. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Únor 2017

Krakov - 7. část

24. února 2017 v 0:02 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části


Den třetí

V noci mě probudila bouřka.
Vstala jsem, abych zkontrolovala, zda nám dokořán otevřeným oknem neprší dovnitř. Trochu ano. Okno jsem tedy jen vyklopila a totéž udělala i s tím druhým, které jsme měli zavřené. Muž spal jako dudek.
Nohy mě ještě bolely. Nic tragického, jen to bylo nepříjemné.

Vstávali jsme se podstatně později, než předchozího dne.
Roztáhla jsem závěsy a zjistila, že venku je pošmourno. Po ranní hygieně jsme se vydali do hotelové restaurace. Znovu jsem sebou raději vzala potvrzení o snídaních. Oproti včerejšku byl hotel tichý. Asi neodjížděl žádný zájezd a pokud ano, byl už pryč. V jídelně, kde jsme byli včera první, už bylo poměrně dost hotelových hostů. U vchodu stála paní, která držela desky a ptala se nás na číslo pokoje. Když jsme jí ho řekli, něco si odšrtla v seznamu, poděkovala a popřála nám dobrou chut'. Tak vida, dnes tu kontrola je. Potvrzení ale opět nikdo nevyžadoval. Muž si dal znovu sladkou snídani s kávou a já čaj, salám, sýr a pečivo. U vedlejšího stolu seděl manželský pár jen o něco mladší než my a bavili se česky. Pozdravili jsme, ale místo odpovědi jsme se dočkali jen nějakého zamručení. V duchu jsem si říkala: "No tak si trhni," Asi byli vychováni jinak, ale mně moji rodiče vštěpovali od dětství, že "Slušnost je pozdravit a povinnost je odpovědět." Co je zvláštní, stejnou formulku užíval i můj muž. I jemu jí rodiče uložili do paměti.

Po snídani jsme se vrátili do pokoje a zabalili si svých "pět švestek". Manžel odnesl do auta cestovní ledničku a já ještě raději prohlédla skříň, šuplíky a koupelnu, zda jsme někde něco nenechali.
Jsme na to experti.
Kdysi jsme zapomněli v Itálii jednu velkou, i když prázdnou tašku.

Když se muž vrátil, dala jsem si přes rameno tašku s fot'ákem a chytla se madla kufříku. Muž vzal batoh a do druhé ruky bundy. Na recepci jsme vrátili klíče od pokoje a rozloučili se. Paní recepční nám popřála št'astnou cestu a dala nám vizitku hotelu. Prý, až přijedeme příště.


Zatímco muž rovnal věci do kufru auta, já se přezouvala. Trekové sandály, ve kterých jsem absolvovala cestu sem, včetně prvního dne v Nové Huti a včerejšek v centru Krakova, by nebyly tím nejvhodnějším obutím našeho dnešního cíle. Navlékla jsem si ponožky a zavázala tkaničky pevných turistických bot.

Vyjeli jsme z hotelového parkoviště a řídili se podle té naší stařičké navigace. A stejně jako při příjezdu nám na ní některé ulice chyběly. Pro jistotu jsem si nasadila brýle, abych mohla sledovat směrníky. Od hotelu jsme jeli k dolní zastávce tramvají na křížovatku, na které jsme první den odbočili na opačnou stranu. Po levé straně jsme minuli kostel Archa Páně, do kterého nás pustila milá a příjemná řádová sestra.
Projížděli jsme místy, kterými jsme se procházeli po našem příjezdu.
Potom se po naší levé straně objevily průmyslové budovy a kolem několik řad kolejí. Měli jsme pocit, že projíždíme nějakou obrovitou továrnou.
Na kruhovém objezdu doprava zhoustla. Pokračovali jsme po mostě přes Vislu. Tady mě pobavil směrník, který odkazoval na Kokotów. To je snad ještě horší než Kurniki. Ale kdoví, třeba to znamená úplně něco jiného. Nicméně jsem se začala usmívat.
"Co je tady tak veselého?"
"Ále, všimla jsem si jednoho směrníku, který mě pobavil."
"Jo a myslíš, že tam bydlí samí ..."
Už to nedořekl, řehtala jsem se na celé kolo.
A pak, že je nevšímavý a potřebuje moje oči.
Pokračovali jsme po čtyřproudé ulici a sledovali směrníky, odkazující na Wieliczku.

Aniž by skončila zástavba, opustili jsme Krakov a ocitli se ve Wieliczce. Přiznám se, že jsem si myslela, že bude někde dál, ale je "přilepená" k jihovýchodnímu okraji Krakowa.
Nalevo bylo parkoviště, odkud na nás mával nějaký muž. Nevěděli jsme, kde se nachází solný důl, takže jsem raději pokračovali. Maximálně se sem můžeme vrátit.
Potom se po naší pravici objevila budova s nápisem "Warzelnia soli" a před ní veliké parkoviště. Došlo nám, že jsme na místě Ještě, že jsme odolali tomu mávání. To bychom se pěkně prošli. Vystoupili jsme z auta, oblékli jsme si bundy, muž dal do batohu pití a vydali jsme se po chodníku k hodně zvláštní stavbě s nápisem "Težnia solankowa". Její povrch vypadal jako z březových prutů. Před ní bylo jezírko. Přemýšleli jsme, zda půjdeme dovnitř, ale pak jsme se rozhodli, že se sem můžeme podívat při návratu k autu.

Varna soli

Těžba solanky

Jezírko se solankou

Davy lidí šly jedním směrem a my je následovali. Sice jsme nevěděli kam jdeme, ale tušili jsme, že jdeme správně. Napravo byla vidět těžní věž a kolem ní budovy, kde se pravděpodobně zpracovává sůl. Po levé straně stála na vyvýšeném pahorku lokomotiva a pak na druhém obrovská fronta lidí, vinoucí se někam. Zařadili jsme se do ní a čekali.



Fronta do dolu


Za chvilku jsme z fronty za námi zaslechli: "Slyším češtinu." Otočila jsem se a viděla vysokého pána v motorkářském obleku, který stál kousek od nás. "Dobrý den." Tentokrát to se vzájemnými pozdravy dopadlo dobře a navíc jako bonus přibyl i úsměv. Za námi stála polská rodina se třemi dětmi. Pustili jsme Poláky před sebe a čekání ve frontě si pak krátili povídáním. Manželský pár z Chocně byl mladší než my a do Wieliczky přijel na motorce. Na návštěvu Krakova se teprve chystali. Shodli jsme se, že nás tady překvapil pořádek, čistota a milí lidé. A jak řeč plynula, zjistili jsme, že oba znají našeho kamaráda Lád'u, který v Chocni žije a se kterým jsme se viděli naposledy na svatbě jeho neteře v Kostelci nad Orlicí. Slíbili, že mu naše pozdravy vyřídí.

Postupovali jsme frontou a odpočítávali, do které skupiny se asi dostaneme. Všimli jsme si, že hromadné zájezdy mají přednost a stejně tak i cizojazyčné skupiny. Ale co? Došlo nám, že díky tomu našemu povídání o všem a o ničem nám ten čas čekání příjemně utekl.


Solná ložiska ve Wieliczce byla využívána už v době neolitu, kdy zde lidé objevili slaný pramen vytékající z podzemí.
Sám solný důl je písemně doložen privilegiem krále Kazimíra Obnovitele z roku 1044.
Je jediným důlním zařízením, které fungovalo nepřetržitě od středověku do dnešní doby. Počátky dolování soli sahají do 13. století a těžba zde byla ukončena v roce 1996. Solný důl patří k vyjímečným a unikátním památkám, o čemž svědčí zápis na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO v roce 1978.
Historie turistiky ve Wieliczce sahá do 15. století. Nebyla to turistika v pravém slova smyslu, ale důl byl navštěvován hosty krále, který se rád chlubil svou pokladnicí. Sůl totiž byla hlavním zdrojem příjmů země.
Hromadná turistika do těchto míst začala v 19. století, kdy vznikly první stezky, po kterých chodí návštěvníci i dnes. Trasa prohlídky je dlouhá 2,5 km a vede třemi podlažími v hloubce 64 - 135 metrů pod zemí. Návštěvníci procházejí labyrintem tunelů, které je zavedou do různých galerií a komor. Najdou se zde kaple se sochami, obrazy vytesané v soli. Jsou k vidění štoly, koleje s vozíky na vytěženou sůl, figuriny dělníků a koní, kteří obstarávali transport. Lustry, které osvěcují prostory a dlaždice, po kterých se šlape, jsou také ze soli. Trasa pro turisty je jen malou ukázkou prostor solného dolu. Celková délka podzemního labyrintu je 300 km a samotný důl má devět pater, nejhlubší leží 327 metrů pod zemí.
Ve třetím podlaží v hloubce 135 metrů je v komoře Jezero Wessel zřízeno Podzemní léčebné a rehabilitační středisko, které nabízí specifické mikroklima, vhodné zejména pro osoby s nemocemi dýchacího ústrojí. Pořádají se tu i noční léčebné pobyty.
Kromě jiného je také v nabídce putování mimo turistickou trasu, kdy jsou návštěvníci vybaveni přilbou, hornickou svítilnou a pohlcovačem oxidu uhelnatého a kde se mají možnost seznámit s geologickou stavbou ložiska, mineralogií, sedimentologií a tektonikou. Tato trasa je nazývána Tajemství Wieliczského solného dolu.



Dočkali jsme se.
Prošli jsme kontrolou zavazadel, i tady se dbá na bezpečnost.
A pak jsme stáli ve frontě na vstupenky, kde jsme k nim dostali všichni vysílačku se sluchátky. Koupila jsem ještě navíc dvě samolepky, které nás opravňovaly fotit a natáčet uvnitř dolu.
Průvodkyně, která se ujala naší skupiny, nám dala instrukce, abychom si navolili na vysílačce číslo 81 a pak vyzkoušeli, zda jí slyšíme. Slyšeli jsme, ale nemůžu tvrdit, že jsme úplně všemu rozuměli. Tak trochu mě zamrzelo, že se zde nedělají prohlídky také v českém jazyce. Cizojazyčných průvodců tady byla spousta. Sice jsme nejbližší sousedé, ale jsme holt malí. A nebo je tu předpoklad, že budeme všichni všemu rozumět.

Čekání na vstup

Sestup ze schodů Danilowiczovou šachtou nebral konce. Dřevěné schody po sedmi, pak podesta a dalších sedm schodů na druhou stranu. Zpočátku jsem schody počítala, ale pak mi uklouzly nohy a já sjela ze třetího schodu na další podestu. Naštěstí se nic nestalo, noha sice trochu bolela, ale zapomněla jsem na počty. Navíc jsem se hrozně lekla. Pak jsem šla raději obezřetně. Jen jsem si tak říkala, jak bych dopadla v těch trekových sandálech, jejichž ošlapané podrážky kloužou "jedna báseň". Úvahami o tom, co jsem mohla způsobit svým pádem, jsem se zabývala až do míst, kde jsem zůstala stát na pevném podkladu.
Až při psaní tohoto článku jsem v knize, kterou jsem si ve Wieliczce koupila, zjistila, že dřevěných schodů je 378.
Prohlídka začíná v hloubce 64 metrů pod zemí v místě, kterému se říká Bono a nebo také Náraziště Danilowiczovy šachty. Průvodkyně nám vysvětlila, jak se máme v dole chovat a dostalo se nám jakéhosi poučení o bezpečnosti. Došlo mi, že já měla být poučena už nahoře. :-D

Potom průvodkyně otevřela masivní dveře a my vstoupili dovnitř.
Nebudu popisovat celou trasu, spíš jí ukážu na svých, mnohdy nepříliš zdařilých, fotografiích.



Různě zbarvená sůl připomíná mramor

Mikuláš Koperník

Dlažba? Ne, je to sůl

Komora Janowice - královna Kinga

Vyvěrající sůl


Práce horníků byla těžká, v dole využívali i koňskou sílu

Král Kazimír Veliký


Sběr solanky v komoře Písková skála

Pokračujeme stále hlouběji

V každém dole musí být trpaslík

Nejznámějším a největším prostorem uvnitř dolu je nádherná kaple sv. Kingy s úžasnou výzdobou. Je to vlastně podzemní kostel, který je kompletně vyhloubený v soli. Jeho rozměry nejsou zanedbatelné, půdorys měří 54 x 17 metrů, strop je vysoký 12 metrů. Nachází se v hloubce 101 metrů pod zemí a bývá nazývána "Perlou wieliczkého dolu".
Kompletně vše, včetně oltáře, obrazů, soch svatých i svícnů je ze soli. Zhotovení výzdoby kaple trvalo přes 30 let a vzniklo mezi roky 1895-1927. Dnes se tady konají koncerty a mše. S oblibou se zde pořádají také svatby.

Kaple sv. Kingy


Král Herodes

Útěk do Egypta

Oltář Srdce Ježíše Krista

Zábradlí před hlavním oltářem

Hlavní oltář

Golgota

Poslední večeře

I tady jsme narazili na sochu Jana Pavla II.

V kapli sv. Kingy, jejíž jméno se do češtiny překládá jako Kunhuta, a která je patronkou "bílých havířů", jsem nabyla dojmu, že se nutně musíme ztratit. Byla tu najednou spousta lidí z různých skupin, které se promíchaly. Dostali jsme rozchod a obdivovali tu nádheru kolem. A pak nám do sluchátek zazněl pokyn od průvodkyně.
A mě došlo, že se neztratíme, a že naopak budeme spořádaně pokračovat dál.

Dlaždice za soli

Ukázka modernějšího způsobu těžby

Spojovací chodba

Komora Drozdowice s plastikou dvou havířů. Tyto prostory jsou využívány pro výstavy, koncerty a rauty

Johann Wolfgang Goethe

V komoře Weimar u solného jezírka jsme si vyslechli i ukázku vážné hudby. V těch prostorách to byl krásný zážitek.

Komora Józefa Pilsudského se sochou sv. Jana Nepomuckého

Pohled nahoru v nejvyšší komoře Stanislawa Staszice

Znak UNESCO

Uprostřed pokladník - vládce wieliczského podzemí a strážce solného pokladu

Průvodkyně se s námi rozloučila v komoře Witolda Budryka v prostorách, kde byly stánky se suvenýry a restaurační prostory. Popřála nám hezký zbytek dne a ukázala místo, kam máme vrátit vysílačky.

Odtud už každý pokračoval individuálně. U jednoho stánku jsem objevila publikaci o solném dole v českém jazyce. Neváhala jsem ani chvilku a koupila si jí. Pak jsem jí ukázala manželům z Chocně, se kterými jsme si "odčekali" vstup na prohlídku. Koupili si jí také. Volným krokem jsme potom zamířili chodbou k východům.
Velkokapacitní výtah nás vyvezl na povrch.

Vyšli jsme ven z budovy a já se začala rozhlížet, kde to jsme. Název šachta Regis nám nic neříkala. Naši spolupoutníci nám pak řekli, že tady byli už ráno, protože si mysleli, že se tudy chodí do dolu a potom nám ukázali, kudy se dostaneme zpět k Danilowiczově šachtě. Rozloučili jsme se, oni nám popřáli štastnou cestu domů a my jim krásný pobyt a hezké zážitky v Krakově.



Nedaleko šachty Regis stál kostel a my se do něj šli podívat.

Zvonice kostela sv. Klementa stojí odděleně



Staršího pána, který v kostele hlídal, jsem se zeptala na focení. Nejenže to bylo dovoleno, ale navíc nás ještě upozornil na věci, které bychom mohli přehlédnout.


Kostel sv. Klementa, patrona horníků, byl poprvé zmíněn v bule papeže Řehoře IX. v roce 1229. Původní kostel byl dřevěný. Mezi roky 1333 - 1370 byl goticky přestavěn, protože původní stavba byla malá pro obyvatele města, jejichž počty se navýšily v důsledku těžby soli. V roce 1782 byl těžce poškozen zemětřesením. Roku 1786 byla budova rozebrána téměř do základů. Byla ponechána část stěn presbytáře s opěrnými pilíři, pohřební kaple Morsztynů se štukovou výzdobou Baltazara Fontany z roku 1693. Samostatně stojící zvonice Jana III. Sobieského z roku 1699 zemětřesení odolala. Nový kostel byl postaven mezi roky 1804 - 1806 ve stylu josefínského baroka. V průběhu dalších 200 let došlo k jeho dalším dílčím úpravám. V letech 2001 - 2012 byl kompletně restaurován.


I tady jsme narazili na stopu Jana Pavla II.



Kostel sv. Klementa jsme si prohlédli a pak se vydali Alejí Jana Pavla II. k Danilowiczově šachtě.
Po pravé straně stála budova Królewské restaurace a venku před ní byly roztaženy deštníky nad stoly. Jeden stůl byl volný, tak jsme k němi zasedli. Sice jsme chvilku čekali, než se objeví obsluha, ale po objednání jsme se dočkali rychle dobrého oběda a já ochutnala druhé místní pivo Žiwiec. Nepokládám se za znalce piv, včerejši Tyskie mi chutnalo, ale Žiwiec byl ještě lepší. Muž testovat nemohl, pil nealko pivo. Co mně ale zaujalo u jídla, byla opečená, nebo osmažená špageta, na které byly navlečeny olivy jako korálky a která sloužila jako přízdoba talíře. Bylo to netradiční, ale vtipné.
V restauraci jsme strávili něco přes hodinu.

Alej Jana Pavla II.

Pokračovali jsme alejí a zanedlouho došli do míst, ze kterých jsme vstoupili do solného dolu. Obloha nad námi černala. Zašli jsme si na záchod, muž si koupil zmrzlinu a já odolala. Kdyby měli ovocnou, asi bych si jí dala také, ale o mléčné zmrzliny moc nestojím.

Danilowiczova šachta od aleje

Cestou zpátky kolem lokomotivy jsme se rozhodovali, zda se půjdeme podívat do té zvláštní budovy z proutí, ale počasí rozhodlo za nás. Na zem začaly dopadat obrovské kapky vody. Posledních pár kroků k autu jsme dobíhali.

Budova těžby solanky

Obloha se mračí

Pohled na Wieliczku

Končíme u varny soli

Zaplatili jsme poplatek na parkovišti a vyjeli za bránu. Bylo několik minut před čtvrtou odpolední.
"Tak kudy pojedeme?"
"Chtěl bych se vyhnout tomu zbytečnému poplatku v Balicích."
Zastavil auto kousek od parkoviště a vytáhl mapu. Chvilku jsme jí studovali a pak se vydali zpátky do Krakowa.
Vymysleli jsme, že pojedeme směrem na Osvětim a za Tychami najedeme na dálnici na Ostravu.
Odpolední provoz v Krakově byl hustý.
Drželi jsme směr a sledovali směrníky. Stará navigace nám byla v ten moment opět naprosto k ničemu. Jeli jsme po Zakopiańské ulici a po levé straně nás zaujal moderní kostel Panny Marie Vítězné. A jak jsme se rozhlíželi, oba jsme pravděpodobně přehlédli odbočku. Tedy já určitě. Došlo mi to za chvilku při pohledu do mapy.
"Jedeme blbě."
"Všechny cesty vedou do Říma."
Občas jsem na tuhle větu, která je připisována císaři Augustovi, alergická.
A znovu se projevila ta manželova tvrdohlavost. Ví, že jede blbě, ale stále pokračuje dál.
Spolkla jsem peprnější poznámku a doufala, že ještě někde potkáme odbočku tam, kam jsme původně chtěli jet. Samozřejmě, nepotkali.
Až po ujetí asi 10 kilometrů v Mogilanech naznal, že bychom se tedy mohli otočit, jet zpátky a pak pokračovat na Osvětim.
"Prosímtě, tak aspoň někde zastav!!"
S mapou na klíně jsem potom zvažovala varianty, kudy jet. Pak jsem manželovi ukázala trasu, po které bychom mohli pokračovat, aniž bychom se vraceli. Pojedeme na Bielsko-Bialou.

Projížděli jsme vískami, městy i městečky a kochali se tou nádherou kolem. Po levé straně se vinuly Beskydy a místa kolem cesty byla malebná. Dokonce i mraky, která nám zahrozily v Krakově se někam vytratily. A i tady, podobně jako v Krakově, jsme narazili na stopu Jana Pavla II., protože jsme projížděli jeho rodištěm Wadowicemi.
Kousek před Bielsko-Bialou v městečku Kety jsme natankovali za zbylých asi 50 zlotých. Nafta i benzín tu byly oproti Krakovu levnější a o cenách u nás, bych raději ani nemluvila. Všimla jsem si odbočky na Žiwiec a přemýšlela, zda to má nějakou souvislost s pěnivým mokem, kterým jsem zapíjela oběd.

V Bielsko-Bialé jsme najeli na čtyřproudou komunikaci a jen jsme sledovali, tedy hlavně já, směrníky, abychom znovu někde "nezakufrovali". Město je to veliké a muž si vzpomněl, že se tady vyráběly malé Fiátky 126, zvané "maluch". Kdysi si ho pořídili naši sousedé a my ho měli půjčené v době, kdy jsme auto měli v servisu. Vypadalo to dost humorně, když se z něj pak soukala celá naše rodina, včetně dvoumetrového synka.

A pak jsme si na dálnici k hranicím všimli kontrolky oleje. Muž zastavil na pumpě a zjistil, že "jsme skoro na dně". Asi jsme si měli nechat zloté napadlo mě. Naftu jsme až tak nutně nepotřebovali. Muž zašel na pumpu a olej zaplatil kartou. Dolil olej a pokračovali jsme dál. Obloha se mračila čím dál, tím víc. Asi nás ten déšt' dožene. U následující pumpy jsme si všimli odpočívadla. Zajeli jsme tam a povečeřeli. Český salám, který s námi cestoval v ledničce, spolu s polským pečivem a plechovkovým pivem a pro muže pitem, byla slušná večeře.
Zašli jsme si na záchod a vyjeli pak k českým hranicím.

Projeli jsme Českým Těšínem a u směrníku na Havířov jsem si vzpomněla na Fukčárinku. A pak jsem se znovu kochala pohledem na Beskydy a říkala si, jak je tady krásně. Sice se už zase mraky honily po obloze a sem tam spadlo pár kapek. Já se však v duchu omlouvala tomuto kraji, který mě nikdy nelákal. Pamatovala jsem si ze sedmdesátých let průjezd špinavou Ostravou, kde jsme projížděli pod nějakými rourami a nevlídný Nový Jičín. I ta Ostrava mě cestou do Krakova překvapila svou zelení. Je vidět, že už průmysl tolik neovlivňuje životní prostředí.
Před Frýdkem-Místkem začalo víc pršet. Vzpomněla jsem si na Helenku, která někde odtud píše svůj blog. Spousta blogerek pochází ze severu Moravy. U Příbora už lilo jako z konve. Na vozovce se tvořily obrovské louže a obloha potemněla. Za Olomoucí jsme udělali zastávku na pumpě. Pršelo méně, takže jsme to vzali poklusem pod střechu se stojany. Dali jsme si kávu a koupili Red Bull, protože cesta je ještě dlouhá. Snad nám dá křídla. Překvapilo nás, že už i tady se prodává v plastové lahvi s víčkem, která se dá, na rozdíl od plechovky, zavřít. Zatím jsme se s lahvemi tohoto moku setkali v Německu a Itálii.
Na muže Red Bull účinkoval, na mně nikoliv. Na mně totiž ani nepůsobí káva. Dám si jí večer u televize, odložím hrnek a spím.
V bdělém stavu jsem vydržela k Vyškovu a pak jsem zavřela oči. Chvilkama jsem byla bdělá, abych znovu a znovu usínala. Jako spolujezdec nic moc. Celou cestu po dálnici do Prahy lilo jako z konve, občas jsem se koukala na světla a na přiblblé kamioňáky, kteří v tom hnusném počasí spolu závodili. Pak se není čemu divit, že je tolik nehod. Od Průhonic už jsem vydržela být vzhůru.

Domů jsme dorazili kolem půlnoci. Aktivně jsem vylezla z auta, abych odemkla vrata.
Déšt' mě za tu chvilku venku dokonale probral.

Krakov - 6. část

13. února 2017 v 15:58 Putování po Evropě

Pokračování předchozího dílu




Den druhý - 5. díl

Pod hradbami Wawelu jsme váhali opravdu jen chvilku.
Půjdeme, kam nás nohy ponesou.
Možná by bylo lepší, kam nás donesou a myslet přitom i na to, že se nějak musíme dostat zpátky k tramvaji.
Ale na druhou stranu, jsme oba zvyklí chodit.

Mohutný kostel, který byl vidět při stoupání k Sandoměřské baště mě lákal, takže místo toho, abychom se z našeho plánovaného cíle, kterým byl Wawel, vrátili zpátky, vydali jsme se za dalšími objevy.

Stradom bývala středověkou a obchodní osadou na úpatí Wawelu, ležící u bývalé obchodní cesty z Krakova do Kaziměře, která byla samostatným městem.
Nyní je Stradom městskou částí v jejíž zástavbě se nacházejí dva klášterní komplexy. Tím prvním je Bernardinský kostel, ten, který jsme viděli při našem stoupání na Wawel.


Původní kostel sv. Bernadina ze Sieny, jak zní celý jeho název, byl spolu s klášterem založen v roce 1453 italským misionářem sv. Giovannim Capistranem. Byl vybudován v pozdně gotickém slohu pro Řád menších bratří Bernardinů. V letech 1645 - 1647 byl po švédských útocích zničen. Jeho současná pozdně barokní podoba vznikla mezi lety 1659 - 1680. Jedná se o baziliku se třemi uličkami a s příčnou lodí. Zvláštností je to, že její kopule je zanořena do střechy. Klenbu hlavní lodě a presbytáře pokrývá štuková výzdoba. Hlavní oltář, a k němu kompozičně připojené čtyři oltáře, doplňují barokní dřevořezby vyrobené v letech 1758 - 1766. Obrazy jsou dílem Františka Lekszyckého, mnicha z bernardinského kláštera, který se nechal inspirovat obrazy a skicami Petera Paula Rubense a Anthonyho van Dycka.



Kostel mě uchvátil, patřil mezi nejbohatěji vyzdobené chrámy, které jsme navštívili. Mohutné zlacené sloupy mě až oslňovaly.
Na rozdíl od kostelů na Královské cestě tu téměř nikdo nebyl.

Tento pohled se otevře návštěvníkovi při vstupu do kostela. Mně ohromil

Kopule


Sloupy z růžového mramoru

Hlavní oltář



Nádherné varhany

Nad vchodem byla fotografie papeže Františka, připravená už na Světové dny mládeže

Odtud jsme pokračovali dál po Stradomské ulici a pokračovali do Kaziměře, abychom viděli nějaké synagogy, které v této čtvrti jsou a za kterými sem míří i turisté z centra.

Na druhé straně jsme zaregistrovali portál dalšího kostela. Počkali jsme, až přejedou auta a tramvaj a přešli na druhou stranu.


Misionářský kostel Obrácení sv. Pavla působí na první pohled skromným dojmem, nebot' je z něj vidět jen přední část. Je obklopen okolní zástavbou.
Podle odborníků je však skvělým příkladem architektury pozdně barokního slohu, navazujícím na římské vzory Gian Lorenza Berniniho (mimo jiné autora Sloupové kolonády na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu) a Francesca Borrominiho. Kostel, který má charakteristické půlkruhové sloupoví, postavil v letech 1719 - 1728 architekt Casper Bažanka. Interiér je zvětšen originálním sytémem zrcadel ve zdech. Tato zrcadla slouží také jako osvětleni interiéru. Oltář zdobí obraz Obrácení sv. Pavla, který vznikl v roce 1756 a je dílem Tadeusze Kuntze.
Kostel už byl bohužel zavřený, takže jsme mohli pouze nahlédnout dovnitř skrz mříže. Z domova jsme na to poměrně zvyklí.

Takto jsem intér vyfotila já...

... a takto profesionál. Autor fotografie je Zygmunt Put
Zdroj: INTERNET

Zrcadla je možné vidět ve výšce lustru na obou stranách oltáře

Trochu mě mrzelo, že nebylo vidět na oltář. Ani později doma jsem nenašla žádnou jeho fotografii a tak nemohla porovnat, zda se autor nechal inspirovat Caravaggiem, jehož obraz se stejným názvem je k vidění v jedné z bočních kaplí římské baziliky Santa Maria del Popolo.

Od kostela jsme pokračovali stále stejným směrem a hledali nějaké upozornění, či směrníky, podle nichž bychom došli do židovské části Kaziměře.
Kaziměř bývala samostatným městem, které založil Kazimír III. Veliký v roce 1335. Město hned od počátku dostalo od krále privilegia, díky nimž se rozvíjelo a velice záhy mělo svou radnici a dva velké kostely. Bylo obehnáno hradbami a bylo téměř tak velké, jako Krakov. Koncem 14. století se stalo druhým nejdůležitějším městem v zemi. Do města, které bylo původně křest'anské, se začali koncem 15. století přistěhovávat židé, kteří byli po roce 1494 vykázáni z Krakova. Docházelo tu ke střetu kultur a proto byla pro židovské obyvatelstvo vyhrazena část města a od křest'anské oddělena zdí. Po ztrátě Polské suverenity připojili Rakušané roku 1800 Kaziměř ke Krakovu, hradby a brány byly zbourány.
Židovské město se rychle rozvíjelo, stalo se útočištěm těch, kteří prchali před perzekucí z celé Evropy a stalo se nejvýznamnějším židovským centrem v Polsku. Za druhé světové války bylo odtud deportováno šedesátpět tisíc židovských obyvatel. Přežili jen tři tisíce.
Kaziměř upadala, stala se téměř zapomenutou a chudinskou čtvrtí Krakova.
Ke změně došlo roku 1993, kdy tu natočil Steven Spielberg Schindlerův seznam.
Dnes Kaziměř patří mezi nejzajímavější části Krakova.

Šli jsme stále dál, hledali a nenacházeli.


Došli jsme k budově bývalé Kaziměřské radnice, ve které sídlí Etnografické muzeum.
Budova radnice byla postavena už koncem 14. století a byla několikrát přestavována. Impozantní věž pochází ze 16. století. Chvilku jsme před ní postáli a zvažovali, kudy se dát.
Rovně od ní jsme si všimli dalšího z kostelů. Jít k němu by znamenalo znovu se vzdálit od našeho původního cíle.

Kostel sv. Trojice řádu Bonifratrů

Ještě jeden pohled na bývalou radnici z druhé strany ulice

Průhledem mezi ulicemi se objevil další kostel, byla jím bazilika Božího těla

Tentokrát jsme se vydali do prava a po několika málo krocích uviděli obrovskou gotickou stavbu kostela sv. Kateřiny.
Mám gotiku ráda a kdybych si někdy měla vybrat ten nejoblíbenější sloh, byla by to určitě gotika.


Kostel dal postavit roku 1343 král Kazimír Veliký. Svěřil jej řádu augustiniánů, který jej má v péči dodnes. Gotická bazilika, která patří k největším krakovským kostelům, a která si zachovala své původní gotické proporce, nebyla nikdy úplně dokončena. Říkalo se, že byla prokleta kaziměřským biskupem, kvůli rozpustilému životu krále Kazimíra. Konflikt biskupa a krále měl však hlubší kořeny. Týkaly se vztahů mezi mocí světskou a mocí církevní. Až poselství k papeži Klementovi VI. v roce 1350 mělo za následek sejmutí kletby, ale za podmínky vybudování dalších kostelů. Biskupova kletba v podstatě posloužila nejen krakovské, ale i polské architektuře.
Každopádně kostel sv. Kateřiny navždy zůstal bez plánovaných věží.
Zpočátku probíhala výstavba rychle a bez potíží. Roku 1443 došlo k zemětřesení, při kterém se zřítila klenba presbytáře. K jiným škodám nedošlo, proto podezření padlo na nekvalitní práci zedníků. Tato katastrofa rozpoutala sled dalších špatných událostí. V roce 1505 už kostel znovu stál, ale následovaly další pohromy. Ničivá povodeň v roce 1534 a pak požár roku 1556. V době švédského vpádu byla v chrámu a klášteře zřízena polní nemocnice, sklad střeliva a stáje.
I když na území Polska je zemětřesení velmi vzácné, došlo roku 1786 k dalšímu. Jediné škody utrpěl pouze kostel sv. Kateřiny. Později byl zabrán rakouskými úřady a vznikl z něj vojenský sklad. Oslabená klenba lodi se roku 1826 zřítila a hrozilo zbourání celého kostela. Augustiniánům se však podařilo získat prostředky na jeho opravu, která začala v polovině 19. století a s přestávkami trvá dodnes.


Kostel byl bohužel uzavřen, je pro návštěvníky otevřen pouze do 16 hodiny.
Ale abych vás neochudila o jeho interiér, který má skromnou výzdobu, alespoň fotografie barokního oltáře:

Zdroj: INTERNET, autor fotografie, který publikuje pod jménem Cancre

Na severní straně ke kostelu přiléhá augustiniánský klášter. V jeho prostorách je možné spatřit poměrně dobře zachovalé gotické nástěnné malby, což je velká rarita, kapli s podobou Panny Marie Útěšné, také namalovanou na stěně a barokní kapli blahoslaveného Izajáše Bonera.
Vešli jsme tedy do kláštera, i když jsme tak trochu váhali.
Nikde žádné upozornění, žádné označení. Jen otevřené dveře někam.
Zkusili jsme vejít s tím, že nás maximálně někdo vyhodí. Nevyhodil a my si prošli klášterními ambity.

Vchod do kláštera



Kaple blahoslaveného Izajáše Bonera

Kaple Panny Marie Útěšné, údajně nejvzácnější památka v klášteře

I tady, podobně jako v téměř všech kostelech, jsme narazili na stopy papeže Jana Pavla II.

Vitrážové okno s Izajášem Bonerem




Skrz okno prosvítala silueta kostela


Gotická budova kostela nás zaujala svou mohutností, zašli jsme proto do boční ulice, která se jmenuje Paulinská a přes klášterní zed' jsem se snažila udělat záběry této mohutné stavby.

I když je tady z kostela vidět jen část, fotku sem dávám z jiného důvodu.
Povšimněte si části zdi z lámaného kamene.
Pochází z původního městského opevnění Kaziměře

Nedaleko, směrem k Visle, stál další kostel. Rozhodli jsme se, že se do něj zajdeme také ještě podívat.
Došli jsme až na nábřeží Visly, ale vstup do kostela tady nebyl. Jen zed', která se táhla bez přerušení od kostela sv. Kateřiny.

Z tohoto pohledu to vypadá spíš jako zámek.
Není, je to klášter řádu Paulínů,
který přiléhá je kostelu sv. Michaaela Archanděla a sv. Stanislava.
Bývá názýván "Na Skalce"

Fotlila jsem si bílý kostel přes zed', když se začaly otevírat vrata ve zdi vedle kostela. Pán, který otevíral vrata a vyjížděl autem na silnici, po které jsme přišli, se na nás díval dost podivně.
Asi se v těchto místech zvídaví turisté moc neobjevují.
Kromě vrat, která se za chvilku zavřela, tu opět žádný vchod nebyl.


Sedli jsme si na lavičku u Visly a dělali společnost několika důchodcům sedícím opodál. Dva hráli šachy, ostatní mlčky přihlíželi.
Bylo nám v ten moment krásně, ulevovali jsme bolavým nohám.
"Měli bychom se asi vrátit", pronesl muž a já, ač nerada, jsem souhlasila.
Idylka na lavičce skončila.
Obešli jsme kostel, já si udělala několik fotek přes zed' a nejprve pěšinou a pak ulicí z jeho druhé strany, která se jmenuje Piekarska, jsme se vydali se zpátky na hlavní, odkud jsme přišli. Ani z této strany však nebyl do kostela přístup.
Zed', která se táhla už od sv. Kateřiny pokračovala dál. Přes ní byly vidět i věžičky na čele kostela, ale vstup opravdu žádný. Pak končila zed', nahradil jí plot a za ním stál dům. Nikde ani náznak cestičky ke kostelu.


Z nábřeží byly vidět věže Wawelské katedrály



Stále za zdí

Abych ukázala, jak se kostel krásný i ze strany, kde je do něj přístup, podívejte se na toto foto:

Zdroj: INTERNET, autorka fotografie Anna w-s.

Cesta po městské dlažbě se stávala už dost nepříjemnou, protože jsme šli dlouhou ulicí, kde lautr nic nebylo. Kaziměřská radnice už byla na dohled. Vraceli jsme se Augustiniánskou ulicí zpět, směrem k Wawelu a při přecházení ulice, ze které jsem fotila baziliku Božího těla, jsme se podívali vlevo a objevili v dálce přístup do kostela Na Skalce.
Byla to taková malá zrada. Tři ulice vedly směrem k Visle a jen ta prostřední končila u kostela. Zbylé dvě pokračovaly pěšinkou až k nábřeží. Připadala jsem si jako naprostý pitomec. Kdybych se podívala při focení i na druhou stranu, ušetřili bychom si spousty zbytečných kroků. Oslněna gotickou nádherou sv. Kateřiny jsem se ale jinam nedívala.
A taky mi došlo, proč se na nás místní obyvatelé této části Krakova, tak trochu připomínající Karlín, nebo Žižkov, dívali s nedůvěrou.
Protože jen totální pitomec chodí kolem a netrefí se na tu správnou cestu.
Na druhou stranu, u té Visly bylo krásně.
"Půjdeme tam?" Hned, jak jsem otázku položila, viděla jsem manželův vyděšený výraz.
"Vždyt' jsme tam skoro byli, podívej se, jak je to daleko."
Zase tak daleko mi to nepřipadalo, ale už jsem opravdu cítila, že mně bolí nohy. A to nás čeká ještě pěkný kus cesty zpátky k tramvaji.
Dívala jsem se do plánku městské dopravy, který jsem si stáhla doma z internetu a hledala spojení ze Stradomské, kudy jezdí tramvaje. Nic jsem nevymyslela, ze žádné z těch, které tudy jezdí, se nedá přestoupit na tramvaje, které jezdí tam, kde je náš hotel. Nejbližší místo, odkud jede tramvaj, ze které můžeme přestoupit, je stanice Grodzka u Dominikánského kostela. Když jsem to řekla manželovi, posmutněl.
"Půjč mi prosímtě ten papír."
A zatímco hledal to, co já nenašla, fotila jsem si opět kostel sv. Kateřiny a i Paulinský kostel Na Skalce z dálky.

Bok kostela s kruchtou

Můstek propojující kostel a dům sester augustiniánek

Vzadu kostel Na Skalce, vlevo dům, ve kterém žijí sestry augustiniánky

Detail kruchty

Věže kostela Na Skalce

Sestry augustiniánky pěstují růže

Gotická okna ve staré zdi

Tak v Kaziměři jsme moc neuspěli. Dalo by se říci, že jsme tak trochu bloudili. Nebo chodili v kruhu.
Při hledání židovského města jsme také neuspěli.
Až později při prohlížení mapy jsme zjistili, že jsme se u radnice měli dát na opačnou stranu.
A byli jsme takový kousek od cíle.
Původně byl náš plán dojít na Wawel.
To, co jsme nachodili po Stradomi, Kaziměři a ráno po Kleparzi, bylo nad plán.

Vraceli jsme se kolem kostela sv. Kateřiny po Augustinianské, přešli Dietlovské planty a vrátili se na Stradomskou. Když se vrátím k nezvyklému slovu "planty", jsou jím souhrně nazývány zelené plochy parků.
V protisvětle jsem si ještě jednou vyfotila Wawel a po Grodzké jsme se vraceli stejným směrem, kterým jsme přišli. Udělala jsem si několik fotek kostela sv. Ondřeje a kostela sv. Petra a Pavla, které měly ve slunci, které už bylo hodně nízko nad obzorem, úplně jinou barvu než za deště.



Pak jsme se odměnili. Neodolali jsme nabídce cukrárny, která inzerovala, že si veškeré zmrzliny dělá sama. Výběr byl obrovský. Dala jsem si malinovou a jahodovou, muž si dal borůvkovou a čokoládovou. Sedli jsme si ke stolku a relaxovali. Vzájemně jsme si ochutnali zmrzliny a konstatovali, že jsou opravdu vynikající. A to jsme zmlsaní vynikajícími zmrzlinami z Itálie. Tyhle byly srovnatelné.
Znovu jsem vytáhla plánek městské dopravy a ukázala sedícímu manželovi, že na zastávku je to opravdu jen už pár kroků a když pojedeme tři stanice a pak přestoupíme, přijedeme na dolní zastávku pod hotel.
"Jo, a zase budeme šlapat do kopce. Jako by to ráno nestačilo."
"Dobře, ale to musíme dojít tedy až zase na Basztowou."
Asi už ho ty nohy bolely stejně jako mně, ale přiznat to nechtěl. Já si taky nestěžovala.

Došli jsme na Hlavní rynek a na chvilku se zastavili před Mariánským kostelem a dívali se na krakovského draka. Různých pouličních představení se tu konalo více, z několika míst zněla hudba. Nikdo už nikam nespěchal. Lidé posedávali na lavičkách, nebo jen na dlažbě a poslouchali hudbu různých žánrů.

Pohoda na Hlavním rynku

Podvečerní Mariánský kostel


Ve Florianské hrála parta mladých lidí. Zůstali jsme chvilku stát a zaposlouchali se. Atmosféra večerního centra nám připomínala pobyt v Londýně, kdy jsme trávili večery na Covent Garden, kousek od "hereckého" kostela sv. Pavla, postáváním či posedáváním na dlažbě a poslechem hudby. Už je to pár let.


Prošli jsme Florianskou, vyšli stejnojmennou bránou a kolem Barbakanu se vraceli na Basztowu ulici na tramvaj.

Florianská brána

Venkovní galerie na Pijarské

Patron Krakova - sv. Florian

Nohy opravdu bolely a začaly se ozývat trochu i záda. Podle jízdního řádu nám tramvaj měla jet za 4 minuty.
"Nechceš napít Ájo?"
"My ještě máme nějaké pití?"
Muž mi podal lahev s pitím a já se lačně napila. Když jsem chtěla zavřít lahev, upadl mi špunt.
Vypadalo to směšně a já se ted' při psaní usmívám, ale já nebyla schopná se ohnout a ten špunt zvednout ze země. I muž byl nějaký ztuhlý. Nakonec jsme špunt ulovili a nastoupili do přijíždějící tramvaje. Jaké štěstí, my si sedli. Natáhla jsem si nohy a relaxovala. Všimla jsem si, že automaty na lístky jsou i v tramvajích, ráno jsem to nezaregistrovala, protože jsme seděli vzadu.
Vystoupili jsme na naší zastávce a cestou k hotelu jsme se zastavili v obchodě koupit nějaké minerálky na zítřek a pečivo. Bylo skoro devět hodin. Stihli to jen tak tak. V devět se zavírá.
V hotelu jsem si rovnou vlezla do sprchy a místo večeře jsem se jen napila.
Padla jsem jak podt'atá a jen vnímala tekoucí vodu z koupelny, když se muž sprchoval.
Nevím, v kolik ulehl, nevím ani, zda si dal něco k jídlu.
Po třináctihodinové tůře jsem spala jako zabitá.


Když už jsem si dala tu práci s plánkem našich cest, spočítala jsem podle plánovače nad mapou i ušlé kilometry. Podotýkám, že to jsou pouze kilometry, které jsme nachodili po ulicích, chodnících a pěšinách. To, co jsme našlapali uvnitř jednotlivých památek se samozřejmě spočítat nedá. Ale i přesto mě výsledek překvapil, protože to ve výsledku bylo něco přes 11 kilometrů.
No nejsme my dva cvoci?

Pokračování příště

Krakov - 5. část

8. února 2017 v 13:10 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části



Den druhý - 4. díl

V předchozím dílu jsme skončili nedaleko Wawelu.
Už nepšelo, chvilkami se dokonce na obloze ukázal místy i kousíček modři.
Chvilku jsme postáli pod Wawelským návrším a zvažovali, kudy se vydáme. Na směrníku byly dvě šipky, jedna ukazovala vlevo, druhá vpravo a na obou byl stejný nápis.


"Tak kudy se vydáme?"
Bylo mi to celkem jedno, fotila jsem si mohutné stavby a pak jsem zaregistrovala, že se muž rozhodl jít vlevo. Následovala jsem ho do mírného stoupání, kudy se na Wawel asi dá jet autem. Určitě tudy však nejezdí běžní návštěvníci.
Fot'ák při dívání se do hledáčku byl stále rozmazaný. Měla jsem zlost a muž si toho všiml.
"Proč se tak mračíš?"
"Protože mám vztek, že mi do fot'áku natekla při dešti voda a ty fotky budou stát za starou belu."
Každou chvilku jsem tahala z tašky na fot'ák kapesník a snažila se čistit objektiv. A po vyčištění jsem stále viděla rozmazané kontury hradeb a nedaleké věže. Mračila jsem se stále víc. Jedeme takovou dálku a když dojdeme do cíle, budu fotit nějaké abstraktno.
Muž se na mě podíval a pak se mně zeptal, zda fot'ák dělá totéž, když se nedívám do hledáčku. Zkusila jsem tedy udělat fotku na displej a ejhle, žádné šmouhy. A pak jsem našla závadu. Celou dobu chůzí po městě v dešti jsem se snažila nést fot'ák objektivem dolů, aby do něj nepršelo. Do objektivu se voda nedostala, ale natekla do hledáčku, zatekla pod gumové obložení a tam dělala rotyku.
"Vidíš, jak jsem ti spravil fot'ák."
Kdyby jen fot'ák, spravil mi i náladu.

Stoupání na Wawel

Wawelské návrší, které je vysoké 228 metrů n.m. a vypíná se 25 metrů nad levým břehem Visly, je tvořeno jurským vápencem. Směrem k Visle se nachází jeskyně, která byla obývána už ve starší době kamenné. Tato dala vzniknout legendám o drakovi, který sužoval obyvatele. Podle jedné verze draka porazili synové rytíře Kraka, zakladatele Krakova, podle druhé švec Dratewka. Jeskyně, jejíž chodby jsou 270 metrů dlouhé jsou zpřístupněny do roku 1918. Přístupných je však jen 81 metrů.
Návrší bylo opevněné už v ranném středověku. V 9. století tu stál hrad, který byl hlavním centrem státu Vislanů. Z této doby pocházejí pozůstatky dřevěného kostela. Tehdy byl Krakov podroben Velkomoravské říši. Z 10. století tu jsou základy dvou předrománských kostelů, které jsou nejstaršími kamennými stavbami na Wawelu. Nejzachovalejší stavbou z tohoto období je rotunda Nejsvětější Marie Panny, která s určitou pravděpodobností mohla plnit funkci palácové kaple.
V roce 1000 zde vzniklo biskupství a poté byla vystavěna katedrála Boleslava I., z níž se také dochovaly jen základy. Později byly stavby na Wawelu poškozeny povstáním pohanů, pak vpádem českého knížete Břetislava I. a dílo zkázy dovršil v roce 1080 požár.
Hrad ze začátku nebyl nijak velký, a jak prokázaly vykopávky, zahrnoval hlavně severní stranu. Byl rozestavěn až ve chvíli, kdy se Krakov stal hlavním sídlem polských vládců v době panování knížete z dynastie Piastovců Kazimíra I. Obnovitele, přibližně kolem roku 1040.
Na konci 11. století vznikla nová románská katedrála, místo zničené Boleslavovy. Říkalo se jí Hermanovská a dochovala se z ní věž a krypta.
V roce 1320 nařídil Vladisla I. Lokýtek katedrálu strhnout a nahradit jí dnešní gotickou stavbou. Byla vysvěcena v roce 1364.
Vladislavův nástupce Kazimír Veliký nechal na Wawelu postavit gotický hrad, který je základem současného Královského hradu. Za vlády královny Jadwigy vznikla repezentační věž.
V této podobě hrad existoval až do roku 1499, kdy jej zničil požár.
Zlatý věk nastal v době vlády Jagellonců, kdy mezi lety 1504 - 1536 došlo k přestavbě, která dala vzniknou prvním renesančním stavbám na území Polska. Dávný středověký hrad se tehdy proměnil, aniž by ztratil svoji obrannou funkci, na renesanční rezidenci, s působivým arkádovým nádvořím.
Z této doby také pochází nejznámější zvon Zikmund, který je používaný jen při nejvýznamnějších událostech. Byl odlit roku 1520.
Po požáru v roce 1595 byl hrad poničen. Král Zikmund III. Wasa přenesl dvůr v roce 1606 do Varšavy. Práce na přestavbě hradu však stále pokračovaly, ale v roce 1649 vypukl další požár.
Během švédských nájezdů v letech 1655 - 1657, byl hrad obsazen a pleněn. Roku 1702 došlo k dalšímu požáru, při kterém byly zničeny všechny místnostni severního křídla a větší část východního křídla, včetně střech.
Hrad chátral. Roku 1705 byl provizorně zastřešen. Mezi roky 1726 - 1730 byla zahájena další rekonstrukce, která byla několikrát přerušena. Poslední ránou pro hrad bylo přidělení hradu rakouské armádě, po ztrátě nezávislosti Polska.
Hrad se povedlo získat zpět teprve v roce 1905. Postupně mu byl navrácen jeho dávný lesk. Práce na jeho obnově obzvlášt urychlilo získání nezávislosti v roce 1918. Po druhé světové válce byl hrad přeměněn na muzeum.

Fotila jsem si nejen přibližující se bránu do Wawelu, ale i budovy na druhé straně. Zaregistrovala jsem další velký kostel a pak zajímavé budovy se zdvojenými a někdy ztrojenými okny.

Projdeme Bernardinskou bránou a budeme uvnitř

Kostel na druhé straně

A jsme uvnitř

Prošli jsme bránou a zastavili se na opevnění u Sandoměřské bašty, odkud byl krásný výhled na Vislu a do Stradomi. Po Visle plul kolesový parník a spousta různých loděk. Některé vypadaly z dálky jako džunky. Kromě kolesového parníku a loděk se tu plavily i lodě, které asi sloužily pro projížd'ky turistů.


Budova Papežské university Jana Pavla II. ve Stradomi


Průhledem byly vidět věže katedrály
V této budově sídlí Infocentrum a jak jsme později zjistili, je průchozí do centrální části Wawelu


Pohled z hradeb na Sandoměřskou baštu

Visla pod Wawelem zatáčí doleva

Wawel jsme odcházeli z neznalosti kolem jeho opevnění. Došli jsme k další baště, která se jmenuje Zlodějská a kde stála fronta lidí. Pátrali jsme proč a zjistili, že tudy se jde do Dračí jeskyně. Chvilku jsme zvažovali, zda se zařadíme do fronty, ale pak jsme nápad zavrhli. Když už jsme se konečně dostali nahoru, přeci zase hned neslezeme dolů. Wawelského draka oželíme.

Pohled na Vislu od vstupu do Dračí jeskyně



Vstup do Dračí jeskyně

Pokračovali jsme tedy mezi opevněním a vysokými budovami, vypadajícími jako pevnost. To, po čem jsme šli, bylo hodně nepříjemné. Ač jsem měla na nohou trekové sandály, cítila jsem přes ně nerovnosti terénu. Vzpoměla jsem si na dlažbu historického centra v Mantově, kterou jsem absolvovala v balerinkách, kde to do chodidel bolelo podstatně víc. Ony ty trekové sandály mají také už nejlepší roky za sebou. Řekla bych, že už mají "notně sjeté gumy". Taky už jsem v nich něco nachodila. Podrážky už jsou skoro hladké a občas se v nich i sklouznu. Nebudu tady dělat reklamu firmě, které jsou produktem, ale kdybych narazila na stejné, nebo podobné, znovu za ně ten nekřest'anský peníz dám. Dražší byly jen boty na horskou turistiku s goretexem a vibramovou podrážkou. Ale noste je v létě …


Zlodějská bašta

Povrch kolem opevnění

Nikdo jiný kromě nás tudy nešel, i to o něčem svědčí

Podle okna lze odhadovat tlouštku zdí

Veliké, menší, nejmenší - opakovaně zmenšované okno

Podél opevnění a zadních částí budov, o kterých jsem až později zjistila, že se jedná o administrativní budovy, bývalý seminář a katedrální muzeum, jsme se dostali ke vchodu do samotného Wawelu. Tyto budovy jsou souhrně nazývány "dolním hradem".

První pozitivum - už vidíme věže

Dovnitř jsme vstoupili bránou , která se jmenuje Wasů. a před níž stojí jezdecká socha. Ocitli jsme se na nádvoří, kde na rozdíl od opevnění, byla spousta návštěvníků.
Už svítilo sluníčko a já si vyfotila sochu papeže Jana Pavla II. stojící před katedrálním muzeem, okolo jehož zadní části jsme přišli.



Senát i lid Krakova obnovil 1827


Jan Pavel II. v protisvětle

Zařadili jsme se do fronty těch, kteří se šli podívat do katedrály. Většina návštěvníků měla jakési vstupenky a my pomalu postupovali po schodech a netušili, zda nebudeme od dvěří vyhozeni. Ne, nebyli. Jen jsme byli upozorněni na to, že se zde nesmí fotit. Opět se ve mně začal probouzet lovec.
Interiér byl úchvatný, ale opravdu přísně hlídaný. Ale přesto jsem nějaké fotografie ulovila. Uvnitř katedrály byla spousta bdělých hlídačů, ale zase mne neuhlídali. Vyfotila jsem jak hlavní oltář, tak i snad nejnavštěvovanější místo chrámu, kterým je hrob sv. Stanislava. Další fotografie vznikly v Kryptě bardů, kde jsem zdaleka nebyla sama, kdo fotil. Nejsou v ní hroby v pravém slova smyslu, jsou tu spíš pomníky slavných polských osobností, jakými byli například Fryderyk Chopin. Jeho hrob jsem před lety navštívila v Paříži, na hřbitové Père Lachaise. Jeho srdce je uloženo ve Varšavě v chrámu Svatého kříže.

Čelo katedrály

Hlavní oltář




Po opuštění krypty jsem se znovu osmělila a udělala další fotografie. Krypta Bardů byla jedinou, volně přístupnou bez vstupenky. Proto jsme se nedostali do spousty prostor.



Hrob Kazimíra Velikého

Hrob královny Jadwigy (Hedvika z Anjou)

Našla jsem tyto stránky, které přiblíží interiér katedrály: http://wawel.malopolska.pl/wawel-3-sb.html

Krakovská katedrála sv. Stanislava a sv. Václava je nejdůležitějším kostelem Polska. Je korunovačním místem i královskou nekropolí.
Zmínila jsem už katedrálu Boleslava I., která byla vybudována po vzniku biskupství i její nástupkyni katedrálu Hermanovskou, která vznikla za vlády knížele Vladislava Hermana. Tato katedrála roku 1305 vyhořela. I přesto v ní došlo roku 1320 k první korunovaci krále Ladislava I. Lokýtka. Po ní bylo rozhodnuto vybudovat karedrálu novou a ta byla v roce 1364 vysvěcena, ale už za vlády Lokýtkova syna Kazimíra Velikého. Jedná se o gotickou trojlodní baziliku s presbytářem, transeptem a ambitem. Žebrovou klenbu podepírají prodloužené pilíře. Katedrála je obklopena třemi věžemi, Zikmundovou s již zmíněným zvonem, Hodinovou, která je o něco vyšší a zdobí jí barokní helma. Třetí je věž Stříbrných zvonů, která je někdy nazývána Vikářská. Katedrálu obklopuje devatenáct kaplí, které vznikly v průběhu let a které stojí za povšimnutí. V hlavní a v postranních lodích jsou umístěny sarkofágy polských králů. Na průsečíku hlavní lodě a transeptu je oltář sv. Stanislava od Giovanniho Trevana a pod zlacenou kupolí je stříbrná rakev držená čtyřmi anděli.


Hlavní vchod do katedrály je mezi dvěma kaplemi, severní dala postavit čtvrtá žena Vladislava Jagellonského Sofie, jižní její syn Kazimír Jagellonczyk. Nad schody visí kosti velryby a nosorožce, protože se věřilo, že uchrání chrám před zlem.

Vyšli jsme z chrámu mezi kaplemi Zikmundovou a Wasů, a vydali se vlevo, tam, kam proudily davy návštěvníků.


Vpravo kaple Wasů

Bok Zikmundovy kaple

Malebné zákoutí ...
... s prošlapaným schodem


Prošli jsme průchodem a ocitli se na renesančním nádvoří hradu, které je velice malebné. Po chůzi kolem strohých zdí jsem si mezi arkádami připadala jako v pohádce. Udělala jsem několik fotografií a všimla si různých front, které čekaly na prohlídky jednotlivých částí muzea. To se rozkládá v 71 místnostech na ploše 7040 m2. Jak jsem se pak později dočetla, nachází se v něm jedna z největších sbírek gobelínů, které byly vytvořeny pro tyto prostory a vznikly díky králi Zikmundovi III., který je nechal vyrobit v nejlepších vlámských tkalcovských dílnách. Chloubou sbírek jsou také královské portréty. V době naší návštěvy sem byla také dočasně přemístěna z opravovaného muzea Czartoryskich Da Vinciho Dáma s hranostajem. Vstupenky do těchto prostor se musí objednávat s dostatečným časovým předstihem, což jsme kvůli rychlému rozhodnutí jet sem, jaksi nezvládli.
Galerie, muzea a další prostory si necháme na další návštěvu.





Zaujala mě zakončení okapů, kterými jsou chrliče v podobě draka. Legenda, která vznikla už v ranném středověku, je stále živá.






Vyšli jsme jižní bránou a ocitli se u Senátorské bašty, kolem které jsme sem vystoupali. Tak tudy ne! Byly tu však veřejné záchodky, čehož jsme využili. Vrátili jsme se zpátky na hradní nádvoří a v prostoru brány, kterou jsme přišli, jsme objevili obchůdek se suvenýry. Koupila jsem si obrazového průvodce Krakovem a světe, div se, byl v české verzi. Bylo to první místo na naší pouti městěm, kdy jsme objevili něco v češtině.

Návrat na nádvoří


Neobvyklý tvar střechy


Zdobný oblouk průchodu ke katedrále

Odtud jsme se vydali na volné prostranství před katedrálou, která byla nádherně osvětlená sluncem. Moje srdce fotografa zaplesalo, protože konečně budu mít barevné fotky. Na travnatých plochách mezi spoustou květin byly k vidění pozůstatky původních románských staveb na Wawelu.





Východ k Bernardinské bráně

Všimla jsem si restaurace.
"Jdeme se najíst!"
"Neblbni Ájo, tady to bude drahé."
Nedala jsem se odradit a muž se loudal za mnou. Snídani jsme sice měli v hotelu vydatnou, ale toasty, které jsme snědli v profesorské zahradě Collegia Maus, nebyly tím nejlepším obědem. Muž sice cestou chroupal nějaké sušenky, ale chtělo by to pořádné jídlo. Sedli jsme si k volnému stolku s výhledem na katedrálu, objednali si u obsluhy a dali tak odpočinout už unaveným nohám. Chůze po městské dlažbě a pak po těch křivých kamenech kolem opevnění Wawelu, byla znát. Ale ani jeden z nás tomu druhému nepřiznal, že ho bolí nohy. Ochutnali jsme i místní pivo Tyskie. Nejsem znalec piva, ale chutnalo mi.

Foceno z restaurace


Válec vzadu není věž, ale odpadkový koš

Pod deštníky vlevo vzadu jsme před chvílí seděli


Po obědo-večeři jsme se vrátili směrem ke katedrále a bránou Wasů, kterou jsme sem vstoupili, jsme vyšli ven. Chvilku jsme zvažovali, že dolů půjdeme přes Dračí jeskyni, ale mně se nechtělo znovu absolvovat cestu po šutrech. Až doma, při psaní tohoto článku jsem zjistila, kolik zbytečných a bolavých kroků jsme od vchodu do jeskyně udělali a kolika možnými zkratkami jsme mohli jít. To, co nám chybělo byla mapa Wawelu.


17:00 katedrála se zavírá

Vydali jsme se na druhou stranu směrem dolů. Fotila jsem si věže kaderály, jezdeckou sochu Tadeusze Kościuszka a stěnu se jmény dárců, kteří přispěli na výstavbu a obnovu Wawelu.






Na druhé straně se nám nabízel hezký pohled na Staré Město a na budovu Teologického semináře.


Před seminářem stálo vozítko, jaké nám nabízel Jerzy


Doubledecker, jako v Londýně

Kaponiéra

Naše bloudítko

Došli jsme téměř k informační tabuli, odkud jsme vyšli a na které byly směrníky - jeden vpravo, druhý vlevo.
Pohledem na mapu jsem dospěla k poznání, že kdybychom se vydali vpravo, naše cesta do Královského hradu by byla osmkrát až devětkrát kratší. Na druhou stranu bychom se ochudili o pohled na Vislu, neviděli bychom obranné bašty, ani vstup do Dračí jeskyně.
Chvíli jsme váhali, zda už se vrátit, nebo se jít podívat ještě kus dál.

O tom, jak jsme se rozhodli, se dočtete v dalším pokračování.

Krakov - 4. část

2. února 2017 v 22:22 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části


Den druhý - 3. díl

V předchozím díle jsme skončili na Hlavním rynku, u kostelíka sv. Vojtěcha.
Naše další cesta pokračovala dál ulicí Grodzka, podobně jako před tím. Chvíli pod deštníkem, chvíli bez něj.

Grodzka

Cítila jsem se tam jako doma, protože Krakov připomíná Prahu a navíc se tu lze bez problémů domluvit. Naše jazyky jsou si podobné, i když rozdíly se také najdou. Mezi výklady obchodů a různými názvy restaurací mě pobavilo Chlopskie Jadlo. Přemýšlela jsem, zda tam také chodí ženy.


Došli jsme na jakýsi předěl Starého Města a tím jsou tramvajové koleje, které ho protínají na jedné straně na Náměstí Všech svatých a na druhé na Dominikánském náměstí.

Dům na rohu Grodzké a Dominikánského námětí, kterému se říká Antoni Suski

Vydali jsme se nejprve vlevo, abychom si prohlédli Dominikánský kostel a klášter sv. Trojice.
V kostele byla mše, což mě nepřekvapilo. Co mě ale překvapilo, byl mladý muž, vypadající jako bankéř, nebo vysoký úředník, který klečel ve vchodu. Abychom mohli projít, lezl po kolenou v evidentně drahém obleku. Později jsem ho ještě zaregistrovala na tramvajové zastávce a zjistila, že jeho oblek naštěstí nedoznal žádné újmy.


Gotický portál v zádveří

Detail vnitřních dveří

Jak už jsem se zmínila, uvnitř kostela jsem nefotila kvůli mši. Abych vás však neošidila o jeho interiér, našla jsem na internetu tyto dvě fotografie:

Hlavní lod', autor fotografie Jan Mehlich
Zdroj: INTERNET

Varhany, autorka fotografie Jennifer Boyer
Zdroj: INTERNET

Dominikáni přišli do Krakova v roce 1221 z Bologni na pozvání tehdejšího biskupa Iwa Odrowaze, který jim předal románský kostel sv. Trojice, který byl pravděpodobně nejstarším farním krakovským kostelem. Po tatarském vpádu a zničení původního kostela v roce 1241 začala výstavba nového kostela a kláštera. Původně trojlodní halový kostel byl na přelomu 14. a 15. století přeměněn na baziliku. Po požáru v roce 1426 byla zvýšena hlavní lod' a současně byly přidány stupňovité vrcholy zdobící fasádu. V roce 1850 byl kostel při tragickém požáru velmi poškozen, shořel jeho interiér a sesypal se téměř celý strop.
Ve 2. polovině 19. století byl opraven a novogoticky přestavěn. Patří mezi největší krakovské baziliky.

Pohled od Dominikánského kostela sv. Trojice

Od Dominikánského kostela jsme se vrátili na Grodzkou ulici, přešli jí a šli se podívat do Františkánského kostela. Cestou jsme minuli pomník Józefa Dietla, který býval profesorem a rektorem na Jagellonské univerzitě a později starostou Krakova. Zasloužil se o modernizaci města a o provedení regulace Visly.
Kousek od pomníku parkovalo červené Ferrari. Kabriolet skrápěly dešt'ové kapky. Majitel po nastoupení asi poněkud provlhne.

Pomník Józefa Dietla

Vzadu už je vidět Františkánský kostel

Cestou ke vchodu do kostela, jehož celé jméno je Kostel sv. Františka z Assisi, jsem si na druhé straně ulice, téměř v poklusu, vyfotila budovu Biskupského paláce, v jejímž okně byl velký obraz papeže Jana Pavla II. Jedná se o slavné "papežské okno", na které najdete upozornění ve všech průvodcích tímto krásným městem.

Papežské okno

Z tohoto okna papež zdravil věřící při svých návštěvách Krakova. Budova Biskupského paláce pochází ze 14. století. V 17. století byla přestavěna v raně barokním slohu a z této doby pochází i hlavní portál. Původní bohatě zdobené interiéry byly poškozeny požárem v roce 1850. Bydlel zde i pracoval kardinál Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.

Déšt' mohutněl a my posledních několik kroků ke kostelu dobíhali. Jediné krátké zastavení mi dovolilo udělat poněkud nevydařenou fotku. Průčelí kostela je svými stupňovitými vrcholy trochu podobné kostelu dominikánskému.


První, co nás uchvátilo, byly vitráže. V kostele bylo šero. Asi tam bývá pokaždé, ale kvůli dešti bylo intenzivnější.
Až při psaní tohoto článku jsem se dočetla, že tento kostel je vhodné navšívit za slunečného dne, kdy vynikne krása vitráží.


Původní, ranně gotický kostel měl pravděpodobně tvar řeckého rovnoramenného kříže. Nechal ho založit kníže Boleslav V. Stydlivý, poslední představitel malopolské linie Piastovců, v roce 1237, kdy do Krakova přišli Františkáni z Prahy. Stavba kostela byla dokončena roku 1269. Boleslav V. si přál být v tomto kostele pochován a po jeho smrti v roce 1279 se tak skutečně stalo.
Práce na kostele však pokračovaly dále.
15.února 1385 tu byl pokřtěn litevský velkokníže a budoucí polský i český král Vladislav II. Jagellonský. V polovině 15. stol. byl chrám rozšířen o větší loď a presbyterium. Byla také přistavěna kaple Umučení Páně. Během švédského nájezdu v roce 1655 kostel vyhořel a byl od základů znovu přebudován, tentokrát v barokním slohu.
Při katastrofálním požáru Krakova v roce 1850 shořel celý jeho interiér. Obnova interiéru v novogotickém slohu a konzervační práce trvaly až do roku 1912. Mezi roky 1897 - 1905 vytvořil Stanislav Wyspiański jedinečné secesní vitráže. Nejen na ně, ale i na interiér se můžete podívat tady: http://www.franciszkanska.pl/panorama/kosciol_sw_franciszka_transept.html

Přilehlý klášter s budovami kolem dvou nádvoří byl postaven v první polovině 15. stol. V gotickém ambitu s vchodem z Náměstí Všech svatých se dochovaly fragmenty polychromii z 15. století. Za pozornost stojí cenné gotické fresky. Je tu k vidění také galerie třiceti portrétů krakovských biskupů - od poloviny 15. do konce 18. století. Jsou zde také náhrobní desky a epitafy umístěné na stěnách.



Blahoslavená Salomea, sestra Boleslava V. Stydlivého

Moje fotky jsou ponuré, stejně tak bylo ponuré i počasí, které panovalo. Proto připojuji fotografie, jako důkaz toho, že Františkánský kostel je barevný.

Vitráž Bůh otec Stanislva Wyspiańského, autor fotografie Jan Mehlich
Zdroj: INTERNET

Hlavní lodˇ, autor fotografie Zygmunt Put
Zdroj: INTERNET

Kaple Matky Boží bolestné, autor fotografie Zygmunt Put
Zdroj: IMTERNET

Kostel jsme prošli a pak dveřmi uprostřed, které byly pootevřené, jsme se dostali do klášterních ambitů. Zažívali jsme zvláštní pocit, že jsme vlezli někam, kam se nesmí. Trval však jen chvíli a to do té doby, než vchodem na boku vstoupili do ambitů další lidé.




Ambity jsme prošli a pak zkusili boční vchod. K našemu překvapení jsme se octli na náměstí u sochy Józefa Dietla.
Lilo jako z konve.

Tento pohled se nám naskytl z místa, kterým jsme vyšli ...

... a které je vchodem do klášteních ambitů

Kousek od kláštera stála nová budova a my si všimli, že je na ní cedule, upozorňující na informační centrum. Muž šel dovnitř a já, trochu chráněná před intenzivním deštěm stříškou nad vchodem a samozřejmě deštníkem, jsem si fotila protější budovu. Je to Palác Wielopolskich, sídlo Úřadu města Krakova, soudu a dalších institucí.



Palác Wielopolskich

Muž se dlouho nevracel, proto jsem vešla dovnitř. Byla tu spousta lidí, kteří se tu skrývali před deštěm. Požádali jsme o nějaké informační materiály a mimo jiné jsme "vyfasovali" mapu historického centra. Mapy, ty mám moc ráda.
Budova byla průchozí. Chvilku jsme se ještě zdrželi, ale déšt' neustával. Přeci nebudeme trávit den skrytí pod střechou. Odhodlaně jsme vyšli do deště druhou stranou, než tou, kterou jsme vstoupili.
Ocitli jsme se zpět na Grodzke ulici.
V dešti jsme pokračovali stále směrem k Wavelu a na levé straně si všimli dalšího kostela.
Vydali jsme se tedy Poselskou ulicí a prohlédli si kostel sv. Josefa.

Kostel sv. Josefa

Interiér kostela sv. Josefa

Strop klášterní kaple

Barokní kostel byl postaven v letech 1694 - 1703 v místě zbouraného paláce Teczyńskich za finanční podpory sandoměřského guvernéra Michaela Warszického. Jedná se o jednolodní stavbu s přilehlou klášterní kaplí. Stejně jako mnoho dalších budov byl poškozen požárem v roce 1850, ale na rozdíl od ostatních se zachovala část jeho interiéru, zejména slavný obraz Josef s Kristem dítětem, který vznikl v Itálii v první polovině 17. století a který je na hlavním oltáři. Od roku 2006 probíhala generální oprava
Ženský klášter v jeho sousedství byl založen už v roce 1646.

Cestou zprátky na Grodzkou jsme šli okolo věhlasné restaurace Corleone. Podívala jsem se na muže a pak se ho zeptala, zda už náhodou nemá hlad. Občas dokáže, co se jídla týče, být docela protivný. K mému údivu mi sdělil, že nemá a když se podíval na vývěsku před restaurací, prý kdyby hlad měl, tak by ho přešel. Ale někde bychom se najíst měli.
No nic, počkám, až se manželův hlad dostaví.


Vraceli jsme se znovu na Grodzkou a všimli si, že vozítka pro turisty, která nám nabízel Jerzy, jsou obalená ze všech stran igelitovými plachtami, aby byli cestující v suchu. Vypadalo to jako pojízdné pařníky. Aby bylo vidět, nesmělo by se v nich dýchat. Muž to komentoval neslušným výrazem: "Vidíš to, kdybychom se nechali zlákat, stejně by jsme viděli h...o". Dala jsem mu za pravdu.

Po levé straně jsme viděli věže kostela sv. Ondřeje a když jsme se přiblížili, všimli jsme si, že před ním, tak trochu "utopený" je další kostel.

Kostel sv. Ondřeje a vlevo, kousek před ním sochy, dvanácti apoštolů

Zde už je vidět část kostela sv. Petra a Pavla

Kostel svatých apoštolů Petra a Pavla je prvním chrámem vybudovaným v barokním slohu v Polsku. Byl postaven mezi roky 1597 - 1619 za vlády krále Zikmunda III. Wasy pro jeziutský řád. Král na jeho vybudování dokonce věnoval potřebné prostředky. K jeho vysvěcení došlo až v roce 1653, protože stavba neprobíhala hladce. Teprve až třetímu architektovi se podařilo zastřešit kostel kopulí a vytvořit impozantní fasádu osázenou dolomitovými bloky. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 se kostel dostal do správy Jagellonské univerzity. Od roku 1786 v něm sídlil řád Cisterciáků. V roce 1832 se stal farním kostelem.


Interiér kostela je monumentální. V půlkruhově uzavřeném presbytáři je na oltáři obraz znázorňující předání klíčů sv. Petrovi. Autorem štukové výzdoby klenby je Giovanni Battista Falconi.
Jako zajímavost mohu ještě uvést, že v tomto kostele se nachází nejdelší Focaultovo kyvadlo na území Polska. Jeho délka je 46,5 metru a každý čtvrtek je kyvadlo uváděno do pohybu, znázorňujícího pohyb Země kolem své osy.
My tam byli bohužel v úterý.







Při focení v interiéru jsem si všimla, že to, co fotím, je rozmazané. Dívám se totiž do hledáčku, na displej fotím minimálně. Ubrousky na optiku jsem neměla, vyndala jsem z tašky na fot'ák čistý kapesník a vyleštila objektiv. Asi špatně, došlo mi u další fotky. Znovu jsem leštila a se stejným výsledkem. Asi se mi do fot'áku dostala voda při dešti. A to jsem se ho snažila při chůzi otáčet tak, aby byl objektivem dolů. Ted' už s tím nic nenadělám. Vyšli jsme ven před kostel. Pršelo už méně.

Průčelí kostela trochu narušovalo lešení

Zde ještě jednou v detailu


Oplocení před kostelem se sochami dvanácti apoštolů pochází z roku 1722.
V těsném sousedství kostela se nachází Collegium Broscianum. Tyto budovy byly postaveny téměř souběžně s kostelem a sloužily jako kolegium. Dnes se tu místo jezuitských kleriků vzdělávají studenti Jagellonské univerzity.

Na malém náměstí Sv. Máří Magdaleny, naproti kostelu, stojí pomník Piotra Skargy, teologa, písaře, kazatele a zpovědníka krále Zikmunda III. Wasy, díky jehož přímluvám král věnoval prostředky na výstavbu kostela. Hrob tohoto jezuity je v kryptě kostela.

Pomník Piotra Skargy

Kostel jsme obešli i z boku a kromě jiného nás zaujaly zajímavě tvarované keře.



Kromě netradičně tvarovaných keřů si můžete povšimnout i děr po lešení, v nichž jsou volné cihly

V pravdě i v lásce

Collegium Juridicum, patří k nejstarším univerzitním budovám

V místech, kde se náměstí Sv. Máří Magdaleny spojuje s ulicemi Grodzkou a Kanovnickou bývalo v ranném středověku centrum osady "Okól u Wawelu". Dominantou a nejdůležitější stavbou byl kostel, kterému se říkalo "Dolní zámek". Tím "horním" byl nedaleký Wawel.


Kostel sv. Ondřeje je nejlépe dochovanou památkou románské architektury.
Je to trojlodní bazilika s krátkým transeptem a polokruhovým presbytářem. Byl postaven v letech 1079 - 1098. Masivní stavba z tesaného kamene sloužila nejen k církevním účelům, ale poskytovala také bezpečné útočiště obyvatelům osady při tatarských nájezdech. Na přelomu 12. a 13. století byl rozšířen a z tohoto období pocházejí pravděpodobně dvě osmiboké věže s typickými románskými dvojitými arkádovými okny. V roce 1316 převzal chrám řád klarisek, pro které byl později přistavěn klášter na jižní straně. Z tohoto období pochází gotické oratorium, dnešní sakristie.
Roku 1639 byly na věže přidány barokní helmy, které působí kontrastně ke strohé románské fasádě. Po roce 1700 došlo k přestavbě interiéru v barokním slohu, který byl vyzdoben bohatou štukaturou.
V ten moment mě zamrzelo, že je opravdu ošklivé počasí, protože kostel je jedinečný a navíc fotogenický.






Takto jsem jeho interiér vyfotila já ...

...a takto profesionál. Autorem fotografie je Zygmunt Put
Zdroj: INTERNET


Kostel je jako pevnost

Klášter klarisek

Je skoro po dešti a vyjely znovu kočáry

Pokračovali jsme po Grodzke a kousek za klášterem klarisek jsme objevili další kostel.
Oproti dvěma předchozím vypadal skromně.


Kostel sv. Martina byl postaven mezi roky 1637 - 1640 v ranně barokním slohu pro řád bosých karmelitánek. Vysvěcen byl v roce 1644. Na jeho místě původně stával románský kostel z 12. století. Důkazem středověkého původu stavby je jeho šikmá poloha, s presbytářem směřujícím ve směru Kristova hrobu.



Interiér oproti jiným kostelům je skromnější, odpovídá kánonu karmelitského řádu. Bílá štukatura působí něžným dojmem. Oltář zdobí obraz Ježíše utišujícího bouři a nad ním visí krucifix z původního kostela.
Nyní slouží evangelicko-augspurské církvi.

Další stavbou až na samém konci Grodzké a kterou jsme téměř přehlédli, protože se před námi otevřel pohled na Wawel, je gotický kostelík sv. Jiljí.



Byl postaven na začátku 14. století. Interiér byl zbarokizován a v portálu uzavřeného presbytáře jsou umístěny dvě gotické sochy, které vznikly kolem roku 1470. Zajímavé jsou i mramorové portály, které jsou sestaveny z prvků, pocházejících z pozdně renesančního náhrobku sv. Jakuba z dominikánského kostela.

Už jen pár kroků a před námi se objevil cíl naší cesty, kterým bylo Wawelské návrší.


Ale o něm, až v dalším pokračování.