýkačky

Bouganvillea zvláštní barvy

16. srpen - krom toho, že Ema našla v parku na Dobříši zdravého kozáka,
sbíraly holky už první kaštany. Je to známka blížícího se podzimu
Dobříš - Héliovi koně

Hrad Vargač

Svézt se na takové mašině, cítit vítr ve vlasech ....

17. srpen - do Berouna s námi jela Sára a najednou tu byl Kapitán Amerika

Medvěd Kuba

18. srpen - dělání, dělání - to nám smutky zahání ...

Hořící obloha

19. srpen - želvy Ninja

20. srpen - Sáře je dnes devět let


25. srpen - předělávka zahrady, snad už definitivní.
Rozhodnutí k likvidaci jahodové pyramidy ve mně zrálo od návratu z Itálie,
kdy jsem sklidila necelý kbelík shnilých a plesnivých jahod, které nikdo netrhal.
Má cenu je pěstovat? Či ohýbat hřbet, když o ně není zájem?

Místo nich bude okrasný záhon s hortenziemi

Pavouk se opět činil

26. srpen - a už tě mám! Pavučiny děláš parádní

Mladí odjíždějí, Jiřík mává autobusem

27. srpen - jak asi vysoký byl strom, po němž zůstal tento pařez?

Kostel Nanebevzetí Panny Marie na Cínovci...

... kolem nějž je starý, z větší části opuštěný, hřbitov

Střekov

30. srpen - Bílá paní Ema z Loučně

Letadla počmárala oblohu

Holky z reklamy

31. srpen - bílý lev v ZOO Plasy

31. srpen - poslední prázdninové odpoledne - zachyceno mobilem.


ZÁŘÍ

1. září - začala škola. Foto je neostré, foceno mobilem

3. září - závody trucků na okruhu v Mostě

7. září - Buzz je obhlídce - odvážný gaučák

"U trati na mně počkejte!"

Koleje, které se v dálce potkají, aneb pražský semmering


9. září - Zahrada Čech Litoměřice

Když "kvete" zelenina

Panenský Týnec - nedokončený kostel Panny Marie je magické místo

12. září - je hotovo

Odměna za práci :-D

15. září - šla jsem kolem po špičkách

Budu pěstovat už jen tyto jahody

16. září - Divadlo J.K.Tyla v Plzni

Katedrála sv. Bartoloměje

Františkánský klášter

Kopeckého sady

Interiér Staré synagogy

23. září - koník z Maranella

Autoshow Praha - tady bych si dokázala vybrat

Prototyp solárního mopedu

28. září - letadlo Ryanair a v něm dcera na cestě do Irska

Boeing 747-8B5, létající pravidelně mezi Prahou a Soulem, se chystá k odletu

Červánky

Hořící obloha u letiště

29. září - "Babi, já si zabouchla."

Malvičky - neklamná známka podzimu

30. září - z očí do očí s medvědem v ZOO Plzeň

Tygří siesta

Jedno z mála zvířat, na které si lze v ZOO sáhnout

Král zvířat


ŘÍJEN

1. říjen - sportujeme


Ještě jsme venku, ale na jak dlouho?

6. říjen - v bytě kvete krvokvět bílý

9. říjen - pro radost květy francouzského muškátu.
O zimování, řízkování a ukládání kytek jsem psala tady


LISTOPAD

1. listopad - pohled z Šébru (605 m) na Jedlovou (774 m)

Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie v saském Leutersdorfu

2. listopad - převislé jahody ještě rostou

Tak dlouho jsem chodila fotit barevné listy borůvek, až je orval vítr

Sazenice jahod na příští rok

Zakopčila jsem růže

5. listopad - brslen evropský. Díky Vendy :-)

Muzeum sportovních vozů Lány

Krásné oči, sametové tlamičky - to jsou lamičky

Farma lam Guanaco v Lánech

Na Křivoklátě se opravuje hlavní věž

9. listopad - digestoř zlobila už dlouho. Nová, kterou jsme koupili, měla jinak vývod.
Naštěstí muž našel dlaždičky, které před lety schoval. Co kdyby? Hodily se

10. listopad - Martin přijel a zasypal zahradu. Hortenzie jsem měla přikryté netkanou textilií,
ale po prvním sněhu mi došlo, že to je špatná volba

Nestihli jsme vynosit sud s vodou

13. listopad - muž má narozeniny a přišli první gratulanti

14. listopad - superúplněk

18. listopad - svítání

Bětka slaví svátek, přišli jsme s holkama

19. listopad - Sára

Buzz už není raket'ák, lenoch to je!

26. listopad - "Kdo ti to píše?"

27. listopad - první svíčka na adventním věnci


PROSINEC

4. prosinec - druhá svíčka

5. prosinec na Bílé Hoře

Mikulášská nadílka v přízemí..

..a v Košířích

7. prosinec - opět kvete dendrobium

11. prosinec - při pečení cukroví odešel sporák. Kopla bych do toho

Hoří už třetí svíčka ..

.. a čtvrtá

21. prosinec - cesta na sever

Hřbitov v Rumburku byl pod ledem

22. prosinec - nová trouba si zapekla

Biskupský chlebíček

24. prosinec - jsem dealer cukroví

Vše je připraveno

Sára výjimečně v sukni

Čekání na Ježíška


Čekání podruhé ..

.. a opět jsme se dočkali

"Babi, ty máš hezkej stromek"

25. prosinec - odpolední siesta

31. prosinec - poslední den roku.
Muž jel do Motola se zánětem spojivek, který měly už dvě vnoučata.
Já si vzala fot'ák a vyfotila trávu, kterou zkrášlil mráz ..

.. a ojíněné květy hortenzie

Žádný zánět spojivek, ale střep v oku

Vše nejlepší!


Tak takový byl náš rok 2016.

Rok 2016 ve fotografiích - první část

2. ledna 2017 v 22:29 Úlovky (fotografické)

Rok s rokem se sešel a já přicházím opět s fotobilancí.
Nějak nám to všechno rychleji utíká.
Vidím to na sobě i manželovi, že už dávno nejsme ti dva mladí, plní ideálů a sil. Už jsme oba někdy unavení natolik, že trpíme nechutí cokoliv dělat. A zdraví? Oběma se nám asi poněkud horší sluch, nebo je to jen občasná neochota tomu druhému naslouchat? Ne, opravdu už hůř slyšíme, nebo spíš jeden druhému hůř rozumíme, což pak bývá základem humorných situací. A jak známo - smích je zdravý a navíc prý prodlužuje život.
To, jak čas letí, vidím i na svých dětech a zejména na vnoučatech, v jejichž společnosti pookřávám a mládnu. Nebo že bych začala naplňovat přísloví: "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem?"
Stále mně baví cestovat, objevovat nová místa a poznávat nové lidi. Nepřestává mě fascinovat každodenní přírodní divadlo v podobě východů a západů slunce, blankytně modré oblohy či mraků vytvářejících neopakovatelné obrazy. Snažím se je uchovat prostřednictvím fotek.
Miluju i to divadlo skutečné. Lístky na představení, či na koncert jsou pro mně tím nejlepším dárkem. A jsem št'astná, že se dala znovu dohromady parta, chodící na veřejné generálky a předpremiéry divadelních představení.


LEDEN

Rok 2016 jsme zahájili tradičně dortem

Večer jsme s vnučkami shlédli novoroční ohňostroj

3.ledna jsme se zúčastnili Tříkrálového průvodu ...

.... se kterým jsme došli na Staroměstské náměstí. Mrzlo a zima byla nepříjemná.
Zatímco muž s holkama odjel domů, já vytrvala a v té zimě si vyslechla "Rybovku".

Po návratu domů jsem vyfotila všechna zlatíčka. Ti mladší se vrátili z pobytu mimo Prahu.
Vyfotit je pohromadě, dá občas docela zabrat

5. leden - vyfotila jsem si stromeček, který budu co nevidět odstrojovat

Na Tři Krále napadl v Praze sníh.
Vyzvedli jsme holky ze školy "po O", aby si užily trochu zimy

Užívaly si sněhu

Nejlépe na tom byla Bětuška, zachumlaná v kočárku

Dva sněhuláci - Sára a Jiřík

7. leden - "Když se kácí les - létají třísky" a když se odstrojuje stromeček .... padají ozdoby

Před tím, než jsem zlikvidovala výzdobu dveří, zdokumentovala jsem si jí

I v přízemí se odstrojovalo. Po "tříkrálovém" sněhu zůstal tající sněhulák na terase

14. leden - řekl někdo sněženkám, kolikátého dnes je?

18. ledna se zima vrátila

Šla jsem z fot'ákem na zahradu, abych to bílé nadělení vyfotila

Sněženky, které před čtyřmi dny kvetly, sklonily hlavu.
Nebylo na nich naštěstí moc sněhu, jsou chráněny jalovcem, pod nímž rostou

20. ledna jsme holky opět vyzvedli "po O" a i s Jiříkem vyrazili za zimními radovánkami

Na nedaleké bikrosové trati se báječně sáňkuje

U vnoučat jsem si šplhla termoskou s čajem

"Babi, můžu to na tebe hodit?"

29. ledna nebylo po sněhu ani památky, vydali jsme se z Bílé Hory na Ladronku

Mraky zakrývaly zimní slunce a měly zvláštní tvary

Zakazuje se přistěhovat si do lesa vlastní postel!

Došli jsme ke Spiritce, odtud pokračovali dál ....

...... a došli až na Strahov.



ÚNOR

12. únor - pátky jsou dny, kdy chodí Ema do baletu. Už ted' trénuje postoj, zatím jen na jedné noze :-D


14. únor - holky přišly na návštěvu

17. únor - přinesla jsem si domů jaro. Zatím jen v květináči

18. únor - venku je nad nulou a z tajícího sněhu začínají vykukovat květy sedmikrásek

20. únor - i náš čertovský sněhulák začíná pod slunečními paprsky tát

26. únor - než se půjde do baletu, aneb: "Babi, můžeme na počítač?"

29. únor - než jsem šla spát, zaregistrovala jsem, že venku sněží



BŘEZEN

1. březen - sněžilo celou noc a Bílá Hora byla opravdu bílá

Na malém keříku, který jsem na podzim zasadila, byly nánosy sněhu

Jalovec byl zasypaný sněhem

Keře se pod tíhou mokrého a těžkého sněhu ohýbaly

2. března bylo Emě už sedm let

4. března - slunce už má dost síly a sníh pod jeho parsky mizí

Ema s maminčiným mobilem a kocourem Buzzem

Sára s Tarjou

10. března - bydlíme u výpadovky na Karlovy Vary a nehody tu bývají dost časté

11. března - s umytou hlavou a v turbanu, aneb Ema meditující

Sára keep smiling

17. březen - první jarní včela

25. březen - v lednu mi bylo líto vyhodit jedlové větve, které tvořily vánoční výzdobu.
Síla přírody se projevila - větve ve váze obrazily

25. březen - pečení mazanců

27. březen - nabatikovala jsem včelím voskem vajíčka

28. březen - pondělí velikonoční
Ač jsem koupila předražené německé barvy, nebyla jsem s výsledkem spokojená.
Zlaté barvy od Druchemy z dob mého mládí

28. březen - pondělí velikonoční

29. březen - okno mezi mraky



DUBEN

1. duben - pojd'te a udělejte pro babičku hezký obrázek.
Vyfotit všechny čtyři pohromadě je kumšt a když se z nich nikdo nešklebí, rovná se to zázraku.
Ale miluju je!

3. duben - zahrada už jarně kvete
6. duben - památný Říp jsem fotila z dálnice

6. duben - ranní obloha u Lovosic

6. duben - katedrála sv. Štěpána v Litoměřicích

6. duben - na loni vytvořeném záhonu se to začína zelenat

10. duben - florbalový turnaj v hale Na Třebešíně. Sára byla vyhlášena nejlepším hráčem týmu

Ema objímající a fandící

15. duben - Trojský zámek
Emu jsem nechala s dalšími potencionálními baletkami na nácviku představení pro Ruské vyslanectví
a procházela se pod deštníkem zámeckým parkem

Na představení jsem se samozřejmě šla podívat. Moc Čechů nás tam nebylo

17. duben - v Praze lze zahlédnout i kus ryzí přírody

20. duben - skleník Fata Morgana a výstava motýlů

Prošli jsme si botanickou zahradu za nádherného jarního počasí,
mnohé stromy už kvetly

Kaplička ve Vinici sv. Kláry

Pohled z lesních partií botanické zahrady na Prahu

Nedaleko horního vstupu kvetly sakury

25. dubna - při ranním pohledu na teploměr jsem si na ty sakury vzpomněla

Na sudu s vodou mráz vyčaroval ledové ornamenty

Na čerstvě vyrašených růžích zanechal mráz ledová sklíčka



KVĚTEN

7. květen - Bětuška dostala od Jiříka neštovice, ale už má nejhorší za sebou.
Musela se odložit oslava Jiříkových 4. narozenin, neb jeho bratranci je ještě neměli

7. května - srdíčka, která jsem přesadila z přední zahrady, přežila

8. květen - Airbus A380-800 společnosti Emirates.
Tento typ letadla přistál v Praze poprvé 1. května a mně se ho podařilo "ulovit" až po týdnu.
Pro své sousedy jsem tak trochu exot.
Zatímco oni si pořídili měřič hluku a neustále si stěžují na nedaleké letiště,
já si na nikoho nestěžuju a naopak letadla na obloze lovím. Mám už slušnou sbírku.

9. květen - s holkama a batohem sušeného pečiva jsme se vydali do Průhonic.
Kačeny na Labešce jsme určitě potěšili

Průhonický zámek je krásný ve všech ročních obdobích, na jaře je však nejkrásnější

Sára a Ema pletou pampeliškové věnečky

11. květen - besídka ke Dni matek ve školce. Jíříka to moc nebavilo

O to víc ho pak bavilo největší letadlo na světě Antonov An-225 Mrija,
na které jsme se po besídce jeli podívat. "Jů, to je megaobzí letadlo".
Mrzí mě, že se mi ho nepodařilo vyfotit ve vzduchu, když následující den, krátce po šesté,
se hřměním letělo nad našim domem a zářilo v paprscích ranního slunce. Úchvatná podívaná.

15. květen - odložená oslava 4. Jiříkových narozenin

Nejen dort - došlo i na sport

16. květen - další úchvatné nebeské divadlo

19. květen - sazenice pnoucích jahod, které mi zbyly

Rajčata už jsou také na svém místě

28. květen - oslava 700. výročí narození Karla IV. v Břevnovském klášteře.
Králova družina už čeká

30. květen - je-li od nás z okna vidět Milešovka, která je vzdálená více než 80 kilometrů,
značí to, že se změní počasí. Zatím to pokaždé fungovalo.
Zanedlouho už jí neuvidím, náletové dřeviny na druhé straně Karlovarské rostou rychle

31. květen - Milešovka nezklamala.
Po mírném dešti vykouklo slunce a na obloze se objevila duha

Další déšt byl vydatný

Večerní západ slunce znovu nabídl fascinující podívanou



ČERVEN

4. červen - před srazem třídy jsem zašla na hřbitov za rodiči.
Zaujalo mě, že tam ještě kvetly pěnišníky, zatímco u nás už odkvetly.
Přeci jen je tam o něco chladněji

5. červen - zlatíčka pózující ....

... a sportující

Dovolená - fotky jsou řazeny tak, jak vznikly
10. červen - dálnice před Mnichovem při cestě do Itálie.
Trochu mě vylekal obraz na zadku kamionu,
opravdu jsem měla pocit, že tam mezi dveřmi stojí dítě

Seefeld

Camping Paradiso, Casteldimezzo
Stan jsme stavěli na promoklou zem po velmi vydatném dešti

Casteldimezzo - kocour se jde podívat do kostela

Casteldimezzo - vlajka vlající na hradbách

Fiorenzuola di Focara - hodinová věž

Vieste

Janovec metlatý v kopcích nad Mattinatou

O této rostlině jsem si myslela, že je to mimóza.
Díky VendyW mohu svůj omyl napravit a uvést vše na pravou míru.
Jedná se o akácii perskou čili albízii - albizia julibrissin- odrůda Ombrella.
Díky moc, Vendy :-)
Starý, uschlý a přesto nádherný strom nad útesy Gargana

Baia delle Zagare

Peschici v zapadajícím slunci


Za příznivých podmínek jsou z pobřeží Gargana vidět Tremitské ostrovy, vzdálené 20 km

Potkat krávy na vozovce? Na Garganu docela běžně

Konvent San Matteo v San Marco in Lamis

Stignano

Pohled z Peschici na pláže

Mučenka modrá - u nás se pěstuje v květináčích, tady tvořila živý plot

Miříkovitá rostlina a pro mně neznámí brouci vytvořili hezkou aranž

Píšu deník, krmím kočky .....

Katedrála San Nicola Pellegrino v Trani

Slavnost otevírání moře v Peschici ....

.... po níž následoval úchvatný ohňostroj, který se tentokrát povedl

Moře z Monte Pucci

Rodi di Garganico

Záchranářský vrtulník, v pozadí Peschici

Pobřeží u Lido del Sole

Náš plážový ležing

Západ slunce do mraků

Konvent San Pietro ve Vico del Gargano

Poslední červnový večer


Končíme v Itálii, abychom se sem vrátili s pokračováním druhého pololetí právě uplynulého roku.