. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Květen 2017

Italský deník - 8. část

Dnes v 21:10 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části







22.6.2016

Obloha vypadá podobně jako včera. Honí se po ní mráčky a vane chladnější vítr.

"Dobré kočičí ráno. To je dobře, že jsme tu sami."

Mamina s Titusem sami nebyli. Objevil se Ouško, ale za zídku si netroufl.
Za ten rok, co jsme ho neviděli, z něj vyrostl statný kocour.
Smutný pohled mu však zůstal a byl navíc umocněný očním víčkem.
Asi zase někde bojoval o své místo na slunci.

Po snídani jsme se vypravili na pláž.
Cestou nás zastavil mladý pán z České Lípy, bylo na něm vidět, že je zase s něčím nespokojený. Tentokrát s počasím.
Doby, kdy státostrana u nás tvrdila, že "poručíme větru, dešti", jsou naštěstí za námi.
Ovlivnit počasí? To jaksi nejde.
Na druhou stranu jsem ho trochu i chápala. Přijeli jen na týden a počasí se zatím moc nevyvedlo. Ptal se nás na možnosti výletu na Tremitské ostrovy, o které uvažoval. Vysvětlili jsme mu co a jak, odkud a v kolik odplouvá lod', kde se dají koupit lodní lístky a popsali mu, jak jsou ostrovy malebné.
Pak jsme mu řekli i o výletu do mořských jeskyní. Jezdí se několikrát denně, vyšlo by je to podstatně levněji než Tremity a vykoupali by se na jedné z nejkrásnějších garganských pláží. Připadali jsme si trochu jako agenti najatí lodní společností a dělající jí propagaci a reklamu. Pán poděkoval a vracel se k apartmánu.

Na pláž jsme dorazili mezi prvními, nepočítám-li několik lidí pod předplacenými deštníky. Mambo nás už z dálky zdravil svým halasným "Achój". Rozkládal si svůj stánek s kabelkami na kraji pláže, aby nalákal potencionální návštěvníky. Místo, na kterém bývá obvykle, je chráněno zdí jedné z rezidencí a navíc poskytuje stín díky vysokým tamaryškům, ale tam moc kšeftů neudělá. Kabelky vyrábí sám celou zimu, kdy je u rodiny v Senegalu a počátkem léta se přesouvá do Itálie, aby je prodal. Jsou krásné, kožené, ale většinou mimo naše finanční možnosti. Občas se zadaří a někdo u něj nakoupí.
Je i přes svou obrovskou postavu milý a nikomu nic nevnucuje. Prostě si odsedí svou "šichtu" na pláži a bud' prodá, nebo ne.

Vítr byl hodně nepříjemný, písek létal nad pláží a měli jsme ho snad úplně všude. Občas nám zaskřípal i mezi zuby. Zima nebyla, teploměr ukazoval krásných 27°C. Vydrželi jsme až do dvanácté a pak ležení zabalili.

Rozhodli jsme se, že odpoledne podnikneme nějaký výlet. V apartmánu jsem si dala sprchu a umyla si vlasy. Toho písku jsme si opravdu přinesli nahoru spoustu. Muž mezitím telefonoval Žáčkovým na Mash, abychom se domluvili předem a nevolali, až budeme stát na břehu, aby pro nás přijeli lodí.
Nedovolal se.
Nevadí, pojedeme se podívat do San Marco in Lamis, kam jsme to loni nestihli. Muž si dával sprchu, já chystala oběd. Jen jsme zasedli, dorazila Modroočka. Misky byly od rána vymetené, takže jsem odešla od stolu, nalila čistou vodu a nasypala jí trochu granulí. Pak jsem dojedla.
"Víš, ty potvůrko jedna milá, že kočky mají jíst dvakrát denně? Ale ty jsi ještě kotě, vid'."

Děkovný kočičí dopis

Po obědě jsme se dívali do mapy a zvažovali kudy pojedeme. Siestu jsme vynechali.
Pohodlně obuti, vybaveni kamerou, fot'ákem a lahví s čajem jsme nastoupili do auta a vydali se za dobrodružstvím.
Nádraží Peschici leží hodně daleko od města, protože tu končí koleje a stavitelům se evidentně nechtělo razit tunel. Terén tu stoupá prudce nahoru a silnice se kroutí po úbočích kopců, aby pak klesala na úroveň moře a znovu stoupala k městu.
Na mapě jsme objevili dvě silničky vedoucí od nádraží k Vicu, které nebyly nijak značené. Rozhodli jsme se jednu z nich prozkoumat. Maximálně se vrátíme.
Před nádražím jsme tedy odbočili. Neodradila nás ani cedule na začátku s nápisem "Strada disostata". Zpočátku normální silnice se asi po 500 metrech změnila v cosi, co připomínalo tankodrom. Uzoučká, občas s pozůstatky stařičkého asfaltu, místy vybetonovaná, občas jen prašný terén. Ale její okolí bylo úžasné. Staré olivové háje, které jí lemovaly, určitě pamatovaly středověk. Pokroucené stromy se širokými kmeny by mohly vyprávět. Louky plné květin a bylin a pak znovu olivovníky. Stoupali jsme do kopců a výhledy do údolí byly úžasné.
A pak? Na silnici byli čtyři dělníci, kteří lopatami zaplácávali betonem díru ve vozovce. Čekali jsme, že nám vynadají a nařídí nám, abychom se otočili. Naopak, odsunuli vozík s materiálem a ukázali, kudy můžeme projet.
Byli jsme opravdu dva exoti, protože tudy se určitě běžně nejezdí. To snad jen majitelé sadů tady občas projedou.
Kousek pod Vicem jsme v protisměru potkali terénní auto. V zatáčce, která byla čerstvě vybetonovaná, jsme si vzájemně dávali přednost. My chtěli nahoru, on dolů. Ve finále obě auta zanechala na kraji čerstvého betonu svou stopu.
Do Vica jsme přijeli z druhé strany, než obvykle a ocitli se na jednom z nějvyšších bodů města. Sjeli jsme pak dolů a po Garganice pokračovali až ke Cagnanu, kde jsme odbočili.
Po výjezdu do kopců mi muž zastavil, abych si mohla udělat pár fotek. Starou část Cagnana, Varanské jezero a v dálce Tremitské ostrovy. Dole pod svahem zvonily svými zvonky pasoucí se krávy. Vidět sice nebyly, ale jejich zvonění báječně dotvářelo kulisu k mým fotkám. I vítr se téměř utišil.

Pohled na Cagnano. Za ním vlevo Tremitské ostrovy a vpravo nový most na Garganice.
Čára v pozadí je Isola di Varano. Úzký pruh země, oddělující Varanské jezero od moře.
Pobývali jsme na něm tři týdny v roce 2005

Cagnano a Varanské jezero. Dole je starý původní most...

... a tady je "přiblížený"

Nastoupili jsme do auta a první, co jsme potkali, byl velký býk, který nám z boku vlezl před auto. Lekla jsem se tak, že jsem zaječela. Muž se lekl také, ne býka, ale mého ječení. Býk vypadal hrůzostrašně a budil respekt. Prošel před autem a věnoval nám pohrdavý pohled.
"Tak to bylo o fous", ucedil muž. Býk asi nebezpečný nebyl, ale vyděsil nás dost.
Je to tady dost obvyklý jev, že se nejen krávy, ale i ovce a kozy pohybují na vozovce. Ale v lese? A navíc hodně daleko od jakékoliv civilizace.



Klidně přes den, či po ránu,
může se stát na Garganu,
že tu potkáš krávu...
Pak máš v pejru hlavu.

Pokračovali jsme dále lesem a měli pocit, že nikdy neskončí. Bylo to možná i proto, že muž jel pomalu, aby mohl včas zareagovat na setkání s dalšími příslušníky živočišné říše. Potkali jsme je během cesty lesem ještě několikrát. Pak les zřídl a objevily se první náznaky civilizace v podobě ohrad, ohrádek a plotů, za kterými bych spíš očekávala ty, kteří se volně procházely po silnici.

Hurá plot! Známka blížící se civilizace.
A jak jinak? Špatná zpráva.
Na silnici je zas kráva

Následoval znovu les. A pak při sjezdu z kopce jsme uviděli cíl naší cesty a tím byl kapucínský konvent San Matteo.
Budova konventu leží kousek stranou od města San Marco in Lamis na svahu Monte Celano (871 m), pod nímž se na jeho úpatí rozkládá město.
Zajeli jsme na velké parkoviště před budovou konventu. Parkovaly tu dva autobusy, jejichž osazenstvo se do nich právě vracelo. Část turistů jsme potkali stoupajíc nahoru po schodech.

Prošli jsme bránou a oslovili mnicha sedícího v jakési kanceláři, či prodejně drobných suvenýrů, že máme zájem o prohlídku konventu. Popsal nám kudy jít a pak nám ještě řekl, že z venku je vchod do knihovny. Čekali jsme, že nám prodá nějaké vstupenky, ale k našemu překvapení byl vstup zdarma.


Vchod do kláštera

Klášter byl dříve známý pod jménem San Giovanni in Lamis.
Je velice starý, a i když nelze jeho přesné stáří doložit písemným dokladem, lze dovodit, že už ve čtvrtém a pátem století zde existoval kostel s hospicem, který poskytoval přístřeší poutníkům z Abruzza a Molise putujícím do Monte Sant'Angelo, kteří navštěvovali jeskyni, ve které se zjevil archanděl Michael. Dalším dokladem jsou i ruiny kláštera sv. Mikuláše, ležící na starobylé Via Francigena.
Nejstarší datum, které už lze doložit, je rok 1007, kdy byl klášter založen benediktíny a pojmenován Sv. Jan z Lamy. Patřil mezi první kláštery a měl veliký význam i v sociální oblasti. Poskytoval přístřeší, dával jídlo chudým a léčili se zde lidé.
Moc řádu benediktínů však byla oslabena vnitřními boji, na klášter dolehla krize a proto papež Klement V. předal 20. února 1311 klášter řádu cisterciáků.
Papežskou bulou byl pak 14. února 1568 darován Řádu menších bratří kapucínů. Dodnes se zde zachovaly tradiční rituály z této doby. Mezi hlavní patří oslava svátku sv. Matouše, kdy je socha světce nesena z Cerignoly, Na Velký pátek se zde koná hlučný obyčej zvaný Fracchie, kdy se městem táhnou obrovské otepi hořícího dřeva, aby posvítili Panně Marii při hledání Ježíše.
I dnes je klášter poutním místem, poskytuje dočasný azyl poutníkům ke hrobu Padre Pia v San Giovanni Rotondo. Je současně i muzeem, k čemuž přispívá zejména jeho knihovna s více než 60 000 svazky, sochami a obrazy a hlavně sbírkou starých biblí.
Po vstupu do kláštera je po pravé straně místnost, ve které se nachází betlém. Byl tu instalován na Vánoce 1966. Kousek odtud nalevo je vstup do klášterního dvora s nádhernou studnou a výstavkou kamenných fragmentů.
Klášterní chodbu zdobí fresky, znázorňující sv. Františka z Assisi při jeho návštěvě Gargana. Ta vede do kostela, kde je oltář se sochou sv. Matouše z konce 16. století, která byla vytvořena z garganského olivového dřeva. Je tu i relikvie sv. Matouše a samozřejmě nechybí ani Padre Pio, s jehož sochami a obrazy se můžete setkat na spoustě míst Gargana. Psala jsem o něm tady.
Skvostem jsou varhany, které patří k nejlepším v celém regionu. Byly vyrobeny z různých typů dřeva ve Varese a do kostela instalovány v roce 1991. Díky nim se zde pořádají i hudební festivaly.

Prohlídku jsme začali v místnosti s betlémem. Byl rozsvícený a hrály se v něm koledy. Chvilku jsme tu zůstali, potom betlém zhasl a bylo ticho. Pravděpodobně byl rozsvícen kvůli předchozí návštěvě německých turistů, s nimiž jsme se míjeli na schodech. Možná tam někde byl otvor pro vhození mince, aby se betlém opět rozzářil a začal hrát, ale my ho v nastalém šeru nenašli.
Ale stihla jsem ho rozsvícený ještě vyfotit.



Vrátili jsme se do chodby a vyšli na druhé straně do vnitřního klášterního dvora. Kromě krásné starobylé studny jsme obdivovali arkády, za nimiž jsou pokoje, sloužící poutníkům. Kdysi to byly ložnice seminaristů.



Opět jsme se vrátili do klášterní chodby, prohlédli si jí a pak vešli bočním vchodem do kostela. Z něj jsme potom vyšli hlavním vchodem do chodby ozářené sluncem. Chtěla jsem si odsud vyfotit město ležící pod námi, ale nedařilo se.

Z pozice vedle oltáře jsem vyfotila varhany.
Ostré slunce mi to moc neusnadňovalo

Z téhož místa je focený i oltář

Relikviář sv. Matouše

Obrazy čtrnácti zastavení Křížové cesty

Pohled od hlavního vchodu

Procházeli jsme se zpátky chodbou s freskami, kde mě potěšily reprodukce obrazů mého oblíbeného malíře Caravaggia, jejichž originály jsem měla to štěstí vidět v kapli Contarelli v kostele San Luigi dei Francesi v Římě. Všechny tři znázorňují život sv. Matouše. Prohlédli jsme si také výstavu kostelů zasvěcených tomuto světci.

Sv. František pod Monte Sant' Angelo

Sv. František před klášterem San Matteo

U vchodu jsme poděkovali mnichovi za umožnění prohlídky a vyšli ven. Vítr byl hodně nepříjemný a já si vzpomněla na loňskou návštěvu San Giovanni Rotondo a Monte Sant' Angelo, kdy byla také pěkná zima. Vyfotila jsem si krom kopce i kříž na vrcholu Monte Celano.

Pohled na Monte Celano a jediné opuštěné auto (to naše)

Kříž na vrcholu Monte Celano

Budova kláštera je mohutná a působí jako pevnost. Obešli jsme ho nejprve z levé strany, kolem knihovny, která byla zavřená. Cesta se svažovala a mohutnost budovy zdola tím ještě víc vynikla. Vítr však tady foukal o hodně méně. Bylo to níž a byli jsme chráněni obrovskou budovou. K tomu, abychom klášter obešli celý, nám zabránil plot, za nímž byla rozkvetlá zahrada, která pravděpodobně slouží k odpočinku mnichů. Vyfotila jsem si jí alespoň skrz tepanou bránu.

Knihovna byla uzavřená

Klášter opravdu působí jako pevnost

Ostrý roh mě zaujal, ale ještě více satelit.
Pokrok nelze zastavit ani v klášteře

Podle boku budovy lze usoudit, že klášter je opravdu veliký

Schody do zahrady

Foto skrz mříže

Slunce ozařovalo jihozápadní stranu kláštera

Vrátili jsme se tedy zpět, vystoupali před klášter a prohlédli si i jeho druhou stranu, kterou ozařovalo slunce. Společnost nám dělal toulavý pes, který svou přítomnosti poněkud znervózňoval mého muže. Podařilo se mi dokonce vyfotit i město, na které byl odtud krásný výhled, stejně tak i na okolní kopce. Všimli jsme si, že do kostela vedou ještě samostatné schody, které ústí do chodby ozářené sluncem. Pomalu jsme se vraceli k autu a já si chtěla ještě udělat pár záběrů z dálky, aby se mi klášter vešel do objektivu celý. Pes šel se mnou, čímž potěšil mého muže. Prostě má z větších psů respekt a ti to nějakým svým smyslem vycítí a občas si s ním "zalaškují".

Západ kláštera se koupal ve slunci

Branka vedla na spodní ochoz

Hlavní vchod do kostela a do chodby prozářené sluncem

San Marco in Lamis

Tichý společník

Budova kláštera, na jejímž dvoře parkovala dvě auta, která určitě nepatřila návštěvníkům

Před klášterem se objevil mnich, který vyšel z knihovny a já si ho z dálky vyfotila. Většinou se chovám naprosto opačně a lidi u památek, pokud je to jen trochu možné, nefotím. Začal se bavit s mým mužem a ten na mně potom zavolal, že si máme jít prohlédnout knihovnu.

Knihovník - otec Giovanni

Vešli jsme dovnitř v doprovodu starého mnicha, který nám ukázal, kde je malé muzeum. Prohlíželi jsme si monstrance a další umělecká díla, když do knihovny vešel mladý, kudrnatý muž. "Io sono Pietro." Představili jsme se mu také a na oplátku jsme se dozvěděli, že mnich je padre Giovanni. Pietro se na nás snažil mluvit anglicky, ale vysvětlila jsem mu, že moje znalost angličtiny, kterou jsem se sice kdysi dávno učila, je už chatrná, a to nejen díky věku. Požádala jsem ho, at' raději mluví italsky a pokud mu nebudeme rozumět, řekneme mu to.
Rozuměli jsme.
Dozvěděli jsme se, že je studentem teologie a v klášteře pobývá kvůli prohloubení svých vědomostí. Také pomáhá otci Giovannimu v knihovně. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co vedlo tak hezkého kluka, za kterým by se každá holka otočila, ke studiu teologie a pak k následnému celibátu.
Provedl nás muzeem, ukázal nám spoustu krásných věcí. Potom jsme se chvilku bavili i s otcem Giovannim, který nás poprosil o to, zda bychom se mohli zapsat do knihy návštěv. Prý by mu to udělalo radost. Proč ne? Když jsem psala krátká slova díků za prohlídku a připisovala naše jména a město, Pietro se mi díval přes rameno a pak pronesl, že Praha je nádherné město. Sice tu nikdy nebyl, ale zná jí z knih a filmů a někdy by se do ní rád podíval. Pak radostně oznámil otci Giovannimu, že jsme z Prahy a ten přiznal, že tu kdysi v době studií byl a že Praha je opravdu nádherná. Když jsme se loučili, Giovanni nám poděkoval za návštěvu a popřál nám št'astné dny. Poděkovali jsme.
Pietro nás doprovodil ke dveřím a když se loučil, zaslechli jsme slova: "Andiamo figlio." Otec Giovanni už povolával svého pomocníka k práci. Venku se do nás znovu opřel studený vítr a já si uvědomila, jak bylo v knihovně příjemně, a to nejen kvůli počasí.
Také mi došlo, že asi nebude tak často navštěvovaná, protože zápis v návštěvní knize, před tím naším, byl tři dny starý.

Zvažovali jsme, co dál.
Nastoupili jsme do auta a pomalu sjížděli dolů do města San Marco in Lamis. V jedné ze serpentýn jsem ještě zkusila vyfotit klášter z druhé strany.

Takto jsem ho zvěčnila já ...

.... a takto italský fotograf, publikující jako Libero12
Zdroj: Internet, stránky konventu San Matteo

Oskenovala jsem ještě titulní stranu brožurky, kterou nám dal mnich u vchodu.
Je na ní vidět, jak je klášter veliký.

Dole ve městě jsme chvilku a hlavně marně hledali místo k zaparkování. Nakonec jsme to vzdali.
Cílem byla návštěva kláštera a my tudíž měli splněno.
Vyjeli jsme z města na druhou stranu, protože jsme opravdu netoužili jet zpátky a riskovat další setkání s volně se pohybujícím skotem.
Po obou stranách silnice se vypínaly kopce Gargana a ta se kroutila údolími mezi nimi. Vůbec jsme netušili kam jedeme, opět jsme neviděli žádný směrník. Taky proč? Ze silnice nebyla nikam žádná odbočka, nepočítám-li dvě prašné cesty někam do kopců.
Po ujetí necelých čtyř kilometrů jsme v téměř opuštěné krajině objevili další nádhernou sakrální budovu a tou byla svatyně Santa Maria di Stignano.
"Chceš tu zastavit?"
Samozřejmě, že jsem souhlasila. Muž odbočil vpravo a auto zaparkoval na rovném prostranství před kostelem. Silnice, po které jsme jeli, klesala v serpentýnách někam dolů. Pozdně odpolední slunce se odráželo na budově a i vítr tady nebyl tak silný. Místo bylo chráněné okolními kopci.

Vystoupili jsme a já měla pocit, že nás odsud musí nutně někdo vyhnat. Neparkovalo tu jediné auto. Kostel, jehož románský portál působil strohým dojmem, byl otevřený a my vešli dovnitř. Zaujal mě obrovský prostor a až uvnitř jsme zjistili, kde to vlastně jsme.

Portál kostela Santa Maria di Stignano

Interiér kostela

Pravá lod'

Hlavní lod'

Levá lod'

Panna Marie bolestná

Oltář je dílem Lugiho Schinga ze San Severa

A to je ona - socha Madony, ze kterou chodilí a chodí věřící.
Byla "ozdobena" jakýmsi vějířem, který možná měl znázorňovat srdce,
ale celá dekorace na mně působila jako zapíchnuté oštěpy ...

Proto jsem oskenovala obrázek, na jehož druhé straně je modlitba,
kde je socha bez dekorace. Hledala jsem její stáří, ale nepovedlo se

Santa Maria di Stignano je podle legendy jednou z prvních mariánských svatyní Foggie. Leží na křižovatce starobylé cesty Via Francigena a současné SS 272, po které jsme sem přijeli. Místo mezi kopci je nazýváno "Údolí velkého kouzla." Roku 1216 se tímto údolím vracel sv. František z východu a požehnal tu ovoce. První doloženým dokladem je zápis z 21. září 1231, který je uložen ve Státním archivu v Neapoli a potvrzuje svatyni, kde se uctívá Panna Marie. Roku 1500 sem přišel z konventu San Matteo cisterciácký mnich Salvatore Scalzo s doprovodem, který se zasloužil o vybudování vedle stojícího kláštera. Finanční prostředky na jeho výstavbu poskytl feudál Ettore Pappacoda z Neapole. Roku 1515 byla zahájena přestavba kostela. Podobně jako nedaleký konvent San Matteo přešel klášter do majetku Řádu menších bratří kapucínů. Roku 1613 byl postaven transept a kupole a o dva roky později, tedy v roce 1615 přibyla i zvonice. Kostel však byl vysvěcen až roku 1679 manfedonským biskupem Vicenzem Mariem Orsinim, který se později stal papežem Benediktem XIII.
Jako malou zajímavost mohu uvést, že tento papež v roce 1729 svatořečil Jana Nepomuckého.
Až do poloviny 19. století patřila tato svatyně k největším mariánským kostelům a každoročně jí 15. srpna navštěvovala spousta věřících. V roce 1870 se kostel a klášter stal, podle revolučních zákonů, které nařizovaly potlačení mnišských řádů a konfiskaci jejich majetků, majetkem státu. Byl později odkoupen šlechtickým rodem San Marco Centola, který umožnil bratrům opět vést mnišský život, v souladu s politickými událostmi té doby. Roku 1953 Dr. Francesco Centola ho daroval Minoritskému řádu Apulie s tím, že zde vznikne "Oáza františkánů".


Když jsme si prohlédli kostel, vydali jsme se na obhlídku vedlejších budov. Narazili jsme na otevřené dveře a zvědavost nám nedala. Vešli jsme dovnitř.


Ocitli jsme se na klášterním dvoře, který byl proti předchozímu modernější. Byl plný květin a my měli stále pocit, že nás odsud musí někdo vyhnat. Nestalo se tak. Byli jsme jedinými návštěvníky tohoto místa, prošli jsme si dvůr, který byl opravdu oázou klidu a pokoje. Vystoupali jsme po schodišti do patra a z ochozů si znovu fotili to zvláštní místo.
A pak nám došlo, že oba šeptáme. Asi jsme nechtěli rušit. Ale koho? Nikdo kromě nás tu nebyl. A nebo byl a zůstal skrytý a bavil se dvěma zvědavými "čecháčky", kteří si šeptají a nemůžou se nabažit té krásy.


V přízemí jsou v lunetách fresky

Bouganvillea vyrostla až k okapu. Ty moje jsou v porovnání s ní učiněné chudinky

Zvonek, vypínač a kříž - co je nejstarší?

Uprostřed dvora jsou záhony se středomořskou flórou a růžemi

Pohled z patra

Fascinovala mě nádherná mramorová podlaha horní galerie

Podloubí mě lákala k vytváření dalších a dalších obrázků

Dveře zůstaly odemčené, i když nás na chvíli napadla myšlenka, že by mohl přijít nějaký správce a zamknout nás tam. Vyšli jsme před klášter a dívali se na kopce na druhé straně. Klid a mír. Silnice byla hluboko pod námi a provoz byl tak minimální, že tu převládalo ticho.

Při návratu k autu jsem ještě vyfotila památník papeže Pia XII. z roku 1966. Pak jsem si všimla kopule, jejíž střechu kryly majolikové tašky, které nejsou v této oblasti příliš obvyklé. Návštěvník se s podobnými střechami setkává ponejvíc na Amalfském pobřeží. Takže namísto do auta jsem se vydala nahoru po prašné poutní cestě Via Francigena, abych si střechu vyfotila. Až pak jsem se vrátila do auta.

Boční část kláštera a garganské kopce nad ním

Klášter je opravdu veliký

Pohled na románské čelo kostela, které má v podvečerním slunci zvláštní barvu

Památník papeže Pia XII.
Bok kostela, kde mě zaujala kopule

Vystoupala jsem hodně vysoko nad kostel, abych kopuli vyfotila.
Zvonice za ní je dostavována a přiznejme si, že moc nezdobí

Několikrát jsem se ve svém článku zmínila o poutní cestě Via Francigena.
Tak tady je

Kolem ní rostly zvláštní keře, které jsem ještě nikdy neviděla.
Samozřejmě nevím oč se jedná, ale líbili se mi.

Zamířili jsme vnitrozemím domů, protože nám došlo, že jsme si domluvili s dcerou večerní pokec na "Skype".
Projížděli jsme částí nížiny Tavoliere, která patří k nejúrodnějším místům Itálie a pak odbočili na Apriceno. Tam jsem manžela zmátla a navedla ho do centra. Zjistili jsme, že Apriceno, které jsme dosud poznali, má kromě moderních budov a továren na zpracování mramoru také velice zajímavé historické centrum, včetně krásného paláce. Byl večer, město žilo, tak jako spousta dalších v tomto čase a zaparkovat zde by se rovnalo zázraku. Navíc, měli jsme domluven Skype. Vymotali jsme se z úzkých uliček a pak pokračovali až na napojení na Garganicu. Po ní jsme dojeli pod Vico a po neoblíbených serpentýnách jsme sjeli na pobřeží. Když jsme projížděli kolem silničky, rozhodli jsme se, že pokud vyjde čas, zkusíme projet i tu druhou, kterou jsme našli na mapě. Do rezidence jsme přijeli už za šera. V průchodu na horní dvorek jsme potkali pana Luigiho, který se nás ptal, kde jsme byli. Povyprávěli jsme mu o našich cílech a překvapilo nás, že nezná Stignano. Zavolal Mariu a ptal se jí, zda tam někdy byla. Také neměla tušení, kde to vůbec je.
Tak to občas bývá.
I my s mužem nejsme výjimkou. Zatímco objevujeme vzdálené zajímavosti, unikají nám místa blízká našemu domovu.

Kočky už čekaly, jak ty čtyřnohé, kterým jsem nasypala do misek granule a nalila vodu, tak i ty naše vlastní. Docela se nám po nich stýskalo. Dozvěděli jsme se, že už se moc neučí, Sára dokonce odevzdala učebnice. Ema, která přišla o přední mléčné zoubky vypadala jako malý upír.

"Kočky, bacha! Přišla Bezedná".

A je to. Bezedná se nemínila s nikým dělit.



Pokračování příště.



Italský deník - 7. část

20. května 2017 v 21:41 Putování po Evropě

Pokračování předchozí, pro mně stále nepochopitelným způsobem, rozdělené části



20.6.2016

Probudila jsem se brzy a skrz okenice viděla, že venku svítí sluníčko. Šla jsem se podívat na teploměr a zjistila, že ukazuje 17°C. Nic moc. Terasa byla opět plná jehličí a opadaných květů a listů z oleandrů. Včerejší vytírání terasy jsem zpětně zhodnotila jako naprosto zbytečnou činnost. Zametla jsem a dala nažrat kočkám, které už čekaly.


Samozřejmě nechyběly Mamina s Modroočkou, které si nás oblíbily a trávily u nás dost času. Ostatní se po jídle vracely na dolní dvorek, ale tyto dvě zůstávály často tady nahoře.
Kočky tu žijí ve vzájemné symbióze, která vypadá jako rodina. Dle sdělení Marii jich je devět. Tedy devět koček je domácích a ty, které docházejí, se jaksi nepočítají. Žádná z nich není kastrovaná, množí se naprosto nekontrolovatelně. Veterinární péče se rovná nule. Bezedná nemá jedno oko, Modroočka má problém s druhým víčkem a Mamina má nějakou bulku na noze.
Kromě Maminy, která se oficiálně jmenuje Kleopatra a zrzka Tituse, nemá už žádná z koček jméno. Nechápu to, když už se nikdo nechtěl zabývat jmény, mohli je nazvat Třetí, Čtvrtá ...
Loni jsem si je pojmenovala, aniž bych tušila, zda se nějak jmenují, či nejmenují.
Je tohle ještě láska ke kočkám?
Mám pocit, že to domácím poněkud přerostlo přes hlavu.

Když muž vstal, udělala jsem snídani a po ní jsme se vydali na hlavní pláž.
Po včerejším dešti byla mokrá a hrbatá. Dalo nám dost práce si srovnat místo pro lehátka.
Jo, jak si kdo ustele, tak si také lehne.
Před polednem jsme se vrátili do rezidence.

Lidí tu bylo opravdu málo. Ve srovnání s minulým rokem, hodně málo. Na parkovišti tři česká auta a dvě italská. Loni touhle dobou to tady už žilo. Na dolním dvorku, za zdí od nás, bydlela rodina Šoupálků, kteří stále stěhovali nábytek. Prarodiče, rodiče a dvě děti. Tatínek vypadal jako Mister Bean a babička s dědečkem, se stále vodili za ruce. Myslím si, že to nebyl jen projev vzájemné lásky, ale děda už nevěděl, která bije a babička ho proto vodila. Vedle nich bydlel starší italský manželský pár. Jedno auto mělo pražskou SPZ, jeho osazenstvo jsme neviděli.
Kousek od recepce byla mladá rodina z České Lípy s pětiletou holčičkou a starší tetou. Jakmile nás zahlédli, přihnali se se spoustou dotazů. Prý se chtěli ptát už včera, ale my jsme jim někam zmizeli. (Jo, to jsme si tedy dovolili hodně :-D )
A pak to začalo. Včera prý marně hledali nějaký obchod, takže v dešti dojeli až do Vieste, kde konečně nakoupili. Nelíbilo se jim ubytování, vadil jim vítr, vadil jim déšt', pláž byla taky blbá a Luigi neumí anglicky!! Nojo, no, co by chtěli od staršího Itala. Popsali jsme jim, kde je nejbližší supermercato, kam se dá dojít pěšky. Diskont, který je první budovou vlevo na cestě k pláži, také přehlédli.
S tím ostatním jim asi těžko pomůžeme.

Po obědě a siestě jsme se vrátili k moři. Pláž už oschla, místo mokrých hrbů tu byly nádherné pískové duny. Moře bylo stále hodně rozbouřené a po včerejším vydatném dešti se i ochladilo. Vzduch měl příjemných 24°C. Opět jsme tu vydrželi do půl sedmé.
Po návratu do apartmánu jsem si dala sprchu a udělala večeři. Po ní jsme se vydali do přístavu koupit konečně pohledy a známky, abychom je poslali. Před přístavem mě nalákalo slunce zapadající do moře a já sešla z cesty k přístavu na pláž.
V ten moment jsem zalitovala, že nemám stativ. Využila jsem proto konstrukci věže pro plavčíka a fot'ák si položila na vodorovný trámek. To se to fotilo.
Říká se, že moře ženoucí vlny k pobřeží, pošle čas od času větší vlnu. Někdo říká, že je to sedmá, jiný osmá. Už odpoledne jsem se snažila to na pláži vypozorovat a počítala jsem intervaly mezi vlnami normálními a těmi, které se přelily přes okraj a zatekly mezi první a někdy i druhou řadu lehátek na vedlejší soukromé pláži.
Někdy sedmá, někdy osmá. Neexistuje žádný pravidelný interval.
Co však existuje je zákon schválnosti.
To, že mi teče do kožených sandálů, jsem zaregistrovala až v momentě, kdy jsem v předklonu zaostřovala. Urychleně jsem couvala, čímž jsme pobavila ty, kteří západ slunce pozorovali a mnozí i fotili z bezpečné vzdálenosti.

Peschici, ozářené zapadajícím sluncem, mělo krásně teplé barvy

Večerní opuštěná pláž

Slunce se koupe v moři, zrcadlí se v louži.... vlevo je "můj dočasný stativ"

Pláž od moře v zapadajícím slunci a večerní Peschici

Kolik sluncí je na hladině?

Před zapadajícím sluncem se na horizontu objevila lod'

Tak, a která vlna to byla? :-D

La commedia è finita

Čvachtajíc jsem pak následovala manžela, jehož moje extempore také báječně pobavilo, k obchůdku, kde jsem chěla nakoupit. Bylo zavřeno! Nevím zda bylo UŽ zavřeno, či zda kvůli malému počtu návštěvníků byl ještě obchůdek zazimován. S nepořízenou jsme se pak vraceli zpátky.
Ale jedno pozitivum náš výlet měl.
Konečně se mi podařilo uzmout kousek oleandru, na který jsem měla políčeno už loni.


21.6.2016

První letní den. Na obloze se honily mráčky a vítr, který foukal, nebyl nejteplejší.
Na snídani tentokrát přišla i Twiggina kot'ata a také tu chvíli zůstala.

"Hele, pust' mě taky na chvilku do misky"

"Koukej, co už umím"

"Já jsem taky šikovné kotě"

" Co to tu máš? To je na hraní?"

Po snídani jsme se vydali k moři a strávili jsme tu celé dopoledne.
Hned při příchodu a ozvalo známé "Achój" a pak nás Mambo ujistil, že dnes určite pršet nebude.
Teplota vzduchu byla příjemných 26°C a i moře se možná trochu, proti včerejšku, ohřálo. Nebo nám to tak jenom připadalo. V jeden moment jsem na obloze zaregistrovala jev, kterému se říká halový. Kolem slunce byl ucelený kruh duhy a pak ještě druhý, který sice nebyl celý, ale byl barevně mnohem výraznější. Ale někde asi pár dešt'ových kapek spadlo.
Opět jsem zalitovala toho, že si na pláž nenosím fot'ák.

Cestou k aprtmánu jsme na dolním dvorku potkali pána z České Lípy, asi na nás čekal. A opět lamentace. Tentokrát, pro změnu, si stěžoval na to, že mají v apartmánu šero, že tam sluníčko svítí málo. Navíc měl pocit, že v noci cítí plyn, takže zavíral hlavní uzávěr do apartmánu, že mu tam všechno připadá zatuchlé a malé.
A já udělala tu chybu, že jsem mu řekla, at' se jde podívat k nám, že sice máme jen jednu místnost, ale že jsme nadmíru spokojeni. Vzal sebou manželku a dceru. Horní dvorek byl zalitý poledním sluncem, vše tu bylo projasněné, tedy kromě výrazu mladého muže. Byl přibližně ve věku naší dcery, možná i mladší. Když si prohlédl náš apartmán, mračil se jako obloha před bouřkou. Zkonstatoval, že to máme větší, než oni svůj dvoupokojový apartmán, máme výš strop, jde sem sluníčko a vůbec. Po jejich odchodu muž zkonstatoval, že je to "blbec rozmazlenej" a i kdyby bydlel tady, stejně by na tom našel nějakou vadu.

Po obědě a siestě jsme zvažovali, zda se vrátíme k moři, či podnikneme nějaký výlet.
Nakonec jsme se rozhodli, že si uděláme výlet nahoru do Peschici, kde jsme letos zatím byli jen na trzích a město jsme vynechali. Měli bychom najít poštu a poslat pohledy, které jsme, světe div se, koupili v poledne cestou z pláže v diskontu, kam chodíme téměř denně pro čerstvé pečivo. Po obědě jsem je napsala, a zbývalo koupit známky a pak už je jen poslat.
"Půjdeme pěšky, nebo tam zajedeme autem?"
Podívala jsem se na muže a vzpomněla si na náš loňský výšlap po schodech z přístavu do starého města. Navíc naražený zadek stále bolel. Chůze po rovině je celkem v pohodě, ale schody a stoupání mi stále činí potíže.
Jak ještě dlouho mě to bude bolet?
Malé schody zvládnu v pohodě, ale ty, po kterých jsme se škrábali loni, nevím, nevím.
"Pojedeme autem", rozhodl muž a já se nebránila.
Vyjeli jsme nahoru na kopec a snažili se najít místo k zaparkování. Bylo to marné. Poblíž historického centra naprosto vyloučené. Vyjeli jsme ještě výš, až k fotbalovému stadionu a tady potkali Giovanniho, který venčil psa. Poradil nám, kam zajet. Auto jsme nechali hodně vysoko v modernější části a cestou dolů z kopce natrefili na prodejnu Tabacchi.
Známky se v Itálii prodávají tady, na poště a vyjímečně v obchodech se suvenýry.
Olepila jsem pohlednice a kousek od trafiky jsme objevili poštovní schránku. Když jsem se chystala je hodit dovnitř, muž mi řekl, že je dáme rovnou na poštu.
"A ty víš, kde je?"
"Nevím, ale viděl jsem šipky."
Poštu jsme samozřejmě nenašli.
Místo toho jsme však natrefili na infocentrum, kde jsme dostali fantastickou mapu celého pobřeží se všemi zátokami, jeskyněmi a strážními věžemi, na níž byl z druhé strany plánek Peschici.
Z mapy jsem měla obrovskou radost, protože mám mapy moc ráda.
Podvečerní historické centrum Perschici bylo, na rozdíl od Rodi, mnohem živější. Prošli jsme si opět, už poněkolikáté, známá místa. objevili i místa neznámá. Všimla jsem si, že věž u vstupní brány do historického centra už není porostlá kaparovníky, které jí zdobily mnoho let. Dali jsme si vynikající zmrzlinu, muž si koupil žabky.
O procházce městem jsem psala už i v předchozím roce.

Do Peschici zavítal i slavný závod Giro d'Italia

Kostel San Antonio

Jedna z uliček starého města

Kostel Sant' Elia Profeta

Reliéf Madony s Ježíškem na jeho stěně

Vstup do něj je za zvonicí, dovnitř jsme však nešli, byla v něm mše

Plumbago auriculata - olověnec,
kterému se u nás říká "Lepivý Honza" - kdo ho zná, ví proč :-D

Vchod do jednoho ze starobylých paláců, které lemují hlavní ulici centra

Keramická manufaktura

Uličky a zákoutí starých měst mám moc ráda

Tudy po schodech je možno se dostat na místo, odkud je krásný výhled na Tremity a pláže

Další z uliček

Inspirováno lodí, včetně čáry ponoru

Tak kam nás zavedeš?

Došli jsme k bráně Zafrano

Nejvýše položené místo starého města si oblíbili krom turistů i rackové mořští

Je odtud krásný výhled na jih

A také sem rádi chodí zamilovaní

Jeden z paláců, jehož přízemí působí jako vězení.
Možná tam někdy bylo

Kostel Chiesa del Purgatorio (Nejsvětější duše v očistci) byl zrenovován

Takto vypadal v roce 2015

Uvnitř jsou k vidění starobylé varhany, kromě jiného

Jako ve spoustě dalších kostelů je i tady socha Padre Pia.
Modrá vlajka bývá nesena v čele průvodu při slavnosti "Otevírání moře"

Lebka s hnáty nad vchodem byla také zrestaurována

Věž Porta del Ponte už bez obvyklých kaparovníků

Takto na ní rostly v roce 2015 a i v letech předchozích

Fotím i kočky pouliční, pohled této naznačuje: "Neotravuj!"

Následné stoupání k autu nebylo právě nejpříjemnější. Díky plánku města, nebo spíš kvůli plánku, zvolil muž zkratku, kterou byly staré mramorové schody, které byly každý jinak vysoký a navíc parádně klouzaly. A v mých ošlapaných trekových sandálech to nebyla žádná hitparáda.
Sakra, kdy už mě to přestane bolet!
Pohlednice skončily nakonec v kaslíku, do kterého jsem je plánovala hodit už při sestupu do města.
Muž se díval opakovaně do plánku a říkal: "Hele, ta pošta je tady."
"Doufám, že se nechceš vracet?"

Cestu z města jsme zvolili zadem, protože centrum města se večer uzavírá pro veškerou automobilovou dopravu, aby si ho turisté mohli dosytosti užít. Odměnou nám byl pohled na Tremitské ostrovy.

Ve večerním slunci se Trenitské ostrovy slévaly do jednoho

Vrátili jsme se do rezidence, zaparkovali na dolním dvorku a nahoru šli v doprovodu koček.
Ty potvůrky na nás vyloženě čekaly. Věděly totiž, že u nás vždy něco dostanou a naučily se k nám chodit.
Dokonce i ty, které jsme loni vídali jen dole.
Když jsem sypala granule do dvou misek, zamyslela jsem se nad tím, kdo bude bydlet po nás, až odjedeme.
Bude to také milovník koček?
V opačném případě se z pravidelných návštěvníků asi picne a bude mít dost starostí, aby odnaučil kočičí smečku pravidelným návštěvám, či polehávání na obrubě terasy.

Dorazila tentokrát i velice plachá, tříbarevná Majda....

... a pak ještě krásně zapózovala

Večer jsme si pustili film Borsalino s Alainem Delonem. Vzhledem k tomu, že bylo větrno a poměrně chladno, zalezli jsme s ním dovnitř. Hezky v teploučku, v pozici na posteli, kdy zadek tolik nebolel, jsem si u filmu párkrát zdřímla.
Asi byl hezký.

Pokračování příště.

Italský deník - 6. část - dokončení

15. května 2017 v 23:51 Putování po Evropě

RÁDA BYCH TÍMTO PODĚKOVALA DORCE ( https://doktorka-se-srdcem.blogspot.cz/ ), KTERÁ ZACHRÁNILA ČÁST DENÍKU, KTERÝ NA BLOGU BYL A PAK NĚJAKÝM ZÁHADNÝM ZPŮSOBEM ZMIZEL.
JSOU VĚCI "MEZI NEBEM A ZEMÍ", KTERÉ NECHÁPU.
JEŠTĚ, ŽE EXISTUJÍ PILNÍ ČTENÁŘI, KTEŘÍ JSOU OCHOTNI A SCHOPNI POMOCI.
DÍKY MOC, DORKO. Smějící se



TADY JE TA ZTRACENÁ A ZACHRÁNĚNÁ ČÁST, KTERÁ MĚLA BÝT SOUČÁSTÍ TOHOTO ČLÁNKU:

A co s obědem? V Itálii se "pranzo" podává jen v málo restauracích, výjimkou jsou právě nákupní centra, v nichž jsou restaurace, pizzerie a pulty s rychlým občerstvením, kde je možno si sednout. Všechna tato zařízení fungují po celou dobu otevření. Pranzo je tu běžnou záležitostí. Než courat po Manfredonii v dešti a hledat restauraci, ve které se i obědvá, se nám pranic nechtělo. Kdyby nepršelo, asi bychom se do městských ulic vydali, ale takhle?
Rozhodli jsme se, že poobědváme v "nákupáku". Ovšem stejný nápad pojalo víc lidí. Restaurace beznadějně obsazené, stolky u rychlého občerstvení také. Vystáli jsme si frontu, koupili si "pizza al taglio", což značí porce pizzy. V mírném dešti a příšerném dusnu jsme přeběhli k autu a náš nedělní "oběd" jsme realizovali na jeho předních sedadlech.
Co dál?
Nad Manfredonií bylo černo a nad Garganskými vrcholky rostla další hradba mraků. Déšt' ještě neřekl své poslední slovo. Rozhodli jsme se vrátit zpátky, doufajíc, že se třeba počasí trochu umoudří. Do Peschici jsme se vydali po pobřežní komunikaci, která se nazývá "Panoramatica". Jsou z ní nádherné výhledy na moře, pobřežní útesy a jeskyně, které jsou cílem pravidelných výletů lodí snad ze všech pobřežních měst.
Jediné, čeho jsem opravdu litovala, bylo počasí. Chvilkami nepršelo, ale stále bylo pod mrakem. Udělali jsme si několik zastávek na focení. Velkou radost mi udělalo, že jsme objevili místo, odkud je výhled na dva nezaměnitelné útesy u Mattinaty, u kterých končívají lodní exkurze a kolem nichž se otáčí lodě.

Pohled na pobřeží kousek pod Mattinatou přes divoce rostoucí trávy a planý oves

Pohled na moře ze stejného místa

O kousek dál - před velkým bílým útesem je pláž Baia delle Zagare,
jejíž název napovídá, že nedaleko jsou sady s pomeranči

Z dalšího místa byly vidět útesy, které jsou nezaměnitelné.
Bývají také nazývány jako "dvě sestry"

Popojeli jsme autem o kus dál a útesy byly vidět lépe

Tady jsou přiblíženy

Na druhé straně silnice jsou poměrně vysoké kopce

Kousek před Pugnochiuso jsme sledovali menší lodě, které s turisty vplouvaly vysokou rychlostí do jeskyní. Až nahoru jsme slyšeli, jak ječí. V duchu jsem si říkala, že je to docela odvaha, protože kdyby to nevyšlo...
Sešli jsme po oslí stezce až kam to šlo a znovu zalitovali, že nesvítí sluníčko. Fotky jsou takové smutnější.

Bílé křídové útesy a spousta jeskyní jsou lákadlem pro návštěvníky

Ostrov, který vypadal jako vynořující se velryba.
Jeho název jsem nenašla na žádné mapě

Mořské jeskyně, z nichž většina se dá navštívit lodí

Útesy s jeskyněmi

Zůstala jen čára za lodí ....

Ostrov opravdu vypadá jako plejtvák

Sestoupili jsme skoro až dolů, tedy kam to šlo

Až téměř ze břehu jsme si všimli, že ostrovy tu jsou dva


Vzpomínala jsem si na výlet lodí do jeskyní a na nádherné rezidence na útesech, které zůstávají skryty v hájích borovic a jsou vidět jen z moře. K mnoha z nim byl zřízen i výtah, aby se obyvatelé sestupem a pak následným výstupem neunavili. Pamatuji si, že nám posádka lodi ukazovala rezidence Luciana Pavarottiho, Adriana Celentana a spousty dalších.
Naší další zastávkou bylo Torre San Felice. Oproti minulému roku, kdy jsme tu byli sami, tu bylo lidí "jak na pouti". Dokonce si tu rozložil stánek i zelinář.
Bylo nám jasné, že dnes po pobřeží "výletuje" asi většina dočasných obyvatel Gargana. I tady jsme pozorovali lodě.

Vzpomínáte? Slavný oblouk San Felice

Na kopci se tyčí pozůstatky obranné věže Porto Greco ....

.... která střežila vplouvání lodí do zálivu stejného jména, tedy Porto Greco, neboli Řecký přístav.
Díky strategické pozici vysoko na kopci patřila k nejdůležitějším strážním věžím

Věž Porto Greco a v pozadí Vieste

San Felice a nad ním na kopci věž Porto Greco

Jedna z nejslavnějších jeskyní Grotta dei Contrabbanderi (Pašerácká jeskyně)

Začalo znovu silně pršet a tím pádem došlo i na urychlený přesun, nejen nás, ale i dalších lidí do aut.
Do Peschici jsme celou cestu jeli v silném dešti. Udělala jsem opožděný oběd, či předčasnou večeři.
Kolem šesté přestalo pršet a dokonce vylezlo sluníčko. Šla jsem s odpadkama a potkala Luigiho, který se ptal, zda se nechystáme do města. Řekla jsem mu, že už jsme dnes na výletě byli a že si další necháme na zítřek. Popřál "buonasera" a někam zmizel. Při stoupání na horní dvorek mi došlo, že už jsme tu druhý týden a že jsme ještě neposlali svým blízkým pohled.
Co neposlali, my je ještě ani nekoupili!
Manželovi jsem po návratu řekla, že se mě Luigi ptal, zda se nechystáme do Peschici.
"Hele a není zase to otvírání moře?"
"Já nevím, loni visel na obchůdku plakát, ted' jsem si tam ničeho nevšimla."
"Jdu to zjistit." Vzal si dalekohled a vydal se na pláž, aby zjistil, zda není na molu nějaký pohyb, který by naznačoval chystání ohňostroje. Vrátil se s tím, že se nic nechystá, ale že v plážovém baru je možné vidět závody F1.
"Nechceš tam jít?"
Moc se mi nechtělo. Od doby, kdy za Ferrari jezdí Vettel, jsem přestala pravidelně závody sledovat. Moc sympatií ve mně tento chlapík neprobouzí.
"Tak já jdu sám." Vzal si nějaké peníze, aby v baru neseděl nasucho a já osaměla.

Obloha se znovu mračila. ameb pohled z terasy

Uklidila jsem, dala večeři kočkám a pak si četla. Sama jsem nebyla, Modroočka mi dělala společnost.

"Jsme tady."
Mamina jako předvoj kočičí smečky

"Tak co bude?"

Přišla i Bezedná, takže Titus raději vyklidil pozici a čekal, zda něco zbyde.
Jen mě tak napadlo, zda by se choval stejně, kdyby bylo v misce mléko

"Je mi tady s tebou móóóc dobře."

Když se muž vrátil, chvíli jsme poseděli a vnímali to ticho kolem. Vzpomínali jsme, kolik lidí tu bylo touhle dobou loni.
Ted' jsme si tu připadali jako sirotci.
Začal se zvedat vítr a obloha znovu hrozila deštěm. Rychle jsme se přestěhovali dovnitř a zavřeli dveře.
Pod nimi to hvízdalo a táhla dovnitř zima.
Došlo mi, že jedny tříčtvrteční tepláky a sametová bunda nejsou to nejlepší vybavení na zimu.

Večer pak přišla bouřka.

Pokračování příště.

Italský deník - 6. část

15. května 2017 v 21:20 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části


19.6.2016

Probudila jsem se po sedmé. Spíš by se hodilo napsat: byla jsem probuzena sousedy a jejich šoupáním nábytkem. Jméno Šoupálkovi jim opravdu sedí jako přišité.
Skrz žaluzie jsem zaregistrovala Maminu, která se mě snažila hypnotizovat.

"Tak co, už jste vzhůru?"

Vyšla jsem ven, abych se podívala, jak tam je. Drobně pršelo a na terase byl obvyklý nepořádek z oleandrů.
Po chvíli dorazilo "jeho kočičí veličenstvo" Titus. Kde se v něm ta odvaha bere? Loni se na horní dvorek neodvažoval.
Do misky jsem dala čistou vodu a do další nasypala granule. Pak jsem si všimla, že přišla zmoklá Twiggina kot'ata. Do třetí misky jsem dala mléko. Samozřejmě, vychlastal jim ho Titus, holomek jeden. Ke kočkám se chová jako gentleman, ale na kot'ata žádné ohledy nebere. A nebo je vůně mléka pro něj tak omamná, že neodolá? Když odešel, naplnila jsem misku znovu mlékem. Titus se vrátil. Druhou misku už ale nezvládl, takže se dostalo i na kot'ata a zbytek vylízala Mamina.

"Teda kočky, to je vám dobrota!"

"Už fakt nemůžu, bříško mám plné a půjdu si někam zdřímnout."

"Ještě, že ten zrzoun odešel."

Stále drobně pršelo a teploměr ukazoval 19°C. To je takové ideální zahrádkářské počasí, ale na rekreování to moc není.
Když se probudil manžel, nastěhovali jsme stolek a židličky dovnitř. Naštěstí jsme je večer prozíravě sklopili, takže mokrý byl pouze stůl.
Po snídani jsme zvažovali, co podnikneme. Na koupání to dnes rozhodně nebude.
Uděláme si výlet! Ale kam?
Zvažovali jsme, zda se nestavíme za Lucií a Petrem Žáčkovými na jejich základně Mash na Lesině, kam nás už v únoru zvali. Pak jsme se shodli, že by bylo asi vhodnější se předem domluvit. Mohlo by se stát, že mají nějaké plány, nebo plno hostů a přijet tam "jen tak z voleje" není to "pravé ořechové". Navíc počasí, které panovalo, by znamenalo prosedět celou návštěvu někde uvnitř a ještě by pro nás musela Lucie přijet lodí. V dešti?
A navíc jsme měli v plánu tuto návštěvu spojit s výletem do San Marco in Lamis, tedy pokud vyjde čas.

Nakonec jsme se rozhodli jet na jih. Pokud se počasí neumoudří a nedovolí nám nějakou pěší procházku, skončíme v Manfredonii, kde poobědváme a kde můžeme zajít do nákupního centra. Tam déšt' vadit nebude. Dcera mě včera telefonicky prosila, zda bychom se nemohli podívat po plavkách vcelku na Sáru, protože bude chodit celé první pololetí místo tělocviku plavat. Už se prý dívala u nás, ale nic vhodného neobjevila. Takže další důvod navíc.

Vybaveni lahví s pitím, sušenkami v batůžku a fot'ákem jsme se vydali k autu. Zaregistrovali jsme, že kousek od nás parkuje auto s českou SPZ. Takže tu nejsme jedinými Čechy.

Vyjeli jsme směrem na jih a jeli vnitrozemím. Už tolik nepršelo, jen drobounce mžilo. Třeba se to ještě vybere. Směrník kousek před Vieste odkazoval na Manfredonii jak vpravo, tak i vlevo. Tak kudy? Zvolili jsme odbočku vpravo. Manžel jen tak nadhodil, zda se nechci podívat do Foresta Umbra. "Proč ne?" Myslela jsem to v nadsázce, moje oblečení a obutí nebylo právě to nejvhodnější na procházku lesem. Jeli jsme do kopců po uzoučkých silničkách a oba byli přesvědčeni o tom, že se napojíme na nějakou hlavnější silnici do Manfredonie, ale na žádnou odbočku jsme nenarazili. Když jsme vjeli posléze do lesa, nabyli jsme oba přesvědčení, že vyjedeme na křižovatce u daňčí obory. Ale ani ta se nekonala.
Na žádnou jinou silnici jsme se nenapojili, naopak jsme jeli krajinou, která byla pro nás naprosto neznámá. Nikde žádný ukazatel směru, jen pár dopravních značek odkazujících na divokou zvěř. Občas jsme minuli lesní odpočivadlo se stoly a lavicemi. Provoz tady byl minimální, bylo tu více cyklistů, než motoristů. Chvilkami vykouklo i sluníčko a prosvěcovalo nádherné bukově lesy. Jeli jsme kolem nějakého lomu, když se vedle nás na silnici objevila růžová prasátka. Pochodovala po krajnici a nějaké auto je nemohlo rozhodit. "Teda Ájo, já mám pocit, že jedeme někam do statku." Potom následoval opravdu statek a znovu les. Ale žádná cedule, kderá by nám naznačila, kde jsme. Silnička se kroutila, klesala a pak zase stoupala. A pak les skončil a my se ocitli na planině, kde mezi vysokou trávou kvetly známé i méně známé rostliny. Jen slunce tomu chybělo.
Silnička pokračovala a my vůbec netušili, kudy jedeme. Jedinou jistotou bylo, že jsme prostě někde na Garganu. Na jedné z křižovatek, dá-li se tak pojmenovat prašná a nezpevněná odbočka kamsi, stál konečně směrník, který ukazoval přímý směr do Mattinaty. Tam už jsme párkrát byli, ted' musíme být pravděpodobně někde vysoko v kopcích nad ní.
Měli bychom se nějak dostat dolů.

Po dvou kilometrech jsme na silničce narazili na další ceduli, tentokrát opatřenou navíc zákazem vjezdu a šipkou, kudy musíme jet. Po pravé straně se tyčil hřeben kopců, na kterých asi někde leží Monte Sant' Angelo. Silnička, která byla v daný moment jedinou cestou, tedy pokud bychom se nechtěli vrátit tam, odkud jsme přijeli, stoupala nahoru. Nikde nikdo. Uvědomili jsme si, že jsme za celou cestu potkali tři auta a něco cyklistů. Nikoho jsme nedojeli, nikdo nás nepředjel.
Pípla nám SMS, Dana a Lenka jsou už v pořádku v Praze. Odepsala jsem a poděkovala za zprávu. To nám ta cesta domů tak rychle utíkat nebude.

Dojeli jsme na vrcholek kopce a já poprosila manžela, aby zastavil. Nepršelo, sluníčko bylo za tmavou oblohou a bylo mlžno. Přesto byl odtud krásný výhled. Podobně jako na louce u lesa tu kvetly různé rostliny a voněl planý kopr. Pod námi v údolí ležela Mattinata. Fotila jsem si moře v mlžném oparu, město pod námi a kopce jimiž se vinula silnice, na kterou jsme nesměli. Škoda jen toho počasí.

Pohled shora na moře v oparu, na útesy a město pod námi byl krásný

Mattinata

Na louce se hojně vyskytoval Janovec metlatý, který roste běžně i u nás.
Přídomek získal díky tomu, že se z něj vyráběla a možná ještě i vyrábí metly.

Moře - rozdíl mezi jeho hladinou a oblohou není moc patrný

Po úbočích kopců se vine silnice, která byla uzavřená

Kde končí moře a kde začíná obloha? Pod nám na útesu se bělal velký dům, nebo hotel

Divoce rostoucí louka a občas keřík nebo jehličnan

Divoká louka plná vonících květin, bylin a plazících se šlahounů ostružin

S touto rostlinou se běžně setkáváme i na našich loukách.
Jmenuje se Čertkus luční

I další z květů známe z domova - Čekanka obecná

Hvozdík karouzek - planě rostoucí karafiát.
Moje babička této květince říkávala "slzičky Panny Marie"

Mattinata, kopce a nad nimi další hradba mraků

Poslední pohled dolů ...

... a pak návrat k autu pod osamělou borovicí

Na kopci jsme zůstali asi půl hodiny a za tu dobu kolem nás projelo jedno auto. Když jsme se nabažili té krásy kolem, nastoupili jsme do auta a sjeli dolů k Mattinatě. I tady to pro nás bylo neznámé. Až na další křižovatce jsme se zorientovali. Tady to už známe!

Pokračovali jsme dál do Manfredonie. Už nepršelo, ale stále bylo pod mrakem a obloha hrozila dalším deštěm. Bylo něco po jedenácté hodině. Na oběd brzy a na procházku městem nás to v tomhle počasí příliš moc nelákalo. Nehledě na to, že už jsme tu několikrát byli a město máme prochozené v krásném a slunečném počasí.

Z parkoviště jsem si vyfotila Monte Sant' Angelo, o kterém jsem už psala tady.
Je odtud vzdálené asi 12 km po silnici, která je samá serpentýna

Mraky nad námi opět hrozily

Akácie perská, jejíž název znám jen díky VendyW.
Na parkovišti před nákupním centrem jich byla spousta

Zaparkovali jsme u nákupního centra. které je největší na Garganu. Aut tu byla spousta a lidí uvnitř také. Objevili jsme obchod, který tu loni nebyl a tím byl Globo. Textil, obuv, sportovní vybavení a to na obrovské ploše. Ceny velice přijatelné, navíc spousta slev. Objevili jsme i plavky na Sáru. Přesně podle instrukcí, nic moc pestrého a hlavně vcelku. Cena odpovídala značce Arena. Manželovi se to zdálo hodně v porovnání s plavkami, které jsem si koupila předchozí den za 8€ v Peschici: "Za ty prachy bys měla skoro troje plavky." "Já vím, ale jsou parádní a určitě by se jí líbily. Nehledě na to, že je příští rok může mít na plavání Ema." "Jdeme se podívat ještě jinam, tyhle nám neutečou", rozhodl muž.
Šli jsme tedy do hypermarketu Conad, abychom se podívali i tady. Plavek tu měli spousty, ale i když byly za menší peníze, nebyly tu žádné, které by se hodily. Udělali jsme alespoň nákup. Koupili jsme obrovskou Nutellu pro obě mladé rodiny. Byla v akci a stála méně, než ta, kterou jsme koupili v pátek v místním diskontu cestou z pláže a která navíc měla poloviční obsah. Pak ještě nějaké pečivo, balenou vodu a další kočičí krmení. Fronty u pokladen byly obrovské. Stejně jako nás, i další lidi vyhnalo počasí z pláží do nákupních center.
Muž pak odjel s vozíkem k autu a já mu řekla, že mě najde v obchodě Manganaro, kde se také prodává textil. V obchodě stejného jména jsem si loni koupila úžasné triko s plátěným předkem a obrazem od Picassa. Občas v něm "honím vodu".
V Manganaru byla snad půlka Itálie a dětské plavky vcelku neměli. A já neměla chut' mačkat se u regálů se zbožím, prát se o ramínka s oděvy a nedej bože stát frontu před kabinkami. Ta jsem obchod opustila a stála před výlohou, aby mně muž našel. "Ty nejsi venvnitř?" "Tak se tam podívej, je to tam o život." Podíval se a pochopil.
Pak mi ještě oznámil, že venku leje jako z konve.
Zastavili jsme se v Oviese, pak ještě v dětském textilu, abychom se vrátili do prvního obchodu. Plavky jsme za ten, podle manžela za "nekřest'anský peníz" koupili. Doma jsem se pak po návratu dívala na ceny stejných plavek u nás a muž musel, ač nerad, přiznat, že jsme je koupili za báječnou cenu. V obchodě jsme koupili ještě botičky pro Bětušku a Jiříka. Sladké starorůžové z jemné kůže a ty druhé se Spidermanem.


JE MI LÍTO, ALE Z ČLÁNKU, NA KTERÉM JSEM PRACOVALA NĚKOLIK HODIN, JE PUBLIKOVÁNA JEN PŮLKA.
ZAJÍMAVÉ JE I TO, ŽE PŘES TO, ŽE BYL Z ČÁSTI PUBLIKOVÁN, ZŮSTAL I V ROZEPSANÝCH.

S BLOGEM SE ZASE NĚCO DĚJE A JÁ SI OPRAVDU NEJSEM JISTÁ, ZDA BUDU MÍT DOST ELÁNU NA TO, ABYCH VŠE PSALA
ZNOVU.

* * * * * * * * * * *
DÍKY DORCE SI TO, CO ZMIZELO Z BLOGU, MŮŽETE PŘEČÍST TADY.

Italský deník - 5. část

8. května 2017 v 22:22 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



17.6.2016

Ráno jsem si vzpomněla na mamku, která by měla tento den 92 let.
Vstávala jsem už před sedmou, potichu, abych nevzbudila manžela. V koupelně jsem se převlékla, vzala si knížku a vyšla na terasu. Venku už na mně čekal Titus. A dokonce se odvážil i k nám na terasu. Asi mu to včerejší mléko chutnalo.
Loni se neodvažoval ani na horní dvorek, bylo to teritorium Prašivce. Z krásného černobílého kocoura asi obavy nemá.

" No tak, šup, šup. Už se těším."

Tiše jsem se vrátila do apartmánu, umyla misku a nalila do ní čistou vodu. Vzala jsem krabici s granulemi a vyšla ven. Zvuk sypajících se granulí přilákal další kočky. Titus zkontroloval obsah misek, lízl si vody a pak se na mně otočil s pohledem "mlíko dneska nebude?" Pak se zachoval jako gentleman a nechal žrát kočky. Mezi nimi byla i Bezedná, která je opravdu hodně žravá. Když se konečně nasytila, dosypala jsem granule. Teprve pak se Titus šel nažrat.

"Nojo holky, tak si dejte"

"Hele, ta Bezedná si odstěhovala misku a chce soukromničit."

"Už bys toho mohla nechat, nejsi tu sama."

"Myslíš si, že mi něco nechá?" A nebo mi ještě nasypeš?"

"Konečně jsem se dočkal."

"Ale musím říct, že je to dobrý."

" I já jsem si pochutnala."

"Ještě musím napsat, že tady se dobře jí."

Když se muž probudil, udělala jsem snídani i pro nás a po ní jsme se vypravili k moři.
Bylo úplné bezvětří, ale vlny na moři byly opět vysoké. Navíc se otočily a valily se k pevnině z druhé strany. Cestou na Jalillo jsme zaregistrovali, že pláž pod chodníkem tu už není a na chodníku byla slušná vrstva písku. To znamenalo, že se moře přelévalo i přes vyvýšený chodník. Na Jalillo nebyl nikdo, nepočítám-li plavčíka, který hrabal na hromadu to, co moře přineslo. Vlny narážely do skal, kde ještě ve středu byl kousek pláže. Ted' tam byla jen voda. Našli jsme si místo hned u vstupu na pláž a tam na útes položili naše věci. Manžel navrhl, že si rozložíme jedno z lehátek, aby nám místo nikdo neobsadil. Jak navrhl, tak i učinil. Potom jsme se šli projít po břehu. Lehátka, která se tu pronajímají, byla vytažena až na horní terasu plážového baru. Moře si opět ukrojilo další kus země. Při návratu jsme zkonstatovali, že tentokrát tu opravdu nezůstaneme. Přesvědčil nás o tom proud mořské vody, který tekl přes rozložené lehátko. A zatímco já se vracela zpět k hlavní pláži s taškou a druhým lehátkem, které zůstalo uchráněno od vody jen díky tomu, že jsme ho nechali leřet na útesu, muž šel s mokrým lehátkem do apartmánu. Poprosila jsem ho ještě o deštník, protože na hlavní pláži nejsou útesy, které poskytují stín. Nechtěla jsem se znovu připálit.
Před polednem jsme vzali jen tašku a vraceli se do apartmánu. Deštník a ležení jsme nechali na místě.
Odpoledne se sem vrátíme.

Po obědě a siestě jsme se vrátili zpátky na pláž. Moře už se trochu uklidnilo, ale vlny byly stále vysoké a voda tekla tam, kde většinou nebývá. U břehu se vytvořily mělké laguny, z čehož měly radost zejména děti. Ale nejen ty, sledovali jsme pána, který se v laguně vyvaloval notnou dobu. Možná už naplňoval přísloví, že "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem". Na pláži jsme vydrželi až do půl sedmé.

Při návratu do apartmánu nám Dana s Lenkou říkaly, že už balí. Zítra v jednu odpoledne by pro ně měl přijet mikrobus, který je odveze do Lesiny a odkud pak budou pokračovat velkým autobusem, jedoucím z jihu Apulie, až do Prahy.
Večer jsme ještě společně poseděli, popili a poklábosili.
Naposledy.
Zítra už budeme mít nové sousedy.


18.6.2016

Ráno byla obloha jako vymetená a pofukoval mírný, leč svěží vánek.
Po snídani jsme se vypravili do Peschici, abychom se ujstili o tom, že se konají tradiční trhy. Pamatuji doby, kdy bývaly každý týden, ted' jsou každý druhý. I když v minulém roce se konaly také jednou v pátek. Takže houby pravidelnost.
Ne, že bychom něco nutně potřebovali, ale chtěli jsme hlavně zjistit, že se trhy budou konat i za dva týdny, tedy v den našeho odjezdu. Zaparkovali jsme kousek od vchodu a prošli si trh. Už loni jsme tu při odjezdu kupovali tři koule sýra Caccio cavallo a rádi bychom tak učinili i letos. Přeci jen lednička v apartmánu není až tak veliká, abychom do ní narvali 7 - 8 kilo sýra. Trhy se budou tedy konat i v den odjezdu, jak nám potvrdil sýrař, u kteréhou jsme si koupili kus Pecorina. Sýraři tam byli s chladícími vozy dokonce tři.
Koupili jsme našim sousedkám každé pytel sušených rajčat. Včera večer je u vínka ochutnaly a zatoužily po nich. Cena byla stejná, za kterou jsem je kupovala ve Vico, dokonce i prodejce byl pravděpodobně tentýž. Ve Vicu jsem ho ve čtvrtek moc neprohlížela. Za 8€ jsem si koupila parádní plavky. U nás bych za podobné dala podstatně víc. Nakoupili jsme také trochu zeleniny a pak se vrátili k autu.
Při návratu k apartmánu jsme cestou natankovali naftu.

Převlékli jsme se do plavek a vydali se k moři. Šli jsme rovnou na hlavní pláž, po včerejší zkušenosti jsme se rozhodli, že cesta na Jalillo je poněkud zbytečná. V půl dvanácté jsme se vrátili zpátky do apartmánu.

Uvařila jsem oběd a v jednu hodinu jsme pomohli našim sousedkám se zavazadly na dolní dvorek. Rozloučit se s nimi přišel i Luigi s Mariou a jejich dva zaměstnanci Giovanni a Domenico. Asi je to tady zvykem. Když jsme minule odjížděli, také se s námi "domácí" přišli rozloučit.
Milá pozornost, která mě loni dojala.
Mikrobus přijel s menším zpožděním a byl téměř plný. Místa k sezení byla až na dvě obsazená a zavazadla se dozadu už téměř nevešla. Poslední zamávání a mikrobus odjel.

Vrátili jsme se do apartmánu a já sledovala kočku Modroočku, jak pije od Maminy. Co na tom, že v neděli porodila čtyři kot'ata. V podstatě je stále sama ještě kotě.


Pak přišla SMS od našich sousedek, které už byly v tom správném autobusu a mířily k domovu.
Před třetí jsme se vypravili znovu k moři. Vydrželi jsme tu opět až do půl sedmé a při stoupání od moře k apartmánu jsme si říkali, že už asi budeme mít nové sousedy.
Neměli.
Z šesti apartmánů na této straně byl jen jeden obydlený a to námi. Jsme tu sami, nepočítám-li kočky domácích. Lenka nám tu pro ně nechala půlku krabice granulí.

Po večeři jsme si na terase pustili film Hodinový manžel. Věděli jsme, že tu nebudeme vůbec nikoho rušit.
Z druhé strany zdi, nad dolním dvorkem, byla třígenerační italská rodina, která byla hlučná. Jako hobby měla pravidelné šoupání a stěhování nábytku. Muž je překřtil na "Šoupálky". Zatím jsme je neviděli, ale slyšeli jsme jejich manévry s nábytkem až do pozdních nočních hodin.
Začalo se ochlazovat a teploměr ukazoval pouhých 17°C. Rozhodli jsme se dokoukat film uvnitř, kde bude přeci jen přijatelněji. A zatímco muž stěhoval notebook a kabely dovnitř, já si vzala fot'ák a šla si fotit měsíc v úplňku.
Ještě nebyla úplná tma.



Cestou zpátky jsem vyfotila i naší terasu, kde jsme krom osušek sušili i lehátka.

Film jsme dokoukali uvnitř a já si vzpomněla, že Maria odpoledne říkala, že má v neděli a v pondělí pršet. Než jsem se vysprchovala, muž usnul. Vzpomínala jsem na naše sousedky a odhadovala, kde už asi jsou.
Vyšla jsem na terasu a teploměr ukazoval pouhých 14°C. Obloha byla pod mrakem, hvězdy tentokrát nebyly vidět a měsíc se někde schovával. Maria asi bude mít pravdu.
Sebrala jsem osušky a lehátka, dovnitř vtáhla i sušák, na který jsem vše rozložila. Uvnitř to doschne.
Když jsem si šla lehnout, přivřela jsem i vnitřní skleněné dveře a nechala jen malou škvíru.
Usnula jsem okamžitě.
V noci prý byla bouřka, ale tu jsem zaspala.


Pokračování příště .

Italský deník - 4. část

2. května 2017 v 23:09 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části



15. červen 2016

Po noční bouřce byla ranní obloha azurově modrá a pofukoval mírný vánek, což značilo, že bude krásný den.
Po snídani jsme se vypravili na Jalillo a ležing si rozložili na nejvyšším místě pláže. Opět jsme tu byli jedinými návštěvníky. Na moři byly vysoké vlny, možná ještě pozůstatek po včerejší a noční bouřce. Prožili jsme tu příjemné dopoledne. V půl dvanácté jsme zabalili a cestou k rezidenci se zastavili v nedalekém obchůdku, abychom si koupili brambory.
Neměli je.

Po obědě a siestě jsme šli na hlavní pláž. Teploměr ukazoval krásných letních 29°C. Mambo nás ujistil, že dnes "pioggia" nebude. Také z čeho by pršelo. Na obloze nebyl jediný mráček. Moře bylo klidné a pofukoval mírný vánek. Naražený zadek pořád bolel. Když jsem ležela na zádech, musela jsem mít pokrčenou nohu, abych bolavému místu odlehčila. Proto jsem raději volila ležení na břiše, které bylo méně bolestivé. Můj muž se drze zeptal, zdali nechci vyfotit modřiny, které zdobí mou zadní část. Mobil prý má připravený. Jen jsem něco zavrčela a raději si četla. Ležení na břiše je dobré na čtení, ale méně dobré na to, že může hrozit připálení. I když jsem měla slušný základ z domova a dokonce mě spolužačky na třídním srazu, týden před odjezdem, podezíraly, že už jsem byla někde na jihu, nepomohl ani krém s vyšším faktorem. Prostě jsem se opět poněkud přičmoudla. Už bych to za ty roky mohla znát, ale každým rokem si něco připeču.

Večer jsme se vypravili do místního "supermecato Simply". Koupili jsme si nějaké pečivo, kousek mortadelly a kočičí granule. K našemu údivu tady také neměli brambory. Muž zvažoval, že se vrátíme pro auto a někde je koupíme.
"Necháme to na zítřek, jíst máme co."
Udělala jsem večeři, dala najíst kočkám a sledovala zatím úspěšnou obranu Maminy Kleopatry před sexuchtivým kocourem. Nevzdával to.



"Já se ještě vrátím!"

Po večeři jsme si promítli video z loňské dovolené. Bylo sice rok staré, ale na druhou stranu vlastně úplně čerstvé, protože můj muž zjistil až při chystání věcí na tuto dovolenou, že ještě nestáhl to, co natočil na té minulé. Takže premiéra filmu se konala s téměř ročním prodlením a navíc, jako bonus, na místě svého vzniku. Mohli jsme alespoň porovnat rozdíly mezi tím, jak vypadají pláže letos a jaké byly loni. Ona i ta hlavní pláž se trochu změnila. Moře ukazuje stále svou sílu.

Připálená kůže způsobila, že se do mně dala zima a já znovu navlékla bundu. Naše sousedky se vracely z večerní procházky do historického centra a smutně zkonstatovaly, že chtěly koupit pro své blízké nějaké pochoutky, ale krom vína nic nesehnaly.
"Tomu se vůbec nedivím, vždyt' tady nemaj ani blbý brambory", řekl manžel.
"Zítra zajedeme do Vica, je tam velký supermarket. Když tak pojed'te s námi."
Souhlasily.


16.červen 2016

Ráno bylo prosluněné a nabízelo krásný den. Udělala jsem snídani, dala kočkám do misek granule a když se objevila kot'ata, naředila jsem trochu kondenzovaného mléka a dala jim ho kousek stranou. Neměla šanci, vypil jim ho Titus. Asi si chtěl pan kocour zavzpomínat na své kotěcí roky. "To je ale zmetek", řekl muž při pohledu na zrzka, který si pucoval bradu od mléka a spokojeně se tvářil. Naředila jsem další mléko a dala ho kot'atům na terasu. Tam už si kocour netroufl.


Chystali jsme se na pláž, když obloha potemněla a začalo hřmít. Co ted'? Jít na pláž a riskovat, že zmokneme? Nebo sedět tady? Navíc bych si měla asi od sluníčka odpočinout. I když jsem se opakovaně natírala Panthenolem, měla jsem pocit, že se mi zkracuje kůže. Kolem šla Dana, nesla z obchůdku pečivo na snídani a stěžovala si, že se včera taky trochu spálila.
"A to se mi stane, když už mám jet skoro domů."
Obloha stále hrozila deštěm a muž se zeptal: "Tak co kdybychom do toho Vica vyrazili ted'?" Dana ráda souhlasila a šla se domluvit s Lenkou. Lenka se rozhodla zůstat, prý jí bude stačit večerní výlet do Rodi Garganico, který jsme domluvili už v pondělí. Chtěla nám ukázat, kam kdysi jezdívala s manželem.

Do Vico del Gargano jsme tedy jeli ve třech. Supermarket jsme, na rozdíl od předchozího roku, našli.
Rozhodli jsme se ale, že si nejprve projdeme město a nakoupíme až před odjezdem, protože tady se žádná siesta nekoná. Měli otevřeno i v době, kdy většina obchůdků zavírá.
Přijížděli jsme k historickému centru a všimli si, že jako bonus našeho výletu, tu jsou trhy. Zaparkovali jsme a šli si trhy projít. Oproti Vieste byly menší, ale dalo se na nich sehnat spousta zajímavých věcí. Dana koupila něco pro mladé, já hlavně pro vnoučata. Boty s kamínky určitě udělají Emě radost a triko se Spidermanem potěší Jiříka. A i já si udělala radost černými letními botami na hrubé platformě a podpatku. Na manželův pohled, kterým naznačoval větu: "Nejsi na takové boty už moc stará?", jsem nedbala. Koupila jsem také sušená rajčata. Vozím je domů každým rokem. K tomu místní víno a sýry. Nemusím si dělat starosti s výběrem dárků a přemýšlet, zda se trefím do vkusu obdarovaného. U dětí je to jiné, tam se dárek v podobě hračky, či nějaké té parády vždy setká s úspěchem.
Nedaleko trhu, cestou k autu, jsem koupila luxusní brambory a čerstvá rajčata.

Nákupy jsme dali do auta a vydali se na prohlídku historického centra města. Oproti Vieste, Peschici, či Rodi, která leží na mořském pobřeží a jsou hojně navštěvována turisty, je centrum Vica opuštěné, smutné a mnohdy i dost omšelé.
Je to škoda, protože i tady je spousta krásných památek.
Ono je to těžké. Když jede někdo na týdenní dovolenou, nechce se mu škrábat se do kopců za památkami a raději se věnuje pobytu u moře. A navíc? Spolehlivost italských "Ferrovie del Gargano", zajišt'ujících dopravu po poloostrově, není nejlepší. Vlaky ještě jakž takž jedou, ale autobusy? Občas ano, dost často ne. Takže spoustu návštěvníků odradí čekat někde na autobus, doufajíc, že snad pojede. A pak při návštěvě vysoko položeného města doufat, že se nějak dostanou zpět.
Nicméně Vico je zajímavé město, které za návštěvu určitě stojí.

Město Vico del Gargano leží na kopci ve výšce 439 - 455 m nad mořem a bylo osídleno už v neolitu, což dokládají hrobky v nekropoli Monte Pucci. Dalším historickým pohřebištěm je vrch Tábor. Jméno dostal od slovanského osídlení. V 10. století sem připluly z východního pobřeží Jadranu slovanské kmeny. Původně lupiči a dobyvatelé se postupem doby mísili s místním obyvatelstvem a společně pak roku 970 založili opevněné město Vico. Podle pověsti se o jeho založení zasloužil legendární slavonský vůdce Sueripolo.
Roku 1113 dobyli Gargano Normané a využili strategické pozice Vica, kde vybudovali první hrad. Ten byl pak rozšířen v roce 1240 Frederickem II. Švábským. Následně se město dostalo pod nadvládu Aragonců. V roce 1495 ho pak Ferdinand II. Aragonský dal neapolskému feudálovi Galeazzovi Caracciolovi, jako ocenění za pomoc při obraně před Turky. Roku 1539 bylo město a jeho opevnění poškozeno španělskými útoky. Roku 1576 byl vybudován kapucínský klášter, který je pokládán za jedno z nejcennějších děl neapolské školy. Městu potom vládla rodina Spinelli.
V 19. století začalo město vzkvétat zejména díky obchodu s citrusovými plody a olivovým olejem.
Současné Vico del Gargano je centrem správy Národního parku Gargano a Foresta Umbra.
Jeho patronem je Sv. Valentýn.
Jak už jsem se zmínila, samotné město není turisty moc vyhledáváno, na rozdíl od jeho přímořské části San Menaio, která je rok co rok v letních měsících cílem tisíců turistů.

Přijměte tedy pozvánku do míst, kudy kráčela historie:

Kostel Duší v očistci

Interiér kostela je úžasný.
Fotila jsem bez blesku, foto je nedokonalé, je zde jen pro ilustraci

Portál kostela

Zaujal mě kruh na uvázání koně

Průhled z historického centra na moderní část města

Věž Palazzo della Bella a portál kostela

Na malém prostoru jsou i vysoké, leč úzké domy

Boční část hradu s kruhovou opevněnou baštou, nazývanou "Hlavní věž", která pochází z aragonského období

Část hradu slouží jako obydlí, dokonce je tu i tratorie

Nad hlavní věží se vypínají vysoké stěny hradu ze švábského období

Líbí se mi zakončení komínů, které je pokaždé jiné

Uzoučké uličky města lákají k prohlídce

Kostel San Nicola, který byl jako jeden z mála zavřený

Na fotografii, kterou jsem tu pořídila v roce 2006, je zřetelný nápis nad vchodem Memento mori

Posezení na parapetu

Ulička, do které asi moc slunce nesvítí a kde se daří mechu

Tady si majitel s architekturou moc hlavu nelámal ...

... a tady "doplňuje historii" plastové okno

Další tajemné zákoutí

Kostel sv. Josefa

V uličkách a průchodech starého města není těžké zabloudit

Při toulkách městem jsme nepotkali téměř žádné obyvatele ....

.... a i místní kočky se divily, že tu vidí nějaké turisty

Zákoutí města, i když jsou omšelá, jsou krásná

Kam nás tato ulička zavede?

Další ze zajímavě zakončených komínů

Kostel sv. Marka Evangelisty, tady se mi "povedlo" vyfotit i Danu.
Kostel byl postaven obyvateli, kteří přišli do Vica z Dalmácie

Jednou z kaplí je i kaple Panny Marie Bolestné

Hlavní oltář se liší od typických italských kostelů

V interiéru jsem si, krom dalších památek, vyfotila i sv. Jiří

Některé domy působí hodně omšele

Zvonice kostela sv. Marka Evangelisty

Po těchto schodech a těmito dveřmi už nikdo dlouho nešel

Palazzo della Bella, které patří k nejkrásnějším stavbám města.
Je postaven v novogotickém slohu a inspirací se mu stal Palazzo Vecchio ve Florencii.
Jeho jedinečnost spočívá v tom, že je jednou z prvních "kopií" florentinské stavby

V úzkých uličkách se velice těžko fotí velké budovy.
I když jsem stála zády opřená o budovu na druhé straně a i ulice byla oproti jiným širší,
stejně se mi tam celý palác nevešel

Palazzo della Bella je opravdu nádherná budova

Od Palazzo della Bella jsme se vrátili k autu a při zpáteční cestě jsme se zastavili v místním supermarketu. Udělali jsme si menší nákup a já neustále přemýšlela, jak je to možné, že jsme ho v předchozím roce nenašli.
Našli moji rádcové, našli? No, nenašli. :-D
Nedaleko od supermarketu se na vyvýšeném místě nachází kapucínský klášter. Byl zavřený a asi je pro návštěvníky trvale nepřístupný.

Kapucínský klášter

Kostel, který je zasvěcený Panně Marii Andělské, jsem fotila skrz zamčené mříže

Anděl nad vstupním portálem

Klášter s kostelem jsou pokládány ze jedinečné dílo tzv. neapolské školy

Škoda, že bylo zavřeno...

Opustili jsme Vico del Gargano a po nepříjemných serpentinách jsme sjeli na pobřežní komunikaci a odtud dojeli do Peschici.
Po opožděném obědě si šel manžel lehnout a já si sedla na terasu s knížkou. Rozhodla jsem se, že dnes se opravdu nepůjdu vyvalovat k moři a naordinovala si sluneční klid. Ono toho slunce ani moc nebylo. Bylo pod mrakem, ale teplota byla hodně vysoká. Teploměr ukazoval 32°C.

V pozdním odpoledni jsem pak doprvodila Danu do Luigiho sadu trhat kapary. Lenka v době naší nepřítomnosti dostala od Giovanniho sklenici kapar prosypaných solí a Daně to bylo líto. Luigi jí proto řekl, at' si jich jde natrhat, kolik chce. Byla ráda, že jsem s ní šla, protože vůbec neměla tušení, co má trhat. Několikrát mi během doby, kterou jsme v sadu trávily, děkovala. Sad se rozkládá ve svahu a ani mě nedělalo problém se s namláceným zadkem ohýbat.
Naopak, brala jsem to trhání jako tělocvik, doufajíc, že bolest co nejdříve odezní.

Večer jsme splnili přání Lence a vydali se všichni do Rodi Garganico, o kterém jsem psala tady. Nebudu už proto psát o jeho historii, ani nebudu zmiňovat památky, které v něm jsou. Rodi jsme během svých čtyř pobytů na poloostrově Gargano navštívili nepočítaně.
Zaparkovali jsme u přístavu. Lenka byla stejně překvapená, jako my v minulém roce, jak se přístav rozrostl. Pamatovala také jen úzké molo vybíhající do moře, u kterého přistávaly lodě, plavící se na Tremitské ostrovy.

U přístavu jsem ulovila kraba

Pohled na město z přístavu

V přístavu jsme si dali zmrzlinu a pak se po schodech vydali nahoru do města. Už jsem byla schopná zvednout pravou nohu, i když to bolelo jako čert. Lenka nám ukázala dům, do kterého jezdívala s manželem. Od předchozího roku jsme s mužem věděli, že je vdova a já si vzpomněla, jak nám o něm vypravovala. Musel to být pro ní zvláštní pocit, vrátit se do míst, kam tak ráda jezdívala se svým manželem.
Prošli jsme si uličkami téměř prázdného města. Docela mě to překvapilo. Byli jsme v Rodi už mnohokrát, město bylo vždy živé a plné lidí. Ted' bylo takové opuštěné. Dokonce ani nad zatáčkou nebyly stánky se suvenýry pro turisty, které tu vždy předtím byly. I Lenka se nad tím pozastavovala a říkala, že to tu kdysi žilo. Dali jsme jí s mužem za pravdu a sami jsme byli překvapeni městem bez lidí.
Asi se opravdu sem bojí jezdit.

Rodi Garganico nabízí také tajemná zákoutí

Cestou zpátky k autu jsme šli kolem nejstarší památky, kterou je kostel Chiesa San Pietro, postavený mezi roky 1216 - 1221. Opatrně jsem našlapovala po krajích chodníku, které byly hrubší. Mramorové pláty se svažovaly dolů a leskly se ve svitu luceren. Uvědomila jsem si stav mých trekových sandálů, jejichž vzorek podrážek je jako notně sjetá pneumatika. Šla jsem proto raději více než opatrně, protože kdybych znovu uklouzla a opět upadla, asi by to bylo zlé.

Po návratu do Peschici jsme společně poseděli a ve společnosti koček jsme probírali život.
A zatímco my máme před sebou ještě celé dva týdny, našim sousedkám se dovolená chýlí ke konci.

Pokračování příště.