.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Únor 2018

Italský deník - 5. část

26. února 2018 v 6:48 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Středa 14. června 2017

Vstávali jsme o něco dříve než v jiné dny. Tedy, abych to upřesnila. Dříve vstával můj muž, u kterého tato hodina nebývá až tak obvyklá. Já už byla zase vzhůru dlouho před tím. Připálený bok se po kůře Panthenolem uklidnil. Asi to nebylo nic tak dramatického.

Po snídani jsme sedli do auta a vydali se do kopců prozkoumat městečko Villapiana, které leží 3 km od pobřeží. Podjeli jsme železniční trat', přejeli most přes E90 a pokračovali do vnitrozemí. Pole a políčka střídaly olivové sady.
Villapiana se tyčila na ostrohu a ze silnice vypadala majestátně. Objeli jsme ostroh a serpentýnami vystoupali do městečka. Po hlavní silnici jsme ho projeli celé, není totiž moc velké. Z kopců nad městem byl nádherný výhled. Byl by ještě hezčí, kdyby oblast nad mořem nebyla už v oparu. A to jsme vyrazili brzy, dokud bylo relativně ještě chladno.

Pohled z kopců nad městem

Otočili jsme auto, sjeli do městečka a tam jsme ho zaparkovali mezi další auta, lemující jednu z mála průjezdných komunikací.
Procházeli jsme uličkami, objevili poštu a školu. Občas se mezi modernější zástavbou objevil starší architektonický prvek.



Konečně! První kočka.
Spíš bych měla upřesnit kocour, ale nádherný

To se ti to fotí, když jsem tady uvázanej

Kašna prý s pitnou vodou.
Nezkoušeli jsme její pitnost, po městě bylo takových několik

Nejdříve nás seřval, v jeho případě seštěkal, aby nás potom okázale ignoroval

Pohled z města na jeho nižší část

Oleandry, kam oko dohlédlo

Při cestě zpátky už neštěkal, spíš se bál

Prudce klesající ulička

Chtěli jsme objevit to, co bylo nad ostrohem. Strmé uličky klesaly, aby znovu stoupaly a my se někudy dostali na náměstí s moderní kašnou. Zelináři tu prodávali své produkty z bedýnek rozložených na dlažbě.
Zaregistrovali jsme válcovitou věž a uličkami se k ní snažili dostat.

Tam k té věži bychom se měli někudy dostat

Kašna, ale bez vody

Náměstí, které se jmenuje Piazza Dante, bylo krásně vydlážděné.
Při dešti to tu musí báječně klouzat

Byl tu i plán města, spolu se dvěma jeho částmi, ležícími na pobřeží

Už jsme to našli

Konečně se před námi objevilo historické centrum.
Na rozdíl od většiny námi navštívených podobných center, jsme tu byli jedinými návštěvníky. Co na tom? Historické budovy byly zajímavé i když některé mnohdy dost zchátralé.
Věž, kterou jsme objevili při pohledu z Danteho náměstí, patřila ke zříceninám středověkého hradu.

Samo město je však hodně staré a jeho historie započala už v období Velkého Řecka.
Jeho původní název byl Lautermia a toto jméno zůstalo zachováno až do 9. století. Kolem roku 850 bylo zničeno Saracény. Obyvatelé, kteří přežili, si na troskách města vybudovali vesnici. Zda měla nějaké jméno, nikdo neví. I ta se však stávala pravidelným cílem saracénských nájezdů. Až kolem roku 1300 se začalo s kompletní přestavbou, při které bylo budováno nové město, které dostalo jméno Casalnuovo. Vyrostl tu i hrad, který se stal sídlem feudální rodiny Sanseverino, která městu a jeho okolí vládla. Později byla na objednávku Karla V. vystavěna i obranná věž nedaleko mořského břehu. Podobné stavby, které měly za úkol chránit zemi proti saracénským nájezdům, lze dodnes vidět kolem celého pobřeží tehdejšího Neapolského království. V roce 1551 dal Marco Antonio Sanseverino vybudovat kousek od města kapucínský klášter s malým kostelem. Feudální vládci se měnili, město bylo pod nadvládou rodu Pignatelli, později se pak vládci stali vévodové Bellisguardo. Tento rod vládl městu dlouho a po vymření všech mužských potomků se dostal sňatkem dědičky Margarety do majetku markýzů z Cerchiary. V období Parthenopské republiky bylo z rozhodnutí generála Championneta celé území města převedeno pod správu Tursi a později pak, pod nadvládou Bourbonů, v roce 1816 převedeno do okresu Cerchiara. Po roce 1861, kdy se Itálie sjednotila, se město stalo součástí Italského království a 4. ledna 1863 přijalo jméno Villapiana.
Dnešní Villapiana se skládá ze tří částí - Centrum, Lido a Scalo.
Současný počet obyvatel je necelých 5400.

Středověký hrad, od kterého jsem odbočila několika fakty z historie, je nepřístupný. Byl vybudován ve 14. století, kdy po mnoha saracénských nájezdech, došlo k přestavbě města. V 16. století byl rodinou Sanseverino přestavěn, aby vyhovoval jejich národkům na bydlení a současně i pro správu města. Zůstala z něj jen válcová věž, čtvercová věž a několik zdí s gotickými okny a výklenky.


Kavkám se tu líbí



Kousek pod hradem stál krásný kostel. Kolem něj probíhal stavební ruch a opravovala se historická dlažba.
Prohlédli jsme si kostel zvenčí a pak vstoupili dovnitř.

Kostel z boku (od hradu)

Kostel, jehož jméno je Santa Maria del Piano, byl postaven mezi 13. a 14. stoletím. Prošel mnoha změnami. Ve 14. století byl přestavěn v gotickém slohu. K jeho další přestavbě došlo v 17. století, kdy byl přestavěn do slohu barokního. Hlavní fasáda má dvě úrovně, které jsou propojeny vysokými pilastry. Interiér kostela je trojlodní s barokními dekoracemi. Hlavní oltář je z mramoru.




Oltář z mramoru

Barokní štuková výzdoba

I tady jsme se setkali se sochou Padre Pia, jehož kult je nejsilnější v Apulii.
Jeho sochu je však možné vidět i v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech.
Psala jsem o něm už v tomto článku.

Prošli jsme na terasu pod kostelem a dívali se na vyschlé řečiště Satanasso a kopce Apenin, na kterých se rozkládá největší italský národní park Pollino.


Řečiště Satanasso je široké, ale voda se v něm objevuje pouze při jarním tání, či při přívalových deštích

Cestou z vyhlídky jsem vyfotila věžičku kostela

Piazza Bella Vista (Krásný pohled).
Šikmo proti kostelu stál jeden ze zachovalých paláců

Vrátili jsme se z vyhlídky do uliček starého města, objevili několik starých paláců a domků, jejichž střechy byly zatíženy kameny. Za celou dobu jsme nepotkali jediného turistu. Jen několik místních obyvatel a nezbytní staří pánové, kteří jako v tolika podobných městech, sedávají bud' před kavárnou, či prodejnou Tabacchi a glosují život.




Na střeše se daří i opunciím




Starobylá budova a nová vrata. Koukala jsem na ně jako tele






Z uliček jsme vyšli zpátky na Danteho náměstí a odtud vystoupali k místu, kde jsme zaparkovali auto. Muž na krokoměru zjistil, že jsme couráním se po městečku nachodili necelé 4 km.

Tam někde nahoře jsme nechali auto

Když jsem hledala jakékoliv zmínky o tomto městě, které určitě stojí za návštěvu, našla jsem jen několik málo řádků, ve kterých byla zmíněna absence turistů, což byla pravda a také to, že balkony bývají ověšeny sušícíme se paprikami (peperoncino), což jsme nikde neobjevili. Bud' jsme se nedívali dobře, nebo papriky ještě rostly na keřích.

Sjeli jsme zpátky po serpentýnách mezi olivy a já ještě zkusila vyfotit ostroh města.

Villapiana z olivového sadu

Vraceli jsme se zpátky do rezidence jinou cestou a objevili jsme v polích diskontní prodejnu. Nakoupili jsme tu a pak přes Villapiana Scalo se vrátili zpátky do rezidence.
Uklidila jsem nákup a pak jsme se šli před obědem osvěžit do moře.

Po obědě a siestě jsme se znovu vydali na pláž. V baru jsme zaregistrovali mladou dívčinu, která nás zdravila. Přijela sem na letní brigádu a vystřídala Gaetana.
Na pláži jsme vydrželi do sedmé hodiny.

Dusno a vedro, kdy teploměr v deset hodin večer ukazoval ještě 29°C, nám naznačoval, že i další noc bude horká.
Pustili jsme větrák, který jsme si sebou přivezli, ale ten spíš jen honil horký vzduch z jedné strany na druhou. Navíc docela hlučel. Koupili jsme si ho před několika roky také v Itálii, abychom trochu ochladili interiér.
Můj muž, na rozdíl ode mě, usnul. Převracela jsem se u otevřeného okna a měla pocit, že se mi nedostává vzduchu.
Vstala jsem a otevřela všechna okna v apartmánu, doufajíc, že bude snad trochu průvan. Ale z čeho?


Čtvrtek 15. června 2017

Horké ráno vyhnalo z ložnice i manžela. To je co říct. Moje ranní chvilka s deníkem nebo knížkou na terase, se nekonala. Musela se konat snídaně. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na knížku Terryho Pratchetta Nefalšovaná kočka. Zejména na jednu ilustraci, kde stojí rozezlený kocour a pronáší: "Ted' jsem tady a ted' bych žral."
Podobenství, víc než náhodné.
Až po snídani jsem se konečně mohla pustit do deníku a popsat naše včerejší putování téměř opuštěným městem. Nevím, zda to bylo způsobeno tím, že jsem nechala deník ležet na ranním slunci na stole, či zda jsem si koupila nepříliš kvalitní výrobek, ale sešit se začal rozpadat. Hezky lístek po lístku.
A ač bychom oba, a určitě nejen my, uvítali vítr, ocenila jsem, že ted' právě nefouká.
Z deníku se stal trhací kalendář. A to jsem si koupila stejný sešit, jako byl ten předchozí a který mi vydržel po oba pobyty na Garganu.
Budu si muset někde opatřit izolepu.

Dopoledne jsme trávili opět na pláži a se sousedy Tomášem a Andreou jsme glosovali život. Filípek byl v chládku stanu a Nikolka byla střídavě u rodičů, nebo u nás. Je to šikovná holčička a já si v její přítomnosti uvědomila, že se mi stýská po vnoučatech.

Akácie perská, nazývaná také albízie

Po obědě a siestě jsme se znovu vrátili na pláž. Moře bylo klidné a nad vrcholky Apenin se objevily tmavé mraky. Dokonce i několikrát zahřmělo. Byla jsem přesvědčená o tom, že kdyby v ten moment začalo pršet, asi by se nikdo nezlobil. Dokonce jsem nabádala muže, aby zazpíval. Už jeho maminka kdysi říkávala, že když zpívá, bude zaručeně pršet. Mraky odpluly někam jinam, kde možná dešt'ové kapky trochu zchladily zem, ale tady to nebylo. Horko bylo úmorné a my trávili většinu času v moři.

Zpátky jsme šli společně se sousedy a pomohli jim s věcmi. Tomáš šel na pláž dvakrát, aby vše nanosil. Andrea nesla Filípka, muž člun a já kruh pro Nikolku a táta Tomáš zbytek. Na zahradě jsme zjistili, že odjeli Holand'ané, kteří bydleli na kraji. Takže se naše mezinárodní česko-rusko-řecko-ukrajinské společenství ztenčilo. Žijeme tu ve vzájemné symbióze, kdy si sice občas nerozumíme, což v mém a mužově případě je řečtina, ale jsme všichni v pohodě. Výjimku tvoří mladý pár odněkud ze Sokolovska. Tomáš je snad jediný, se kterým občas prohodí slovo a ten říkal, že jsou od někud z Vrbové, nebo snad Vřesové. Nekomunikativní, nezdravící, žijící sami pro sebe. Prý se jim tu nelíbí, protože tu není žádný bar, žádná zábava a nikde nic není.
Já bych k tomu dodala, že tu nejsou ani žádné kočky.
Faunu zastupuje pes domácích a hmyz v podobě malých mravenců. Stačí, když ze stolu upadne drobeček a hned je jich kolem nepočítaně. A navíc jsou naprosto rezistentní vůči spreji, který jsem na ně koupila. A nebo, že bych koupila špatný sprej?

Večer si k nám Nikolka přinesla pastelky, když se před tím dovolila maminky a Andrea se zeptala nás, zda nám to nebude vadit. Samozřejmě, že nevadilo. Mohla jsem srovnávat její znalosti a šikovnost s vnoučkem, který je o necelý půlrok starší. Asi jsou ti kluci opravdu pomalejší, protože Nikolka se nejen uměla podepsat, ale namalovala nám italskou vlajku a vůbec nezapochybovala, který barevný pruh kam patří. Když nad tím tak přemýšlím, tak Sára i Ema se také uměly podepsat hodně brzy a Ema od malička krásně kreslí a má úžasný cit pro detail. Ale je to srovnávání nesrovnatelného.
Prostě ty malé holky jsou nějak šikovnější.

Když Nikolka odešla, hráli jsme s mužem chvíli žolíky. Teploměr ukazoval opět téměř 30°C a venku na terase bylo příjemně. Šla jsem do kuchyně pro pití a zaregistrovala, že nám v koupelně cosi intenzivně svítí. Na červenou diodu na ohřívači vody jsem si už zvykla, ale tohle svítilo zeleně.
Světluška!
Kdo by si představoval roztomilého broučka s lucerničkou, byl by zklamám. Havět', která je trochu podobná tlustému škvorovi, nebo sviňce, je ale podstaně větší a vůbec není hezká. Spíš naopak. Zadeček jí intenzivně září. Nabrala jsem jí na papír a zadeček zhasnul. Možná to způsobilo světlo na terase. Do trávy, kde běhaly přes den děti, jsem jí házet nechtěla. Donesla jsem jí do záhonu s opunciemi, doufajíc, že přesun přežila.


Pokračování příště.

Italský deník - 4. část

20. února 2018 v 11:22 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Pondělí 12. června 2017

Probudilo mě slunce, které se dralo skrz horní část dveří, kde byla mříž se sítí proti hmyzu. Sítě jsou tu ve všech oknech. Otočila jsem se zády ke slunci a skrz trochu rozhrnuté závěsy jsem se dívala na vysokou palmu, čníci za domem. I ta byla nasvícena sluncem. Z pozice vleže nejde dohlédnout na její vrchol.
Vylezla jsem s deníkem na terasu, když jsem jí předem celou zametla. Noční vítr tam zanesl listí, ani nevím odkud, spolu s květy pelargonií, kvetoucích před apartmánem.
Dopsala jsem předchozí den a pak si četla.
Když se muž probudil, udělala jsem snídani a po ní jsme se vypravili k moři.


Tentokrát jsem si sebou vzala boty do vody. Chůze v nich po kamenech a kamíncích byla nesrovnatelně pohodlnější. Na trochu nezvyklý pocit při plavání jsem si po chvíli zvykla. Jsou to moje první boty do vody.
Chvíli po nás dorazili naši sousedé s malým Filípkem, kterému postavili stan. Jeho sestřička Nikolka, které bude na podzim pět let, je stejně okatá jako její bráška. Prohodili jsme se sousedy několik slov a pak střídavě ve vodě a nebo s knížkou pod deštníkem jsme relaxovali.
Vydrželi jsme to do půl dvanácté.

Po obědě a siestě jsme se znovu vrátili. Vlny, které ráno narážely na břeh, se notně zmenšily a i vítr se utišil.
Večer jsme se vypravili do Trebisacce na nákup. Soused Tomáš nám doporučil velký supermarket COOP a popsal nám cestu. Také nám řekl, že se tam dá koupit v podstatě všechno, co člověk potřebuje.

Manžel se stále nějak nemohl smířit s tím, kam ho při příjezdu vedla navigace a proto rozhodl, že zkusí do Trebisacce jet jinudy. Prý mu někdo říkal, že sem přijel z druhé strany.
"Doufám, že si zase nezapneš navigaci."
Nerada bych, abychom zopakovali sobotní hádku, kvůli tomu malému, rádoby moudrému, přístroji, na který bych s chutí šlápla.
Ujistil mě, že ne.
Vydali jsme se tedy na sever podle pobřeží. Úzká asfaltka nás dovedla k poloprázdnému kempu, pak se stočila ke dvěma domům v lese a končila u vyvýšené železniční trati.
Muž to však zatím nevzdával a neustále tvrdil, že mu parta ze Sokolova, která má lehátko nad námi, tvrdila, že přijeli z druhé strany.
Vrátil se k pobřeží a jel dál po prašné cestě podél moře. Končila u krásné borovice a pak už nebylo nic, jen kameny, kamínky a rozlehlá modrá plocha moře.
V ten moment jsem zalitovala, že jsem si na nákup nevzala sebou fot'ák.
"To se jich teda fakt musím zeptat, kudy sem přijeli."

Vrátili jsme se zpátky k rezidenci a po stejné trase, kterou jsme sem v sobotu přijeli, jeli do Trebisacce.
COOP byl jen malý kousek od místa, kam jsme díky manželově víře v neomylnou navigaci dojeli už v sobotu. Teploměr nad vchodem ukazoval v tuto večerní hodinu 30°C.
Před vchodem seděl mladý černoch s nataženou rukou a s větou: "I am hungry."
V té druhé držel iPhone a ze sluchátek v uších se linula hudba.
"Má pěknej telefon", ucedil muž.
Vzpoměla jsem si na podobnou situaci.
Před pár lety jsme byly s kamarádkou na nákupech a před jedním z obchodů seděl žebrák, či bezdomovec a pronesl stejnou větu. Samozřejmě, že česky. Kamarádka je měkosrdcatá a hladovějícího se jí zželelo a ptala se, zda nemám nějaké drobné. Jsem už z podobných darů žebrajícím nějaký ten čas vyléčená a od určité doby jim nedávám nic. To raději posílám peníze na konto Unicef. Kamarádka tehdy koupila hladovějícímu bagetu a když jsme vycházely a on znovu zopakoval, že má hlad, bagetu mu podala. To, co následovalo, bylo z pohledu přihlížejících asi hodně komické, ba přímo humorné, ale pro nás dvě se její akt milosrdenství stal téměř během o život, který byl doprovázen vulgarismy žebráka a bagetou letící našim směrem. Výraz "krávy" patřil k těm nejslušnějším.

COOP, doporučený Tomášem, nezklamal. Koupili jsme vše, co jsme potřebovali a ještě něco navíc. Krom toho jsme tam potkali několik lidí z osazenstva rezidence, se kterými se vídáme na pláži a pak i sousedy s Filípkem a Nikolkou.
Nákup jsme dali do auta a vydali se na projížd'ku městem, abychom věděli, kde co je. Hlavním důvodem však bylo koupit někde naftu. Na hlavní ulici Trebisacce jsou dvě pumpy v rozmezí asi 200 metrů. Jejich ceny se však diametrálně lišily o více než 20 centů za litr. Natankovali jsme u té levnější a z města vyjeli na E90 a po ní se vrátili do rezidence.
Nad Apeninami zapadalo slunce a já opět zalitovala toho, že sebou nemám fot'ák.
Po návratu do dočasného domova jsem vzala fot'ák a došla na silnici spojující města a městečka na pobřeží.

Přišla jsem pozdě, byly vidět už jen poslední sluneční paprsky
za jedním ze vzdálených kopců

Po návratu jsem ještě vyfotila rezidenci z pláže.
Zaujala mě růžová obloha

Večer jsme seděli na terase a na internetu, který muž zprovoznil, jsme zjistili, že i následující den má být opět krásné počasí. Jen ta růžová obloha naznačovala, že by opět mohlo být větrno.


Úterý 13. června 2017

Vstávala jsem zase brzy.
Jen co první sluneční paprsky prolezly mříží nad dveřmi a vytvořily světelný ornament na stropě, jsem opustila ložnici. Dveře do ní jsme měli dokořán, stejně tak i okno, doufajíc, že bude alespoň trochu průvan, který ochladí prohřátý vzduch.
Ten se ani nehnul. Večerní červánky sice avizovaly větrno, ale to se jaksi nekonalo.
Na teploměru bylo 28°C a bylo jasné, že teplota během dne ještě vystoupá.
Zavřela jsem tiše dveře do ložnice, abych nebudila muže. Když už nespím já, tak at' se alespoň vyspí on.

To moje noční nespaní mě štve.
Štve mě to o to víc, že pak usínám sedíc za stolem, či na pláži. V noci, kdy bych mohla spát, jsem vzhůru a ráno straším. Převracela jsem se v posteli a poslouchala vzdálený štěkot psů. Dokonce jsem dvakrát zaregistrovala projíždějící vlak.
Došlo mi, že jsem dvě předchozí noci, i přes časné vstávání, asi vyjímečně opravdu spala, protože jsem nic takového neslyšela. Pochybuju, že vlaky nejezdily a že si psi dali štěkací pauzu.
Po jednom průjezdu vlaku se ozvalo jakési pípání, které jsem ještě neslyšela. Zvláštní zvuk mě donutil vstát a jít proukoumat, co to bylo. V naprosté tmě, která panovala, jsem samozřejmě neobjevila nic. A pak jsem místo spaní přemýšlela, co to mohlo být.
Nejsem já magor?


V rezidenci krásně kvetly trubače a lantany, které jsem také kdysi mívala

Dopoledne i odpoledne jsme trávili na pláži. Samozřejmě, že jsem si tu i zdřímla.
Muž striktně dodržoval sluneční klid. Rychle do moře a pak zalézt pod deštník. V pondělí se mu totiž povedlo, že se trochu připálil. Marně jsem ho před odjezdem nabádala, aby si občas při práci na zahradě svlékl tričko a vytvořil si nějaký základ. Já si ho vytvářela a přesto se mi povedlo si poněkud opéci levý bok. Moje kůže reaguje se zpožděním a já až v děvět večer zjistila, že nějak hřeju. Když jsem pak přemýšlela, jak k tomu mohlo dojít, i přesto, že jsem také zalézala pod deštník, nakonec jsem to vymyslela. Mohlo za to povídání si po kolena v moři s maminkou Leontýnky, kdy jsem ten svůj bůček nastavovala slunci. Hlavně, že jsem se chechtala jejímu vyprávění, kdy mi líčila, že byla první den jako rajče.

Teploměr ukazoval 31°C, já si k tomu ještě sama přitápěla.
Opakovaně jsem se patlala Panthenolem, doufajíc, že kůže se do rána vzpamatuje a nebude tak citlivá.
Noc byla horká a já jí trávila na nespáleném boku.


Pokračování příště.

Italský deník - 3. část

12. února 2018 v 22:49 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části




Neděle 11. června 2017

Probudila jsem se už před šestou ranní.
Na hodinky, které jsem si úplně poprvé, co jezdíme k moři, vzala sebou, jsem se nepodívala. Večer jsem je strčila do šuplíku v nočním stolku a měla jsem obavu, že budu-li se šupletem šramotit, probudím manžela.
Čas probuzení jsem zjistila v kuchyni na mobilu. Proč já nespím, když můžu?
Do ložnice jsem se zpátky už nevracela. Po ranní hygieně jsem se pustila do poslední tašky, která zůstala z předchozího večera nevybalená. Včera se mi do ní už nechtělo. Věci z ní jsem vyndala a uložila je na své místo.
Pak jsem dlouho zkoumala, jak otevřít zevnitř dveře.
Bytelné, kovové, opatřené závorou.
Povedlo se mi to až po několika neplatných pokusech. Uvařila jsem si kávu a sedla si na terasu s deníkem, abych dopsala to naše včerejší putování.
Když muž, který na rozdíl ode mně spí dobře, vstal, udělala jsem snídani a po ní jsme se chystali k moři.
Na obloze byly tmavé mraky, které putovaly od hor směrem k moři.

Vedle nás bydlel mladý pár se dvěma dětmi. Už včera, když jsme stěhovali oknem věci dovnitř, nás zdravili.
Šli jsme je pozdravit a muž pak jen řekl: "Kontakt se sousedy byl navázán." :-D
Z druhé strany bydlelo takové zvláštní společenství. Jeden dospělý muž, tři ženy, dvě mladé slečny, téměř na vdávání a dva malí kluci. Obývali dva sousední apartmány. Kluci mluvily česky, dospělí někdy také, ale většinou zněla ruština, nebo ukrajinština. Nedokážu to rozlišit.
To, že děti mluví česky jsem zaregistrovala už předchozí večer, kdy jsem relaxovala na terase.
Po zahradě chodil malý tmavovlasý chlapec, který tlačil kolo a za ním chodili, jako ocásci, ti dva od sousedů.
"Rozumíš nám? Půjčíš nám to kolo?"
Tmavovlasý kluk nijak nereagoval, sedl na kolo a rozjel se. Ti dva běželi za ním. Cyklista upadl a řval na celou zahradu. Tatínek pro něj běžel a pro mě naprosto neznámou řečí ho utěšoval. Málo platné.
Musela přijít maminka, která ho konejšila a měkce mu říkala "Pětruško."
Vždyt' ta mluví taky rusky, došlo mi.
Soused Tomáš nám pak vysvětlil, že maminka Victoria je z poloviny Řekyně a z té druhé Ruska, tatínek Nico je Řek a jejich pětiletý syn se jmenuje Pietro. A aby se to nepletlo, všichni žijí v německém Dachau a k moři do Itálie je to přeci jen blíž, než do Řecka. Tomáš s nimi komunikoval německy a my ostatní jsme se pouze zdravili, nebo si jen zamávali.

Pláž byla kamenitá, jen v místech pro lehátka a vedlejší volejbalové hřiště, byl navezen písek. Lehátka patřila, stejně tak jako kolo na verandě, k vybavení apartmánu. A aby nedocházelo k nějakým třenicím o první řadu, byly deštníky očíslovány, stejně jako apartmány. Tenhle systém nám vysvětlil manželský pár v našem věku, když jsme přišli ráno na pláž.
Rozložili jsme si lehátka v první řadě, otevřeli deštník, abychom se hned první den nespálili a šli do moře. Oblé kameny a kamínky nebyly pro chůzi po nich příliš vhodné, zejména v momentu, kdy se některý z nich pohnul. Do vody to ještě šlo, kameny končily asi tři metry od břehu a pak už byl jemný písek, ale zpátky? Lezla jsem z moře jako ortopedický pacient a v některých momentech jsem vypadala jako kácející se opilec.
Když jsem došla zpátky k lehátku, došlo mi, proč bylo v propozicích uvedeno, že boty do vody jsou nutné.
Proč jsem si je sebou nevzala? Koupila jsem si je v týdnu před odjezdem, když jsem si přečetla pokyny k pobytu.
Při dalších cestách do vody jsem došla až k mořské hladině v žabkách. Voda byla klidná a příjemná.
Vydrželi jsme na lehátku a střídavě v moři až do půl dvanácté.

V apartmánu jsem udělala oběd a po něm jsem si sedla na terasu s knížkou.
Muž se snažil zprovoznit internet. Už se to stává pravidelnou součástí našich dovolených. Nakonec to vzdal, protože se podpory od operátora dočká nejdříve zítra. Zvolil nového a ten o víkendu nepracuje. Sedl si ke mně na terasu a zadíval se na oblohu, která se znovu mračila.
"Půjdeme k moři?" Podívala jsem se na oblohu a pokrčila rameny.

Pohled terasy

Došla jsem k plotu a podívala se na Apeniny. Nad nimi bylo černo. Vrátila jsem se pro fot'ák a to nebeské divadlo si zdokumentovala.

Hrozí to deštěm a zbývá už jen kousek modři

Muž se vydal na pláž, aby přinesl osušky, které jsme na lehátkách před polednem nechali.
Ještě, že je to opravdu jen pár kroků.
Po jeho návratu jsem je dala na sušák. Chvilku jsme postáli u sousedů, kde jsem obdivovala sedmiměsíčního Filípka. Krásné okaté miminko, které se stále usmívalo. Takového pohodáře jsem ještě nezažila. A to si jako čtyřnásobná babička mohu dovolit napsat.
Když začaly padat první kapky deště, přesunuli jsme se k nám pod střechu. Sledovala jsem padající vodu, která okamžitě usychala na rozpálených oblázcích. Za chvilku bylo po dešti. Seděli jsme s mužem na terase, já s knihou a on s časopisem. Několikrát mi klesla hlava a já nevěděla, kde čtu. Únava nejen z poměrně náročné cesty, ale i předcházejících dnů, kdy jsem balila, stěhovala květenu a hlavně se snažila dokončit před odjezdem předchozí deník, se sečetla. Nechala jsem knížku na stole a šla si lehnout. Je přeci siesta. Dokořán otevřené okno ložnice a vzduch vonící po dešti způsobil, že jsem usnula okamžitě. Spala jsem do čtyř.
Když jsem se probudila, chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem.

Muž seděl na terase, hlavu skloněnou a spal. Uvařila jsem kávu a pak jsme zvažovali, zda se vypravíme na pláž či podnikneme nějaký výlet.
Mraky na obloze a občasný vítr rozhodly za nás.

Vypravili jsme se podél pobřeží do nedalekého městečka. Na kraji cesty jsme potkali partu lidí, se kterými jsme se včera při příjezdu setkali před recepcí. Malá Leontýnka hlásila, že měla "doblou zmlzlinu".
Cesta, která byla z kraje asfaltová a pak se změnila na prašnou, kopírovala pobřeží. Vedla na kraji borového lesa s bujnou vegetací. Z druhé strany byla kamenitá pláž a pak moře. Později se cesta stočila a my procházeli lesem.



Na všech možných a nemožných místech tu parkovala auta. Přeci jen je víkend, který je nutno, dovolí-li počasí, trávit odpočinkem u moře.
Mezi borovicemi rostly obrovité oleandry, kterým se tu očividně dařilo.
Muž se u jednoho zastavil a pronesl: "Doufám, že nám to doma taky takhle nevyroste."
Ujistila jsem ho, že určitě ne. Ten nejstarší oleandr mám už více než čtyřicet let a nehrozí, že by dosáhl obřích rozměrů.
"Tady je nikdo nestříhá, tak si tu rostou."
Navíc v lese byly i mokřady, odkud se ozývaly žáby. Olendry tudíž měly dostatek vláhy pro svůj růst.

Oleandr v lese


Mokřad je pravděpodobně pozůstatkem potoka, který ale na žádné mapě není

Čím blíž k civilizaci, tím více aut. Na kraji městečka Villapiana Lido byla vybudována parkoviště. Některá auta z nich už odjížděla. Podél pobřeží byla spousta restaurací a bister a také několik hotelů.

Zatím ještě "běloba" na pobřežní promenádě

Nejprve jsem se dovolila a pak si vyfotila tahle úžasná štěňata.
A pak jsem si pohladila nejbližšího plyšáčka

Villapiana Lido a v pozadí hora Dolcedorme (sladký spánek).
Uprostřed pod nápisem Buone vacanze je jeden z podchodů a současně i podjezdů pod tratí.
Vlak jsme zatím nezaregistrovali ani jeden

Po pobřežní promenádě jsme došli až na její konec. Prošli jsme pod železnicí a ocitli se na hlavní ulici. Po ní jsme procourali celé městečko. Až na prodejnu tabáku, kde jsem koupila pohlednice a známky, benzínovu pumpu a několik kaváren, bylo všude zavřeno. Hotely a rezidence podél silnice měly zavřené okenice a i lidí v městečku bylo pomálu.
Na rozdíl od silnice, na které byl občas provoz hodně hustý a byl problém se dostat na druhou stranu.

Pozdně odpolední Villapiana Lido

Zajimavá kruhová stavba je kostel, který se jmenuje Madona della Pace (Panna Maria Míru).
Dovnitř jsme nešli, protože právě začínala mše

Před jedním z domů mě zaujaly krásné andělské trumpety.
Jen si nejsem jistá zda to byly brugmansie ((Brugmansia suaveolens), či durmany.
Každopádně jedovaté jsou všechny a já se jich zbavila po narození první vnučky.
Oleandry jsem si ale nechala. :-D

V jednom z barů jsme si koupili zmrzlinu, sedli si ke stolečku venku, sledovali cvrkot a zvažovali, kudy se vrátíme. Podjezdů pod tratí je v městečku několik a my už byli hodně daleko, od toho posledního. Rozhodli jsme se, že půjdeme zpátky podél silnice. Odhodlaně jsme se vydali po chodníku a zjistili, že tady sídlí pekař, naproti je zelenina, kousek dál řezník.
Skončily vývěsní štíty, zůstaly jen domy, pak už jen stavby domů a posléze skončilo nejen městečko, ale i chodník. Co ted'?
Chvilku jsme šli po prašné krajnici a oběma nám došlo, že tohle není "to pravé ořechové". Provoz byl místy silný, lidé se vraceli od moře a spousta řidičů jela hodně riskantně. Nakonec jsme se vrátili zpátky, prošli znovu kolem řezníka a zelináře. Minuli jsme bar, kde jsme před nedávnem seděli a podjezd byl stále v nedohlednu.
Jsme zvyklí chodit, ale cesta k němu nám připadala nekonečná. Dočkali jsme se. Sice jsme notnou chvíli čekali, až se dostaneme na druhou stranu, kde byl chodník. Souvislá kolona aut, jedoucích od pláže, nám to nedovolovala. Za tratí jsme se ocitli u parkovišt´, v místech kde jsme zahájili procházku městem po pobřežní promenádě.

Po stejné lesní cestě jsme se vrátili zpátky k rezidenci.

Slunce klesá a část pláže je už ve stíínu

Na kraji lesa mě zaujal tento kvetoucí keř.
Jak se jmenuje, netuším. Jeho květy mi připomínají kaparovník,
listy jsou však jiné a vypadají trochu jako u některých druhů kamélií.

Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na Zlatovlásku.
Zvláštní asociace na "živou a mrtvou vodu", která je tady v podání stromů

Stíny se dlouží pláží

Za barem v rezidenci, u kterého byla velkoplošná obrazovka, momentálně s fotbalem, jsme se na chvilku zastavili. Pozdravili jsme se s panem Gaetanem, tatínkem Francesca. I on se naučil slušně česky a když si všiml, že má muž na sobě tričko Ferrari, rozzářil se a řekl, že s mužem večer počítá: "Formula uno bude v osm".
I můj muž se rozzářil, protože se sám chtěl zeptat, zda večer nebudou formule, kvůli kterým se snažil zprovoznit internet.

Udělala jsem rychlou večeři a muž odešel do baru. Vzal si nějaké peníze, aby neseděl na sucho. V baru se čepoval náš Kozel za velice slušnou cenu.
Já si užívala klidu na terase s knížkou. Když se začalo šeřit a já přestávala vidět na písmenka, dala jsem si sprchu a znovu si sedla na terasu, kde bylo příjemně. Moje noční košile vypadá jako šaty, takže žádný problém. Venku se setmělo, měsíc ozařoval zahradu a já se rozhodla, že si půjdu lehnout. Chvíli potom dorazil muž a řekl mi, jak závod dopadl. Vyhrál Hamilton a Vettel s Ferrari byl až čtvrtý.
A zatímco se muž sprchoval, já klidně usnula.


Pokračování příště.













Italský deník - 2. část

5. února 2018 v 10:06 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části




Sobota 10. června 2017

Probudili mě ptáci svým ranním koncertem.
Bok, na kterém jsem ležela mě celý příšerně bolel. Byl otlačený, protože samonafukovací matrace sice zabrání chladu, ale co se měkkosti týče, je nulová. V podstatě jsem ležela na tvrdé a nepříliš rovné zemi. Vylézala jsem opatrně ze stanu, abych si došla na záchod. Zvuk zipu manžela stejně probudil, i když jsem se snažila být co nejtišší. Když jsem se vrátila, už zase tvrdě spal. Já věděla, že už neusnu, takže jsem sedíc ve stanu zapisovala do deníku předchozí den. Usazena na složené dece jsem si připadala trochu pohodlněji. Když se muž probudil a nadával na uřvané ptáky, došlo mi, že jsem ho asi neprobudila odchodem ze stanu, ale že za to asi mohli spíš ti opeřenci.


Ráno v kempu

Po snídani jsme zabalili stan a šli se projít, protože recepce otevírá až v 8 hodin. Slunce se krylo za mírnou oblačností a bylo jakési mlžno. Když jsme se vrátili z procházky, zajeli jsme autem před recepci.

Chybí tomu slunce

Recepce kempu Paradiso

Pohled na Gradaru a vzdálené kopce ve vnitrozemí

Zaplatili jsme 24,90€ za noc a přesně v 8:12 jsme vyjeli z brány kempu na další cestu. Tentokrát jsme nedělali žádné zastávky, jako v předchozích letech, naše cesta je totiž poněkud delší. Chvíli jsme jeli po pobřeží a měli v plánu natankovat, protože tady jsou přeci jen ceny pohonných hmot levnější, než na dálnici. Původní plán byl natankovat ve Fano, ale i tady nám ceny, oproti těm, které jsme předchozí den viděli v Cattolice, připadaly dost vysoké.
Loni lemovalo pobřeží mnoho aut těch, kteří se přišli koupat, ted' tu bylo sem tam nějaké auto. Pro cestování je počasí pod mrakem příjemnější, ale pro ty, kteří plánovali trávit slunečný den na pláži, muselo být počasí zklamáním.
Ale teplota 29°C zase není tak nízká.
Naftu jsme koupili až v Metaurilii a na dálnici A14 se vrátili v Marottě.
Cesta po dálnici probíhala v pohodě, i když občas byla doprava svedena do jednoho pruhu a docházelo tím k menším zdržením. Ale nebylo to zase nic tak tragického. Jinak se jelo plynule.
Udělali jsme si několik zastávek na oběd, na zmrzlinu, či se jen protáhnout.

Kdykoliv tudy jedeme, zkouším si fotit Loreto
a pokaždé si říkám: "Vrátím se sem ještě někdy?"

Daleká je naše cesta

I tady už se sklízí obilí

Barva oblohy už začíná mít tu správnou letní barvu

Vyšlo sluníčko a teploměr v autě ukazoval 34°C. Dálnice na jihu lemují oleandry

Ještě kousek a budeme opouštět dálnici

V Tarantu jsme zaplatili mýto 40,80€ a projeli vizuální kontrolou, zda nevezeme nějakého imigranta. Bylo to bez ztráty květinky.
Muž se rozhodl, že zprovozní navigaci.
"Není to zbytečné?" zeptala jsem se. "Vždyt' jsme tudy už několikrát jeli do Kalábrie."
"A ty si to pamatuješ?"
"Pořád podle pobřeží po E90 a hlavně sledovat směrníky."
Navíc jsem na klíně měla italský autoatlas, který sice je už poněkud starší, ale hlavní tahy v něm jsou a už nám mockrát dobře posloužil.
"Zapnu navigaci."
Jak rozhodl, tak i udělal.
Za chvilku mi hlásil, že mu to nabízí tři trasy a ptal se, kterou má jet. Zavrčela jsem, aby jel podle pobřeží.
Nevím, jakou variantu zvolil, ale …
"Hele, mně to hlásí, abych tady odbočil."
"A to jako proč?"
Jen pokrčil rameny.
"Hele, já bych neodbočovala z tý devadesátky, ale jela stále na jih a držela si směr na Reggio."
Odbočil.
Z pohodlné čtyřproudé silnice, která lemuje pobřeží a táhne se z Apulie přes Basilicatu do Kalábrie, jsme se ocitli na jakési okresce, mířící do vnitrozemí. Na jednom kruhovém objezdu to asi nějak zmotal a navigace ho upozornila na to, že jede špatně. Na dalším kruháku se tedy otočil a vrátil se tam, kde udělal chybu.
Cítila jsem, že začínám mít vztek a vzpomněla si na bloudění před pár lety kukuřičnými poli kolem řeky Mincio u Mantovy. Když byla konečně navigace spokojená, jeli jsme po nepříliš rovné silničce mezi vinicemi, starými olivovníky a vysokým planým ovsem. Míjeli jsme dávno opuštěná stavení, obrovité opuncie a pak dojeli na křižovatku.
Směr, kterým nás posílala navigace, byl uzavřený.
Jako bych to tušila. Seděla jsem mlčky a bylo mi jasné, že jakmile otevřu pusu, řeknu něco, co bych říct určitě nechtěla. Muž odbočil na jinou úzkou silničku, hodně podobné té, po které jsme sem přijeli a když mu konečně navigace schválila směr, bylo to opět uzavřené. Navíc byla cesta přehrazena kládou.
Po jediné zbývající cestě, dá-li se tomu, po čem jsme jeli, vůbec říkat cesta, jsme pokračovali někam.
Myšlenku, že by se vrátil zpátky a přes kruháky dojel tam, kde jsme opustili E90, zavrhl.
Co na tom, že jsme mířili zpátky na Taranto?

Opustili jsme čtyřproudou a pohodlnou E90 a zamířili do ..... někam

Krajinou bez lidí

Uzoučká silnička, na které místy chyběl asfalt, byla lemována opět obrovitými opunciemi a přerostlou vegetací.
Tak tudy se asi moc nejezdí.
Na výmolech si auto občas poskočilo a navigace spadla dolů. Zastavil, aby jí upevnil. Na dalším rygolu vypadlo USB napájení a navigace muže sprdla. Musela jsem se otočit, protože mi došlo, že zlost vystřídala tak trochu škodolibá radost a rozhodnutí, že ho v tomhle fakt nechám vyráchat.
USB, které většinou slušně drží, vypadlo během naší cesty po tankodromu ještě třikrát.

Tankodrom

Když jsme se konečně dostali na slušnější silnici a viděli už E90, navigace zavelela vlevo a muž poslechl.
Bouchly mi saze!
Jedovatě jsem se zeptala, proč se vrací zpátky do Taranta.
Díval se na mně nechápavě, ale pokračoval dál. Nakonec zastavil u pumpy a tam konečně zjistil, že ho navigace opravdu posílá na sever.
"To nechápu", pronesl.
Neřekla jsem na to raději nic, protože jsem se bála, že mi znovu "bouchnou saze". Pohledem na hodinky, které jsem si úplně poprvé, co jedeme na dovolenou, vzala sebou, mi došlo, že to naše zbytečné putování vnitrozemín trvalo skoro hodinu. A to máme do cíle něco přes 100 km.
Dívala jsem se do atlasu.
"Cos tam objevila?"
"Nic, jen to, že jsme tady hodinu jezdili mezi polma."
"Ale já to stejně nechápu, proč nás to žene zpátky k Tarantu."
"Já jo."
Kroutil hlavou a vypadal hodně bezradně.
"Kdoví, cos tam zadal. Ta navigace tě znovu asi vede na místo, kde jsi opustil tu E 90 a pak zase hezky na ty kruháky a znovu do polí."
Připustil, že mám asi pravdu.
Vzpomněla jsem si na loňskou návštěvu Krakova, kdy jsem bezmocně držela v ruce vytištěný plánek, kudy jet k hotelu. I tehdy si muž raději zapnul navigaci, i když stařičkou, na které nově vybudované komunikace chyběly, a ta nás zavedla do slepé ulice. Jmenovala se U stadionu a pán, který vylezl z jedné ze zahrad se asi podivoval, kamže to ti turisté asi jedou.
Navigaci má úplně novou, koupila jsem mu jí k narozeninám. Měl je v listopadu.
Holt si jí asi musel vyzkoušet. Ale proč zrovna ted' a tady?
Stejně jako při každé nové cestě mám vytištěný itinerář a pak podrobný plánek konce cesty, abychom nebloudili.
"To fakt nechápu", zopakoval znovu a já cítila zase to bublání vzteku.
Hlavně nebouchnout.
Zhluboka jsem se párkrát nadechla a řekla mu: "Prosímtě, otoč to, jed' na druhou stranu a pak se vrat' zpátky na tu devadesátku. Vždyt' jsme tudy jeli už do Guardavalle, na Vatikánský mys a kdovíkam ještě. A to jsme tehdy neměli žádnou pitomou navigaci, protože nám stačila mapa a plánek cesty, který pokaždé dělám. Kdybys mi trochu věřil, už jsme mohli být na místě."
Stále něco kutil na té navigaci a nevěřícně kroutil hlavou.
Vztek mě stále neopouštěl. Říkala jsem si v duchu, proč se s přípravami na cestu zabývám, když je to pak k ničemu. Vystoupila jsem u auta a došla si k pumpě na záchod.
Cestou jsem přemýšlela nad tím, jak je muž tvrdohlavý. Postupem času se to zhoršuje. Ani já nejsem vzorem všech ctností, ale dokážu ustoupit a přijmout názor toho druhého.
Proč já mu tu navigaci vlastně kupovala? Má jí víc než půl roku a z krabičky si jí vyndal až v květnu, aby jí aktualizoval. Do té doby jí měl někde dobře uloženou.
Vrátila jsem se do auta, ale byla jsem pořád napružená. Ani ta procházka mi nepomohla.
"Tak mi řekni, kam mám teda jet."
No konečně!
Navedla jsem ho zpátky na E90, po které jsme už mnohokrát jeli. Mapu a itinerář jsem si strčila do kapsy ve dveřích. Sledovala jsem města a městečka a vzpomínala, kde všude jsme už byli.

Konečně jsme zpátky na E90

E90, která je v mapách také značená jako SS106 kopíruje celé kalabrijské pobřeží a končí až v jeho hlavním městě Raggio di Calabria. Kdysi jsme tam byli a máme tu silnici opravdu projetou z jedné i druhé strany. Vzpomínala jsem na ty předchozí cesty, říkala si, že tamhleto jsem si kdysi před lety fotila, tenhle most tady tehdy nebyl, jezdilo se skrz město. Sledovala jsem směrníky a značení obcí, abychom nepřejeli náš cíl.
Pak jsem sáhla do boční kapsy a vytáhla poslední list s plánkem, kudy do cíle naší cesty.
"Tady prosímtě odboč a přejed' tu devadesátku po mostě a pak rovně, pod železniční trat'."
Za nadjezdem zabočil vlevo a zaparkoval u zrušené benzínové pumpy.
"Hele, když jsi byla na tom záchodě, tak jsem si všim, že máš v těch papírech napsanou GPS. Tak já zase zapnu navigaci." Prý, abychom to dlouho nehledali.
Zůstala jsem potichu, protože jsem se bála, že začnu brzy ječet nebo výt.
Chvilku jsme čekali, až se navigace "probudí".
Otočil auto, vrátil se k mostu přes devadesátku a konečně podjel železniční trat'.
"Opustili jste trasu", ozvala se ta malá, příšerná věc.
Otočit se tu nedalo, takže pokračoval až k moři, kde se začal otáčet. Po levé straně bylo za plotem tenisové hřiště.
"Prosímtě, zatoč doleva, tohle už je ono."
"Ale navigace říká, že mám jet zpátky."
Připadala jsem si naprosto bezmocná.
Takže jsme se znovu vrátili ke zrušené benzínce a odtud pokračoval dál. Kousek od nás stála stará obranná věž, která dala jméno rezidenci, kam jsme mířili. A nebo nemířili?
Po ujetí asi 2 km severním směrem zastavil na plácku vedle silnice. Bylo odtud vidět moře a cedule u silnice oznamovala, že jsme v Trebisacce.
To čeho jsem se bála, nastalo.
Bouchla jsem.
Pohádali jsme se jako psi.
Ve finále jsem zmuchlala papír s vytištěným plánkem, hodila si ho pod nohy, se slovy, že už teda nemám žádný plán.
Muž vyrval navigaci z držáku a řval, že už nemá žádnou navigaci.
Kdyby nás někdo viděl, asi by se s chutí zasmál.
Já už se tomu ted' při psaní taky směju.
Prostě pravá "itálie".
Ono ujet víc než 1800 km a pak se obrazně "netrefit do správných vrat", vypadá komicky.
Kdyby tomu nepředcházelo to hodinové bloudění mezi opunciemi a olivami, asi by k té hádce nedošlo.
Ale já byla od té doby napružená jako guma.
Stačilo jen jednou škrtnout a já startovala na první dobrou.
Prostě jsem bouchla jako papiňák.
Přetlak zmizel, já se začala smát a omluvila se.
Chvíli se ještě mračil, ale pak mě poprosil, abych mu podala ten zmuchlaný papír.
Vrátili jsme se zpátky, znovu podjeli železniční viadukt a u tenisového hřiště, kde už jsme jednou byli, konečně odbočili vlevo, abychom po několika desítkách metrů dojeli před bránu.

Majitel pan Francesco nás přivítal česky.
Připomněl nám Cira, který také mluví česky. Oba si totiž vzali za ženu Češku a oba se naučili náš jazyk.
Tak tady si rozhodně italštinu nezdokonalím, došlo mi.
Francesco nás zavedl do apartmánu a pak poradil manželovi, aby zaparkoval vzadu a věci dovnitř jsme nastěhovali oknem. Zahrada s apartmány byla uzavřeným prostorem, kam se autem nejezdí. Kryté parkoviště bylo z druhé strany a muž na něm zaparkoval po té, co mi oknem napodával všechna naše zavazadla. Ušetřili jsme si tím spoustu kroků a času.
Nastalo vybalování tašek a ukládání věcí na místo. Ocenila jsem velkou lednici s odděleným mrazákem, do kterého jsem hned umístila tři chlebové půlky. Tu poslední jsem v ubrousku uložila do lednice. Málo platné. Jsem chlebová a dva bochníky s námi pravidelně cestují. Tak tentokrát konečně vydrží a nebudou z nich jen okoralé a ztvrdlé kousky, jako tomu bylo z malých lednic, opatřených jen výparníkem. Pustila jsem se do vybalování tašek a i když jsem toho tentokrát vzala sebou podstatně méně, stejně toho bylo dost.

Večer jsme seděli na terase, poslouchali šumění moře. Po odpolední hádce nebylo památky.
Asi to tak mělo být. Ale takhle už jsme se nepohádali několik let.
Všimla jsem si měsíce za mraky. Nevím, zda byl právě úplněk, nebo jen den blízko něj. Vzala jsem si fot'ák a fotila si to nebeské divadlo spoza plotu. Pak jsem se vypravila na noční pláž, kam mě muž doprovodil a fotila i tam.

Večerní zahrada ....

... a večerní moře

Růžové mraky zdobily večerní oblohu

Měsíc nad mořem

Spát jsme šli v půl jedenácté a já mám pocit, že jsem usnula, ještě než jsem položila hlavu na polštář.


Pokračování příště.