. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 13. část - patnáctá cesta z Itálie

8. června 2017 v 22:59 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



2.7.2016

Vstala jsem brzy a snažila se neprobudit manžela, potože ho čeká pořádná porce kilometrů. Já neřídím, já se jen vezu. Ač jsem se snažila být tichá jako myška, nepovedlo se. Když jsem lezla z koupelny, už koukal. Uvařila jsem kávu ke snídani a další do termosky na cestu. Po snídani jsem umyla nádobí a dopakovala cestovní tašku. Zbytek našich věcí jsem vynášela na terasu.
Kočky se přišly rozloučit. Dala jsem jim zbylé mléko a do misky nasypala granule.

"Hele mami, nepřipadá ti, že se tady něco děje? Asi nám končí zlaté časy."

Věci z apartmánu postupně mizely a v autě jich přibývalo. Šli jsme se rozloučit se sousedy. Ti z Dobřichovic také odjížděli. Chystali se jet nonstop. Jsou mladší a navíc oba řídí, takže se mohou vystřídat. Plzeňákům jsem donesla zbytek kočičích granulí a sirky, ty už také nebudeme potřebovat. Oba moc děkovali. Už včera jsem jim dala na sebe kontakt, slíbili, že se ozvou. Až prý pojedeme s vnoučaty opět do plzeňské ZOO, určitě se musíme stavit. Slíbili zavolat, až se vrátí do Čech. Chystali se do Peschici na trhy. Kdybychom neměli narvané auto, mohli jsme je tam odvézt, protože tam jedeme pro sýr Cacio Cavallo.
Tentokrát jsme měli na sousedy štěstí, i když ti dva loňští mladíci Jakub s Otou, až na pár hlučných vyjímek, také nebyli tak špatní.

Naposledy jsem zametla, otřela kuchyňskou linku a přendala z lednice věci do té naší cestovní. Muž jí vytáhl ze zásuvky, já vytřela vnitřek a dala před otevřené dveře hadr na podlahu, aby do něj stékala voda, až poovolí třítýdenní námraza. Stejně za chvíli nastoupí "rychlá rota", která to tu nablýská pro další návštěvníky.
Ještě naposledy jsem prošla apartmán, zda jsme někde něco nezapomněli. Už se nám totiž povedlo jednou nechat pod postelí prázdnou tašku. Naštěstí opravdu prázdnou. Ale byla jí škoda, dobře se do ní balilo, protože se jí otevírala celá vrchní strana.

Zamkli jsme apartmán a šli se rozloučit s domácími. Dole byl jen Domenico, který si od nás vzal klíče. Zeptala jsem se ho, zda si chce apartmán zkontrolovat, ale jen mávl rukou. Pak řekl, že musí zavolat Luigiho, prý by mu neodpustil, kdyby se s nám nerozloučil. Luigi odněkud přiběhl a kromě přání št'astné cesty, nás rovnou pozval zase na příští rok. Potom se objevil Giovanni, aby se také rozloučil a řekl nám, abychom se stavili v restauraci, že by se Maria zlobila, kdybycho jí ujeli bez loučení. Už na nás čekala. Stejně jako Luigi přála št'astnou cestu a zvala nás napřesrok znovu do Peschici.
Co bude příští rok?

Vyjeli jsme nahoru do města před trhy a měli štěstí. Jedno auto těsně před vchodem odjíždělo, takže jsme zaparkovali místo něj. Sýry jsme koupili hned u prvního sýraře, který je měl za 12€ za kilo. Jako dárek nám přidal mozarellu. Loni jsme dostali salámek. Asi ne každý kupuje 7 kilo sýra najednou. Sýrař nám je zavakuoval, my zaplatili 84€. Měli jsme splněno. Loni jsme platili ještě víc, protože jsme kupovali navíc kus pecorina. Muž šel se sýry do auta a já na něj počkala u vchodu, abychom se nehledali. Pak jsme ještě obešli trh a potkali souseda z Plzně, který nás u jednoho stánku vyfotil. Slíbil, že fotku pošle. Tak uvidíme. Pak jsme se ještě jednou loučili.
U jediného zelináře, který tu byl, jsme koupili česnek a vydali se na cestu k domovu.

U nádraží jsme zastavili, sýry přendali do cestovní ledničky a chladící tašky. Měly by v pohodě vydržet,. Dříve jsme je vozili bez vakuového obalu a vždy cestu přežily.

Tady končí koleje

Nádraží Peschici

Do Vica po serpentýnách jsme jeli v koloně pomalu se velkoucích aut. Proti nám se hrnula šňůra těch, kteří mířili na pobřeží. Na Garganice byla kolona aut jedoucích k moři téměř nepřetržitá. U Cagnana jsme natankovali plnou nádrž.
Pípla mi SMS, Lenka nám přála št'astnou cestu.

Poslední zastávka na Garganu a pohled na Varanské jezero

Krávy na mostě

Na Lesině jsme najeli na dálnici A14 a mířili na sever. Tři týdny utekly jako voda. Stejně mám pocit, že se čas kolem nás nějak zrychluje.

Míříme na dálnici

Nikdy mě nepřestanou fascinovat oleandry, které A14 lemují

Zajeli jsme na jedno z odpočívadel, došli si na záchod a poobědvali toasty. Já s pivem, muž s birrelem. Cesta pokračovala v pohodě, dálnice stále jela. Problém nastal až u Cesena. Kolona aut mířících na sever se zastavila. Bylo úmorné horko. Po chvíli jsme se rozjeli, abychom se vzápětí znovu zastavili a tímto způsobem jsme dojeli k hodně ošklivé bouračce. Nebyl na ní hezký pohled. Zabrala dva jízdní pruhy, takže se před ní auta musela řadit ze tří pruhů do jednoho. Asi byla varováním pro další řidiče, protože až k Bologni se jelo naprosto spořádaně. Žádné přejíždění z pruhu do pruhu, žádné myšky, ani troubení.


Před Bologní jsme sjeli na nově vybudované odpočívadlo. Došli jsme si na záchod, koupili si zmrzlinu a Red Bull v lahvi. Kávu manžel odmítl, prý si jí dá později, až bude trochu chladněji. Teploměr ukazoval 37°C. Nastoupili jsme do auta a zvažovali, co podnikneme dál. Času jsme měli spoustu.
"Hele, nezajedeme znovu do Maranella?"
"Tam už jsme byli, řekl muž.
"Tak se pojedeme podívat do Modeny do Muzea Ferrari."
I tenhle můj "skvělý nápad" zavrhl.
"A tak co kdybychom zajeli znovu do Mantovy a zašli do Muzea Tazia Nuvolariho."
Mapu a plánek jsme měli sebou, vytiskla jsem si je před odjezdem, abychom eventuelně netápali jako v předchozím roce. Muž přiznal, že se mu v tom horku opravdu nikam nechce. Vzpomínal na rozpálené uličky Mantovy, kudy jsme se v minulém roce ploužili jako dva stíny.
Rozhodl, že pojedme rovnou na Lago di Garda, postavíme stan a raději se půjdeme vykoupat. Souhlasila jsem. V daném okamžiku to byl nejlepší nápad. Rozpálených uliček jsme si během dovolené užili dostatek.
Když jsme v sobotním odpoledni sjížděli z dálnice A1 na brennerskou A22, zjistili jsme, že na informačních tabulích svítí upozornění, že A22 bude v neděli 3. července, což je zítra, od sedmé do dvanácté mezi Bressanone, které je, nejen díky Karlu Havlíčku Borovskému, známější pod německým názvem Brixen, a Vipitenem uzavřena. Budeme muset promyslet další postup.

Před Veronou jsme opustili dálnici A22, najeli na A4 a na sjezdu Peschiera jsme sjeli. Pobavilo nás, že než jsme se dostali k mýtnici, museli jsme dvakrát podjet dálnici. Jeden by tu fakt zabloudil. Zaplatili jsme 46€ za mýto a pokračovali do Lazise. Doufali jsme, že se nám podaří najít městský kemp, kde už jsme jednou nocovali a kde se nám líbilo. Povedlo se na druhý pokus, protože na ten první manžel minul odbočku. Já prý mluvila tiše a to mé "Tady odboč", přeslechl. Malý kousek jsme se vrátili, zaparkovali před před recepcí. Vybrali jsme si piazzollu, postavili stan. Oba nás zmátly hodiny v recepci. Koupat se do jezera jsme nešli a místo toho jsme se vydali do městečka, kde jsme sice jednou nocovali a několikrát jím projížděli. Jedinou povědomost, kterou jsme o něm měli, byly hradby podél hlavní ulice.

Spát budeme mít kde

Zed' vzadu za molem ohraničuje kemp

Po jezeře připlouval trajekt

Až v městečku jsme zjistili, že je o hodinu méně. Mohli jsme jít k jezeru, na koupání byl dostatek času. Hodiny v recepci šly evidentně o hodinu napřed. Ale nelitovali jsme toho, spíš naopak.
Lazise je krásné. Jeho historické centrum, které je obklopené hradbami, mi občas připomínalo Benátky. I tady jsou laguny, které protínají historickou část.

Pojd'te tedy na procházku večerním městečkem:

Račte vstoupit

Chodníky lemovaly muškáty, balzamíny, begónie a další spousta kytek

Opevnění města je důkladné

Benátský lev nesmí chybět

Hradby mají několik odlišných vrstev

Nevěsta XXL byla k nepřehlédnutí

Hrad Scaligeri

Kostel San Nicola (Sv. Mikuláš) je románská stavba z 12. století

Večerní jezero

Pohled od jezera do městečka, v popředí je celnice

Kanál, který se nazývá "Starý přístav" ve mně vyvolal vzpomínky na Benátky.
S tím rozdílem, že tady to nepáchlo

Pohled ze stejného místa na jezero

Když přístav, tak i lodě

Ve vstupu do kostela San Nicola, byl místo dveří závěs

V interiéru jsou zachované fresky Giottovy školy

Hlavní oltář

Pohled od kostela, uprostřed je památník obětem válek

Pohled z druhého břehu na kostel San Nicola

Do přístavu připlula velká osobní lod'

Kostel už je rozsvícený

Novoklasicistní kostel San Zeno a Marino.
Je postaven na základech původního kostela z roku 1295.
Jeho přestavba byla zahájena v 18. století, ale byla přetušena vpádem Napoleona.
Dokončena byla až roku 1840

Interiér kostela

V úzkých uličkách se velké stavby fotí špatně, tak alespoň schody jsou celé


Na budově je patrný benátský vliv

Něco málo o Lazise: Jeho jméno vzniklo z latinského "lacus", což značí vesnici u jezera. Na místě nynějšího městečka stávala kdysi vesnice na kůlech nad vodou. Jeho historie je však mnohem starší. Už v době bronzové tu bývalo prehistorické centrum. V římských dobách patřilo mezi nejdůležitější místa na trase mezi Římem a Germanií. Sloužilo jako jakýsi komunikační uzel pro německé zboží. Bylo v té době pod nadvládou německého kmene Herulů. Po nich přišli Ostrogóti a Langobardé. Mezi roky 888 - 961 bylo Lazise už svobodným městem, které nepodléhalo žádné feudální vrchnosti, ale pouze panovníkovi Berengaru II. a jeho synovi Adalbertu II.. Roku 961 vstoupila do údolí Adige německá vojska a utábořila se na březích Gardského jezera. Římský císař Ota I. Veliký udělil v roce 983 městu právo trhové a privilegium k vybudování opevnění. V roce 1077 bylo město dokonce osvobozeno od daní. Ve 13. a 14. století patřilo rodu Scaligeri z Verony. Ti postavili hrad a obehnali město hradbami. Od roku 1405 bylo Lazise pod nadvládou Benátek, která skončila po dobytí severu Itálie Napoleonem. Vídeňský kongres rozhodl roku 1815 předat Lazise Rakousku. Bylo součástí Předalpské republiky a to až do roku 1866, tedy do doby, kdy se Benátsko stalo součástí sjednocené Itálie.


Cestou zpět jsem si ještě vyfotila labutě u břehu

Hospody v Lazise se plnily Němci, kterých tu byla spousta. Chodili v trikách s národními barvami, kolem krků měli ve stejných barvách květinové havajské věnce. Italové chodili ve fotbalových dresech a nosili vlajky. Před hospodami byly nastavěné židle a lavice, aby se na fotbalové finále mohlo dívat co nejvíc návštěvníků.
My dva byli rarita. Neměli jsme žádný dres, ani vlajku, nikam jsme se nehrnuli. Procházeli jsme si večerním Lazise, fotili a natáčeli jeho památky. Městečko s kouzelnou atmosférou nás opravdu nezklamalo.
Z neznalosti věci jsme se pak městským parkem vrátili na hlavní ulici a z ní pak došli do kempu. Až následující den ráno jsme zjistili, že z pobřeží, kde jsem si fotila trajekt, který připlul z druhého břehu z Limone, vede krásná pobřežní promenáda ke vchodu do kempu.
Povečeřeli jsme z vlastních zdrojů, protože dát si večeři v přeplněných hospodách, plných fotbaluchtivých fanoušků, bylo vyloučené. Později, sedíc nad italským autoatlasem, mi manžel ukázal trasu, kterou pojedeme. Na moje námitky, že by to nemuselo být bezpečné, jen mávl rukou.
"Je to v atlasu? Je! Tak čeho se bojíš?"
Ukázala jsem na čísla značící výšky jednotlivých hor a pak šipky mezi serpentýnami, poukazující na značné převýšení. Znovu mávl rukou a něco mručel. Vybral trasu, kterou pojedeme a milostivé se to nelíbilo.
Když jsem viděla ty krucánky a převýšení … zlaté serpentýny mezi Vicem a pobřežím.
"Bude to hezké, neboj."
Co mi taky zbývalo.

Po desáté jsme si dali sprchu. Kemp byl téměř prázdný, jen u některých obytných aut či karavanů problikávaly televizní obrazovky. Výsledek se stejně dozvíme. Bud' tu budou večer hlasitě slavit Italové, nebo budou řvát Němci.
Píchni, nebo řízni - vyjde to nastejno.
Zalezla jsem do stanu, zachumlala se pod deku, když mě muž zavolal: "Pojd' se na něco podívat." Vylezla jsem ven. Oblohu křižovaly blesky, které zatím byly někde nad Dolomity. Občas se obloha celá rozsvítila. Určitě něco přijde. Celý den bylo úmorné horko a navíc dusno.
Muž sledoval na telefonu fotbal, v celém kempu je Wi-fi, což je výhoda. Oba jsme fandili Itálii, ale .. rozhodly penalty. Zkoušela jsem fotit blesky na obloze, ale je to tak pomíjivé, že se to nepovedlo.
Bouřka se blížila. Preventivně jsme strčili židličky do auta a zalezli do stanu, já už podruhé.

V noci opravdu přišla bouřka a vydatný déšt'.
Byla jsem tomu ráda, protože se vyčistil vzduch a za deště se ve stanu dobře spí.
Jako bonus déšt' zahnal rozeřvané Němce ze dvou sousedních stanů, kteří se do té doby chovali, jako by tu byli sami.


3.7.2016

Probudila jsem se po sedmé hodině.
Nechtěla jsem moc šramotit, takže jsem se jen tiše posadila a do deníku, který jsem si naštěstí vzala do stanu, zapisovala předchozí dva dny. Když se muž probudil, vylezli jsme ze stanu, došli si na umývárku a já uvařila kávu. Pak jsem si vzala fot'ák, muž kameru a vydali jsme se na břeh jezera. Do otevření recepce zbývala ještě spousta času a navíc jsme chtěli co nejvíc osušit stan. Doma ho stejně pověsíme na půdu, než ho složíme, ale balit ho hodně mokrý se nám nechtělo.

Ranní kemp a zmoklý stan

Po pobřežní promenádě jsme došli až k přístavu lodí. Moc lidí tu nebylo. Jen pejskaři se svými čtyřnohými kamarády a nezbytní ranní běžci. Občas projel i nějaký cyklista. Vrátili jsme se do kempu, stan už vypadal balitelně. Kolem nás ještě všechno spalo. Chovali jsme se tiše, abychom nikoho nerušili ve spánku.
Přeci nejsme Němci.

Ranní jezero

Kocour u recepce

Dobalili jsme zbytek věcí, stan jen složili a dali do kufru na tašky. V recepci jsme za nocleh zaplatili 33€, málo platné, už je hlavní sezóna a ceny jsou vyšší, než když jsme jeli na jih.
Z kempu jsme odjížděli krátce po deváté hodině. V nedalekém Cavaion Veronese jsme dotankovali nádrž. Do Rakouska, kde je nafta podstatně levnější to v pohodě zvládneme.

V Affi jsme najeli na A22 a v Bolzanu jí opustili. Zaplatili jsme 9€ mýto. Nebyli jsme zdaleka sami, sjížděla tady spousta aut. Chvíli jsme jeli v koloně, která mířila na Merano a pak zůstali sami.
Byli jsme jediným autem, které zamířilo na SS508.

Dolomity

Jeden z mnoha královských hradů, lemujících údolí Adige.
Využíval je i Karel IV. při svýchh cestách do Říma.
Možná byl mezi nimi i tento

Průjezd Bolzanem byl trochu komplikovanější, protože silnice, po které jsme měli jet, byla v rekonstrukci.

V ulicích Bolzana

Ale pak jsme se ze spleti uliček města vymotali a moje veškeré obavy vystřídalo nadšení. Silnice stoupala do kopců, kolem ní stály staré hrady a tvrze. Pod námi tekla říčka Talvera, která se v Bolzanu vlévá do Isarca. Fotila jsem si z otevřeného okna hrady, okolní kopce a kochala se tou krásou.
Strach ze serpentýn mě okamžitě opustil.
Jeli jsme nádherným krajem, kde se tunely ve skalách střídaly se starobylými hrady na úpatích kopců. Občas jsme udělali zastávku v místech, kde to bylo jen trochu možné.



Na jedné zastávce jsem si všimla člověka, který vyhodil z auta psa a zaháněl ho. To snad není možné!
Pes se stále vracel k autu, muž na něj téměř najížděl. Když si všiml, že ho fotím, zastavil, otevřel dveře a psa nechal nastoupit. Možná to byla jen zvláštní hra pána se psem. Měla jsem z toho hnusný pocit. Naštěstí brzy odezněl, protože
krajina kolem byla úchvatná a já na psa zapomněla.

Sundal psovi obojek a pak ho zaháněl

Kopce byly čím dál tím vyšší a úchvatnější. Údolíčky se mezi nimi vinula silnice, na které nebylo moc aut, ale o to víc motorkářů.







Fotky jsou řazeny tak, jak vznikaly - další komentáře by byly zbytečné

Pak na jedné z mála odboček se objevila cedule, že Passo Pennes, který je také známý pod německým jménem Penserjoch, je do 12:00 hodin uzavřen. Podívala jsem se na hodiny na přístrojovce. Bylo půl dvanácté.
Muž parkoval před cedulí: "A já si to tak hezky vymyslel. Mně to bylo divný, že proti nám skoro nic nejelo."
Podívala jsem se do atlasu a řekla mu, at' klidně jede dál. Pokračovali jsme kolem osamělých statků, obdivovali okolní nádheru a najednou proti nám jelo první auto a pak následovala další. "Už to nahoře otevřeli."
Zastávek jsme ještě udělali několik, na jedné jsme dojedli toasty, které jsem připravila v pátek večer. V cestovní lednici vydržely. Fotila jsem si alpské velikány, volně se pasoucí koně.



Stoupáme!
Jediné, co mě překvapilo bylo to, že německé nápisy jsou uvedeny jako první



Vrcholek v mracích a zbytky sněhu




Po silničce jsme před chvílí jeli

Moje nadšení mě neopouštělo, právě naopak. Připadala jsem si jako malé dítě, které našlo pod stromečkem vytoužený dárek. Cesta mezi vrcholky Alp, mnohdy se vinoucí po úbočích horských velikánů, byla i přes serpentýny a ostré zatáčky, úžasná.
Na kótě 2000 metrů jsme se potkali s dvojicí z Dánska. Paní nás poprosila, zda je vyfotíme a na oplátku vyfotlili oni nás. Všimla jsem si kovově se lesknoucích kamenů a pár jsem si jich vzala. Kameny si vozím odevšad. Když jsem je sbírala, muž na mně zavolal. Stihla jsem vyfotit jen dvě poslední historická auta, stoupající nahoru do průsmyku.


Takhle vysoko jsem ješte nikdy nebyla

Historická auta jsme dojeli nahoře na Passo Pennes, ve výšce 2211 metrů. Stihli jsme si je prohlédnout zblízka, vyfotit, natočit. Podobně si počínali i další cestovatelé, kteří se tam v hojném počtu sjeli.
Auta odjela, za nimi odjížděly party motorkářů.







Udělali jsme si malý výšlap na nejvyšší bod. Vytáhla jsem si z auta bundu a bylo mi úplně jedno, že mám holé nohy a že teploměr ukazuje jen 11°C. Vrcholky Alp kolem nás byly v mracích. Shodli jsme se, že takhle vysoko jsme ještě nikdy nebyli. Prostupoval mnou pocit naprostého štěstí.




I odtud jsem si přivezla lesklý kámen




Pak následoval sjezd do Vipitena, kdy jsme za necelých 14 kilometrů sjeli o 1600 metrů níž. Litovali jsme cyklisty, kteří se rozhodli překonat nejen tu výšku, ale mnohdy i sami sebe. Někteří ještě jeli, jiní už svá kola tlačili.
Dole jsme zjistili, že máme oba zalehlé uši. Naštěstí to netrvalo dlouho, jinak bychom byli nuceni na sebe křičet. :-D

Vipiteno

Při stoupání na Brenner jsme se znovu dostali do více stojící, než jedoucí, kolony aut. Pojala jsem podezření, že Rakousko splnilo hrozby a kontroluje na hranicích ty, kteří vstupují do země. Nekontrolovali. Hodinovou kolonu způsobil jeden semafor na přechodu pro chodce, kteří mířili z parkovacího domu do jednoho z největších outletů, který je na Brenneru.

Odtud jsme pokračovali údolím řeky Sill a další zastávku jsme si udělali až v Innsbrucku u pumpy. Natankovali jsme plnou nádrž, došli si na záchod a dali si kávu. Z Innsbrucku jsme pokrařovali po naší už tradiční trase na Garmisch-Partenkirchen, kde jsme se také zdrželi. Tunel za městem byl z důvodu dopravní nehody uzavřen na 50 minut. V koloně jsme pak jrůi po dálnici na Mnichov.

Malebné Matrei

Europabrücke

Sjezd do Innsbrucku - před námi skokanský areál Bergisel

Bavorsko - Zugspitzland

Čekání za Ga-Pa

S kolonami v Mnichově jsme počítali, jsou tam pokaždé. I když po dobudování a otevření tunelu Luisa se dopravní situace podstatně zlepšila.

Dálnice na Mnichov

Suma - sumárum.
Nabrali jsme notné zpoždění a původní plán, že se cestou domů zastavíme za dcerou a vnučkami na chatě, padl. Holky na nás čekaly a nešly spát. Slíbila jsem jim, že se jim ozveme, až překročíme hranice. Slib jsem splnila a domluvila návštěvu na následující den.
Za Mnichovem jsme se zastavili na odpočívadle a tam si dali menší večeři.
Cesta přes Regensburg na Rozvadov a domů proběhla už bez problémů.

Konec dne za Regensburgem

Vrata jsem odemykala ve 23:12 hodin.
A tady naše cesta končí.

* * * * * * *

Děkuji všem za návštěvu a případné komentáře, na které už nestihnu reagovat, protože zítra začíná naše další cesta.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 9. června 2017 v 1:01 | Reagovat

Tak proto se některé hory stále zmenšují - mizí kámen po kameni... ;-)
To mě mrzí, já zapomněla - tak holt šťastnou cestu i tak. :-)

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 9. června 2017 v 8:43 | Reagovat

Tak už ty Alpy by stály za dovolenou. To je úžasná nádhera. Koníci, to je něco pro mne. Tuším že ti veteráni byl jeden závod o kterém jsem nedávno slyšela, sjíždějí se tam veteráni z celé Evropy a za jednu naší komerční televizi tam jeli se starou felicí nebo spartakem, nejsem si už jistá.
Byl to pěkné počtení a přeju ti další krásnou dovolenou která ti začíná.

3 Kitty Kitty | Web | 9. června 2017 v 10:17 | Reagovat

Za vylíčení zážitků z minulé cesty děkuji a přeji vám stejně nadšené zážitky z cesty nastávající. Stihla jsi dopsat tu minulou, tleskám! :-)

4 Kateřina Kateřina | Web | 9. června 2017 v 11:22 | Reagovat

Jedinečný cestopis končí, což je škoda, moc se mi to líbilo. A konec s Alpami mě dostal, hory mám moc ráda....

5 tinka77 tinka77 | Web | 9. června 2017 v 12:11 | Reagovat

ta posledná prechádzka bola úžasná a kostolík čarovný vzdušný. Neprecpaný - mám rada božie stánky tohoto typu. Snáď ste sa vrátili oddýchnutí a v poriadku.

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. června 2017 v 18:29 | Reagovat

Díky za překrásnou reportáž z předešlé cesty a těším se na další cestopis. Jen si zapisuj zážitky a foť, je to parádní čtení i koukání z míst, kde jsem nebyla a nebudu, ale přiblížila jsi mi je hodně.

7 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 9. června 2017 v 19:36 | Reagovat

Luxusní. Města, hory, památky, potůčky, jezera.....

8 Janinka Janinka | E-mail | Web | 9. června 2017 v 20:43 | Reagovat

Krásný obrázkování, jako pokaždé :-). Moc se mi líbila tvá večerní procházka městem!

9 Maryša Maryša | E-mail | 9. června 2017 v 21:12 | Reagovat

Díky moc za krásný cestopis, jeho díly se četly přímo samy, moc krásná fotodokumentace, a těším se na další, Maryša :-)

10 Jarka Jarka | Web | 10. června 2017 v 10:23 | Reagovat

Líbí se mi, že cestou tam i zpět nepolykáte jen kilometry, ale děláte si i čas na procházku i focení.
Dnešní článek mi připadal, jak hodně dlouhý zajímavý výlet. :-)

11 Mirek Mirek | Web | 10. června 2017 v 14:38 | Reagovat

Historická auta tak vysoko v kopcích, to taky musí být zážitek. Na druhé straně je výhoda, že je tam chladno a nemohou se přehřát. Ty kameny máě někde na zahrádce? doma asi určitě ne. :-)

12 Intuice Intuice | E-mail | Web | 11. června 2017 v 10:09 | Reagovat

7 kg sýra, tak to tedy nekupuji. Pro kolik je to osob? Plánuji si přivézt z Bulharska balkán, mají tam dobrý a prodávají zalisovaný ve větším balení. Krávy na mostě, to byla tedy zajímavá podívaná. To je most pro krávy? :D  Jinak jste si udělali cestou zpět krásný výlet, viděli jste tolik, jako by to byla další dovolená. Udivila mne výška mostu, skokaňák, koně pasoucí se tak nahoře. Ale asi jim tam nic nechybí, trávy je tam dost. A taky ty davy aut nahoře, člověk by si pomyslel, že je tam nahoře konec světa. Přeji šťastnou další cestu, těším se na reportáže. :-)

13 Iris Iris | E-mail | Web | 11. června 2017 v 13:06 | Reagovat

Páni, to je fotek, su ráda, nejsu sama cvok na focení :D
Jinak ty hory, to je bomba a ty oleandry jakbysmet O_O
Historická auto, jedním slovem skvosty, to by se líbilo synátorovi ;-)
Jak dlouho jste jeli?

14 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 13. června 2017 v 13:55 | Reagovat

Zvlášť ty obrázky z výšlapu do hor pěkné. Kloobouk dolů... :-)

15 beallara beallara | Web | 16. června 2017 v 17:06 | Reagovat

Milí turisti,
přeji nádhernou italskou odysseu a těším se na další reportáž.
Tato byla nádherně zpracovaná, plná kouzelných fotek a zážitků.
Zažili jsme s tebou pěknou dovolenou...no letos tě musím pochválit za dostatek koček, památek a moře.
Nádhera. Děkuji :-)

16 MirekC MirekC | Web | 18. června 2017 v 12:13 | Reagovat

Pane jo, tak jsem si říkal, jestli ta reportáž vůbec skončí. Bude se k ní ještě muset vrátit, abych to strávil.

17 sugr sugr | E-mail | Web | 19. června 2017 v 18:34 | Reagovat

Tedy Alenko, musela jsem si ještě přidat večeři, abych to čtení dorazila až do konce. Ale čtu, že zase někam vyrážíte, tak se mám na co těšit, na další Deník... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama