. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 4. část

2. května 2017 v 23:09 |  Putování po Evropě
Pokračování předchozí části



15. červen 2016

Po noční bouřce byla ranní obloha azurově modrá a pofukoval mírný vánek, což značilo, že bude krásný den.
Po snídani jsme se vypravili na Jalillo a ležing si rozložili na nejvyšším místě pláže. Opět jsme tu byli jedinými návštěvníky. Na moři byly vysoké vlny, možná ještě pozůstatek po včerejší a noční bouřce. Prožili jsme tu příjemné dopoledne. V půl dvanácté jsme zabalili a cestou k rezidenci se zastavili v nedalekém obchůdku, abychom si koupili brambory.
Neměli je.

Po obědě a siestě jsme šli na hlavní pláž. Teploměr ukazoval krásných letních 29°C. Mambo nás ujistil, že dnes "pioggia" nebude. Také z čeho by pršelo. Na obloze nebyl jediný mráček. Moře bylo klidné a pofukoval mírný vánek. Naražený zadek pořád bolel. Když jsem ležela na zádech, musela jsem mít pokrčenou nohu, abych bolavému místu odlehčila. Proto jsem raději volila ležení na břiše, které bylo méně bolestivé. Můj muž se drze zeptal, zdali nechci vyfotit modřiny, které zdobí mou zadní část. Mobil prý má připravený. Jen jsem něco zavrčela a raději si četla. Ležení na břiše je dobré na čtení, ale méně dobré na to, že může hrozit připálení. I když jsem měla slušný základ z domova a dokonce mě spolužačky na třídním srazu, týden před odjezdem, podezíraly, že už jsem byla někde na jihu, nepomohl ani krém s vyšším faktorem. Prostě jsem se opět poněkud přičmoudla. Už bych to za ty roky mohla znát, ale každým rokem si něco připeču.

Večer jsme se vypravili do místního "supermecato Simply". Koupili jsme si nějaké pečivo, kousek mortadelly a kočičí granule. K našemu údivu tady také neměli brambory. Muž zvažoval, že se vrátíme pro auto a někde je koupíme.
"Necháme to na zítřek, jíst máme co."
Udělala jsem večeři, dala najíst kočkám a sledovala zatím úspěšnou obranu Maminy Kleopatry před sexuchtivým kocourem. Nevzdával to.



"Já se ještě vrátím!"

Po večeři jsme si promítli video z loňské dovolené. Bylo sice rok staré, ale na druhou stranu vlastně úplně čerstvé, protože můj muž zjistil až při chystání věcí na tuto dovolenou, že ještě nestáhl to, co natočil na té minulé. Takže premiéra filmu se konala s téměř ročním prodlením a navíc, jako bonus, na místě svého vzniku. Mohli jsme alespoň porovnat rozdíly mezi tím, jak vypadají pláže letos a jaké byly loni. Ona i ta hlavní pláž se trochu změnila. Moře ukazuje stále svou sílu.

Připálená kůže způsobila, že se do mně dala zima a já znovu navlékla bundu. Naše sousedky se vracely z večerní procházky do historického centra a smutně zkonstatovaly, že chtěly koupit pro své blízké nějaké pochoutky, ale krom vína nic nesehnaly.
"Tomu se vůbec nedivím, vždyt' tady nemaj ani blbý brambory", řekl manžel.
"Zítra zajedeme do Vica, je tam velký supermarket. Když tak pojed'te s námi."
Souhlasily.


16.červen 2016

Ráno bylo prosluněné a nabízelo krásný den. Udělala jsem snídani, dala kočkám do misek granule a když se objevila kot'ata, naředila jsem trochu kondenzovaného mléka a dala jim ho kousek stranou. Neměla šanci, vypil jim ho Titus. Asi si chtěl pan kocour zavzpomínat na své kotěcí roky. "To je ale zmetek", řekl muž při pohledu na zrzka, který si pucoval bradu od mléka a spokojeně se tvářil. Naředila jsem další mléko a dala ho kot'atům na terasu. Tam už si kocour netroufl.


Chystali jsme se na pláž, když obloha potemněla a začalo hřmít. Co ted'? Jít na pláž a riskovat, že zmokneme? Nebo sedět tady? Navíc bych si měla asi od sluníčka odpočinout. I když jsem se opakovaně natírala Panthenolem, měla jsem pocit, že se mi zkracuje kůže. Kolem šla Dana, nesla z obchůdku pečivo na snídani a stěžovala si, že se včera taky trochu spálila.
"A to se mi stane, když už mám jet skoro domů."
Obloha stále hrozila deštěm a muž se zeptal: "Tak co kdybychom do toho Vica vyrazili ted'?" Dana ráda souhlasila a šla se domluvit s Lenkou. Lenka se rozhodla zůstat, prý jí bude stačit večerní výlet do Rodi Garganico, který jsme domluvili už v pondělí. Chtěla nám ukázat, kam kdysi jezdívala s manželem.

Do Vico del Gargano jsme tedy jeli ve třech. Supermarket jsme, na rozdíl od předchozího roku, našli.
Rozhodli jsme se ale, že si nejprve projdeme město a nakoupíme až před odjezdem, protože tady se žádná siesta nekoná. Měli otevřeno i v době, kdy většina obchůdků zavírá.
Přijížděli jsme k historickému centru a všimli si, že jako bonus našeho výletu, tu jsou trhy. Zaparkovali jsme a šli si trhy projít. Oproti Vieste byly menší, ale dalo se na nich sehnat spousta zajímavých věcí. Dana koupila něco pro mladé, já hlavně pro vnoučata. Boty s kamínky určitě udělají Emě radost a triko se Spidermanem potěší Jiříka. A i já si udělala radost černými letními botami na hrubé platformě a podpatku. Na manželův pohled, kterým naznačoval větu: "Nejsi na takové boty už moc stará?", jsem nedbala. Koupila jsem také sušená rajčata. Vozím je domů každým rokem. K tomu místní víno a sýry. Nemusím si dělat starosti s výběrem dárků a přemýšlet, zda se trefím do vkusu obdarovaného. U dětí je to jiné, tam se dárek v podobě hračky, či nějaké té parády vždy setká s úspěchem.
Nedaleko trhu, cestou k autu, jsem koupila luxusní brambory a čerstvá rajčata.

Nákupy jsme dali do auta a vydali se na prohlídku historického centra města. Oproti Vieste, Peschici, či Rodi, která leží na mořském pobřeží a jsou hojně navštěvována turisty, je centrum Vica opuštěné, smutné a mnohdy i dost omšelé.
Je to škoda, protože i tady je spousta krásných památek.
Ono je to těžké. Když jede někdo na týdenní dovolenou, nechce se mu škrábat se do kopců za památkami a raději se věnuje pobytu u moře. A navíc? Spolehlivost italských "Ferrovie del Gargano", zajišt'ujících dopravu po poloostrově, není nejlepší. Vlaky ještě jakž takž jedou, ale autobusy? Občas ano, dost často ne. Takže spoustu návštěvníků odradí čekat někde na autobus, doufajíc, že snad pojede. A pak při návštěvě vysoko položeného města doufat, že se nějak dostanou zpět.
Nicméně Vico je zajímavé město, které za návštěvu určitě stojí.

Město Vico del Gargano leží na kopci ve výšce 439 - 455 m nad mořem a bylo osídleno už v neolitu, což dokládají hrobky v nekropoli Monte Pucci. Dalším historickým pohřebištěm je vrch Tábor. Jméno dostal od slovanského osídlení. V 10. století sem připluly z východního pobřeží Jadranu slovanské kmeny. Původně lupiči a dobyvatelé se postupem doby mísili s místním obyvatelstvem a společně pak roku 970 založili opevněné město Vico. Podle pověsti se o jeho založení zasloužil legendární slavonský vůdce Sueripolo.
Roku 1113 dobyli Gargano Normané a využili strategické pozice Vica, kde vybudovali první hrad. Ten byl pak rozšířen v roce 1240 Frederickem II. Švábským. Následně se město dostalo pod nadvládu Aragonců. V roce 1495 ho pak Ferdinand II. Aragonský dal neapolskému feudálovi Galeazzovi Caracciolovi, jako ocenění za pomoc při obraně před Turky. Roku 1539 bylo město a jeho opevnění poškozeno španělskými útoky. Roku 1576 byl vybudován kapucínský klášter, který je pokládán za jedno z nejcennějších děl neapolské školy. Městu potom vládla rodina Spinelli.
V 19. století začalo město vzkvétat zejména díky obchodu s citrusovými plody a olivovým olejem.
Současné Vico del Gargano je centrem správy Národního parku Gargano a Foresta Umbra.
Jeho patronem je Sv. Valentýn.
Jak už jsem se zmínila, samotné město není turisty moc vyhledáváno, na rozdíl od jeho přímořské části San Menaio, která je rok co rok v letních měsících cílem tisíců turistů.

Přijměte tedy pozvánku do míst, kudy kráčela historie:

Kostel Duší v očistci

Interiér kostela je úžasný.
Fotila jsem bez blesku, foto je nedokonalé, je zde jen pro ilustraci

Portál kostela

Zaujal mě kruh na uvázání koně

Průhled z historického centra na moderní část města

Věž Palazzo della Bella a portál kostela

Na malém prostoru jsou i vysoké, leč úzké domy

Boční část hradu s kruhovou opevněnou baštou, nazývanou "Hlavní věž", která pochází z aragonského období

Část hradu slouží jako obydlí, dokonce je tu i tratorie

Nad hlavní věží se vypínají vysoké stěny hradu ze švábského období

Líbí se mi zakončení komínů, které je pokaždé jiné

Uzoučké uličky města lákají k prohlídce

Kostel San Nicola, který byl jako jeden z mála zavřený

Na fotografii, kterou jsem tu pořídila v roce 2006, je zřetelný nápis nad vchodem Memento mori

Posezení na parapetu

Ulička, do které asi moc slunce nesvítí a kde se daří mechu

Tady si majitel s architekturou moc hlavu nelámal ...

... a tady "doplňuje historii" plastové okno

Další tajemné zákoutí

Kostel sv. Josefa

V uličkách a průchodech starého města není těžké zabloudit

Při toulkách městem jsme nepotkali téměř žádné obyvatele ....

.... a i místní kočky se divily, že tu vidí nějaké turisty

Zákoutí města, i když jsou omšelá, jsou krásná

Kam nás tato ulička zavede?

Další ze zajímavě zakončených komínů

Kostel sv. Marka Evangelisty, tady se mi "povedlo" vyfotit i Danu.
Kostel byl postaven obyvateli, kteří přišli do Vica z Dalmácie

Jednou z kaplí je i kaple Panny Marie Bolestné

Hlavní oltář se liší od typických italských kostelů

V interiéru jsem si, krom dalších památek, vyfotila i sv. Jiří

Některé domy působí hodně omšele

Zvonice kostela sv. Marka Evangelisty

Po těchto schodech a těmito dveřmi už nikdo dlouho nešel

Palazzo della Bella, které patří k nejkrásnějším stavbám města.
Je postaven v novogotickém slohu a inspirací se mu stal Palazzo Vecchio ve Florencii.
Jeho jedinečnost spočívá v tom, že je jednou z prvních "kopií" florentinské stavby

V úzkých uličkách se velice těžko fotí velké budovy.
I když jsem stála zády opřená o budovu na druhé straně a i ulice byla oproti jiným širší,
stejně se mi tam celý palác nevešel

Palazzo della Bella je opravdu nádherná budova

Od Palazzo della Bella jsme se vrátili k autu a při zpáteční cestě jsme se zastavili v místním supermarketu. Udělali jsme si menší nákup a já neustále přemýšlela, jak je to možné, že jsme ho v předchozím roce nenašli.
Našli moji rádcové, našli? No, nenašli. :-D
Nedaleko od supermarketu se na vyvýšeném místě nachází kapucínský klášter. Byl zavřený a asi je pro návštěvníky trvale nepřístupný.

Kapucínský klášter

Kostel, který je zasvěcený Panně Marii Andělské, jsem fotila skrz zamčené mříže

Anděl nad vstupním portálem

Klášter s kostelem jsou pokládány ze jedinečné dílo tzv. neapolské školy

Škoda, že bylo zavřeno...

Opustili jsme Vico del Gargano a po nepříjemných serpentinách jsme sjeli na pobřežní komunikaci a odtud dojeli do Peschici.
Po opožděném obědě si šel manžel lehnout a já si sedla na terasu s knížkou. Rozhodla jsem se, že dnes se opravdu nepůjdu vyvalovat k moři a naordinovala si sluneční klid. Ono toho slunce ani moc nebylo. Bylo pod mrakem, ale teplota byla hodně vysoká. Teploměr ukazoval 32°C.

V pozdním odpoledni jsem pak doprvodila Danu do Luigiho sadu trhat kapary. Lenka v době naší nepřítomnosti dostala od Giovanniho sklenici kapar prosypaných solí a Daně to bylo líto. Luigi jí proto řekl, at' si jich jde natrhat, kolik chce. Byla ráda, že jsem s ní šla, protože vůbec neměla tušení, co má trhat. Několikrát mi během doby, kterou jsme v sadu trávily, děkovala. Sad se rozkládá ve svahu a ani mě nedělalo problém se s namláceným zadkem ohýbat.
Naopak, brala jsem to trhání jako tělocvik, doufajíc, že bolest co nejdříve odezní.

Večer jsme splnili přání Lence a vydali se všichni do Rodi Garganico, o kterém jsem psala tady. Nebudu už proto psát o jeho historii, ani nebudu zmiňovat památky, které v něm jsou. Rodi jsme během svých čtyř pobytů na poloostrově Gargano navštívili nepočítaně.
Zaparkovali jsme u přístavu. Lenka byla stejně překvapená, jako my v minulém roce, jak se přístav rozrostl. Pamatovala také jen úzké molo vybíhající do moře, u kterého přistávaly lodě, plavící se na Tremitské ostrovy.

U přístavu jsem ulovila kraba

Pohled na město z přístavu

V přístavu jsme si dali zmrzlinu a pak se po schodech vydali nahoru do města. Už jsem byla schopná zvednout pravou nohu, i když to bolelo jako čert. Lenka nám ukázala dům, do kterého jezdívala s manželem. Od předchozího roku jsme s mužem věděli, že je vdova a já si vzpomněla, jak nám o něm vypravovala. Musel to být pro ní zvláštní pocit, vrátit se do míst, kam tak ráda jezdívala se svým manželem.
Prošli jsme si uličkami téměř prázdného města. Docela mě to překvapilo. Byli jsme v Rodi už mnohokrát, město bylo vždy živé a plné lidí. Ted' bylo takové opuštěné. Dokonce ani nad zatáčkou nebyly stánky se suvenýry pro turisty, které tu vždy předtím byly. I Lenka se nad tím pozastavovala a říkala, že to tu kdysi žilo. Dali jsme jí s mužem za pravdu a sami jsme byli překvapeni městem bez lidí.
Asi se opravdu sem bojí jezdit.

Rodi Garganico nabízí také tajemná zákoutí

Cestou zpátky k autu jsme šli kolem nejstarší památky, kterou je kostel Chiesa San Pietro, postavený mezi roky 1216 - 1221. Opatrně jsem našlapovala po krajích chodníku, které byly hrubší. Mramorové pláty se svažovaly dolů a leskly se ve svitu luceren. Uvědomila jsem si stav mých trekových sandálů, jejichž vzorek podrážek je jako notně sjetá pneumatika. Šla jsem proto raději více než opatrně, protože kdybych znovu uklouzla a opět upadla, asi by to bylo zlé.

Po návratu do Peschici jsme společně poseděli a ve společnosti koček jsme probírali život.
A zatímco my máme před sebou ještě celé dva týdny, našim sousedkám se dovolená chýlí ke konci.

Pokračování příště.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 3. května 2017 v 8:10 | Reagovat

baječné kocůří story.

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 3. května 2017 v 8:30 | Reagovat

K těm zajímavým a tajemným uličkám. Teš jsem dočetla knihu o Dalile a Samsonovi a ač se odehrává jak známo na území nynějšího Izraele, tak když jsem četla o tajemných a úzkých uličkách ve čtvrti kde žili Izraelité a viděla teď ty tvoje fotky, tak jsem si říkala Takhle to tam muselo vypadat! A kté Sošce Panny Marie I když má sice v názvu Bolestná, má černé oblečení i tak na mne působí tak nějak rozjuchaně, jak kdyby se chystala tančit nebo se chystala deklamovat nějaké rozverné verše ;-) Nedala by se dovézt nějaká sazenice kaparovníku? :-D

3 Hanka Hanka | Web | 3. května 2017 v 10:13 | Reagovat

Trošku mě překvapila ta omšelost domů. Sice nešlo o klasické turistické trasy, ale i tak. Každopádně právě kvůli tomu jsou ty fotky naprosto úžasný!

4 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 3. května 2017 v 18:16 | Reagovat

Už jsem postrádala Tvoje vyprávění a fotky z cest po Itálii :-) Městečko se svými úzkými uličkami a omšelými domy působí trochu depresivně. Já mám totiž klaustrofobii z uzavřených prostor, a ty uličky na mne tak působí ;-)

5 Janinka Janinka | E-mail | Web | 3. května 2017 v 18:47 | Reagovat

Moc děkuji za další fotovýlet, nádhera, jako vždy! A ty uzoučké uličky nemají chybu! :-)
Když vidím ty kočky, tak mě napadá, jestli by mi tu někdo neporadil :-D - švagr se má stěhovat, ale v bytě byla dříve kočka a dost to tam zavání, jak se toho zápachu zbavit, neví někdo?

6 Honza Honza | Web | 3. května 2017 v 19:05 | Reagovat

Je zajímavé jak se v Peschici domky tlačí jeden na druhý na strmém kopci. Alespoň to tak z dálky vypadá. :-)

7 Hanka Hanka | E-mail | Web | 3. května 2017 v 19:49 | Reagovat

Napsala a nafotila jsi skvělou reportáž, Ali, jenže já už jsem taková, že mě nejvíc zajímá a dojímá, jak se staráš o kočičky. Jsem strašně ráda, že jsi taková kočičí máma, v tomhle jsme spřízněné duše. Když vidím někde kočku, můžu se zjevit, hned bych všechny hladila, chovala a krmila.
Moc se mi líbí kočičí tlupa na úvod a kouzelné jsou tři kočičky za oknem.
Abych se nezajímala jen o kočky, pěkné jsou třeba sošky dětí na parapetu.
Jinak mě zaujala různá zákoutí a samozřejmě Palazzo della Bella.
Prostě paráda se vším všudy, včetně spousty zážitků, přestože některé nebyly tak úplně příjemné. :-)

8 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 3. května 2017 v 21:33 | Reagovat

A snědla jsi toho kraba? ;-)

9 signoraa signoraa | Web | 3. května 2017 v 22:49 | Reagovat

[1]: Moc děkuji. :-D

[2]: Ona ta stará města mají hodně společných znaků a i úzkých a ještě užších uliček. Vidím, jak ti báječně funguje představivost. :-D
Panna Marie Bolestná mi připomínala španělské ženy, snad díky závoji. Vypadala jako kdyby na oltáři tančila. :-D
Po kaparovníku se určitě podívám, ale nemám zkušenost s jeho pěstováním (na rozdíl od oleandrů, kterých mám z jihu desítky).
Ale objevila jsem toto: http://www.osiva.cz/index.php?adress=z&druh=KAPARA&identifikator=12113 :-)

[3]: Vico je opravdu stranou hlavních turistických cílů a mně jeho omšelost zaujala už v roce 2006, kdy jsme tam byli poprvé. Srovnávala jsem fotky, které vznikly před deseti lety. Tehdy bylo slunečno a ty domy vypadaly méně omšele. Moc děkuji za pochvalu fotek. :-)

[4]: Evi, měla jsem nějakou krizi, kdy mně vůbec nebavilo psát. Ušila jsem místo toho dceři nové záclony na chatu, vytřídila věci ze skříní, hlídala vnoučata a když dovolilo počasí, pracovala jsem na zahradě. A pak jsem sčítala ztráty po mrazech, kdy mi pomrzly nejen hortenzie, ale i další rostliny. S počítačem jsem se moc nekamarádila.
Mám také trochu zvláštní pocity v uzavřených prostorech, není to přímo klaustrofóbie, ale spíš pocit z nedostatku vzduchu. Uzoučké uličky, malé dvorky a průchody někam mám ráda a v podobných městech je doslova vyhledávám. Můj muž mě musí dost často brzdit, protože já jsem fakt schopná vlézt kamkoliv. :-D

[5]: Moc děkuji za pochvalu. :-D
Co se pachu po kočkách týče - existují prostředky, které ho dokáží eliminovat. Problém je někdy v prostorách, které si kočky označují jako svoje teritorium. Měli jsme kocoura, který označkoval dřevěné obložení na chodbě. Stihl to několik málo dní před kastrací. Myla jsem to a čistila opakovaně a stále to bylo cítit. Ve finále muž rozebral celou jednu stěnu obložení, musel oškrábat zed' a obrousit inkriminovaná místa na jednotlivých kusech dřeva a znovu je nalakovat. Až pak jsme se zápachu zbavili. Ony ty kočičí potvůrky občas tím znečišt'ováním naznačují, že je něco v nepořádku, jindy si oblíbí místo, kam chodí místo záchodu a malér je na světě. At' se švagr zkusí zeptat v prodejně pro zvířata, nebo v nějakém hobby marketu po nějakém prostředku. Dobré by bylo zjistit, kde je zdroj.
Kočkomilka, tedy já, drží palce. :-D

[6]: Většina měst je podobně stavěná. Malý prostor, uzoučké uličky a strategická pozice na vyvýšeném místě. :-)

[7]: Hani, děkuji. Jsem kočkomilka a vím, že je nás takových dost. Mým životem prošlo několik koček a všechny jsem milovala. Odchod té poslední jsem nesla těžce, bylo jí 17 let, byla rozmazlená, mlsná, naprosto neužitečná, v životě nechytila jedinou myš. A zatímco nám myši vesele okusovaly ve sklepě brambory, naše kóča se povalovala na gauči. Po jejím odchodu jsem se zařekla, že už domů žádnou nechci, protože pro mně to byl člen rodiny. Když se chci pomazlit s kočkou, jedu k dceři, která má dvě - tedy kočku a kocoura. Díky hlídání dětí, nebo nevím proč, mě kocour miluje a pokaždé mě vítá. Stejně tak se chová k dceři. Jiní "dvounožci" jsou mu fuk. :-D
Kočky člověk bud' miluje, nebo je nesnáší. A my dvě a spousta dalších patříme do té první skupiny. :-D
Sošky na parapetu se mi také moc líbily, proto jsem je sem dala a palác je opravdový skvost. Věřím, že se tam ještě někdy podívám. :-D

[8]: Nesnědla, jsem lovec beze zbraně. :-D

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 4. května 2017 v 21:53 | Reagovat

Tak jsem si říkala, že na tvoji reportáž z Itálie si musím udělat čas, abych si vychutnala detaily.Dobře jsem udělala. Tvoje vyprávění i fotografie mne vtáhly tak do děje, že mi připadalo, jako bych tam byla s tebou. I s tou nemocnou zadinkou. Moc se mi líbí také, že kromě památek vidíš i ty živé tvory - kočky a pamatuješ na ně. Nemohu si pomoci, všechna ta pompéznost chrámů a klášterů mne nijak neohromuje, je mi líto těch obyčejných lidí, kteří museli žít v úzkých uličkách, nyní již omšelých domech. Pro turisty možná zajímavé, ale jinak pro každodenní život...

11 Iva Iva | E-mail | Web | 4. května 2017 v 22:25 | Reagovat

Opět tvoje zajímavé dovolenkové putování.
Čičindy jsou nádherné. ;-)  :-)

12 Intuice Intuice | E-mail | Web | 5. května 2017 v 5:18 | Reagovat

Vidím, že Italská a Sicilská architektura je hodně podobná. Uličky úzké, stavby vysoké, občas zanedbané. Vidím, že kočičky tam jsou oblíbené. V Bulharsku, kde jsem byla předloni, jich bylo málo a byly hodně hubené, asi je tam tolik rádi nemají.

13 signoraa signoraa | Web | 5. května 2017 v 17:47 | Reagovat

[10]: Ruženko, já si podobně vyhradila čas na tvůj "Nový domov" a také jsem si báječně početla. :-D
Patřím mezi milovníky zvířat a pro kočky mám opravdu slabost.
Mně některé stavby obrazně řečeno "vyrazí dech" a obdivuju na nich kumšt generací, které s jednoduchými až primitivními prostředky a nástroji, vytvořily díla, která přečkala věky. Život v uzoučkých uličkách asi je těžší, ale zase mají lidé k sobě blíž, což bohužel ve velkých městech chybí. Možná proto taková místa ráda vyhledávám. :-)

[11]: Ivo, moc děkuji. Pochvala kočkomilku potěší. :-D

[12]: Lotty, ono je to podobné i na dalších místech a to nejen v Itálii. Středověká města byla na malých prostorech a tím, že byla často obehnána hradbami, muselo se využít každého místečka. Mám takové procházky s tajemnými zákoutími ráda, určitě víc, než se procházet po moderních čtvrtích, kde je všechno nablýskané.
Koček je v Itálii opravdu hodně, ale ještě víc jsem jich viděla v Paříži. Některé jsou také hodně hubené, hlavně ty, které opravdu přežívají venku a jsou vděčné za všechno. Konkrétně v Itálii jsem zaregistrovala to, že u zadních částí spousty restaurací jsou polystyrenové misky se zbytky toho, co se nesnědlo. Vypadá to občas humorně, když člověk vidí kočku, která má červenou tlamičku po konzumaci těstovin. :-D

14 Jarka Jarka | Web | 5. května 2017 v 19:57 | Reagovat

Sluncem spálená kůže, 32°C ve stínu, úplně na mě dýchla atmosféra prázdnin a horkého léta. Líbily se mi ty úzké uličky a skrytá zákoutí města a nechápu to liduprázdno v turistické sezoně. 8-O  :-) Milá je i kočičí smečka, jistě byly vděčné za granule i mlíčko. :-)

15 Intuice Intuice | E-mail | Web | 5. května 2017 v 20:41 | Reagovat

[13]: No jo, připomnělo mi to sicilskou Taormínu a jiná místa, kde jsou podobné stavby a uličky. Jo, je to stejný kraj. V Paříži jsem nebyla, ale pojedeme zase do Bulharska, tak uvidím, zda se tam něco ohledně koček změnilo. Myslím tím k lepšímu. :-)

16 beallara beallara | Web | 5. května 2017 v 21:22 | Reagovat

Já bych řekla, že jsi měla psát dva deníky...jeden cestovatelský a jeden kočičí. Všichni tady jsou napnutí jak kšandy, jak ty kočičí příběhy poběží.
Fotky zachycují nádhernou letní atmosféru a přiznám se, dala bych si říct..posedět u kávičky, vykoupat se v moři, jojo, je to závislost :-)

17 Eliss Eliss | Web | 6. května 2017 v 11:09 | Reagovat

Pěkný krab, a nádherný výhled na město 8-)

18 Kitty Kitty | Web | 6. května 2017 v 11:59 | Reagovat

Opět jsem si musela vyhradit čas, kdy jsem k tvému článku přistoupila. A nelitovala jsem. Na tvé články musí mít člověk čas a náladu. Teď se obojí spojilo a mohla jsem si vychutnat tvoje chytré postřehy.
Třeba bude sluníčko šajnit letos i u nás. Většinou mám opálené jen předloktí, zátylek a tváře a ostatní tělo bílé. Mohla bych se opalovat, ale nezvykla jsem si na ně. Určitě by bylo lepší chytat bronz v Itálii i jinde, ale nezávidím vám to. Aspoň si teď zacestuju a pokoukám v klidu a bez úpalu. Přeji ti pěkný víkend a sváteční den :-)

19 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 6. května 2017 v 19:47 | Reagovat

Krásné povídání s krásnými fotkami. Ty tajemné úzké a poněkud temné uličky, které tě lákají, ve mě evokují spíš pocit strachu :-D  :-D  :-D

20 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 7. května 2017 v 17:21 | Reagovat

Alenko, s koťátkem na čtvrté fotografii bych se pomazlila i já.Však víš,já raději kočky z dálky :-)
Toulala jsem se s tebou i těmi úzkými uličkami, kde jít v noci bych se vůbec neodvážila, ale takto, třeba i v noci :-D
Kruhy na uvázání koní, jsme poprvé objevili s manželem v Českém Krumlově - nazvali jsme si je parkovištěm pro koně. :-D Každopádně se mě moc líbí posezení na parapetu, já snad začnu opět navštěvovat keramický kroužek. :-D

21 signoraa signoraa | Web | 8. května 2017 v 8:42 | Reagovat

[14]: Jarko, snad se toho léta letos dočkáme i tady u nás. Za měsíc odjíždíme a doufám, že tam léto bude.
Já budu dnes znovu přikrývat některé kytky netkanou textilií a stěhovat to, co už mám v zádveří do chodby. Znovu hrozí mrazíky.
Jsem ráda, že se ti v uličkách líbilo. Absence turistů v těchto místech je způsobena tím, že město leží vysoko v kopcích a ne každý se tam má chut' podívat. Kočindy byly vděčné za vše, co dostaly. :-)

[15]: Taormina je nádherná já se dokonce v jednom starém článku vyjádřila, že bych si dokázala představit, že tam budu bydlet. :-D Na Sicílii se dají koupit opuštěné domy za velice slušnou cenu, znám pár lidí, kteří tak učinili.
Bulharsko by mě taky docela lákalo, letos už ale máme zaplacenou Kalábrii. :-)

[16]: Simčo, asi bych to časově nezvládla, proto je to spojené, stejně, jako byla spojená naše dovolená, proložená výlety s kočičím bratrstvem. :-D

[17]: Moc děkuji. :-D Města jsou tam i přes svou omšelost malebná.

[18]: Kitty, já si taky musím vyhrazovat čas na blog. Jsme stále v jednom kole. V sobotu slavil vnouček 5. narozeniny, včera jsme byli na chatě, dnes nás čeká přeházet kompost, doopravit plot a večer opět přikrývání rostlin před mrazem a stěhování toho, co už je venku, zase do domu. Zítra pohřeb ... stále není tolik času, kolik bych ho potřebovala.
Sluníčko už má sílu a já doufám, že přemůže ten chlad a konečně zvítězí. V Itálii nějaký ten bronz nachytám, ale potřebuji nějaký základ z domova, abych nebyla první den jako vařený rak. Jsem světlá, ale opaluji se dobře, leč musím mít nějaký ten základ.
Děkuji za přání svátečního dne, přeji též. :-D
Chystám se na ten kompost (svátek-nesvátek) :-D

[19]: Moc děkuji za pochvalu. :-D Já ty úzké uličky a průchody miluju, občas vlezu i někomu na dvorek. :-D Italové jsou pohostinní a milí, zatím mě nikdo nevyhodil. Dokonce se mi dostalo i pozvání na víno na jednom dvorečku v Rodi. :-D Strach nemám.

[20]: Kot'ata tam byla dvě, chodila se nám houpat na sušící se osušky, potvůrky malé. :-D  jsem kočkomilka, ale mám ráda i psy. V podstatě mám ráda většinu živočichů, i když vyjímky by se našly (hadi a spol.).
Uličky miluju, lezu do nic i večer za šera či tmy. Ráda objevuju zajímavá zákoutí.
Podobné kruhy jsou dodnes vidět i v Holešovické tržnici, která bývala kdysi jatkami. Já ta jatka ještě zažila. Úvazů je tam spousta, ale sloužily spíš pro ta zvířata, která šla na porážku.
Posezení na parapetu se mi také líbilo. Na jaře jsem si rozbila keramickou slepici, kterou jsem měla na zahradě a od té doby se poohlížím po něčem, čím bych jí nahradila. Věci jsou to krásné, ale mimo mé finanční možnosti. Třeba objevím něco dostupného.
Možnost keramického kroužku ti docela závidím. :-D

22 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 8. května 2017 v 13:00 | Reagovat

Pěkné fotky těch zákoutí...a pak kde prý jsou Stínadla... :-D  ;-)

23 tinka77 tinka77 | Web | 8. května 2017 v 15:13 | Reagovat

Kočičky sú nádherné najmä tá malá nakukujúca cez kamenný plôtik. :-) No a tá reportáž a fotky - nádhera. Bavilo by ma túlať sa tým starým mestom bez ľudí.

24 signoraa signoraa | Web | 8. května 2017 v 22:38 | Reagovat

[22]: Stínadla mě pobavila. :-D

[23]: Jsem milovník koček a věnuji jim docela velký prostor při vzpomínkách na loňskou Itálii.
Děkuji moc za pochvalu. Je to zvláštní pocit chodit po téměř opuštěném městě. Ale mám to moc ráda. :-D

25 Miloš Miloš | Web | 16. května 2017 v 10:33 | Reagovat

Tak jak všude máš kočky, v Řecku zase volně pobíhají psi.

Nedávno jsme byli na Konopišti a tam mají celou expozici svatých Jiří, Ferdinand je sbíral.

26 signoraa signoraa | Web | 17. května 2017 v 21:27 | Reagovat

[25]: Ono je to různé, když jsme byli před lety v Kalábrii, také tam byli plážoví psi.
Na Konopiště se chystáme letos o prázdninách s vnoučaty. Měli jsme to v plánu už loni, ale nějak nám nevyšel čas. Byla jsem tam několikrát, ale už je tomu spousta let a abych pravdu řekla, pamatuji si na lovecké trofeje, úžasný park, korkové duby. Sv. Jiří mi unukli. :-D Fotím si ho proto, že s jedním Jiřím jsem už od roku 1974, stejné jméno měl jeho otec, nosí ho náš syn i vnuk. Mám i bratrance Jiřího a podle maminky, prý kdybych se nenarodila jako holka, také bych byla Jiří. :-D

27 nudistka nudistka | Web | 21. května 2017 v 11:16 | Reagovat

Itálie má své kouzlo i půvab. ;-)

28 signoraa signoraa | Web | 22. května 2017 v 21:49 | Reagovat

[27]: Určitě ano. Stejně tak má kouzlo a půvab naše zem, ale bohužel jí chybí moře. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama