.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 6. část

5. března 2018 v 21:57 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Pátek 16. června 2017

Vstávali jsme poměrně brzy a po snídani se vypravili autem do Villapiana Lido na trhy. Byli jsme tu opravdu brzy, někteří prodejci teprve vybalovali své zboží. Ve srovnání s trhy v Apulii, to byly trhy malé, ale přesto jsme tu slušně nakoupili. Největší radost mi udělaly plavky za 5€. Na náměstíčku, kde se prodávaly potraviny, jsme chvíli mluvili se sýrařem. Byl to pěkný chlap a jmenoval se Gennaro. Vysoký, tmavé vlasy na skráních už lehce prošedivělé a s úžasně modrýma očima. Můj muž by to asi neocenil. :-D Krom sýrů nám doporučoval i místní víno, jehož je producentem. Náš oblíbený sýr caciocavallo měl jen jeden. Rok co rok ho vozíme z Itálie jako dárek v počtu tří kusů. Když Gennaro zjistil, že tu budeme ještě celé dva týdny, řekl nám, at' se zastavíme příští neděli na výročních trzích v Trebisacce, že určitě těch sýrů bude mít víc. Dokonce nám dal svou vizitku, kdybychom potřebovali ještě něco dalšího. Koupili jsme u něj kus vynikajícího pecorina a rozloučili se s tím, že se příští neděli uvidíme.


Cestou zpátky k autu jsem si vzpomněla na izolepu. Koupila jsem jí hned u jednoho z prvních stánků. Holkám jsme koupili spinery, protože to bylo jejich jediné přání před naším odjezdem. Z trhů jsme pak ještě zajeli do supermarketu pro pečivo a balenou vodu.

Před obědem jsme ještě stihli pobýt nějakou chvilku u moře. Zkonstatovali jsme, že voda je čím dál tím teplejší. Čemu se také divit, když teplota vzduchu byla po návratu do apartmánu 32°C ve stínu.

Po siestě jsme se znovu vrátili na pláž, a to i přesto, že na obloze byly tmavé mraky. Když začaly padat první dešt'ové kapky, zůstali jsme na pláži spolu s našimi sousedy. Těm se tu natolik zalíbilo, že si pobyt prodloužili o další týden. Domluvili se na tom s Francescem. Sice se budou muset stěhovat na třetí týden do jiného apartmánu, ale to prý nevadí. Déšt' dlouho nevydržel a za chvilku znovu zářilo sluníčko. Když přišel druhý déšt', vrátili jsme se do apartmánu.
Uvařili jsme si kávu a zvažovali, co podnikneme.

Rozhodli jsme se, že se pojedeme podívat do Trebisacce a prozkoumáme blíže město.
Auto jsme zaparkovali u pomníku na Piazza Giuseppe Mazzini a stoupali po nekončících schodech, a občas i po uličkách bez chodníků, nahoru.
Šli jsme okolo hradeb ze 16. století, které byly budovány na obranu proti Turkům. Původně měly hradby čtyři brány, ale dochovala se z nich jen jedna a tou je Brána zvěstování.
Za zmínku také stojí kostel, zasvěcený Sv. Mikuláši z Myry, který pochází už z 11. století. Kostel je trojlodní s byzantskými prvky, jedním z nich je jeho kopule se soustřednými kruhy. Prošel dvěma barokními přestavbami, ta poslední byla v roce 1792. V roce 1994 byla při jeho opravách nalezena socha Krista z topolového dřeva, která pochází z období kolem roku 1400. Kostel byl bohužel zavřený.

Tam někam nahoru bychom se měli dostat

Pohlídej nám tady to auto, my se vrátíme ...

Pocit, že se náš cíl vzdaluje, byl při stoupání nějak intenzivnější

Znáte opunciové fíky?
Lahodné, sladké a plné vitamímů A, B a C

Olověnec (Plumbago auriculata) obrovských rozměrů.
Vzpomněla jsem si na to své doma, doufajíc, že je zalévané

Mapa historického centra na hradbách

Stálé stoupání

Pokračujeme stále nahoru

Kdyby mi nechyběl dech, možná bych si prozpěvovala:
"Po schodoch, po schodoch, poznávam poschodia ..."

Tak to je ona - Brána zvěstování.
Poslední dochovaná brána v hradbách města

Reklama na Renault?
Mohla to být krásná fotka kostela lemovaná obloukem Brány zvěstování.
Je to však doklad toho, že se sem nahoru dá dojet pohodlně autem

Kostel sv. Mikuláše z Myry

Foto interiéru skrz sklo zamčených dveří

Pohled na kostel z boku

A pak následovaly už jen uličky, průchody, malé domky nalepené jeden na druhém a mnohdy, bohužel, i hromady suti.
Historické centrum kolem kostela je v podstatě původní vesnice, jejíž název pochází z řeckého τραπέζι ένα μικρό (trapezikion), což znamená malý stůl, nebo tabulka.
Samo území bylo osídleno už v době bronzové, jak dokládají četné vykopávky v oblasti Broglio di Trebissace a které jsou datovány mezi roky 1700 - 1350 př. Kr. Podobně jako spousta dalších míst v této oblasti bylo i Trebisacce součástí Velkého Řecka a později součástí Římské říše. Jeho historie úzce souvisí s nedalekým Sibari.
Z původní vesnice na kopci začalo vznikat město, které se během posledních 50 let rozšířilo dvojnásobně.
Současné Trebisacce má kolem 9000 stálých obyvatel a kromě turistického ruchu, díky němuž se v letních měsících počet jeho obyvatel zněkolikanásobí, je také producentem jedinečných pomerančů.

Procházeli jsme uličkami a hledali další zajímavosti tohoto místa. Některé domky byly zrenovovány a byly zajímavé. Občas se nám naskytl krásný výhled na město, nebo na okolní hory. Nevzdávali jsme to. Přeci tu musí ještě něco být. Nebylo! Nebyli tu ani lidé, nepočítám-li několik starých pánů sedících na lavičce před kostelem. Když jsme je pozdravili, byli překvapení.
Došlo nám, že sem asi turisté také moc nechodí.




Když tu nemůže být zahrádka, jsou tu alespoň květináče

Srdce kaktusáře by zaplesalo


Název Via Corso zněl lákavě ...

... ale ulička pokračovala a končila zdí

A pro změnu, znovu schody

Historické centrum Trebisacce stojí na kopci a nám se povedlo v úzkých uličkách a průchodech vedoucích někam, ten kopec obejít. Když jsme se dostali na jakousi vyhlídkovou cestu, zjistili jsme, že se nám nabízí úplně jiný výhled na město, než jsme měli předtím. I slunce bylo někde jinde. Nějaké schody dolů? Ani cesta stejným směrem tu nebyla. Jen malé domečky a před nimi vyhlídková cesta s kamennou balustrádou. Zvažovali jsme, zda se vrátit se zpátky po stejné trase a zorientovat se podle kostelní věže? Nebo si projít vyhlídku a doufat, že najdeme cestu dolů a potažmo i auto? Zvolili jsme vyhlídkovou cestu, protože ani jeden z nás si nebyl jistý tím, že se ve spletích uliček, průchodů a dvorků trefíme do těch správných míst. Notabene, nebyla odtud vidět ani kostelní věž.

Pohled na moře a střechy Trebisacce

Pohled na Piazza della Repubblica.
Žlutá budova vlevo je sídlem radnice

Pohled na město

Město a za ním vrcholky Apenin

Procházka po hradbách nám nabídla pohled na kostel z jiného úhlu

Odtud už trefíme

Schody, po kterých jsme sem přišli

Brána zvěstování z druhé strany...

... a poslední pohled na staré město už z uličky pod schody

Vyhlídková cesta po hradbách nás nakonec dovedla pod kostel, odkud jsme už viděli auto. Hurá! Nejsme ztracení.
Spíš jsme byli trošku zklamaní z toho, že tu kromě kostela není téměř nic k vidění. Znovu tedy po mramorových schodech, ale tentokrát dolů, což bylo příjemnější. Jen jsem si říkala, že je dobře, že neprší. Schody klouzaly i za sucha.

Autem jsme potom zajeli k přístavu, kde jsme zaparkovali. V jedné z cukráren jsme si dali zmrzlinu a pak se vypravili na pěší prohlídku modernější části města. Už jsme tudy projížděli v pondělí. Obchody a obchůdky lemovaly hlavní silnici, sem tam byl i nějaký obchůdek v ulicích, které na hlavní navazovaly. Ve Sparu jsme si koupili pití, protože to, co jsme si sebou vzali, už došlo.

Při vystoupení z auta jsem vyfotila pláž. Je stejně kamenitá, jako všechny kolem.
My máme tu výhodu, že část s lehátky a hřiště, jsou zavezeny pískem

Pobřežní komunuikaci tvoří chodník pro pěší, květinový záhon, cyklostezka a vozovka.
A to vše v délce 5 kilometrů. Tak dlouhá je Lungomare v Trebisacce

Patron námořníků - sv. František z Pauly


Upřímně, nic moc. Prošli jsme hlavní třídu Trebisacce až na úplný konec. Máme se vrátit? Ale tady opravdu není co k vidění. Jít kolem stejných obchůdků, maximálně zvolit protější chodník? Moc se nám nechtělo.
Do přístavu jsme přišli z druhé strany, po té, co jsme překonali železniční trat' po jakémsi kovovém nadchodu, který měl 97 schodů.
Poctivě jsem je spočítala.

Nad tratí

Poslední pohled z mola v přístavu na město

Výsledkem výletu do Trebisacce bylo něco přes 8 kilometrů a puchýře na obou mých chodidlech. Vzala jsem si totiž na výšlap "premiérově" úplně nové trekové sandály Rieker, které jsem si za nekřest'anský peníz koupila, po té, co jsem zjistila stav podrážek těch předchozích. Už byly skoro jako galusky. Ale napamatuju se, že bych z těch starých a ošlapaných měla někdy puchýř.

Večer jsme hráli karty. Nejprve s Nikolkou prší, kdy jsem si dávala pozor na to, abych proboha nevyhrála. Mám to docela slušně natrénováno z dob, kdy holky byly malé. Když jí Andrea zahnala spát, hráli jsme ve třech žolíky. I když jsem se snažila, dopadla jsem naprosto stejně, jako u prší. Dokonce i můj muž s Andreou prohrál na celé čáře. Ještě, že jsme hráli jen o to, že ten, kdo prohraje, míchá.
Míchání mi šlo úplně nejlépe.
Naši ukrajinští sousedé byli tentokrát hluční. Že by už balili? To uvidíme ráno.


Sobota 17. června 2017

Tentokrát jsme vstávali oba brzy. U mně je to naprosto obvyklé.
Muž vstával kvůli jednomu léku, který bere jedenkrát do měsíce. Bere ho na lačno a pak musí setrvat hodinu ve vzpřímené poloze. Nesmí si lehnout, ale sedět může. Předepsala mu ho paní profesorka, ke které chodí na revmatologii. Když jsem si četla příbalový leták, pobavilo mě, že je adresován výhradně ženám. Vzpomněla jsem si, že před pár roky přinesl domů papír s pokyny před nástupem do nemocnice na operaci a kde měl zaškrtnuté i gynekologické vyšetření. Život někdy opravdu tropí hlouposti.
Po té, co se mohl najíst, jsem udělala snídani a po ní jsme se vydali k moři. Chodidla, po zázračné masti na puchýře, kterou mám od snachy, se uklidnila natolik, že puchýře zmizely a zůstaly jen červené fleky. Hlavně, že to už nebolelo.
Naši ukrajinští sousedé, o kterých jsme si večer mysleli, že balí, neodjeli.

U recepce jsme se rozloučili se sympatickou partou ze Sokolova. Přijeli ve stejný den jako my a měli lehátko nad námi. Prý se sem ještě někdy vrátí, týden byl málo. Když odjížděli, zamávali jsme si. Oni z auta, my z pláže. Po chvíli jsme mávali rodině s Leontýnkou, která tu byla také na týden.
Přišli naši sousedé a nám došlo, že většina těch, se kterými jsme se tu týden vídali, je pryč. Když začala přijíždět nová auta, chodil Tomáš na obhlídku se slovy, že je tu nový materiál. Jednomu osazenstvu auta šel rovnou vynadat, když zjistil, že z auta vyhazují před bránou nepořádek. Nevynadal, byli to Italové.
Ten binec však po nich uklidil.

Když jsme se po obědě a siestě chystali k moři, všimli jsme si černých mraků nad kopci. Vypravila jsem se na pláž a preventivně sebrala osušky. Co kdyby.
Cestou zpátky jsem se pozdravila s Helenou. Točila pivo mladému páru, který dopoledne přijel. Podle výrazů jejich tváří mi došlo, že to rozhodně nebude jejich první.
Začalo pršet a my doufali, že se konečně snad trochu ochladí.
Seděli jsme u sousedů na terase a pak Tomáš pronesl: "To jsou moskyti."
Otočila jsem se, abych zjistila, komu je ten titul adresován. Byli to ti dva, kteří před chvílí stáli u baru. Nesli si své půllitry, do kterých jim asi u baru pršelo. Za nimi plápolal malý chlapeček, který si nesl zmrzlinu.
"No, pochopíte to? Oni jedou takovou dálku jen pro to, aby se tu ožrali. Když jsem je viděl u Heleny už sotva stáli na nohou."
"Já si jich všimla taky, když jsem nesla ručníky."
"Vy dva víte prd, co je žízeň", ukončil naší debatu můj muž. Od něj to fakt sedí. Za těch 43 roků, co jsme spolu, jsem ho viděla opravdu opilého jen dvakrát, kdy se snažil držet krok s těmi, kterým po pití nebývá zle. Krok samozřejmě neudržel a pak mu bylo hodně nedobře.
Přišla bouřka, která probudila Filípka a my se přesunuli pár kroků pod naší střechu. Podívala jsem se na teploměr a zjistila, že už je jen 29°C. Seděla jsem s knížkou, dýchala vzduch, který byl prosycen deštěm. Občas jsem zvedla hlavu, abych se podívala na nové obyvatele kráčející v dešti pro další a další pivo. Později spíš potácející se.
"Je mi líto toho prcka, už jdou po šesté", ozval se z vedlejší terasy Tomáš.
Společně jsme napočítali devět cest s plnými půllitry. Když přestalo pršet, noví obyvatelé se potáceli kolem s prázdným sklem a řvali na své dítě. Bylo mi ho líto. U baru už zůstali a vyřvávali odtud jako na lesy.
"To jsme se zase jako Češi ukázali, stydím se za ně."
Od člověka, který je jen o něco málo starší než náš syn, mě to překvapilo.
Rozhodně nejsme abstinenti, ale jak se říká: "Všeho s mírou." Stejně jako my, i Tomáš si přivezl sebou plechovky s pivem. Jsme typičtí Češi. Při cenách piva v Itálii, které je jednou tak drahé než víno, bychom museli mít nevyčerpatelné zdroje financí. A to tady v místním baru bylo ještě za velice slušnou cenu.

Déšt' se ještě během večera několikrát vrátil a teplota vzduchu poklesla.
V noci se nám konečně spalo dobře.


Pokračování příště.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 johanes johanes | E-mail | 5. března 2018 v 23:04 | Reagovat

...krásné,ale ty uličky na kopci byly kouzelné.To jsem vždycky zbožňoval... :-)

2 Kitty Kitty | Web | 6. března 2018 v 5:34 | Reagovat

Ke tvým fotkám a povídání se vždycky ráda vracím, díky za nahlédnutí za hranice všedních dnů :-)

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 6. března 2018 v 7:14 | Reagovat

Pekne zy spletite ulicky ve městě..priomnel mi to me bloudeni v Sant Tropes, ale tady je to malebejsi.mimmochodem, opunciove fiky jsem kdysi zkousel pestovat

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 6. března 2018 v 8:07 | Reagovat

Tak u těch kaktusů zajásá nejen srdce kaktusáře, ale hned vedle i kuřáka, mají tam zasazený tabák :-D  :-D Tyhle starý ouzký uličky jsou vážně pohledné. Líbí se mi, a to jsem si všimla u tvých italských fotek všude, že když nemají záhonek tak aspoň květináče nebo truhlíky u domu....

5 Jarka Jarka | Web | 6. března 2018 v 10:16 | Reagovat

Ta přímořská městečka postavená v členitém terénu se mi líbí. Sice procházky jsou namáhavější, ale když se naskytne výhled do okolí a na moře, je to nádhera. 8-)  :-D

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. března 2018 v 10:26 | Reagovat

Krásné počtení i obrázky. Nechala jsem si to na ráno, abych si zlepšila náladu, když jsem nacmrchtaná. Zaujal mne docela rozdíl mezi prvky historickými a moderními úpravami- oken,  dveří a pod. Oproti těm vlhkým,  starým budovám je to asi obvyklé v současnosti, že si lidé vylepšují bydlení takto.
Mimochodem, vy jste litovali to dítě? J mám zkušenost z dovolené na chatě v Beskydech, kde jsme byli s našimi kluky. Rodiče, či prarodiče si šli sednout k televizi, já jsem posbírala kluky a jejich "kamarády" a kamarádky, sedla si s nmi do haly a četla jim na pokračování Boříkovy Lapálie. Pak jsme hráli "společenské" hry- tichou poštu, na prstýnky a pod. Byly tam nakonec děti od 6 do 12 let. Odpoledne jsem je vzala do prázdného baru dole v chatě, pustila gramofon a učila je tancovat. Venku jsme hráli v lese kolem chaty na hledání pokladu a pod. Nakonec si rodiče skoro stěžovali, že s nimi nechtějí na tůry, ale chtějí zůstat venku u chaty. Bavilo mne a to a zapojila jsem i muže. Asi bych to nevydržela a s tím dítětem se začala také bavit. To už je moje blbá povaha-jak říká muž. Nemohu vidět děti ponechané samy sobě. ;-)

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. března 2018 v 10:29 | Reagovat

Připomněla jsi mi s tím lékem pro manžela moje užívání "na záda" nedávno. Jedno týdně jedna tableta na lačno a hodinu nelehat. To je velmi silné vápnění, nesměla jsem dvě hodiny nic mléčného jíst. Doporučení vlastně skoro na celý den. Aby nekřehly kosti. Tak nevím, co to bylo za "svinstvo" lék. Ale zdá se, že v kombinaci s rehabilitací, nahříváním suchým teplem pomohl.

8 Libby Libby | E-mail | Web | 6. března 2018 v 10:53 | Reagovat

Zase mě Tvůj deník zahřál a pohladil po duši :-) Olověnec mám taky a jsem vděčná za každý květ, ale tento je parádní :-D Děkuju za príma čtení a hezké obrázky :-)

9 Ježurka Ježurka | Web | 6. března 2018 v 13:57 | Reagovat

Opět mne potěšilo tvé nádherné povídání a krásné fotky. Při nich si vždy říkám, co to muselo dát předkům práce postavit tyto nádhery a jak asi budou jednou koukat cizinci na ty naše "stavby socialismu", tedy paneláky. Já vím, ale stejně jsou ty historické stavby zajímavější, i u nás, že?

10 signoraa signoraa | Web | 6. března 2018 v 15:29 | Reagovat

[1]: Moc děkuji, mám procházky podobnými uličkami hodně ráda. :-D

[2]: Kitty, já zase děkuji za pochvalu. :-D Jsem ráda, že jsi mohla nakouknout za ty hranice. :-D

[3]: Města na jihu jsou si hodně podobná. Tedy ta, která jsou na kopcích. Úzké uličky, schody a domečky natěsnané jeden na druhém. Není divu, že je tam snadné zabloudit. Ale bereme to jako součást procházek. :-D
Opuncii mám už spoustu let, ale asi je nějaká divná, nikdy ještě neměla fíky.
Zkusím si jednu placku dovézt z toho správného keře. Na pěstování to není moc náročné. :-)

[4]: Já si toho tabáku také všimla a vzpomněla si na svou babičku, která ho kvůli dědovi pěstovala. Ta jeho "domovinka", jak tabáku říkal, pěkně smrděla. :-D
S těmi květináči máš pravdu, tam je navíc ta výhoda, že je většinou nemusí v říjnu stěhovat, tak jako my. I když letos to asi je jiné. Hledala jsem na webu nějaké informace pro další pokračování a byla překvapená, že i tady na jihu je vyhlášeno sněhové nebezpečí. Pochopím sever Itálie, ale kalamita zasáhla i jih. Pak možná došlo i na stěhování květináčů. :-D

[5]: Moc děkuji za milá slova. Mně se ta městečka také líbí a ráda po nich courám. Vůbec mi nevadí, že jsou většinou bez lidí a dva cvoci s fot'ákem a kamerou jsou v daný moment raritou pro pár místních obyvatel. :-D

[6]: Ruženko, doufám, že ti článek pozvedl trochu náladu a také, že už je ti o něco lépe. Na mně minulý týden také něco lezlo, ale snad jsem to zažehnala. Vypila jsem několik sklenic s vymačkaným citronem a chvíli jsem si zalenošila s knížkou. :-)
Občas jsou ty stavební úpravy dost divoké. Nejvíc mě pobavilo plastové okno vsazené do gotického portálu ve Vicu a před lety palác ve Vibo Valentina, před kterým byla cedule, která oznamovala návštěvníkům, že je starý skoro 600 roků a zdobila ho plastová okna. :-D
Dítě jsme litovali všichni, protože se asi nesmělo kamarádit s jinými dětmi. Sousedovic Nikolka, kterou jsme s mužem během dovolené adoptovali, byla přibližně v jeho věku, podobného věku byl i malý Ukrajinec od sousedů, který stejně, jako jeho starší bratr mluvil česky. Byl vidět naprostý nezájem u jeho rodičů, kteří se nosili kolem a všechny přehlíželi, jako kdybychom byli obtížný hmyz. Přitom naši sousedé byli jejich vrstevníci. Sama bych si netroufla jejich chlapečka oslovit, asi by to nedopadlo a mohla bych ještě nějakou (třeba jen nadávku) schytat.

[7]: Ten lék bude možná něco podobného. Bere ho sice jen jedenkrát měsíčně, nevím proč zrovna 17. den v měsíci. Nalačno a pak sedí, nebo chodí. Jsou vždycky v krabičce jen tři prášky.  Včera se zrovna domlouval s paní profesorkou, že se u ní staví v pátek. Sedmnáctého se blíží. :-D

[8]: Tak to jsem ráda, že jsem tě zahřála a i na pohlazení po duši došlo. :-D
Olověnec mám už dlouho. Musím ho trochu omezovat, kvůli jeho místu přes zimu, ale kvete pěkně. :-)

[9]: Libuško, tak to jsem moc ráda. :-D Také se obdivuju umu předků a to nejen v zahraničí, ale i u nás. I v té Itálii lze narazit na šedivé paneláky, ale ty se mi moc fotit nechce. Spíš vyhledávám stará města, která jsou opravdu zajímavější. :-)

11 Iris Iris | E-mail | Web | 6. března 2018 v 19:01 | Reagovat

Ty uličky, to je moje :-)
A ten pohled na náměstí je krásný a i na moře ;-)

12 duchodkaevka duchodkaevka | 6. března 2018 v 19:27 | Reagovat

Zase jsem si prošla místa, která na vlastní oko neuvidím, zarazilo mne, že nikde nebyla ani nožka, siesta nebo Ital ve dne spí a v noci tančí? :-)  :D

13 alpos alpos | Web | 7. března 2018 v 7:25 | Reagovat

Naprosto podrobný průvodce, už tam nemusím. Z celého města je asi nejzajímavější kupole kostela-opravdu zvláštní. Jen vám nějak často pršelo a taky město bylo nějak prázdné.Dík za povídání.

14 Intuice Intuice | E-mail | Web | 7. března 2018 v 11:58 | Reagovat

Další milé počteníčko. :-) Městečko zase podobné těm typicky Italským u moře - kopce a schody. To by bylo něco na mne - běhat do schodů a kopců nemusím, ale stejně bych se tam škrábala nahoru jako vy, jsem totiž děsně zvědavá a všechno taky musím mít nafoceno. Pohled na moře ale stál za to.
Ten lék nebo podobný, co psala Růža, neznám. Jednou za měsíc, to jsou mi věci. A ještě k tomu další opatření. Vidím, že čím jsem starší, tím si uvědomuji, že toho všeho zatím znám hodně málo. :-)

15 signoraa signoraa | Web | 7. března 2018 v 15:21 | Reagovat

[11]: Moc děkuji. Jsem ráda, že šplhání do kopců starých měst mělo nějakou cenu. :-D

[12]: Evi, ono v těch starých městech na moc lidí nenarazíš. Psala jsem, že u kostela sedělo par starých pánů. Na nikoho jiného jsme nahoře nenarazili. Ale nějaký život tam rozhodně byl, už jen kvůli těm autům.
Bylo to v podvečer, už po siestě. Dole u moře bylo poměrně dost lidí, ale moc jsem je nefotila a pak navíc ´vybrala fotky bez lidí. Občas se mi do záběru přimotal i můj muž. :-D

[13]: Opravdu nemusíš. :-D Kostel byl opravdu tím nejzajímavějším, co město nabízí. Moc nám nepršelo, pár kapek spadlo v pátek a pak v sobotu hezky sprchlo. Od té doby nespadla ani kapka. Déšt' bychom určitě uvítali, teplota byla mnohdy hodně vysoká.

[14]: Moc děkuji. :-D Městečka jsou si svým způsobem podobná. Malé domečky nalepené na sobě, aby bylo využito místo, uličky, schody, průchody. Mám to stejné, jako ty. Padám obrazně na ústa, nohy mě bolí jako psa a stejně se někam šplhám, co kdyby tam bylo něco hezkého. :-D
Ten lék, který zmiňovala Ruženka a asi něco podobného, co užívá můj muž, jsem taky neznala. Když jsem si přečetla příbalový leták a zjistila všechny vedlejší účinky, moc klidná jsem nebyla. Také jsem muže při prvním užívání bedlivě sledovala. :-D
Já si kvůli svému věku také uvědomuji, co všechno neznám, ovšem na druhou stranu jsem už smířená s tím, že to nedoženu. Tak se tím netrápím. Nemusím znát všechno. :-D

16 Lucka Lucka | E-mail | Web | 8. března 2018 v 10:02 | Reagovat

Tohle je hrozně krásné, je to takový náhled do léta, ujištění, že už tu za chvíli bude. To vyprávění a krásné fotky, všechno je to hrozně příjemné, už aby to tu bylo! :-) A ten pejsek je super, snad auto dobře pohlídal. :-)

17 Janinka Janinka | E-mail | Web | 8. března 2018 v 12:17 | Reagovat

Krásné obrázky, takové italské trhy bych si nechala taky líbit :-).
Je to zvláštní, ale já s dětmi taky téměř vždycky, ať se snažím sebevíc, prohraju v kartách :-D.

18 beallara beallara | Web | 9. března 2018 v 17:24 | Reagovat

no pokud měl manžel předepsanou gynekologickou prohlídku, měl byl ocenit tvůj vkus, co se týče pana sýraře, néé :D  :D
Miluji přezrálé plody opuncie, je to tak lahodné a tak výživné, jen to neumím jíst a jsem pak plná takových těch jehliček, ale skutečnost je taková, že se velice ráda pro tu chuť obětuji.
Víš co mi strašně chybí, kočky, ty příběhy kolem koček, vám asi né, měla jsi klid nekrmila půlku města, viď ? ;-)

19 JiříSvarc JiříSvarc | E-mail | Web | 10. března 2018 v 0:42 | Reagovat

:-)  :-)  :-)

20 signoraa signoraa | Web | 10. března 2018 v 15:01 | Reagovat

[16]: Pejsek nezklamal a auto pohlídal. :-D Počasí venku už je lákavé, slunečné a ohlašující, že přijde jaro a pak vytoužené léto. :-D

[17]: Moc děkuji. Italské trhy mám moc ráda, nejen pro jejich atmosféru, kdy se prodávající snaží svým voláním a někdy už i chraptěním přilákat kupující. Většinou se tu dá nakoupit spousta věcí za velice příznivou cenu. :-D
Jsem typický prohrávač nejen v kartách, ale i v pexesu, kdy mě dokáže porazit i vnouček. :-D

21 signoraa signoraa | Web | 10. března 2018 v 15:12 | Reagovat

[18]: O gynekologickém vyšetření jsem psala kdysi v tomhle článku. ( http://signoraa.blog.cz/1102/to-bude-narocne )
Život občas tropí hlouposti, lékaře nevyjímaje. :-D Gennaro byl opravdu pěkný chlap, já to mužovi řekla, ale díval se na mně divně. :-D
Opunciové fíky se dají občas koupit i u nás, ale jsem také pokaždé upatlaná, když je jím.
Kočky mi chyběly také, už jen proto, že jsem po dvou "kočičích" dovolených opět sebou přivezla nějaké kočičí pamlsky. Byl to zvláštní úkaz, protože jsem se s absencí koček setkala úplně poprvé.

[19]: Děkuji za úsměvy. :-)

22 Hemitson Hemitson | Web | 11. března 2018 v 13:52 | Reagovat

Parádní fotky! Jednou bych taky ráda do Itálie, vypadá to tam nádherně a moje mamka tuhle zemi doslova miluje. :D

23 signoraa signoraa | Web | 12. března 2018 v 9:17 | Reagovat

[22]: Moc děkuji. :-D Kdo jednou okusí, vrací se stále. Maminku proto chápu, jsem na tom stejně. :-D

24 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 13. března 2018 v 6:27 | Reagovat

Ta gynekologická prohlídka mě pobavila... :-)

25 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 13. března 2018 v 7:55 | Reagovat

Nepřestanou mne fascinovat ty stoupající kamenné uličky. Opilci jsou asi všude. Když přijedou k nám cizinci chovají se úplně jinak než ve vlastní zemi. A tak je to i s některými Čechy. Chlapečka je mi opravdu líto. Když jste na delším pobytu, tak je bouřka příjemnou změnou, pokud je člověk v bezpečí. :-)

26 signoraa signoraa | Web | 13. března 2018 v 16:12 | Reagovat

[24]: Mně pobavila také. Jako důkaz jsem dala do komentáře [21]: odkaz na článek, kde je i příslušný papír z FN Motol. :-D

[25]: Majko, jsem na tom úplně stejně. Můžu být sebevíc unavená, ale nevzdávám to. Občas (dost často) fotím i sebemenší blbinu, abych si chvíli odpočala a ulevila svým astmatickým plícím, kterým dochází dech. A pak pokračuju a kochám se. :-D
S těmi opilci máš pravdu. Pamatuju se na fanoušky motorsportu z tehdejší NDR, kteří jezdili do Brna na Velkou cenu. Vždycky se tam s prominutím ožrali jako prasata. Nebyli zvyklí na naše pivo. Kolem původní trati bývaly na polích kempy a ti "enderáci" se tam váleli po strništi. Chodívali jsme se na ně dívat. Ale nelitovali jsme je. :-D
Chlapeček byl chudák. Všechny děti, které tam byly, si hrály společně na pláži, nebo večer u baru, kde je sezení a on byl stále sám.
Bouřky miluju. Narodila jsem se za bouřky a od dětství mě fascinují. Dokonce jsem viděla i úkaz, kterému se říká Eliášův oheň. Na druhou stranu vím o pár lidech, kteří při bouřce zahynuli, bud' ve volném prostoru, nebo pod provizorním úkrytem. Ale i přesto je mám ráda. :-D

27 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 17. března 2018 v 20:45 | Reagovat

Alenko, opět nádherné fotografie. Co dodat k nezodpovědným rodičům. ;-)

28 signoraa signoraa | Web | 18. března 2018 v 7:08 | Reagovat

[27]: Marti, děkuji za pochvalná slova. A k těm rodičům? Snad jen, že každý je svého štěstí strůjcem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama