.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Únor 2018

Italský deník - 3. část

12. února 2018 v 22:49 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části




Neděle 11. června

Probudila jsem se už před šestou ranní.
Na hodinky, které jsem si úplně poprvé, co jezdíme k moři, vzala sebou, jsem se nepodívala. Večer jsem je strčila do šuplíku v nočním stolku a měla jsem obavu, že budu-li se šupletem šramotit, probudím manžela.
Čas probuzení jsem zjistila v kuchyni na mobilu. Proč já nespím, když můžu?
Do ložnice jsem se zpátky už nevracela. Po ranní hygieně jsem se pustila do poslední tašky, která zůstala z předchozího večera nevybalená. Včera se mi do ní už nechtělo. Věci z ní jsem vyndala a uložila je na své místo.
Pak jsem dlouho zkoumala, jak otevřít zevnitř dveře.
Bytelné, kovové, opatřené závorou.
Povedlo se mi to až po několika neplatných pokusech. Uvařila jsem si kávu a sedla si na terasu s deníkem, abych dopsala to naše včerejší putování.
Když muž, který na rozdíl ode mně spí dobře, vstal, udělala jsem snídani a po ní jsme se chystali k moři.
Na obloze byly tmavé mraky, které putovaly od hor směrem k moři.

Vedle nás bydlel mladý pár se dvěma dětmi. Už včera, když jsme stěhovali oknem věci dovnitř, nás zdravili.
Šli jsme je pozdravit a muž pak jen řekl: "Kontakt se sousedy byl navázán." :-D
Z druhé strany bydlelo takové zvláštní společenství. Jeden dospělý muž, tři ženy, dvě mladé slečny, téměř na vdávání a dva malí kluci. Obývali dva sousední apartmány. Kluci mluvily česky, dospělí někdy také, ale většinou zněla ruština, nebo ukrajinština. Nedokážu to rozlišit.
To, že děti mluví česky jsem zaregistrovala už předchozí večer, kdy jsem relaxovala na terase.
Po zahradě chodil malý tmavovlasý chlapec, který tlačil kolo a za ním chodili, jako ocásci, ti dva od sousedů.
"Rozumíš nám? Půjčíš nám to kolo?"
Tmavovlasý kluk nijak nereagoval, sedl na kolo a rozjel se. Ti dva běželi za ním. Cyklista upadl a řval na celou zahradu. Tatínek pro něj běžel a pro mě naprosto neznámou řečí ho utěšoval. Málo platné.
Musela přijít maminka, která ho konejšila a měkce mu říkala "Pětruško."
Vždyt' ta mluví taky rusky, došlo mi.
Soused Tomáš nám pak vysvětlil, že maminka Victoria je z poloviny Řekyně a z té druhé Ruska, tatínek Nico je Řek a jejich pětiletý syn se jmenuje Pietro. A aby se to nepletlo, všichni žijí v německém Dachau a k moři do Itálie je to přeci jen blíž, než do Řecka. Tomáš s nimi komunikoval německy a my ostatní jsme se pouze zdravili, nebo si jen zamávali.

Pláž byla kamenitá, jen v místech pro lehátka a vedlejší volejbalové hřiště, byl navezen písek. Lehátka patřila, stejně tak jako kolo na verandě, k vybavení apartmánu. A aby nedocházelo k nějakým třenicím o první řadu, byly deštníky očíslovány, stejně jako apartmány. Tenhle systém nám vysvětlil manželský pár v našem věku, když jsme přišli ráno na pláž.
Rozložili jsme si lehátka v první řadě, otevřeli deštník, abychom se hned první den nespálili a šli do moře. Oblé kameny a kamínky nebyly pro chůzi po nich příliš vhodné, zejména v momentu, kdy se některý z nich pohnul. Do vody to ještě šlo, kameny končily asi tři metry od břehu a pak už byl jemný písek, ale zpátky? Lezla jsem z moře jako ortopedický pacient a v některých momentech jsem vypadala jako kácející se opilec.
Když jsem došla zpátky k lehátku, došlo mi, proč bylo v propozicích uvedeno, že boty do vody jsou nutné.
Proč jsem si je sebou nevzala? Koupila jsem si je v týdnu před odjezdem, když jsem si přečetla pokyny k pobytu.
Při dalších cestách do vody jsem došla až k mořské hladině v žabkách. Voda byla klidná a příjemná.
Vydrželi jsme na lehátku a střídavě v moři až do půl dvanácté.

V apartmánu jsem udělala oběd a po něm jsem si sedla na terasu s knížkou.
Muž se snažil zprovoznit internet. Už se to stává pravidelnou součástí našich dovolených. Nakonec to vzdal, protože se podpory od operátora dočká nejdříve zítra. Zvolil nového a ten o víkendu nepracuje. Sedl si ke mně na terasu a zadíval se na oblohu, která se znovu mračila.
"Půjdeme k moři?" Podívala jsem se na oblohu a pokrčila rameny.

Pohled terasy

Došla jsem k plotu a podívala se na Apeniny. Nad nimi bylo černo. Vrátila jsem se pro fot'ák a to nebeské divadlo si zdokumentovala.

Hrozí to deštěm a zbývá už jen kousek modři

Muž se vydal na pláž, aby přinesl osušky, které jsme na lehátkách před polednem nechali.
Ještě, že je to opravdu jen pár kroků.
Po jeho návratu jsem je dala na sušák. Chvilku jsme postáli u sousedů, kde jsem obdivovala sedmiměsíčního Filípka. Krásné okaté miminko, které se stále usmívalo. Takového pohodáře jsem ještě nezažila. A to si jako čtyřnásobná babička mohu dovolit napsat.
Když začaly padat první kapky deště, přesunuli jsme se k nám pod střechu. Sledovala jsem padající vodu, která okamžitě usychala na rozpálených oblázcích. Za chvilku bylo po dešti. Seděli jsme s mužem na terase, já s knihou a on s časopisem. Několikrát mi klesla hlava a já nevěděla, kde čtu. Únava nejen z poměrně náročné cesty, ale i předcházejících dnů, kdy jsem balila, stěhovala květenu a hlavně se snažila dokončit před odjezdem předchozí deník, se sečetla. Nechala jsem knížku na stole a šla si lehnout. Je přeci siesta. Dokořán otevřené okno ložnice a vzduch vonící po dešti způsobil, že jsem usnula okamžitě. Spala jsem do čtyř.
Když jsem se probudila, chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem.

Muž seděl na terase, hlavu skloněnou a spal. Uvařila jsem kávu a pak jsme zvažovali, zda se vypravíme na pláž či podnikneme nějaký výlet.
Mraky na obloze a občasný vítr rozhodly za nás.

Vypravili jsme se podél pobřeží do nedalekého městečka. Na kraji cesty jsme potkali partu lidí, se kterými jsme se včera při příjezdu setkali před recepcí. Malá Leontýnka hlásila, že měla "doblou zmlzlinu".
Cesta, která byla z kraje asfaltová a pak se změnila na prašnou, kopírovala pobřeží. Vedla na kraji borového lesa s bujnou vegetací. Z druhé strany byla kamenitá pláž a pak moře. Později se cesta stočila a my procházeli lesem.



Na všech možných a nemožných místech tu parkovala auta. Přeci jen je víkend, který je nutno, dovolí-li počasí, trávit odpočinkem u moře.
Mezi borovicemi rostly obrovité oleandry, kterým se tu očividně dařilo.
Muž se u jednoho zastavil a pronesl: "Doufám, že nám to doma taky takhle nevyroste."
Ujistila jsem ho, že určitě ne. Ten nejstarší oleandr mám už více než čtyřicet let a nehrozí, že by dosáhl obřích rozměrů.
"Tady je nikdo nestříhá, tak si tu rostou."
Navíc v lese byly i mokřady, odkud se ozývaly žáby. Olendry tudíž měly dostatek vláhy pro svůj růst.

Oleandr v lese


Mokřad je pravděpodobně pozůstatkem potoka, který ale na žádné mapě není

Čím blíž k civilizaci, tím více aut. Na kraji městečka Villapiana Lido byla vybudována parkoviště. Některá auta z nich už odjížděla. Podél pobřeží byla spousta restaurací a bister a také několik hotelů.

Zatím ještě "běloba" na pobřežní promenádě

Nejprve jsem se dovolila a pak si vyfotila tahle úžasná štěňata.
A pak jsem si pohladila nejbližšího plyšáčka

Villapiana Lido a v pozadí hora Dolcedorme (sladký spánek).
Uprostřed pod nápisem Buone vacanze je jeden z podchodů a současně i podjezdů pod tratí.
Vlak jsme zatím nezaregistrovali ani jeden

Po pobřežní promenádě jsme došli až na její konec. Prošli jsme pod železnicí a ocitli se na hlavní ulici. Po ní jsme procourali celé městečko. Až na prodejnu tabáku, kde jsem koupila pohlednice a známky, benzínovu pumpu a několik kaváren, bylo všude zavřeno. Hotely a rezidence podél silnice měly zavřené okenice a i lidí v městečku bylo pomálu.
Na rozdíl od silnice, na které byl občas provoz hodně hustý a byl problém se dostat na druhou stranu.

Pozdně odpolední Villapiana Lido

Zajimavá kruhová stavba je kostel, který se jmenuje Madona della Pace (Panna Maria Míru).
Dovnitř jsme nešli, protože právě začínala mše

Před jedním z domů mě zaujaly krásné andělské trumpety.
Jen si nejsem jistá zda to byly brugmansie ((Brugmansia suaveolens), či durmany.
Každopádně jedovaté jsou všechny a já se jich zbavila po narození první vnučky.
Oleandry jsem si ale nechala. :-D

V jednom z barů jsme si koupili zmrzlinu, sedli si ke stolečku venku, sledovali cvrkot a zvažovali, kudy se vrátíme. Podjezdů pod tratí je v městečku několik a my už byli hodně daleko, od toho posledního. Rozhodli jsme se, že půjdeme zpátky podél silnice. Odhodlaně jsme se vydali po chodníku a zjistili, že tady sídlí pekař, naproti je zelenina, kousek dál řezník.
Skončily vývěsní štíty, zůstaly jen domy, pak už jen stavby domů a posléze skončilo nejen městečko, ale i chodník. Co ted'?
Chvilku jsme šli po prašné krajnici a oběma nám došlo, že tohle není "to pravé ořechové". Provoz byl místy silný, lidé se vraceli od moře a spousta řidičů jela hodně riskantně. Nakonec jsme se vrátili zpátky, prošli znovu kolem řezníka a zelináře. Minuli jsme bar, kde jsme před nedávnem seděli a podjezd byl stále v nedohlednu.
Jsme zvyklí chodit, ale cesta k němu nám připadala nekonečná. Dočkali jsme se. Sice jsme notnou chvíli čekali, až se dostaneme na druhou stranu, kde byl chodník. Souvislá kolona aut, jedoucích od pláže, nám to nedovolovala. Za tratí jsme se ocitli u parkovišt´, v místech kde jsme zahájili procházku městem po pobřežní promenádě.

Po stejné lesní cestě jsme se vrátili zpátky k rezidenci.

Slunce klesá a část pláže je už ve stíínu

Na kraji lesa mě zaujal tento kvetoucí keř.
Jak se jmenuje, netuším. Jeho květy mi připomínají kaparovník,
listy jsou však jiné a vypadají trochu jako u některých druhů kamélií.

Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na Zlatovlásku.
Zvláštní asociace na "živou a mrtvou vodu", která je tady v podání stromů

Stíny se dlouží pláží

Za barem v rezidenci, u kterého byla velkoplošná obrazovka, momentálně s fotbalem, jsme se na chvilku zastavili. Pozdravili jsme se s panem Gaetanem, tatínkem Francesca. I on se naučil slušně česky a když si všiml, že má muž na sobě tričko Ferrari, rozzářil se a řekl, že s mužem večer počítá: "Formula uno bude v osm".
I můj muž se rozzářil, protože se sám chtěl zeptat, zda večer nebudou formule, kvůli kterým se snažil zprovoznit internet.

Udělala jsem rychlou večeři a muž odešel do baru. Vzal si nějaké peníze, aby neseděl na sucho. V baru se čepoval náš Kozel za velice slušnou cenu.
Já si užívala klidu na terase s knížkou. Když se začalo šeřit a já přestávala vidět na písmenka, dala jsem si sprchu a znovu si sedla na terasu, kde bylo příjemně. Moje noční košile vypadá jako šaty, takže žádný problém. Venku se setmělo, měsíc ozařoval zahradu a já se rozhodla, že si půjdu lehnout. Chvíli potom dorazil muž a řekl mi, jak závod dopadl. Vyhrál Hamilton a Vettel s Ferrari byl až čtvrtý.
A zatímco se muž sprchoval, já klidně usnula.


Pokračování příště.













Italský deník - 2. část

5. února 2018 v 10:06 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části




Sobota 10. června 2017

Probudili mě ptáci svým ranním koncertem.
Bok, na kterém jsem ležela mě celý příšerně bolel. Byl otlačený, protože samonafukovací matrace sice zabrání chladu, ale co se měkkosti týče, je nulová. V podstatě jsem ležela na tvrdé a nepříliš rovné zemi. Vylézala jsem opatrně ze stanu, abych si došla na záchod. Zvuk zipu manžela stejně probudil, i když jsem se snažila být co nejtišší. Když jsem se vrátila, už zase tvrdě spal. Já věděla, že už neusnu, takže jsem sedíc ve stanu zapisovala do deníku předchozí den. Usazena na složené dece jsem si připadala trochu pohodlněji. Když se muž probudil a nadával na uřvané ptáky, došlo mi, že jsem ho asi neprobudila odchodem ze stanu, ale že za to asi mohli spíš ti opeřenci.


Ráno v kempu

Po snídani jsme zabalili stan a šli se projít, protože recepce otevírá až v 8 hodin. Slunce se krylo za mírnou oblačností a bylo jakési mlžno. Když jsme se vrátili z procházky, zajeli jsme autem před recepci.

Chybí tomu slunce

Recepce kempu Paradiso

Pohled na Gradaru a vzdálené kopce ve vnitrozemí

Zaplatili jsme 24,90€ za noc a přesně v 8:12 jsme vyjeli z brány kempu na další cestu. Tentokrát jsme nedělali žádné zastávky, jako v předchozích letech, naše cesta je totiž poněkud delší. Chvíli jsme jeli po pobřeží a měli v plánu natankovat, protože tady jsou přeci jen ceny pohonných hmot levnější, než na dálnici. Původní plán byl natankovat ve Fano, ale i tady nám ceny, oproti těm, které jsme předchozí den viděli v Cattolice, připadaly dost vysoké.
Loni lemovalo pobřeží mnoho aut těch, kteří se přišli koupat, ted' tu bylo sem tam nějaké auto. Pro cestování je počasí pod mrakem příjemnější, ale pro ty, kteří plánovali trávit slunečný den na pláži, muselo být počasí zklamáním.
Ale teplota 29°C zase není tak nízká.
Naftu jsme koupili až v Metaurilii a na dálnici A14 se vrátili v Marottě.
Cesta po dálnici probíhala v pohodě, i když občas byla doprava svedena do jednoho pruhu a docházelo tím k menším zdržením. Ale nebylo to zase nic tak tragického. Jinak se jelo plynule.
Udělali jsme si několik zastávek na oběd, na zmrzlinu, či se jen protáhnout.

Kdykoliv tudy jedeme, zkouším si fotit Loreto
a pokaždé si říkám: "Vrátím se sem ještě někdy?"

Daleká je naše cesta

I tady už se sklízí obilí

Barva oblohy už začíná mít tu správnou letní barvu

Vyšlo sluníčko a teploměr v autě ukazoval 34°C. Dálnice na jihu lemují oleandry

Ještě kousek a budeme opouštět dálnici

V Tarantu jsme zaplatili mýto 40,80€ a projeli vizuální kontrolou, zda nevezeme nějakého imigranta. Bylo to bez ztráty květinky.
Muž se rozhodl, že zprovozní navigaci.
"Není to zbytečné?" zeptala jsem se. "Vždyt' jsme tudy už několikrát jeli do Kalábrie."
"A ty si to pamatuješ?"
"Pořád podle pobřeží po E90 a hlavně sledovat směrníky."
Navíc jsem na klíně měla italský autoatlas, který sice je už poněkud starší, ale hlavní tahy v něm jsou a už nám mockrát dobře posloužil.
"Zapnu navigaci."
Jak rozhodl, tak i udělal.
Za chvilku mi hlásil, že mu to nabízí tři trasy a ptal se, kterou má jet. Zavrčela jsem, aby jel podle pobřeží.
Nevím, jakou variantu zvolil, ale …
"Hele, mně to hlásí, abych tady odbočil."
"A to jako proč?"
Jen pokrčil rameny.
"Hele, já bych neodbočovala z tý devadesátky, ale jela stále na jih a držela si směr na Reggio."
Odbočil.
Z pohodlné čtyřproudé silnice, která lemuje pobřeží a táhne se z Apulie přes Basilicatu do Kalábrie, jsme se ocitli na jakési okresce, mířící do vnitrozemí. Na jednom kruhovém objezdu to asi nějak zmotal a navigace ho upozornila na to, že jede špatně. Na dalším kruháku se tedy otočil a vrátil se tam, kde udělal chybu.
Cítila jsem, že začínám mít vztek a vzpomněla si na bloudění před pár lety kukuřičnými poli kolem řeky Mincio u Mantovy. Když byla konečně navigace spokojená, jeli jsme po nepříliš rovné silničce mezi vinicemi, starými olivovníky a vysokým planým ovsem. Míjeli jsme dávno opuštěná stavení, obrovité opuncie a pak dojeli na křižovatku.
Směr, kterým nás posílala navigace, byl uzavřený.
Jako bych to tušila. Seděla jsem mlčky a bylo mi jasné, že jakmile otevřu pusu, řeknu něco, co bych říct určitě nechtěla. Muž odbočil na jinou úzkou silničku, hodně podobné té, po které jsme sem přijeli a když mu konečně navigace schválila směr, bylo to opět uzavřené. Navíc byla cesta přehrazena kládou.
Po jediné zbývající cestě, dá-li se tomu, po čem jsme jeli, vůbec říkat cesta, jsme pokračovali někam.
Myšlenku, že by se vrátil zpátky a přes kruháky dojel tam, kde jsme opustili E90, zavrhl.
Co na tom, že jsme mířili zpátky na Taranto?

Opustili jsme čtyřproudou a pohodlnou E90 a zamířili do ..... někam

Krajinou bez lidí

Uzoučká silnička, na které místy chyběl asfalt, byla lemována opět obrovitými opunciemi a přerostlou vegetací.
Tak tudy se asi moc nejezdí.
Na výmolech si auto občas poskočilo a navigace spadla dolů. Zastavil, aby jí upevnil. Na dalším rygolu vypadlo USB napájení a navigace muže sprdla. Musela jsem se otočit, protože mi došlo, že zlost vystřídala tak trochu škodolibá radost a rozhodnutí, že ho v tomhle fakt nechám vyráchat.
USB, které většinou slušně drží, vypadlo během naší cesty po tankodromu ještě třikrát.

Tankodrom

Když jsme se konečně dostali na slušnější silnici a viděli už E90, navigace zavelela vlevo a muž poslechl.
Bouchly mi saze!
Jedovatě jsem se zeptala, proč se vrací zpátky do Taranta.
Díval se na mně nechápavě, ale pokračoval dál. Nakonec zastavil u pumpy a tam konečně zjistil, že ho navigace opravdu posílá na sever.
"To nechápu", pronesl.
Neřekla jsem na to raději nic, protože jsem se bála, že mi znovu "bouchnou saze". Pohledem na hodinky, které jsem si úplně poprvé, co jedeme na dovolenou, vzala sebou, mi došlo, že to naše zbytečné putování vnitrozemín trvalo skoro hodinu. A to máme do cíle něco přes 100 km.
Dívala jsem se do atlasu.
"Cos tam objevila?"
"Nic, jen to, že jsme tady hodinu jezdili mezi polma."
"Ale já to stejně nechápu, proč nás to žene zpátky k Tarantu."
"Já jo."
Kroutil hlavou a vypadal hodně bezradně.
"Kdoví, cos tam zadal. Ta navigace tě znovu asi vede na místo, kde jsi opustil tu E 90 a pak zase hezky na ty kruháky a znovu do polí."
Připustil, že mám asi pravdu.
Vzpomněla jsem si na loňskou návštěvu Krakova, kdy jsem bezmocně držela v ruce vytištěný plánek, kudy jet k hotelu. I tehdy si muž raději zapnul navigaci, i když stařičkou, na které nově vybudované komunikace chyběly, a ta nás zavedla do slepé ulice. Jmenovala se U stadionu a pán, který vylezl z jedné ze zahrad se asi podivoval, kamže to ti turisté asi jedou.
Navigaci má úplně novou, koupila jsem mu jí k narozeninám. Měl je v listopadu.
Holt si jí asi musel vyzkoušet. Ale proč zrovna ted' a tady?
Stejně jako při každé nové cestě mám vytištěný itinerář a pak podrobný plánek konce cesty, abychom nebloudili.
"To fakt nechápu", zopakoval znovu a já cítila zase to bublání vzteku.
Hlavně nebouchnout.
Zhluboka jsem se párkrát nadechla a řekla mu: "Prosímtě, otoč to, jed' na druhou stranu a pak se vrat' zpátky na tu devadesátku. Vždyt' jsme tudy jeli už do Guardavalle, na Vatikánský mys a kdovíkam ještě. A to jsme tehdy neměli žádnou pitomou navigaci, protože nám stačila mapa a plánek cesty, který pokaždé dělám. Kdybys mi trochu věřil, už jsme mohli být na místě."
Stále něco kutil na té navigaci a nevěřícně kroutil hlavou.
Vztek mě stále neopouštěl. Říkala jsem si v duchu, proč se s přípravami na cestu zabývám, když je to pak k ničemu. Vystoupila jsem u auta a došla si k pumpě na záchod.
Cestou jsem přemýšlela nad tím, jak je muž tvrdohlavý. Postupem času se to zhoršuje. Ani já nejsem vzorem všech ctností, ale dokážu ustoupit a přijmout názor toho druhého.
Proč já mu tu navigaci vlastně kupovala? Má jí víc než půl roku a z krabičky si jí vyndal až v květnu, aby jí aktualizoval. Do té doby jí měl někde dobře uloženou.
Vrátila jsem se do auta, ale byla jsem pořád napružená. Ani ta procházka mi nepomohla.
"Tak mi řekni, kam mám teda jet."
No konečně!
Navedla jsem ho zpátky na E90, po které jsme už mnohokrát jeli. Mapu a itinerář jsem si strčila do kapsy ve dveřích. Sledovala jsem města a městečka a vzpomínala, kde všude jsme už byli.

Konečně jsme zpátky na E90

E90, která je v mapách také značená jako SS106 kopíruje celé kalabrijské pobřeží a končí až v jeho hlavním městě Raggio di Calabria. Kdysi jsme tam byli a máme tu silnici opravdu projetou z jedné i druhé strany. Vzpomínala jsem na ty předchozí cesty, říkala si, že tamhleto jsem si kdysi před lety fotila, tenhle most tady tehdy nebyl, jezdilo se skrz město. Sledovala jsem směrníky a značení obcí, abychom nepřejeli náš cíl.
Pak jsem sáhla do boční kapsy a vytáhla poslední list s plánkem, kudy do cíle naší cesty.
"Tady prosímtě odboč a přejed' tu devadesátku po mostě a pak rovně, pod železniční trat'."
Za nadjezdem zabočil vlevo a zaparkoval u zrušené benzínové pumpy.
"Hele, když jsi byla na tom záchodě, tak jsem si všim, že máš v těch papírech napsanou GPS. Tak já zase zapnu navigaci." Prý, abychom to dlouho nehledali.
Zůstala jsem potichu, protože jsem se bála, že začnu brzy ječet nebo výt.
Chvilku jsme čekali, až se navigace "probudí".
Otočil auto, vrátil se k mostu přes devadesátku a konečně podjel železniční trat'.
"Opustili jste trasu", ozvala se ta malá, příšerná věc.
Otočit se tu nedalo, takže pokračoval až k moři, kde se začal otáčet. Po levé straně bylo za plotem tenisové hřiště.
"Prosímtě, zatoč doleva, tohle už je ono."
"Ale navigace říká, že mám jet zpátky."
Připadala jsem si naprosto bezmocná.
Takže jsme se znovu vrátili ke zrušené benzínce a odtud pokračoval dál. Kousek od nás stála stará obranná věž, která dala jméno rezidenci, kam jsme mířili. A nebo nemířili?
Po ujetí asi 2 km severním směrem zastavil na plácku vedle silnice. Bylo odtud vidět moře a cedule u silnice oznamovala, že jsme v Trebisacce.
To čeho jsem se bála, nastalo.
Bouchla jsem.
Pohádali jsme se jako psi.
Ve finále jsem zmuchlala papír s vytištěným plánkem, hodila si ho pod nohy, se slovy, že už teda nemám žádný plán.
Muž vyrval navigaci z držáku a řval, že už nemá žádnou navigaci.
Kdyby nás někdo viděl, asi by se s chutí zasmál.
Já už se tomu ted' při psaní taky směju.
Prostě pravá "itálie".
Ono ujet víc než 1800 km a pak se obrazně "netrefit do správných vrat", vypadá komicky.
Kdyby tomu nepředcházelo to hodinové bloudění mezi opunciemi a olivami, asi by k té hádce nedošlo.
Ale já byla od té doby napružená jako guma.
Stačilo jen jednou škrtnout a já startovala na první dobrou.
Prostě jsem bouchla jako papiňák.
Přetlak zmizel, já se začala smát a omluvila se.
Chvíli se ještě mračil, ale pak mě poprosil, abych mu podala ten zmuchlaný papír.
Vrátili jsme se zpátky, znovu podjeli železniční viadukt a u tenisového hřiště, kde už jsme jednou byli, konečně odbočili vlevo, abychom po několika desítkách metrů dojeli před bránu.

Majitel pan Francesco nás přivítal česky.
Připomněl nám Cira, který také mluví česky. Oba si totiž vzali za ženu Češku a oba se naučili náš jazyk.
Tak tady si rozhodně italštinu nezdokonalím, došlo mi.
Francesco nás zavedl do apartmánu a pak poradil manželovi, aby zaparkoval vzadu a věci dovnitř jsme nastěhovali oknem. Zahrada s apartmány byla uzavřeným prostorem, kam se autem nejezdí. Kryté parkoviště bylo z druhé strany a muž na něm zaparkoval po té, co mi oknem napodával všechna naše zavazadla. Ušetřili jsme si tím spoustu kroků a času.
Nastalo vybalování tašek a ukládání věcí na místo. Ocenila jsem velkou lednici s odděleným mrazákem, do kterého jsem hned umístila tři chlebové půlky. Tu poslední jsem v ubrousku uložila do lednice. Málo platné. Jsem chlebová a dva bochníky s námi pravidelně cestují. Tak tentokrát konečně vydrží a nebudou z nich jen okoralé a ztvrdlé kousky, jako tomu bylo z malých lednic, opatřených jen výparníkem. Pustila jsem se do vybalování tašek a i když jsem toho tentokrát vzala sebou podstatně méně, stejně toho bylo dost.

Večer jsme seděli na terase, poslouchali šumění moře. Po odpolední hádce nebylo památky.
Asi to tak mělo být. Ale takhle už jsme se nepohádali několik let.
Všimla jsem si měsíce za mraky. Nevím, zda byl právě úplněk, nebo jen den blízko něj. Vzala jsem si fot'ák a fotila si to nebeské divadlo spoza plotu. Pak jsem se vypravila na noční pláž, kam mě muž doprovodil a fotila i tam.

Večerní zahrada ....

... a večerní moře

Růžové mraky zdobily večerní oblohu

Měsíc nad mořem

Spát jsme šli v půl jedenácté a já mám pocit, že jsem usnula, ještě než jsem položila hlavu na polštář.


Pokračování příště.