. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Krakov - 6. část

13. února 2017 v 15:58 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozího dílu




Den druhý - 5. díl

Pod hradbami Wawelu jsme váhali opravdu jen chvilku.
Půjdeme, kam nás nohy ponesou.
Možná by bylo lepší, kam nás donesou a myslet přitom i na to, že se nějak musíme dostat zpátky k tramvaji.
Ale na druhou stranu, jsme oba zvyklí chodit.

Mohutný kostel, který byl vidět při stoupání k Sandoměřské baště mě lákal, takže místo toho, abychom se z našeho plánovaného cíle, kterým byl Wawel, vrátili zpátky, vydali jsme se za dalšími objevy.

Stradom bývala středověkou a obchodní osadou na úpatí Wawelu, ležící u bývalé obchodní cesty z Krakova do Kaziměře, která byla samostatným městem.
Nyní je Stradom městskou částí v jejíž zástavbě se nacházejí dva klášterní komplexy. Tím prvním je Bernardinský kostel, ten, který jsme viděli při našem stoupání na Wawel.


Původní kostel sv. Bernadina ze Sieny, jak zní celý jeho název, byl spolu s klášterem založen v roce 1453 italským misionářem sv. Giovannim Capistranem. Byl vybudován v pozdně gotickém slohu pro Řád menších bratří Bernardinů. V letech 1645 - 1647 byl po švédských útocích zničen. Jeho současná pozdně barokní podoba vznikla mezi lety 1659 - 1680. Jedná se o baziliku se třemi uličkami a s příčnou lodí. Zvláštností je to, že její kopule je zanořena do střechy. Klenbu hlavní lodě a presbytáře pokrývá štuková výzdoba. Hlavní oltář, a k němu kompozičně připojené čtyři oltáře, doplňují barokní dřevořezby vyrobené v letech 1758 - 1766. Obrazy jsou dílem Františka Lekszyckého, mnicha z bernardinského kláštera, který se nechal inspirovat obrazy a skicami Petera Paula Rubense a Anthonyho van Dycka.



Kostel mě uchvátil, patřil mezi nejbohatěji vyzdobené chrámy, které jsme navštívili. Mohutné zlacené sloupy mě až oslňovaly.
Na rozdíl od kostelů na Královské cestě tu téměř nikdo nebyl.

Tento pohled se otevře návštěvníkovi při vstupu do kostela. Mně ohromil

Kopule


Sloupy z růžového mramoru

Hlavní oltář



Nádherné varhany

Nad vchodem byla fotografie papeže Františka, připravená už na Světové dny mládeže

Odtud jsme pokračovali dál po Stradomské ulici a pokračovali do Kaziměře, abychom viděli nějaké synagogy, které v této čtvrti jsou a za kterými sem míří i turisté z centra.

Na druhé straně jsme zaregistrovali portál dalšího kostela. Počkali jsme, až přejedou auta a tramvaj a přešli na druhou stranu.


Misionářský kostel Obrácení sv. Pavla působí na první pohled skromným dojmem, nebot' je z něj vidět jen přední část. Je obklopen okolní zástavbou.
Podle odborníků je však skvělým příkladem architektury pozdně barokního slohu, navazujícím na římské vzory Gian Lorenza Berniniho (mimo jiné autora Sloupové kolonády na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu) a Francesca Borrominiho. Kostel, který má charakteristické půlkruhové sloupoví, postavil v letech 1719 - 1728 architekt Casper Bažanka. Interiér je zvětšen originálním sytémem zrcadel ve zdech. Tato zrcadla slouží také jako osvětleni interiéru. Oltář zdobí obraz Obrácení sv. Pavla, který vznikl v roce 1756 a je dílem Tadeusze Kuntze.
Kostel už byl bohužel zavřený, takže jsme mohli pouze nahlédnout dovnitř skrz mříže. Z domova jsme na to poměrně zvyklí.

Takto jsem intér vyfotila já...

... a takto profesionál. Autor fotografie je Zygmunt Put
Zdroj: INTERNET

Zrcadla je možné vidět ve výšce lustru na obou stranách oltáře

Trochu mě mrzelo, že nebylo vidět na oltář. Ani později doma jsem nenašla žádnou jeho fotografii a tak nemohla porovnat, zda se autor nechal inspirovat Caravaggiem, jehož obraz se stejným názvem je k vidění v jedné z bočních kaplí římské baziliky Santa Maria del Popolo.

Od kostela jsme pokračovali stále stejným směrem a hledali nějaké upozornění, či směrníky, podle nichž bychom došli do židovské části Kaziměře.
Kaziměř bývala samostatným městem, které založil Kazimír III. Veliký v roce 1335. Město hned od počátku dostalo od krále privilegia, díky nimž se rozvíjelo a velice záhy mělo svou radnici a dva velké kostely. Bylo obehnáno hradbami a bylo téměř tak velké, jako Krakov. Koncem 14. století se stalo druhým nejdůležitějším městem v zemi. Do města, které bylo původně křest'anské, se začali koncem 15. století přistěhovávat židé, kteří byli po roce 1494 vykázáni z Krakova. Docházelo tu ke střetu kultur a proto byla pro židovské obyvatelstvo vyhrazena část města a od křest'anské oddělena zdí. Po ztrátě Polské suverenity připojili Rakušané roku 1800 Kaziměř ke Krakovu, hradby a brány byly zbourány.
Židovské město se rychle rozvíjelo, stalo se útočištěm těch, kteří prchali před perzekucí z celé Evropy a stalo se nejvýznamnějším židovským centrem v Polsku. Za druhé světové války bylo odtud deportováno šedesátpět tisíc židovských obyvatel. Přežili jen tři tisíce.
Kaziměř upadala, stala se téměř zapomenutou a chudinskou čtvrtí Krakova.
Ke změně došlo roku 1993, kdy tu natočil Steven Spielberg Schindlerův seznam.
Dnes Kaziměř patří mezi nejzajímavější části Krakova.

Šli jsme stále dál, hledali a nenacházeli.


Došli jsme k budově bývalé Kaziměřské radnice, ve které sídlí Etnografické muzeum.
Budova radnice byla postavena už koncem 14. století a byla několikrát přestavována. Impozantní věž pochází ze 16. století. Chvilku jsme před ní postáli a zvažovali, kudy se dát.
Rovně od ní jsme si všimli dalšího z kostelů. Jít k němu by znamenalo znovu se vzdálit od našeho původního cíle.

Kostel sv. Trojice řádu Bonifratrů

Ještě jeden pohled na bývalou radnici z druhé strany ulice

Průhledem mezi ulicemi se objevil další kostel, byla jím bazilika Božího těla

Tentokrát jsme se vydali do prava a po několika málo krocích uviděli obrovskou gotickou stavbu kostela sv. Kateřiny.
Mám gotiku ráda a kdybych si někdy měla vybrat ten nejoblíbenější sloh, byla by to určitě gotika.


Kostel dal postavit roku 1343 král Kazimír Veliký. Svěřil jej řádu augustiniánů, který jej má v péči dodnes. Gotická bazilika, která patří k největším krakovským kostelům, a která si zachovala své původní gotické proporce, nebyla nikdy úplně dokončena. Říkalo se, že byla prokleta kaziměřským biskupem, kvůli rozpustilému životu krále Kazimíra. Konflikt biskupa a krále měl však hlubší kořeny. Týkaly se vztahů mezi mocí světskou a mocí církevní. Až poselství k papeži Klementovi VI. v roce 1350 mělo za následek sejmutí kletby, ale za podmínky vybudování dalších kostelů. Biskupova kletba v podstatě posloužila nejen krakovské, ale i polské architektuře.
Každopádně kostel sv. Kateřiny navždy zůstal bez plánovaných věží.
Zpočátku probíhala výstavba rychle a bez potíží. Roku 1443 došlo k zemětřesení, při kterém se zřítila klenba presbytáře. K jiným škodám nedošlo, proto podezření padlo na nekvalitní práci zedníků. Tato katastrofa rozpoutala sled dalších špatných událostí. V roce 1505 už kostel znovu stál, ale následovaly další pohromy. Ničivá povodeň v roce 1534 a pak požár roku 1556. V době švédského vpádu byla v chrámu a klášteře zřízena polní nemocnice, sklad střeliva a stáje.
I když na území Polska je zemětřesení velmi vzácné, došlo roku 1786 k dalšímu. Jediné škody utrpěl pouze kostel sv. Kateřiny. Později byl zabrán rakouskými úřady a vznikl z něj vojenský sklad. Oslabená klenba lodi se roku 1826 zřítila a hrozilo zbourání celého kostela. Augustiniánům se však podařilo získat prostředky na jeho opravu, která začala v polovině 19. století a s přestávkami trvá dodnes.


Kostel byl bohužel uzavřen, je pro návštěvníky otevřen pouze do 16 hodiny.
Ale abych vás neochudila o jeho interiér, který má skromnou výzdobu, alespoň fotografie barokního oltáře:

Zdroj: INTERNET, autor fotografie, který publikuje pod jménem Cancre

Na severní straně ke kostelu přiléhá augustiniánský klášter. V jeho prostorách je možné spatřit poměrně dobře zachovalé gotické nástěnné malby, což je velká rarita, kapli s podobou Panny Marie Útěšné, také namalovanou na stěně a barokní kapli blahoslaveného Izajáše Bonera.
Vešli jsme tedy do kláštera, i když jsme tak trochu váhali.
Nikde žádné upozornění, žádné označení. Jen otevřené dveře někam.
Zkusili jsme vejít s tím, že nás maximálně někdo vyhodí. Nevyhodil a my si prošli klášterními ambity.

Vchod do kláštera



Kaple blahoslaveného Izajáše Bonera

Kaple Panny Marie Útěšné, údajně nejvzácnější památka v klášteře

I tady, podobně jako v téměř všech kostelech, jsme narazili na stopy papeže Jana Pavla II.

Vitrážové okno s Izajášem Bonerem




Skrz okno prosvítala silueta kostela


Gotická budova kostela nás zaujala svou mohutností, zašli jsme proto do boční ulice, která se jmenuje Paulinská a přes klášterní zed' jsem se snažila udělat záběry této mohutné stavby.

I když je tady z kostela vidět jen část, fotku sem dávám z jiného důvodu.
Povšimněte si části zdi z lámaného kamene.
Pochází z původního městského opevnění Kaziměře

Nedaleko, směrem k Visle, stál další kostel. Rozhodli jsme se, že se do něj zajdeme také ještě podívat.
Došli jsme až na nábřeží Visly, ale vstup do kostela tady nebyl. Jen zed', která se táhla bez přerušení od kostela sv. Kateřiny.

Z tohoto pohledu to vypadá spíš jako zámek.
Není, je to klášter řádu Paulínů,
který přiléhá je kostelu sv. Michaaela Archanděla a sv. Stanislava.
Bývá názýván "Na Skalce"

Fotlila jsem si bílý kostel přes zed', když se začaly otevírat vrata ve zdi vedle kostela. Pán, který otevíral vrata a vyjížděl autem na silnici, po které jsme přišli, se na nás díval dost podivně.
Asi se v těchto místech zvídaví turisté moc neobjevují.
Kromě vrat, která se za chvilku zavřela, tu opět žádný vchod nebyl.


Sedli jsme si na lavičku u Visly a dělali společnost několika důchodcům sedícím opodál. Dva hráli šachy, ostatní mlčky přihlíželi.
Bylo nám v ten moment krásně, ulevovali jsme bolavým nohám.
"Měli bychom se asi vrátit", pronesl muž a já, ač nerada, jsem souhlasila.
Idylka na lavičce skončila.
Obešli jsme kostel, já si udělala několik fotek přes zed' a nejprve pěšinou a pak ulicí z jeho druhé strany, která se jmenuje Piekarska, jsme se vydali se zpátky na hlavní, odkud jsme přišli. Ani z této strany však nebyl do kostela přístup.
Zed', která se táhla už od sv. Kateřiny pokračovala dál. Přes ní byly vidět i věžičky na čele kostela, ale vstup opravdu žádný. Pak končila zed', nahradil jí plot a za ním stál dům. Nikde ani náznak cestičky ke kostelu.


Z nábřeží byly vidět věže Wawelské katedrály



Stále za zdí

Abych ukázala, jak se kostel krásný i ze strany, kde je do něj přístup, podívejte se na toto foto:

Zdroj: INTERNET, autorka fotografie Anna w-s.

Cesta po městské dlažbě se stávala už dost nepříjemnou, protože jsme šli dlouhou ulicí, kde lautr nic nebylo. Kaziměřská radnice už byla na dohled. Vraceli jsme se Augustiniánskou ulicí zpět, směrem k Wawelu a při přecházení ulice, ze které jsem fotila baziliku Božího těla, jsme se podívali vlevo a objevili v dálce přístup do kostela Na Skalce.
Byla to taková malá zrada. Tři ulice vedly směrem k Visle a jen ta prostřední končila u kostela. Zbylé dvě pokračovaly pěšinkou až k nábřeží. Připadala jsem si jako naprostý pitomec. Kdybych se podívala při focení i na druhou stranu, ušetřili bychom si spousty zbytečných kroků. Oslněna gotickou nádherou sv. Kateřiny jsem se ale jinam nedívala.
A taky mi došlo, proč se na nás místní obyvatelé této části Krakova, tak trochu připomínající Karlín, nebo Žižkov, dívali s nedůvěrou.
Protože jen totální pitomec chodí kolem a netrefí se na tu správnou cestu.
Na druhou stranu, u té Visly bylo krásně.
"Půjdeme tam?" Hned, jak jsem otázku položila, viděla jsem manželův vyděšený výraz.
"Vždyt' jsme tam skoro byli, podívej se, jak je to daleko."
Zase tak daleko mi to nepřipadalo, ale už jsem opravdu cítila, že mně bolí nohy. A to nás čeká ještě pěkný kus cesty zpátky k tramvaji.
Dívala jsem se do plánku městské dopravy, který jsem si stáhla doma z internetu a hledala spojení ze Stradomské, kudy jezdí tramvaje. Nic jsem nevymyslela, ze žádné z těch, které tudy jezdí, se nedá přestoupit na tramvaje, které jezdí tam, kde je náš hotel. Nejbližší místo, odkud jede tramvaj, ze které můžeme přestoupit, je stanice Grodzka u Dominikánského kostela. Když jsem to řekla manželovi, posmutněl.
"Půjč mi prosímtě ten papír."
A zatímco hledal to, co já nenašla, fotila jsem si opět kostel sv. Kateřiny a i Paulinský kostel Na Skalce z dálky.

Bok kostela s kruchtou

Můstek propojující kostel a dům sester augustiniánek

Vzadu kostel Na Skalce, vlevo dům, ve kterém žijí sestry augustiniánky

Detail kruchty

Věže kostela Na Skalce

Sestry augustiniánky pěstují růže

Gotická okna ve staré zdi

Tak v Kaziměři jsme moc neuspěli. Dalo by se říci, že jsme tak trochu bloudili. Nebo chodili v kruhu.
Při hledání židovského města jsme také neuspěli.
Až později při prohlížení mapy jsme zjistili, že jsme se u radnice měli dát na opačnou stranu.
A byli jsme takový kousek od cíle.
Původně byl náš plán dojít na Wawel.
To, co jsme nachodili po Stradomi, Kaziměři a ráno po Kleparzi, bylo nad plán.

Vraceli jsme se kolem kostela sv. Kateřiny po Augustinianské, přešli Dietlovské planty a vrátili se na Stradomskou. Když se vrátím k nezvyklému slovu "planty", jsou jím souhrně nazývány zelené plochy parků.
V protisvětle jsem si ještě jednou vyfotila Wawel a po Grodzké jsme se vraceli stejným směrem, kterým jsme přišli. Udělala jsem si několik fotek kostela sv. Ondřeje a kostela sv. Petra a Pavla, které měly ve slunci, které už bylo hodně nízko nad obzorem, úplně jinou barvu než za deště.



Pak jsme se odměnili. Neodolali jsme nabídce cukrárny, která inzerovala, že si veškeré zmrzliny dělá sama. Výběr byl obrovský. Dala jsem si malinovou a jahodovou, muž si dal borůvkovou a čokoládovou. Sedli jsme si ke stolku a relaxovali. Vzájemně jsme si ochutnali zmrzliny a konstatovali, že jsou opravdu vynikající. A to jsme zmlsaní vynikajícími zmrzlinami z Itálie. Tyhle byly srovnatelné.
Znovu jsem vytáhla plánek městské dopravy a ukázala sedícímu manželovi, že na zastávku je to opravdu jen už pár kroků a když pojedeme tři stanice a pak přestoupíme, přijedeme na dolní zastávku pod hotel.
"Jo, a zase budeme šlapat do kopce. Jako by to ráno nestačilo."
"Dobře, ale to musíme dojít tedy až zase na Basztowou."
Asi už ho ty nohy bolely stejně jako mně, ale přiznat to nechtěl. Já si taky nestěžovala.

Došli jsme na Hlavní rynek a na chvilku se zastavili před Mariánským kostelem a dívali se na krakovského draka. Různých pouličních představení se tu konalo více, z několika míst zněla hudba. Nikdo už nikam nespěchal. Lidé posedávali na lavičkách, nebo jen na dlažbě a poslouchali hudbu různých žánrů.

Pohoda na Hlavním rynku

Podvečerní Mariánský kostel


Ve Florianské hrála parta mladých lidí. Zůstali jsme chvilku stát a zaposlouchali se. Atmosféra večerního centra nám připomínala pobyt v Londýně, kdy jsme trávili večery na Covent Garden, kousek od "hereckého" kostela sv. Pavla, postáváním či posedáváním na dlažbě a poslechem hudby. Už je to pár let.


Prošli jsme Florianskou, vyšli stejnojmennou bránou a kolem Barbakanu se vraceli na Basztowu ulici na tramvaj.

Florianská brána

Venkovní galerie na Pijarské

Patron Krakova - sv. Florian

Nohy opravdu bolely a začaly se ozývat trochu i záda. Podle jízdního řádu nám tramvaj měla jet za 4 minuty.
"Nechceš napít Ájo?"
"My ještě máme nějaké pití?"
Muž mi podal lahev s pitím a já se lačně napila. Když jsem chtěla zavřít lahev, upadl mi špunt.
Vypadalo to směšně a já se ted' při psaní usmívám, ale já nebyla schopná se ohnout a ten špunt zvednout ze země. I muž byl nějaký ztuhlý. Nakonec jsme špunt ulovili a nastoupili do přijíždějící tramvaje. Jaké štěstí, my si sedli. Natáhla jsem si nohy a relaxovala. Všimla jsem si, že automaty na lístky jsou i v tramvajích, ráno jsem to nezaregistrovala, protože jsme seděli vzadu.
Vystoupili jsme na naší zastávce a cestou k hotelu jsme se zastavili v obchodě koupit nějaké minerálky na zítřek a pečivo. Bylo skoro devět hodin. Stihli to jen tak tak. V devět se zavírá.
V hotelu jsem si rovnou vlezla do sprchy a místo večeře jsem se jen napila.
Padla jsem jak podt'atá a jen vnímala tekoucí vodu z koupelny, když se muž sprchoval.
Nevím, v kolik ulehl, nevím ani, zda si dal něco k jídlu.
Po třináctihodinové tůře jsem spala jako zabitá.


Když už jsem si dala tu práci s plánkem našich cest, spočítala jsem podle plánovače nad mapou i ušlé kilometry. Podotýkám, že to jsou pouze kilometry, které jsme nachodili po ulicích, chodnících a pěšinách. To, co jsme našlapali uvnitř jednotlivých památek se samozřejmě spočítat nedá. Ale i přesto mě výsledek překvapil, protože to ve výsledku bylo něco přes 11 kilometrů.
No nejsme my dva cvoci?

Pokračování příště
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 13. února 2017 v 16:20 | Reagovat

Dobrej výkon! ;-)

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. února 2017 v 16:27 | Reagovat

Jo, cvoci, ale takoví krásní a pro nás "čumily"  moc užiteční. Takové vyprávění se mi moc líbí. Víš, že u nás je sklenář, který dělá vitráže? I v našem kostele jsou práce od něj.Moc hezké. :-)

3 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 13. února 2017 v 17:56 | Reagovat

Cvoci :-?, spíš nadšenci historie, kteří si zaslouží 1*** a k tomu pár porcí té vynikající zmrzliny navrch :-D Alenko, opět moc hezká reportáž z tvých cest po Krakově. :-)

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 13. února 2017 v 17:57 | Reagovat

Vnitřek kostela je nadpozemsky krásný, moc ráda bych ho někdy navštívila. :)

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 13. února 2017 v 18:06 | Reagovat

Páne jo Alenko, to je přímo knižní reportáž, moc se mi líbí! ;-)

6 Eliss Eliss | Web | 13. února 2017 v 18:07 | Reagovat

Krásný klášter, dýchá takovou tajemnou atmosférou...

7 signoraa signoraa | Web | 13. února 2017 v 18:19 | Reagovat

[1]: Díky, přiznám se, že mi ty kilometry také překvapily. Odhadovala jsem to přibližně na 8 kilásků. A to jsem nezapočítala cestu od hotelu k tramvaji a zpět. :-D

[2]: Ruženko, moc děkuji za pochvalu. :-D Vitráže jsou úžasná záležitost, já je obdivovala na jedné výstavě a mluvila s jejich tvůrcem. Byl to mladý kluk a mě potěšilo, že tohle řemeslo má novou krev. :-)

[3]: Historii máme rádi oba, chodit nám nevadí. Ta zmrzlina byla opravdu vynikající.:-D Jsem moc ráda, že se ti se mnou v Krakově líbilo. :-)

[4]: Vnitřek je opravdu úžasný, byla jsem oslněná, tajil se mi dech a jen jsem přemýšlela, jak to musí působit na věšící. :-)

[5]: Moc děkuji za pochvalu. :-)

[6]: V klášteře jsme byli sami a ta atmosféra tam byla opravdu hodně zvláštní. Představovala jsem si ty, kteří tam už po několik staletí žili. :-)

8 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 13. února 2017 v 19:42 | Reagovat

No, někdo musí bejt chodicí, aby to nám, co tolik nechodíme, mohl ukázat. ;-)

Ta vitráž je (krom jiného) moc hezká fotka. Mám ráda barvičky. :-)

9 MarijaKes MarijaKes | Web | 14. února 2017 v 8:47 | Reagovat

Našlapali jste tedy pěkný kus. Mě při dlouhém chození po městské dlažbě strašně rozbolí záda. I v tom Krakově mě to nakonec chytlo a byla jsem ráda, že si mohu odpočinout před odjezdem u řeky. Tam lidé normálně polehávali. Moc děkuji, že jsi ty další kostely odchodila za mne. Nás tlačil čas odjezdu autobusu, ale jak říkám stejně bych to se zády nezvládla. A kdybych si tak prodloužila trasu jako vy, tak by mne už asi ke kostelu na skalce nikdo nedostal. :D

10 Jarka Jarka | Web | 14. února 2017 v 9:17 | Reagovat

Souhlas, jste cvoci, na městské dlažbě nohy bolí ukrutně, ale asi bych byla stejný. 8-O  :-D Musela jsem se smát tomu, jak ses nemohla ani ohnout. Já když dlouho chodím tak je to pořád dobrý dokud jdu rovnou za nosem, pak ale přijedeme domů a nohy mě nechtějí nést po schodech k nám do prvního patra. :D

11 signoraa signoraa | Web | 14. února 2017 v 10:00 | Reagovat

[8]: My jsme celkem chodci, chodívali jsme i Prčice. :-D Mám také ráda barvy, vitráž byla nasvícena sluncem, proto barvy vynikly. :-)

[9]: Majko, samotnou mě to překvapilo, odhadovala jsem méně a muž taky. Mně ta záda nakonec vzala taky, byla jsem taková prkenná a muž na tom nebyl o moc lépe. U té Visly jsme si také chvilku odpočinuli, bylo tam krásně. :-)
Jsem ráda, že jsem ti mohla ukázat další památky. Návštěvu Krakova jsme plánovali dlouho a rozhodnutí jet, vzniklo v momentě, když jsem mužovi ukazovala tvoje fotky z Krakova. Navíc v tom týdnu jsme nemuseli hlídat, holky byly s rodiči na dovolené. Letos už to bude méně snadné, snacha nastupuje zpátky do Motola a Bětuška jde do školky. Takže o prázdninách, když školky nefungují, bude toho hlídání asi povícero. :-)

[10]: Chůze po dlažbě je opravdu za trest. Tady byla spousta památek, takže jsme se soustředili na ně a nevnímali, po čem šlapeme. :-) Vzpomínám si, když jsme šli jednou Prčice z Votic, nechali jsme si auto na kraji města, protože jsme to neznali. Šli jsme asi kilometr na registraci, pak trasa vedla kolem našeho auta a po ní následovalo 19 kilometrů. Všechno šlo, ale když jsme se pak usadili v Heřmaničkách, kam nás z Prčice dovezl autobus, ve vlaku, začali jsme vnímat bolest nohou. Nádraží ve Voticích je hodně daleko a k autu nám chyběly asi 3 kilometry. Byly to nejhorší kilásky při našich cestách. Myslela jsem si, že už nedojdu, navíc jsem si na dlažbě udělala v botách puchýř na palci. Děs a hrůza. :-D
Už se těším na jaro, až zase začneme chodit. Nějak se nemůžu dočkat.

12 Panda Panda | E-mail | Web | 14. února 2017 v 12:04 | Reagovat

Překvapuje mě, že nikdo nic nenamítal proti focení v kostele. U nás jsou všude samé zákazy focení.

13 tinka77 tinka77 | Web | 14. února 2017 v 17:46 | Reagovat

Opäť nemám slov - prekrásne a opäť mi interiéry kostolov pripomenuli kostoly v Banskej Štiavnici. Príjemnú atmosféru vytvorili hudobníci - rada som sa s tebou prešla. Opäť vďaka nielen za foto, ale aj slovný doprovod. :-)

14 habsburg habsburg | Web | 14. února 2017 v 22:23 | Reagovat

Fantastické pokračování! Ten kostel sv. Bernardina ze Sieny je moc hezký. Interiérem mi připomína kostely bavorského a rakouského baroka.
Opět se těším na pokračování.

15 signoraa signoraa | Web | 15. února 2017 v 13:18 | Reagovat

[12]: Se zákazy focení jsme se setkali pouze na dvou místech a to v Mariánském kostele a pak Wawelské katedrále. Jinak bylo focení dovolené. Pokud tam někdo byl, pokaždé jsem se zeptala a bylo mi dovoleno. I když já fotila i tam, kde to dovleno newbylo.

[13]: Jsem ráda, že se ti procházka Krakovem s námi líbila. Budu muset někdy zavítat na Slovensko, byla jsem tam naposledy v roce 1975, kde jsme ho projeli vrchem před Tatry až na Zemplín. Teda, to už je let. Dcera tam jezdí poměrně často, bud' na lyžovačku, nebo do nějakých lázní, tuším, že je to Bešeňová. Moc si to tam chválí. :-D

[14]: Děkuji za pochvalu. :-) Ony ty barokní kostely jsou si v mnoha detailech podobné. :-)

16 Ježurka Ježurka | Web | 15. února 2017 v 15:18 | Reagovat

Alenko, já se před vámi oběma hluboce skláním, to byl tedy výkon! Já bych z toho byla asi týden mimo. Ale stejně když tak koukám, co ti naši předci všude postavili za krásy, tak si říkám, co asi zbude na památku po nás. Asi ty paneláky, bohužel. 8-O

17 signoraa signoraa | Web | 15. února 2017 v 16:42 | Reagovat

[16]: Libuško, my jsme celkem zvyklí chodit, naše procházky od nás na Strahov, které mají kolem 8 kilometrů jsou poměrně časté. Někdy se vydáváme na druhou stranu a jdeme ven z Prahy. Takže máme docela natrénováno. :-D Nad tím, co po nás zůstane už jsem taky    mockrát přemýšlela.

18 Siginitou Siginitou | Web | 15. února 2017 v 18:41 | Reagovat

Museli ste se dobře našlapat.
Vypadá to pěkně, někdy bych se tam chtěla jet podívat.

19 Miloš Miloš | Web | 15. února 2017 v 22:00 | Reagovat

Tys Krakov prozkoumala opravdu důkladně, tak ho určitě neznají ani místní :).

Ten první kostel jsem neviděl a je opravdu krásný. Podle nenápadné podoby z vnějšku je velkým překvapením nádherný interiér augustiniánského kostela.

Jak píšeš o kostele Santa Maria del Popolo v Římě, ten mě také velmi překvapil, z venku nic moc a uvnitř 3 skvostné originály Caravaggia.

20 Janinka Janinka | E-mail | Web | 16. února 2017 v 13:58 | Reagovat

Kouzelné fotky i povídání, ostatně, jako vždycky. Tohle fotocestování se mi moc líbí :-).

21 Iris Iris | E-mail | Web | 16. února 2017 v 14:13 | Reagovat

Kostely jsou úžasný, a když vejdu dovnitř, přestávám dýchat.

22 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 16. února 2017 v 19:16 | Reagovat

Tolik krásy se do tho Krakova vejde...a ty interi=ery kostelů... :-)

23 Maryša Maryša | E-mail | 16. února 2017 v 20:20 | Reagovat

Jo Alenko, jste cvoci, ale správní, :-D To Vaše povídání a fotky jsou fakt nádherné a člověk má pocit, jako by tam přímo byl, jak jsem psala, byli jsme tam a krásně se mě vrací vzpomínky na velké chození po dlažbě :-D a po kostelech, tady z tohoto jsou nejkrásnější varhany, my fotili vždy oltář a varhany :-) , pěkný večer Maryša :-)

24 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 17. února 2017 v 13:25 | Reagovat

Opět náramná, obsáhlá reportáž.
Doufám, že se v létě do Krakova dostanu.

25 signoraa signoraa | Web | 17. února 2017 v 17:27 | Reagovat

[18]: Našlapali jsme toho opravdu hodně. :-D Návštěvu Krakova určitě doporučuji.

[19]: Já si myslím, že ho místní také znají dobře. I když, mám dlouholetou kamarádku v Brně a o té si opravdu troufnu říci, že zná Prahu určitě lépe než my dva s mužem dohromady. :-D Je to její koníček.
Někdy mám pocit, že ty stavby "klamou tělem". Zvnějšku nenápadná stavba a uvnitř nádhera, až přecházejí oči.
Přesně tak, jak píšeš o kostelu Santa Maria del Popolo. Podobně mě překvapil kostel, který je nedaleko Piazza Navona v centru Říma a tím je San Luigi dei Francesi, ve kterém jsou také tři originály od Caravaggia. :-)

[20]: Jani, moc děkuji a jsem ráda, že se ti fotocestování líbí. :-D

[21]: Přiznám se, že zažívám stejné pocity. :-)

[22]: Město má opravdu spousty nádherných památek a to jsme zdaleka ne všechno stihli vidět. :-)

[23]: Já ví, že jsme cvoci. :-D Říkáme si, že dokud držíme pohromadě a jsme schopni cestovat, že tak budeme činit i nadále. Jsem moc ráda, že jsem návštěvu Krakova mohla připomenout. :-D
P.S. Večer byl pěkný, či spíš úžasný - byli jsme Na Vinohradech a Amadeovi. :-D
Krásný víkend. :-)

[24]: Děkuji moc a přeji ti, aby to vyšlo a tys mohl s drahou polovičkou tohle úžasné město navštívit. :-D

26 Iva Iva | E-mail | Web | 17. února 2017 v 18:27 | Reagovat

Ali, opět jsi nezklamala. Nádherné fotky s obsáhlým komentářem. :-)
I když nejsem věřící, všude zamířím do kostela, je tam zvláštní a nádherná atmosféra. S tebou jsem prohlédla kostely, které osobně nenavštívím. Díky. ;-)  :-D

27 Lukas Lukas | Web | 18. února 2017 v 20:21 | Reagovat

že ? Docela dobrý pohled na můj chrám. :-|

28 Hanka Hanka | E-mail | Web | 18. února 2017 v 22:31 | Reagovat

Výlet do Krakova jsem si s tebou parádně užila, Ali, vzala jsem všechno najednou a jsem z toho pěkně utahaná. ;-)  :-D
Musím tě obdivovat, tohle bych fyzicky nezvládla, byla bych za pár hodin polomrtvá. ???
Tvoje reportáž je naprosto dokonalá, spousta fotek, spousta informací a zážitků.
Smekám před tebou, protože jsi odvedla pořádný kus skvělé práce. :-)

29 signoraa signoraa | Web | 20. února 2017 v 15:54 | Reagovat

[26]: Ivo, moc děkuji. :-) Mám to stejné, také nejsem věřící a kostely vnímám hlavně jako památky a místo, kde je klid. Jsem ráda, že ses se mnou mohla podívat do kostelů v Krakově. Třeba to jednou vyjde a uvidíš je na vlastní oči. :-)

[27]: ? A na který?

[28]: Hani, jsem ráda, že jsem ti mohla být průvodkyní. Doufám, že už tě únava z cesty opustila. Přečíst a prohlédnout vše najednou je slušná porce. :-D
Byla jsem také utahaná a večer jsem pak padla do postele a spala jako dudek.
Moc děkuji na milou pochvalu. :-D
P.S. I já bych chtěla pochválit tvé krásné fotky, ale bohužel není místa pro komentáře. Takže chválím takto zprostředkovaně. ;-)  :-D

30 pavel pavel | Web | 21. února 2017 v 11:10 | Reagovat

Krásné fotky a super dokumentace. To mne opravdu rozčiluje, že jsou kostely často zavřené (V Německu, aspoň jak vidím, ne) a někde dokonce vybírají vstupné. Kostel má být pro lidi, je to Boží stánek. ;-)

31 signoraa signoraa | Web | 21. února 2017 v 16:53 | Reagovat

[30]: Pavle, moc děkuji. :-D Se zavřenými kostely se setkávám zejména u nás. V Krakově byly většinou otevřené. Ty poslední z tohoto článku byly během dne otevřené, ale my byli ve Stradomi a Kaziměři už v dost pokročilou hodinu. U nás se kostely otevírají před mší a mimořádně o Vánocích a Velikonocích.

32 Lydie Lydie | 21. února 2017 v 23:06 | Reagovat

Tak jste toho zvládli hodně....mně bolely nohy, jen z toho čtení a prohlížení obrázků. :-)
Že jsou kostely zavřené se nedivím. Lidi se neumí chovat - musel by to tam někdo hlídat.....

33 Siginitou Siginitou | Web | 22. února 2017 v 13:56 | Reagovat

[25]: Určitě se tam někdy podívám, opravdu to vypadá krásně.
A ty sloupy z růžového mramoru jsou krásné :)

34 signoraa signoraa | Web | 22. února 2017 v 21:54 | Reagovat

[32]: Zvládli jsme toho opravdu docela dost a nohy nás ve finále bolely. :-)
Kostely v Krakově byly většinou otevřené. Vyjímkou byly poslední kostely, které už byly zavřené, protože jsme tam byli v pozdní hodinu. Při našem odchodu z Wawelu kolem páté odpolední se zavírala i katedrála. Takže se ani není čemu divit, že jsme v podvečer narazili na zavřené dveře.
Při našich cestách po Itálii se také setkáváme s otevřenými kostely. Jen u nás je téměř všude zavřeno. Mám pocit, že je tomu tak až v poslední době.

[33]: Moc bych ti to přála. :-)

35 Lukas Lukas | Web | 23. února 2017 v 17:51 | Reagovat

[29]: všechny chrámy či budovy s náboženskou atmosférou patří mezi mé osobní chrámy - to jen poznámka k výše uvedené věci

36 signoraa signoraa | Web | 24. února 2017 v 9:00 | Reagovat

[35]: Tak tomu už rozumím :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama