.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Březen 2018

Italský deník - 9. část - Matera 2

28. března 2018 v 9:47 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části




Stále ještě neděle 18. června 2017

V předchozí části putování Materou jsem skončila na vrcholu Civity a stavbu, kterou jsem vám slíbila, ted' představím.
S jejími fotkami jsme se setkali v předchozí části, kdy jsem jí fotila z různých míst při našem putování po Sasso Barisano.
Tou budovou je katedrála.

První pohled

Už boční pohled, kdy jsme vyšli z tunelu, byl krásný. A co teprve její portál s nádhernou růžicí. Pohledy odtud na město byly úchvatné, stejně tak i interiér katedrály. Před vstupem jsem si znovu přes tílko oblékla košili. Při focení uvnitř mi došly baterky, na chvíli jsem se posadila do lavice a vyměnila je. Uvědomila jsem si, že už mě docela bolí nohy.

Bok katedrály se zvonicí

Pohled na město pod ní.
Bohužel bylo pod mrakem

Katedrála ve slunci

Katedrála, jejíž celý název je Madonna della Bruna a Sant'Eustachio, byla postavena ve 13. století v apulsko-románském slohu na nejvyšším místě Civity, která rozděluje obě Sassi.
V těchto místech býval klášter sv. Eustacha, patrona města, který v roce 1093 navštívil tehdejší papež Urban II.. Klášter byl poničen zemětřesením. Další z papežů Inocenc III. povýšil Materu na archidiecézi. Bylo nutné vybudovat nový chrám, který by převyšoval všechny okolní budovy. Aby bylo docíleno kýženého efektu, byl vrchol na Civitě zvýšen o více než 6 metrů.
Katedrála začala být budována od roku 1230 a stavba byla dokončena roku 1270. Zasvěcena byla Santa Marii di Matera, o čemž svědčí zápis, který je uložený v muzeu. Roku 1318 byl její název změněn na Santa Maria dell Episcopio. Roku 1389 navštívil Materu papež Urban VI., který byl původně arcibiskupem Matery a po jeho přímluvě, byla katedrála pojmenována podle patronky města na Santa Maria della Bruna. Změnám stále ještě nebyl konec. Roku 1627 jí arcibiskup Matery Msgr. Fabrizio Antinori, přejmenoval na Madonna della Bruna a Sant'Eustachio, čímž do jejího názvu připojil i druhého patrona města, V roce 1962 byla papežem Janem XXIII. povýšena na Baziliku minor a roku 1991 přijala návštěvu papeže Jana Pavla II.
Mezi roky 2003 až 2006 prošla restauračními pracemi.


Její vnější vzhled se od vybudování téměř nezměnil. Fasádě dominuje rozeta se šestnácti paprsky, nad ní je socha Archanděla Michaela. Na bocích jsou postavy muže a ženy a růžici dole podepírá Atlas. Lemují jí čtyři sloupy - vždy dva na sobě. Od štítu se spouští dalších dvanáct sloupů. Symbolizuje to čtyři evangelisty a dvanáct apoštolů. Vchod lemuje kulatý oblouk se sochou Madonny della Bruna v lunetě. Na bocích jsou sochy svatých Petra a Pavla. Fasádu dotváří ještě dva reliéfy, které sem byly přidány v 17. století. Hlavní vchod zůstává po většinu času uzavřen, dovnitř je možno vstoupit jednou ze dvou bran. Uliční bránu dotváří ozdobné prvky. V horní části jsou malé dlaždice a basreliéf proroka Abrahama, který je pokládán za otce tří náboženství - křest'anství, islámu a judaismu. Druhá, která je mnohem zdobnější, se jmenuje Lví brána. Lemují jí dva sloupy se se dvěma lvy. V horní části je lemována motivy šišek, květin a listů. Nad dveřmi jsou hlavy andělů, nebo dívek, symbolizujících čistotu církve.

Rozeta

Oblouk se sochou Madonny della Bruna

Svatí Petr a Pavel.
Pták na Pavlově hlavě nepatří mezi atributy tohoto světce

Jeden z reliéfů přidaných v 17. století

Detail výzdoby Lví brány

Zvonice je vysoká 52 metrů, má čtyřúhelníkový půdorys a je rozdělena na dvě části terasou. Má sloupková okna a v horní části se zužuje. Je v ní sedm zvonů.

Zvonice

Interiér je na půdorysu latinského kříže, i když jeho původní tvar byl písmeno T. V 16. století byly přistavěny tři kaple sousedící s levou lodí. Přestavba, prováděná v 17. a 18. století, změnila původní románský interiér na baroko a také byla prodloužena apsida hlavní lodi, čímž se změnil půdorys chrámu. Hlavní lod' je osvětlena deseti okny a má bohatou štukovou výzdobu. Strop zdobí tři plátna Battisty Santora, která sem byla vložena v 19. století. Hlavní oltář pochází z roku 1627 a obložení kolem, z ořechového dřeva, je z roku 1453.
Je zde k vidění byzantská freska, která znázorňuje Madonnu della Bruna, a která je datována do roku 1270. A také další freska, která je pokládána za nejvzácnější. Pochází, podobně jako předchozí, z konce 13. století a byla objevena až v průběhu posledních restaurátorských prací. Nachází se u hlavního vchodu a je na ní zobrazen Poslední soud. Autorství je připisováno Rinaldu z Taranta a dokládá původní malířskou výzdobu katedrály. Za prohlídku stojí kaple Sacramento s kazetovým stropem a výklenky po stranách. Krásná je i kaple Zvěstování, kde je umístěn betlém z roku 1534, a kde jsou k vidění i pozůstatky původního kláštera sv. Eustacha.

Po vstupu Uliční bránou se návštěvníkům otevře tento pohled

Strop s plátny Battisty Santora

Okna dostatečně osvětlují vnitřek katedrály

Mnich ve skleněné rakvi

Freska Poslední soud

Kaple Sacramento, která byla na chvíli osvětlená

Detail jejího kazetového stropu, už po zhasnutí

Kaple Zvěstování s betlémem a pozůstatky kláštera sv. Eustacha

Hlavní oltář

Varhany

Po prohlídce jsme plní dojmů vyšli ven. Udělala jsem si ještě několik záběrů a pak bránou, kde to neuvěřitelně klouzalo a navíc hodně nepříjemně foukalo, jsme se vydali po Via Duomo na další pout' městem, tedy jeho částí, která se jmenuje Civita.

Poslední pohled na katedrálu

Tunel do další části Civity

Tento pohled se nám naskytl po opuštění tunelu

Schody nahoru ...

... a pohled dolů

Sassi pod námi

Procházeli jsme částí Matery, která se jmenuje Civita. Oproti Sassi je mladší, ale je neméně zajímavá.
Na Piazza del Sedile jsem si vyfotila Palazzo Sedile, který byl vybudován v roce 1540. Roku 1759 prošel přestavbou. Má dvě zvonice a je zdoben šesti sochami. V současné době v něm sídlí hudební konzervatoř.

Palazzo Sedile z kraje stejnojmenného náměstí

Průchod z náměstí nás sice lákal, ale pokračovali jsme rovně

Palazzo Sedile zblízka

Kousek odtud na Piazza San Francesco stojí nádherný kostel San Francesco d'Assisi.
Jedná se o barokní stavbu, která byla vybudována na původním kamenném kostele Sv. Petra a Pavla. Tento jeskynní kostel je dodnes přístupný ze třetí kaple současného kostela. Je v něm k vidění freska zobrazující návštěvu papeže Urbana II. v Mateře roku 1093. Některé zdroje dokonce uvádějí, že tento kostel roku 1218 osobně navštívil Sv. František z Assisi.
Kostel, který nese jméno tohoto svatého, byl budován od poloviny 13. století. V 15. století došlo k jeho rozšíření. Jeho současná pozdně barokní podoba pochází z 18. století a vyšla z dílny architektů Vita Valentina a Tommasa Pennetta. Fasádu zdobí tři sochy, uprostřed je Neposkvrněný a po stranách Sv. František a Sv. Antonín. Interiér je jednolodní, doplněný malými bočními kaplemi a malovaným stropem. Za hlavním oltářem je polyptych devíti temperových maleb na dřevě, jejichž autorem je Lazzaro Bastiani, malíř Benátské školy. Pocházejí z roku 1500.

Kostel Sv. Františka z Assisi.
Bohužel byl zavřený ...

... na jeho schodišti se chystal koncert

Fotografii interiéru kostela jsem stáhla z internetu.
Zdroj: Stránky Chiesa San Francesco d'Assisi, autor: Velvet

Pokračovali jsme dál městem, čelili nepřestávajícímu větru a slunečním paprskům. Stále se kolem nás bylo na co dívat. Dalším kostelem, který jsme na své pouti potkali, byl Chiesa del Purgatorio (Duše v očistci). Jeho stavba začala roku 1725 a dokončen byl roku 1747. Financována byla Bratrstvem očistce a příspěvky obyvatel města. Autorem projektu byl Giuseppe Fatone z Adrie. Fasáda kostela je dílem Vitoantonia Buonvina a Bartolomea Martemucciho. Všechny barokní dekorace jsou zaměřeny na téma smrti a vykoupení duší. V horní části fasády je socha Madony s dítětem, jsou zde vidět i košíky s ovocem, andělé a kajícníci v plamenech. Dřevěný portál v dolní části je rozdělen na 36 čtverců s lebkami. Ve výklencích jsou umístěny sochy svatých.

Kostel Duše v očistci

Detail výzdoby

Sv. Archanděl Michael

Nahoře lebky vládců a prelátů,
pod nimi obyčejných občanů města

Kostel má půdorys řeckého kříže a je osazen osmihrannou dřevěnou kopulí. Tři oltáře zdobí obrazy z 18. století. Obraz nad hlavním oltářem zobrazuje Sv. Kajetána a Madonu.


Fotografie z interiéru jsem stáhla z internetu, byl také zavřený.
Zdroj: Chiesa del Purgatorio, autor fotografií Velvet

Jen pár kroků a stáli jsme před dalším kostelem, kterým byl kostel Santa Chiara. Pochází z konce 17. století a byl vybudován společně s přilehlými budovami, ve kterých byla první nemocnice a klášter klarisek. Fasáda kostela je jednoduchá, zdobí jí čtyři korintské pilastry, V jeho horní části pod lunetou je socha Madony. Ve výklencích u vchodu jsou sochy svatých. Interiér kostela je jednolodní, podél bočních stěn je mnoho dřevěných oltářů z 18. století. Nad hlavním oltářem je obraz Andělské Madony. Na bocích stojí sochy Santa Chiary a Santa z Assisi. V přilehlé budově bývalé nemocnice a kláštera je dnes Národní muzeum Domenica Ridoly s archeologickými sbírkami.

Kostel Santa Chiara

Národní muzeum D. Ridoly

Pokračovali jsme podle šipek a došli na náměstí Piazza Pascoli. Zaujala nás v jeho čele krásná budova paláce Lanfranchi, v níž sídlí Národní muzeum Basilicaty se středověkými sbírkami a moderním uměním.
Palác Lanfranchi je největší památkou ze 17. století v celé Mateře.
Asymetrická fasáda je horizontálně rozdělená římsou na dvě části. Ve spodní je pět výklenků se sochami. Horní část je pilastry rozdělena na oblouky. Pravidelnost je narušena růžicí, kvůli které je jeden oblouk širší. Nahoře, nikoliv uprostřed, je štít s hodinami. Palác byl vybudován mezi roky 1668 a 1672. Z rychosti výstavby by si dnešní stavitelé opravdu mohli vzít příklad. Původně ho obýval a pořádal zde diecézní semináře arcibiskup Vicenzo Lanfranchi. Později budova sloužila církvi. Po sjednocení Itálie bylo v paláci klasické lyceum. Dnes v něm sídlí Národní muzeum středověkého a moderního umění Basilicaty.

Palác Lanfranchi

Před vchodem je socha Kenjira Azumy "La Goccia" (Kapka)

V nedaleké cukrárně jsme si dali zmrzlinu. Většinou si sedáme ke stolku, abychom si jí vychutnali. Ale … stolky byly obsazené a navíc jsme chtěli vidět ještě něco dalšího. Takže jsme jí konzumovali za pochodu. Ale chutnala náramně.
Se zmrzlinou jsme došli na vyhlídku, kde se nám otevřel další zajímavý pohled na katedrálu a město, které se pod ní rozkládá. S kelímkem zmrzliny a lžičkou se fotí opravdu špatně.

Pohled z vyhlídky na Civitu s katedrálou a na náš cíl Sasso Caveoso

Sasso Caveoso s kostelem ve skále, který jsme viděli z druhé strany,
kdy jsme ztratili cestu. Byli jsme až u ohybu, který je vidět vlevo v polovině fotky.
Za kostelem jsou krásně vidět jeskyně na Murgii


Tato fotka vznikla u kostela Santa Lucia alle Malve, o kterém jsem psala v minulé části,
kdy jsme přehlédli pokračování cesty

Pokračovali jsme kolem Diecézního muzea, které sídlí v budově bývalého semináře. Jsou zde vystaveny církevní památky od 11. do 19. století. Je zde k vidění byzantský pektorál a relikviáře Sv. Eustacha a Sv. Jana z Matery. Oba pocházejí z 15. století.

Diecezní muzeum

Detail fasády Diecezního muzea

Od muzea jsme sestupovali po ošlapaných mramorových schodech, které také hodně klouzaly do druhé části Sassi a tou je Caveoso. Její dominantou je kostel ve skále, ke kterému jsme chtěli dojít. Ze schodů jsem opět fotila a když pak skončily, pokračovali jsme po stále sestupující Via Casalnuovo k našemu cíli.

Santa Maria di Idris, jak jsem jí vyfotila já ...

... a takhle fotí profesionál.
Zdroj Internet, autorem je fotograf jménem Tango7174

Ze schodů na Via Casalnuovo, jsou vidět obydlí vykopaná ve skále

Cestou po Via Casalnuovo jsem opět fotila katedrálu

Via Casalnuovo

Sasso Caveoso a nahoře nad ním zvonice katedrály

Sasso Caveoso

Ke kostelu Santa Maria di Idris jsme vystoupali po nespočetných schodech. Před hlavním vchodem stála ohrada. I tady se něco budovalo, či opravovavalo. Také se vybíralo vstupné, jak jsme se dočetli na informační tabuli před vchodem. Kostel byl však zavřený, takže jsme se zařadili mezi další návštěvníky, kteří šplhali po skalních schodech kolem kostela, ve snaze najít ten nejlepší záběr.

Stoupání ke kostelu

Kostel je vybudován ve velkých vápencových útesech na vrcholu Monterrone a je nepřehlédnutelný. Název Idris pochází podle jedné verze z řecké Odigitrie, což je "ukazatelka cesty" a podle druhé, podle nádob jímajících akumulovanou vodu stékající ze skály, kterým se říká "hydrias".
Skalní kostel má vyzděnou přední část s malým zvonovitým štítem, který mu dodává harmonický vzhled. Interiér tvoří nepravidelná lod' s freskami, a který velmi trpěl kvůli opravám, zejména po zhroucení části klenby na konci 15. století. Oltář zdobí Madona s dítětem pocházející ze 17. století. Vpravo od ní je freska se Sv. Eustachem, patronem města a vlevo Madonna Annunziata. Fresky však trpí stálou vlhkostí uvnitř kostela.
Kostel je propojen tunelem s kryptou San Giovanni in Monterrone, kde je bohatá fresková výzdoba, která vznikala od 12. do 17. století.
Sloužil k liturgickým účelům a do 40. let minulého století.

Štít nad vchodem

Boční vstup

Po těchto schodech a průlezem jsme se dostali na druhou stranu ...

... kde byl vidět kus zříceného stropu z tufu

Odměnou nám byl tento pohled

Skalní kostel jsme obešli a pořídili spoustu dalších fotek. Mezi nimi i kostela, který stojí v údolí nad srázem, pod kterým teče Gravina.

Z tohoto úhlu byla vidět zvonice a část střechy

Kostel, je známý pod názvem San Pietro Caveoso, ale ve skutečnosti se jmenuje Kostel Svatých Petra a Pavla.
První název je však uváděný v průvodcích, i na mapách pro turisty.
Patří k jedné z hlavních náboženských památek Matery. Jeho počátky se datují do roku 1218. Během staletí prošel několika změnami a přestavbami, kdy bylo nenávratně ztraceno několik konstrukčních prvků. V 17. století byl kompletně restaurován. Byla vybudována barokní fasáda se třemi portály, nad kterými jsou ve výklencích sochy. Nad hlavním je Madona Milosrdenství, nad levým Sv. Petr a nad pravým Sv. Pavel. Byla také postavena zvonice. Současně byl zvětšen jeho interiér, přidány boční kaple a původní strop vytesaný do tufu, byl zakryt novým, na dřevěných nosnících. Po té byl vysvěcen arcibiskupem Lanfranchim. Později byl změněn jeho interiér, který byl pokryt štukovou výzdobou. Oltář hlavní lodi pochází z 18. století a dominuje mu dřevěný polyptych pocházející z roku 1540. Z původních osmi bočních kaplí zůstala jen polovina. Čtyři, které byly vpravo, musely ustoupit stavbě oratoře a z části i příjezdové cestě.

Nad kostelem a pod mrakem

San Pietro Caveoso

Pomalu nastával čas návratu.
Pohledem na hodinky jsme zjistili, že doba, kterou jsme si pro návštěvu předplatili, se krátí.
Po Via Casalnuovo a pak Via Lucana jsme stoupali do kopce, orientovali se v mapě, abychom někde "nezakufrovali". Potom jsme chvíli konfrontovali naší zakoupenou mapu s plánem města, na který jsme cestou narazili. Muž se mi, tak jako obvykle, smál, když jsem s naší mapou kroutila, abych se ujistila, že opravdu jdeme správně.

Kamenný dům zdobí římsa nad oknem

Bydlení v kameni

Stoupání po Via Casalnuovo

Sasso Caveoso

Sasso Caveoso

Na náměstí Vittorio Veneto se nám nechtělo, i když jsme věděli, že odtud bychom trefili na první pokus.
V zeleni na levé straně jsme objevili věže hradu Tramontano. Manžel navrhl, že zajdeme k autu a zaplatíme si ještě nějaký čas na jeho prohlídku. Zeptala jsem se ho, zda ho nebolí nohy a když řekl, že ano, rozhodla jsem, že hrad vynecháme.
U odbočky z Via Lucana ke hradu jsme narazili na budku s informacemi. Ujistili jsme se, že máme správný směr k nádraží a pak se dozvěděli, že hrad je stejně uzavřený. Navíc jsme zaregistrovali, že tady jsou mapy Sassi zdarma. Infocentrum těží ze své polohy a také z toho, že do něj zavítá spousta zájemců o prohlídku, a než by tápali, rádi si za mapu zaplatí.

Na parkoviště jsme dorazili 5 minut před vyčerpáním zaplacené parkovací doby.
Neradi bychom dopadli tak, jako před pár lety v Pise, kdy se nám "podařilo" přijít k autu s 20 minutovým zpožděním, které nás potom stálo, i s poplatkem na poště 27€.
Oba plní dojmů, unavení, ale št'astní.
Slíbili jsme si, že pokud to bude ještě možné, vrátíme se sem znovu.

Po stejné cestě, kterou jsme sem přijeli, jsme se vydali zpátky do místa našeho dočasného pobytu.
Cesta vnitrozemím vypadala jinak, než dopoledne.
Slunce jí ozařovalo z jiné strany a nabízelo nové pohledy. Zaregistrovala jsem jezero po pravé straně. Ráno jsem si ho nevšimla.
U Metaponto jsme vjeli na E90 a po ní pokračovali jižním směrem.
V Policoro jsme se stavili v nákupním centru. Koupili jsme pití a další prostředek na mravence, doufajíc, že bude účinnější, než ten, který jsme už použili. Plavky vcelku pro Sáru však neměli.
Při příjezdu se muž díval na krokoměr: "Je to ňáký rozbitý."
"Jak to?"
"Ukazuje to jen deset a půl kiláku, to mně ty nohy teda bolej na víc".

Večer jsme chvíli hráli karty, ale vítězil nad námi vítr, který nám je pravidelně rozhazoval. Vzdali jsme to. Po sprše jsem měla pocit, že mi táhne kůže na zádech. Můj muž se začal smát a pronesl. "Máš na nich pěknej světlej kříž od ramínek."
Vítr honící se Materou, v kombinaci se sluncem, udělali své.
Ještě, že jsem si toho Panthenolu vzala sebou slušnou zásobu.


Pokračování příště.

O dopisech

24. března 2018 v 12:50 Téma týdne

Za dveřmi pošt'ák stojí
a usmívá se. Vlídně.
Obálku v ruce drží.
"Nesu vám dopis z Vídně.

A kdopak vám to píše,
mohu se znovu zeptat?"
A pak jen dodá. Tiše.
"Příště vás musím udat."

My starší, kteří si už něco pamatujeme a prožili kus svého života v totalitě, víme.
A ti, kteří nezažili dobu fízlů, uličních důvěrníků, pomocné stráže VB, uvědomělých pošt'áků a dalších udavačů, těm bych svými neumělými veršovánkami chtěla říci, že taková doba byla.
Bylo nebezpečné dostat dopis z ciziny. Zejména té, která nám byla zapovězená.
Dopisy z Vídně dostávala manželova maminka.
Dostávala a současně se tudíž dostala do hledáčku těch, kterým se to nelíbilo. Vyřešila to tedy tak, že svou dlouholetou přítelkyni, jejíž manžel získal trvalé angažmá jako sólista Vídeňské opery, požádala, aby dopisy chodily na adresu babičky. Tam už nebyl tolik aktivní poštovní doručovatel.
V roce 1980 moje kamarádka odešla do Německa.
Jezdila tam na pravidelné návštěvy za svým bratrem a z té poslední se už nevrátila.
Místo ní dorazil dopis.
Byla jsem na mateřské a dopis jsem vytáhla ze schránky v době, kdy jsem byla sama doma. O jeho existenci neměl nikdo tušení. Alespoň jsem si to myslela. Jaké však bylo moje překvapení, když za dva dny přišla manželova maminka a o dopisu věděla. Místní tamtamy jí donesly zprávu, že si její snacha píše s někým z Bavorska.
A zatímco tamtamy bubnovaly a kolem našeho domu se slídilo, já odepsala. Požádala jsem svou kamarádku, aby další dopisy adresovala k babičce.
Vše fungovalo bez problémů až do babiččiny smrti.
Dnes, v době komunikačních technologií, kdy obálka se známkou je téměř rarita, to možná působí směšně, ale ta doba opravdu taková byla.

Mám schovaných pár dopisů.
Ten nejstarší je z roku 1945. Psal ho můj táta mamince, poté, co se dostal z německého lágru.
Moji rodiče se seznámili v Berlíně, v továrně, která vyráběla za války letecké motory. Maminka tam byla totálně nasazená a tátu, spolu s dalšími spoluvězni, do továrny vozili pracovat. I za těchto podmínek se dokázala zrodit láska.
Dopis jsem poprvé četla až po maminčině smrti a brečela u něj jako malé dítě.
Druhý dopis je z roku 1978. Napsal mi ho můj manžel a donesl ho do porodnice. Děkoval mi v něm za syna. Byli jsme v té době spolu už čtyři roky a byl to od něj dopis první. A současně také poslední.
Když se v roce 1981 narodila dcera už nepsal. Místo toho se každý den odpoledne, společně se synem, protahovali dírou v plotě a chodili pod okno v porodnici.
Třetí dopis pochází ze stejného roku. Opět ho psal táta, ale tentokrát byl adresován už mně. Psal z lázní, kde se doléčoval po operaci ledvinových kamenů. Psal, jak se těší na společné vánoce se svým prvním vnukem. Dopis přišel den po jeho smrti. Bylo mu 55 let a měl nemocné srdce. Bohužel doktor, který mu potvrzoval papíry do lázní, tuto slutečnost zapomněl zmínit.
Dalšími dopisy, které mám schované, jsou dopisy pro Ježíška, které nejprve kreslily a později psaly moje děti. Dávali jsme je za okno na Mikuláše, doufajíc, že je předá do těch správných rukou. Nějakým řízením osudu se pak dostaly do velké hnědé obálky do skříně, kde jsem je docela nedávno našla. Ale asi se zázraky dějí, protože Ježíšek se pokaždé snažil ta přání z dopisů, adresovaných do nebe, splnit. Zvažovala jsem, že dopisy vyhodím, ale pak zůstaly tam, kde jsem je našla. Přání mých dětí bývala skromná, což se už zdaleka nedá říci o mých vnučkách.
Na druhou stranu v době, kdy dopisy psaly, ještě obě věřily na existenci Ježíška. Sára chodila do 3. třídy a Ema do 2. třídy. Věřte - nevěřte.

Sára
Ema

Když se tak nad tím zamýšlím, dochází mi, že já už nedostala klasický dopis několik let.
Obálky ve schránce nacházím. Bohužel v poslední době hlavně obsahují parte. Stárneme a odcházíme.
V dalších je občas složenka na předplatné časopisu, ovšem častěji tam bývá spolu s propagačními letáky a žádostí o příspěvek na to, či ono.
Někdy obálka obsahuje přání k čemukoliv.
Ale klasický dopis, který znám z dřívějších dob a u kterého jsem nedočkavě otevírala obálku už na schodech, ten nepřišel hodně dlouho.

Ztrátové úterý

22. března 2018 v 15:22 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Možná by se hodil jiný název.
Třeba to, že není každý den posvícení.
Asi by bylo vhodné napsat jen, den ztrát. Ale už nikoliv nálezů.
Důležité však je, že nejde o život ....

Ztráta první - úterní poledne
Odešel mi pevný externí disk. Pořídila jsem si ho v době, kdy jsem měla pocit, že můj původní počítač je zahlcen informacemi a zejména fotkami. Stal se pro mně archivem fotek od roku 2004, kam jsem až s pedantickou pečlivostí ukládala fotky, které jsem řadila do souborů, jako je dovolená, cesty po Čechách, kde jsem měla i podsložku "Hrady a zámky". Další část byla věnována vnoučatům, kde bylo vše chronologicky řazené od prvních fotek v porodnici, až po součastnost. A tak podobně to bylo s následujícmi okruhy mých zájmů. Samozřejmě nechyběla ani videa, řazená podobně jako fotky. Prostě pedant.
Ale líný a prokrastinující pedant.
Můj muž mi mockrát říkal, abych zálohovala. Občas jsem mu trochu oponovala, protože jsem se někdě dočetla, že média, jako jsou CD a DVD disky mají omezenou životnost. Nicméně několik málo souborů je i na plackách.
Věřila jsem v nesmrtelnost svého externího disku.
Víra byla natolik pevná, že jsem do něj uložila i zdigitalizované diapozitivy, na jejichž přeměně z celuloidové do digitální podoby jsem pracovala víc než dva měsíce.
To, že nenačítá data, jsem zjistila před týdnem. Moji počítačoví guru Honza a Vašek mi tentokrát nepomohli. Dostalo se mi kontaktu na firmu, která se záchranou dat zabývá. Prohlédla jsem si jejich web a moc mně nepotěšil jejich ceník. Začínal na 2 500 korunách, samozřejmě bez daně, za lehké poškození a končil na 9 000 korunách za poškození těžké. V neděli se tu stavovala dcera se svým počítačem. Prý se někdy stává, že externí disk jen nekomunikuje s operačním systémem. Je grafička, pracuje s Macintoshem. Výsledek byl stejný.
V pondělí jsem telefonovala do firmy, na níž jsem dostala kontakt. "Přivezte to, pokud chcete. Můžeme k vám pro to poslat kurýrní službu, která si to odveze".
Vzhledem k tomu, že firma sídlí v Butovicích, kousek od metra Hůrka, rozhodla jsem se předat disk osobně. Navíc se mi dostalo informace, že posouzení stavu je zdarma a že se pak sama rozhodnu, zda chci opravu. Vyplnila jsem dotazník, podepsala protokol o předání s tím, že mě budou do dvou dnů informovat. Doufala jsem, že se bude jednat o lehkou závadu, maximálně o střední, kde byla cena 4 500 korun bez daně. Ale i to už by bylo hodně. Chtěli po mně email a telefon. Telefon jsem dala manželův, protože já většinou ten svůj neslyším. nechávám ho válet tu a tam a někdy zůstává v kabelce až do úplného vybití baterií. Moje dcera tvrdí, že telefon pro mně je zbytečnost. Souhlasím. Ovšem od doby, kdy nám před rokem T-mobile zrušil bez náhrady pevnou linku, občas telefon potřebuju.
Email i telefonát manželovi, z úterního poledne, nám vyrazil dech. I kdybychom se rozhodli pro nejlevnější verzi, oprava disku a záchrana dat by vyšla na 20 000 korun bez daně. Mohli bychom zvolit variantu opravy do tří dnů, kde cena byla "pouhých" 40 000 korun. I ta levná verze by znamenala vzít oba naše důchody, pár korun k nim přidat a nechat si opravit disk. Písemně jsem odpověděla s tím, že cena přesahuje naše finanční možnosti a že tedy nic opravovat nechci. Obratem mi přišla nabídka, kde prý si tedy mohu sama zvolit, kolik jsem do obnovy dat ochotná investovat, ovšem s tím, že mi nikdo nezaručí, že se to podaří. Prostě jejich pracovník bude pracovat tak dlouho, dokud mu vydrží peníze, které pošlu a co pak ... ???
Odmítla jsem to, nechci s nikým licitovat o ceně.
Domluvila jsem se s nimi, že manžel disk převezme bez opravy.

Ztráta druhá - úterní odpoledne
Manžel odjel pro disk. Cestou se zastavil se starým počítačem, kde by mohly být nějaké starší fotky, který je umístěn v kuchyni a slouží pouze jako herní medium pro vnoučata, když se hodně hádají o můj počítač. Svůj notebook už jim muž nenabízí, protože přeinstalace, kvůli nenechavým ručičkám našich milovaných vnoučátek, ho stála docela dost peněz.
Cestou se zastavil ve firmě, kterou kdysi spoluvybudoval jeho otec. Byl podnikavý už za komančů, vymyslel spousty vynálezů a zlepšováků a pod hlavičkou Kovopodniku rozjel jako první výrobu plochých radiátorů u nás. Bylo to v prostorách, kam byla po znárodnění přesunuta rodinná firma manželova dědečka. Dědeček tehdy znárodnění nevydýchal a zemřel. Jeho syn, tedy manželův táta, ve snaze ochránit rodinné stříbro, ve firmě zůstal. Svým umem, talentem a chytrostí tehdy přešel z výroby štaflí, normálních a kolových žebříků, na vytápěcí techniku. Firma pod hlavičkou Kovopodniku prosperovala. Pracovali v ní oba manželovi rodiče a posléze i můj muž. Díky práci servisního technika jezdil po republice a montoval se svým kolegou nejprve elektrokotelny a později regulaci ke všem kotelnám. Později, když se nechal zlákat do jiné firmy, vyřídil si tzv. "povolení národního výboru", které ho opravňovalo k tomu, že mohl legálně pracovat na vedlejší pracovní poměr. Později měl "živnostenský list". I po odchodu do důchodu, si ŽL ponechal. Zůstal také mezi servisními techniky výše uvedené firmy.
Jeho výdělky za rok, byly po odečtení nákladů, úlevy za penzijní připojištění a za odpočet zákonem stanovené nezdanitelné částky, v mínusu. Sociálka mu po odevzdání přehledu za rok 2016 sdělila, že je naprosto zbytečné, aby platil sociální pojištění, protože mu ho celé, beze zbytku, vracela. Zdravotní pojišt'ovně platí měsíčně celých 32 korun, většina peněž se mu stejně vrací. Chtěl letos k poslednímu květnu končit kvůli EET. Náklady na pořízení, by se mu při jeho "závratných výdělcích", vrátily až za spoustu let.
Ústavní soud zavedení dalších vln EET pozastavil. Nedokázal však už pozastavit pokrok, kdy dnešní výrobci kotlů už montují regulaci rovnou do nich. Firma, kterou spoluzakládal tchán, ukončila svou činnost. Stalo se tak už k poslednímu dni uplynulého roku a můj muž to zjistil už 20. března. Stále však figuruje na čestném třetím místě mezi montážními a servisními firmami. Co bude dál? Firma zatím rozprodává materiál, ale už defacto neexistuje. Až nebude materiál, nebudou opravy.

Ztráta třetí - úterní večer
Už jsem se několikrát zmínila o tom, že oba s mužem milujeme divadlo.
Když jsem odešla do důchodu, ozval se mi kolega, který mi vždy sliboval, že až budu v penzi, budu moci chodit do divadla na dopolední představení, či na veřejné generálky. Jak slíbil, tak i udělal. Zavolal mi, že mám přijít tam a tam a já byla představena partě skvělých lidí, kteří sdílí stejnou vášeň. A zatímco muž stále ještě pracoval, já díky, už si dovolím napsat "naší divadelní partě", viděla spoustu skvělých představení různých žánrů v mnoha divadlech.
Jen jedenkrát se za tu dobu stalo, že se vracely lístky, protože premiéra a tudíž i veřejné generálky, byly odsunuty.
Když se z manžela stal také důchodce, rozšířil naše řady. Do divadel jsme chodili spolu a těšili se nejen na představení, ale i na setkání s prima lidmi.
Už loni v září jsme získali lístky na nový muzikál Robinson - námořník z Yorku. Premiéra byla plánována na konec ledna, stejně tak i generálky. Dva dny před představením jsem zjistila, že je to vše odloženo na konec března. Zavolala jsem do divadla, získala kontakt na produkci muzikálu a tam zjistila, že si mohu vybrat jiný, náhradní termín, který nám bude vyhovovat. Bylo mi to celkem jedno, kdy. Hlavně, že nový muzikál uvidíme. Zavolala jsem informaci svému bývalému kolegovi, protože je jediný, na kterého mám z party kontakt. A to jen díky tomu, že to číslo měl i můj muž. Ostatní kontakty zůstaly po prosincovém pádu telefonu někde uvnitř tohoho malého, rozbitého přístroje. Řekla jsem mu, co jsem zjistila a pak ho poprosila, aby obvolal další lidi, neb já jim z výše uvedených důvodů zavolat nemůžu.
V divadle jsme, místo lístků na veřejnou generálku, získali lístky na druhou premiéru. Byla jsem přímo natěšená, říkala si, že je to prestižní záležitost a už s předstihem přemýšlela, v čem na tu premiéru půjdu. Chlapi to mají v tomhle podstatně jednodušší.
V úterý večer mi zavolal bývalý kolega, který se ptal, zda to divadlo bude. Proč by nebylo? Sakra, ten chlap snad slyší trávu růst. Na internetu jsem zjistila jen tolik, že muzikál zmizel z programu divadla Hybernia. Zavolala jsem to kolegovi. Ozval se ve středu ráno a sdělil mi, že je to zrušené. Prý produkce dluží všem, na které se podívá.
A já dnes od rána zkouším telefonovat střídavě na obě čísla, která jsou uvedená na stránkách Hybernie, která se distancuje nejen od tohoto muzikálu, ale i od dalších a zejména od produkční společnosti. Jedno je trvale obsazené, druhé zpočátku vyzvánějící, ted' už nedostupné.
Jen jedna věc mi není jasná. Muzikál je nastudovaný, jsou vyrobené kulisy, ušité kostýmy. Možná jsem hloupá ženská, ale ted' už by muzikál mohl na sebe začít vydělávat.

Říká se do třetice ..... tak já jen doufám, že tomu tak bude.
Protože jinak budu soptit jako bahenní sopka na včerejší fotce z rezevarce SOOS, kam jsem to všechno šla rozchodit.


Italský deník - 8. část - Matera 1

19. března 2018 v 23:46 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



V posledním pokračování jsem vás nechala stát na náměstí Vittorio Veneto a jednou fotkou ukázala to, proč jsme sem jeli.
Přijměte tedy pozvání do města Matera, které se také nazývá "Kamenné město".
Čtvrt' Sassi, která byla po roce 1952 vystěhována a do které se začíná pomalu vracet život, se dělí na dvě části - Sasso Barisano a Sasso Caveoso.

Naší prohlídku jsme začali, jak už jsem psala v předchozí části, na Piazza Vittorio Veneto, kterému dominuje Palazzo Annunziata (Palác Zvěstování), původně klášter, s jehož výstavbou bylo započato v roce 1735. Roku 1747 se stal domovem ženského dominikánského řádu. Roku 1844 byl přistavěn kostel a v roce 1861 přešel celý klášterní komplex do obecního majetku. Palác se stal sídlem soudu a z části i střední školy. Po zemětřesení roku 1980 byl soud i škola přemístěny do jiných budov ve městě a palác začal chátrat. V roce 1993 došlo k jeho rekonstrukci a po pěti letech, roku 1998, do něj byla umístěna provinční knihovna. Kromě rozsáhlých a významných sbírek knih se může pochlubit i numismatickou sbírkou.
V bývalém kostele je dnes kino.

Palazzo Annunziata

Naproti paláci je velice zajímavá stavba kláštera, který je zasvěcený sv. Dominikovi. Je vybudován v apulsko-románském slohu a jeho počátky se datují do roku 1230. Kostel, který je součástí kláštera, je trojlodní a byl přestavěn v 17. století v barokním slohu. Jeho portál, který zdobí rozetové okno se symbolem dominikánského řádu, si i po přestavbě zachoval románský vzhled.


Kostel a klášter San Domenico

Vedle stojí malá kaple Mater Domini. Tato kaple pochází z roku 1680 a patřila Maltézským rytířům. Má jen jednu lod a kromě terakotového basreliéfu Madony s dítětem jí zdobí plochá věž se zvonicí.

Mater Domini

Z vyhlídky u náměstí jsme byli okouzleni a udělali si obrázek toho, co bychom rádi viděli.
V jedné z uliček jsme si koupili místní specialitu. Koláč plněný mozzarellou a šunkou byl vynikající. Snědli jsme ho sedíc u stolečku před barem, kde jsme ho koupili. Pak už jsme si hodně dlouho nesedli, nepočítám-li sezení v kostelní lavici při výměně baterek do fot'áku. Orientovali jsme se podle mapy a pokračovali horní cestou po Via San Biagio nad údolím kamenných domů.

Pohled na Sassi

Odbočovali jsme na další a další vyhlídky a pak se před nám otevřel pohled na úchvatnou stavbu, kterou byl kostel San Giovanni Batista (Sv. Jan Křtitel), stojící na stejnojmenném náměstí.

San Giovanni Batista

Končila v něm mše takže jsme s několika dalšími turisty počkali, až věřící vyjdou ven a pak vešli. Před vstupem jsem si oblékla košili, kterou jsem si vzala sebou. Od nevpuštění do kostela v San Giovanni Rotondo, když jsme si předtím vystáli dlouhou frontu, si nosím sebou vždycky něco na převlečení. Tedy pokud rovnou nemám na sobě něco, co kryje ramena. Interiér nás ohromil. Byl tu ještě kněz a pár řádových sester a s nimi ještě několik z těch, kteří se účastnili mše.

Hlavní oltář

Kašna a vitrážové okno nad hlavním oltářem

Pod klenbou nezbývá, než se poklonit umu dřívějších stavitelů

Slunce pronikající bočním oknem osvětluje nádheru interiéru

Socha Sv. Jana Křtitele uvnitř kostela

Kostel San Giovanni Batista (Sv. Jan Křtitel) je první sakrální stavbou, která byla postavena vně tehdejších městských hradeb. Na jeho místě stál stál původně kostel Santa Maria Nuova, na jehož základech byl tento kostel postaven. Jeho stavba byla započata roku 1230 a byla dokončena už v roce 1233. Jeho architektura je převážně románská, ale jsou na ní vidět i jiné styly. Je tu patrný arabský vliv na jeho portálech, jsou tu gotické oblouky a čtvercový půdorys svědčí o řeckém vlivu.
Po Tureckém vpádu do Otranta a likvidaci jeho obyvatelstva, o kterém jsem už psala, byl kostel v roce 1480 na dlouhé roky opuštěn. Ke svému původnímu účelu se vrátil až v roce 1695.
Kvůli čtvercovému půdorysu nemá klasické průčelí, tak jako další kostely. Dominuje mu hlavní portál, jemně zdobený rostlinnými motivy, sloupy a sochami zvířat. Ve výklenku nad vchodem, pod kulatým oknem, je umístěna socha Sv. Jana Křtitele.

Vstupní portál

Výklenek se Sv. Janem Křtitelem nad vstupním portálem

Jeho interiér je trojlodní a je ohraničen osmi sloupy, které jsou zdobené rostlinnými a zvíčecími motivy. V centrální lodi je klenutý strop a do bočních lodí jsou velké průchozí oblouky, tvořící křížovou klenbu.

Poslední pohled na kostel a jde se dál

Po prohlídce jsme vyšli ven. Foukal vítr, což bylo velice příjemné, protože horké jižní slunce se opíralo nejen do staveb ve městě, ale i do nás.
Opět jsme fotili a točili to, co bylo v údolí a nad čím se zvedal kopec s úchvatnou katedrálou.

V uličkách a s nepřehlédnutelnou katedrálou v pozadí

Každý pohled nabízel další zajímavosti

Na střeše a nad střechami

Schody a průhled dolů

Když jsme stáli s mužem, na začátku naší pouti městem, na první vyhlídce na náměstí Vittorio Veneto a dívali se dolů na obydlí, z části vysekaných do skály, domnívala jsem se, že katedrála stojí na jakémsi pokračování toho, kde stojíme a domy Sassi vyplňují jen údolí mezi. Až cestou mi došlo, že domy dole pokračují a katedrála se tyčí na vrcholu uprostřed.
Současně jsem také dospěla k tomu, že procházka městem bude poněkud náročnější.

Katedrála je opravdu nepřehlédnutelná

Objevila jsem zídku, na kterou jsem položila fot'ák
a katedrálu jsem si přiblížila. Když už jsem neměla stativ...

Z jedné z vyhlídek jsme viděli veliký kostel a pokračovali k němu.

Kostel Santa Maria delle Grazie a klášter Sant'Agostino

Cestou ke kostelu, který jsme viděli v dálce, jsme objevili výstavní síň, do které jsme vstoupili a kde si prohlédli fotografie, které tu byly vystavené. Navíc jsme využili i toho, že tu byly záchody. Odnesli jsme si nejen dojmy z krásných fotek, ale i suvenýr v podobě fotek umělce.

Výstavní síň v kameni

Strop ve výstavní síni a kořeny toho, co roste nad ní

Kudy dál?

Po schodech kamenným městem

Střechy domů v pozadí s katedrálou

První kostel, druhý kostel a jeskyně na Murgii

Do některých domů se vrací život

Katedrála z jiného úhlu, pod mrakem

A ted' kudy? Vrchem, nebo sejít po schodech dolů?
Všimli jsme si vyčnívající věže u jedné z vyhlídek. Bylo rozhodnuto. Podle mapy z infocentra by tu měl být další z kostelů.

Vlevo v dálce je náš cíl, ale věž stojí za prozkoumání

Foto ze schodů

Sešli jsme tedy dolů a před námi stál kostel San Pietro Barisano.

San Pietro Barisano

Zaregistrovali jsme, že se do něj platí vstupné. Chvíli jsme stáli před vchodem a zvažovali, zda si koupit vstupenky a vejít dovnitř. Podobně, jako my, tu postávalo víc váhajících. Nikdo dovnitř nešel, všichni si fotili kostel zvenku a pak odcházeli. Nakonec jsme odešli také.
Mohli jsme si koupit společnou vstupenku do dalších dvou kostelů, kde by cena za vstup byla výhodnější.
Ale máme my dva jistotu, že zbylé dva placené kostely najdeme?
Nebo nám dojdou síly a my dál nepůjdeme. Sleva je tu sice poskytována, ale až od 70 let věku. Oba nás to pobavilo, protože ne každý sedmdesátník je natolik zdatný, aby šplhal městem nahoru dolů jako veverka.

San Pietro Barisano je dokonalým příkladem typické architektury Sassi. Jeho portál je vybudován z tufového kamene, zatímco jeho interiér je téměř úplně celý vykopán. Patří k nejstarším kostelům a jeho historie sahá až od roku 1000. Jeho původní název je San Pietro in Veteribus. Původní kostel ve skále byl v roce 1755 rekonstruován a částečně upraven. Zejména však byl vybudován jeho portál, který je vytvořen ze tří částí, aby vyhovovoval tvaru původní svatyně. Je opatřen třemi dveřmi, nad prostředními je zajímavě tvarované okno. Je to jakýsi čtyřlístek, uprostřed něhož je okno čtvercové. Nad bočními vchody jsou okna oválná. Zvonice stojí na přírodním skalním základu. Má tři patra a mezi ní a kostelem stoupají schody na terasu, která je na úrovni jejího druhého patra. Interiér kostela je trojlodní. Při poslední rekonstrukci byla objevena kostnice, která byla zazděná. Díky tomu zde zůstaly zachovány staré fresky.

Zvonice San Pietro Barisano, vlevo nahoře terasa, ze které jsem fotila

San Pietro Barisano

Vracíme se nahoru, je vidět už kostel Santa Maria delle Grazie

Ještě pohled na zvonici a máme před sebou, pro změnu, schody

Pohled ze schodů na katedrálu opět pod mrakem

Po schodech kolem zvonice jsme se znovu vrátili nahoru a pokračovali po Via d'Addozio k již vyhlédnuté mohutné stavbě. Opět jsme fotili a natáčeli. Kromě již mnohokrát focené katedrály to byly i jeskyně na druhém břehu Graviny.

Via d'Addozio

Dokladem toho, že se sem navrací život, jsou i restaurace.
Ceny v nich nejsou rozhodně lidové a hosté? Žádní tu nebyli

Kostel, ke kterému jsme nakonec došli, byl oproti dalším stavbám modernější a vykazoval barokní prvky. Byl součástí konventu Sant'Agostino, který se skládá z kostela Santa Maria delle Grazie, kláštera Sant'Agostino a skalního kostela San Guglielmo da Verceli. Celý komplex je od roku 1988 italskou národní památkou. Klášter byl vybudován mnichy z řádu Ordo Emeritarum sant Augustini (Augustiniánští poustevníci) roku 1592 na starověkém hypogeu San Guglielma da Verceli (Sv. Vilém z Verceli). Kostel byl přistavěn v roce 1594. Roku 1734 byly obě budovy poničeny hrozným zemětřesením. Po jejich obnově se staly sídlem generální kapituly Augustiniánského řádu.


Portál kostela zdobí nad vchodem výklenek se sochou Sv. Augustina. V horní části nad římsou je výklenek se sochou biskupa a na o obou stranách sochy svatých Petra a Pavla. Kostel má půdorys latinského kříže a naprosto netradiční je umístění varhan z roku 1749 nad hlavním oltářem, který je zhotoven z vykládaného mramoru a zdobí jej dřevěný kříž ze 16. století.

Portál kostela Santa Maria delle Grazie

Interiér s hlavním oltářem

Kostel jsme si prohlédli a pak vstoupili do jeho podzemí, kde je kamenná svatyně San Guglielmo da Vercelli. Zdobily jí fresky, z nichž nejvýznamnější je Svatá trojice. Kolem byly vystavené fragmenty soch, sloupů a nějaké úlomky.

Vstup do svatyně San Guglielmo da Vercelli a jedna z fresek - Sv. Silvestr

Nejslavnější freskou je Svatá trojice

Svatyni zdobí fresky a fragmenty

Od kostela se nám naskytl další zajímavý pohled na katedrálu a také na hluboký zářez řeky Graviny.


Vrátili jsme se zpátky na Via d'Addozio a sestoupili po schodech dolů, mezi kamenné domy. Kostel San Pietro Barisano byl nad námi. Vydali jsme se podél řeky na cestu, kterou jsme viděli od konventu Sant'Agostino a o které jsme se domnívali, že nás zavede do druhé části Sassi.

Cesta po Via Madonna delle Virtú

Nahoru? Nebo po rovině?

Konvent Sant'Agostino, kde jsme před chvílí byli, je nad námi

Jsou tu k vidění zajímavé budovy, které vyrůstají z kamene

Kameny a domy

V ohybu nad řekou se nám naskytl zajímavý pohled na konvent Sant'Agostino

Murgia

Po Via Madonna delle Virtú jsme došli před stejnojmenný kostel, který bývá také nazýván San Nicola dei Greci. Fotit se tu nesmí, ale jsem lovec.
Nahlédnout, cvaknout a zmizet. Navíc, se i tady platilo za vstup.


Kostel se dá velice snadno minout, vypadá jako součást hradeb, které jsou zpevněné vyzděnémi podpěrami. Jen cedulka venku upozorní, že by tu něco mohlo být Tento kostel je součástí klášterního komplexu, který se datuje kolem roku 1000. Kostel je kompletně celý vytesaný do kalkarenitu, což je druh pískovce, který tvoří zrna vápenců, nebo jiných uhličitanů. Je třílodní s vysokým stropem a dvěma řadami překrývajících se sloupů. V roce 1198 se stal útočištěm řádu Sv. Marie z Acconu. Řádové sestry se odtud ve druhé polovině 13. století přestěhovali do kláštera Santa Maria di Foggiali a klášter začal sloužit jako úkryt pro poutníky. Roku 1674 došlo k úpravě interiéru, kdy byly odstraněny dva ze šesti pilířů podpírajících strop a vybudován současný vstup. Roku 1934 došlo při rekonstrukci okolo vedoucí silnice k narušení pískovce a byl zasypán průchod do krypty Sv. Mikuláše Řeků. Fresky, na rozdíl od dalších kostelů, jsou tady ve špatném stavu.
V současné době je celý komplex prestižním výstavním prostorem.


Úlovek :-D


Madonna delle Virtú

Naše cesta pokračovala dál a došli jsme až ke kostelu a klášteru, který se jmenuje Santa Lucia alle Malve, někdy také Santa Lucia a Santa Agatha.

Tady se opravovalo

Cedule v detailu. Matera bude v příštím roce, jak jsem se zmínila v předchozím článku,
městem kultury. V záhlaví se píše "Pracujeme pro Materu 2019"

Jedná se o klášterní chrám, který pochází z 11. století, a který je připojen k ženskému benediktinskému klášteru. Zpočátku byl zasvěcen sv. Agátě. Mezi roky 1217 a 1267 byl věnován sv. Lucii. Je bohatě zdoben freskami z 12. století a jeho pravá lod' je dodnes využívána církví. Zejména 13. prosince, kdy se zde oslavuje svátek sv.Lucie. Zbylé dvě lodě byly kdysi využívány jako obydlí.
Býval tu také hřbitov pro obyvatele Barisana. Jak se můžete přesvědčit z fotografie, bylo tu v důsledku oprav zavřeno.

Důkaz

V dálce jsme viděli na kopci další kostel ve skále, ale netušili, jak se k němu dostat. Jedny schody vedly vlevo, druhé strmě stoupaly doprava. Pod ním v údolí jsme zaregistrovali další. Dívali jsme se na most přes Gravinu, který v nás nebudil moc důvěry a připomínal nám opět film Brancaleonova armáda. Přejít přes Gravinu k Murgii a pak někudy zpátky? Ani mapa nám v ten moment nic nenabízela.
Až později doma, když jsem připravovala tento článek, jsem na podrobné mapě zjistila, že Via Madonna delle Virtú odtud pokračuje dál do druhé části Sassi. Ostrá zatáčka a stavební ruch, vedly k domněnce, že tu cesta končí.

Jeskyně na Murgii

Řeka Gravina teče v hlubokém zářezu.
Vpravo jsou vidět oba zméněné kostely, ke kterým jsme přehlédli cestu

Most v nás moc důvěry nebudil

Murgia, Gravina a Sassi

Z plácku vedly schody. Tady se kdysi žilo

Vrátili jsme se zpátky podél řeky a u úpatí schodů objevili směrovku, odkazující na katedrálu. Na schodech jsem objevila už svou druhou italskou kočku. Navíc zrzavou, pro které mám zvláštní slabost. Že by se chtěla nějak přátelit, se moc nezdálo.


Stoupali jsme stále vzhůru po schodech a já opět kamuflovala svůj nedostek dechu focením. Jsem přesvědčená o tom, že i kdyby mě netrápilo astma, stejně bych zůstala stát a fotila. Povedlo se mi ze schodů vyfotit dokonce i kostely vybudované v jeskyních nad údolím Graviny.



Část ve stínu. Jen slunce ozařuje v dálce konvent Sant'Agostino

Madonna delle Vergini, jeden ze skalních kostelů na Murgii


Tyto skalní kostely jsou některé vytesány do skály, pro vznik jiných byly využity přírodní jeskyně. Jsou většinou velice staré a mísí se v nich různé architektonické prvky. Jsou také důležitým svědectvím přítomnosti společenství Benediktínů, Langobardů a byzantských mnichů. Některé vznikly už v řemeslném latinském stylu, který navazoval na křest'anské umění, ale nesou byzantské prvky. Naopak kostely řecké mají liturgické prostory v latinském stylu. Z některých se postupem času stala obydlí, nebo útulky pro zvířata. Dochovaných je více než 150.




Schody střídaly průchody a šikmo stoupající uličky. Na konci stoupání jsme prošli tunelem a byli odměněni pohledem na nádhernou stavbu.
Ale o té se dozvíte až v další části našeho putování.

Stáli jsme na samém vrcholu části Matery, která se jmenuje Civita

Hledáním v literatuře a doplňováním dat a údajů o jednotlivých památkách se článek nafukuje a proto ho tady přeruším.
Už by nebyl ke čtení, byl by spíš za trest.

Pokračování příště.

Italský deník - 7. část

11. března 2018 v 18:30 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Neděle 18. června 2017

Probudil mě vítr, který se opíral do dveří a hvízdal pod nimi.
Bylo něco kolem čtvrté hodiny. Dívala jsem se z okna na měsíc za mraky a uvědomila si, že bude za chvíli svítat.
Měla bych si vzít fot'ák, jít na pláž a zdokumentovat to. Došla jsem si na záchod, v kuchyni se napila a pak zvítězila lenost. Znovu jsem zalezla do postele.
Vítr neutichal.
Na druhý pokus jsem vstávala v šest hodin. Zametla jsem terasu, což byla ve větru naprosto zbytečná činnost.
Pak jsem dopsala deník a četla si. Když se probudil muž, zvažovali jsme, co podnikneme.
Vítr znamenal, že budou muset být zavřené deštníky, což je ten nejlepší předpoklad se spálit. Vzhledem k tomu, že foukalo od moře, budou i velké vlny, které budou pohybovat kameny a kamínky a ve kterých se opravdu nedá moc dobře plavat.
Muž se šel po snídani podívat na pláž a vrátil se s tím, že na koupání a ležing to dnes opravdu moc nevypadá.

"Tak co kdybychom se zajeli podívat do Matery?"
Výlet byl sice původně naplánovaný na příští týden, ale přeci plány jsou od toho, aby se měnily.
Před odjezdem jsme se rozloučili s Victorií a Nicem a zmohli se jen na "Gute raise."
Sice jsem mohla oprášit své znalosti ruštiny, kterou jsem se učila celých dlouhých deset let a ze které jsem i maturovala, ale nějak se mi nechtělo.

Krátce před devátou jsme vyrazili po E90 směrem na sever.
Cestou jsme se krátce zastavili na Capo Spulico, abychom si vyfotili a natočili hrad Roseto. I tady foukal prudký vítr a hnal moře ke břehu. A stejně jako ve Villapiana, byla i tady kamenitá pláž.


Roseto bylo jedním ze satelitů města Sybaris v období Velkého Řecka. Své jméno získalo díky pěstování růží, jejichž okvětními lístky byly plněny matrace požitkářských obyvatel Sybaris. Současné Roseto vzniklo jako osada v desátém století. V době nějvětšího rozkvětu za Normanské nadvlády byl v 11. století vybudován na ostrohu Cardone hrad Roseto (Castrum Petrae Roseti). V roce 1260, za vlády Sicilského krále Fridricha II., byl hrad přestavěn. K dalším přestavbám docházelo až do 16. století. Hrad má lichoběžníkový půdorys, pyšní se třemi věžemi a velkými reprezantačními sály. Je přístupný.
Ovšem, v době naší návštěvy, bylo zavřeno.

Hrad, focený ze svažující se cesty k moři, vypadá impozantně

Mořské vlny narážejí do břehu

Foceno proti slunci, nicméně kamenitá pláž je zřetelná

Vracím se zpátky od moře ke hradu, vlevo je vidět ostroh Cardone

Hrad je opravdu krásný

Proti světlu, fot'ák prostrčený skrz mříže

Kameny na plážích byly všude cestou, kam oko dohlédlo a hlavně kam z auta bylo vidět. I když jsme tudy jeli v minulých letech mnohokrát, nikdy nás nenapadlo zkoumat povrch pláží.

V Metaponto jsme odbočili a po pohodlné silnici pokračovali vnitrozemím k cíli naší cesty. Směrem, kterým jsme jeli my, nejel téměř nikdo, v opačném to byla souvislá kolona aut, přesouvajících se k moři. Vždyt' je přeci víkend. Kdyby ti cestovatelé tušili, jak to u moře dnes fučí.

V průvodci jsem si přečetla název nejnavštěvovanější části města, kterou jsme chtěli vidět a proto jsem sledovala směrníky.
Před sjezdem na Materu byl jakýsi rozcestník, který ukazoval, kam mají směřovat do Sassi autobusy, kam auta.
Projeli jsme kolem něj poměrně rychle a do města odbočili o jednu silnici dříve. Výsledkem bylo to, že jsme vjeli do Matery, chvíli se orientovali podle šipek odkazujících na Sassi, abychom se pak pokorně vrátili tam, kde jsme odbočili.
Na druhý pokus jsme to trefili, dojeli na autobusové nádraží, jehož část slouží jako parkoviště. Nasypala jsem do parkovacího automatu něco mincí.

Parkovací automat a v pozadí moderní architektura.
Budova s kulatými okny je Justiční palác

Chvíli jsme se rozhlíželi kudy tudy a pak se vydali z parkoviště na opačnou stranu, než stály moderní budovy. Hurá! Jdeme správně. Podle šipky na rohu ulice, jsme mířili směrem k Sassi. V jedné z ulic jsme objevili infocentrum. Koupili jsme si tady knihu o historii města a docela nás překvapilo, že chtěli zaplatit za mapu. Dosud jsme se s tím ještě nesetkali.
Venku před vchodem stál mladý muž, který nám na mapě ochotně ukázal, kde jsou ta nejzajímavější místa, která bychom rozhodně neměli minout.

Zakoupená kniha

V ulicích Matery

Došli jsme na náměstí Vittorio Veneto a zatajil se nám dech. A co teprve, když jsme sestoupili na vyhlídku na město, které se rozprostíralo hluboko pod námi a stoupalo na různá návrší.
Byl to nezapomenutelný pocit, vidět na vlastní oči to, o čem jsme jenom četli a co kdysi bývalo obrazem bídy italského jihu. Obydlí, z části vysekaná do skal, která jsou vybudovaná do různých výšek a mezi nimi se tyčící paláce a katedrála s vysokou věží.

Náměstí Vittorio Veneto

Všude byly světelné brány, které jsme viděli už ve spoustě měst.
Byly už připraveny na slavnost patronky města

Sassi - tuto fotografii berte prosím jako ochutnávku toho, co bude následovat

Už při prvním pohledu mi došlo, že pět hodin, které jsme si předplatili v parkovacím automatu, bude asi málo.

Matera je klenot, který v bezútěšné, vyprahlé a erozí poznamenané krajině Basilicaty, láká k návštěvám a je cílem tisícovek turistů.
Stejně tak je i lákávým místem pro filmaře z celého světa, protože jeho ulice a stavby se staly součástí spousty filmů. Mezi ty známé patří filmy Evangelium podle Matouše režiséra Piera Paola Pasoliniho, či film Kdysi... se Sophií Loren a Omarem Sharifem v režii Francesca Rosiho. Stejný režisér se sem vrátil s filmy Kristus se zastavil v Eboli, kde hlavní roli stvárnil Gian Maria Volonté a s filmem Tři bratři. Vznikly tu scény z nejnovějšího zpracování filmu Ben-Hur, či sci-fi Woder Woman. Bylo tu natočeno i několik filmů ze série biblických příběhů, které naše televize nabízí divákům zejména v době vánočních svátků. Mel Gibson tu natočil Umučení Krista, který se stal jedním z nejkontroverznějších filmů.
Uličky, kterými Kristus v podání Jima Caviezela nesl svůj kříž, se tak staly našim cílem na několik málo hodin.

Nejprve však něco z historie.
Matera byla osídlena už v době paleolitu, jak je doloženo archeologickými nálezy v jeskyních podél řeky Graviny. Je tedy nejstarším obydleným územím v celé Itálii.
V neolitu začaly vznikat první osady v oblasti Murgia o čemž svědčí archeologické nálezy z té doby. V období doby bronzové vzniklo první městské jádro.
Stejně, jako většina měst v této oblasti, byla i Matera součástí Magna Graecia (Velkého Řecka) a později v dobách Římské říše se stala jen tranzitním místem.
Roku 664 přešla pod nadvládu Langobardů a byla připojena k Beneventskému vévodství.
Deváté a desáté století byly ve znamení bojů mezi Langobardy, Saracény a Byzantskou říší, kteří usilovali o nadvládu nad územím. Město bylo později poničeno franským císařem Ludvíkem II., při jeho snaze pronásledovat Saracény.
Současně počátkem 8. století do města a okolí migrovali Byzantinci a benediktinští mniši, kteří se usazovali v jeskyních Gravina. Mnohé z nich pak přeměnili v kamenné kostely.
Po obsazení Apulie, do jejíhož území tehdy Matera patřila, Aragonci v roce 1043, zažilo město období míru. Nebyly sice války, ale nastalo období hladu. Navíc bylo město postiženo v roce 1087 zemětřesením. Městu se nevyhnuly ani morové epidemie.
Aragonci postoupili město rodině Tramontano. Hrabě Giancarlo Tramontano začal roku 1501 stavět na kopci Lapillo hrad a obyvatelstvu vypsal vysoké daně. Roku 1514 se obyvatelstvo proti tomu vzbouřilo a 29. prosince 1514 spáchalo na hraběte atentát. Pravé viníky se dohledat nepodařilo a proto byli pro výstrahu oběšeni čtyři obyvatelé a městu byly vypsány vysoké pokuty. Mateře byl o rok později skutek odpuštěn. Hrad Tramontano nebyl nikdy dostavěn.
V době španělské nadvlády byla roku 1663 Matera vyhláškou král Filipa IV. deklarována jako hlavní město Basilicaty a přestala být součástí Terra d'Otranto. Matera se stala nejen sídlem vlády, ale i soudů a zažila svůj největší rozmach. Rozvíjely se obchodní kontakty s apulijskými přístavy a také aktivní kulturní život.
Postavení sídelního královského města si udržela až do roku 1806, kdy bylo z rozhodnutí neapolského krále Giuseppe Bonaparte, staršího bratra Napoleona Bonaparte, rozhodnuto o přenesení všech pravomoci do Potenzy.
V roce 1860 vypukly nepokoje kvůli přerozdělování pozemků, které předznamenaly sjednocování Itálie.
V roce 1927 se Matera stala sídlem stejnojmenné provincie.
Byla prvním městem na jihu Itálie, které se 21. září 1943 vzbouřilo proti německé okupaci. Jedenáct lidí padlo v boji proti německé armádě a při zuřivých odvetných opatřeních bylo zabito dalších patnáct obyvatel.
Čtvrt' Sassi, kterou tvoří obydlí vyhloubená do skály, byla obývána městskou chudinou a proto bylo v roce 1952 rozhodnuto o výstavbě nových domů a vyklizení čtvrti. Násilné přestěhování patnácti tisíc lidí do nových domů na předměstí trvalo více než dvě desetiletí. Poté byla celá čtvrt' vyčištěna.
V roce 1980 byla Sassi částečně poškozena zemětřesením.
Roku 1986 byl vydán zákon, který financoval obnovu části města, které bylo po celé dlouhé roky zanedbáváno.
Současná Matera má přibližně 61 tisíc stálých obyvatel, jsou zde otevřeny dva obory University Basilicaty.
Od roku 1993 je Sassi zapsána mezi světové dědictví UNESCO a pro příští rok 2019 je Matera vyhlášena Evropským městem kultury.

Dnes, při procházce těmito místy si už lze jen těžko představit špínu a bídu, která zde dříve panovala a kterou popsal Carlo Levi ve své knize "Kristus se zastavil v Eboli". Srovnával tuto čtvrt' a Dantovým Peklem. Obyvatelé byli sužováni nemocemi a děti, zavšivené a vyhublé na kost, s nafouklými bříšky a pokryté strupy, trpěly malárií a žebraly.
Ne o mince, ale o chinin.

A tady svoje psaní přeruším.

Procházka městem bude v následujícím pokračování.

Italský deník - 6. část

5. března 2018 v 21:57 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Pátek 16. června 2017

Vstávali jsme poměrně brzy a po snídani se vypravili autem do Villapiana Lido na trhy. Byli jsme tu opravdu brzy, někteří prodejci teprve vybalovali své zboží. Ve srovnání s trhy v Apulii, to byly trhy malé, ale přesto jsme tu slušně nakoupili. Největší radost mi udělaly plavky za 5€. Na náměstíčku, kde se prodávaly potraviny, jsme chvíli mluvili se sýrařem. Byl to pěkný chlap a jmenoval se Gennaro. Vysoký, tmavé vlasy na skráních už lehce prošedivělé a s úžasně modrýma očima. Můj muž by to asi neocenil. :-D Krom sýrů nám doporučoval i místní víno, jehož je producentem. Náš oblíbený sýr caciocavallo měl jen jeden. Rok co rok ho vozíme z Itálie jako dárek v počtu tří kusů. Když Gennaro zjistil, že tu budeme ještě celé dva týdny, řekl nám, at' se zastavíme příští neděli na výročních trzích v Trebisacce, že určitě těch sýrů bude mít víc. Dokonce nám dal svou vizitku, kdybychom potřebovali ještě něco dalšího. Koupili jsme u něj kus vynikajícího pecorina a rozloučili se s tím, že se příští neděli uvidíme.


Cestou zpátky k autu jsem si vzpomněla na izolepu. Koupila jsem jí hned u jednoho z prvních stánků. Holkám jsme koupili spinery, protože to bylo jejich jediné přání před naším odjezdem. Z trhů jsme pak ještě zajeli do supermarketu pro pečivo a balenou vodu.

Před obědem jsme ještě stihli pobýt nějakou chvilku u moře. Zkonstatovali jsme, že voda je čím dál tím teplejší. Čemu se také divit, když teplota vzduchu byla po návratu do apartmánu 32°C ve stínu.

Po siestě jsme se znovu vrátili na pláž, a to i přesto, že na obloze byly tmavé mraky. Když začaly padat první dešt'ové kapky, zůstali jsme na pláži spolu s našimi sousedy. Těm se tu natolik zalíbilo, že si pobyt prodloužili o další týden. Domluvili se na tom s Francescem. Sice se budou muset stěhovat na třetí týden do jiného apartmánu, ale to prý nevadí. Déšt' dlouho nevydržel a za chvilku znovu zářilo sluníčko. Když přišel druhý déšt', vrátili jsme se do apartmánu.
Uvařili jsme si kávu a zvažovali, co podnikneme.

Rozhodli jsme se, že se pojedeme podívat do Trebisacce a prozkoumáme blíže město.
Auto jsme zaparkovali u pomníku na Piazza Giuseppe Mazzini a stoupali po nekončících schodech, a občas i po uličkách bez chodníků, nahoru.
Šli jsme okolo hradeb ze 16. století, které byly budovány na obranu proti Turkům. Původně měly hradby čtyři brány, ale dochovala se z nich jen jedna a tou je Brána zvěstování.
Za zmínku také stojí kostel, zasvěcený Sv. Mikuláši z Myry, který pochází už z 11. století. Kostel je trojlodní s byzantskými prvky, jedním z nich je jeho kopule se soustřednými kruhy. Prošel dvěma barokními přestavbami, ta poslední byla v roce 1792. V roce 1994 byla při jeho opravách nalezena socha Krista z topolového dřeva, která pochází z období kolem roku 1400. Kostel byl bohužel zavřený.

Tam někam nahoru bychom se měli dostat

Pohlídej nám tady to auto, my se vrátíme ...

Pocit, že se náš cíl vzdaluje, byl při stoupání nějak intenzivnější

Znáte opunciové fíky?
Lahodné, sladké a plné vitamímů A, B a C

Olověnec (Plumbago auriculata) obrovských rozměrů.
Vzpomněla jsem si na to své doma, doufajíc, že je zalévané

Mapa historického centra na hradbách

Stálé stoupání

Pokračujeme stále nahoru

Kdyby mi nechyběl dech, možná bych si prozpěvovala:
"Po schodoch, po schodoch, poznávam poschodia ..."

Tak to je ona - Brána zvěstování.
Poslední dochovaná brána v hradbách města

Reklama na Renault?
Mohla to být krásná fotka kostela lemovaná obloukem Brány zvěstování.
Je to však doklad toho, že se sem nahoru dá dojet pohodlně autem

Kostel sv. Mikuláše z Myry

Foto interiéru skrz sklo zamčených dveří

Pohled na kostel z boku

A pak následovaly už jen uličky, průchody, malé domky nalepené jeden na druhém a mnohdy, bohužel, i hromady suti.
Historické centrum kolem kostela je v podstatě původní vesnice, jejíž název pochází z řeckého τραπέζι ένα μικρό (trapezikion), což znamená malý stůl, nebo tabulka.
Samo území bylo osídleno už v době bronzové, jak dokládají četné vykopávky v oblasti Broglio di Trebissace a které jsou datovány mezi roky 1700 - 1350 př. Kr. Podobně jako spousta dalších míst v této oblasti bylo i Trebisacce součástí Velkého Řecka a později součástí Římské říše. Jeho historie úzce souvisí s nedalekým Sibari.
Z původní vesnice na kopci začalo vznikat město, které se během posledních 50 let rozšířilo dvojnásobně.
Současné Trebisacce má kolem 9000 stálých obyvatel a kromě turistického ruchu, díky němuž se v letních měsících počet jeho obyvatel zněkolikanásobí, je také producentem jedinečných pomerančů.

Procházeli jsme uličkami a hledali další zajímavosti tohoto místa. Některé domky byly zrenovovány a byly zajímavé. Občas se nám naskytl krásný výhled na město, nebo na okolní hory. Nevzdávali jsme to. Přeci tu musí ještě něco být. Nebylo! Nebyli tu ani lidé, nepočítám-li několik starých pánů sedících na lavičce před kostelem. Když jsme je pozdravili, byli překvapení.
Došlo nám, že sem asi turisté také moc nechodí.




Když tu nemůže být zahrádka, jsou tu alespoň květináče

Srdce kaktusáře by zaplesalo


Název Via Corso zněl lákavě ...

... ale ulička pokračovala a končila zdí

A pro změnu, znovu schody

Historické centrum Trebisacce stojí na kopci a nám se povedlo v úzkých uličkách a průchodech vedoucích někam, ten kopec obejít. Když jsme se dostali na jakousi vyhlídkovou cestu, zjistili jsme, že se nám nabízí úplně jiný výhled na město, než jsme měli předtím. I slunce bylo někde jinde. Nějaké schody dolů? Ani cesta stejným směrem tu nebyla. Jen malé domečky a před nimi vyhlídková cesta s kamennou balustrádou. Zvažovali jsme, zda se vrátit se zpátky po stejné trase a zorientovat se podle kostelní věže? Nebo si projít vyhlídku a doufat, že najdeme cestu dolů a potažmo i auto? Zvolili jsme vyhlídkovou cestu, protože ani jeden z nás si nebyl jistý tím, že se ve spletích uliček, průchodů a dvorků trefíme do těch správných míst. Notabene, nebyla odtud vidět ani kostelní věž.

Pohled na moře a střechy Trebisacce

Pohled na Piazza della Repubblica.
Žlutá budova vlevo je sídlem radnice

Pohled na město

Město a za ním vrcholky Apenin

Procházka po hradbách nám nabídla pohled na kostel z jiného úhlu

Odtud už trefíme

Schody, po kterých jsme sem přišli

Brána zvěstování z druhé strany...

... a poslední pohled na staré město už z uličky pod schody

Vyhlídková cesta po hradbách nás nakonec dovedla pod kostel, odkud jsme už viděli auto. Hurá! Nejsme ztracení.
Spíš jsme byli trošku zklamaní z toho, že tu kromě kostela není téměř nic k vidění. Znovu tedy po mramorových schodech, ale tentokrát dolů, což bylo příjemnější. Jen jsem si říkala, že je dobře, že neprší. Schody klouzaly i za sucha.

Autem jsme potom zajeli k přístavu, kde jsme zaparkovali. V jedné z cukráren jsme si dali zmrzlinu a pak se vypravili na pěší prohlídku modernější části města. Už jsme tudy projížděli v pondělí. Obchody a obchůdky lemovaly hlavní silnici, sem tam byl i nějaký obchůdek v ulicích, které na hlavní navazovaly. Ve Sparu jsme si koupili pití, protože to, co jsme si sebou vzali, už došlo.

Při vystoupení z auta jsem vyfotila pláž. Je stejně kamenitá, jako všechny kolem.
My máme tu výhodu, že část s lehátky a hřiště, jsou zavezeny pískem

Pobřežní komunuikaci tvoří chodník pro pěší, květinový záhon, cyklostezka a vozovka.
A to vše v délce 5 kilometrů. Tak dlouhá je Lungomare v Trebisacce

Patron námořníků - sv. František z Pauly


Upřímně, nic moc. Prošli jsme hlavní třídu Trebisacce až na úplný konec. Máme se vrátit? Ale tady opravdu není co k vidění. Jít kolem stejných obchůdků, maximálně zvolit protější chodník? Moc se nám nechtělo.
Do přístavu jsme přišli z druhé strany, po té, co jsme překonali železniční trat' po jakémsi kovovém nadchodu, který měl 97 schodů.
Poctivě jsem je spočítala.

Nad tratí

Poslední pohled z mola v přístavu na město

Výsledkem výletu do Trebisacce bylo něco přes 8 kilometrů a puchýře na obou mých chodidlech. Vzala jsem si totiž na výšlap "premiérově" úplně nové trekové sandály Rieker, které jsem si za nekřest'anský peníz koupila, po té, co jsem zjistila stav podrážek těch předchozích. Už byly skoro jako galusky. Ale napamatuju se, že bych z těch starých a ošlapaných měla někdy puchýř.

Večer jsme hráli karty. Nejprve s Nikolkou prší, kdy jsem si dávala pozor na to, abych proboha nevyhrála. Mám to docela slušně natrénováno z dob, kdy holky byly malé. Když jí Andrea zahnala spát, hráli jsme ve třech žolíky. I když jsem se snažila, dopadla jsem naprosto stejně, jako u prší. Dokonce i můj muž s Andreou prohrál na celé čáře. Ještě, že jsme hráli jen o to, že ten, kdo prohraje, míchá.
Míchání mi šlo úplně nejlépe.
Naši ukrajinští sousedé byli tentokrát hluční. Že by už balili? To uvidíme ráno.


Sobota 17. června 2017

Tentokrát jsme vstávali oba brzy. U mně je to naprosto obvyklé.
Muž vstával kvůli jednomu léku, který bere jedenkrát do měsíce. Bere ho na lačno a pak musí setrvat hodinu ve vzpřímené poloze. Nesmí si lehnout, ale sedět může. Předepsala mu ho paní profesorka, ke které chodí na revmatologii. Když jsem si četla příbalový leták, pobavilo mě, že je adresován výhradně ženám. Vzpomněla jsem si, že před pár roky přinesl domů papír s pokyny před nástupem do nemocnice na operaci a kde měl zaškrtnuté i gynekologické vyšetření. Život někdy opravdu tropí hlouposti.
Po té, co se mohl najíst, jsem udělala snídani a po ní jsme se vydali k moři. Chodidla, po zázračné masti na puchýře, kterou mám od snachy, se uklidnila natolik, že puchýře zmizely a zůstaly jen červené fleky. Hlavně, že to už nebolelo.
Naši ukrajinští sousedé, o kterých jsme si večer mysleli, že balí, neodjeli.

U recepce jsme se rozloučili se sympatickou partou ze Sokolova. Přijeli ve stejný den jako my a měli lehátko nad námi. Prý se sem ještě někdy vrátí, týden byl málo. Když odjížděli, zamávali jsme si. Oni z auta, my z pláže. Po chvíli jsme mávali rodině s Leontýnkou, která tu byla také na týden.
Přišli naši sousedé a nám došlo, že většina těch, se kterými jsme se tu týden vídali, je pryč. Když začala přijíždět nová auta, chodil Tomáš na obhlídku se slovy, že je tu nový materiál. Jednomu osazenstvu auta šel rovnou vynadat, když zjistil, že z auta vyhazují před bránou nepořádek. Nevynadal, byli to Italové.
Ten binec však po nich uklidil.

Když jsme se po obědě a siestě chystali k moři, všimli jsme si černých mraků nad kopci. Vypravila jsem se na pláž a preventivně sebrala osušky. Co kdyby.
Cestou zpátky jsem se pozdravila s Helenou. Točila pivo mladému páru, který dopoledne přijel. Podle výrazů jejich tváří mi došlo, že to rozhodně nebude jejich první.
Začalo pršet a my doufali, že se konečně snad trochu ochladí.
Seděli jsme u sousedů na terase a pak Tomáš pronesl: "To jsou moskyti."
Otočila jsem se, abych zjistila, komu je ten titul adresován. Byli to ti dva, kteří před chvílí stáli u baru. Nesli si své půllitry, do kterých jim asi u baru pršelo. Za nimi plápolal malý chlapeček, který si nesl zmrzlinu.
"No, pochopíte to? Oni jedou takovou dálku jen pro to, aby se tu ožrali. Když jsem je viděl u Heleny už sotva stáli na nohou."
"Já si jich všimla taky, když jsem nesla ručníky."
"Vy dva víte prd, co je žízeň", ukončil naší debatu můj muž. Od něj to fakt sedí. Za těch 43 roků, co jsme spolu, jsem ho viděla opravdu opilého jen dvakrát, kdy se snažil držet krok s těmi, kterým po pití nebývá zle. Krok samozřejmě neudržel a pak mu bylo hodně nedobře.
Přišla bouřka, která probudila Filípka a my se přesunuli pár kroků pod naší střechu. Podívala jsem se na teploměr a zjistila, že už je jen 29°C. Seděla jsem s knížkou, dýchala vzduch, který byl prosycen deštěm. Občas jsem zvedla hlavu, abych se podívala na nové obyvatele kráčející v dešti pro další a další pivo. Později spíš potácející se.
"Je mi líto toho prcka, už jdou po šesté", ozval se z vedlejší terasy Tomáš.
Společně jsme napočítali devět cest s plnými půllitry. Když přestalo pršet, noví obyvatelé se potáceli kolem s prázdným sklem a řvali na své dítě. Bylo mi ho líto. U baru už zůstali a vyřvávali odtud jako na lesy.
"To jsme se zase jako Češi ukázali, stydím se za ně."
Od člověka, který je jen o něco málo starší než náš syn, mě to překvapilo.
Rozhodně nejsme abstinenti, ale jak se říká: "Všeho s mírou." Stejně jako my, i Tomáš si přivezl sebou plechovky s pivem. Jsme typičtí Češi. Při cenách piva v Itálii, které je jednou tak drahé než víno, bychom museli mít nevyčerpatelné zdroje financí. A to tady v místním baru bylo ještě za velice slušnou cenu.

Déšt' se ještě během večera několikrát vrátil a teplota vzduchu poklesla.
V noci se nám konečně spalo dobře.


Pokračování příště.