. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Červen 2017

Italský deník - 13. část - patnáctá cesta z Itálie

8. června 2017 v 22:59 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



2.7.2016

Vstala jsem brzy a snažila se neprobudit manžela, potože ho čeká pořádná porce kilometrů. Já neřídím, já se jen vezu. Ač jsem se snažila být tichá jako myška, nepovedlo se. Když jsem lezla z koupelny, už koukal. Uvařila jsem kávu ke snídani a další do termosky na cestu. Po snídani jsem umyla nádobí a dopakovala cestovní tašku. Zbytek našich věcí jsem vynášela na terasu.
Kočky se přišly rozloučit. Dala jsem jim zbylé mléko a do misky nasypala granule.

"Hele mami, nepřipadá ti, že se tady něco děje? Asi nám končí zlaté časy."

Věci z apartmánu postupně mizely a v autě jich přibývalo. Šli jsme se rozloučit se sousedy. Ti z Dobřichovic také odjížděli. Chystali se jet nonstop. Jsou mladší a navíc oba řídí, takže se mohou vystřídat. Plzeňákům jsem donesla zbytek kočičích granulí a sirky, ty už také nebudeme potřebovat. Oba moc děkovali. Už včera jsem jim dala na sebe kontakt, slíbili, že se ozvou. Až prý pojedeme s vnoučaty opět do plzeňské ZOO, určitě se musíme stavit. Slíbili zavolat, až se vrátí do Čech. Chystali se do Peschici na trhy. Kdybychom neměli narvané auto, mohli jsme je tam odvézt, protože tam jedeme pro sýr Cacio Cavallo.
Tentokrát jsme měli na sousedy štěstí, i když ti dva loňští mladíci Jakub s Otou, až na pár hlučných vyjímek, také nebyli tak špatní.

Naposledy jsem zametla, otřela kuchyňskou linku a přendala z lednice věci do té naší cestovní. Muž jí vytáhl ze zásuvky, já vytřela vnitřek a dala před otevřené dveře hadr na podlahu, aby do něj stékala voda, až poovolí třítýdenní námraza. Stejně za chvíli nastoupí "rychlá rota", která to tu nablýská pro další návštěvníky.
Ještě naposledy jsem prošla apartmán, zda jsme někde něco nezapomněli. Už se nám totiž povedlo jednou nechat pod postelí prázdnou tašku. Naštěstí opravdu prázdnou. Ale byla jí škoda, dobře se do ní balilo, protože se jí otevírala celá vrchní strana.

Zamkli jsme apartmán a šli se rozloučit s domácími. Dole byl jen Domenico, který si od nás vzal klíče. Zeptala jsem se ho, zda si chce apartmán zkontrolovat, ale jen mávl rukou. Pak řekl, že musí zavolat Luigiho, prý by mu neodpustil, kdyby se s nám nerozloučil. Luigi odněkud přiběhl a kromě přání št'astné cesty, nás rovnou pozval zase na příští rok. Potom se objevil Giovanni, aby se také rozloučil a řekl nám, abychom se stavili v restauraci, že by se Maria zlobila, kdybycho jí ujeli bez loučení. Už na nás čekala. Stejně jako Luigi přála št'astnou cestu a zvala nás napřesrok znovu do Peschici.
Co bude příští rok?

Vyjeli jsme nahoru do města před trhy a měli štěstí. Jedno auto těsně před vchodem odjíždělo, takže jsme zaparkovali místo něj. Sýry jsme koupili hned u prvního sýraře, který je měl za 12€ za kilo. Jako dárek nám přidal mozarellu. Loni jsme dostali salámek. Asi ne každý kupuje 7 kilo sýra najednou. Sýrař nám je zavakuoval, my zaplatili 84€. Měli jsme splněno. Loni jsme platili ještě víc, protože jsme kupovali navíc kus pecorina. Muž šel se sýry do auta a já na něj počkala u vchodu, abychom se nehledali. Pak jsme ještě obešli trh a potkali souseda z Plzně, který nás u jednoho stánku vyfotil. Slíbil, že fotku pošle. Tak uvidíme. Pak jsme se ještě jednou loučili.
U jediného zelináře, který tu byl, jsme koupili česnek a vydali se na cestu k domovu.

U nádraží jsme zastavili, sýry přendali do cestovní ledničky a chladící tašky. Měly by v pohodě vydržet,. Dříve jsme je vozili bez vakuového obalu a vždy cestu přežily.

Tady končí koleje

Nádraží Peschici

Do Vica po serpentýnách jsme jeli v koloně pomalu se velkoucích aut. Proti nám se hrnula šňůra těch, kteří mířili na pobřeží. Na Garganice byla kolona aut jedoucích k moři téměř nepřetržitá. U Cagnana jsme natankovali plnou nádrž.
Pípla mi SMS, Lenka nám přála št'astnou cestu.

Poslední zastávka na Garganu a pohled na Varanské jezero

Krávy na mostě

Na Lesině jsme najeli na dálnici A14 a mířili na sever. Tři týdny utekly jako voda. Stejně mám pocit, že se čas kolem nás nějak zrychluje.

Míříme na dálnici

Nikdy mě nepřestanou fascinovat oleandry, které A14 lemují

Zajeli jsme na jedno z odpočívadel, došli si na záchod a poobědvali toasty. Já s pivem, muž s birrelem. Cesta pokračovala v pohodě, dálnice stále jela. Problém nastal až u Cesena. Kolona aut mířících na sever se zastavila. Bylo úmorné horko. Po chvíli jsme se rozjeli, abychom se vzápětí znovu zastavili a tímto způsobem jsme dojeli k hodně ošklivé bouračce. Nebyl na ní hezký pohled. Zabrala dva jízdní pruhy, takže se před ní auta musela řadit ze tří pruhů do jednoho. Asi byla varováním pro další řidiče, protože až k Bologni se jelo naprosto spořádaně. Žádné přejíždění z pruhu do pruhu, žádné myšky, ani troubení.


Před Bologní jsme sjeli na nově vybudované odpočívadlo. Došli jsme si na záchod, koupili si zmrzlinu a Red Bull v lahvi. Kávu manžel odmítl, prý si jí dá později, až bude trochu chladněji. Teploměr ukazoval 37°C. Nastoupili jsme do auta a zvažovali, co podnikneme dál. Času jsme měli spoustu.
"Hele, nezajedeme znovu do Maranella?"
"Tam už jsme byli, řekl muž.
"Tak se pojedeme podívat do Modeny do Muzea Ferrari."
I tenhle můj "skvělý nápad" zavrhl.
"A tak co kdybychom zajeli znovu do Mantovy a zašli do Muzea Tazia Nuvolariho."
Mapu a plánek jsme měli sebou, vytiskla jsem si je před odjezdem, abychom eventuelně netápali jako v předchozím roce. Muž přiznal, že se mu v tom horku opravdu nikam nechce. Vzpomínal na rozpálené uličky Mantovy, kudy jsme se v minulém roce ploužili jako dva stíny.
Rozhodl, že pojedme rovnou na Lago di Garda, postavíme stan a raději se půjdeme vykoupat. Souhlasila jsem. V daném okamžiku to byl nejlepší nápad. Rozpálených uliček jsme si během dovolené užili dostatek.
Když jsme v sobotním odpoledni sjížděli z dálnice A1 na brennerskou A22, zjistili jsme, že na informačních tabulích svítí upozornění, že A22 bude v neděli 3. července, což je zítra, od sedmé do dvanácté mezi Bressanone, které je, nejen díky Karlu Havlíčku Borovskému, známější pod německým názvem Brixen, a Vipitenem uzavřena. Budeme muset promyslet další postup.

Před Veronou jsme opustili dálnici A22, najeli na A4 a na sjezdu Peschiera jsme sjeli. Pobavilo nás, že než jsme se dostali k mýtnici, museli jsme dvakrát podjet dálnici. Jeden by tu fakt zabloudil. Zaplatili jsme 46€ za mýto a pokračovali do Lazise. Doufali jsme, že se nám podaří najít městský kemp, kde už jsme jednou nocovali a kde se nám líbilo. Povedlo se na druhý pokus, protože na ten první manžel minul odbočku. Já prý mluvila tiše a to mé "Tady odboč", přeslechl. Malý kousek jsme se vrátili, zaparkovali před před recepcí. Vybrali jsme si piazzollu, postavili stan. Oba nás zmátly hodiny v recepci. Koupat se do jezera jsme nešli a místo toho jsme se vydali do městečka, kde jsme sice jednou nocovali a několikrát jím projížděli. Jedinou povědomost, kterou jsme o něm měli, byly hradby podél hlavní ulice.

Spát budeme mít kde

Zed' vzadu za molem ohraničuje kemp

Po jezeře připlouval trajekt

Až v městečku jsme zjistili, že je o hodinu méně. Mohli jsme jít k jezeru, na koupání byl dostatek času. Hodiny v recepci šly evidentně o hodinu napřed. Ale nelitovali jsme toho, spíš naopak.
Lazise je krásné. Jeho historické centrum, které je obklopené hradbami, mi občas připomínalo Benátky. I tady jsou laguny, které protínají historickou část.

Pojd'te tedy na procházku večerním městečkem:

Račte vstoupit

Chodníky lemovaly muškáty, balzamíny, begónie a další spousta kytek

Opevnění města je důkladné

Benátský lev nesmí chybět

Hradby mají několik odlišných vrstev

Nevěsta XXL byla k nepřehlédnutí

Hrad Scaligeri

Kostel San Nicola (Sv. Mikuláš) je románská stavba z 12. století

Večerní jezero

Pohled od jezera do městečka, v popředí je celnice

Kanál, který se nazývá "Starý přístav" ve mně vyvolal vzpomínky na Benátky.
S tím rozdílem, že tady to nepáchlo

Pohled ze stejného místa na jezero

Když přístav, tak i lodě

Ve vstupu do kostela San Nicola, byl místo dveří závěs

V interiéru jsou zachované fresky Giottovy školy

Hlavní oltář

Pohled od kostela, uprostřed je památník obětem válek

Pohled z druhého břehu na kostel San Nicola

Do přístavu připlula velká osobní lod'

Kostel už je rozsvícený

Novoklasicistní kostel San Zeno a Marino.
Je postaven na základech původního kostela z roku 1295.
Jeho přestavba byla zahájena v 18. století, ale byla přetušena vpádem Napoleona.
Dokončena byla až roku 1840

Interiér kostela

V úzkých uličkách se velké stavby fotí špatně, tak alespoň schody jsou celé


Na budově je patrný benátský vliv

Něco málo o Lazise: Jeho jméno vzniklo z latinského "lacus", což značí vesnici u jezera. Na místě nynějšího městečka stávala kdysi vesnice na kůlech nad vodou. Jeho historie je však mnohem starší. Už v době bronzové tu bývalo prehistorické centrum. V římských dobách patřilo mezi nejdůležitější místa na trase mezi Římem a Germanií. Sloužilo jako jakýsi komunikační uzel pro německé zboží. Bylo v té době pod nadvládou německého kmene Herulů. Po nich přišli Ostrogóti a Langobardé. Mezi roky 888 - 961 bylo Lazise už svobodným městem, které nepodléhalo žádné feudální vrchnosti, ale pouze panovníkovi Berengaru II. a jeho synovi Adalbertu II.. Roku 961 vstoupila do údolí Adige německá vojska a utábořila se na březích Gardského jezera. Římský císař Ota I. Veliký udělil v roce 983 městu právo trhové a privilegium k vybudování opevnění. V roce 1077 bylo město dokonce osvobozeno od daní. Ve 13. a 14. století patřilo rodu Scaligeri z Verony. Ti postavili hrad a obehnali město hradbami. Od roku 1405 bylo Lazise pod nadvládou Benátek, která skončila po dobytí severu Itálie Napoleonem. Vídeňský kongres rozhodl roku 1815 předat Lazise Rakousku. Bylo součástí Předalpské republiky a to až do roku 1866, tedy do doby, kdy se Benátsko stalo součástí sjednocené Itálie.


Cestou zpět jsem si ještě vyfotila labutě u břehu

Hospody v Lazise se plnily Němci, kterých tu byla spousta. Chodili v trikách s národními barvami, kolem krků měli ve stejných barvách květinové havajské věnce. Italové chodili ve fotbalových dresech a nosili vlajky. Před hospodami byly nastavěné židle a lavice, aby se na fotbalové finále mohlo dívat co nejvíc návštěvníků.
My dva byli rarita. Neměli jsme žádný dres, ani vlajku, nikam jsme se nehrnuli. Procházeli jsme si večerním Lazise, fotili a natáčeli jeho památky. Městečko s kouzelnou atmosférou nás opravdu nezklamalo.
Z neznalosti věci jsme se pak městským parkem vrátili na hlavní ulici a z ní pak došli do kempu. Až následující den ráno jsme zjistili, že z pobřeží, kde jsem si fotila trajekt, který připlul z druhého břehu z Limone, vede krásná pobřežní promenáda ke vchodu do kempu.
Povečeřeli jsme z vlastních zdrojů, protože dát si večeři v přeplněných hospodách, plných fotbaluchtivých fanoušků, bylo vyloučené. Později, sedíc nad italským autoatlasem, mi manžel ukázal trasu, kterou pojedeme. Na moje námitky, že by to nemuselo být bezpečné, jen mávl rukou.
"Je to v atlasu? Je! Tak čeho se bojíš?"
Ukázala jsem na čísla značící výšky jednotlivých hor a pak šipky mezi serpentýnami, poukazující na značné převýšení. Znovu mávl rukou a něco mručel. Vybral trasu, kterou pojedeme a milostivé se to nelíbilo.
Když jsem viděla ty krucánky a převýšení … zlaté serpentýny mezi Vicem a pobřežím.
"Bude to hezké, neboj."
Co mi taky zbývalo.

Po desáté jsme si dali sprchu. Kemp byl téměř prázdný, jen u některých obytných aut či karavanů problikávaly televizní obrazovky. Výsledek se stejně dozvíme. Bud' tu budou večer hlasitě slavit Italové, nebo budou řvát Němci.
Píchni, nebo řízni - vyjde to nastejno.
Zalezla jsem do stanu, zachumlala se pod deku, když mě muž zavolal: "Pojd' se na něco podívat." Vylezla jsem ven. Oblohu křižovaly blesky, které zatím byly někde nad Dolomity. Občas se obloha celá rozsvítila. Určitě něco přijde. Celý den bylo úmorné horko a navíc dusno.
Muž sledoval na telefonu fotbal, v celém kempu je Wi-fi, což je výhoda. Oba jsme fandili Itálii, ale .. rozhodly penalty. Zkoušela jsem fotit blesky na obloze, ale je to tak pomíjivé, že se to nepovedlo.
Bouřka se blížila. Preventivně jsme strčili židličky do auta a zalezli do stanu, já už podruhé.

V noci opravdu přišla bouřka a vydatný déšt'.
Byla jsem tomu ráda, protože se vyčistil vzduch a za deště se ve stanu dobře spí.
Jako bonus déšt' zahnal rozeřvané Němce ze dvou sousedních stanů, kteří se do té doby chovali, jako by tu byli sami.


3.7.2016

Probudila jsem se po sedmé hodině.
Nechtěla jsem moc šramotit, takže jsem se jen tiše posadila a do deníku, který jsem si naštěstí vzala do stanu, zapisovala předchozí dva dny. Když se muž probudil, vylezli jsme ze stanu, došli si na umývárku a já uvařila kávu. Pak jsem si vzala fot'ák, muž kameru a vydali jsme se na břeh jezera. Do otevření recepce zbývala ještě spousta času a navíc jsme chtěli co nejvíc osušit stan. Doma ho stejně pověsíme na půdu, než ho složíme, ale balit ho hodně mokrý se nám nechtělo.

Ranní kemp a zmoklý stan

Po pobřežní promenádě jsme došli až k přístavu lodí. Moc lidí tu nebylo. Jen pejskaři se svými čtyřnohými kamarády a nezbytní ranní běžci. Občas projel i nějaký cyklista. Vrátili jsme se do kempu, stan už vypadal balitelně. Kolem nás ještě všechno spalo. Chovali jsme se tiše, abychom nikoho nerušili ve spánku.
Přeci nejsme Němci.

Ranní jezero

Kocour u recepce

Dobalili jsme zbytek věcí, stan jen složili a dali do kufru na tašky. V recepci jsme za nocleh zaplatili 33€, málo platné, už je hlavní sezóna a ceny jsou vyšší, než když jsme jeli na jih.
Z kempu jsme odjížděli krátce po deváté hodině. V nedalekém Cavaion Veronese jsme dotankovali nádrž. Do Rakouska, kde je nafta podstatně levnější to v pohodě zvládneme.

V Affi jsme najeli na A22 a v Bolzanu jí opustili. Zaplatili jsme 9€ mýto. Nebyli jsme zdaleka sami, sjížděla tady spousta aut. Chvíli jsme jeli v koloně, která mířila na Merano a pak zůstali sami.
Byli jsme jediným autem, které zamířilo na SS508.

Dolomity

Jeden z mnoha královských hradů, lemujících údolí Adige.
Využíval je i Karel IV. při svýchh cestách do Říma.
Možná byl mezi nimi i tento

Průjezd Bolzanem byl trochu komplikovanější, protože silnice, po které jsme měli jet, byla v rekonstrukci.

V ulicích Bolzana

Ale pak jsme se ze spleti uliček města vymotali a moje veškeré obavy vystřídalo nadšení. Silnice stoupala do kopců, kolem ní stály staré hrady a tvrze. Pod námi tekla říčka Talvera, která se v Bolzanu vlévá do Isarca. Fotila jsem si z otevřeného okna hrady, okolní kopce a kochala se tou krásou.
Strach ze serpentýn mě okamžitě opustil.
Jeli jsme nádherným krajem, kde se tunely ve skalách střídaly se starobylými hrady na úpatích kopců. Občas jsme udělali zastávku v místech, kde to bylo jen trochu možné.



Na jedné zastávce jsem si všimla člověka, který vyhodil z auta psa a zaháněl ho. To snad není možné!
Pes se stále vracel k autu, muž na něj téměř najížděl. Když si všiml, že ho fotím, zastavil, otevřel dveře a psa nechal nastoupit. Možná to byla jen zvláštní hra pána se psem. Měla jsem z toho hnusný pocit. Naštěstí brzy odezněl, protože
krajina kolem byla úchvatná a já na psa zapomněla.

Sundal psovi obojek a pak ho zaháněl

Kopce byly čím dál tím vyšší a úchvatnější. Údolíčky se mezi nimi vinula silnice, na které nebylo moc aut, ale o to víc motorkářů.







Fotky jsou řazeny tak, jak vznikaly - další komentáře by byly zbytečné

Pak na jedné z mála odboček se objevila cedule, že Passo Pennes, který je také známý pod německým jménem Penserjoch, je do 12:00 hodin uzavřen. Podívala jsem se na hodiny na přístrojovce. Bylo půl dvanácté.
Muž parkoval před cedulí: "A já si to tak hezky vymyslel. Mně to bylo divný, že proti nám skoro nic nejelo."
Podívala jsem se do atlasu a řekla mu, at' klidně jede dál. Pokračovali jsme kolem osamělých statků, obdivovali okolní nádheru a najednou proti nám jelo první auto a pak následovala další. "Už to nahoře otevřeli."
Zastávek jsme ještě udělali několik, na jedné jsme dojedli toasty, které jsem připravila v pátek večer. V cestovní lednici vydržely. Fotila jsem si alpské velikány, volně se pasoucí koně.



Stoupáme!
Jediné, co mě překvapilo bylo to, že německé nápisy jsou uvedeny jako první



Vrcholek v mracích a zbytky sněhu




Po silničce jsme před chvílí jeli

Moje nadšení mě neopouštělo, právě naopak. Připadala jsem si jako malé dítě, které našlo pod stromečkem vytoužený dárek. Cesta mezi vrcholky Alp, mnohdy se vinoucí po úbočích horských velikánů, byla i přes serpentýny a ostré zatáčky, úžasná.
Na kótě 2000 metrů jsme se potkali s dvojicí z Dánska. Paní nás poprosila, zda je vyfotíme a na oplátku vyfotlili oni nás. Všimla jsem si kovově se lesknoucích kamenů a pár jsem si jich vzala. Kameny si vozím odevšad. Když jsem je sbírala, muž na mně zavolal. Stihla jsem vyfotit jen dvě poslední historická auta, stoupající nahoru do průsmyku.


Takhle vysoko jsem ješte nikdy nebyla

Historická auta jsme dojeli nahoře na Passo Pennes, ve výšce 2211 metrů. Stihli jsme si je prohlédnout zblízka, vyfotit, natočit. Podobně si počínali i další cestovatelé, kteří se tam v hojném počtu sjeli.
Auta odjela, za nimi odjížděly party motorkářů.







Udělali jsme si malý výšlap na nejvyšší bod. Vytáhla jsem si z auta bundu a bylo mi úplně jedno, že mám holé nohy a že teploměr ukazuje jen 11°C. Vrcholky Alp kolem nás byly v mracích. Shodli jsme se, že takhle vysoko jsme ještě nikdy nebyli. Prostupoval mnou pocit naprostého štěstí.




I odtud jsem si přivezla lesklý kámen




Pak následoval sjezd do Vipitena, kdy jsme za necelých 14 kilometrů sjeli o 1600 metrů níž. Litovali jsme cyklisty, kteří se rozhodli překonat nejen tu výšku, ale mnohdy i sami sebe. Někteří ještě jeli, jiní už svá kola tlačili.
Dole jsme zjistili, že máme oba zalehlé uši. Naštěstí to netrvalo dlouho, jinak bychom byli nuceni na sebe křičet. :-D

Vipiteno

Při stoupání na Brenner jsme se znovu dostali do více stojící, než jedoucí, kolony aut. Pojala jsem podezření, že Rakousko splnilo hrozby a kontroluje na hranicích ty, kteří vstupují do země. Nekontrolovali. Hodinovou kolonu způsobil jeden semafor na přechodu pro chodce, kteří mířili z parkovacího domu do jednoho z největších outletů, který je na Brenneru.

Odtud jsme pokračovali údolím řeky Sill a další zastávku jsme si udělali až v Innsbrucku u pumpy. Natankovali jsme plnou nádrž, došli si na záchod a dali si kávu. Z Innsbrucku jsme pokrařovali po naší už tradiční trase na Garmisch-Partenkirchen, kde jsme se také zdrželi. Tunel za městem byl z důvodu dopravní nehody uzavřen na 50 minut. V koloně jsme pak jrůi po dálnici na Mnichov.

Malebné Matrei

Europabrücke

Sjezd do Innsbrucku - před námi skokanský areál Bergisel

Bavorsko - Zugspitzland

Čekání za Ga-Pa

S kolonami v Mnichově jsme počítali, jsou tam pokaždé. I když po dobudování a otevření tunelu Luisa se dopravní situace podstatně zlepšila.

Dálnice na Mnichov

Suma - sumárum.
Nabrali jsme notné zpoždění a původní plán, že se cestou domů zastavíme za dcerou a vnučkami na chatě, padl. Holky na nás čekaly a nešly spát. Slíbila jsem jim, že se jim ozveme, až překročíme hranice. Slib jsem splnila a domluvila návštěvu na následující den.
Za Mnichovem jsme se zastavili na odpočívadle a tam si dali menší večeři.
Cesta přes Regensburg na Rozvadov a domů proběhla už bez problémů.

Konec dne za Regensburgem

Vrata jsem odemykala ve 23:12 hodin.
A tady naše cesta končí.

* * * * * * *

Děkuji všem za návštěvu a případné komentáře, na které už nestihnu reagovat, protože zítra začíná naše další cesta.

Italský deník - 12. část

6. června 2017 v 22:51 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části


30.6.2016

Poslední červnový a současně i školní den, ve kterém Ema dostane své první vysvědčení. Sára je mazák, ta už bude mít druhé.
V noci mi byla zima. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem se včera na pláži trošku přismahla a moje kůže na to reagovala. Ale po téměř třech týdnech pobytu?
Možná byla opravdu v noci zima.

Vstávala jsem brzy a od rána, kdy jsem psala deník, mi dělala společnost Modroočka. Seděla na stole a dívala se co dělám. Potom se snažila ulovit konec propisky. Když jsem zaslechla, že manžel vstává, šla jsem jí nasypat nějaké granule a do misky nalila mléko. Do další vodu, kterou během chvilky převrhla. Napila se mléka a pak si znovu sedla na terasu a koukala. Potom dorazila Mamina a pustila se do jídla. Musela využít toho, že tu není žádná z koček. Byla zvyklá vždy čekat na to, co zbyde. Za chvilku dorazila Twiggi s kot'aty. A zatímco dvě malá kot'ata baštila granule pro dospělé kočky, ty dvě staré micky pily mléko. Nemělo by to být naopak?

Kot'ata se posilují granulemi pro dospělé kočky

"Pojd' se honem zhoupnout, ted' se nekouká."

"Co to tam je, pod tím stolem?

Po snídani jsme se vypravili do Vica. Hlavní důvod byl nákup vína pro naše dospělé děti a pro kamarády a druhým důvodem byly trhy. Stále jsem měla pocit, že ještě nemám pro všechny dárek.
Cestou v nepříjemných serpentýnách jsme udělali zastávku, abych si mohla vyfotit ranní Tremity. Ono to není moc jednoduché se tu zastavit, ale povedlo se před bránou do nějakého starého a asi i opuštěného domu. Před vjezdem rostla vysoká tráva, znamení, že tudy hodně dlouho nikdo nejel. Muž zůstal v autě - co kdyby, a já se pustila po krajnici podél svodidel nahoru do kopce.

Z údolí se zvedala mlha

Tremitské ostrovy byly vidět báječně.
Dokonce i pevnost na San Nicola

Ostrovy však nebývají vidět pokaždé

Když jsem šla kvůli záběru ještě o kus výšl, obevila jsem bílý oleandr, na který jsem měla zálusk už u přístavu. Jedna jeho větev byla ulomená, tak jsem si z ní kus vzala. Kolem projíždělo auto, takže jsem ruku s větví strčila za svodidla. A pak znovu a znovu. Když jsem podobným způsobem, skrývajíc ulomenou větev, dorazila k autu, muž se smál.
"Prosímtě, co blbneš? Já tě tady pozoruju už celou dobu, co ses objevila nahoře v té zatáčce."
Obešla jsem auto a větev strčila do kufru. On je to rozdíl, odlomit si malou větvičku, kterou můžu schovat v tašce na fot'ák a tvářit se nenápadně. Ale neste pěkný kus větve po jediné spojnici mezi pobřežím a Garganicou.

Tak to je on.
Když píšu tyto řádky, kvete znovu a tentokrát i v naší zahradě

Ještě průhled skrz flóru Gargana na Tremitské ostrovy

Trhy jsme si prošli, něco málo nakoupili a pak zajeli znovu ke konventu sv. Petra, který leží na vrchu Tábor. Opět bylo zavřeno a asi tomu tak je stále. Ale díky jednomu starému pánovi jsem se dozvěděla, že se uvnitř něco opravuje. A navíc se tu dodnes ještě občas pohřbívá a otevřeno prý bývá opravdu jen výjmečně. Asi jen při pohřbech.
Původní nekropole z 10. století je chráněnou památkou.
Talže jsem si znovu vyfotila toto místo zvenčí.







Sv. Petr s klíčem

Odjeli jsme a zaparkovali před supermarketem, do kterého jsme měli namířeno. Koupili jsme ještě něco potravin na zbytek pobytu, hlavně pečivo a balenou vodu, pak víno a limocello jako dárek.
Pobavila nás tady paní, která stála před námi ve frontě před pokladnou a se kterou jsme se pak později bavili venku před obchodem.
Její: "Kde ten vůl zase je?", nás rozesmálo už vevnitř.
Netušila, že jsme Češi a došlo jí to, když jsme se po její větě začali smát.
Její muž za chvilku dorazil a na svých 82 let vypadal báječně. Paní byla podstatně mladší. Říkala, že jí muž strašně zlobí,
v podstatě prý už celých 38 let, co jsou spolu. Dozvěděli jsme se, že jsou ubytováni v San Menaio, také na tři týdny a že už se těší, až pojedou v sobotu domů.
Popřáli jsme si vzájemně št'astnou cestu.
Když jsme pak projížděli parkovištěm, ještě jsme si s paní zamávaly. Její muž seděl za budkou na nákupní vozíky a kapesním nožíkem si krájel chleba, zvícího rozměrů kola od vozu. Znovu jsem se rozesmála.
Manželovi jsem řekla, že mi ta paní, která byla až neuvěřitelně podobná ženě mého kamaráda, byla navíc hodně sympatická. Byla to prostě moje krevní skupina.
I když já se takto o svém manželovi nevyjadřuji. :-D

Po návratu do Peschici jsme vynesli nákup z auta nahoru a já se pak s velkou igelitkou nenápadně, tedy hlavně nenápadně, vrátila pro větev. Potom jsme si uvařili kávu a já se pustila do vaření oběda.
Po siestě jsme šli k moři. Vítr byl slabý, jen tak, aby se lépe dýchalo a moře bylo klidné. Jen ty dva nánosy písku na dně zůstaly.
Po návratu do apartmánu jsme si popovídali s holkama přes skype. Obě měly samé jedničky. Jsou to holky šikovné.
Kočkám jsem uvařila zase trochu rýže a smíchala jí s druhou polovinou konzervy.

Rýže s "lidskou konzervou" do koček padala jako Němci do krytu

Po večeři jsem si znovu vzala stativ a vydala se k moři. Tentokrát šel muž se mnou.
Fotila jsem si západ slunce a kochala se tím nádherným přírodním divadlem.







Už jen poslední kousek, než zmizí úplně

Zásobovači plážového baru na Jalillo doplňovali zboží


Je tady fakt krásně

Při návratu jsme vytáhli karty a když si šel muž lehnout, šla jsem ještě na chvíli na pokec k sousedům.


1.7.2016

Vstávala jsem do prosluněného rána. Nebe bylo bez mráčků a já si užívala klidu. Poslední klidné ráno. Zítra už to bude jiné.
Přišly kočky a já jim říkala: "Tak holky, už vám to taky skončí."

Když se podává mléko, Titus nesmí chybět

Po snídani jsme se s mužem vypravili na pláž.
Tentokrát jsem si vzala sebou fot'ák a muž kameru. Když jsme si rozložili ležení, vydali jsme se na Jalillo, abychom zdokumnetovali, jak se to tam od předchozího roku změnilo. K našemu velikému překvapení byla pláž zpátky. Moře vrátilo na břeh písečnou dunu, která byla před více než dvěma týdny několik metrů od břehu. Kdybychom to věděli …..

Ranní pláž Peschici

Lod' odváží turisty na výlet na Tremitské ostrovy

Útesy u pláže a za tím nižším (za deštníkem) je ono místo....

... kde jsem si první den "ustlala".
Když si chodník prohlížím, říkám si, že jsem v podstatě měla velkou kliku

Chodník pokračuje dál

Racek mořský se vyrušit nenechal

Pohled shora na útes s trabuccem

Frecci azzura (Modrá šipka), lod' se kterou jsme se plavili Tremiti
přijíždí z Rodi pro další zájemce o plavbu. První lod' je nepobrala

Kaparovníky rostou na jihu téměř všude

Pohled shora na další útes. Loni jsme kolem něj chodili denně

U cesty kvetlo něco, co opět neznám, navíc to omamně vonělo

Jalillo - před dvěma týdny dosahovala voda až k útesům, které jsou na fotce v popředí

Tyto útesy byly skryty pod vodou

Z Rodi pluje lod' na prohlídku mořských jeskyní

Sběrači slávek měli ten den zpoždění

Frecci azzura už pluje na Tremity

Pohled z Jalilla na Peschici

Kolem tohoto útesu se už zase dá jít mořem

Vlevo je vidět jeden z pramenů vody, která vyvěrá ze skal. Je hodně studená

Velké útes u velké pláže

Na velké pláži jsme už zůstali, nemá cenu se na poslední den stěhovat, nehledě na to, že kvůli útesům je Jalillo kolem páté odpolední už ve stínu. Na hlavní pláž sluníčko svítí, dokud nezapadne.

Před polednem jsme šli nahoru a na pláži nechali deštník i lehátka. Odpoledne se sem stejně vrátíme.
Poslední oběd v Peschici, poslední krátká siesta, během níž jsem už začala balit. Do použitých osušek a ručníků jsem balila lahve vína, aby přežily transport a ukládala je do velké tašky.


Poslední cesta na pláž. Písek byl rozpálený, moře klidné a teplé.
Po šesté večerní jsme to zabalili, rozloučili se s Mambem a šli do apartmánu.

Umytí prosolených vlasů, sprcha a pak to, co muselo následovat a co vůbec nemám ráda. Balení! Mezitím jsem udělala poslední večeři a připravila toasty na cestu. Muž průběžně odnášel ta zavazadla, která už byla zabalená, do auta. Plzeňským sousedům, kteří tu budou ještě následující týden jsem odnesla nějaké zbytky. Pár polévek v pytlíku, něco brambor a rýži.
Muž se na mně díval a pak ucedil: "Ty jsi letos nějaká rozhazovačná. Loni jsme všechno vezli zpátky."
"To ano, ale protože tu nebyl nikdo, komu bychom to mohli dát."
"No vidíš, to mi vůbec nedošlo."
Kočkám jsem nasypala granule a dala vodu.
Ráno ještě dostanou a pak dám zbytek granulí také sousedům.
Paní slíbila, že je také bude krmit.
Spát jsme šli v půl dvanácté.

Italský deník - 11. část

4. června 2017 v 22:53 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části


27.6.2016

Vstávali jsme oba poměrně časně a po snídani jsme se vypravili na trhy do Vieste.
Už jsem se několikrát zmínila o tom, že mám italské trhy moc ráda. Dá se na nich totiž báječně nakupovat.

Kočky díky našemu brzkému vstávání, snídaly už v půl sedmé.
Pan kocour ještě asi spal

"To jsem si pochutnala na mlíčku"

Vzduch se znovu ani nehnul a bylo dusno jako před bouřkou. Ale z čeho by přišla? Na obloze nebyl jediný mráček a teploměr ukazoval opět 32°C. Courali jsme trhem a občas jsme se zahleděli mezi stánky na nedalekou pláž San Lorenzo.
Nejsme my dva cvoci? Mohli jsme se válet na pláži, plavat v moři a místo toho jsme si jeli "trhnout". Ale nelitovali jsme. Nakoupili jsme nějaké dárky pro vnoučata, já si koupila krásné šaty a černé sandály. Muž si koupil parádní polotriko. Potom jsme pomohli jedné české rodině, která se nemohla domluvit s prodejcem. Paní nám pak opakovaně děkovala.

Do centra města, které už jsme opravdu navštívili několikrát, jsme tentokrát nešli. Představa, že se budeme procházet rozpálenými uličkami, kde se nehne vzduch, že se nevyhneme ani při nejlepší vůli schodům, nebyla moc lákavá.
Cestou domů jsme se jen zastavili v obchodě, kam jsme chodívali nakupovat při pobytu na Baia Falcone.

Uvařila jsem oběd a pak jsme si udělali siestu.
Odpoledne jsme šli k moři. Bylo teplé, klidné a báječně se v něm plavalo. Vydrželi jsme tu do čtvrt na osm.
Moc lidí tu nebylo. Zejména Italové seděli u televizorů a dívali se na fotbal. To, že dali gól, jsme poznali z radostného řevu, nesoucího se pláží z hospůdek a barů kolem.
Cestou k rezidenci jsme se na chvilku zastavili v baru, abychom zjistili stav utkání. Žádná změna. Stále to bylo 1:0.
V apartmánu jsme si pustili televizi a druhý gól, který padl v 90. minutě, jsme viděli. A pak následovalo to, co obvykle. Troubící auta s vlajkami, jezdící po celém širokém okolí a bezmezná radost. Ted' Italové vrátili Španělům prohru z finále v roce 2012. Tak tiché večerní město, jako tehdy, jsme ještě nezažili.
Radost v Peschici a věřím, že v celé Itálii, trvala do pozdních nočních hodin.

Po večeři jsme se podívali na předpověd' počasí.
Má se ochladit a bohužel má opět začít foukat vítr.


28.6.2016

Ráno byla terasa plná jehličí a květů a listů z oleandrů. Předpověd' vyšla, vítr přišel. Vzduch byl tak nějak více dýchatelný. Dala jsem kočkám a pak udělala snídani i pro nás.
Potom jsme se vypravili k moři a už z dálky viděli, že s klidnou hladinou je konec. Vlny měly čepičky už na horizontu. U břehu byly nejen vysoké vlny, ale i spousta nepořádku, který vyhodilo moře na břeh. Na suchém písku se znovu tvořily duny jako na poušti a písek létal vzduchem. Pozdravili jsme se s Mambem a ležení si rozložili blíž k moři, aby toho létajícího písku nebylo tolik.

Později, stojíc na břehu, jsme pozorovali lod' mířící na Peschici, která svou přídí rozrážela vlny a hodně se houpala. Muž zkonstatoval, že spoustě lidem na lodi asi bude dost blbě. Dala jsem mu za pravdu a vzpomínala na návrat z Elby do přístavu Piombino. Tehdy bylo zle asi polovině lidí na lodi.

Vrátili jsme se k lehátkům a všimli si, že máme ručníky parádně zasypané pískem. Opatrně, aby moc nelétal, jsem písek vyklepala a pak si lehla s knížkou. "Pojd' do vody", pronesl po chvíli muž a já ho následovala. Došla jsem ale jen ke břehu a ač jsem stála na něm, byla jsem v mžiku mokrá do pasu. Břeh mi pod nohama někam utíkal a vůbec to nebyl příjemný pocit. "Já tam nejdu", řekla jsem a couvla o dva kroky na pevnější podklad. Muž tam vlezl. Uvědomovala jsem si, že je ve vodě jediný, kolik mu je let, a když jsem pozorovala jeho hlavu mizící ve vlnách a občas se vynořující, měla jsem o něj docela obavu. Proud ho zanesl o padesát metrů dál od místa, než do moře vlezl. Na všech stanovištích plavčíků vlály červené vlajky a ve vodě nebyl opravdu nikdo. Prostě jen ten můj blázen si to musel vyzkoušet.
Znovu jediní, kteří si to užívali, byla parta kiteboardistů, dál od břehu. Po vlnách se jen vznášeli.

Zvažovali jsme, zda se sem odpoledne vrátíme, ale pak jsme to zavrhli. Vítr se netišil, spíš jsme měli pocit, že je ještě silnější, než ráno. Teploměr ukazoval příjemných 27°C a nebýt toho větru, mohl by to být krásný den.
Ležení jsme zabalili v půl dvanácté a všimli si, že balí také Mambo.
"Bruto tempo", ucedil. Dali jsme mu za pravdu.
Počasí bylo špatné nejen na rekreování se, ale i na prodávání. Komu? Když na pláži bylo minimum lidí.

Po obědě a siestě jsme se vypravili na výlet, který jsme zahájili na Monte Pucci. Udělala jsem si několik fotek a jediné. co mně fakt mrzelo, byl nepříjemný vítr. Tady na kopci to foukalo ještě víc, než dole.

Pohled z Monte Pucci na pláž Calenella.
Měla bych doplnit liduprázdnou pláž

Je odtud také krásný pohled na Peschici

Dole na útesech u trabucca je poměrně známá trattoria

Pohled k vrcholu Monte Pucci

Už jsem se několikrát zmínila o tom, že jsme jeli po "Garganice".
Je tak nazývána Strada statale (státní silnice č. 89)

Dojeli jsme do Rodi, kde jsme zaparkovali a vydali se na procházku městem.
Na promenádě nad mořem jsme potkali sousedy z Dobřichovic. Měli stejný nápad jako my.
Společně jsme pozorovali vrtulník, který přilétal do přístavu pro nějakého člověka a pak odlétal. Ve větru se pěkně houpal a určitě to také neměl jednoduché.
Čekání jsem si krátila focením.

Město už bylo ozdobeno světelnými bránami před nadcházející slavnosti

Přes den jsou brány jen bílé, ale večer se rozsvítí spoustou barevných žárovek

Uličkami jsme došli na pobřežní promenádu, která je vysoko nad mořem.
Kdybych nezvedla hlavu, neobjevila bych kostel Svatého kříže.
A přitom už jsem za ty roky tudy šla nesčetněkrát.
Nahoru jsem se však nikdy nedívala

Zadní část kostela splývá s okolními budovami, není divu, že se dá snadno přehlédnout

Při výstavbě tohoto domu byla využita i část původního obranného systému města

Být zase znovu malé dítě
a neustále ptát se proč?
Vy dospělí to možná víte,
proč stojí tu ten kolotoč...

Pobřežní promenáda prošla opravou a je z ní úžasný výhled ....

.... třeba na Tremitské ostrovy, které jsou vidět opravdu jen někdy

Když jsem fotila Tremity, objevila jsem dole na zídce úžasného kocoura.
Mám pro zrzky slabost

Vítr hnal vlny k pobřeží, některé narážely na přístavní hráz. Za ní byla hladina klidná

Za levým sloupem vzadu je Peschici

O zmodernizovaném přístavu jsem psala tady

Nad mořem se objevil vrtulník....

... který přistával na heliportu v přístavu.
Loni jsem přemýšlela, zda je to heliport, či odpočinková zóna

Kocoura už přestalo bavit ležet na zídce, tak se vydal do uliček Rodi

Vlny ženoucí se k pobřeží a na špičatém útesu ...

... seděl racek mořský

Vrtulník odlétá, podívaná skončila.
Bylo nás tam "čumilů" docela hodně

Potom jsme se rozloučili se sousedy a pokračovali městem.
Dali jsme si v cukrárně zmrzlinu, prošli se po náměstí Largo Giovanni Bovio, na kterém jsme loni poslouchali koncert s mladou dirigentkou. Jen díky plakátu jsem mohla zjistit její celé jméno. Z loňska jsem si pamatovala jen Federica a letos mohu ještě připojit příjmení Petrosino. Opět tu už stálo připravené pódium.
Na vylepených plakátech jsme si přečetli, že první koncert se bude konat 1.7. a tou dobou se už budeme balit na cestu domů. Škoda ...

Pódium už je připravené

I když bylo odpoledne, bylo tu podstatně víc lidí,
než před dvěma týdny večer, kdy města a městečka ožívají

Na kostele sv. Mikuláše z Myry jsem si všimla zvláštního detailu...

.... a tím je socha na jeho čele. Prý by to měla být soška Madony.
Vzhledem ke stáří kostela, jehož výstavba vyla zahájena roku 1680 ... vlastně, proč ne?

Plakát k nádcházejícím oslavám

Na Piazza Margerita jsem vyfotila růžovou motorku,
původně pro Emu, která má tuto barvu ráda

Zastavili jsme se v jednom z obchůdku, kde se prodává mimo jiné dětské oblečení, protože jsme se chtěli podívat po nějakých kalhotách pro Jiříka. Pozdravili jsme "Buonasera", a majitel nám s úsměvem odpověděl. Nedaleko pultu stál muslimský pár. Žena byla zahalená od hlavy až k patám. Sjela mě s téměř vražedným pohledem, protože jsem v ten moment pro ní musela být ztělesněním Satana. Tílko pošité korálky, holá ramena a k tomu krátká sukně. Jejích pohledů si všiml i muž a pronesl, že "kdyby pohledy zabíjely, byl by z něj vdovec." Ptala jsem se majitele na chlapecké kalhoty a ten mi je šel ochotně ukázat. Muslimský pár odešel. Možná jsem jim vadila kvůli svému oblečení, možná se jen neuměli domluvit. Kalhoty jsme koupili, parádní s tenkým modrobílým proužkem a když jsem pronesla, že je to dárek pro vnoučka, pan majitel mi na ně dal slevu 2€. Prý je to dárek od něho.
Cestou zpátky k autu jsem si pohladila rezavého kocoura, odpočívajícího na židli před obchodem s obuví.
Paní prodavačka říkala, že je hodný a chodí za ní pravidelně.

Kocouří relax

Zívající kocour na parkovišti.
Nebo, že by nám nadával?

Z Rodi jsme pak pokračovali do Foce Varano. Tak trochu si zavzpomínat na náš první pobyt na Garganu.
Zastavili jsme se u útesů a já si udělala několik fotek. Projeli jsme městečkem, které je v podstatě jen letoviskem a kde je naprosté minimum trvalých obyvatel. V sezóně je to však "Václavák". Přes most, který spojuje úzkou kosu mezi Jadranem a Varanským jezerem, kde jsme tehdy "bydleli", jsme už nejeli.

Pohled z Foce na Rodi

Slunce se koupe

Oblázková pláž tady bývá skoro pokaždé bez lidí....

.... protože nedaleko odtud jsou kilometry písečných pláží

Podél pobřeží jsme se vrátili do Peschici.
Vystoupili jsme z auta a pozdravili se s Lugim a Mariou. Kočky, které jim do té doby dělaly společnost, se zvedly a šly za námi. Luigi se tomu smál a řekl, že kočky na nás čekají každý den.
Chudinky malé, co budou dělat příští týden?
Otočila jsem se na rozesmátého Luigiho a pronesla, že jdu dělat "cena per i gatti", čili večeři pro kočky. Samozřejmě, že dostaly jíst dříve než my a to hlavně proto, aby neotravovaly u stolu.
Nicméně, dospěla jsem k poznatku, že Mamina žere i suché pečivo.


29.6.2016

Ranní obloha byla bez jediného mráčku, sluníčko svítilo a i ten vítr se oproti včerejšku trochu utišil. Probudila jsem se zase brzy. V létě takhle vstávám pokaždé. Jakmile je světlo, jsem vzhůru.
Vylezla jsem na terasu s knížkou a deníkem, kam jsem zaznamenala předcházející den.

Moje pravidelná rána ....

a moje dvě pravidelné společnice.
Dost často je doprovodily i další kočky. Ale tyto dvě nikdy nechyběly.

Modroočka
K této kočičce, vlastně ještě kotěti, jsem si vytvořila citové pouto.
Ona to vycítila a trávila u nás spoustu času

Ztišení větru byl jen subjektivní pocit. Mezi domy to opravdu foukalo méně, ale když jsme šli po snídani k moři, fučelo to hodně silně a vlny byly stejné jako předchozí den.
Ale během dopoledne přeci jen nastala změna, poryvy větru už měly mezi sebou mezery a i písek létal o něco méně.
Po obloze se honily mráčky, které díky polarizačním brýlím byly nádherně prokreslené. Škoda jen, že je nemůžu takhle vyfotit. Na kompakt polarizační filtr nejde.
I přes vlny jsem šla do moře. Přeci jen bylo proti předchozímu dni trochu klidnější. Plavat sice moc nešlo, dno bylo zase změněné. U břehu bylo mělko a pak vznikla jakási prohlubeň, za kterou byla další mělčina. Voda byla příjemně teplá. A když jsme u té teploty, ta byla o stupeň vyšší než předchozí den, tedy 28°C. Lehátka jsme nechali na pláži s tím, že se sem po siestě vrátíme.
Po obědě jsem se domlouvala s dcerou na večerním skypování, ale ta řekla, že večer nebude doma, jede na nehty.

Odpoledne jsme trávili na pláži nebo v moři. Vítr zeslábl a písek už tolik nelétal. I vlny na moři byly o poznání menší, ale stejně se v nich ještě špatně plavalo. Vyjímečně jsem sebou měla fot'ák.

Hemingway
Pro vysvětlení - jeho kniha "Stařec a moře", tentokrát v podání mého muže.
Na to, jak je daleko od břehu, je tu mělko. Důvod: změněné dno

Odpolední pláž v Peschici

Focení proti slunci vytváří zajímavé efekty

Jak si kdo ustele .... :-D

Peschici

Slunce se schyluje k západu, prodejci plážového zboží už pro dnešek končí

Dům vytesaný do skály u pláže byl porostlý kaparovníky

Po návratu domů jsem vytáhla hovězí konzervu a její polovinu rozmíchala se zbytkem rýže od oběda. Kočky dostaly tentokrát teplou večeři. Potom jsme se navečeřeli i my.

"Už běžím!"

"Tentokrát to bylo moc dobrý, vid'"

Sušení lehátek

Po večeři jsem si vzala stativ a fot'ák a vydala se opět k moři. Bylo mi hned po příchodu jasné, že to nebude ono, ale mraky nad mořem byly tak fantastické, že jsem tu zůstala. Byla jsem opravdu jako exot. Večerní pláž byla cílem mnoha lidí, kteří se tu promenovali a narazili na cvoka, fotícího si cosi, co mělo být západem slunce.
Ono těch večerů už opravdu moc nebude. Uvidím zítra, zda bude obloha bez mráčků.


Večerní vyplouvání





Občas i to sluníčko se podívalo na cvoka s fot'ákem.
A i když byla obloha s mraky, fotky snad nejsou úplně nejhorší.

Pokračování příště.


Italský deník - 10. část

2. června 2017 v 22:53 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



25.6.2016

V noci, tedy spíš nad ránem, nás probudil hluk z vedlejšího apartmánu. Asi noví sousedé, kteří přijeli o něco dříve?
Co dříve, hodně předčasně.
Vstávali jsme do prosluněného rána a zjistili jsme, že ti, o kterých jsme se v noci domnívali, že budou našimi novými sousedy, byli známí domácích, které jsme tu vídali i loni. Když jsem zametala terasu, z vedlejších dveří se vybatolila rozespalá Maria, která tam evidentně na dnešek spala. Kromě ní tam ještě byla mladá maminka s malou holčičkou. Možná jsou to nějací příbuzní, napadlo mě. A současně mě také napadlo, jak mohly ty tři ženské nadělat v noci tolik rambajzu. Což o to, mně probudí kdeco, ale když to probudilo i manžela, který zaspí bouřku a dokáže spát i při dělostřeleckém útoku, to už je co říct.

Pozorovala jsem Twiggina kot'ata a uvědomila si, jaký za dva týdny udělala pokrok. Malí okatí, ušatí a bázliví tvorečci se změnili ve dva čertíky, dělající neplechu. Jaký je čeká osud? Další bezejmenné kočky, které rozšíří místní kočičí tlupu.

"Jé, to je príma houpat se na hadru.
Na osušce je to ale mnohem lepší,
ale to se té paní, která nám dává jídlo, moc nelíbí."

"A taky si můžeme zařádit na prolejzačce"

Po snídani jsme se vypravili, kam jinam, než na pláž.
Moře bylo klidné a připomenulo nám hladkou vodní hladinu včera ve Trani. Dopoledne jsme trávili střídavě ve vodě a na lehátkách. Slunce pálilo a bylo naprosté bezvětří. Obloha byla azurově modrá, nikde ani náznak mráčku. Teploměr ukazoval 32°C.
Po obědě a siestě, kdy jsme opravdu oba usnuli, jsme zjistili, že máme už nové sousedy. Manželský pár z Dobřichovic, mladší než my, kteří si vyjeli poprvé na dovolenou bez dětí. Pán je "správná drbna" a na paní je vidět, že si to moc neužívá. Stýská se jí po dětech. No dětech - 25 letá dcera a 18 letá dvojčata. Pro rodiče jsou a zůstanou dětmi, ale .. já se v 18 cítila už sakra dospělá.

Odpoledne jsme trávili znovu na pláži. Moře bylo příjemné, vítr nefoukal a my si konečně vychutnávali to správné relaxační počasí. Málo platné, ten uplynulý týden se moc neukázal, co se počasí týče. Muž pronesl, že kdyby ten "českolípák" tušil, jak je tady ted' nádherně, asi by se z toho po.... .
Při návratu z pláže se k nám na dolním dvorku připojila kočičí družina, která se dožadovala nějakého krmení.
Manžel tentokrát dostal přednost a já čelila v kuchyni pětici hladových koček. O nějakém strachu, kdy se některé loni nahoru vůbec neodvažovaly a terasa byla, krom Maminy, Modroočky a dvou všetečných kot'at, pro ně tabu …
Prostě hlad je hlad a tak se osmělily až do kuchyně. Muž řekl, že už jsou oprsklé a drzé a že lituje ty, kteří přijedou za týden.
Po večeři naší i té kočičí přišel Giovanni a přinesl nám pizzu. Prý dárek pro mě - asi za to krmení koček. Konečně bude otevřená restaurace a pizzerie. Měla být už v provozu, ale při zahájení sezóny Luigi zjistil, že jim během zimy, pravděpodobně v době, kdy se rekreovali v Karibiku, někdo ukradl stroj na výrobu těsta. Určitě to prý muselo být na objednávku. Takže jsme dostali jednu z premiérových pizz. Nojo, ale my byli po večeři! Vzala jsem pizzu a šla nabídnout půlku sousedům. Sice se chvíli zdráhali a protestovali, protože byli také po večeři, ale nakonec se nám jí ve čtyřech podařilo zdolat. Ale byla výborná a Giovannimu se fakt povedla. Vzpomínala jsem na zrzavého kuchaře, který v restauraci pracoval v minulém roce a ten také uměl. Giovanni mu loni jen pomáhal a jak vidno, něco se od něj naučil. Talíř jsme po umytí šli vrátit do restaurace, přidali jsme k němu dvě plechovky našeho piva. Giovannimu zářily oči, nevím zda nad pochvalou pizzy, či nad tím pivem.
Udělali jsme si procházku, abychom po dvojí večeři spálili nadbytečné kalorie.

Při návratu jsme zjistili, že máme ještě další sousedy. Manželský pár s Plzně, který byl také o něco mladší než my. Přijeli autobusem na dva týdny a ptali se, kde se dá nakoupit a na další věci. Co jsme věděli, to jsme předali dál.
Večer jsme si pustili internet, abychom se podívali na předpověd' počasí. Zjistili jsme, že neděle i pondělí budou tak krásné, jako byl dnešní den a od úterka by se mohlo trochu ochladit.

Začíná se to tady trochu zaplňovat.
Už nejsme sami dva trosečníci na horním dvorku.


26.6.2016

Vstávala jsem brzy, tak jako obvykle. Vzala jsem si deník a knížku. Dopsala jsem předchozí den a pak jsem si četla. Všude bylo nádherné ticho, všichni, včetně mého manžela spali. Jediným zvukem byly cikády a z kopce nad rezidencí jsem občas zaslechla projíždějící auto. A pak se do ticha ozvalo hlasité mňoukání Maminy, která přišla na snídani. Bylo mi jasné, že když vlezu dovnitř, s největší pravděpodobností probudím muže. "Musíš vydržet, holka."
Četla jsem si a uvědomila si, že od doby, kdy jsem vylezla ven, cítím pach spáleniny. Někde blízko hoří! Pach byl čím dál tím intenzivnější a já se začala rozhlížet po okolí. Bylo opravdu brzy ráno, kdy většina lidí ještě spala. Trochu mě to znejistilo, tak jsem se vydala na obhlídku, zda něco nehrozí. U nedalekého hotelu jsem zaregistrovala hasičské auto. Uklidněná jsem se vrátila zpátky.
Muž byl už vzhůru a tázavě se na mně díval:
"Kde se couráš, takhle po ránu?"
"Ále, byla jsem se podívat na kluky hasičský."
"Nojo, máš pravdu, pěkně to tady smrdí."
Nasypala jsem do dvou misek granule, nalila čistou vodu a pak pro nás uvařila kávu.
Byla tu opět téměř celá kočičí banda.

Twiggi mi krásně zapózovala

Po snídani jsme se vypravili k moři. Bylo úplné bezvětří, teploměr ukazoval 32°C a vzduch se ani nehnul. Většinu dopoledne jsem trávila zalezlá pod deštníkem na pláži a občas vlezla do moře. Muž byl v moři častěji a stěžoval si, že už ho ani neosvěží.

V poledne jsme šli do rezidence a po obědě zvažovali, zda půjdeme odpoledne znovu k moři, či zda manžel jen zajde na pláž pro deštník a lehátka, která jsme tam před polednem nechali. Ze vzduchu, který se ani nehnul, jsem byla příšerně unavená a nebyla ani schopná si číst. Hlava mi padala na knížku.
Nakonec jsme k moři šli ještě dříve, než obvykle.
Rozhodla o tom rána z děla na molu, která upozornila, že se bude něco dít. I přes únavu jsem se vypravila k diskontu a tam se z vylepeného plakátu ujistila, že večer se bude opět konat slavnost Otevírání moře.
Vrátila jsem se nahoru, navlékla si plavky, natáhla plážové šaty a šlo se. Tedy, spíš jsme se s maželem k moři ploužili. Bezvětří a sálající slunce nedělalo dobře ani manželovi a to si nepořídil astma, jako já. Vlezli jsme do vody, ale moc mě neosvěžila. Zalezla jsem pod deštník s knížkou a čekala na mužův návrat. Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, že pod deštníky většina lidí spí. Necítila jsem se moc dobře, špatně se mi dýchalo a byla jsem jako praštěná. Chviličku jsem si četla a pak usnula. Ani nevím, kdy muž přišel. Probudil mě jeho smích, kterému předcházelo moje chrápnutí. Tak jsem spala nahlas! Vzpomněla jsem si na dávnou návštěvu Hvaru, kdy podobně usnul na pláži pán a my všichni z toho měli náramnou legraci. Ale srovnávat plážičku v Jagodné, která je jako dlaň, s pláží v Peschici nelze. Muž mě ujistil, že jsem opravdu chrápla jen jednou a určitě mě slyšel jen on. Doufala jsem, že mluví pravdu.
Lehla jsem si na břicho a zkusila znovu číst, ale hlava mi opět spadla únavou na otevřenou knížku. Odložila jsem jí a znovu usnula. Muž mě probudil před půl šestou, sám do té doby také spal, jak přiznal. Zabalili jsme ležení a chystali se k odchodu. Když jsme při odchodu zdravili Mamba, také spal. My ho tím pozdravem probudili.
Líný den, kdy se nepohne ani lísteček na větvi, je opravdu spací.

V apartmánu jsme si dali sprchu, převlékli se a dali si kávu, abychom se trochu probrali. Oběma našim sousedům jsme o akci v přístavu řekli. Vzpomněli jsme si na loňský pokažený ohňostroj a na obrovské vlny, které znemožnili lodím vyplout se sochou Panny Marie na otevřené moře. Plzeňáci nám řekli, že se půjdou podívat jen z pláže, manželé z Dobřichovic ještě nebyli rozhodnuti.

Na molu byly natažené dráty a drátky.
Snad se tentokrát ohňostroj vydaří

Kolem půl sedmé jsme se vydali do přístavu.
Podle programu akce tou dobou vycházelo procesí se sochou z kostela Chiesa Purgatorio.
V přístavu bylo ještě málo lidí a my si mohli vybrat místo, odkud budeme akci sledovat. Loni nám trochu ve výhledu bránila stříška, takže jsme zvolili strategickou pozici na ochozu nad kněžištěm. Odtud uvidíme báječně. V přístavu byla slavnostně ozdobená velká rybářská lod' a moře bylo klidné. Určitě se bude obeplouvat město. Procesí už bylo vidět vidět na kopci z města. Ochoz kolem nás se zaplňoval, stejně tak i prostory na molu.

Večerní slunce ozařovalo skálu s hradem nad přístavem

Lod', která poveze sochu, byla ozdobena květinami

Oltář na mši pod širým nebem je připraven.
Vedle vitrína, kam bude později socha uložena

Občas jsem se otočila na druhou stranu a fotila si slunce blížící se k mořské hladině

Oltář


Už je vidět přicházející procesí

Těsně pod námi byla jakási vysloužilá subreta s počítačem, kde měla karaoke a stařík, který z mixážního pultu tahal kabely k bednám. Žena zkoušela do mikrofonu zpívat Ave Maria a na mixážním pultu zeslabovala a zesilovala zvuk. Nebyla s výsledkem spokojená, takže nechala staříka donést ještě další bednu. Posléze se divila, že když stojí před ní, zvuk se jí vazbí. Mezitím stařík luštil návod u bedny, kterou přinesl.
Manžel, který kdysi v mládí zvučil kapelu svých kamarádů, pronesl: "To bude průser."
Z mola sledovala dvojici vysoká žena, asi konkurence.
Subreta znovu zkoušela "prznit" Gounoda a mně došlo, že bych to asi zazpívala líp.

Dvojice "umělců"...

... a část jejich vybavení

Slunce bylo zase o něco níž

Procesí se blížilo a davy diváků houstly. A pak jsme se všichni dočkali. Socha Panny Marie spočinula na stole vedle provizorního oltáře. Mši na molu celebroval stejný kněz, jako loni. Přibylo mu jen něco šedivých vlasů. Na levé straně stál pan starosta a zástupci jednotlivých policejních složek. Napravo malí ministranti, kteří se okázale nudili. Kluci, kteří by si raději čutali s mičudou, tu stáli v bílých řízách a z nudy cucali a vyplivovali křížky. Holčičky v bílých dlouhých šatech s věnečky květin ve vlasech, se na rozdíl od kluků, chovaly spořádaně.
Mše trvala déle než loni.
Pak jsme zaregistrovali, že se kapela stěhuje na jednu z lodí, které vozí turisty na prohlídky jeskyní. I do dalších lodí se hrnuly davy lidí z mola. V ten moment jsme trochu zalitovali naší strategické pozice na ochozu. Být na mole, asi byxhom se také snažili dostat se na lod'.
Mše končila, kněží rozdávali hostie.
Vysloužilá subreta začala zpívat a muž jen ucedil: "Vždyt' jsem to říkal."
Měl pravdu. Zpívala falešně, zvuk skřípal a vazbil. Lidé se na ní dívali v rozpacíxh.
A pak se z hloučku lidí, čekajících na hostii, ozvala starší paní s čistým hlasem a začala zpívat.
Bez mikrofonu, bez beden, bez mixážního pultu.
Někdo jí podal knězův mikrofon a pak se k jejímu zpěvu přidali další.
Díky ní byl zachráněn závěr mše.

Procesí přichází

Pod dohledem přestavitelů města, policie a námořníků je přinášena socha

Kapela už přestala hrát a čeká se na začátek mše

Představitelé města
Bleděmodrá vlajka z kostela Chiesa Purgatorio




Zachránkyně závěru mše


Lodě se plnili lidmi z mola, pak námořníci vyzvedli sochu Panny Marie a odnášeli jí na ozdobenou lod'.
Na tu potom nastoupili představitelé církve, města a všech ozbrojených složek. Nakonec nastoupili malí ministranti. Lod' byla rozsvícena a pomalu vyplouvala z přístavu.
Dole pod námi subreta se staříkem balili počítač s karaoke a další věci.
Ano, manžel měl pravdu.
Byl to opravdu průšvih.

Začaly létat první světlice.
Po ozdobené lodi vyplouvala lod' s kapelou a po ní další a další. Přístav byl téměř prázdný. Lodě při vyjíždění na otevřené moře houkaly. Konvoj lodí pomalu plul kolem přístavu a zmizel za skaliskem, na kterém stojí hrad, směrem na jih.

Socha Panny Marie už je na lodi...

... a vyplouvá z přístavu

Odplouvání

Obloha je ještě ozářena právě zapadlým sluncem, v přístavu už se šírá

Hrad už je večerně osvětlen ....

... a svítí už i pouliční osvětlení Peschici

Slunce zapadlo

Chvíli jsme si povídali se sousedy z Dobřichovic, kteří se tam také přišli podívat. Společně jsme čekali na návrat lodí.
Trvalo to dlouho a oni se rozdodli že už dál čekat nebudou a vrátí se zpátky.
Nakonec jsme se dočkali.
Za tmy se vracel z jihu konvoj lodí, vepředu spousta světel, po hladině se nesla hudba z druhé lodi. Mysleli jsme si, že zamíří do přístavu, ale lodě pokračovaly podél pláže a tu celou obepluly. Pak se lod' se sochou zastavila uprostřed a všechny lodě jí obeplouvaly dokola a k tomu hrál orchestr.
Byla to náramná podívaná, kterou jsme ještě nikdy neviděli a asi ani neuvidíme.
Došlo nám, proč jsme tak dlouho museli na návrat lodí čekat.
Podobný rituál asi námořníci prováděli na všech plážích jižně od města. Potom se lodě začaly vracet do přístavu. Nejprve ty malé, po nich větší a jako poslední vplula do přístavu lod' se sochou Panny Marie. Už při plutí kolem mola se začaly ozývat oslavné salvy.
Socha byla pak z lodi přenesena do vitríny v přístavu.





Tak at' se i v následujícím roce všichni ti, kteří vyplují,
št'astně vrátí na břeh


Pak začal ohňostroj.
Byl velkolepý a my konstatovali, že ten novoroční pražský, nebyl proti tomuhle skroro nic.
A při srovnání asi šestitisícového Peschici s Prahou... škoda slov.







Po návratu do rezidence nám naši sousedé řekli, že se na ohňostroj dívali z pláže a prý: "Kam se hrabe Praha."


Pokračování příště.