. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 8. část

29. května 2017 v 21:10 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí části







22.6.2016

Obloha vypadá podobně jako včera. Honí se po ní mráčky a vane chladnější vítr.

"Dobré kočičí ráno. To je dobře, že jsme tu sami."

Mamina s Titusem sami nebyli. Objevil se Ouško, ale za zídku si netroufl.
Za ten rok, co jsme ho neviděli, z něj vyrostl statný kocour.
Smutný pohled mu však zůstal a byl navíc umocněný očním víčkem.
Asi zase někde bojoval o své místo na slunci.

Po snídani jsme se vypravili na pláž.
Cestou nás zastavil mladý pán z České Lípy, bylo na něm vidět, že je zase s něčím nespokojený. Tentokrát s počasím.
Doby, kdy státostrana u nás tvrdila, že "poručíme větru, dešti", jsou naštěstí za námi.
Ovlivnit počasí? To jaksi nejde.
Na druhou stranu jsem ho trochu i chápala. Přijeli jen na týden a počasí se zatím moc nevyvedlo. Ptal se nás na možnosti výletu na Tremitské ostrovy, o které uvažoval. Vysvětlili jsme mu co a jak, odkud a v kolik odplouvá lod', kde se dají koupit lodní lístky a popsali mu, jak jsou ostrovy malebné.
Pak jsme mu řekli i o výletu do mořských jeskyní. Jezdí se několikrát denně, vyšlo by je to podstatně levněji než Tremity a vykoupali by se na jedné z nejkrásnějších garganských pláží. Připadali jsme si trochu jako agenti najatí lodní společností a dělající jí propagaci a reklamu. Pán poděkoval a vracel se k apartmánu.

Na pláž jsme dorazili mezi prvními, nepočítám-li několik lidí pod předplacenými deštníky. Mambo nás už z dálky zdravil svým halasným "Achój". Rozkládal si svůj stánek s kabelkami na kraji pláže, aby nalákal potencionální návštěvníky. Místo, na kterém bývá obvykle, je chráněno zdí jedné z rezidencí a navíc poskytuje stín díky vysokým tamaryškům, ale tam moc kšeftů neudělá. Kabelky vyrábí sám celou zimu, kdy je u rodiny v Senegalu a počátkem léta se přesouvá do Itálie, aby je prodal. Jsou krásné, kožené, ale většinou mimo naše finanční možnosti. Občas se zadaří a někdo u něj nakoupí.
Je i přes svou obrovskou postavu milý a nikomu nic nevnucuje. Prostě si odsedí svou "šichtu" na pláži a bud' prodá, nebo ne.

Vítr byl hodně nepříjemný, písek létal nad pláží a měli jsme ho snad úplně všude. Občas nám zaskřípal i mezi zuby. Zima nebyla, teploměr ukazoval krásných 27°C. Vydrželi jsme až do dvanácté a pak ležení zabalili.

Rozhodli jsme se, že odpoledne podnikneme nějaký výlet. V apartmánu jsem si dala sprchu a umyla si vlasy. Toho písku jsme si opravdu přinesli nahoru spoustu. Muž mezitím telefonoval Žáčkovým na Mash, abychom se domluvili předem a nevolali, až budeme stát na břehu, aby pro nás přijeli lodí.
Nedovolal se.
Nevadí, pojedeme se podívat do San Marco in Lamis, kam jsme to loni nestihli. Muž si dával sprchu, já chystala oběd. Jen jsme zasedli, dorazila Modroočka. Misky byly od rána vymetené, takže jsem odešla od stolu, nalila čistou vodu a nasypala jí trochu granulí. Pak jsem dojedla.
"Víš, ty potvůrko jedna milá, že kočky mají jíst dvakrát denně? Ale ty jsi ještě kotě, vid'."

Děkovný kočičí dopis

Po obědě jsme se dívali do mapy a zvažovali kudy pojedeme. Siestu jsme vynechali.
Pohodlně obuti, vybaveni kamerou, fot'ákem a lahví s čajem jsme nastoupili do auta a vydali se za dobrodružstvím.
Nádraží Peschici leží hodně daleko od města, protože tu končí koleje a stavitelům se evidentně nechtělo razit tunel. Terén tu stoupá prudce nahoru a silnice se kroutí po úbočích kopců, aby pak klesala na úroveň moře a znovu stoupala k městu.
Na mapě jsme objevili dvě silničky vedoucí od nádraží k Vicu, které nebyly nijak značené. Rozhodli jsme se jednu z nich prozkoumat. Maximálně se vrátíme.
Před nádražím jsme tedy odbočili. Neodradila nás ani cedule na začátku s nápisem "Strada disostata". Zpočátku normální silnice se asi po 500 metrech změnila v cosi, co připomínalo tankodrom. Uzoučká, občas s pozůstatky stařičkého asfaltu, místy vybetonovaná, občas jen prašný terén. Ale její okolí bylo úžasné. Staré olivové háje, které jí lemovaly, určitě pamatovaly středověk. Pokroucené stromy se širokými kmeny by mohly vyprávět. Louky plné květin a bylin a pak znovu olivovníky. Stoupali jsme do kopců a výhledy do údolí byly úžasné.
A pak? Na silnici byli čtyři dělníci, kteří lopatami zaplácávali betonem díru ve vozovce. Čekali jsme, že nám vynadají a nařídí nám, abychom se otočili. Naopak, odsunuli vozík s materiálem a ukázali, kudy můžeme projet.
Byli jsme opravdu dva exoti, protože tudy se určitě běžně nejezdí. To snad jen majitelé sadů tady občas projedou.
Kousek pod Vicem jsme v protisměru potkali terénní auto. V zatáčce, která byla čerstvě vybetonovaná, jsme si vzájemně dávali přednost. My chtěli nahoru, on dolů. Ve finále obě auta zanechala na kraji čerstvého betonu svou stopu.
Do Vica jsme přijeli z druhé strany, než obvykle a ocitli se na jednom z nějvyšších bodů města. Sjeli jsme pak dolů a po Garganice pokračovali až ke Cagnanu, kde jsme odbočili.
Po výjezdu do kopců mi muž zastavil, abych si mohla udělat pár fotek. Starou část Cagnana, Varanské jezero a v dálce Tremitské ostrovy. Dole pod svahem zvonily svými zvonky pasoucí se krávy. Vidět sice nebyly, ale jejich zvonění báječně dotvářelo kulisu k mým fotkám. I vítr se téměř utišil.

Pohled na Cagnano. Za ním vlevo Tremitské ostrovy a vpravo nový most na Garganice.
Čára v pozadí je Isola di Varano. Úzký pruh země, oddělující Varanské jezero od moře.
Pobývali jsme na něm tři týdny v roce 2005

Cagnano a Varanské jezero. Dole je starý původní most...

... a tady je "přiblížený"

Nastoupili jsme do auta a první, co jsme potkali, byl velký býk, který nám z boku vlezl před auto. Lekla jsem se tak, že jsem zaječela. Muž se lekl také, ne býka, ale mého ječení. Býk vypadal hrůzostrašně a budil respekt. Prošel před autem a věnoval nám pohrdavý pohled.
"Tak to bylo o fous", ucedil muž. Býk asi nebezpečný nebyl, ale vyděsil nás dost.
Je to tady dost obvyklý jev, že se nejen krávy, ale i ovce a kozy pohybují na vozovce. Ale v lese? A navíc hodně daleko od jakékoliv civilizace.



Klidně přes den, či po ránu,
může se stát na Garganu,
že tu potkáš krávu...
Pak máš v pejru hlavu.

Pokračovali jsme dále lesem a měli pocit, že nikdy neskončí. Bylo to možná i proto, že muž jel pomalu, aby mohl včas zareagovat na setkání s dalšími příslušníky živočišné říše. Potkali jsme je během cesty lesem ještě několikrát. Pak les zřídl a objevily se první náznaky civilizace v podobě ohrad, ohrádek a plotů, za kterými bych spíš očekávala ty, kteří se volně procházely po silnici.

Hurá plot! Známka blížící se civilizace.
A jak jinak? Špatná zpráva.
Na silnici je zas kráva

Následoval znovu les. A pak při sjezdu z kopce jsme uviděli cíl naší cesty a tím byl kapucínský konvent San Matteo.
Budova konventu leží kousek stranou od města San Marco in Lamis na svahu Monte Celano (871 m), pod nímž se na jeho úpatí rozkládá město.
Zajeli jsme na velké parkoviště před budovou konventu. Parkovaly tu dva autobusy, jejichž osazenstvo se do nich právě vracelo. Část turistů jsme potkali stoupajíc nahoru po schodech.

Prošli jsme bránou a oslovili mnicha sedícího v jakési kanceláři, či prodejně drobných suvenýrů, že máme zájem o prohlídku konventu. Popsal nám kudy jít a pak nám ještě řekl, že z venku je vchod do knihovny. Čekali jsme, že nám prodá nějaké vstupenky, ale k našemu překvapení byl vstup zdarma.


Vchod do kláštera

Klášter byl dříve známý pod jménem San Giovanni in Lamis.
Je velice starý, a i když nelze jeho přesné stáří doložit písemným dokladem, lze dovodit, že už ve čtvrtém a pátem století zde existoval kostel s hospicem, který poskytoval přístřeší poutníkům z Abruzza a Molise putujícím do Monte Sant'Angelo, kteří navštěvovali jeskyni, ve které se zjevil archanděl Michael. Dalším dokladem jsou i ruiny kláštera sv. Mikuláše, ležící na starobylé Via Francigena.
Nejstarší datum, které už lze doložit, je rok 1007, kdy byl klášter založen benediktíny a pojmenován Sv. Jan z Lamy. Patřil mezi první kláštery a měl veliký význam i v sociální oblasti. Poskytoval přístřeší, dával jídlo chudým a léčili se zde lidé.
Moc řádu benediktínů však byla oslabena vnitřními boji, na klášter dolehla krize a proto papež Klement V. předal 20. února 1311 klášter řádu cisterciáků.
Papežskou bulou byl pak 14. února 1568 darován Řádu menších bratří kapucínů. Dodnes se zde zachovaly tradiční rituály z této doby. Mezi hlavní patří oslava svátku sv. Matouše, kdy je socha světce nesena z Cerignoly, Na Velký pátek se zde koná hlučný obyčej zvaný Fracchie, kdy se městem táhnou obrovské otepi hořícího dřeva, aby posvítili Panně Marii při hledání Ježíše.
I dnes je klášter poutním místem, poskytuje dočasný azyl poutníkům ke hrobu Padre Pia v San Giovanni Rotondo. Je současně i muzeem, k čemuž přispívá zejména jeho knihovna s více než 60 000 svazky, sochami a obrazy a hlavně sbírkou starých biblí.
Po vstupu do kláštera je po pravé straně místnost, ve které se nachází betlém. Byl tu instalován na Vánoce 1966. Kousek odtud nalevo je vstup do klášterního dvora s nádhernou studnou a výstavkou kamenných fragmentů.
Klášterní chodbu zdobí fresky, znázorňující sv. Františka z Assisi při jeho návštěvě Gargana. Ta vede do kostela, kde je oltář se sochou sv. Matouše z konce 16. století, která byla vytvořena z garganského olivového dřeva. Je tu i relikvie sv. Matouše a samozřejmě nechybí ani Padre Pio, s jehož sochami a obrazy se můžete setkat na spoustě míst Gargana. Psala jsem o něm tady.
Skvostem jsou varhany, které patří k nejlepším v celém regionu. Byly vyrobeny z různých typů dřeva ve Varese a do kostela instalovány v roce 1991. Díky nim se zde pořádají i hudební festivaly.

Prohlídku jsme začali v místnosti s betlémem. Byl rozsvícený a hrály se v něm koledy. Chvilku jsme tu zůstali, potom betlém zhasl a bylo ticho. Pravděpodobně byl rozsvícen kvůli předchozí návštěvě německých turistů, s nimiž jsme se míjeli na schodech. Možná tam někde byl otvor pro vhození mince, aby se betlém opět rozzářil a začal hrát, ale my ho v nastalém šeru nenašli.
Ale stihla jsem ho rozsvícený ještě vyfotit.



Vrátili jsme se do chodby a vyšli na druhé straně do vnitřního klášterního dvora. Kromě krásné starobylé studny jsme obdivovali arkády, za nimiž jsou pokoje, sloužící poutníkům. Kdysi to byly ložnice seminaristů.



Opět jsme se vrátili do klášterní chodby, prohlédli si jí a pak vešli bočním vchodem do kostela. Z něj jsme potom vyšli hlavním vchodem do chodby ozářené sluncem. Chtěla jsem si odsud vyfotit město ležící pod námi, ale nedařilo se.

Z pozice vedle oltáře jsem vyfotila varhany.
Ostré slunce mi to moc neusnadňovalo

Z téhož místa je focený i oltář

Relikviář sv. Matouše

Obrazy čtrnácti zastavení Křížové cesty

Pohled od hlavního vchodu

Procházeli jsme se zpátky chodbou s freskami, kde mě potěšily reprodukce obrazů mého oblíbeného malíře Caravaggia, jejichž originály jsem měla to štěstí vidět v kapli Contarelli v kostele San Luigi dei Francesi v Římě. Všechny tři znázorňují život sv. Matouše. Prohlédli jsme si také výstavu kostelů zasvěcených tomuto světci.

Sv. František pod Monte Sant' Angelo

Sv. František před klášterem San Matteo

U vchodu jsme poděkovali mnichovi za umožnění prohlídky a vyšli ven. Vítr byl hodně nepříjemný a já si vzpomněla na loňskou návštěvu San Giovanni Rotondo a Monte Sant' Angelo, kdy byla také pěkná zima. Vyfotila jsem si krom kopce i kříž na vrcholu Monte Celano.

Pohled na Monte Celano a jediné opuštěné auto (to naše)

Kříž na vrcholu Monte Celano

Budova kláštera je mohutná a působí jako pevnost. Obešli jsme ho nejprve z levé strany, kolem knihovny, která byla zavřená. Cesta se svažovala a mohutnost budovy zdola tím ještě víc vynikla. Vítr však tady foukal o hodně méně. Bylo to níž a byli jsme chráněni obrovskou budovou. K tomu, abychom klášter obešli celý, nám zabránil plot, za nímž byla rozkvetlá zahrada, která pravděpodobně slouží k odpočinku mnichů. Vyfotila jsem si jí alespoň skrz tepanou bránu.

Knihovna byla uzavřená

Klášter opravdu působí jako pevnost

Ostrý roh mě zaujal, ale ještě více satelit.
Pokrok nelze zastavit ani v klášteře

Podle boku budovy lze usoudit, že klášter je opravdu veliký

Schody do zahrady

Foto skrz mříže

Slunce ozařovalo jihozápadní stranu kláštera

Vrátili jsme se tedy zpět, vystoupali před klášter a prohlédli si i jeho druhou stranu, kterou ozařovalo slunce. Společnost nám dělal toulavý pes, který svou přítomnosti poněkud znervózňoval mého muže. Podařilo se mi dokonce vyfotit i město, na které byl odtud krásný výhled, stejně tak i na okolní kopce. Všimli jsme si, že do kostela vedou ještě samostatné schody, které ústí do chodby ozářené sluncem. Pomalu jsme se vraceli k autu a já si chtěla ještě udělat pár záběrů z dálky, aby se mi klášter vešel do objektivu celý. Pes šel se mnou, čímž potěšil mého muže. Prostě má z větších psů respekt a ti to nějakým svým smyslem vycítí a občas si s ním "zalaškují".

Západ kláštera se koupal ve slunci

Branka vedla na spodní ochoz

Hlavní vchod do kostela a do chodby prozářené sluncem

San Marco in Lamis

Tichý společník

Budova kláštera, na jejímž dvoře parkovala dvě auta, která určitě nepatřila návštěvníkům

Před klášterem se objevil mnich, který vyšel z knihovny a já si ho z dálky vyfotila. Většinou se chovám naprosto opačně a lidi u památek, pokud je to jen trochu možné, nefotím. Začal se bavit s mým mužem a ten na mně potom zavolal, že si máme jít prohlédnout knihovnu.

Knihovník - otec Giovanni

Vešli jsme dovnitř v doprovodu starého mnicha, který nám ukázal, kde je malé muzeum. Prohlíželi jsme si monstrance a další umělecká díla, když do knihovny vešel mladý, kudrnatý muž. "Io sono Pietro." Představili jsme se mu také a na oplátku jsme se dozvěděli, že mnich je padre Giovanni. Pietro se na nás snažil mluvit anglicky, ale vysvětlila jsem mu, že moje znalost angličtiny, kterou jsem se sice kdysi dávno učila, je už chatrná, a to nejen díky věku. Požádala jsem ho, at' raději mluví italsky a pokud mu nebudeme rozumět, řekneme mu to.
Rozuměli jsme.
Dozvěděli jsme se, že je studentem teologie a v klášteře pobývá kvůli prohloubení svých vědomostí. Také pomáhá otci Giovannimu v knihovně. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co vedlo tak hezkého kluka, za kterým by se každá holka otočila, ke studiu teologie a pak k následnému celibátu.
Provedl nás muzeem, ukázal nám spoustu krásných věcí. Potom jsme se chvilku bavili i s otcem Giovannim, který nás poprosil o to, zda bychom se mohli zapsat do knihy návštěv. Prý by mu to udělalo radost. Proč ne? Když jsem psala krátká slova díků za prohlídku a připisovala naše jména a město, Pietro se mi díval přes rameno a pak pronesl, že Praha je nádherné město. Sice tu nikdy nebyl, ale zná jí z knih a filmů a někdy by se do ní rád podíval. Pak radostně oznámil otci Giovannimu, že jsme z Prahy a ten přiznal, že tu kdysi v době studií byl a že Praha je opravdu nádherná. Když jsme se loučili, Giovanni nám poděkoval za návštěvu a popřál nám št'astné dny. Poděkovali jsme.
Pietro nás doprovodil ke dveřím a když se loučil, zaslechli jsme slova: "Andiamo figlio." Otec Giovanni už povolával svého pomocníka k práci. Venku se do nás znovu opřel studený vítr a já si uvědomila, jak bylo v knihovně příjemně, a to nejen kvůli počasí.
Také mi došlo, že asi nebude tak často navštěvovaná, protože zápis v návštěvní knize, před tím naším, byl tři dny starý.

Zvažovali jsme, co dál.
Nastoupili jsme do auta a pomalu sjížděli dolů do města San Marco in Lamis. V jedné ze serpentýn jsem ještě zkusila vyfotit klášter z druhé strany.

Takto jsem ho zvěčnila já ...

.... a takto italský fotograf, publikující jako Libero12
Zdroj: Internet, stránky konventu San Matteo

Oskenovala jsem ještě titulní stranu brožurky, kterou nám dal mnich u vchodu.
Je na ní vidět, jak je klášter veliký.

Dole ve městě jsme chvilku a hlavně marně hledali místo k zaparkování. Nakonec jsme to vzdali.
Cílem byla návštěva kláštera a my tudíž měli splněno.
Vyjeli jsme z města na druhou stranu, protože jsme opravdu netoužili jet zpátky a riskovat další setkání s volně se pohybujícím skotem.
Po obou stranách silnice se vypínaly kopce Gargana a ta se kroutila údolími mezi nimi. Vůbec jsme netušili kam jedeme, opět jsme neviděli žádný směrník. Taky proč? Ze silnice nebyla nikam žádná odbočka, nepočítám-li dvě prašné cesty někam do kopců.
Po ujetí necelých čtyř kilometrů jsme v téměř opuštěné krajině objevili další nádhernou sakrální budovu a tou byla svatyně Santa Maria di Stignano.
"Chceš tu zastavit?"
Samozřejmě, že jsem souhlasila. Muž odbočil vpravo a auto zaparkoval na rovném prostranství před kostelem. Silnice, po které jsme jeli, klesala v serpentýnách někam dolů. Pozdně odpolední slunce se odráželo na budově a i vítr tady nebyl tak silný. Místo bylo chráněné okolními kopci.

Vystoupili jsme a já měla pocit, že nás odsud musí nutně někdo vyhnat. Neparkovalo tu jediné auto. Kostel, jehož románský portál působil strohým dojmem, byl otevřený a my vešli dovnitř. Zaujal mě obrovský prostor a až uvnitř jsme zjistili, kde to vlastně jsme.

Portál kostela Santa Maria di Stignano

Interiér kostela

Pravá lod'

Hlavní lod'

Levá lod'

Panna Marie bolestná

Oltář je dílem Lugiho Schinga ze San Severa

A to je ona - socha Madony, ze kterou chodilí a chodí věřící.
Byla "ozdobena" jakýmsi vějířem, který možná měl znázorňovat srdce,
ale celá dekorace na mně působila jako zapíchnuté oštěpy ...

Proto jsem oskenovala obrázek, na jehož druhé straně je modlitba,
kde je socha bez dekorace. Hledala jsem její stáří, ale nepovedlo se

Santa Maria di Stignano je podle legendy jednou z prvních mariánských svatyní Foggie. Leží na křižovatce starobylé cesty Via Francigena a současné SS 272, po které jsme sem přijeli. Místo mezi kopci je nazýváno "Údolí velkého kouzla." Roku 1216 se tímto údolím vracel sv. František z východu a požehnal tu ovoce. První doloženým dokladem je zápis z 21. září 1231, který je uložen ve Státním archivu v Neapoli a potvrzuje svatyni, kde se uctívá Panna Marie. Roku 1500 sem přišel z konventu San Matteo cisterciácký mnich Salvatore Scalzo s doprovodem, který se zasloužil o vybudování vedle stojícího kláštera. Finanční prostředky na jeho výstavbu poskytl feudál Ettore Pappacoda z Neapole. Roku 1515 byla zahájena přestavba kostela. Podobně jako nedaleký konvent San Matteo přešel klášter do majetku Řádu menších bratří kapucínů. Roku 1613 byl postaven transept a kupole a o dva roky později, tedy v roce 1615 přibyla i zvonice. Kostel však byl vysvěcen až roku 1679 manfedonským biskupem Vicenzem Mariem Orsinim, který se později stal papežem Benediktem XIII.
Jako malou zajímavost mohu uvést, že tento papež v roce 1729 svatořečil Jana Nepomuckého.
Až do poloviny 19. století patřila tato svatyně k největším mariánským kostelům a každoročně jí 15. srpna navštěvovala spousta věřících. V roce 1870 se kostel a klášter stal, podle revolučních zákonů, které nařizovaly potlačení mnišských řádů a konfiskaci jejich majetků, majetkem státu. Byl později odkoupen šlechtickým rodem San Marco Centola, který umožnil bratrům opět vést mnišský život, v souladu s politickými událostmi té doby. Roku 1953 Dr. Francesco Centola ho daroval Minoritskému řádu Apulie s tím, že zde vznikne "Oáza františkánů".


Když jsme si prohlédli kostel, vydali jsme se na obhlídku vedlejších budov. Narazili jsme na otevřené dveře a zvědavost nám nedala. Vešli jsme dovnitř.


Ocitli jsme se na klášterním dvoře, který byl proti předchozímu modernější. Byl plný květin a my měli stále pocit, že nás odsud musí někdo vyhnat. Nestalo se tak. Byli jsme jedinými návštěvníky tohoto místa, prošli jsme si dvůr, který byl opravdu oázou klidu a pokoje. Vystoupali jsme po schodišti do patra a z ochozů si znovu fotili to zvláštní místo.
A pak nám došlo, že oba šeptáme. Asi jsme nechtěli rušit. Ale koho? Nikdo kromě nás tu nebyl. A nebo byl a zůstal skrytý a bavil se dvěma zvědavými "čecháčky", kteří si šeptají a nemůžou se nabažit té krásy.


V přízemí jsou v lunetách fresky

Bouganvillea vyrostla až k okapu. Ty moje jsou v porovnání s ní učiněné chudinky

Zvonek, vypínač a kříž - co je nejstarší?

Uprostřed dvora jsou záhony se středomořskou flórou a růžemi

Pohled z patra

Fascinovala mě nádherná mramorová podlaha horní galerie

Podloubí mě lákala k vytváření dalších a dalších obrázků

Dveře zůstaly odemčené, i když nás na chvíli napadla myšlenka, že by mohl přijít nějaký správce a zamknout nás tam. Vyšli jsme před klášter a dívali se na kopce na druhé straně. Klid a mír. Silnice byla hluboko pod námi a provoz byl tak minimální, že tu převládalo ticho.

Při návratu k autu jsem ještě vyfotila památník papeže Pia XII. z roku 1966. Pak jsem si všimla kopule, jejíž střechu kryly majolikové tašky, které nejsou v této oblasti příliš obvyklé. Návštěvník se s podobnými střechami setkává ponejvíc na Amalfském pobřeží. Takže namísto do auta jsem se vydala nahoru po prašné poutní cestě Via Francigena, abych si střechu vyfotila. Až pak jsem se vrátila do auta.

Boční část kláštera a garganské kopce nad ním

Klášter je opravdu veliký

Pohled na románské čelo kostela, které má v podvečerním slunci zvláštní barvu

Památník papeže Pia XII.
Bok kostela, kde mě zaujala kopule

Vystoupala jsem hodně vysoko nad kostel, abych kopuli vyfotila.
Zvonice za ní je dostavována a přiznejme si, že moc nezdobí

Několikrát jsem se ve svém článku zmínila o poutní cestě Via Francigena.
Tak tady je

Kolem ní rostly zvláštní keře, které jsem ještě nikdy neviděla.
Samozřejmě nevím oč se jedná, ale líbily se mi.

Zamířili jsme vnitrozemím domů, protože nám došlo, že jsme si domluvili s dcerou večerní pokec na "Skype".
Projížděli jsme částí nížiny Tavoliere, která patří k nejúrodnějším místům Itálie a pak odbočili na Apriceno. Tam jsem manžela zmátla a navedla ho do centra. Zjistili jsme, že Apriceno, které jsme dosud poznali, má kromě moderních budov a továren na zpracování mramoru také velice zajímavé historické centrum, včetně krásného paláce. Byl večer, město žilo, tak jako spousta dalších v tomto čase a zaparkovat zde by se rovnalo zázraku. Navíc, měli jsme domluven Skype. Vymotali jsme se z úzkých uliček a pak pokračovali až na napojení na Garganicu. Po ní jsme dojeli pod Vico a po neoblíbených serpentýnách jsme sjeli na pobřeží. Když jsme projížděli kolem silničky, rozhodli jsme se, že pokud vyjde čas, zkusíme projet i tu druhou, kterou jsme našli na mapě. Do rezidence jsme přijeli už za šera. V průchodu na horní dvorek jsme potkali pana Luigiho, který se nás ptal, kde jsme byli. Povyprávěli jsme mu o našich cílech a překvapilo nás, že nezná Stignano. Zavolal Mariu a ptal se jí, zda tam někdy byla. Také neměla tušení, kde to vůbec je.
Tak to občas bývá.
I my s mužem nejsme výjimkou. Zatímco objevujeme vzdálené zajímavosti, unikají nám místa blízká našemu domovu.

Kočky už čekaly, jak ty čtyřnohé, kterým jsem nasypala do misek granule a nalila vodu, tak i ty naše vlastní. Docela se nám po nich stýskalo. Dozvěděli jsme se, že už se moc neučí, Sára dokonce odevzdala učebnice. Ema, která přišla o přední mléčné zoubky vypadala jako malý upír.

"Kočky, bacha! Přišla Bezedná".

A je to. Bezedná se nemínila s nikým dělit.



Pokračování příště.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Habsburg Habsburg | Web | 29. května 2017 v 22:11 | Reagovat

Nádhera!
Děkuji za krásnou prohlídku italských sakrálních staveb. Klášter působí majestátním dojmem. S řádovými bratry mám podobnou dobrou zkušenost z kláštera v Broumově. Také k nám byli vstřícní.
Opět se těším na pokračování!

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 30. května 2017 v 8:16 | Reagovat

Ta silnička s těmi krávami vypadá i s okolím úplně stejně jako když se sjíždí z D4 u Jíloviště do Všenor :-D. Klášter vypadá zezadu ještě spíš jak vězení, zepředu už to je jiná.  Keř jsem se snažila vygůglit ale úplně zklamala moje metoda zadávání když hledám něco o čem nevím jak se to jmenuje. Ale je to hodně zajímavý keř, samý létající talíř ;-)No a ta bugenvilea je naprosto úžasná :-)

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 30. května 2017 v 8:52 | Reagovat

Býka bych potkat nemusela. Zvláště, když my všude couráme pěšky. I ze psa bych měla respekt, v dětství mne jeden kousnul do nohy, tak si to pamatuji. Klášter na té jedné fotce vypadá jako továrna. Koukám, že se dostanete všude. To je dobře, alespoň se podíváme tam, kam bychom se jinak nepodívali.

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 30. května 2017 v 9:15 | Reagovat

Nejaději mám ty části o kočkách.

5 Dominika Dominika | Web | 30. května 2017 v 10:11 | Reagovat

Kočky a krávy, to mě pobavilo. Jinak se mi to moc líbí, zajímavý cestopis z míst, které se zrovna nedrží v průvodcích na prvních místech :-)

6 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 30. května 2017 v 11:16 | Reagovat

Krása...itálie věčná inspirace...i ty krávy a kočky působí idylickým dojmem..
Někdy si říkám,, že ten celibát má něco do sebe... ;-)

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 30. května 2017 v 14:55 | Reagovat

Líbí  se mi, jak prokládáš historii, stavby s životem zvířat, zvláště kočiček. Byla to krásná "procházka"- díky za ni. Čtu to vždy jedním dechem a koukám...

8 Kitty Kitty | Web | 30. května 2017 v 15:36 | Reagovat

Zase různorodý článek. Nepřestanu obdivovat fotky, které přizpůsobuješ objektům. Získávají na zajímavosti a jsou hodně plastické. Tomuto tématu sluší! A kočenky - na ty se vždycky těším. Děkuji :-)

9 Jarka Jarka | Web | 30. května 2017 v 20:16 | Reagovat

Z doprovodu velkého psa bych byla také nervózní. Už jsem se přece jen s pejsky otrkala, ale stejně mám z neznámých psů obavu a když je to nějaký větší, tak se mu raději klidím z cesty. 8-O Klášter San Matteo byl krásný, moc hezká byla i zahrada u knihovny, ale úplně nejkrásnější byl ten klášter druhý, přesněji jeho nádvoří se zahrádkou. :-)

10 signoraa signoraa | Web | 30. května 2017 v 22:26 | Reagovat

[1]: Moc děkuji. Jsem ráda, že mohu přiblížit památky, které nejsou až tak často navštěvované. Klášter v Broumově mám v plánu navštívit už dlouho, doufám, že to vyjde. :-D Na pokračování pracuju, ale jsem v příšerném skluzu. Za devět dní už bude zabaleno a budeme se chystat na další výpravu. :-)

[2]: Děkuji za upozornění a až někdy pojedeme tím směrem, budu se obezřetně rozhlížet. :-D
Klášter je opravdu spíš jako pevnost, nebo vězení. Stojí o samotě a určitě se občas musel bránit. Takže to je spíš ochranný prvek. Vendy, keř jsem také "gůglila", prolezla jsem několik knih, encyklopedii středomořské flóry, ale nic podobného jsem neviděla. A přitom jich kolem Via Francigena byla spousta. Třeba to někdo bude znát. :-)

[3]: Býka jsem se lekla, najednou byl před autem. Kdysi jsem na Šumavě skákala přes potok na ostrůvek a z něj proti mně skákala laň, kterou jsem tam vyrušila. Setkaly jsme se nad potokem, otřela se mi srstí o bok obličeje. Nebylo to moc příjemné, navíc na mně vlezly všechny mouchy, které před tím obtěžovaly laň. Ze psů respekt nemám, většinou poznám na očích, jací jsou. Také mě v dětství jeden ošklivě pokousal, ale následky top na mně nezanechalo. :-D
Jinak opravdu vlezeme tam, kam to jde. :-D

[4]: Zdravím tímto kočkomila :-D

[5]: Jsem ráda, že jsem tě mohla pobavit. Snažím se představit místa, která většinou nebývají v průvodcích vůbec zmíněna. :-)

[6]: Itálie je opravdu inspirativní a ráda se tam vracím. Žít v celibátu? Na to musí být člověk opravdu připraven a mít hodně pevnou vůli. :-)

[7]: Ruženko, já v podstatě bilancuji minulý pobyt v Itálii, kde nám společnost dělaly kočky, které v deníku nemohou chybět. A k výletům k méně známým cílům doplňuji něco málo z historie. Jsem ráda, že sis u mně početla. :-)

[8]: Kitty, já moc děkuji za pochvalu, vyjádřenou tak hezkými slovy. :-)

[9]: Pes mi nevadil, mému manželovi ano. On má všeobecně obavu z větších zvířat. :-) Kláštery jsou oba krásné, každý jiným způsobem. Jsou bohužel stranou od míst, kam se jezdí za rekreací. A ne každý je takový cvok, aby podnikal výlety za poznáním. :-D

11 beallara beallara | Web | 31. května 2017 v 21:05 | Reagovat

Jsem neznaboh, nejsem věřící a přesto velice ráda navštěvuji kostely nebo kláštery, vesměs v tom hraje roli má fantazie i ten klid, který to vše provází. Měli jste to tentokrát velice pestré po stránce zviřátek, samozřejmě vedou kočky :-)  :-)
Dnes jsem si díky tvé reportáži uvědomila, že se blíží zase léto a čas  dovolenek :-)  :-)  :-)

12 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 31. května 2017 v 23:43 | Reagovat

Děkovný kočičí dopis? :D A skvělý doprovodný veršíky! :-)

13 signoraa signoraa | Web | 31. května 2017 v 23:47 | Reagovat

Simčo, jsem na tom stejně. Ač nejsem věřící, sakrální památky navštěvuji ráda. Vnímám je jako doklady umu a mistrovství dřívějších generací, jsou to pro mně galerie a muzea.
S blížící se dovolenou máš pravdu, už včera nám přišel voucher a za osm dní odjíždíme.
Stále jsem měla na všechno spousty času a ted' se snažím, dopsat deník, než odjedu. Ale je to fuška.

14 signoraa signoraa | Web | 31. května 2017 v 23:49 | Reagovat

[12]: Kočky se opravdu snažily. :-D
Moc děkuji za pochvalu veršíků. :-D

15 Miloš Miloš | Web | 7. června 2017 v 22:25 | Reagovat

Satelit na kostele - i farář potřebuje internet a třeba má i blog :-).

S tím býkem by nebylo radno se srazit ve větší rychlosti, tipuji, že jemu by se nic nestalo a auto by bylo na odpis :).

16 signoraa signoraa | Web | 8. června 2017 v 6:28 | Reagovat

[15]: Pokrok nelze zastavit, ani v církvi. :-D
Zpátky jsme jeli jinudy, opravdu jsme nechtěli riskovat další setkání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama