. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Březen 2017

Italský deník - 3. část

22. března 2017 v 17:16 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části


13. červen 2016

Po nočním děsti bylo vše kolem vlhké a obloha vypadala, jako by se mělo dát znovu do deště.
Co podnikneme? Než sedět v apartmánu, zajedeme se podívat do Vieste na trhy.
Zašla jsem za Lenkou a Danou, zda by nechtěly jet s námi. Obě nadšeně souhlasily.
Přijely sem autobusem a dostaly se zatím jen pěšky do centra Peschici.

Když jsme byli všichni připraveni k odjezdu, znovu zahřmělo a začaly padat kapky deště.
Co ted'? Pojedeme, nebo zůstaneme?
Muž to rozsekl, pojede se a kdyby náhodou trhy ve Vieste kvůli špatnému počasí nebyly, zajedeme se někam podívat. Můžeme dojet třeba až do Manfredonie, kde je velké nákupní centrum a je pod střechou. Sedět v dešti a dívat se na terasu není ten nejlepší způsob, jak trávit čas. Daly jsme mu za pravdu.
Nastupování do auta vypadalo dost komicky, ono s namláceným pozadím vypadá komicky téměř vše.

Za mírného deště jsme dojeli do Vieste. Trhy se konaly. Povedlo se nám zaparkovat hned vedle nich a to díky paní, která na nás mávala, že odjíždí. Dali jsme si rozchod, abychom po trhu nechodili jako delegace, s tím, že se sejdeme za hodinu u auta.
Ještě slabě poprchávalo, ale už se ukazovaly i kousky modré oblohy. Za hodinu jsme se sešli u auta jen s Danou. Lenka se jí někde ztratila. Naznali jsme, že hodina je opravdu málo, i my s mužem jsme tržiště proběhli jen letem-světem. Vytáhla jsem papír, napsala vzkaz pro Lenku, že se sraz posouvá o další hodinu a vrátili jsme se na trh. Napodruhé jsme se sešli všichni. Lenka se omlouvala, že se někde zamotala a byla u auta později. Cedulku si přečetla a s nadšením se vrátila znovu zpět. Nikdo se samozřejmě nezlobil.

Pak jsme se rozhodovali, co podnikneme dál.
Vrátíme se do Peschici, nebo se projdeme po městě? Lenka s Danou uvítaly možnost, prohlédnout si město, když už tu jsme.
Vyjeli jsme z parkoviště a auto zaparkovali na nábřeží u vyhlídky na ostrov sv. Eufemie s majákem.

Pohled na ostrov. sv. Eufemie

Pohled na mys a stejnojmenný kostel sv. Františka a část města

A tak se z nás stali na chvilku průvodci.
O Vieste a jeho pohnuté historii jsem už psala v minulém deníku.
Město bylo vyzdobené a připravené na večerní slavnost sv. Antonína.
Svatý Antonín Paduánský patří k patronům tohoto města. Vládla tady zvláštní atmosféra, kdy prodavači nabízeli kolemjdoucím různé pochoutky, na dalších místech se rozlévalo do malých kalíšků víno a u kostela sv. Františka se zdarma rozdávaly velké kusy pečiva.
Navíc byly všechny kostely otevřené, takže byla možnost je navštívit.
Zavítali jsme do Muzea mušlí, které naše prázdninové sousedky nadchlo. Lenka si tu dokonce koupila i suvenýr

Ukázka z expozice Muzea mušlí

Aspidorhynchus - fosilie prehistorické ryby, která žila před 120 - 115 milony let v době dinosaurů

Kostel sv. Františka na stejnojmenném mysu

Interiér kostela sv. Františka.
Byli jsme tu v roce 2005. 2006, 2015 a konečně mohli vidět i vnitřek kostela

Sv. Antonín Paduánský s Jezulátkem a lilií v kostele sv. Františka

Kostel sv. Františka a odjíždějící pekař, který rozdal to, co upekl

Fascinují mě mraky

Pohled na město a mraky nad ním

Úžasné mraky nad mořem

Městem procházely orchestry, které dotvářely tu zvláštní slavnostní atmosféru. Sv. Antonín Paduánský je nejen jedním z patronů Vieste, ale je i patronem některých částí Itálie a na jeho počest se na mnoha místech konají slavnosti.

Pohled na kostel sv. Františka

Stoupali jsme po schodech nahoru do města, když se pod námi objevil jeden orchestr. Zůstala jsem stát na schodech, namlácený zadek stále bolel, pravou nohu jsem nemohla pořádně zvednout. Jen představa, že slezu dolů a pak budu znovu stoupat, mě bolela. Muž s Danou sešli až dolů a zmizeli někde za rohem. Lenka sešla jen pár schodů a pak se vrátila se slovy, že to tady nahoře taky pěkně zní a že ty schody znovu lézt nahoru nechce.
Z nedalekého obchůdku vyšel mladý muž s táckem sladkých kroužků tarallini a nabízel nám. Když už je ten svatý Antonín. Lenka si sedla na schody a já jí tak trochu záviděla. Raději jsem však zůstala stát, abych pak neměla problém se zvednout. Manžel a Dana se po chvíli vrátili pod schody a vystoupali k nám. Dana byla z muzikantů nadšená.
Došli jsme ke katedrále a prohlédli si jí.

Katedrála Santa Maria Assunta

Svatá brána 2016
Vchod do katedrály byl v předchozím roce také otevřen, ale dál nás nepustila mříž za dveřmi.
Takže ted' konečně fotografie interiéru

Hlavní oltář

Boční kaple

Další boční kaple

Strop katedrály je nádherný

Varhany

Biskupský palác

Po prohlídce katedrály jsme pokračovali městem dál a zastavili se na zmrzlinu. Když začalo pršet, vlezli jsme do velkého outletu s textilem na Corso Cesare Battisti. Mého muže přebírání hadříků moc nebavilo, tak jen postával u vchodu a sledoval počasí venku.
"Ještě nakupujte, pořád tam leje."
Tak jsme poslechly. :-D

Déšt' ustal a my pomalu došli k autu. Cestou do Peschici jsme se zastavili v obchodě, ve kterém jsme pravidelně nakupovali, když jsme pobývali na Baia Falcone. Součástí nákupu byly i kočičí granule. Do Peschici jsme přijeli krátce před druhou.

Kočky odpočívaly na dolním dvorku

Po obědě a krátké siestě jsme se vydali k moři.
Teploměr ukazoval pouhých 22°C. Cestou dolů jsme potkávali ty, kteří od moře odcházeli. Nebylo divu, foukal ostrý a nepříjemný vítr, který hnal vlny k pobřeží a na písku vytvářel malé duny.
Namlácený zadek jsem docela slušně ve Vieste rozhýbala a zapomněla na opatrnost. Připomenul se mi okamžitě po dosednutí. Au!!! Bolelo to znovu jako čert.
Na pláži jsme vydrželi jen chvíli, vítr byl opravdu hodně nepříjemný. Sledovali jsme mladíka na kiteboardu, plavícího se vlnami. Jemu jedinému to větrné počasí vyhovovalo.

Při návratu do apartmánu jsme potkali Giovanniho, což je člověk, kterého pan Luigi zaměstnává a ten nám sdělil, že kot'ata, která se včera narodila jsou všechna po smrti. Prý byly čtyři. Neptala jsem se raději, jak k tomu došlo. Giovanni se tvářil dost smutně.

V apartmánu jsem si dala sprchu, abych se zbavila písku. Pak jsem si navlékla a krat'asy a triko. Ty po chvíli vystřídaly tepláky, následovala mikina. Nakonec došlo i na ponožky. Večer jsme si povídali s Lenkou a Danou. Byla jsem host exot, protože jsem návštěvu u nich raději trávila ve stoje. Ale úžasně jsme se bavili, Dana občas dala k lepšímu nějakou tu historku z hudební branže.

Když vypukl nad Peschici ohňostroj na počest svátku sv. Antonína, šla jsem si ho fotit na plácek před rezidencí.

Bylo to daleko a můj nedokonalý fot'ák to líp neuměl

V noci mi byla zima. To už se mi hodně dlouho nestalo.


14. června 2016

Ráno bylo prosluněné a my se po snídani vypravili na Jallilo. Tašku a lehátka jsme převentivně umístili na útes a šli se projít po břehu. Zkonstatovali jsme, že je pláž o dobrých 20 metrů užší, než byla loni. Obnažené špičky útesů vypadaly hrozivě. Opět jsme tu byli sami. Připadalo nám, že vlny nejdou taky vysoko, jako v neděli, takže jsme rozložili naše ležení před vysokou skálou. Ledva jsme tak učinili, vlna se nám přehnala přes kraje lehátek a osušek. Znovu jsme se tedy odstěhovali na nejvyšší místo pláže, kde už jsme byli v neděli. Voda byla příjemná a čas jsme trávili střídavě v ní a na lehátku. Kdyby mě někdo nezasvěcený pozoroval, jak z něj vstávám, či jak se na něj po koupání opatrně instaluju, asi by ho to pobavilo. Nojo, když je někdo nešikovný.
Strávili jsme tam celé dopoledne.

Bouganvillea u našeho apartmánu

Po obědě a siestě jsme se chystali znovu k moři. Obloha zčernala a začalo hřmít. Bouřka však šla někam stranou a nás minula. Po půl hodině opět vysvitlo sluníčko, takže jsme se přemístili na velkou pláž.
Kolem páté jsem zaregistrovala, že Mambo začíná balit. Že by přišel déšt'?
V půl šesté obloha znovu potemněla a nad mořem byly vidět blesky. Zabalili jsme ležení a vraceli se do rezidence. Kapky děště nás zastihly v půlce cesty. Pršelo celou hodinu a po celou dobu nepřestávalo hřmít. Střed bouřky byl ale někde jinde, my byli jen na jejím okraji.

Na této zídce v předchozím roce lehával kocour Prašivec

Objevil se i Ouško, který se evidentně podřídil novému kocourovi

Večer dorazily kočky domácích. Nejprve Mamina a po ní Majda. Povečeřely u nás a pak se Mamina přesunula k Lence a Daně, kde dostala druhý chod.
Nádherný černobílý kocour, který zaujal Prašivcovo místo, toužebně mňoukal a obcházel kolem Maminy. Dostal nějakou přes čenich, ale to ho neodrazovalo. Napadlo mně, že některé z mladších koček asi budou "jeho dílem". Bezedná byla vybarvená stejně jako on. Titus se tentokrát neobjevil, myslím si, že by proti tomu kocourovi moc šancí neměl.

A aby bylo o zábavu postaráno, objevil se tu i pes. Dorážel na Maminu, která se před ním schovávala. S Lenkou jsme ho zkoušely vyhnat, ale nedařilo se. Takže jsem obětovala kus svého Choriza a na plátky salámu jsem ho odlákala až za bránu rezidence. Když jsem si pak myla ruce od salámu na dolním dvorku, pes proběhl kolem mě a po zadním schodišti se vrátil tam, odkud byl vyhnán. Objevila se Maria a začala na psa volat: "Ettore!" Pes nedbal. Prý psi dokáží poslechnout na slovo, ale to, které by platilo na Ettoreho, Maria evidentně neznala. Nicméně nás pak všechny ujistila, že pes není její, že jí stačí kočky. Prý sem chodí dost pravidelně na návštěvu a kočkám neubližuje.

Kočičí krasavec mi zapózoval

"Tak sakra, dostaneme něco k večeři?"

"Tohle at' si zbaští Ettore sám, já jdu na něco lepšího."

Takže o zábavu jsme měli postaráno, kočky, kocouři, kot'ata a jako bonus pes.

Pokračování příště.

Italský deník - 2. část

13. března 2017 v 14:05 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části



12. června 2016

Probudili jsme se do prosluněného rána. Stan přes noc uschl, takže jsem z něj okartáčovala nějaké zbylé nečistoty a pak jsem zametla terasu. Bylo na ní dlouhé borovicové jehličí, květy oleandrů a bouganvileí. Muž potom zabalil stan. Lenka s Danou ještě asi spaly a jediný, krom nás, kdo byl vzhůru, byly kočky. Seděly pod terasou a čekaly. Loňské staré známé a k tomu další, nové. Ze skříňky jsem vytáhla jednu velkou paštiku a dala jí do placu. Bylo to jako plivnout do moře.
Až pak jsem udělala snídani pro nás. Po snídani jsme se převlékli do plavek a vydali se k moři. Prosluněná neděle, všude spousty lidí, kteří využili krásného počasí a přišli, či přijeli se vykoupat.
"Tak kam půjdeme?"
"Na Jalilĺo."

Malá pláž mezi útesy nás loni okouzlila a my na ní trávili téměř všechna dopoledne. Odpoledne jsme chodívali na hlavní pláž, na kterou svítilo slunce celodenně. To jen mezi útesy býval stín.
Tolikrát prošlá cestička...
Mezi útesy je z části vydlážděný nebo vybetonovaný chodníček, který se zvedá a kopíruje skálu. Pak klesá a pokračuje kus rovně, aby znovu vystoupal do výšek. Prvních pár kroků nahoru, potom krok dolů. Chodníček posypaný jemným pískem podklouzl.
Jako, kdyby mi někdo podtrhl koberec.
Nezadržitelný pád v pořadí zadek, záda, ruka, která se marně snažila zmírnit následky pádu, a pak hlava.
Muž kráčející přede mnou se otočil a jen pronesl:
"Co děláš?"
To bych taky ráda věděla.
Udělalo se mi zle.
Ruku jsem opatrně vytáhla zpod těla a všimla si, že malíček mám kolmo k ostatním prstům. Povytáhla jsem ho a podařilo se mi ho zařadit do řady. Bolelo to příšerně. Ruka byla sedřená do krve a já s ní zkusila zahýbat. Bolelo to, ale zlomené to nebylo.
Opatrně jsem se převracela na bok, abych se mohla z té potupné pozice zvednout. Muž mi podával pomocnou ruku.
Podala jsem mu automaticky pravou a zařvala bolestí.
"Nech mně, já se zkusím sebrat sama."
Zvedla jsem se a svět kolem mně tančil. Ruka byla odřená a bolela. Nejvíc bolel naražený zadek. Bodalo to i při drobných krůčcích, kterými jsem se snažila zmizet z dohledu. Přemýšleli jsme, zda se raději nevrátíme zpátky do apartmánu. Nakonec jsme to zavrhli a pokračovali na Jalillo. Zula jsem žabky a nebyla schopná se pro ně ohnout. Muž je zvedl, vzala jsem je do levé ruky a belhala se podél útesů.
Vžívala jsem se do pocitů Malé mořské víly, kterou také bolel každý krok. Stoupání na nejvyšší bod chodníčku bylo bolestné. Nebyla jsem schopná zvednout pravou nohu. Vypadala jsem opravdu jako ortopedický pacient. Bosa jsem vykročila levou a pravou opatrně přisunovala.
Sestup dolů byl méně bolestivý.

Místo činu. Když se tak dívám na fotku, říkám si, že jsem měla štěstí.
Mohla jsem spadnout hlavou na kámen

Chodník podél útesů, který pak stoupá nahoru

Na Jalillo téměř nikdo nebyl, nepočítám-li obsluhu baru. Proti minulému roku si z pláže moře ukrojilo značný kus a voda šplouchala do míst, kde jsme loni mívali ležing. Opatrně jsem sundala šaty a belhala se k moři. Po kolena ve vodě a co mi bolest dovolila, jsem se ohnula a umyla si zkrvavenou ruku. Moře léčí. Pamatuji se, jak jsem se před lety ošklivě řízla a během tří dnů se rána v mořské vodě vyléčila. Máčela jsem si ruku a chvílemi si masírovala hřbet a malíček. Kdybych se nebála, že nevstanu, asi bych si v ten moment sedla a chladila si bolavý zadek.

Tak tady jsme loni mívali lehátka

Muž se vydal na obhlídku pláže a já se belhala za ním. Moře opravdu odneslo notný kus země. Ostré útesy, před kterými se loni chodilo pískem, byly zalité slanou vodou. Chvilku jsem šla za mužem, pak jsem se otočila a vracela se zpátky. Necítila jsem se moc dobře a představa, že si znovu "ustelu" na špičatých a ostrých výčnělcích, nebyla příliš lákavá.

Loni byly útesy pod nánosy písku a dalo se tu projít suchou nohou.
Moře je obnažilo

Ani sběrači slávek tu ještě nebyli

Jen racek nám dělal společnost

Vlekla jsem se zpátky pláží, rozhodnutá, že zkusím rozložit lehátka a budu relaxovat. Když jsem se blížila ke skále, u které jsme nechali ležet plážovou tašku a opřená lehátka, nohy mi přelila voda. Odrazila se od skály a vracela se zpět. To, co jsme tam nechali, bylo mokré. Nebyla to první vlna, která se tudy proběhla. Odnesla jsem věci na nejvyšší místo Jalilla.
"Hele, moře se na nás přišlo podívat", zahlaholil vracející se muž.
"No muselo nás přeci po roce přivítat. Jdu otestovat vodu".

Změnila se nejen pláž, ale i mořské dno. Loni plynule klesalo a letos? Klesání bylo prudší. Voda působila na moje namlácené tělo víc než příjemně. I plavat šlo, bolelo to méně, než chůze. Plavala jsem do moře a najednou se ocitla na mělčině. To, co moře odneslo, bylo asi třicet metrů od břehu. Postavila jsem se a vystoupala na dunu. Měla jsem moře po kolena. Tedy jen v případě, když šly vlny ke břehu. V tom druhém jsem měla moře po kotníky. Muž na mně z vody nevěřícně koukal. Připlaval a vylezl na dunu vedle mě. Tak tady je ta naše pláž. Vzpomněla jsem si na francouzského kapitána, jehož lod' určitě bude opět kotvit v přístavu, který mi před lety vyprávěl, že v Nice se dá podobným způsobem plavat a jít po dunách několik kilometrů od břehu.

Přešli jsme dunu a plavali ještě kus dál. Na další dunu jsme nanarazili. Vraceli jsme se a když jsme měli pocit, že drhneme břichem po dně, přešli jsme dunu a pak pokračovali v plavání ke břehu. Namlácený zadek mě ve vodě bolel podstatně méně. Ruka byla oteklá a začala modrat. Muž rozložil mokrá lehátka a na jedno se natáhl. Stála jsem nad ním a přemýšlela, zda si mám také lehnout a hlavně, zda potom budu schopná vstát. Nakonec jsem si lehla a dokonce se mi povedlo se i otočit, ale bolelo to hrozně.

Před polednem jsme naše ležení sbalili a a vraceli se zpátky. Výstup nad útesy byl bolavý. Celou dobu jsem šla bosa, i když vybetonovaná stezka pálila. Než riskovat další uklouznutí a pád, raději si připálím chodidla. Nad Peschici se objevily mraky a já si vzpomněla, že jsem se doma dívala na italský meteoweb, podle kterého mělo v neděli pršet. Možná ta předpověd' vyjde.
Mírné stoupání od pláže k rezidenci docela šlo, ale schody z dolního dvorku k apartmánu, žádná sláva. Pravou nohu jsem nemohla zvednout. Takže jsem opět stoupala levou dopředu a pravou přisunout. Pověsila jsem plážové osušky a dala sušit lehátka. Muž se sprchoval a já přemýšlela, jak budu sedět.

Když jsem se chystala do sprchy, venku zahřmělo. Byla to rána jako z děla. Muž přenášel sušák s osuškami dovnitř a já stěhovala lehátka. Začaly padat veliké kapky deště. Předpověd', na kterou jsem se ve čtvrtek večer dívala, se vyplnila. Lenka s Danou šly kolem do svého apartmá a říkaly, že Mambo, což je ten obrovitý černoch z minulého roku, tvrdil, že bude pršet do půl čtvrté.
Vlezla jsem do koupelny a tady nastal další problém.
Nejen se posadit, ale hlavně zvednout se ze záchodu. Nakonec jsem to zvládla, vysprchovala jsem si bolavé tělo a dokonce pak s bolavou rukou udělala oběd. Venku lilo jako z konve. Na sezení jsem si vzala ze skříně polštář, apartmám byl pro tři lidi, takže k dispozici byly krom třetího lůžka i lůžkoviny. Po obědě jsem seděla za stolkem, který muž přemístil dovnitř u otevřených dveří a četla si. Bolelo mě snad úplně všechno.

Vybarvuju se

Pršet přestalo dvě minuty před půl čtvrtou. Mambo měl pravdu. Ale dnes už nikam nejdu.
Opatrně jsem se zvedla, vzala si prášek na bolest a zalehla. Spala jsem skoro dvě hodiny a cítila se lépe. Z postele jsem lezla jako krab, hlavně si nesednout na bolavou půlku. Povedlo se. Terasa byla po dešti opět plná borovicového jehličí a opadaných květů. Vzala jsem si koště a oschlé jehličí odmetla.
Pak jsem šla dělat večeři.

Kočky se dostavily v plném počtu.
Otevřela jsem jim velkou paštiku a nakrájela kousek sýra. Sedli jsme si k večeři.


A pak se to stalo. To malé přítulné kotě, které se ke mně včera lísalo, začalo rodit. Hezky u nás na terase.
Muž si myslel, že koná velkou potřebu, tak kotě z té terasy vyhnal.
"Jirko, to kotě rodí".
Porodila před naší terasou a starší kočky stály kolem ní, jako by jí hlídaly. Zvláštní společenství. Dokonce i zrzek, který loni nechodil na horní dvorek, tu byl. Bála jsem se, aby čerstvě narozenému kotěti neublížil a snažila se ho odehnat. Povedlo se, i za cenu, že mi sežral skoro celou mojí večeři. Můj muž, když začala kočička rodit, zalezl do apartmánu.
Pískající kotě si vzala malá kočička do zubů a zmizela po schodech někam na dolní dvorek.
Pak zmizely i další kočky.
Zbyla jen krev na chodníku.
Oplachovala jsem chodník, když přicházely Lenka s Danou. Vysvětlila jsem jim důvod svého zvláštního počínání a Lenka jen zkonstatovala, že tohle už fakt není chov koček, a že na to Luigi kašle. Dana se dokonce rozhodla, že půjde panu Lugimu vynadat. Měl štěstí, že tam nebyl.
Luigi se objevil asi za hodinu. Řekla jsem mu, že to malé kotě porodilo. S širokým úsměvem mi řekl:
"È la natura".
Já vím, že je to příroda, ale toho kotěte mi bylo líto a i těch ostatních koček, které byly oproti minulému roku nějak zanedbanější. Dana s Lenkou zaregistrovaly, že se bavím s Lugim a přišly také na kus řeči. A po chvilce se připojila i žárlivá Maria, která si Luigiho hlídá. A tak jsme se dozvěděly, že zrzek se jmenuje Titus a kočka, kterou jsem si loni pojmenovala jako Maminu, nosí hrdé jméno Kleopatra a je matkou všech starších koček.
Ostatní kočky se nejmenují. A když jsme se ptaly, kolik těch koček vlastně mají, oba se nějak nemohli dopočítat. Osm nebo devět? A Maria pak řekla, že ještě dvě kot'ata, která jsou malá, mají doma.
Usoudila jsem, že budou asi od trojbarevné kočky Majdy. Já si je na rozdíl od Lugiho pojmenovala už loni.
Ano, jsem kočkomil. Stejně tak i Lenka s Danou, které obě měly doma kočku a obě jí zajistily řádnou péči, než se vrátí domů. Shodly jsme se, že tohle už opravdu není chov koček, to je nekontrolovatelné množení.

Kočky nás provázely a staly se naší součástí na následující tři týdny.
Dovolte tedy, abych vás s hlavními protagonisty seznámila blíž:

Kleopatra, matka starších koček. Loni jsem jí začala říkat Mamina, protože čekala kot'ata.
Přítulná kočička, která vždy počkala, co na ní zbyde. Hlavně, když se nají ty mladší

Titus - oblíbenec pana Luigiho, který se loni neodvážil sem nahoru a vládl dolnímu dvorku.
Jeho konkurent Prašivec, který míval tento rajón pro sebe, už tu letos nebyl

Twiggi - krásná, štíhlá mourinka, starající se o dvě nezbedná kot'ata
a březí kotě

Majda - pojmenovala jsem si jí podle zbarvení (tříbarevná, májová)
Plachá kočička, která měla u domácích také dvě kot'ata

Modroočka - kotě, které mělo kot'ata a které se ještě občas chodilo napít ke své mámě Mamině Kleopatře.
Nejpřítulnější a mazlivá kočička, která dostala jméno kvůli modrému víčku

Bezedná - tohle jméno jsem jí dala proto, že byla schopná vyhnat všechny kočky od jídla a sežrat všechno sama.
Bylo mi jí však líto, chybělo jí oko.

Skupinové foto - Mamina, březí Modroočka hrající si s kotětem, druhé kotě a Twiggi

Ano, přiznávám se bez mučení - jsem kočkomilka. :-D

V deset večer přišla další bouřka. Musela být těsně nad námi, hromy se odrážely o pobřežní skaliska.
Noc byla bolavá, na jednom boku šlo ležet, ale na zádech a tom druhém to opravdu nešlo.

Pokračování příště.

Patnáctá cesta do Itálie

9. března 2017 v 14:16 Putování po Evropě

Poprvé, co spolu jezdíme na jih, jsme porušili zavedený zvyk, spočívající v tom, že pokaždé jedeme na jiné místo.
Plán byl dobrý, ale realizace poněkud pokulhávala. Opět, stejně jako v předchozích letech, jsme si vybrali oblast, kde bychom rádi strávili tři týdny nejen odpočinkem, ale i poznáváním blízkého a vzdálenějšího okolí. Ubytování si zajišt'ujeme přes cestovní kancelář, která nám skýtá určité záruky, a u které máme navíc slevy. Věrnostní, protože s nimi jezdíme už spoustu let a další za včasný nákup. Suma sumárum - ve finále je to krásných 20% z ceny.
Vybrali jsme si ubytování v Kalábrii u Jónského moře, v místech, která jsme krátce navštívili už v roce 2004 a kde se nám líbilo. Cestovka slíbila, že nám to prověří a že se ozvou. Druhý den telefonát. To, co jsme si vybrali je bohužel obsazené, ale mohou nám náhradou nabídnout....
"Probereme to a ozveme se vám", řekl tehdy muž.
A pak jsme znovu seděli a vybírali si něco jiného. Trvalo to dlouho a nakonec jsme dospěli k názoru, že pojedeme znovu do Peschici k panu Luigimu. Muž zavolal do cestovky, ta nám během dvou hodin poslala cestovní smlouvu, kterou jsme potvrdili a uhradili zálohu.
Co nás překvapilo? Bylo to levnější než v roce 2015.
A to pojedeme ve stejném termínu a na úplně stejné místo.

Italský deník - 1. část


Pátek 10. června 2016

Ráno jsme si přivstali. Po snídani jsem přendala jídlo z lednice do té cestovní a dobalila ještě poslední věci do malé tašky, která zůstane uvnitř v autě. Muž odnesl lednici do garáže s tím, že už se nebude vracet nahoru. Vzala jsem tašku do ruky a dole na chodbě potkala snachu s dětmi:
"Babi, ty někam jedeš?" Jiřík byl zvědavý.
"Jedeme s dědou k moři."
"A co to je?"
"To je taková veliká voda."
"A kdy se vlátíš."
"Za tři týdny."
Díval se na mně těmi svými modrými kukadly. Bětuška už seděla v kočárku a chystala se doprovodit brášku do školky.
"Už babičku nezdržuj", zasáhla rázně maminka.
Popřála nám št'astnou cestu. Poděkovala jsem jí předem za péči o kytky. Klíče už jsem předala včera.
"Kde jsi takovou dobu."
"Vysvětlovala jsem Jiříkovi co je to moře."
"Aha".
Tašku jsem položila vedle lednice na zadní sedadlo a šla odemknout vrata. Muž vyjel z garáže, já zamkla vrata a vydali jsme se na cestu. Hodiny v autě ukazovaly 7:27. Ve vedlejší ulici jsme ještě zamávali Gábině a dětem, čekajícím na autobus.

A pak jsem si vzpoměla, že jsem nechala doma před mikrovlnkou nějaké věci. Znejistělo mně to. Muž na křižovatce odbočil a jelo se domů. Věci, které měly být v tašce, kterou jsem ráno dobalovala, byly na místě, kde jsem je nechala. Vracet se, prý přináší smůlu. Jsem trochu pověrčivá. Vypadala jsem jako totální pitomec, protože jsem si nejen na chvilku sedla za stůl, já si dokonce do skleničky nalila vodu a tu jsem vypila. Skleničku jsem umyla, utřela a dala do skříňky. Logicky jsem pak ještě šla na záchod. Snad jsem tu smůlu přerušila. Pověrčivost je fakt hrozná.
Odjezd napodruhé se konal v 7:42. Zpoždění díky mé skleróze a zejména pověrčivosti bylo 15 minut.

Naše trasa je už tradiční. Z domova to máme opravdu jen kousek na dálnici D5. Na Rozvadově jsme si na pumpě zašli na záchod a koupili si noviny. Pokračovali jsme přes Regensburg do Mnichova.


Tunel Luisa v Mnichově je už dokončen. Možná byl dokončen už v minulém roce, ale to jsme tehdy kvůli omezení dopravy kolem Garmisch-Partenkirchenu, jeli jinudy. Průjezd Mnichovem byl díky tunelu plynulý a my se zanedlouho ocitli na dálnici A 95 na Ga-Pa.

Moderní architektura v Mnichově

Olympijský stadion

Luisa

Blankytně modrá obloha, občas mráček a teplota 28°C. Ideální počasí. Kochala jsem se, tak jako už kolikrát, nádherou alpských velikánů. Bylo na nich ještě dost sněhu.


Vrchol Zugspitze (2962 m) v mracích


Projeli jsme Ga-Pa bez problémů a nebýt semaforů, dalo by se říci plynule.
Na našem oblíbeném a tradičním lesním odpočívadle kousek před Mittenwaldem jsme si udělali přestávku na oběd. Mladý německý pár si tu stavěl stan.
"Myslíš, že tady budou kempovat?" "
No já nevím, to by si asi nelajskli, přeci jsou takoví akurátní."
Seděli jsme u jednoho ze stolů a pozorovali snažení těch dvou. Připadalo mi to komické. Občas tu někdo zastavil a s údivem se díval na stan. Usoudili jsme, že tu nebudou kempovat. Všimli jsme si, že mladý muž obíhá stan s návodem k použití. Asi se chystali na dovolenou a chtěli si stavbu dočasného příbytku natrénovat.


Dojedli jsme bagetu, kterou jsem večer přichystala, dopili a vrátili se k autu. Muž sedl za volant a já se vydala s fot'ákem po cestě z parkoviště pěšky. Zaslechla jsem hučení Isaru, který v těchto místech protéká. Nastoupila jsem k manželovi do auta a kousek jsme popojeli. Na Isarhornu jsme nechali auto a šli se podívat k Isaru. Tak divoký tok jsme za ty roky, kudy tudy jezdíme, ještě nezažili. Je vidět, že sníh teprve taje a sytí alpské řeky. Mléčně bleděmodrá barva Isaru byla úchvatná.


Isar

Zdrželi bychom se déle, ale museli jsme pokračovat dál. Ale stejně jsme udělali kratičkou zastávku v Seefeldu, kde jsem si fotila alpské vrcholky.

Hohe Munde (2662 m) ze Seefeldu

Do Innsbrucku jsme přijeli zadem kolem letiště a vyhnuli se jízdě po dálnici. Dole ve městě jsme dotankovali nádrž a vydali se na Bergisel.

Innsbruck z jízdy na Bergisel

Cena mytného za průjezd Brennerským průsmykem se od minulého roku nezměnila, stála opět 9€. I když pamatujeme doby minulé, kdy se zde platilo méně. Přestože se zde opravoval nájezd a doprava byla svedená do jednoho pruhu, jelo se plynule.

Oprava na Brenneru


Na vrcholcích Alp bylo ještě dost sněhu

Před mýtnicí ve Vipitenu nebyly obvyké fronty, což nás překvapilo.
Jedeme vůbec v červnu?
Nebo se opravdu lidé bojí cestovat?

Údolí řeky Isarco a později Adige, kterým vede dálnice, lemuje množství starých hradů.
V mnoha z nich pobýval Karel IV. při svých cestách mezi Římem a zemí Koruny české

Na odpočívadle u Paganelly děláme zastávku na záchod a na kávu. Pokračujeme pak plynule po A22 a A1 do Bologni. Nebe nad námi černá, teplota je kousek pod 30°C, asi přijde nějaká bouřka. Průjezd Bologní se rovnal téměř zázraku, trval jen 16 minut. Tak takhle rychle jsme tudy ještě nejeli. Většinou se tu suneme hodinu a více. Sice se občas kolona aut ve třech pruzích na chviličku zastavuje, ale pak se znovu rozjíždí. Souběžná A13 stojí a my jedeme. Většinou tomu bývá přesně naopak.
Na dálnici A14 se občas kolony aut, mířících k moři, zastavily, ale tady je to naprosto obvyklé. Sledovala jsem kopce a mraky nad nimi. Někde určitě prší. Na odpočívadle Rubicone jsme si udělali další zastávku a došli si na záchod. Raději ted', čeká nás najít si nějaký kemp na pobřeží a kroutit se u toho, by nebylo "to pravé ořechové." Po návratu do auta se díváme do mapy a přemýšlíme, kde opustime dálnici a najdeme nějaký kemp. Oba jsme se shodli, že nejklidnější kemp, kde nehrozí, že by v jeho blízkosti projížděl vlak, je Paradiso v kopcích u Casteldimezzo. Pobřeží krom dálnice lemuje železniční trat', po které jezdí rychlíky, nákladní vlaky a pak jakési vláčky, propojující jednotlivá letoviska a nahrazující místní dopravu. Už dvakrát se nám "povedlo" trávit noc nedaleko kolejí a o odpočinku jsme si opravdu mohli nechat jenom zdát. A když se vykládají lodě v Anconě, je konec spánku a člověk si připadá, že leží na nádraží. Paradiso leží vysoko v kopcích v přírodním parku Monte San Bartolo a co je podstatné, je dál od trati.
"Pamatuješ si, kde to je?"
"Snad jo, byla to odbočka vlevo do kopců, to najdeme."
Při návštěvě tady jsme si tento kemp uložili do navigace, ale ta zůstala doma, protože po třech opravách dělala vše, jen nenavigovala. A ta stará nejde aktualizovat. Budeme se muset spolehnout na svou pamět'.
Dálnici jsme proto raději opustili už v Riccione, protože jsem si nebyla jistá, zda odbočka do kopců je před nebo za Cattolicou. Zaplatili jsme mýtné ve výši 34,20€ a po SS16, která vede po pobřeží, jsme se vydali hledat odbočku do kempu.
Našli jsme jí, byla za Cattolicou.
Stoupali jsme uzoučkou silnicí do kopců a cesta nám připadala nekonečná. Nepamatovali jsme si, že bychom posledně jeli tak dlouho. Nakonec jsme dorazili do cíle. Vystoupili jsme z auta a zkušeně zamířili rovnou do baru, protože kancelář kempu byla zavřená, stejně jako při naší první návštěvě. Tehdy jsme však čekali před zavřenou závorou, zda se někdo objeví. Kolem byla mokrá zem po dešti a v kopcích bylo citelné chladno. Tak ten déšt' spadl až tady. Mraky nás pronásledovaly už z Bologni. Zajeli jsme na piazzolu o kousek níž, než při našem prvním pobytu. Stavět stan na promoklou zem nebylo moc příjemné, navíc bylo nutné lézt občas dovnitř a stále se zouvat, abychom si mokrou zem s jehličím nenanesli dovnitř. Jediné pozitivum bylo to, že jsme nemuseli zatloukat kolíky. Šly do země, jako po másle. Chvilku jsme poseděli na kempingových židličkách a dali si pivo z cestovní lednice. Nebylo to nejlepší řešení, lepší by byl teplý čaj. Už před desátou hodinou jsme byli zalezlí ve stanu.
Někde dole pod kempem štěkal pes.
V noci mi nebylo nejtepleji.


11. června 2016

Od rána pofukoval vítr a nadouval stan. Byla jsem vzhůru už od svítání a uvědomila jsem si, že slyším dokonce vlak, který projíždí někde dole pod kopci. Ptáci si vyzpěvovali a když se slunce dostalo natolik vysoko, aby zasvítilo na stan, probudil se i muž. Vstávali jsme krátce po sedmé hodině. Muž, na rozdíl ode mě, neslyšel ani psa, natož vlak. Všimla jsem si, že horní piazzoly už jsou ozářené sluncem celé. Příště, pokud tedy nějaké příště bude, se ubytujeme nahoře. Po hygieně a snídani likvidujeme ležení a balíme zavlhlý stan. Čekat na to, až uschne, by trvalo hodně dlouho.


Zaplatili jsme za pobyt a vydali se do obce Casteldimezzo, kterou jsme už jednou projížděli. Prošli jsme si jí, podívali se z hradeb do údolí a před kostelem jsem si pohladila úžasného kocoura.

Kostel sv. Kříže



Kostelní věž z opevnění

Opevnění

Vnitřek obranného systému

Někde v té zeleni je "náš kemp"

Kopce rozkvetlé janovcem metlatým
Pohled do vnitrozemí

Casteldimezzo, ležící v nadmořské výšce 186 metrů, je od roku 1929 součástí Pesaro. Jeho historie je známá už od starověku. Původní název Medi Castrum napovídá, že leží uprostřed mezi Gradarou a Focarou a společně s Granarolou bylo součástí obranného systému.V roce 1517 bylo obléháno 7000 vojskem Florentinců, ale nebylo dobyto. Opevnění odolalo a v místním kostele začal vyvěrat pramen pitné vody. Roku 1648 přišlo město při sesuvu erozí podemletého svahu do moře o polovinu svého území. Přesto láká turisty a milovníky umění k návštěvám. Hlavním lákadlem, kromě procházek po vrcholcích kopců a nádherných výhledech do dálky je relikviář sv. Kříže v místním kostele. Dlažba městečka je původní a pochází ze 16. století. Počet trvale žijících obyvatel je 14.

Při odjezdu jsme se rozmýšleli, zda se vydáme po uzoučké panoramatické silnici nad mořem, nebo sjedeme rovnou dolů do údolí. Muž se rozhodl jet dolů, už jen proto, že silnice byla širší. Pobavilo nás, když asi po 3 kilometrech se silnice, po které jsme nejeli, spojovala s touto silnicí. Dojeli jsme do Fiorenzuola di Focara a udělali si další zastávku. Tato obec leží níž než Casteldimezzo a je o něco větší. Zaparkovali jsme auto kousek od hradeb a vydali na malou procházku. Bylo tu obrovské množství cyklistů. Jedni jeli nahoru do kopců, druzí odjížděli na druhou stranu.
"Hele, nejede se tady Giro?"
"Skoro to tak vypadá."

Hradby Fiorenzuola di Focara

Plastika na pomníku obětem válek je hrůzostrašná

Fiorenzuola di Focara se rozkládá na skalnatém výběžku s výhledem na moře výšce 177 metrů. Původně římská osada patřila k obrannému systému, stejně jako předchozí městečko. Je o ní známo, že na nejvyšším místě byly zapalovány ohně, aby varovaly námořníky před skalami. Byl to první a současně jediný předchůdce majáku mezi Terstem a Anconou. Samotné městečko bylo vybudováno mezi X. a XII. stoletím a střežilo hranici papežského státu. Ze XII. století pochází kostel Sant'Andrea s nedotčenou zvonicí. Stejně jako Casteldimezzo je od roku 1929 součástí Pesaro. Počet stálých obyvatel tohoto mětečka je 133.

Prošli jsme si městečko a já si všimla obrázku Dante Alighieriho.
Toto místo je zmiňováno v Božské komedii, konkrétně v Infernu, zpěv XXVIII.

Danteho brána

Dante Alighieri


Nejen zajímavá dlažba, ale i spousta květů. Městečko dělá čest svému jménu: fiore = květ

Věž s hodinami

Krásný výhled od kostela

A tady je kostel z XII. století zasvěcený sv.Andreovi. Za hodinami kopule vidět nebyla

Dole pod městečkem jsou pláže, nedotčené masovou turistikou

Na protějším kopci jsme si všimli dalšího kostela



Danteho brána zevnitř

Došli jsme ke kostelu a ač jsem se snažila, nic jsem o něm nezjistila

Pohled od něj byl krásný

Ve Fiorenzuole di Focara nás překvapila ještě jedna věc a tou byly veřejné záchodky. Občas je problém najít je ve větším, nebo i velkém městě, kde většinou nejsou. V tak malé obci ale jsou. Důvodem jsou určitě obrovské počty cyklistů, kteří sem zavítají. Silnice v parku Monte San Bartolo jsou kvalitní, plné zatáček, stoupání a klesání a s minimem aut. Pro vyznavače cyklistiky učiněný ráj. A protože představitelé městečka ho chtějí mít krásné, čisté a i voňavé, jsou tu záchodky.

Prošli jsme se a zkonstatovali, že městečko je velice malebné.
Nastoupili jsme do auta a chvilku se dívali do mapy. Pak jsme se rozhodli, že pojedeme dál po panoramatické silnici.
A tak jsme jeli v pelotonu cyklistů, jejich rychlostí a měli z toho srandu.
"Připadám si jako doprovodné vozidlo."
Občas, když se peloton roztáhl, povedlo se nám několik cyklistů předjet. Panoramicu Adriaticu a cyklisty jsme opustili a zamířili k Ponte Nuovo. Odtamtud jsme potom pokračovali po SS16. Na této silnici je spousta benzínových čerpadel, která jsou podstatně levnější než pumpy na dálnici, proto jsme v Pesaro doplnili nádrž a ve Fano najeli na dálnici.
Udělali jsme si zastávku na oběd a v pohodě pokračovali dál.

Sluneční brýle nemají dioptrie a já přemýšlela, proč nějaký pitomec polepil sloup žvýkačkami ...

... nebyly to žvýkačky. To jen šneci se shodli, že "modrá je dobrá"

V Termoli chybělo opravdu jen málo a mohli jsme být účastníky dopravní nehody.
Dálnice tu prochází městem a je rozdělena betonovými obrubníky. Horké sobotní odpoledne, teplota 30°C a auta mířící na jih. Mnozí jedou na dovolenou. Jeli jsme v pravém pruhu a nikam nespěchali. Do cíle už nám toho moc nechybělo. Na příštím sjezdu opustíme dálnici a budeme pokračovat k cíli.
Vepředu jelo obytné auto, kterému říkáme "bydlík", za ním bílý Range rover a pak my. Jeli jsme všichni asi tak 90, víc určitě ne. Range rover se rozhodl bydlík předjet rychlým pruhem a ledva vybočil, bydlík mu zkřížil cestu. Range se vrátil zpět a my stáli na brzdách. Bydlík narazil do betonových obrubníků a rozkolébal se. Kusy betonu, plasty a sklo se rozlétly po dálnici. Bylo štěstí, že zůstal na čtyřech kolech. Pomalu pak přes oba jízdní pruhy přejel do odstavného, kde zastavil. Range dojel pomaloučku k němu a gestikulací se domlouval, zda řidič bydlíku něco nepotřebuje. Zřejmě nic. My pomalu jeli za Rangerem a já si všimla bočních rozbitých oken a rozmláceného předku auta.
Asi mikropánek, nebo únava ze stereotypní jízdy po dálnici?
Každopádně, čert vem auto, důležité je, že se nikomu nic vážného nestalo.
Ale v šoku jsme byli.
Kdyby řidič bydlíku najel na obrubníky prudčeji, mohl se převrátit a kutálet se po dálnici. Bylo to opravdu "o fous". Range před námi jel pomalu, zřejmě byl také v šoku a po několika metrech na dálničním sjezdu Termoli opustil dálnici. Asi to potřeboval vydýchat. My pokračovali dál a na odpočívadle Fantine, kousek za Termoli, jsme zastavili.
Bylo nám v ten moment jasné, že jsme se vyhnuli maléru jako hrom.
Udělali jsme si pauzu, kterou jsme opravdu potřebovali a dali si kávu.
Andělé strážní naštěstí nedrželi siestu a byli všichni v pohotovosti.

Vrátili jsme se na dálnici a v Poggio Imperiale z ní sjeli. Zaplatili jsme mýtné 29,80€, pokračovali po prosluněné pláni a v dálce viděli kopce, za které se musíme dostat. Fot'ák jsem měla připravený na klíně, pro případ, že by na mostě byly zase krávy. Nebyly. Fotila jsem si krajinu kolem, sklizená pole, městečka na úpatí kopců. Projeli jsme prvním tunelem a hned za ním na mostě byly krávy. Nestačila jsem zareagovat.

Gargano - mnohotvárná krajina s nádhernou přírodou a nezapomenutelným pobřežím

Nikam jsme nespěchali a rozhodli se vyhnout se nepříjemným serpentýnám od Vica na pobřeží. K Rodi jsou také serpentýny, ale není tu takové převýšení. Z Rodi jsme jeli po pobřežní komunikaci a v dálce už viděli Peschici. Od stoupání na Monte Pucci jsme zaregistrovali nová svodidla, bytelná a dřevěná. Kousek za Monte byla doprava svedena do jednoho pruhu a řízena semafory. Chvilku jsme tu postáli a při průjezdu jsme si všimli čilého pracovního ruchu na vozovce. Na to, že bylo sobotní odpoledne, to bylo překvapivé.

Do rezidence jsme přijeli krátce před čtvrtou. Pan Luigi už na nás čekal a vítal nás. Prý už jsme "domácí". Pak nakázal svým dvěma zaměstnancům, aby nám pomohli se zavazadly. Moc dlouho jim to nevydrželo, odnesli každý jednu tašku a pak se někam vytratili. Takže jsme s mužem kmitali mezi autem a apartmánem. Všimla jsem si, že se kočičí smečka od minulého roku rozrostla. Kočky však vypadaly hodně zanedbaně. Přitulila se ke mně malá kočička, která měla problém s vnitřním víčkem. Byla drobounká a když jsem jí hladila, připadalo mi, že je březí. Vždyt' je to ještě kotě.

Při rovnání věcí jsme se seznámili s paní Danou, která mi byla hodně povědomá. Nechtěla nás zdržovat od práce, prý se ještě určitě uvidíme.
Když se pak vracela od moře, vedle ní se objevila Lenka, se kterou jsme se tu poznali loni. Muž jí tehdy s vnučkou Viktorkou vezl na autobus. Objaly jsme se jako dávné kamarádky. "Když mi Dana u moře říkala, že máme nové sousedy a popsala vás, věděla jsem že jste to vy."
Na terasu jsme pověsili vlhký stan, aby uschl.
Večer jsme trávili s Lenkou a Danou, vzpomínali jsme na minulou dovolenou. Lenka se ptala na ty dva opilce Jakuba a Otu a jak jsme to vedle nich vydrželi. My se ptali na Viktorku. Kolem se tiše pohybovaly kočky. Lenka se přiznala, že je zase krmí, dokonce jim koupila i granule. Bylo mi jasné, že já dopadnu podobně. Kočkomilové celého světa, spojte se.
Dana se rozloučila a šla si lehnout. A já stále přemýšlela, proč je mi její tvář tak povědomá. Lenka pak prozradila, že Dana zpívala s jednou dívčí skupinou a ted' koncertuje s další známou partou muzikantů. Tak proto jsem měla pocit, že jí znám.

Rozloučili jsme se a šli do našeho apartmánu. Když jsem věšela osušku po sprše, Lenka seděla na jejich terase s cigárkem, zamávala a popřála dobrou noc.
Spala jsem jako zabitá, ale jen do té doby, než se muž převracel. Matrace sice byly dělené, ale spočívaly na společném roštu. Jen jsem zabrala, znovu mě muž pohoupal. Chvilku jsem zvažovala, že si lehnu na volnou postel.
Jen lenost mi v tom zabránila.

Pokračování příště.

Kdo za to může?

6. března 2017 v 15:08 Postřehy, úvahy, zamyšlení

"Tak nám zabili Ferdinanda"....
Kdo by neznal tuhle větu z románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka.
Přesně tahle věta mě napadla v sobotu, když jsem stála na skoro prázdném náměstí v Hostivici.
Byla první sobota v měsíci, to znamená den, kdy se tady konají pravidelné trhy. Občas tam zavítáme a něco nakoupíme. Mám ráda atmosféru trhů a tržišt', dá se tu sehnat kdeco. Mnohdy v lepší kvalitě, než nabídne supermarket, většinou v příznivější cenové relaci.

Sobotní dopoledne, den jako malovaný. Sluníčko ozařovalo náměstí, které bývá při trzích plné a je problém v jeho okolí zaparkovat. I proto jsme volili cestu od nás přes Zličín a Sobín a přijeli z druhé strany. Před bývalou poštou jsme pohodlně zaparkovali. Stánků na náměstí bylo všehovšudy asi deset, možná abych nekřivdila, tak dvanáct. Žádné stánky s domácími uzeninami, jeden jediný Vietnamec, stánek s knihami, s kořením, záclonami a jeden opuštěný zahradník.
Na zahradníky jsem se tak trochu spoléhala. Druhá babička už dlouho touží po žlutém ibišku. V neděli pořádala oslavu Eminých narozenin a já se rozhodla, že tentokrát nepřijdeme s květinou řezanou, ale přineseme hrnkovou. Oběhla jsem v minulém týdnu tři hobby markety v našem okolí, navštívila asi osm květinářství a veliké zahradní centrum ve Střešovicích. Na ibišky jsem narazila, ale žádný nebyl žlutý.

Takovýhle petrklíč jsem viděla poprvé v životě a neodolala jsem

To jsem od těch zahradníků trochu odbočila.
Vždy jich bývala na trhu spousta a většinou, když jsem něco sháněla a oni to neměli na stánku, často mívali požadovanou květinu doma ve skleníku a opravdu nebyl problém si k nim zajet. Ten jediný, který tu byl, žlutý ibišek neměl.
Procházeli jsme poloprázdným trhem a já se podivovala nad tím, že tu skoro nikdo není.
Muž naznal, že to asi bude tím, že je teprve březen.
"Ale Jirko, my jsme tu loni v březnu byli."
"Nojo, to máš pravdu."
Až pak nám to objasnil prodejce koření, u kterého jsem chvilku okukovala jeho nabídku.
"Je to kvůli EET!"

U jednoho ze stánků jsem si koupila nové záclony do kuchyně. Ne, že bych je akutně potřebovala, ale chtěla jsem si udělat radost a navíc jsem měla pocit, že přeci nemůžu odjet z trhu s prázdnou. Zeptala jsem se na cenu a prodejce mi řekl, at' malý moment počkám, protože si nové ceny nepamatuje.
Prý museli zdražit kvůli EET.
Záclonu mi naměřil a aby vyšel vzorek, ještě kousek přidal. A potom vytáhl takový maličký přístroj a znovu se omlouval, že to asi bude chvíli trvat. Nakonec mi vyjel stvrzenku s EET. Nedalo mi to a zeptala jsem se, na kolik ta věcička přijde. Prý na dvanáct tisíc.
Muž stál vedle mně a já měla chvíli pocit, že mu došel kyslík.
"Kolik?"
"Dvanáct tisíc."
"Tak to se na to radši vykašlu."
Muž si i přes důchod ponechal živnostenský list. Jeho živnost spočívá v tom, že během topné sezóny poskytuje servis a drobné opravy těm, kterým kdysi topení instalovala firma, u které pracoval. Jsou měsíce, kdy nikdo nevolá a když se mu během zimy v jednom týdnu sejdou dvě opravy, rovná se to zázraku. Jeho zisk ze živnosti za dobu, kdy je v důchodu, je tak veliký, že poslední dva roky byla jeho daň nikoli nulová, ale byla v záporných číslech.
EET se ho bude týkat až od června příštího roku.
Snad do té doby zvítězí zdravý rozum.


Sobotní odpoledne jsme trávili na zahradě. Muž rozstříhal vánoční stromek a já hrabala a hrabala. Mech se kupil na hromádkách spolu s opadanými větvičkami tújí. Puchýř, který jsem si hrabáním udělala v pátek, jsem si nejen strhla, ale v gumové rukavici se zraněné ruce moc nelíbilo. Muž nabíral nahrabané kupky do pytlů od zeminy, odnášel je do garáže a já hrabala a hrabala....

Včera jsme cestou k druhé babičce koupili dvě kytice žlutých růží, když nebyl ten ibišek. Jednu pro hostitelku, druhou pro oslavenkyni. Na vnoučatech si uvědomuji, jak letí čas.

Ema už je osmiletá

Dobré jídlo, dobré pití, probrali jsme kdeco, i EET. Druhá babička překládá beletrii z angličtiny a se španělštiny a jí se to také bude příští rok týkat.
Dcera přispěla také se svou troškou do mlýna. Má oblíbené farmářské trhy na náplavce, tak tam v sobotu zavítala. Nákup proběhl rychle, ale dlouhou dobu se čekalo na účet. A pak prý prodejkyně ztuhla a řekla dceři, že platba neprošla, že to musí udělat ještě jednou. Dcera platila přes teminál kartou. A ted' si vůbec není jistá, zda nebyla obalamucena a neplatila dvakrát. Paní, která prodávala, jí ujistila, že platba opravdu neprošla. Prý už jí takhle dva zákazníci odešli, nečekali na účtenku.

Dnes jsme dopoledne jeli s mužem do sběrného dvora. Těch pytlů s mechem a větvičkami bylo ve finále deset a k tomu navíc řeznická bedna s rozstříhaným stromečkem.

To jsem si ale nahrabala

Cestou zpátky jsme se zastavili v zahradním centru ve Střešovicích, kde jsem sháněla žlutý ibišek a kde jsem si všimla, že mají za dobrý peníz metrové truhlíky. Ty, které máme, se už pomaloučku začínají rozpadat. Jeden jsem loni podlepovala tejpou. Vzali jsme si vozík, naložili truhlíky a zamířili k pokladnám.
"Omlouváme se, budete muset počkat, nefunguje nám ...."

Tak nám zavedli EET.....