. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Krakov - 7. část

24. února 2017 v 0:02 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí části


Den třetí

V noci mě probudila bouřka.
Vstala jsem, abych zkontrolovala, zda nám dokořán otevřeným oknem neprší dovnitř. Trochu ano. Okno jsem tedy jen vyklopila a totéž udělala i s tím druhým, které jsme měli zavřené. Muž spal jako dudek.
Nohy mě ještě bolely. Nic tragického, jen to bylo nepříjemné.

Vstávali jsme se podstatně později, než předchozího dne.
Roztáhla jsem závěsy a zjistila, že venku je pošmourno. Po ranní hygieně jsme se vydali do hotelové restaurace. Znovu jsem sebou raději vzala potvrzení o snídaních. Oproti včerejšku byl hotel tichý. Asi neodjížděl žádný zájezd a pokud ano, byl už pryč. V jídelně, kde jsme byli včera první, už bylo poměrně dost hotelových hostů. U vchodu stála paní, která držela desky a ptala se nás na číslo pokoje. Když jsme jí ho řekli, něco si odšrtla v seznamu, poděkovala a popřála nám dobrou chut'. Tak vida, dnes tu kontrola je. Potvrzení ale opět nikdo nevyžadoval. Muž si dal znovu sladkou snídani s kávou a já čaj, salám, sýr a pečivo. U vedlejšího stolu seděl manželský pár jen o něco mladší než my a bavili se česky. Pozdravili jsme, ale místo odpovědi jsme se dočkali jen nějakého zamručení. V duchu jsem si říkala: "No tak si trhni," Asi byli vychováni jinak, ale mně moji rodiče vštěpovali od dětství, že "Slušnost je pozdravit a povinnost je odpovědět." Co je zvláštní, stejnou formulku užíval i můj muž. I jemu jí rodiče uložili do paměti.

Po snídani jsme se vrátili do pokoje a zabalili si svých "pět švestek". Manžel odnesl do auta cestovní ledničku a já ještě raději prohlédla skříň, šuplíky a koupelnu, zda jsme někde něco nenechali.
Jsme na to experti.
Kdysi jsme zapomněli v Itálii jednu velkou, i když prázdnou tašku.

Když se muž vrátil, dala jsem si přes rameno tašku s fot'ákem a chytla se madla kufříku. Muž vzal batoh a do druhé ruky bundy. Na recepci jsme vrátili klíče od pokoje a rozloučili se. Paní recepční nám popřála št'astnou cestu a dala nám vizitku hotelu. Prý, až přijedeme příště.


Zatímco muž rovnal věci do kufru auta, já se přezouvala. Trekové sandály, ve kterých jsem absolvovala cestu sem, včetně prvního dne v Nové Huti a včerejšek v centru Krakova, by nebyly tím nejvhodnějším obutím našeho dnešního cíle. Navlékla jsem si ponožky a zavázala tkaničky pevných turistických bot.

Vyjeli jsme z hotelového parkoviště a řídili se podle té naší stařičké navigace. A stejně jako při příjezdu nám na ní některé ulice chyběly. Pro jistotu jsem si nasadila brýle, abych mohla sledovat směrníky. Od hotelu jsme jeli k dolní zastávce tramvají na křížovatku, na které jsme první den odbočili na opačnou stranu. Po levé straně jsme minuli kostel Archa Páně, do kterého nás pustila milá a příjemná řádová sestra.
Projížděli jsme místy, kterými jsme se procházeli po našem příjezdu.
Potom se po naší levé straně objevily průmyslové budovy a kolem několik řad kolejí. Měli jsme pocit, že projíždíme nějakou obrovitou továrnou.
Na kruhovém objezdu doprava zhoustla. Pokračovali jsme po mostě přes Vislu. Tady mě pobavil směrník, který odkazoval na Kokotów. To je snad ještě horší než Kurniki. Ale kdoví, třeba to znamená úplně něco jiného. Nicméně jsem se začala usmívat.
"Co je tady tak veselého?"
"Ále, všimla jsem si jednoho směrníku, který mě pobavil."
"Jo a myslíš, že tam bydlí samí ..."
Už to nedořekl, řehtala jsem se na celé kolo.
A pak, že je nevšímavý a potřebuje moje oči.
Pokračovali jsme po čtyřproudé ulici a sledovali směrníky, odkazující na Wieliczku.

Aniž by skončila zástavba, opustili jsme Krakov a ocitli se ve Wieliczce. Přiznám se, že jsem si myslela, že bude někde dál, ale je "přilepená" k jihovýchodnímu okraji Krakowa.
Nalevo bylo parkoviště, odkud na nás mával nějaký muž. Nevěděli jsme, kde se nachází solný důl, takže jsem raději pokračovali. Maximálně se sem můžeme vrátit.
Potom se po naší pravici objevila budova s nápisem "Warzelnia soli" a před ní veliké parkoviště. Došlo nám, že jsme na místě Ještě, že jsme odolali tomu mávání. To bychom se pěkně prošli. Vystoupili jsme z auta, oblékli jsme si bundy, muž dal do batohu pití a vydali jsme se po chodníku k hodně zvláštní stavbě s nápisem "Težnia solankowa". Její povrch vypadal jako z březových prutů. Před ní bylo jezírko. Přemýšleli jsme, zda půjdeme dovnitř, ale pak jsme se rozhodli, že se sem můžeme podívat při návratu k autu.

Varna soli

Těžba solanky

Jezírko se solankou

Davy lidí šly jedním směrem a my je následovali. Sice jsme nevěděli kam jdeme, ale tušili jsme, že jdeme správně. Napravo byla vidět těžní věž a kolem ní budovy, kde se pravděpodobně zpracovává sůl. Po levé straně stála na vyvýšeném pahorku lokomotiva a pak na druhém obrovská fronta lidí, vinoucí se někam. Zařadili jsme se do ní a čekali.



Fronta do dolu


Za chvilku jsme z fronty za námi zaslechli: "Slyším češtinu." Otočila jsem se a viděla vysokého pána v motorkářském obleku, který stál kousek od nás. "Dobrý den." Tentokrát to se vzájemnými pozdravy dopadlo dobře a navíc jako bonus přibyl i úsměv. Za námi stála polská rodina se třemi dětmi. Pustili jsme Poláky před sebe a čekání ve frontě si pak krátili povídáním. Manželský pár z Chocně byl mladší než my a do Wieliczky přijel na motorce. Na návštěvu Krakova se teprve chystali. Shodli jsme se, že nás tady překvapil pořádek, čistota a milí lidé. A jak řeč plynula, zjistili jsme, že oba znají našeho kamaráda Lád'u, který v Chocni žije a se kterým jsme se viděli naposledy na svatbě jeho neteře v Kostelci nad Orlicí. Slíbili, že mu naše pozdravy vyřídí.

Postupovali jsme frontou a odpočítávali, do které skupiny se asi dostaneme. Všimli jsme si, že hromadné zájezdy mají přednost a stejně tak i cizojazyčné skupiny. Ale co? Došlo nám, že díky tomu našemu povídání o všem a o ničem nám ten čas čekání příjemně utekl.


Solná ložiska ve Wieliczce byla využívána už v době neolitu, kdy zde lidé objevili slaný pramen vytékající z podzemí.
Sám solný důl je písemně doložen privilegiem krále Kazimíra Obnovitele z roku 1044.
Je jediným důlním zařízením, které fungovalo nepřetržitě od středověku do dnešní doby. Počátky dolování soli sahají do 13. století a těžba zde byla ukončena v roce 1996. Solný důl patří k vyjímečným a unikátním památkám, o čemž svědčí zápis na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO v roce 1978.
Historie turistiky ve Wieliczce sahá do 15. století. Nebyla to turistika v pravém slova smyslu, ale důl byl navštěvován hosty krále, který se rád chlubil svou pokladnicí. Sůl totiž byla hlavním zdrojem příjmů země.
Hromadná turistika do těchto míst začala v 19. století, kdy vznikly první stezky, po kterých chodí návštěvníci i dnes. Trasa prohlídky je dlouhá 2,5 km a vede třemi podlažími v hloubce 64 - 135 metrů pod zemí. Návštěvníci procházejí labyrintem tunelů, které je zavedou do různých galerií a komor. Najdou se zde kaple se sochami, obrazy vytesané v soli. Jsou k vidění štoly, koleje s vozíky na vytěženou sůl, figuriny dělníků a koní, kteří obstarávali transport. Lustry, které osvěcují prostory a dlaždice, po kterých se šlape, jsou také ze soli. Trasa pro turisty je jen malou ukázkou prostor solného dolu. Celková délka podzemního labyrintu je 300 km a samotný důl má devět pater, nejhlubší leží 327 metrů pod zemí.
Ve třetím podlaží v hloubce 135 metrů je v komoře Jezero Wessel zřízeno Podzemní léčebné a rehabilitační středisko, které nabízí specifické mikroklima, vhodné zejména pro osoby s nemocemi dýchacího ústrojí. Pořádají se tu i noční léčebné pobyty.
Kromě jiného je také v nabídce putování mimo turistickou trasu, kdy jsou návštěvníci vybaveni přilbou, hornickou svítilnou a pohlcovačem oxidu uhelnatého a kde se mají možnost seznámit s geologickou stavbou ložiska, mineralogií, sedimentologií a tektonikou. Tato trasa je nazývána Tajemství Wieliczského solného dolu.



Dočkali jsme se.
Prošli jsme kontrolou zavazadel, i tady se dbá na bezpečnost.
A pak jsme stáli ve frontě na vstupenky, kde jsme k nim dostali všichni vysílačku se sluchátky. Koupila jsem ještě navíc dvě samolepky, které nás opravňovaly fotit a natáčet uvnitř dolu.
Průvodkyně, která se ujala naší skupiny, nám dala instrukce, abychom si navolili na vysílačce číslo 81 a pak vyzkoušeli, zda jí slyšíme. Slyšeli jsme, ale nemůžu tvrdit, že jsme úplně všemu rozuměli. Tak trochu mě zamrzelo, že se zde nedělají prohlídky také v českém jazyce. Cizojazyčných průvodců tady byla spousta. Sice jsme nejbližší sousedé, ale jsme holt malí. A nebo je tu předpoklad, že budeme všichni všemu rozumět.

Čekání na vstup

Sestup ze schodů Danilowiczovou šachtou nebral konce. Dřevěné schody po sedmi, pak podesta a dalších sedm schodů na druhou stranu. Zpočátku jsem schody počítala, ale pak mi uklouzly nohy a já sjela ze třetího schodu na další podestu. Naštěstí se nic nestalo, noha sice trochu bolela, ale zapomněla jsem na počty. Navíc jsem se hrozně lekla. Pak jsem šla raději obezřetně. Jen jsem si tak říkala, jak bych dopadla v těch trekových sandálech, jejichž ošlapané podrážky kloužou "jedna báseň". Úvahami o tom, co jsem mohla způsobit svým pádem, jsem se zabývala až do míst, kde jsem zůstala stát na pevném podkladu.
Až při psaní tohoto článku jsem v knize, kterou jsem si ve Wieliczce koupila, zjistila, že dřevěných schodů je 378.
Prohlídka začíná v hloubce 64 metrů pod zemí v místě, kterému se říká Bono a nebo také Náraziště Danilowiczovy šachty. Průvodkyně nám vysvětlila, jak se máme v dole chovat a dostalo se nám jakéhosi poučení o bezpečnosti. Došlo mi, že já měla být poučena už nahoře. :-D

Potom průvodkyně otevřela masivní dveře a my vstoupili dovnitř.
Nebudu popisovat celou trasu, spíš jí ukážu na svých, mnohdy nepříliš zdařilých, fotografiích.



Různě zbarvená sůl připomíná mramor

Mikuláš Koperník

Dlažba? Ne, je to sůl

Komora Janowice - královna Kinga

Vyvěrající sůl


Práce horníků byla těžká, v dole využívali i koňskou sílu

Král Kazimír Veliký


Sběr solanky v komoře Písková skála

Pokračujeme stále hlouběji

V každém dole musí být trpaslík

Nejznámějším a největším prostorem uvnitř dolu je nádherná kaple sv. Kingy s úžasnou výzdobou. Je to vlastně podzemní kostel, který je kompletně vyhloubený v soli. Jeho rozměry nejsou zanedbatelné, půdorys měří 54 x 17 metrů, strop je vysoký 12 metrů. Nachází se v hloubce 101 metrů pod zemí a bývá nazývána "Perlou wieliczkého dolu".
Kompletně vše, včetně oltáře, obrazů, soch svatých i svícnů je ze soli. Zhotovení výzdoby kaple trvalo přes 30 let a vzniklo mezi roky 1895-1927. Dnes se tady konají koncerty a mše. S oblibou se zde pořádají také svatby.

Kaple sv. Kingy


Král Herodes

Útěk do Egypta

Oltář Srdce Ježíše Krista

Zábradlí před hlavním oltářem

Hlavní oltář

Golgota

Poslední večeře

I tady jsme narazili na sochu Jana Pavla II.

V kapli sv. Kingy, jejíž jméno se do češtiny překládá jako Kunhuta, a která je patronkou "bílých havířů", jsem nabyla dojmu, že se nutně musíme ztratit. Byla tu najednou spousta lidí z různých skupin, které se promíchaly. Dostali jsme rozchod a obdivovali tu nádheru kolem. A pak nám do sluchátek zazněl pokyn od průvodkyně.
A mě došlo, že se neztratíme, a že naopak budeme spořádaně pokračovat dál.

Dlaždice za soli

Ukázka modernějšího způsobu těžby

Spojovací chodba

Komora Drozdowice s plastikou dvou havířů. Tyto prostory jsou využívány pro výstavy, koncerty a rauty

Johann Wolfgang Goethe

V komoře Weimar u solného jezírka jsme si vyslechli i ukázku vážné hudby. V těch prostorách to byl krásný zážitek.

Komora Józefa Pilsudského se sochou sv. Jana Nepomuckého

Pohled nahoru v nejvyšší komoře Stanislawa Staszice

Znak UNESCO

Uprostřed pokladník - vládce wieliczského podzemí a strážce solného pokladu

Průvodkyně se s námi rozloučila v komoře Witolda Budryka v prostorách, kde byly stánky se suvenýry a restaurační prostory. Popřála nám hezký zbytek dne a ukázala místo, kam máme vrátit vysílačky.

Odtud už každý pokračoval individuálně. U jednoho stánku jsem objevila publikaci o solném dole v českém jazyce. Neváhala jsem ani chvilku a koupila si jí. Pak jsem jí ukázala manželům z Chocně, se kterými jsme si "odčekali" vstup na prohlídku. Koupili si jí také. Volným krokem jsme potom zamířili chodbou k východům.
Velkokapacitní výtah nás vyvezl na povrch.

Vyšli jsme ven z budovy a já se začala rozhlížet, kde to jsme. Název šachta Regis nám nic neříkala. Naši spolupoutníci nám pak řekli, že tady byli už ráno, protože si mysleli, že se tudy chodí do dolu a potom nám ukázali, kudy se dostaneme zpět k Danilowiczově šachtě. Rozloučili jsme se, oni nám popřáli štastnou cestu domů a my jim krásný pobyt a hezké zážitky v Krakově.



Nedaleko šachty Regis stál kostel a my se do něj šli podívat.

Zvonice kostela sv. Klementa stojí odděleně



Staršího pána, který v kostele hlídal, jsem se zeptala na focení. Nejenže to bylo dovoleno, ale navíc nás ještě upozornil na věci, které bychom mohli přehlédnout.


Kostel sv. Klementa, patrona horníků, byl poprvé zmíněn v bule papeže Řehoře IX. v roce 1229. Původní kostel byl dřevěný. Mezi roky 1333 - 1370 byl goticky přestavěn, protože původní stavba byla malá pro obyvatele města, jejichž počty se navýšily v důsledku těžby soli. V roce 1782 byl těžce poškozen zemětřesením. Roku 1786 byla budova rozebrána téměř do základů. Byla ponechána část stěn presbytáře s opěrnými pilíři, pohřební kaple Morsztynů se štukovou výzdobou Baltazara Fontany z roku 1693. Samostatně stojící zvonice Jana III. Sobieského z roku 1699 zemětřesení odolala. Nový kostel byl postaven mezi roky 1804 - 1806 ve stylu josefínského baroka. V průběhu dalších 200 let došlo k jeho dalším dílčím úpravám. V letech 2001 - 2012 byl kompletně restaurován.


I tady jsme narazili na stopu Jana Pavla II.



Kostel sv. Klementa jsme si prohlédli a pak se vydali Alejí Jana Pavla II. k Danilowiczově šachtě.
Po pravé straně stála budova Królewské restaurace a venku před ní byly roztaženy deštníky nad stoly. Jeden stůl byl volný, tak jsme k němi zasedli. Sice jsme chvilku čekali, než se objeví obsluha, ale po objednání jsme se dočkali rychle dobrého oběda a já ochutnala druhé místní pivo Žiwiec. Nepokládám se za znalce piv, včerejši Tyskie mi chutnalo, ale Žiwiec byl ještě lepší. Muž testovat nemohl, pil nealko pivo. Co mně ale zaujalo u jídla, byla opečená, nebo osmažená špageta, na které byly navlečeny olivy jako korálky a která sloužila jako přízdoba talíře. Bylo to netradiční, ale vtipné.
V restauraci jsme strávili něco přes hodinu.

Alej Jana Pavla II.

Pokračovali jsme alejí a zanedlouho došli do míst, ze kterých jsme vstoupili do solného dolu. Obloha nad námi černala. Zašli jsme si na záchod, muž si koupil zmrzlinu a já odolala. Kdyby měli ovocnou, asi bych si jí dala také, ale o mléčné zmrzliny moc nestojím.

Danilowiczova šachta od aleje

Cestou zpátky kolem lokomotivy jsme se rozhodovali, zda se půjdeme podívat do té zvláštní budovy z proutí, ale počasí rozhodlo za nás. Na zem začaly dopadat obrovské kapky vody. Posledních pár kroků k autu jsme dobíhali.

Budova těžby solanky

Obloha se mračí

Pohled na Wieliczku

Končíme u varny soli

Zaplatili jsme poplatek na parkovišti a vyjeli za bránu. Bylo několik minut před čtvrtou odpolední.
"Tak kudy pojedeme?"
"Chtěl bych se vyhnout tomu zbytečnému poplatku v Balicích."
Zastavil auto kousek od parkoviště a vytáhl mapu. Chvilku jsme jí studovali a pak se vydali zpátky do Krakowa.
Vymysleli jsme, že pojedeme směrem na Osvětim a za Tychami najedeme na dálnici na Ostravu.
Odpolední provoz v Krakově byl hustý.
Drželi jsme směr a sledovali směrníky. Stará navigace nám byla v ten moment opět naprosto k ničemu. Jeli jsme po Zakopiańské ulici a po levé straně nás zaujal moderní kostel Panny Marie Vítězné. A jak jsme se rozhlíželi, oba jsme pravděpodobně přehlédli odbočku. Tedy já určitě. Došlo mi to za chvilku při pohledu do mapy.
"Jedeme blbě."
"Všechny cesty vedou do Říma."
Občas jsem na tuhle větu, která je připisována císaři Augustovi, alergická.
A znovu se projevila ta manželova tvrdohlavost. Ví, že jede blbě, ale stále pokračuje dál.
Spolkla jsem peprnější poznámku a doufala, že ještě někde potkáme odbočku tam, kam jsme původně chtěli jet. Samozřejmě, nepotkali.
Až po ujetí asi 10 kilometrů v Mogilanech naznal, že bychom se tedy mohli otočit, jet zpátky a pak pokračovat na Osvětim.
"Prosímtě, tak aspoň někde zastav!!"
S mapou na klíně jsem potom zvažovala varianty, kudy jet. Pak jsem manželovi ukázala trasu, po které bychom mohli pokračovat, aniž bychom se vraceli. Pojedeme na Bielsko-Bialou.

Projížděli jsme vískami, městy i městečky a kochali se tou nádherou kolem. Po levé straně se vinuly Beskydy a místa kolem cesty byla malebná. Dokonce i mraky, která nám zahrozily v Krakově se někam vytratily. A i tady, podobně jako v Krakově, jsme narazili na stopu Jana Pavla II., protože jsme projížděli jeho rodištěm Wadowicemi.
Kousek před Bielsko-Bialou v městečku Kety jsme natankovali za zbylých asi 50 zlotých. Nafta i benzín tu byly oproti Krakovu levnější a o cenách u nás, bych raději ani nemluvila. Všimla jsem si odbočky na Žiwiec a přemýšlela, zda to má nějakou souvislost s pěnivým mokem, kterým jsem zapíjela oběd.

V Bielsko-Bialé jsme najeli na čtyřproudou komunikaci a jen jsme sledovali, tedy hlavně já, směrníky, abychom znovu někde "nezakufrovali". Město je to veliké a muž si vzpomněl, že se tady vyráběly malé Fiátky 126, zvané "maluch". Kdysi si ho pořídili naši sousedé a my ho měli půjčené v době, kdy jsme auto měli v servisu. Vypadalo to dost humorně, když se z něj pak soukala celá naše rodina, včetně dvoumetrového synka.

A pak jsme si na dálnici k hranicím všimli kontrolky oleje. Muž zastavil na pumpě a zjistil, že "jsme skoro na dně". Asi jsme si měli nechat zloté napadlo mě. Naftu jsme až tak nutně nepotřebovali. Muž zašel na pumpu a olej zaplatil kartou. Dolil olej a pokračovali jsme dál. Obloha se mračila čím dál, tím víc. Asi nás ten déšt' dožene. U následující pumpy jsme si všimli odpočívadla. Zajeli jsme tam a povečeřeli. Český salám, který s námi cestoval v ledničce, spolu s polským pečivem a plechovkovým pivem a pro muže pitem, byla slušná večeře.
Zašli jsme si na záchod a vyjeli pak k českým hranicím.

Projeli jsme Českým Těšínem a u směrníku na Havířov jsem si vzpomněla na Fukčárinku. A pak jsem se znovu kochala pohledem na Beskydy a říkala si, jak je tady krásně. Sice se už zase mraky honily po obloze a sem tam spadlo pár kapek. Já se však v duchu omlouvala tomuto kraji, který mě nikdy nelákal. Pamatovala jsem si ze sedmdesátých let průjezd špinavou Ostravou, kde jsme projížděli pod nějakými rourami a nevlídný Nový Jičín. I ta Ostrava mě cestou do Krakova překvapila svou zelení. Je vidět, že už průmysl tolik neovlivňuje životní prostředí.
Před Frýdkem-Místkem začalo víc pršet. Vzpomněla jsem si na Helenku, která někde odtud píše svůj blog. Spousta blogerek pochází ze severu Moravy. U Příbora už lilo jako z konve. Na vozovce se tvořily obrovské louže a obloha potemněla. Za Olomoucí jsme udělali zastávku na pumpě. Pršelo méně, takže jsme to vzali poklusem pod střechu se stojany. Dali jsme si kávu a koupili Red Bull, protože cesta je ještě dlouhá. Snad nám dá křídla. Překvapilo nás, že už i tady se prodává v plastové lahvi s víčkem, která se dá, na rozdíl od plechovky, zavřít. Zatím jsme se s lahvemi tohoto moku setkali v Německu a Itálii.
Na muže Red Bull účinkoval, na mně nikoliv. Na mně totiž ani nepůsobí káva. Dám si jí večer u televize, odložím hrnek a spím.
V bdělém stavu jsem vydržela k Vyškovu a pak jsem zavřela oči. Chvilkama jsem byla bdělá, abych znovu a znovu usínala. Jako spolujezdec nic moc. Celou cestu po dálnici do Prahy lilo jako z konve, občas jsem se koukala na světla a na přiblblé kamioňáky, kteří v tom hnusném počasí spolu závodili. Pak se není čemu divit, že je tolik nehod. Od Průhonic už jsem vydržela být vzhůru.

Domů jsme dorazili kolem půlnoci. Aktivně jsem vylezla z auta, abych odemkla vrata.
Déšt' mě za tu chvilku venku dokonale probral.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. února 2017 v 0:56 | Reagovat

Tak jsem si krásně početla a mohu jít spát. Snad se mi o tom všem, co jsi tak hezky popsala bude i zdát. Měla jsem jednou v emailu soubor Solné doly Velička v obrazech, tak toto bylo  autentické, opravdové. Líbí se mi způsob jak popisuješ cestu i vaše konání. Obdivuji společné cestování manželů- bez hádek- pěkně spolu.

2 Adéla Adéla | Web | 24. února 2017 v 1:48 | Reagovat

Tedy, musím říct že obzvláště na Wieliczce jsem měla oči vystrčené jako šnek, protože je to jeden z mých plánů pro zahraniční výlety. Doly mne totiž fascinují, ani nevím proč. Působí na mne zvláštní atmosférou, cítím se tam prostě dobře. Co je paradoxem, přes svůj (můj strýc to nazývá hemi-agorafobie) strach z pobývání v malých prostorech s hodně lidmi skoro neustojím jízdu metrem v příčetném stavu :-D ještěže jsem maloměšták.
Osobě jsem v Polsku navštívila krásné město Opole, které jsem si bohužel neměla čas užít v plném rozsahu. Ráda bych se tam určitě ještě někdy vrátila.
Přeji hodně štěstí na dalších cestách :)

3 Jarka Jarka | Web | 24. února 2017 v 8:26 | Reagovat

Máš velkou výhodu, že jste se s manželem našli jako dva stejně nadšení výletníci. Krakov a teď zastávka v solném dole, byl výlet úžasný. Taky bych výletovala, ale co mě to dá přemlouvání aspoň k malému výjezdu za humna, to si ani neumíš představit. 8-O  :-D Tvůj manžel je dobrý, že zvládá i dlouhé cesty. Ono se muselo za tmy a lijáku jet hodně špatně... Když jedeme někam, kde to neznáme a je potřeba navigace, má manžel vždy nějakou staženou do mobilu. Tyto navigace bývají čerstvé a znají i nové kruhové křižovatky, které teď všude rostou jak houby po dešti. ;-)

4 signoraa signoraa | Web | 24. února 2017 v 8:58 | Reagovat

[1]: Ruženko, doufám, že se ti něco hezkého zdálo. :-D Moc děkuji za milý komentář. My se na těch cestách také občas dokážeme pohádat, ale to asi k životu patří. Máme oba spoustu zájmů a spousta jich je společných - cestování mezi ně patří. :-)

[2]: Každopádně můžu návštěvu Wieliczky a i Krakova doporučit, určitě tě nezklame. V dolech a jeskyních se cítím také dobře. Musela jsem se usmívat, protože já metro také nemusím. Ano, je to rychlé, člověk je za pár minut v centru. Ale raději jezdím tramvají. Nevím čím to je, ale pokud si můžu vybrat, jedu raději po povrchu. :-D
V Opole jsem nebyla, ale slyšela jsem, že je to krásné město. Třeba tam někdy zavítám. :-)

[3]: Jarko, máme opravdu spoustu společných zájmů a muž navíc rád řídí. Takže ho moc přemlouvat nemusím. :-D Nerad ale jezdí v noci, i když občas nic jiného nezbývá. Já větší část té zpáteční cesty prospala, ale když jsem byla vzhůru, nebyl to příjemný pocit. Voda, tma a závodníci na dálnici.
Navigace už je vyřešena, koupila jsem manželovi k narozeninám novou, navíc s doživotní aktualizací map. Snad vydrží déle, než ta, která byla poruchová, navíc několikrát v servisu. Po tom posledním "pracovala" jen týden.
Tu starou vozíme v autě. Sice nejde aktualizovat, takže občas "jede po poli", ale hodí se báječně ve starých městech, která se nemění. Vždy nás neomylně zavede co nejblíž do historického centra. :-D

5 VendyW VendyW | E-mail | Web | 24. února 2017 v 9:04 | Reagovat

Solné doly jsou zajímavá věc. Koukám že ve Wieliczce se těží stejně jako v Berchtesgadenu, solankou. Jen tam je a sůl krásně oranžovorůžová. Tahle je spíš šedá, možná do zelena.

6 signoraa signoraa | Web | 24. února 2017 v 9:27 | Reagovat

[5]: Ona se tam sůl původně kopala, ale skončilo to před dvaceti lety. Barvy soli jsou v dole různé, je tam šedá, bílá, zelená. Na narůžovělou jsme také narazili, i když je možné, že ta barva byla způsobena osvětlením. :-)

7 tinka77 tinka77 | Web | 24. února 2017 v 10:27 | Reagovat

Veľmi pekná prechádzka solnou baňou.  Páčilo sa mi tam - úžasné sochy a miestnosti - všetko v soli. A páčil sa mi aj ten posledný kostol - pripomínajúci nemecké kostoly. Vďaka

8 Eliss Eliss | Web | 24. února 2017 v 11:06 | Reagovat

Moc se mi líbí ta vyvěrající sůl! Jinak docela šok, že krajané ani neodpoví na slušný pozdrav...

9 Honza Honza | Web | 24. února 2017 v 11:51 | Reagovat

Konečně jsem si našel čas i na předchozí díl :)

Popis českých hostů sedí :D ... v zahraničí se snažím našince spíše nepotkávat a vyhýbat se jim, protože mnoho českých turistů přímo vysílá negativní vlny (snad se nikoho nedotknu) :D ... například při sepisování italských zážitků jsem si vzpomněl na český zájezd na Elbě. Nejprve jsem na zemi spatřil zahozený "kauflandský" obal od eidamu, v duchu mě tak okrajově napadlo, že to museli být Češi. No a za chvíli jsem už slyšel nějaké české bručení, že je hrozné vedro a že už čekají na řidiče moc dlouho :D

O solných ložiscích slyším poprvé, přitom to vypadá opravdu na velké dílo. Bezva článek :-)

10 Janinka Janinka | E-mail | Web | 24. února 2017 v 12:00 | Reagovat

Krásné, jako vždy! :-)

U nás doma platí 3P - poprosit, pozdravit, poděkovat, vtloukám to synkům do hlavy od mala.

To jsem se nasmála u toho Kokotówa, jestli dovolíš, tak tenhle název objasním - je to z polského, i když málo používaného, výrazu kokot, což znamená kohout. Takže náš Kokotów je vlastně Kohoutov :-D.

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | 24. února 2017 v 14:51 | Reagovat

SůůůůůůůůůůL Všechnu sůůůůůůůl na hrad.

12 signoraa signoraa | Web | 24. února 2017 v 15:31 | Reagovat

[7]: Moc děkuji. Mně se tam také moc líbilo a navíc se mi tam skvěle dýchalo. :-)

[8]: Sůl vyvěrala na mnoha místech, hlavně v propojovacích chodbách.
A krajané? Některým lidem bohužel chybí i náznak elementární slušnosti.

[9]: Honzo, nejsou všichni stejní, ale s podobnými typy lidí už jsme se párkrát setkali. Dokonce se mi i stalo, že jsem se za naše krajany styděla. Měla jsem pocit, že svým chováním a jednáním kazí pověst i těm slušným. Jak reagovat na člověka, který v hotelové restauraci, odkud by se nemělo nic vynášet, si nasype obsah cukřenky do kapsy u kalhot? A to je jen malý lapsus, setkala jsem se i s horšími. Já se kontaktu s krajany v cizině nevyhýbám. Na našich cestách jsme už poznali spoustu prima lidí, s některými jsme v kontaktu. :-D
Solné doly jsou hodně známé a jejich návštěvu mohu jen doporučit. :-)

[10]: Jani děkuji. :-D Za pochvalu a za vysvětlení jména obce. Přiznám se, že jsem na tebe tak trochu spoléhala. :-D

[11]: Tahle věta mě také napadla a pak ještě jedna, kterou říká obr Koloděj ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký: "Posolte se, bude svačina." :-D

13 Emo♥ Emo♥ | E-mail | Web | 24. února 2017 v 16:52 | Reagovat

Muselo to tam být nádherné :) Také bych chtěla někam jet ale nemůžu :/ Hlavně že jsi si to užila :)

14 signoraa signoraa | Web | 24. února 2017 v 17:38 | Reagovat

[13]: Bylo to tam opravdu nádherné. :-D
Mrzí mě, že nemůžeš někam odjet. ;-)

15 děda tik tak děda tik tak | Web | 24. února 2017 v 18:40 | Reagovat

Tolik zajímavostí se nedá jedním přečtením ani strávit.  Dobro došly. :-)

16 Miloš Miloš | Web | 24. února 2017 v 19:05 | Reagovat

Ve Wieliczce jsem také byli, několikrát jsem byl v pokušení ji dát na blog také, ale nemám dobré fotky. Tobě se povedly náramně.
Celkově mě návštěva této památky ale dost zklamala, cena za vstup byla značně vysoká a navíc jsme dostali jako průvodce snad nějakého dřívějšího horníka, který mluvil polsky a máločemu jsme rozuměli.

17 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 24. února 2017 v 19:13 | Reagovat

Budova těžby solanky (nádherná atmosféra před deštěm a stromy mě uchvátily), kostel a v neposlední řadě trpaslík - to byla virtuální procházka! :-)

18 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 24. února 2017 v 19:14 | Reagovat

[11]: Teda Tys mě tak se Signorou naladil, že si tu pohádku asi teď pustím! :-)

19 Intuice Intuice | E-mail | Web | 24. února 2017 v 20:59 | Reagovat

V solných dolech jsem nikdy nebyla, jen v uhelných. Tak jsem díky Tobě poznala něco nového. Kostel je krásně vyšperkovaný, pastva pro oko. Red Bull jsem nikdy neměla, asi bych to měla napravit. :-)

20 Lydie Lydie | 25. února 2017 v 12:36 | Reagovat

Tak jsem si alespoň přečetla o co jsme přišli, protože při našem výletě jsme "sůl" už nestíhali. :-)

21 beallara beallara | Web | 25. února 2017 v 12:55 | Reagovat

Tak už jsme zpátky...bylo to nádherné a už se strašně těším na milovanou Itálii :-)  :-)
Máš ty cestopisy nádherně zpracované, děláš to s láskou. Já občas nevím, co bylo minulý týden a kdybych měla dělat tak podrobné reportáže, musela bych si všechno stále zapisovat. ;-)
V solném dole jsem nikdy nebyla, s tebou to byl zážitek, děkuji.
Ten kostel na konci byl opečovaný, je vidět, že to Polsko je skutečně hodně pobožné a hodně drží tradice :-)

22 Siginitou Siginitou | Web | 25. února 2017 v 13:51 | Reagovat

Úžasné jako vždy, krásně se to četlo.
Musí to být bezva zážitek.
Ach bouřka... ty já miluji :D

23 signoraa signoraa | Web | 25. února 2017 v 17:45 | Reagovat

[15]: Tak to moc děkuji. :-D

[16]: Fotky zase tak náramné nejsou, ono se v šeru nefotí moc dobře.
Cena byla sice vyšší, ale jsme zvyklí na to, že někde se opravdu platí dost za vstup. Průvodkyně mluvila také polsky a nemůžu říct, že jsem úplně všemu dokonale rozuměla. Ale to podstatné jsem z jejího výkladu pochopila. Navíc mluvila pomalu, dokonce nechávala prostor pro dotazy.
Mě Wieliczka nezklamala. :-)

[17]: Moc děkuji. :-D

[18]: Tako co? Pustila sis jí? :-D

[19]: Já zase nikdy nebyla v uhelných dolech. Wieliczka byla vlastně mým prvním dolem. Byla jsem ve spoustě různých jeskynních komplexů u nás i v cizině, ale co se dolů týče, byla to premiéra. :-D Kostel je po rekonstrukci a je opravdu krásný. Red Bull je na mně moc sladký a navíc na mou tělesnou schránku vůbec neúčinkuje. Důležité je, že to funguje na muže, protože já neřídím. :-D

[20]: Třeba to vyjde někdy příště. Moc bych vám to přála. :-)

[21]: Itálii mám zapsanou ručně v sešitu, takže jí budu v podstatě opisovat, upravovat, čili přímo cizelovat. :-D
U toho psaní se projevuje ta moje "cestovatelská vášeň". Jen mě mrzí, že nejsem mladší. Cestovali jsme v podstatě od mládí, ale jen tam, kam se mohlo a fotky, které z té doby jsou, jsou bud' černobílé, nebo na diapozitivech.
Simčo, mně se to stává taky, že někdy přemýšlím, který den bylo to a ono. Občas se ráno při probuzení divím, co je za den. To se stává těm, kteří jsou doma a nechodí do práce. Proto už si několik let píšu poznámky z cest do sešitů.
Jsem ráda, že se ti se mnou v solném dole líbilo.:-D Kostel je opravdu krásný. Víra v boha je v Polsku hodně silná, překvapilo mně, že je silnější než v Itálii. :-)

[22]: Tak to jsem moc ráda, že se ti to
líbilo a děkuji. :-)
Bouřky miluju od dětství, při červencové bouřce jsem se narodila. :-D

24 Iris Iris | E-mail | Web | 25. února 2017 v 21:13 | Reagovat

Ty jo, to je fotek a krásný výlet, musela to být paráda :-)

25 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 26. února 2017 v 10:48 | Reagovat

Tak do těch solných dolů jsem se chtěl podívat už od dětství, ale poprvé to vidím alespoň na fotkách! Dík. :-) Beskydy jsou krásné kpce a na severní Moravu mám pěkní vzpomínky, ;-)

26 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 27. února 2017 v 14:22 | Reagovat

Byl to nádherný výlet, děkuji moc. My jsme byli v solných dolech v rakouském Halstatu.  Do polského Krakowa bych se někdy ráda podívala.... :-)

27 MarijaKes MarijaKes | Web | 27. února 2017 v 15:57 | Reagovat

Děkuji za opáčko. Zavzpomínala jsem si. To setkání před pokladnami a zjištění společného známého v cizině je vždy příjemné. Děkuji za prohlídku kostela sv. Klementa. Jako výprava jsme se kolem něho docela rychle přesunuli. Kdybych věděla, že potom budeme mít zase malý rozchod u kiosků, tak bych se dovnitř určitě podívala. Jsou tam i krásné varhany. :-)

28 signoraa signoraa | Web | 28. února 2017 v 15:49 | Reagovat

[24]: Byl to opravdu parádní výlet. :-)

[25]: Také jsem o jejich existenci věděla už od dětských let. Ted' jsem si to konečně mohla prohlédnout na vlastní oči. :-) Já severní Moravu téměř neznám. Byli jsme tam v roce 1975 a já jí měla zafixovanou jako nehezký kus země. Hodně jsem se zmýlila. :-D

[26]: Výlet byl opravdu nádherný. Tohle byl můj první důl, který jsem navštívila, takže to byla premiéra. :-D
Návštěvu Krakova můžu jen doporučit. :-)

[27]: Majko, nemáš vůbec zač. :-) Setkání bylo příjemné a nám to čekání alespoň uteklo. Kostel je krásný celý, protože je nově rekonstruován. Hromadné zájezdy mají své plusy, protože díky průvodcům se netápe a jde se za konkrétním cílem. Mínusem pak je to, že některé věci člověk nevidí. Také to znám. :-)

29 Ježurka Ježurka | Web | 28. února 2017 v 17:09 | Reagovat

Opět jsem nadšená a moc chválím, že jsi to stíhala tak super popisovat a říkám si, jak to děláš, jestli si píšeš hned poznámky, nebo máš tak dobrého pamatováka. Jinak musím prásknout na syna, že se chová stejně jako tvůj muž,když jede špatně, klidně pokračuje dál. Snacha má perfektní paměť, tak ho většinou naviguje ona. :-)

30 signoraa signoraa | Web | 28. února 2017 v 18:06 | Reagovat

[29]: Libuško, to jsem ráda, že se ti to líbilo. Já si dělám poznámky, na delších cestách si dokonce píšu deník. Pamatuju si také hodně, takže k těm zapsaným poznámkám pak dokážu přidat i to ostatní. :-D
Potěšila jsi mě, že můj muž není sám. Ono takových řidičů asi bude víc. :-D
V místech, která znám, také muže naviguju, ale jedeme-li do neznáma, mám mapy. Navíc jsem manželovi koupila k narozeninám navigaci, tak snad už bude cestování jednodušší. :-)

31 Iva Iva | E-mail | Web | 1. března 2017 v 14:37 | Reagovat

To byl nádherný výlet. V solné dolu jsem ještě nikdy nebyla. Povedla se ti zajímavá reportáž. ;-) Také jsi nevynechala kostel, ta vitráž s Janem Pavlem II je krásná. :-)

32 signoraa signoraa | Web | 1. března 2017 v 16:44 | Reagovat

[31]: Ivo výlet byl opravdu krásný a já doufám, že si to ještě zopakujeme. Ale ubytujeme se navíc nocí, abychom se tak nehonili. Bylo to dost náročně. Taky bych ráda viděla galerie a muzea, na které nezbyl čas.
Já měla v solném dole premiéru a krásně se mi tam dýchalo. :-) Kostel byl po cestě zpátky a hned jak jsem ho viděla, věděla jsem, že se do něj podíváme, půjde-li to. :-D

33 Gabriel Decay Gabriel Decay | Web | 2. března 2017 v 13:41 | Reagovat

Na nerudnost čechů na cestách jsme narazili taky několikrát. Asi nějaká národní tradice? :/

Musel to být úžasný výlet. My zatím cestujeme po čechách, máme co dohánět. Ta moje prošla spoustu zemí Evropy, ale rodnou zemi skoro vůbec.

34 signoraa signoraa | Web | 2. března 2017 v 17:47 | Reagovat

[33]: Ne všichni jsou nerudní, ale jak se říká "na blbce narazíš kdekoliv."
Já se také snažím cestovat po Čechách, jsou oblasti, kde bych mohla dělat průvodce a kde znám obrazně každý kámen. Na druhou stranu spoustu míst u nás neznám, ale snažím se to napravit. :-D

35 slunecnyden slunecnyden | Web | 5. března 2017 v 9:29 | Reagovat

Teda opravdová cestovatelka. Všechno popisuješ podrobně, ale i zajímavě a doplníš fotografiemi. Tak jsem se právě vrátila s tebou z Krakova :-) A byla v teple domova :-)

36 habsburg habsburg | Web | 5. března 2017 v 13:06 | Reagovat

Pěkný článek! Ve Wieliczce jsem také nikdy nebyl. Kostel sv. Klementa je opět nádherný.
Doufám, že tento rok vykonáte další podobný výlet. Rád bych si totiž zase něco přečetl :-)

37 signoraa signoraa | Web | 6. března 2017 v 17:57 | Reagovat

[35]: Jsem ráda, že jsi se se mnou mohla projít a přitom zůstat pěkně v teple. :-D

[36]: Návštěvu Wieliczky mohu doporučit a stejně tak i Krakov. Doufám, že opět podnikneme nějaký výlet. Musíme něco naplánovat. :-)

38 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 11. března 2017 v 19:30 | Reagovat

Tak nevím Alenko čím začít :-D, no jo slzička mě ukápla jak jsi nás s Helenkou vzpoměla :-D
Ale vážně, opět moc krásná reportáž s dokumentací. V solném dole jsem nebyla, ale mám slíbeno - zde u nás se říká, že "oběcat - slíbit není hřích ". Ovšem budu si muset počkat až směrem dolů zřídí výtah :-D

39 signoraa signoraa | Web | 12. března 2017 v 12:53 | Reagovat

[38]: Marti, opravdu jsem si vzpomněla, říkala jsem si, kolik blogerek je právě ze severu Moravy. U tebe vím, ve ktrerém městě žiješ, u Helenky to jen odhaduju podle jejích článků. Je to naše vrstevnice. :-D
Jsem moc ráda, že se ti ve Wieliczce líbilo, obávám se však, že výtah dolů asi nebude. Spoléhají na to, že si tam každý dojde sám. Podobné je to i v mnoha jeskyních, které jsme s mužem navštívili. :-) Ona ta chůze dolů je náročná na nohy. My byli včera s mužem na Vyšehradě a pak to vzali z kopce dolů na tramvaj. Koleno se začalo ozývat už večer.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama