. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Patnáctá cesta do Itálie

9. března 2017 v 14:16 |  Putování po Evropě

Poprvé, co spolu jezdíme na jih, jsme porušili zavedený zvyk, spočívající v tom, že pokaždé jedeme na jiné místo.
Plán byl dobrý, ale realizace poněkud pokulhávala. Opět, stejně jako v předchozích letech, jsme si vybrali oblast, kde bychom rádi strávili tři týdny nejen odpočinkem, ale i poznáváním blízkého a vzdálenějšího okolí. Ubytování si zajišt'ujeme přes cestovní kancelář, která nám skýtá určité záruky, a u které máme navíc slevy. Věrnostní, protože s nimi jezdíme už spoustu let a další za včasný nákup. Suma sumárum - ve finále je to krásných 20% z ceny.
Vybrali jsme si ubytování v Kalábrii u Jónského moře, v místech, která jsme krátce navštívili už v roce 2004 a kde se nám líbilo. Cestovka slíbila, že nám to prověří a že se ozvou. Druhý den telefonát. To, co jsme si vybrali je bohužel obsazené, ale mohou nám náhradou nabídnout....
"Probereme to a ozveme se vám", řekl tehdy muž.
A pak jsme znovu seděli a vybírali si něco jiného. Trvalo to dlouho a nakonec jsme dospěli k názoru, že pojedeme znovu do Peschici k panu Luigimu. Muž zavolal do cestovky, ta nám během dvou hodin poslala cestovní smlouvu, kterou jsme potvrdili a uhradili zálohu.
Co nás překvapilo? Bylo to levnější než v roce 2015.
A to pojedeme ve stejném termínu a na úplně stejné místo.

Italský deník - 1. část


Pátek 10. června 2016

Ráno jsme si přivstali. Po snídani jsem přendala jídlo z lednice do té cestovní a dobalila ještě poslední věci do malé tašky, která zůstane uvnitř v autě. Muž odnesl lednici do garáže s tím, že už se nebude vracet nahoru. Vzala jsem tašku do ruky a dole na chodbě potkala snachu s dětmi:
"Babi, ty někam jedeš?" Jiřík byl zvědavý.
"Jedeme s dědou k moři."
"A co to je?"
"To je taková veliká voda."
"A kdy se vlátíš."
"Za tři týdny."
Díval se na mně těmi svými modrými kukadly. Bětuška už seděla v kočárku a chystala se doprovodit brášku do školky.
"Už babičku nezdržuj", zasáhla rázně maminka.
Popřála nám št'astnou cestu. Poděkovala jsem jí předem za péči o kytky. Klíče už jsem předala včera.
"Kde jsi takovou dobu."
"Vysvětlovala jsem Jiříkovi co je to moře."
"Aha".
Tašku jsem položila vedle lednice na zadní sedadlo a šla odemknout vrata. Muž vyjel z garáže, já zamkla vrata a vydali jsme se na cestu. Hodiny v autě ukazovaly 7:27. Ve vedlejší ulici jsme ještě zamávali Gábině a dětem, čekajícím na autobus.

A pak jsem si vzpoměla, že jsem nechala doma před mikrovlnkou nějaké věci. Znejistělo mně to. Muž na křižovatce odbočil a jelo se domů. Věci, které měly být v tašce, kterou jsem ráno dobalovala, byly na místě, kde jsem je nechala. Vracet se, prý přináší smůlu. Jsem trochu pověrčivá. Vypadala jsem jako totální pitomec, protože jsem si nejen na chvilku sedla za stůl, já si dokonce do skleničky nalila vodu a tu jsem vypila. Skleničku jsem umyla, utřela a dala do skříňky. Logicky jsem pak ještě šla na záchod. Snad jsem tu smůlu přerušila. Pověrčivost je fakt hrozná.
Odjezd napodruhé se konal v 7:42. Zpoždění díky mé skleróze a zejména pověrčivosti bylo 15 minut.

Naše trasa je už tradiční. Z domova to máme opravdu jen kousek na dálnici D5. Na Rozvadově jsme si na pumpě zašli na záchod a koupili si noviny. Pokračovali jsme přes Regensburg do Mnichova.


Tunel Luisa v Mnichově je už dokončen. Možná byl dokončen už v minulém roce, ale to jsme tehdy kvůli omezení dopravy kolem Garmisch-Partenkirchenu, jeli jinudy. Průjezd Mnichovem byl díky tunelu plynulý a my se zanedlouho ocitli na dálnici A 95 na Ga-Pa.

Moderní architektura v Mnichově

Olympijský stadion

Luisa

Blankytně modrá obloha, občas mráček a teplota 28°C. Ideální počasí. Kochala jsem se, tak jako už kolikrát, nádherou alpských velikánů. Bylo na nich ještě dost sněhu.


Vrchol Zugspitze (2962 m) v mracích


Projeli jsme Ga-Pa bez problémů a nebýt semaforů, dalo by se říci plynule.
Na našem oblíbeném a tradičním lesním odpočívadle kousek před Mittenwaldem jsme si udělali přestávku na oběd. Mladý německý pár si tu stavěl stan.
"Myslíš, že tady budou kempovat?" "
No já nevím, to by si asi nelajskli, přeci jsou takoví akurátní."
Seděli jsme u jednoho ze stolů a pozorovali snažení těch dvou. Připadalo mi to komické. Občas tu někdo zastavil a s údivem se díval na stan. Usoudili jsme, že tu nebudou kempovat. Všimli jsme si, že mladý muž obíhá stan s návodem k použití. Asi se chystali na dovolenou a chtěli si stavbu dočasného příbytku natrénovat.


Dojedli jsme bagetu, kterou jsem večer přichystala, dopili a vrátili se k autu. Muž sedl za volant a já se vydala s fot'ákem po cestě z parkoviště pěšky. Zaslechla jsem hučení Isaru, který v těchto místech protéká. Nastoupila jsem k manželovi do auta a kousek jsme popojeli. Na Isarhornu jsme nechali auto a šli se podívat k Isaru. Tak divoký tok jsme za ty roky, kudy tudy jezdíme, ještě nezažili. Je vidět, že sníh teprve taje a sytí alpské řeky. Mléčně bleděmodrá barva Isaru byla úchvatná.


Isar

Zdrželi bychom se déle, ale museli jsme pokračovat dál. Ale stejně jsme udělali kratičkou zastávku v Seefeldu, kde jsem si fotila alpské vrcholky.

Hohe Munde (2662 m) ze Seefeldu

Do Innsbrucku jsme přijeli zadem kolem letiště a vyhnuli se jízdě po dálnici. Dole ve městě jsme dotankovali nádrž a vydali se na Bergisel.

Innsbruck z jízdy na Bergisel

Cena mytného za průjezd Brennerským průsmykem se od minulého roku nezměnila, stála opět 9€. I když pamatujeme doby minulé, kdy se zde platilo méně. Přestože se zde opravoval nájezd a doprava byla svedená do jednoho pruhu, jelo se plynule.

Oprava na Brenneru


Na vrcholcích Alp bylo ještě dost sněhu

Před mýtnicí ve Vipitenu nebyly obvyké fronty, což nás překvapilo.
Jedeme vůbec v červnu?
Nebo se opravdu lidé bojí cestovat?

Údolí řeky Isarco a později Adige, kterým vede dálnice, lemuje množství starých hradů.
V mnoha z nich pobýval Karel IV. při svých cestách mezi Římem a zemí Koruny české

Na odpočívadle u Paganelly děláme zastávku na záchod a na kávu. Pokračujeme pak plynule po A22 a A1 do Bologni. Nebe nad námi černá, teplota je kousek pod 30°C, asi přijde nějaká bouřka. Průjezd Bologní se rovnal téměř zázraku, trval jen 16 minut. Tak takhle rychle jsme tudy ještě nejeli. Většinou se tu suneme hodinu a více. Sice se občas kolona aut ve třech pruzích na chviličku zastavuje, ale pak se znovu rozjíždí. Souběžná A13 stojí a my jedeme. Většinou tomu bývá přesně naopak.
Na dálnici A14 se občas kolony aut, mířících k moři, zastavily, ale tady je to naprosto obvyklé. Sledovala jsem kopce a mraky nad nimi. Někde určitě prší. Na odpočívadle Rubicone jsme si udělali další zastávku a došli si na záchod. Raději ted', čeká nás najít si nějaký kemp na pobřeží a kroutit se u toho, by nebylo "to pravé ořechové." Po návratu do auta se díváme do mapy a přemýšlíme, kde opustime dálnici a najdeme nějaký kemp. Oba jsme se shodli, že nejklidnější kemp, kde nehrozí, že by v jeho blízkosti projížděl vlak, je Paradiso v kopcích u Casteldimezzo. Pobřeží krom dálnice lemuje železniční trat', po které jezdí rychlíky, nákladní vlaky a pak jakési vláčky, propojující jednotlivá letoviska a nahrazující místní dopravu. Už dvakrát se nám "povedlo" trávit noc nedaleko kolejí a o odpočinku jsme si opravdu mohli nechat jenom zdát. A když se vykládají lodě v Anconě, je konec spánku a člověk si připadá, že leží na nádraží. Paradiso leží vysoko v kopcích v přírodním parku Monte San Bartolo a co je podstatné, je dál od trati.
"Pamatuješ si, kde to je?"
"Snad jo, byla to odbočka vlevo do kopců, to najdeme."
Při návštěvě tady jsme si tento kemp uložili do navigace, ale ta zůstala doma, protože po třech opravách dělala vše, jen nenavigovala. A ta stará nejde aktualizovat. Budeme se muset spolehnout na svou pamět'.
Dálnici jsme proto raději opustili už v Riccione, protože jsem si nebyla jistá, zda odbočka do kopců je před nebo za Cattolicou. Zaplatili jsme mýtné ve výši 34,20€ a po SS16, která vede po pobřeží, jsme se vydali hledat odbočku do kempu.
Našli jsme jí, byla za Cattolicou.
Stoupali jsme uzoučkou silnicí do kopců a cesta nám připadala nekonečná. Nepamatovali jsme si, že bychom posledně jeli tak dlouho. Nakonec jsme dorazili do cíle. Vystoupili jsme z auta a zkušeně zamířili rovnou do baru, protože kancelář kempu byla zavřená, stejně jako při naší první návštěvě. Tehdy jsme však čekali před zavřenou závorou, zda se někdo objeví. Kolem byla mokrá zem po dešti a v kopcích bylo citelné chladno. Tak ten déšt' spadl až tady. Mraky nás pronásledovaly už z Bologni. Zajeli jsme na piazzolu o kousek níž, než při našem prvním pobytu. Stavět stan na promoklou zem nebylo moc příjemné, navíc bylo nutné lézt občas dovnitř a stále se zouvat, abychom si mokrou zem s jehličím nenanesli dovnitř. Jediné pozitivum bylo to, že jsme nemuseli zatloukat kolíky. Šly do země, jako po másle. Chvilku jsme poseděli na kempingových židličkách a dali si pivo z cestovní lednice. Nebylo to nejlepší řešení, lepší by byl teplý čaj. Už před desátou hodinou jsme byli zalezlí ve stanu.
Někde dole pod kempem štěkal pes.
V noci mi nebylo nejtepleji.


11. června 2016

Od rána pofukoval vítr a nadouval stan. Byla jsem vzhůru už od svítání a uvědomila jsem si, že slyším dokonce vlak, který projíždí někde dole pod kopci. Ptáci si vyzpěvovali a když se slunce dostalo natolik vysoko, aby zasvítilo na stan, probudil se i muž. Vstávali jsme krátce po sedmé hodině. Muž, na rozdíl ode mě, neslyšel ani psa, natož vlak. Všimla jsem si, že horní piazzoly už jsou ozářené sluncem celé. Příště, pokud tedy nějaké příště bude, se ubytujeme nahoře. Po hygieně a snídani likvidujeme ležení a balíme zavlhlý stan. Čekat na to, až uschne, by trvalo hodně dlouho.


Zaplatili jsme za pobyt a vydali se do obce Casteldimezzo, kterou jsme už jednou projížděli. Prošli jsme si jí, podívali se z hradeb do údolí a před kostelem jsem si pohladila úžasného kocoura.

Kostel sv. Kříže



Kostelní věž z opevnění

Opevnění

Vnitřek obranného systému

Někde v té zeleni je "náš kemp"

Kopce rozkvetlé janovcem metlatým
Pohled do vnitrozemí

Casteldimezzo, ležící v nadmořské výšce 186 metrů, je od roku 1929 součástí Pesaro. Jeho historie je známá už od starověku. Původní název Medi Castrum napovídá, že leží uprostřed mezi Gradarou a Focarou a společně s Granarolou bylo součástí obranného systému.V roce 1517 bylo obléháno 7000 vojskem Florentinců, ale nebylo dobyto. Opevnění odolalo a v místním kostele začal vyvěrat pramen pitné vody. Roku 1648 přišlo město při sesuvu erozí podemletého svahu do moře o polovinu svého území. Přesto láká turisty a milovníky umění k návštěvám. Hlavním lákadlem, kromě procházek po vrcholcích kopců a nádherných výhledech do dálky je relikviář sv. Kříže v místním kostele. Dlažba městečka je původní a pochází ze 16. století. Počet trvale žijících obyvatel je 14.

Při odjezdu jsme se rozmýšleli, zda se vydáme po uzoučké panoramatické silnici nad mořem, nebo sjedeme rovnou dolů do údolí. Muž se rozhodl jet dolů, už jen proto, že silnice byla širší. Pobavilo nás, když asi po 3 kilometrech se silnice, po které jsme nejeli, spojovala s touto silnicí. Dojeli jsme do Fiorenzuola di Focara a udělali si další zastávku. Tato obec leží níž než Casteldimezzo a je o něco větší. Zaparkovali jsme auto kousek od hradeb a vydali na malou procházku. Bylo tu obrovské množství cyklistů. Jedni jeli nahoru do kopců, druzí odjížděli na druhou stranu.
"Hele, nejede se tady Giro?"
"Skoro to tak vypadá."

Hradby Fiorenzuola di Focara

Plastika na pomníku obětem válek je hrůzostrašná

Fiorenzuola di Focara se rozkládá na skalnatém výběžku s výhledem na moře výšce 177 metrů. Původně římská osada patřila k obrannému systému, stejně jako předchozí městečko. Je o ní známo, že na nejvyšším místě byly zapalovány ohně, aby varovaly námořníky před skalami. Byl to první a současně jediný předchůdce majáku mezi Terstem a Anconou. Samotné městečko bylo vybudováno mezi X. a XII. stoletím a střežilo hranici papežského státu. Ze XII. století pochází kostel Sant'Andrea s nedotčenou zvonicí. Stejně jako Casteldimezzo je od roku 1929 součástí Pesaro. Počet stálých obyvatel tohoto mětečka je 133.

Prošli jsme si městečko a já si všimla obrázku Dante Alighieriho.
Toto místo je zmiňováno v Božské komedii, konkrétně v Infernu, zpěv XXVIII.

Danteho brána

Dante Alighieri


Nejen zajímavá dlažba, ale i spousta květů. Městečko dělá čest svému jménu: fiore = květ

Věž s hodinami

Krásný výhled od kostela

A tady je kostel z XII. století zasvěcený sv.Andreovi. Za hodinami kopule vidět nebyla

Dole pod městečkem jsou pláže, nedotčené masovou turistikou

Na protějším kopci jsme si všimli dalšího kostela



Danteho brána zevnitř

Došli jsme ke kostelu a ač jsem se snažila, nic jsem o něm nezjistila

Pohled od něj byl krásný

Ve Fiorenzuole di Focara nás překvapila ještě jedna věc a tou byly veřejné záchodky. Občas je problém najít je ve větším, nebo i velkém městě, kde většinou nejsou. V tak malé obci ale jsou. Důvodem jsou určitě obrovské počty cyklistů, kteří sem zavítají. Silnice v parku Monte San Bartolo jsou kvalitní, plné zatáček, stoupání a klesání a s minimem aut. Pro vyznavače cyklistiky učiněný ráj. A protože představitelé městečka ho chtějí mít krásné, čisté a i voňavé, jsou tu záchodky.

Prošli jsme se a zkonstatovali, že městečko je velice malebné.
Nastoupili jsme do auta a chvilku se dívali do mapy. Pak jsme se rozhodli, že pojedeme dál po panoramatické silnici.
A tak jsme jeli v pelotonu cyklistů, jejich rychlostí a měli z toho srandu.
"Připadám si jako doprovodné vozidlo."
Občas, když se peloton roztáhl, povedlo se nám několik cyklistů předjet. Panoramicu Adriaticu a cyklisty jsme opustili a zamířili k Ponte Nuovo. Odtamtud jsme potom pokračovali po SS16. Na této silnici je spousta benzínových čerpadel, která jsou podstatně levnější než pumpy na dálnici, proto jsme v Pesaro doplnili nádrž a ve Fano najeli na dálnici.
Udělali jsme si zastávku na oběd a v pohodě pokračovali dál.

Sluneční brýle nemají dioptrie a já přemýšlela, proč nějaký pitomec polepil sloup žvýkačkami ...

... nebyly to žvýkačky. To jen šneci se shodli, že "modrá je dobrá"

V Termoli chybělo opravdu jen málo a mohli jsme být účastníky dopravní nehody.
Dálnice tu prochází městem a je rozdělena betonovými obrubníky. Horké sobotní odpoledne, teplota 30°C a auta mířící na jih. Mnozí jedou na dovolenou. Jeli jsme v pravém pruhu a nikam nespěchali. Do cíle už nám toho moc nechybělo. Na příštím sjezdu opustíme dálnici a budeme pokračovat k cíli.
Vepředu jelo obytné auto, kterému říkáme "bydlík", za ním bílý Range rover a pak my. Jeli jsme všichni asi tak 90, víc určitě ne. Range rover se rozhodl bydlík předjet rychlým pruhem a ledva vybočil, bydlík mu zkřížil cestu. Range se vrátil zpět a my stáli na brzdách. Bydlík narazil do betonových obrubníků a rozkolébal se. Kusy betonu, plasty a sklo se rozlétly po dálnici. Bylo štěstí, že zůstal na čtyřech kolech. Pomalu pak přes oba jízdní pruhy přejel do odstavného, kde zastavil. Range dojel pomaloučku k němu a gestikulací se domlouval, zda řidič bydlíku něco nepotřebuje. Zřejmě nic. My pomalu jeli za Rangerem a já si všimla bočních rozbitých oken a rozmláceného předku auta.
Asi mikropánek, nebo únava ze stereotypní jízdy po dálnici?
Každopádně, čert vem auto, důležité je, že se nikomu nic vážného nestalo.
Ale v šoku jsme byli.
Kdyby řidič bydlíku najel na obrubníky prudčeji, mohl se převrátit a kutálet se po dálnici. Bylo to opravdu "o fous". Range před námi jel pomalu, zřejmě byl také v šoku a po několika metrech na dálničním sjezdu Termoli opustil dálnici. Asi to potřeboval vydýchat. My pokračovali dál a na odpočívadle Fantine, kousek za Termoli, jsme zastavili.
Bylo nám v ten moment jasné, že jsme se vyhnuli maléru jako hrom.
Udělali jsme si pauzu, kterou jsme opravdu potřebovali a dali si kávu.
Andělé strážní naštěstí nedrželi siestu a byli všichni v pohotovosti.

Vrátili jsme se na dálnici a v Poggio Imperiale z ní sjeli. Zaplatili jsme mýtné 29,80€, pokračovali po prosluněné pláni a v dálce viděli kopce, za které se musíme dostat. Fot'ák jsem měla připravený na klíně, pro případ, že by na mostě byly zase krávy. Nebyly. Fotila jsem si krajinu kolem, sklizená pole, městečka na úpatí kopců. Projeli jsme prvním tunelem a hned za ním na mostě byly krávy. Nestačila jsem zareagovat.

Gargano - mnohotvárná krajina s nádhernou přírodou a nezapomenutelným pobřežím

Nikam jsme nespěchali a rozhodli se vyhnout se nepříjemným serpentýnám od Vica na pobřeží. K Rodi jsou také serpentýny, ale není tu takové převýšení. Z Rodi jsme jeli po pobřežní komunikaci a v dálce už viděli Peschici. Od stoupání na Monte Pucci jsme zaregistrovali nová svodidla, bytelná a dřevěná. Kousek za Monte byla doprava svedena do jednoho pruhu a řízena semafory. Chvilku jsme tu postáli a při průjezdu jsme si všimli čilého pracovního ruchu na vozovce. Na to, že bylo sobotní odpoledne, to bylo překvapivé.

Do rezidence jsme přijeli krátce před čtvrtou. Pan Luigi už na nás čekal a vítal nás. Prý už jsme "domácí". Pak nakázal svým dvěma zaměstnancům, aby nám pomohli se zavazadly. Moc dlouho jim to nevydrželo, odnesli každý jednu tašku a pak se někam vytratili. Takže jsme s mužem kmitali mezi autem a apartmánem. Všimla jsem si, že se kočičí smečka od minulého roku rozrostla. Kočky však vypadaly hodně zanedbaně. Přitulila se ke mně malá kočička, která měla problém s vnitřním víčkem. Byla drobounká a když jsem jí hladila, připadalo mi, že je březí. Vždyt' je to ještě kotě.

Při rovnání věcí jsme se seznámili s paní Danou, která mi byla hodně povědomá. Nechtěla nás zdržovat od práce, prý se ještě určitě uvidíme.
Když se pak vracela od moře, vedle ní se objevila Lenka, se kterou jsme se tu poznali loni. Muž jí tehdy s vnučkou Viktorkou vezl na autobus. Objaly jsme se jako dávné kamarádky. "Když mi Dana u moře říkala, že máme nové sousedy a popsala vás, věděla jsem že jste to vy."
Na terasu jsme pověsili vlhký stan, aby uschl.
Večer jsme trávili s Lenkou a Danou, vzpomínali jsme na minulou dovolenou. Lenka se ptala na ty dva opilce Jakuba a Otu a jak jsme to vedle nich vydrželi. My se ptali na Viktorku. Kolem se tiše pohybovaly kočky. Lenka se přiznala, že je zase krmí, dokonce jim koupila i granule. Bylo mi jasné, že já dopadnu podobně. Kočkomilové celého světa, spojte se.
Dana se rozloučila a šla si lehnout. A já stále přemýšlela, proč je mi její tvář tak povědomá. Lenka pak prozradila, že Dana zpívala s jednou dívčí skupinou a ted' koncertuje s další známou partou muzikantů. Tak proto jsem měla pocit, že jí znám.

Rozloučili jsme se a šli do našeho apartmánu. Když jsem věšela osušku po sprše, Lenka seděla na jejich terase s cigárkem, zamávala a popřála dobrou noc.
Spala jsem jako zabitá, ale jen do té doby, než se muž převracel. Matrace sice byly dělené, ale spočívaly na společném roštu. Jen jsem zabrala, znovu mě muž pohoupal. Chvilku jsem zvažovala, že si lehnu na volnou postel.
Jen lenost mi v tom zabránila.

Pokračování příště.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Layouty od Kačky Layouty od Kačky | Web | 9. března 2017 v 14:25 | Reagovat

dlhé ..ale zaujímavé 8-)

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 9. března 2017 v 14:46 | Reagovat

Ta to už se zas mám na co těšit :-)

3 děda tik tak děda tik tak | Web | 9. března 2017 v 15:06 | Reagovat

Ani návrat při odjezdu neměl vliv na zdárný průjezd všech nástrah. Nádherné záběry hor a opět skvělý slovní doprovod. I bez vlastní účasti jsem si to užil. :-)

4 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 9. března 2017 v 15:20 | Reagovat

No vida, cesta může být stejně zajímavá jako cíl... :-)

5 dáša dáša | Web | 9. března 2017 v 15:56 | Reagovat

Alenko, ač se mně neobjevili některé fotky, co jsem viděla, bylo krásné :-)
Já jsem se k loňské dovolené ještě nedohrabala :-(
U Tebe se už těším na pokračování :-)

6 Kitty Kitty | Web | 9. března 2017 v 16:03 | Reagovat

Tak zase hodiny čtení a koukání. Tvůj slovní doprovod je napínavý, vůbec ne formální a to je to, proč si nechávám četbu na večerní hodiny. Dnes jsem neodolala a zase jsem nadšená. Budu se těšit na další porci čtení a koukání. Pozdravuj Jiřího, spolehlivého cestovatele :-)

7 signoraa signoraa | Web | 9. března 2017 v 16:45 | Reagovat

[1]: Děkuji, ona i ta cesta byla dlouhá. :-D

[2]: Tak já se vynasnažím, aby se ti to líbilo. :-D

[3]: Moc děkuji za pochvalu a jsem ráda, že sis putování užil. :-D

[4]: Cestování je opravdu zajímavé a někdy i dobrodružné. Nicméně. cíl také stojí za to. :-D

[5]: Dášo, jsem moc ráda, že se ti to líbilo. :-D Čas neuvěřitelně rychle letí a za tři měsíce už budeme zase na cestách. Doufám, že to do té doby zvládnu všechno sepsat. :-D

[6]: Kitty, jsem moc ráda, že se ti to líbilo. :-) Na pokračování začnu pracovat, mám výhodu, že jsem si pilně psala poznámky. Jiřímu pozdrav ráda vyřídím. :-D

8 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 9. března 2017 v 17:35 | Reagovat

Moc pěkné fotky a krásně popsaná cesta a zážitky z dovolené, těším se na pokračování :-)

9 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 9. března 2017 v 17:48 | Reagovat

Tak nejdřív vedl kocour a ten pomník obětem válek. Ale to jsem ještě neviděla šneky, protože ti (i přes svou rychlost) všechno "předběhli". :-)

10 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 9. března 2017 v 17:49 | Reagovat

Hlava děravá! Zapomněla jsem ti pochválit moc hezké povídání (však víš, jsi jedna z mála, co jsem s touto tématikou ochotna číst)! :-)

11 Intuice Intuice | E-mail | Web | 9. března 2017 v 17:53 | Reagovat

Sluneční brýle nemají dioptrie ... tak to jsi mne dostala! :-D No ten společný rošt byl asi obtěžující! :-) Jinak - já taky jedu letos na stejné místo. :-)

12 Oli Oli | Web | 9. března 2017 v 18:05 | Reagovat

Páááni, to je krása! Já nemůžu dostat manžela nikam. Natož, abychom tam jeli autem, protože bloudíme už za humny.
Nejvíc se mi líbí ty úžasný hory, krajiny, květiny... vlastně všechno. :-)

13 Honza Honza | Web | 9. března 2017 v 18:09 | Reagovat

Místa působí tak klidně, až se nechce věřit... :-)

14 signoraa signoraa | Web | 9. března 2017 v 18:21 | Reagovat

[8]: Moc děkuji za pochvalu, jsem ráda, že se ti to líbilo. :-D

[9]: Kocour byl úžasný a ta kovová plastika na mně působila až strašidelně. Ale na druhou stranu se jejímu tvůrcï hodně povedla. Ti šneci mě pobavili. :-D

[10]: Moc děkuji a jsem potěšena, že mně  čteš. :-D

[11]: Já nemám sluneční brýle s dioptriemi, takže jsem z dálky viděla, nebo spíš neviděla, co na tom sloupu je. :-) My letos jedeme jinam, v podstatě tam, kam jsme chtěli jet už loni. :-D

[12]: Moc děkuji. :-D Měla jsem v práci kolegyni, jejíž muž také nechtěl nikam cestovat. Byly jsme spolu na několika poznávacích zájezdech, k čemuž jsme využívaly dodatkové dovolené, kterou můj muž neměl. Takže ani moc neprotestoval. Gargano je nádherný kus Itálie. :-)

[13]: Možná v porovnání s textem, když jsem popisovala nehodu u Termoli, to působí klidně. :-)

15 Hanka Hanka | E-mail | Web | 9. března 2017 v 20:51 | Reagovat

Když nemůžeme na dovolenou sami, cestuji aspoň s tebou, Ali.
Opět smekám před tvým povídáním a krásnými záběry.
Pohled na Alpy je úžasný, moc se mi líbí i květinová zákoutí, ale kocour vede, jak jinak. ;-)  :-)

16 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 9. března 2017 v 21:03 | Reagovat

Modrooký kocůr!

17 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. března 2017 v 22:43 | Reagovat

Jako obvykle jsem si pocestovala. Máš můj obdiv, to víš. Jak pečlivě fotografování, popis i chování společné s manželem. Muselo tam být opravdu hezky. Kocour byl opravdu krásný a šnečci zvláštní. Díky za výlet. :-)  :-)

18 Natty Natty | Web | 10. března 2017 v 4:31 | Reagovat

Alenko, jako vždy, krásné a napínavé. :-) Nejvíc obdivuji, že spíte ve stanu, i když já na tom jsem podobně na rybách, také bivakujeme. :-) Dovolenou už bych pod stanem nedala, už jsem zvyklá na pohodlí. :-) Itálie - ještě jednou bych jí ráda navštívila, i když tomu moc nevěřím. Ale i tak, patří k mým srdíčkovým vzpomínkám. Vy jezdíte autem, já raději létám, autem jsem nikdy na dovolené nebyla, jen na Slovensku, a to už je také nějaký pátek. ;-)Tak vám přeji i letošní dovolenou někde v Itálii a mnoho krásných zážitků, abychom měli na co "koukat". :-) Pěkné předjarní dny.

19 signoraa signoraa | Web | 10. března 2017 v 8:44 | Reagovat

[15]: Hani, tak to jsem ráda, že sis takhle mohla pocestovat s námi. :-D
Alpy mě nikdy nepřestanou fascinovat, každým rokem si říkám, že si tam zajedeme na pár dní a důkladně se rozhlédneme. Zatím to ještě nevyšlo. Kocour byl úžasný a já moc děkuji za pochvalu. :-D

[16]: Takového bych si hned adoptovala. :-D

[17]: Ruženko, tak to jsem moc ráda, že i ty sis s námi pocestovala. :-D Děkuji za pochvalu nejen článku, ale i toho krásného kocoura.:-D Šneci na sloupu mě překvapili.

[18]: Natty, moc děkuji. :-) Ve stanu spíme jenom při cestách tam a zpátky, jinak máme pokaždé zajištěné ubytování. Jedna nebo dvě noci se ve stanu dají zvládnout, ale spát tam celou dovolenou ... na to už bych taky neměla. :-D Nerada létám, takže dokud jsme schopni cestovat autem, budeme jezdit. Pak bud' s cestováním skončíme, nebo budu muset překonat tu fóbii z létání, kterou způsobily dva velice nepříjemné lety. Na Slovensku jsme byli kdysi také na dovolené a tu jsme trávili celou pod stanem, ale byli jsme mlůadí. Letošní dovolená bude opět v Itálii, tentokrát pojedeme zase do Kalábrie.
Přeji také krásné předjaří, i když to dnešní počasí je dost ohavné - déšt', vítr a docela chladno.

20 pavel pavel | Web | 10. března 2017 v 10:41 | Reagovat

Lépe než vysvětlovat, vzít ho tam... naše děti byly mořem odchované. :-D
Opět krásné fotky a povídání... vždycky si rád i počtu. Taky mám slabost pro kocoury. :-)

21 tinka77 tinka77 | Web | 10. března 2017 v 11:54 | Reagovat

Okrem pohodového článku s fotografiami - ktorý som prečítala jedným dychom obdivujem tvoje vedomosti. Vedieť čo v ktorom verši napísal človek o ktorom viem iba to, že bol... Naozaj smekám ten pomyselný klobouk ;-)

22 signoraa signoraa | Web | 10. března 2017 v 16:24 | Reagovat

[20]: Pavle, u vnoučka si nejsem jistá, zda by nám byl zapůjčen. Snažím se mezi vnoučaty nečinit rozdíly, ale stejně vnímám, že je to jiné s dětmi od dcery a s dětmi od syna. V době, kdy jsme byli na dovolené, tak byl syn na nějaké offroadové akci v severní Itálii, tak si k tomu moři se synkem zajeli. Tak ted' už ví, jaká je to velká voda.
Jsem ráda, že se ti článek líbil. A kocour? Ten se přeci musí líbit každému. Byl boží. :-D

[21]: Moc děkuji, ale já zase takové znalosti nemám. Přečetla jsem si to na panelu uvnitř Danteho brány. Božská komedie mi však v hlavě uvízla, vytáhla jsem si jí v roce 1972 u maturity. :-D

23 Jarka Jarka | Web | 10. března 2017 v 20:10 | Reagovat

No pane jo, patnáctá cesta do Itálie. Je vidět, že vám Itálie přirostla k srdci a jiné destinace ani nezkoušíte. :-) Je prima, že jste se tentokrát setkali se známými lidmi a je vidět, že je toto místo fajn pro dovolenou, když i oni se vrátili do stejné rezidence. ;-)

24 Janinka Janinka | E-mail | Web | 11. března 2017 v 7:46 | Reagovat

Šnečci nemají chybu! :-D
Ta plastika je vskutku děsivá, skoro jako mimozemská!

25 tinka77 tinka77 | Web | 11. března 2017 v 12:26 | Reagovat

[22]: Tak to ja som maturovala o rok neskôr a čo som mala na slovenčine tak to si naozaj už nepamätám :D

26 Ježurka Ježurka | Web | 11. března 2017 v 14:24 | Reagovat

Krásné fotečky i povídání, ostatně jako vždy. Ani se neptám, kam letos pojedete. Těším se na pokračování a máš Alenko opět můj obdiv. Já bych toho určitě polovinu zapomněla. 8-O

27 slunecnyden slunecnyden | Web | 11. března 2017 v 16:36 | Reagovat

Dnes jsem jen prohlédla fotografie, ale některé zaujaly. Miluji Alpy, úžasný kemp v zeleni, krásné rozkvetlé městečko... Lákáš k cestovnání :-) Vrátím se k přečtení .-)

28 beallara beallara | Web | 11. března 2017 v 19:24 | Reagovat

BUONGIORNO INNAMORATA SIGNORA :-)  :-)  :-)  :-)
Mám šílenou radost, že to začalo a jsem moc ráda, že zase krmíme kočky :-P  :-P
Fotky z Alp jsou nádherné, ta řeka je parádní, dvakrát jsem se k tomu vracela.
Že jsi pověrčivá, tak to mi vůbec nevadí, mám podobné rituálky,ovšem stejně se vracím. :D  :D  :D
Těším se až smočíme v moři :-)

29 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 11. března 2017 v 19:47 | Reagovat

Alenko,moc krásně se s tebou cestuje. :-)

30 signoraa signoraa | Web | 12. března 2017 v 13:13 | Reagovat

[23]: Opravdu nám přirostla k srdci, pro svou přírodu, památky, moře a v neposlední řadě i prima lidi. :-D Spoustu let jsme jezdívali do Chorvatska a pak se posunuli jižněji. K panu Luigimu se opravdu lidé vracejí. V předchozím roce jsme se tam poznali s lidmi, kteří u něj byli už poněkolikáté. Letos jedeme jinam a třeba se příští rok znovu vrátíme do Peschici. :-D

[24]: Šneci mě překvapili, nevěřila jsem svým očím. :-D
Ta plastika je hrůzostrašná, ale na druhou stranu má fantastické proporce a svým ztvárněním vystihuje hrůzy válek.

[25]: Tak to já si pamatuju otázky, které jsem si vytáhla a stejně tak i témata písemných prací. Můj muž říká, že mám sloní pamět'. Asi bude mít pravdu. :-D

[26]: Libuško, moc děkuji. :-) Letošním cílem je Jónské moře v Kalábrii.
Opravdu si hodně pamatuji a navíc si ještě píšu deník, takže se mám čeho chytit. :-D

[27]: Doufám, že se ti psaný text bude líbit st, jako fotky. :-D

[28]: Opravdu jsem "innamorata", protože Itálie mě "ha preso il mio cuore". :-D
Pustila jsem se konečně do deníku, kde kočky hrají ne nepodstatnou roli. Byly našimi společnicemi po celý pobyt. Alpy jsou jedinečné a jejich řeky jsou nádherné. Jednou jsme byli v Alpách v časném jaru, řeky byly bouřlivé a měly stejnou barvu. Ráda bych si to někdy zopakovala. :-D
Jsem pověrčivá, nešlápla bych na kanál, když se vracím, mám určitý rituál, kdy si opravdu na chvilku sednu. :-D
V moři se smočíme hned v následujícím pokračování. :-D

[29]: Marti, moc děkuji. :-D

31 Iris Iris | E-mail | Web | 12. března 2017 v 14:17 | Reagovat

Já chci taky k moři jezdit 15 let :-( ale to se mi asi nikdy nesplní 8-O
Parádní fotky, úplně se tam vidím :-)

32 Eliss Eliss | Web | 12. března 2017 v 14:44 | Reagovat

Nejvíce se mi líbí ty hory a šneci :-)

33 signoraa signoraa | Web | 12. března 2017 v 14:51 | Reagovat

[31]: Moc bych ti přála, aby ses tam také několikrát dostala. Začali jsme jezdit k moři až v pozdějším věku, protože dříve to nešlo. Na druhou stranu máme prochozený Český ráj, Jizerky, Šumavu a spoustu dalších míst. Dovolím si tvrdit, že jsou u nás místa, kde bych mohla klidně dělat průvodce. :-D

[32]: Tak to jsem moc ráda. Hory jsou fantastické a ti šneci byli zvláštně pomýlení, že našli azyl na sloupu dálničního odpočivadla. :-D

34 Miloš Miloš | Web | 12. března 2017 v 19:41 | Reagovat

V Mnichově jsem byl jen několik hodina, a to jsme ještě zašli do galerie, tuto budovu jsem ale neviděl. Že by patřila BMV? Firma tam má výrobní závod.

Nádherné jsou záběry alpských štítů, Zugspitze co by kamenem dohodil :-).
Breneru jsme se vždy obávali, vždy to bylo nekonečné popojíždění. Asi má smysl tam projíždět jen v noci.

Na takové dálky autem bychom si netroufli, obdivuji manžela, že to zvládá.

35 signoraa signoraa | Web | 13. března 2017 v 10:11 | Reagovat

[34]: Tato moderní budova se nazývá "čtyřválec" a je sídlem BMW. :-)
Alpy nikdy nezklamou, jsou pokaždé stejné a přeci jiné. Záleží na stavu sněhové pokrývky, mracích, slunci. Stále mě lákají k tomu, abych si je z jízdy autem fotila.
Brenner není zdaleka tím nejhorším místem na cestě, podstatně horší jsou průjezdy velkých měst jako je Bologna, Florencie, či obchvat Říma. Zatím jsme Brennerem projížděli pokaždé přes den, nepočítám-li poznávací zájezdy autobusem s nočními přejezdy. A zatím se tu vždycky jelo slušně.
Můj muž má obrovský obdiv z mé strany, protože já neřídím. Letos jedeme až do Kalábrie. :-)

36 Chudobka1970 Chudobka1970 | Web | 16. března 2017 v 0:07 | Reagovat

Jo! Už je to tady :-) Bezva :-) Zatím u mě vedou vrcholky hor, miluju tu podívanou... :-)

37 Iva Iva | E-mail | Web | 18. března 2017 v 15:39 | Reagovat

Opět krásné fotky se zajímavým deníkem. :-) ;-)

38 signoraa signoraa | Web | 18. března 2017 v 18:05 | Reagovat

[36]: Renátko, vrcholky hor jsou nádherné a pohled na ně nikdy nezklame. :-D

[37]: Moc děkuji. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama