.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 5. část

26. února 2018 v 6:48 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Středa 14. června 2017

Vstávali jsme o něco dříve než v jiné dny. Tedy, abych to upřesnila. Dříve vstával můj muž, u kterého tato hodina nebývá až tak obvyklá. Já už byla zase vzhůru dlouho před tím. Připálený bok se po kůře Panthenolem uklidnil. Asi to nebylo nic tak dramatického.

Po snídani jsme sedli do auta a vydali se do kopců prozkoumat městečko Villapiana, které leží 3 km od pobřeží. Podjeli jsme železniční trat', přejeli most přes E90 a pokračovali do vnitrozemí. Pole a políčka střídaly olivové sady.
Villapiana se tyčila na ostrohu a ze silnice vypadala majestátně. Objeli jsme ostroh a serpentýnami vystoupali do městečka. Po hlavní silnici jsme ho projeli celé, není totiž moc velké. Z kopců nad městem byl nádherný výhled. Byl by ještě hezčí, kdyby oblast nad mořem nebyla už v oparu. A to jsme vyrazili brzy, dokud bylo relativně ještě chladno.

Pohled z kopců nad městem

Otočili jsme auto, sjeli do městečka a tam jsme ho zaparkovali mezi další auta, lemující jednu z mála průjezdných komunikací.
Procházeli jsme uličkami, objevili poštu a školu. Občas se mezi modernější zástavbou objevil starší architektonický prvek.



Konečně! První kočka.
Spíš bych měla upřesnit kocour, ale nádherný

To se ti to fotí, když jsem tady uvázanej

Kašna prý s pitnou vodou.
Nezkoušeli jsme její pitnost, po městě bylo takových několik

Nejdříve nás seřval, v jeho případě seštěkal, aby nás potom okázale ignoroval

Pohled z města na jeho nižší část

Oleandry, kam oko dohlédlo

Při cestě zpátky už neštěkal, spíš se bál

Prudce klesající ulička

Chtěli jsme objevit to, co bylo nad ostrohem. Strmé uličky klesaly, aby znovu stoupaly a my se někudy dostali na náměstí s moderní kašnou. Zelináři tu prodávali své produkty z bedýnek rozložených na dlažbě.
Zaregistrovali jsme válcovitou věž a uličkami se k ní snažili dostat.

Tam k té věži bychom se měli někudy dostat

Kašna, ale bez vody

Náměstí, které se jmenuje Piazza Dante, bylo krásně vydlážděné.
Při dešti to tu musí báječně klouzat

Byl tu i plán města, spolu se dvěma jeho částmi, ležícími na pobřeží

Už jsme to našli

Konečně se před námi objevilo historické centrum.
Na rozdíl od většiny námi navštívených podobných center, jsme tu byli jedinými návštěvníky. Co na tom? Historické budovy byly zajímavé i když některé mnohdy dost zchátralé.
Věž, kterou jsme objevili při pohledu z Danteho náměstí, patřila ke zříceninám středověkého hradu.

Samo město je však hodně staré a jeho historie započala už v období Velkého Řecka.
Jeho původní název byl Lautermia a toto jméno zůstalo zachováno až do 9. století. Kolem roku 850 bylo zničeno Saracény. Obyvatelé, kteří přežili, si na troskách města vybudovali vesnici. Zda měla nějaké jméno, nikdo neví. I ta se však stávala pravidelným cílem saracénských nájezdů. Až kolem roku 1300 se začalo s kompletní přestavbou, při které bylo budováno nové město, které dostalo jméno Casalnuovo. Vyrostl tu i hrad, který se stal sídlem feudální rodiny Sanseverino, která městu a jeho okolí vládla. Později byla na objednávku Karla V. vystavěna i obranná věž nedaleko mořského břehu. Podobné stavby, které měly za úkol chránit zemi proti saracénským nájezdům, lze dodnes vidět kolem celého pobřeží tehdejšího Neapolského království. V roce 1551 dal Marco Antonio Sanseverino vybudovat kousek od města kapucínský klášter s malým kostelem. Feudální vládci se měnili, město bylo pod nadvládou rodu Pignatelli, později se pak vládci stali vévodové Bellisguardo. Tento rod vládl městu dlouho a po vymření všech mužských potomků se dostal sňatkem dědičky Margarety do majetku markýzů z Cerchiary. V období Parthenopské republiky bylo z rozhodnutí generála Championneta celé území města převedeno pod správu Tursi a později pak, pod nadvládou Bourbonů, v roce 1816 převedeno do okresu Cerchiara. Po roce 1861, kdy se Itálie sjednotila, se město stalo součástí Italského království a 4. ledna 1863 přijalo jméno Villapiana.
Dnešní Villapiana se skládá ze tří částí - Centrum, Lido a Scalo.
Současný počet obyvatel je necelých 5400.

Středověký hrad, od kterého jsem odbočila několika fakty z historie, je nepřístupný. Byl vybudován ve 14. století, kdy po mnoha saracénských nájezdech, došlo k přestavbě města. V 16. století byl rodinou Sanseverino přestavěn, aby vyhovoval jejich národkům na bydlení a současně i pro správu města. Zůstala z něj jen válcová věž, čtvercová věž a několik zdí s gotickými okny a výklenky.


Kavkám se tu líbí



Kousek pod hradem stál krásný kostel. Kolem něj probíhal stavební ruch a opravovala se historická dlažba.
Prohlédli jsme si kostel zvenčí a pak vstoupili dovnitř.

Kostel z boku (od hradu)

Kostel, jehož jméno je Santa Maria del Piano, byl postaven mezi 13. a 14. stoletím. Prošel mnoha změnami. Ve 14. století byl přestavěn v gotickém slohu. K jeho další přestavbě došlo v 17. století, kdy byl přestavěn do slohu barokního. Hlavní fasáda má dvě úrovně, které jsou propojeny vysokými pilastry. Interiér kostela je trojlodní s barokními dekoracemi. Hlavní oltář je z mramoru.




Oltář z mramoru

Barokní štuková výzdoba

I tady jsme se setkali se sochou Padre Pia, jehož kult je nejsilnější v Apulii.
Jeho sochu je však možné vidět i v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech.
Psala jsem o něm už v tomto článku.

Prošli jsme na terasu pod kostelem a dívali se na vyschlé řečiště Satanasso a kopce Apenin, na kterých se rozkládá největší italský národní park Pollino.


Řečiště Satanasso je široké, ale voda se v něm objevuje pouze při jarním tání, či při přívalových deštích

Cestou z vyhlídky jsem vyfotila věžičku kostela

Piazza Bella Vista (Krásný pohled).
Šikmo proti kostelu stál jeden ze zachovalých paláců

Vrátili jsme se z vyhlídky do uliček starého města, objevili několik starých paláců a domků, jejichž střechy byly zatíženy kameny. Za celou dobu jsme nepotkali jediného turistu. Jen několik místních obyvatel a nezbytní staří pánové, kteří jako v tolika podobných městech, sedávají bud' před kavárnou, či prodejnou Tabacchi a glosují život.




Na střeše se daří i opunciím




Starobylá budova a nová vrata. Koukala jsem na ně jako tele






Z uliček jsme vyšli zpátky na Danteho náměstí a odtud vystoupali k místu, kde jsme zaparkovali auto. Muž na krokoměru zjistil, že jsme couráním se po městečku nachodili necelé 4 km.

Tam někde nahoře jsme nechali auto

Když jsem hledala jakékoliv zmínky o tomto městě, které určitě stojí za návštěvu, našla jsem jen několik málo řádků, ve kterých byla zmíněna absence turistů, což byla pravda a také to, že balkony bývají ověšeny sušícíme se paprikami (peperoncino), což jsme nikde neobjevili. Bud' jsme se nedívali dobře, nebo papriky ještě rostly na keřích.

Sjeli jsme zpátky po serpentýnách mezi olivy a já ještě zkusila vyfotit ostroh města.

Villapiana z olivového sadu

Vraceli jsme se zpátky do rezidence jinou cestou a objevili jsme v polích diskontní prodejnu. Nakoupili jsme tu a pak přes Villapiana Scalo se vrátili zpátky do rezidence.
Uklidila jsem nákup a pak jsme se šli před obědem osvěžit do moře.

Po obědě a siestě jsme se znovu vydali na pláž. V baru jsme zaregistrovali mladou dívčinu, která nás zdravila. Přijela sem na letní brigádu a vystřídala Gaetana.
Na pláži jsme vydrželi do sedmé hodiny.

Dusno a vedro, kdy teploměr v deset hodin večer ukazoval ještě 29°C, nám naznačoval, že i další noc bude horká.
Pustili jsme větrák, který jsme si sebou přivezli, ale ten spíš jen honil horký vzduch z jedné strany na druhou. Navíc docela hlučel. Koupili jsme si ho před několika roky také v Itálii, abychom trochu ochladili interiér.
Můj muž, na rozdíl ode mě, usnul. Převracela jsem se u otevřeného okna a měla pocit, že se mi nedostává vzduchu.
Vstala jsem a otevřela všechna okna v apartmánu, doufajíc, že bude snad trochu průvan. Ale z čeho?


Čtvrtek 15. června 2017

Horké ráno vyhnalo z ložnice i manžela. To je co říct. Moje ranní chvilka s deníkem nebo knížkou na terase, se nekonala. Musela se konat snídaně. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na knížku Terryho Pratchetta Nefalšovaná kočka. Zejména na jednu ilustraci, kde stojí rozezlený kocour a pronáší: "Ted' jsem tady a ted' bych žral."
Podobenství, víc než náhodné.
Až po snídani jsem se konečně mohla pustit do deníku a popsat naše včerejší putování téměř opuštěným městem. Nevím, zda to bylo způsobeno tím, že jsem nechala deník ležet na ranním slunci na stole, či zda jsem si koupila nepříliš kvalitní výrobek, ale sešit se začal rozpadat. Hezky lístek po lístku.
A ač bychom oba, a určitě nejen my, uvítali vítr, ocenila jsem, že ted' právě nefouká.
Z deníku se stal trhací kalendář. A to jsem si koupila stejný sešit, jako byl ten předchozí a který mi vydržel po oba pobyty na Garganu.
Budu si muset někde opatřit izolepu.

Dopoledne jsme trávili opět na pláži a se sousedy Tomášem a Andreou jsme glosovali život. Filípek byl v chládku stanu a Nikolka byla střídavě u rodičů, nebo u nás. Je to šikovná holčička a já si v její přítomnosti uvědomila, že se mi stýská po vnoučatech.

Akácie perská, nazývaná také albízie

Po obědě a siestě jsme se znovu vrátili na pláž. Moře bylo klidné a nad vrcholky Apenin se objevily tmavé mraky. Dokonce i několikrát zahřmělo. Byla jsem přesvědčená o tom, že kdyby v ten moment začalo pršet, asi by se nikdo nezlobil. Dokonce jsem nabádala muže, aby zazpíval. Už jeho maminka kdysi říkávala, že když zpívá, bude zaručeně pršet. Mraky odpluly někam jinam, kde možná dešt'ové kapky trochu zchladily zem, ale tady to nebylo. Horko bylo úmorné a my trávili většinu času v moři.

Zpátky jsme šli společně se sousedy a pomohli jim s věcmi. Tomáš šel na pláž dvakrát, aby vše nanosil. Andrea nesla Filípka, muž člun a já kruh pro Nikolku a táta Tomáš zbytek. Na zahradě jsme zjistili, že odjeli Holand'ané, kteří bydleli na kraji. Takže se naše mezinárodní česko-rusko-řecko-ukrajinské společenství ztenčilo. Žijeme tu ve vzájemné symbióze, kdy si sice občas nerozumíme, což v mém a mužově případě je řečtina, ale jsme všichni v pohodě. Výjimku tvoří mladý pár odněkud ze Sokolovska. Tomáš je snad jediný, se kterým občas prohodí slovo a ten říkal, že jsou od někud z Vrbové, nebo snad Vřesové. Nekomunikativní, nezdravící, žijící sami pro sebe. Prý se jim tu nelíbí, protože tu není žádný bar, žádná zábava a nikde nic není.
Já bych k tomu dodala, že tu nejsou ani žádné kočky.
Faunu zastupuje pes domácích a hmyz v podobě malých mravenců. Stačí, když ze stolu upadne drobeček a hned je jich kolem nepočítaně. A navíc jsou naprosto rezistentní vůči spreji, který jsem na ně koupila. A nebo, že bych koupila špatný sprej?

Večer si k nám Nikolka přinesla pastelky, když se před tím dovolila maminky a Andrea se zeptala nás, zda nám to nebude vadit. Samozřejmě, že nevadilo. Mohla jsem srovnávat její znalosti a šikovnost s vnoučkem, který je o necelý půlrok starší. Asi jsou ti kluci opravdu pomalejší, protože Nikolka se nejen uměla podepsat, ale namalovala nám italskou vlajku a vůbec nezapochybovala, který barevný pruh kam patří. Když nad tím tak přemýšlím, tak Sára i Ema se také uměly podepsat hodně brzy a Ema od malička krásně kreslí a má úžasný cit pro detail. Ale je to srovnávání nesrovnatelného.
Prostě ty malé holky jsou nějak šikovnější.

Když Nikolka odešla, hráli jsme s mužem chvíli žolíky. Teploměr ukazoval opět téměř 30°C a venku na terase bylo příjemně. Šla jsem do kuchyně pro pití a zaregistrovala, že nám v koupelně cosi intenzivně svítí. Na červenou diodu na ohřívači vody jsem si už zvykla, ale tohle svítilo zeleně.
Světluška!
Kdo by si představoval roztomilého broučka s lucerničkou, byl by zklamám. Havět', která je trochu podobná tlustému škvorovi, nebo sviňce, je ale podstaně větší a vůbec není hezká. Spíš naopak. Zadeček jí intenzivně září. Nabrala jsem jí na papír a zadeček zhasnul. Možná to způsobilo světlo na terase. Do trávy, kde běhaly přes den děti, jsem jí házet nechtěla. Donesla jsem jí do záhonu s opunciemi, doufajíc, že přesun přežila.


Pokračování příště.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 26. února 2018 v 8:15 | Reagovat

Kocůr je bájčný!
A ta akácie mne též zaujala.
Hezké fotky jako vždycky.

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 26. února 2018 v 8:31 | Reagovat

Ano, světlušky ( lezoucí samičky) jsou pěkně hnusný . Narozdíl od létajících samečků. Když jsem jí viděla poprvé hodně mne to překvapilo...kocour přivázaný na vodítku? chudák ...

3 Kitty Kitty | Web | 26. února 2018 v 9:59 | Reagovat

Zase jsem si pěkně početla... :-)

4 signoraa signoraa | Web | 26. února 2018 v 11:20 | Reagovat

[1]: Také se mi moc líbil. :-D
Moc děkuji. :-)

[2]: Já jsem světlušku viděla úplně poprvé a byla jsem docela překvapená. Nikdy jsem po nich nepátrala, i když musím přiznat, že když jsem jí vynášela ven, přemýšlela jsem, jak tohle může létat. Děkuji za objasnění rozdílu mezi samičkami a samečky.
Kočičáka mi bylo docela líto, asi se majitelé báli, že by se mohl někam zaběhnout.
Já jsem také občas kočku měla na vodítku, ale neměla obojek, jako tenhle kocour. Mívala jsem na ní kšíry a když jsem s ní chodila na veterinu do vedlejší ulice, šlapala sama. Pokaždé si obrousila hezky drápky a mně tím ubyla práce. :-)

[3]: Tak to jsem moc ráda. :-)

5 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 26. února 2018 v 12:01 | Reagovat

Trochu toho tepla z Tvých letních vzpomínek by bylo fajn, ale opravdu jenom trochu, velké vedro zase nemusím 😊 Ta akácie je nádherná, trochu mi listem připadá kapradí, které mám na zahradě, ale bez těch pěkných květů 😁😁

6 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 26. února 2018 v 12:32 | Reagovat

Tož pěkné starobylé mesto...pruchody, uličky pohledy z výšky...nejak mne take zaujala ta uvazana kočka.nn :-)

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 26. února 2018 v 13:30 | Reagovat

Bylo to nějak naopak. Pes volný a kocour uvázaný. Nevím, jak by to náš Muf vydržel. Vypadal ten kocour jako náš Muf, jen Muf má rezavé fleky na zádech a ocasu- je to velké plemeno myslím také turecký van. Zajímavé městečko, ale chodit bych tam denně nechtěla po všech schodech. My jsme také tak z kopce do kopce, ale kousky roviny jsou. Užili jste si tepla. :-)

8 johanes johanes | E-mail | 26. února 2018 v 16:01 | Reagovat

...krásné vzpomínky,mohu jen chválit.Pěkné fotečky a krásný rukopis... :-)

9 Libby Libby | E-mail | Web | 26. února 2018 v 19:34 | Reagovat

Venku řádí mrazy a my se chodíme ohřívat k Tobě k Italskému deníku :-) Díky moc za krásné fotky a povídání :-D

10 Vendy Vendy | Web | 26. února 2018 v 21:51 | Reagovat

Krásný kousek historie i památek. Které jsou už lety omšelé, přesto nesou spoustu vzpomínek. Doufejme, že nebudou zničeny, tak jak se dnes už ničí některé kostely a sochy svatých.
Krásná kočička, i když nezvyklý pohled na kočku v kšírách. Přesto, pokud jde o zachování jejího bezpečí, raději na chvilkuk kšíry, než ji sbírat někde ze silnice... (Možná jsem to napsala drsně, ale na základě vlastních zkušeností)
Pejsek určitě statečný a myslím, že by časem byl i kamarádský.
Nojo, světlušky. Kdysi, za Šemíka, když jsem byla malá, jsme je chytali do dlaní a koukali, jak v těch dlaních svítí. Ale nevím, jestli to byly stejné světlušky jako ta italská, nebo jiná "odrůda" :-D

11 signoraa signoraa | Web | 27. února 2018 v 7:30 | Reagovat

[5]:Trochu toho tepla by se rozhodně hodilo, teploměr ukazuje -15°C a to už je fakt zima. Čeká mě dneska cesta na sever a tam bude možná ještě hůř. Já mám teplo ráda a čím jsem starší, tím víc ho vyhledávám, ale tady to bylo až moc. Dokonce i domácí říkali, že tam bývá běžně v tomhle období o 5° méně.
Mně akácie svými listy připomíná mimózu a dokonce jsem si myslela, že to jsou nějak příbuzné rostliny. Ještě, že existují znalci flóry, mezi které patří VendyW a jen díky jejím vědomostem, dokážu rostlinu správně pojmenovat. :-D

[6]: Takováhle místa vyloženě vyhledávám a muž se na mně občas zlobí, že jsem kvůli zajímavému záběru schopná vlézt někomu na dvorek. :-D
Kocour, kdyby nebyl uvázaný, asi by se mi ho nepovedlo vyfotit.

[7]: Bylo to naopak - kocour na šňůře, pes volně. Kočky se naučí chodit na vodítku, ale musí se začít v době, kdy jsou ještě malé.
Mufa, kterého znám z fotek, je veliký fešák. :-D
Schodů a kopců je ve většině podobných městeček nespočet, rovinky byly v pobřežních částech. Tady to bylo opravdu městečko postavené na úpatí jednoho z kopců.

[8]: Tak to já mohu jen poděkovat a napsat, že jsem moc ráda, že se článek líbí. :-D

[9]: Mrazy jsou opravdu hrozné a u nás o to horší, že tu není ani trochu sněhu, který by ochránil přírodu.
Jsem moc ráda, že se sem chodíte všichni trošku ohřát, i když jen virtuálně. :-D Moc děkuji za pochvalu.

[10]: Já tahle místa vyhledávám, i když se nebráním návštěvám turisticky vyhlášených cílů. Ta opuštěná města ke mně promlouvají a při chůzi po ošlapaných kamenech si říkám, kolik lidí už tudy šlo přede mnou. Věřím, že takováhle místa zůstanou zachována, protože v nich stále žijí lidé. Dokonce se některé domky opravují.
Kocourek měl obojek, což je pro kočky dost nepříjemné. Asi to bylo opravdu proto, aby se nezaběhl, nebo nevletěl někam pod auto. I když provoz tady byl téměř nulový. V uličkách města nejsou ani chodníky.
I já mám stejnou zkušenost, náš dům leží u výpadovky na Karlovy Vary a dva naši kocouři tam skončili svůj život. Kočku jsem od mala učila na kšírech, které jsou lepší než obojek. Pejsek asi moc statečný nebyl, nejdříve nás "sprdnul", co v těch končinách pohledáváme a když jsme šli kolem něho zpátky, tak stahoval ocásek, což je známka strachu. Radši jsem netestovala, zda by z něj mohl být kámoš. Udržoval si od nás distanc. :-)
Ač jsem dost stará, já viděĺa světlušku úplně poprvé v životě. Pamatuju si z dob dětství u babičky, či z pobytů v českém ráji, poletující světýlka a pak větší světýlka u země, nebo na pařezech. Babička je nazývala svatojánskými broučky a já nikdy nepátrala po tom, jak ve skutečnosti vypadají. Proto jsem byla překvapená, jak ve skutečnosti světluška vypadá.
Asi to byl stejný druh jako u nás, protože já díky komentáři VendyW jsem zapátrala na webu, abych si ve svých už téměř 65 letech, doplnila vědomosti. Tohle se stává bývalým dětem z činžáku. :-D

12 Jarka Jarka | Web | 27. února 2018 v 9:45 | Reagovat

Tedy na teplo a sluníčko se těším, ale teplo mám ráda přiměřené, když člověk od horka nevydechne ani v noci, tak to není nic pro mě. ???  :D Světlušku jsem viděla jen jednou v životě. To ji tenkrát přinesl domů náš mladší syn na nohavici kalhot a potvrzuji, že je to brouk hnusný, který má hodně dalo k broučkům od pana Karafiáta. O_O

13 Lucka Lucka | E-mail | Web | 27. února 2018 v 11:56 | Reagovat

Já prostě miluju ty jejich uličky... :-) Je super vidět takhle to teploučko, člověk se na to hned o to víc těší a ta dnešní hnusná zima ho tolik neštve. :-)

14 beallara beallara | Web | 27. února 2018 v 15:53 | Reagovat

minulý rok jsem si dala za úkol pořídit si na zahradu albízii,bylo to poměrně náročný a pracný úkol.Nejdříve jsem sehnala totožnou, co je zde na obrázku a pak tmavou, čokoládovou. Bohužel, současné teploty jsou drastické, jsem zvědavá, zda přežijí, tolik jsem je chtěla,no uvidíme.
Minulý rok jsem se v Itálii cpala sladkými, přezrálými plody obrovských opuncií na Aragonském hradě, neumím je jíst, byla jsem plná těch jehliček, ale ta chuť :-P  :-P  :-P
Chybí mi kočky, už nějak k tvému putování patřily a letos je to na kočičáky skoupé, tento je ale nádherný, vymazlený.
Čím více si prohlížím fotky, tím více cítím teplo v kloubech, za měsíc a půl jedu na poznávačku do Madridu, tak se už nemůžu dočkat :-)

15 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 27. února 2018 v 18:20 | Reagovat

Alenko,
to je krása... Já vím, že se opakuju, ale když já mám ty tvoje články tak ráda... Z nich to teplo prostě jen čiší... Ty MÁŠ DAR předat to prožité dál... Já bych od tebe mohla číst něco každý den. :-) A k tomu ty krásné fotografie: Třeba ta akácie, tu si pamatuju z Chorvatska, kde jsem před mnoha lety byla ještě s mamkou... Díky za to, ještě, že tě máme. :-)

16 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 27. února 2018 v 18:21 | Reagovat

[14]: Simi, jestli přežijí, očekávám detailní foto. :-)

17 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 28. února 2018 v 6:10 | Reagovat

Skvostná procházka. :-)

18 Janinka Janinka | E-mail | Web | 28. února 2018 v 8:49 | Reagovat

Kdysi jsem si světlušku takhle opravdu představovala, jako roztomilého broučka (za to může deformace pohádkou Broučci :-D), jaké bylo moje rozčarování, když jsem pak na obrázku viděla, jak ošklivý je to brouk :D.

Krásné obrázky i povídání! :-)

19 signoraa signoraa | Web | 28. února 2018 v 17:14 | Reagovat

[12]: Já se také těším, až bude trochu hezky. Teplo mám ráda a vyhledávám ho, ale tentokrát to bylo i na mně hodně horko. :-)
Já světlušku viděla poprvé a byla jsem hodně překvapená, jak je ošklivá.
Pan Karafiát nám je hodně zidealizoval. :-D

[13]: Uličky miluju a ráda se v nich toulám. Kéž by to teplo z článku a potažmo z fotek šlo sdílet. :-D

[14]: Tak to jsem zvědavá, zda ti albízie vydrží přes ty hnusné mrazy, které panují. Včera ráno bylo u nás -15°C a já byla na severu a pak na skok v Německu. Prodávali tam už hortenzie v květináčích. Chvilku jsem u nich postála a pak mi došlo, že by nemusely přežít transport v autě. Ale byly krásné a takové, jaké ještě nemám.
S opunciovými fíky jsem na tom podobně, také upatlaná a olepená trny. Ale ta chut' :-D
Kočky byly v Kalábrii hodně nedostatkové. Já pro ně dokonce vezla kočičí konzervy (po zkušenostech z Gargana), ale kde nic, tu nic. Na výlety jsem konzervy nenosila, nechtěla jsem, aby někdo pojal podezření, že jim chci třeba číču otrávit nějakým sajrajtem. :-D
Jé, Madrid... někdy bych se chtěla podívat do Museo del Prado. :-)

20 signoraa signoraa | Web | 28. února 2018 v 17:20 | Reagovat

[15]: Tak to jsem moc ráda, že máš mé články ráda. :-D Snažím se pokračovat na dalších článcích, ale je to klopotné. Nejmladší vnučka marodí, včera jsme se vrátili pozdě večer z mého rodiště.
Budu se snažit předávat to prožité dál. :-D

[16]: I já jsem zvědavá, zda albízie přežije. :-)

[17]: Moc děkuji. :-)

[18]: Moje představy byly úplně stejné, navíc babička je nazývala "svatojánský brouček" a když se řekne brouček, představuju si něco hezkého, malého a roztomilého. Tohle bylo ohavné, velké a do roztomilosti mu chybělo snad vše. :-D
Moc děkuji za pochvalu. :-)

21 Maruš - Fukčarinka Maruš - Fukčarinka | Web | 28. února 2018 v 19:43 | Reagovat

Pánečku Alenko, v takových mrazech a já se díky tvému článku a krásným fotkám ocitla v jiném světě. :-)

22 Intuice Intuice | E-mail | Web | 28. února 2018 v 22:10 | Reagovat

Taky, kde to jde, fotím kočičky. Uvědomila jsem si, že v Bulharsku byly všechny do jedné pohublé. Kavku jsem snad nikdy neviděla. Světlušku ano, v Čechách, a měla jsem stejné pocity jako Ty - hnusný tlustý tmavý brouk. Když porovnávám Itálii se Sicílii, v jenom jsou si hodně podobné - moře a nad nimi městečka do výšin, úzké svislé uličky, naplácané stavby z různých století tam, kde to šlo. Jo, v horku se špatně spí. A ventilátor dost hlučí, vlastní zkušenost. :-)

23 signoraa signoraa | Web | 1. března 2018 v 8:57 | Reagovat

[21]: Jsem moc ráda, že jsem mohla přenést, tedy jen virtuálně, trochu tepla do mrazů, které ted' panují. :-)Praha hlásí ranní teplotu -13°C

[22]: Také je fotím, ale tady byly naprosto nedostatkovými modely pro jakéhokoliv fotografa. Překvapilo mě to, byla jsem zvyklá na to, že kočky jsou v Itálii všude. :-)
Kavky je možné vidět i v pražských parcích, hodně se jim líbí na Smíchově u Portheimky. Kdykoliv tudy procházím, pozoruji je.
Jih Itálie a všeobecně jižní Evropa si je hodně podobná. Městečka stavěná do kopců byla jedním z obranných prvků proti nájezdníkům z moře a také proti komárům, šířícím malárii. Čím výš, tím lépe. :-D
V horku se spí špatně. Já vůbec spím špatně a to horko tomu moc nepřidalo.

24 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 1. března 2018 v 13:57 | Reagovat

[11]: Kocour mainský mývalí Meloun na vodítku uměl chodit. Syn s ním občas vyšel kolem paneláku. Jenže jednou narazili na psa, ten bafl, kocour vylítl synovi na rameno a hlavu (strachem samozřejmě) a tak syna odřel, že bylo po procházkách. Kocour se bál jít ven z domu, lítal jen po schodišti, k nám trefil do dveří a domů o patro níže. Stačí jedna příhoda nemilá a je po výcviku. ;-)

25 signoraa signoraa | Web | 1. března 2018 v 14:19 | Reagovat

[24]: Ruženko, s tím souhlasím. Vylekaná kočka dokáže ublížit. Pamatuju se z dětství na kocoura, byl to kříženec evropské a perské kočky. Víc znaků měl evropských, ale byl dlouhosrstý. Mimo to byl hodný, ochočený, prostě miláček rodiny. Dokonce si nechal obléci čepici a my ho vozily se sestrou v kočárku. A pak jsme si udělaly s pomocí táty vozítko, tehdy to šlo, ulice byly liduprázdné a jediné auto měl soused, který moc nejezdil. Večer přijížděl druhý soused, který pracoval na poště s poštovním autobusem a vyrážel s ním hodně brzy ráno na svou trasu. Ulice byla našim eldorádem a vozítka vlastnila většina dětí. A my samozřejmě vezly z kopce i kocoura, kterému se nedopatřením dostal ocas do kola. Sestře, která ho tehdy držela (já řídila) rozsekal strachem a bolestí obličej tak, že musela k doktorovi. To, že nosila od mala brýle, jí tehdy zachránilo oči. Dcera má křížence mainské mývalí kočky a je to typický gaučák a mazel. Ještě nikdy nebyl venku a to je mu pět let. Kočce bude v květnu deset a povedlo se jí dostat se poprvé z domu asi před dvěma týdny. V noci mrzlo, dcera jí hledala, holky brečely. A Tarja? Byla jen o dva domy dál, kde se jí líbilo, i přesto, že mají psa. A zatímco dcera vylepovala letáky, že se jí ztratila kočka, obsousedé lepili podobné, že se našla hodná a přítulná kočka, které se nechce z domu. :-D

26 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 1. března 2018 v 14:27 | Reagovat

[25]:Tak nevím, jestli by naše kočky někam zašly. Jsou v bytě už skoro devět a deset let. Jen Mudla jako kotě vyskočila z druhého patra na trávu pod  balkonem, přežila . To jsem ale popisovala v článku- chtěla jsem být kaskadérka. Jaký jsem měla strach o ni, nedovedu dodnes popsat. ;-)

27 signoraa signoraa | Web | 1. března 2018 v 15:04 | Reagovat

[26]: Dceřina Tarja byla venku poprvé. Tomášova maminka má tři kočky, které chodí běžně ven přes okénko ve sklepě. A Tarja to také zkusila a pak nevěděla, jak zpátky. Naštěstí nebyla venku moc dlouho, maximálně půl hodiny.
Naše kočka také vypadla z okna, je to sice jen první patro, ale zahrada je pod úrovní domu, takže je to hodně hluboké. Tak rychle jako tehdy, jsem snad ze schodů nikdy neběžela. Kočka byla v pořádku. Horší bylo, když si jako malá hrála a spolkla jehlu s nití. Po operaci nám na veterině řekli, že už má odted' jen osm životů. Dožila se sedmnácti let. :-)

28 Ježurka Ježurka | Web | 1. března 2018 v 16:29 | Reagovat

Vždy si říkám, kde berete stále nové a krásné fotky, že už tam snad nemůže být nic nového a ono je. Pobavila mne i uvázaná kočička, mně spíš připadala jako mluvící, ne? A ten pejsek bylo vidět, že má strach, měl stažený ocas, asi neměl s lidmi ty nejlepší zkušenosti.

29 signoraa signoraa | Web | 1. března 2018 v 17:59 | Reagovat

[28]: Libuško, tří týdny je hodně dlouhá doba na to, abychom poznávali nová místa. A tady navíc v oblasti, kterou jsme kdysi v roce 2004 navštívili jen na chvilku. Zdaleka jsme neviděli vše. Mně bylo toho uvázaného kocourka trochu líto, ale na druhou stranu to bylo možná lepší pro jeho bezpečí. Pejsek nám nejdříve vynadal a pak se možná bál, že my mu uděláme totéž. :-D

30 Miloš Miloš | Web | 3. března 2018 v 22:24 | Reagovat

Zajímavé je, že nikde nejsou vidět lidé, v Itálii jsem měl vždy pocit pravého opaku, spoustu lidí a díky jejich temperamentu také dost rušno.

Nedivím se, že pro zábavu vyhledávající návštěvníky to bylo zklamáním.

31 signoraa signoraa | Web | 6. března 2018 v 16:54 | Reagovat

[30]: V těch starých a méně známých historických centrech opravdu lidé většinou nejsou. Pár starších obyvatel, které zdravíme a kteří se diví, že tam vůbec někdo zavítá. Ne každý je takový šílenec, aby se škrábal někam do kopců, když může trávit čas na pláži nebo u plážového baru. :-D

32 Iris Iris | E-mail | Web | 6. března 2018 v 19:03 | Reagovat

Chudák číča :-( vypadala naštvaně :D
Zase ty uličky, tam bych mohla chodit pořád :-)
Kostel je uvnitř krásný.

33 signoraa signoraa | Web | 7. března 2018 v 15:10 | Reagovat

[32]: Já bych byla rozhodně taky pěkně naštvaná, kdybych seděla s obojkem na krku a nějací čumilové si mě fotili. :-D
Já ty úzké uličky ve starých městech miluju. :-D

34 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 13. března 2018 v 6:14 | Reagovat

Světlušku jsem ještě neviděla... :-)

35 signoraa signoraa | Web | 13. března 2018 v 16:00 | Reagovat

[34]: To jsi ještě mladá. :-D Já jí viděla ve svých téměř 64 letech také úplně poprvé. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama