.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




O dopisech

24. března 2018 v 12:50 |  Téma týdne

Za dveřmi pošt'ák stojí
a usmívá se. Vlídně.
Obálku v ruce drží.
"Nesu vám dopis z Vídně.

A kdopak vám to píše,
mohu se znovu zeptat?"
A pak jen dodá. Tiše.
"Příště vás musím udat."

My starší, kteří si už něco pamatujeme a prožili kus svého života v totalitě, víme.
A ti, kteří nezažili dobu fízlů, uličních důvěrníků, pomocné stráže VB, uvědomělých pošt'áků a dalších udavačů, těm bych svými neumělými veršovánkami chtěla říci, že taková doba byla.
Bylo nebezpečné dostat dopis z ciziny. Zejména té, která nám byla zapovězená.
Dopisy z Vídně dostávala manželova maminka.
Dostávala a současně se tudíž dostala do hledáčku těch, kterým se to nelíbilo. Vyřešila to tedy tak, že svou dlouholetou přítelkyni, jejíž manžel získal trvalé angažmá jako sólista Vídeňské opery, požádala, aby dopisy chodily na adresu babičky. Tam už nebyl tolik aktivní poštovní doručovatel.
V roce 1980 moje kamarádka odešla do Německa.
Jezdila tam na pravidelné návštěvy za svým bratrem a z té poslední se už nevrátila.
Místo ní dorazil dopis.
Byla jsem na mateřské a dopis jsem vytáhla ze schránky v době, kdy jsem byla sama doma. O jeho existenci neměl nikdo tušení. Alespoň jsem si to myslela. Jaké však bylo moje překvapení, když za dva dny přišla manželova maminka a o dopisu věděla. Místní tamtamy jí donesly zprávu, že si její snacha píše s někým z Bavorska.
A zatímco tamtamy bubnovaly a kolem našeho domu se slídilo, já odepsala. Požádala jsem svou kamarádku, aby další dopisy adresovala k babičce.
Vše fungovalo bez problémů až do babiččiny smrti.
Dnes, v době komunikačních technologií, kdy obálka se známkou je téměř rarita, to možná působí směšně, ale ta doba opravdu taková byla.

Mám schovaných pár dopisů.
Ten nejstarší je z roku 1945. Psal ho můj táta mamince, poté, co se dostal z německého lágru.
Moji rodiče se seznámili v Berlíně, v továrně, která vyráběla za války letecké motory. Maminka tam byla totálně nasazená a tátu, spolu s dalšími spoluvězni, do továrny vozili pracovat. I za těchto podmínek se dokázala zrodit láska.
Dopis jsem poprvé četla až po maminčině smrti a brečela u něj jako malé dítě.
Druhý dopis je z roku 1978. Napsal mi ho můj manžel a donesl ho do porodnice. Děkoval mi v něm za syna. Byli jsme v té době spolu už čtyři roky a byl to od něj dopis první. A současně také poslední.
Když se v roce 1981 narodila dcera už nepsal. Místo toho se každý den odpoledne, společně se synem, protahovali dírou v plotě a chodili pod okno v porodnici.
Třetí dopis pochází ze stejného roku. Opět ho psal táta, ale tentokrát byl adresován už mně. Psal z lázní, kde se doléčoval po operaci ledvinových kamenů. Psal, jak se těší na společné vánoce se svým prvním vnukem. Dopis přišel den po jeho smrti. Bylo mu 55 let a měl nemocné srdce. Bohužel doktor, který mu potvrzoval papíry do lázní, tuto slutečnost zapomněl zmínit.
Dalšími dopisy, které mám schované, jsou dopisy pro Ježíška, které nejprve kreslily a později psaly moje děti. Dávali jsme je za okno na Mikuláše, doufajíc, že je předá do těch správných rukou. Nějakým řízením osudu se pak dostaly do velké hnědé obálky do skříně, kde jsem je docela nedávno našla. Ale asi se zázraky dějí, protože Ježíšek se pokaždé snažil ta přání z dopisů, adresovaných do nebe, splnit. Zvažovala jsem, že dopisy vyhodím, ale pak zůstaly tam, kde jsem je našla. Přání mých dětí bývala skromná, což se už zdaleka nedá říci o mých vnučkách.
Na druhou stranu v době, kdy dopisy psaly, ještě obě věřily na existenci Ježíška. Sára chodila do 3. třídy a Ema do 2. třídy. Věřte - nevěřte.

Sára
Ema

Když se tak nad tím zamýšlím, dochází mi, že já už nedostala klasický dopis několik let.
Obálky ve schránce nacházím. Bohužel v poslední době hlavně obsahují parte. Stárneme a odcházíme.
V dalších je občas složenka na předplatné časopisu, ovšem častěji tam bývá spolu s propagačními letáky a žádostí o příspěvek na to, či ono.
Někdy obálka obsahuje přání k čemukoliv.
Ale klasický dopis, který znám z dřívějších dob a u kterého jsem nedočkavě otevírala obálku už na schodech, ten nepřišel hodně dlouho.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 24. března 2018 v 13:05 | Reagovat

Věděla jsem jak dítě, že má táta sestru v Německu - západním. Ovšem neznala jsem ji osobně. Až tuším v 67 se teta u nás s rodinou "zjevila". Úmyslnně nepíši objevila, ale " zjevila", ptala jsem se táty, zda to nevadí. Nevadilo, nic z toho nebylo, tehdy přijeli ještě asi čtyřikrát a pak jak když utne. Teta později zemřela, ale i tak jsem byla ráda za několik rozhovorů s tetou o životě tam. O_O
Zde je téma dopisy a já odbočila, chtěla jsem napsat, že korespondenci se západem si nepamatuji, možná měl táta taky adresu jinam :-?Ovšem pamatuji si, že drbny v obchode vždy věděly kdo má a odkud má návštěvu. Jednalo se o rakušáky. :-D
Sama jsem poslední dobou lajdák na psaní kamarádce z dětství.Do schránky nakukuji, občas tam psaní na nás čeká. :-)

2 Ježurka Ježurka | Web | 24. března 2018 v 13:09 | Reagovat

Je pravda, že dostat klasický dopis je fakt rarita. Já jsem si psala roky s rodiči, když jsem se odstěhovala od nich tak daleko. Jiné spojení tenkrát nebylo. Ale jeden dopis jsem nedávno našla založený v jedné knížce. Byl pro mého prvního manžela, když byl od tady a já ještě na Moravě. Je plný lásky, která bohužel nevydržela.

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 24. března 2018 v 13:20 | Reagovat

Tohle se mi vážně krásně četlo... :-)

4 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 24. března 2018 v 13:35 | Reagovat

Alenko, hezky jsem si početla, krásně jsi to napsala. :-)
Klasický dopis jsem už hodně dlouho nedostala. Spíš jen přání s připojemými pár větami.
Jinak chodí účty, nabídky, žádosti o příspěvěk atd.
Měla jsem tetu (sestra matky), strýce a sestřenici v USA.
Psaly jsme si. Jednou jsem dostala od zaměstnavatele dotazník, který byl velmi osobní a zvědavý.
Napsala jsem nezbytné údaje. Strýc s tetou se legálně odstěhovali v r. 1947 do USA. Psali jsme si jen o rodinných záležitostech. S tím jsem dotazník odeslala.
Vztek se mnou lomcoval. Co je komu do toho s kým a co si píšu. :-?
Jenže jsem zastávala vedoucí funkci a nechtěla jsem o místo přijít. Kdybych pracovala třeba v kravíně, hodila bych dotazník do kamen.
Teta a strýc už nežijí. Se sestřenkou si píšeme už jen gratulace (klasicky). Jinak komunikujeme maily a na FB.
Vždy jsem se dřív těšila alespoň na papírové přání k svátku nebo narozeninám. Teď chodí jen SMS zprávy. :-( Při dnešní ceně poštovného a pohlednice to chápu.

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. března 2018 v 14:01 | Reagovat

No, můj život byl tak trochu ovlivněn tím, že si teta dopisovala po válce s Němcem, svou láskou bývalou (byla vdova). Začala jsem dělat na Okresní vojenské správě a když po roce byla t.zv. prověrka do spisovny, kde byly tajné spisy, já jsem neprošla. Ne díky sobě, ale  přímo mi bylo řečeno, kdybych se vdala a nejmenovala se Ročková, mohla bych zůstat. Jeden aktivní soused se postaral, ale to jsem se dověděla náhodou od jedné známé, které věděla, kdo byl tím donašečem a udal , že atd. Jinak  se to na nikom z rodiny neprojevilo, jen já jsem musela jít jinam, ale nevadilo mi to, protože OVS se stěhovala do okresního města, protože Zábřeh už přestal být okresem a patří od té doby do Šumperka. Dopis mi občas přijde od kamarádky, která si na psaní potrpí , je to bývalá spolužačka a také odchovankyně Dětského domova, ale zdejšího-tedy už též bývalého.

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 24. března 2018 v 14:33 | Reagovat

Proto se držím projetu šnečí pošty (snail mail) zuby nehty. ;-)

7 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 24. března 2018 v 14:57 | Reagovat

to bylo krásné čtení, ze života:)fakt nádherné

8 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 24. března 2018 v 15:11 | Reagovat

Manželův dopis do porodnice mám také schovaný a je zvláštní, že ani on druhé dítě a byl to kluk už tolik neprožíval 😉😂

9 Kitty Kitty | E-mail | Web | 24. března 2018 v 15:25 | Reagovat

[6]: Šnečí pošta, neznám. Můžeš mi o ní něco říct? Už dopředu děkuji a přeji pěknou sobotu - nakonec je pěkně i u nás :-)

10 Kitty Kitty | E-mail | Web | 24. března 2018 v 15:26 | Reagovat

To je tolik lidí, kterým jsem dopis nenapsala? Jen zírám! Napravím, až bude co pěkného na psaní. Všechny zdravím a přeji pěknou sobotu i víkend :-)

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 24. března 2018 v 15:32 | Reagovat

[9]:
Posílám si s lidmi pohlednice. Něco jako postcrossing.

12 Janinka Janinka | E-mail | Web | 24. března 2018 v 16:05 | Reagovat

Moc hezky napsaný, byť místy smutný, článek.
Dopis jsem nedostala ani nepamatuju, snad když mi Míša psal naposledy z tábora. Bylo to milé :-).

P.S: Poslední dobou jsem velice alergická na slovo důvěrník. Má budit důvěru, ale ve mně to vyvolává naprostý opak.

13 Eliss Eliss | Web | 24. března 2018 v 16:42 | Reagovat

Krásný článek, mnohdy i smutný, také jsem psávala Ježíškovi, musím se zeptat mámy jestli má ty moje psaníčka někde schovaná 8-)

14 alpos alpos | Web | 24. března 2018 v 18:07 | Reagovat

Mám také ráda dopisy. Vždycky jsem se těšila, že nějaký najdu ve schránce. Navíc ty ze západní a jiné daleké ciziny, vždycky tak zvláštně voněly. Milovala jsem také pohlednice, které jsem léta sbírala, zřejmě náhradou za to, že vycestovat na ta místa, bylo dlouho zapovězeno. Není to nádhera, dostat alespoň k Vánocům dopis polepený hvězdičkami, vločkami a stromečky? Mnohem hezčí než nějaký E-mail :-) hodně dopisů má schovaných. Třebas ten od dcery, když byla malá a psala z výletu, nebo ten od dlouholeté přítelkyně, která již zemřela, nebo ten od přítele, od manžela..a další.

15 signoraa signoraa | Web | 24. března 2018 v 18:30 | Reagovat

[1]: Jako dítě si pamatuju, že sousedé přes chodbu u nás v činžáku měli příbuzné v Německu. A také jak na ně jedna paní z vedlejšího domu donášela. V podstatě donášela na všechny, pracovala na poště, kde odposlouchávala telefonické hovory, které se tehdy spojovaly přes poštu. Prasklo to na ní až po spoustě let. Na mně napsala mému prvnímu zaměstnavateli posudek, že jsem měla štěstí, že mně hned nevyhodili z práce. Její muž dělal uličního důvěrníka a ten to tehdy podepsal. Měla jsem kamarádku v podatelně a ta mi to tehdy dala přečíst. Mohla z toho mít pěkný průšvih. Byla jsem proto připravená a snad jen díky domu, jsem si nehledala jiné zaměstnání.
Co se korespondence týče, píšu už opravdu jen k vánocům, velikonocům a k narozeninám. Dopis, který jsem psala naposledy, byl adresován T-mobilu. V podstatě to byla stížnost na jednoho jejich zaměstnance. Psala jsem o tom v červenci na blogu. :-)

[2]: Libuško, i já si po odchodu z domova psala s rodiči, po tátově smrti už jen s maminkou. Také jsem si psala s maminčinou sestrou, kterou jsem měla moc ráda a s několika kamarádkami. Jiná možnost, jak sdělit novinky, prostě neexistovala. :-)
Najít dopis po tolika letech, kdy už se tvůj život ubírá jinou cestičkou, určitě vedlo ke vzpomínkám, vid'. :-D

[3]: Děkuji a jsem tomu ráda. :-)

[4]: Jarmilko, ani já jsem nedostala už hodně dlouho obyčejný dopis. Většinou ani u těch přání nebývají žádné řádky navíc.
Já žádné příbuzné v zahraničí neměla, ale pamatuju se, jak se slídilo kolem sousedů v době mého dětství.
Z práce si pamatuju, že existovalo oddělení pro zvláštní úkoly, které rozdávalo asi podobné dotazníky všem, kteří vycestovali za hranice. Kolegyně po návratu z dovolené v Jugoslávii musela vypisovat s kým se setkala a o čem mluvila.
Dopisy ze "západu" chodily naštěstí k babičce, která je pak předávala. U nás chodil pošt'ák, o kterém se říkalo, že když někoho udá, dostane v práci odměnu. Tak se činil.
Cena poštovného je nehorázná. Já ale "podědila" známky v hodnotě 6,40 Kč. Vydala jsem se s dotazem na hlavní poštu, co s nimi. Prý je mám vylepit. Takže letos na velikonoce budu posílat přání se třemi známkami uvedené hodnoty. Holt tu poštu budu o 20 haléřů přeplácet. :-D

[5]: Ruženko, tvůj příspěvek dokládá to, jak to byla ošklivá doba. Můj dlouholetý přítel, který už je bohužel po smrti, tvrdil: "Každý máme svého udavače." Byl voják z povolání a v roce 1968 nejen že nesouhlasil se vstupem vojsk, ale z pozice své hodnosti, nechal zavřít jedno letiště. Armáda s ním zametla, nejdřív byl degradován a pak musel armádu opustit. Dlouho nemohl zavadit o práci. Když  něco sehnal, zase ho vyhodili. A pak zjistil, že ho někdo udává. Nakonec s vysokoškolským diplomem dělal hlídače v garážích. Po revoluci se vydal do Pardubic, kde byl nějaký archiv a tam zjistil, že ho udával celé dlouhé roky soused, o kterém se domníval, že je jeho dobrý kamarád a kterému se po celou dobu svěřoval se svými problémy.

[6]: At' se šnečí poště stále daří. :-)

[7]: Moc děkuji. :-)

[8]: Ono se říká, že ty emoce jsou u prvního dítěte nejsilnější. Já k tomu dodávám, že totéž platí i v případě vnoučat. :-D
Potěšilo mně, že nejsem sama, kdo si schoval dopis do porodnice. :-)

[10]: Když jsme spolu mluvily někdy v lednu přes skype, tak jsi říkala, že se chystáš psát dopisy. :-D
Tak se budu těšit, že třeba něco přijde. Děkuji za přání hezkého víkendu.
P.S. Něco na mně asi leze (manžel to není):-D . Škrábe mě v krku, posmrkávám, chvilkama je mi zima a pálí mě tváře. Celou zimu jsem vzdorovala, ale asi jsem to chytla od Bětky. Holt úděl babiček.

[12]: Jani, moc děkuju. On ten náš život není pořád jen veselý. Také si pamatuju, jak děti psaly z tábora, ale už je to hluboký dávnověk. :-D
Při vyslovení slova důvěrník si vzpomenu na ty uliční. Většinou prověření státostranou a navíc byli přesvědčeni o své moci.

[13]: Moc děkuji. :-) Ježíškovi asi píší všechny děti. Pro mně byla obálka s dopisy překvapením. Myslela jsem si, že už dávno není. Asi jsem větší archivář, než jsem si myslela. :-D

[14]: Jsem na tom stejně, ale dopis jsem už dlouho nedostala. Ale potěší i to přání, nebo jak píšeš, pohlednice. Některé mám také schované. :-D
Dávám také přednost posílání bud' pohlednic, nebo přání v obálce svým blízkým k vánocům a dalším svátkům. Někteří ani nemají počítač. Vím, že to vypadá v dnešní době divně, ale moje sestřenice, která je  jen o něco starší, počítač nepoužívá.

16 Iris Iris | E-mail | Web | 24. března 2018 v 18:53 | Reagovat

Moc krásně napsaný :-) já dostala dopis, je to nějaký rok zpátky, ale dlouho zase nedostanu :-( možná už nikdy.

17 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 24. března 2018 v 19:23 | Reagovat

Dopisy dost upadaji...jednak za to muze mail, skype a jiné zpusoby komunika c e, jednak neuveritelny narust postovneho, to od psani dopisů "jen tak" spolehlivě odradi...

18 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 24. března 2018 v 19:25 | Reagovat

Ano, tak to bylo. Mýho tátu chodili estébáci kontrolovat až domů. Těžká doba, zrovna jsem o ní povídala vnukovi. ;-)

19 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 25. března 2018 v 7:52 | Reagovat

Mám doma spoustu dopisů od mé první lásky. Taky mám schované dopisy od mého muže. Jsou opravdu kouzelné. :-)

20 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 25. března 2018 v 9:05 | Reagovat

a co to je to play doh 8 ks? :-D

21 signoraa signoraa | Web | 25. března 2018 v 15:10 | Reagovat

[16]: Moc děkuji. Já jsem na tom podobně. :-)

[17]: Je mi jasné, že nové možnosti, které nabízí internet, mohou za to, že si lidé přestali psát. Někdy si myslím, že je to škoda. :-)

[18]: Byla to hnusná doba. Někdy mám ale bohužel pocit, že se po ní někomu stýská. Mám také jednu zkušenost, kdy jsem trávila noc na lavici v Bartolomějské a aroganci policajtů. Tehdy to vlastně byli příslušníci.

[19]: Já dopisy od první lásky nemám, po rozchodu jsem je hodila do kamen. A od svého muže jen ten jediný. :-)

[20]: Dodnes to nevím. Muž tehdy mobilem ofotil dopisy, když je kukačky psaly a pak jsme po dohodě s dcerou koupili Nerf, o kterém jsem už měla nějakou povědomost. Play je hra, ale v tom ostatním plavu. :-D

22 Vendy Vendy | Web | 25. března 2018 v 15:17 | Reagovat

Je to pěkné, i když smutné vzpomínání. Ale dá se říct, co dopis, to rarita, velmi osobní a významný. Je dobře, že jsi tyto dopisy schovala. V případě zahraničních dopisů téměř strategické řešení! Jenže, jak jinak bylo tehdy možné se dorozumět? Ne každý měl telefon a v případě emigrantů snad ani telefonovat nešlo, rozhodně ne bez (ne)řádného odposlechu.
Líbí se mi dopisy Ježíškovi. Plné kouzelných chyb a s upřímným přáním. Taky plánuji, že dám dohromady tyhle věci, fotky a dopisy. Teda mám je pohromadě, ale rozstrkané po různých odložených kabelkách.
Coby poslední dopis mi přišel dost nedávno, píše mi párkrát do roka blogerka Mniška - tedy pár slovíček, pozdrav, mimo jiné má opravdu nádherné romantické písmo. Taky Berry mi občas pošle milé přání nebo pozdrav z tábora, kde je se svými dětskými svěřenci. Ale jinak poslední dopis pamatuji od mé tety. Která bydlela pár kilometrů od nás a se kterou jsme si občas telefonovaly. Přesto tenkrát vzala papír, tužku a napsala prostě dopis... jen tak. Dnes už je teta pryč, je pryč více lidí, kteří byli v mém životě. Však to znáš, tvoje zmínka o obálkách s partem byla taky ze života... O takové dopisy nestojíme, ale jsou součástí toho, co se děje.
Z dopisů mi bohužel chodí převážně složenky nebo reklamní poutávky. K čertu s tím.
Ale tvoje povídání o dopisech se mi moc líbilo, fakt.
A připojila bych se s dotazem, co je play doh 8 ks? :-D  :-D

23 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 25. března 2018 v 17:11 | Reagovat

Dnes, když obálka tak jen nějaké úřední sdělení. Pamatuji si dobu kdy, dopis znamenal jediný zdroj zpráv od lidí co, žili daleko :-)

24 signoraa signoraa | Web | 25. března 2018 v 18:32 | Reagovat

[22]: Moc děkuji a jsem ráda, že se ti článek líbil. :-D Já už opravdu nedostala takový ten klasický dopis opravdu několik let. Přichází pohlednice, přání k různým svátkům, či jmeninám. Připomněla jsi mi blogerky Mnišku a Berry. Také jsem k nim občas zavítala na návštěvu. Těmi svými blogovými pauzami jsem "tak trochu ztracená v Matrixu". :-D
Bohužel ani tobě nejsem zatím schopná zodpovědět, co je to play doh 8 ks. Už jsem podobně odpovídala na komentář [20]:, kde jsem na to také byla tázána. Musím se zeptat Sáry, až jí uvidím. Poflakuju se doma, jsem ve stavu boje s nějakou chorobou, která mě atakuje. Dokonce jsem dnes i pelíškovala, což je u mně dost neobvyklé. Chvilkama mi je dobře a pak pro změnu divně. Dědeček jel proto za vnučkami dnes sám.

[23]: Naprosto souhlasím. Chodí úřední obsílky, či složenky v obálce.
Dopisy bývaly opravdu zdrojem zpráv a já se na ně vždy těšila a i ráda odepisovala. :-)

25 Meduňka Meduňka | Web | 25. března 2018 v 18:33 | Reagovat

Zařazuji do výběru nejlepších článků na téma týdne :-)

26 signoraa signoraa | Web | 25. března 2018 v 18:41 | Reagovat

[25]: Děkuji moc a jsem potěšena. :-D

27 sugr sugr | E-mail | Web | 25. března 2018 v 19:27 | Reagovat

Alenko jako vždy krásné vzpomínání i povídání. Děkuji. ;-)

28 signoraa signoraa | Web | 26. března 2018 v 9:46 | Reagovat

[27]: Děkuji moc za milá slova. :-)

29 Atheira Atheira | Web | 26. března 2018 v 20:32 | Reagovat

Začínám si připadat jako ještě větší exot, když fakt píšu. Myslím, že jsem asi jediná, kdo do místní schránky na dopisy hází obálky. Zase jsou ale plné obrázků, barevné, hezké... Párkrát jsem na zadní stranu i napsala vzkaz pro pošťačky. :D

Upřímně si nedovedu ale vůbec představit, že by se mi někdo o osobní poštu zajímal víc než je zdrávo. Doba, kterou popisuješ, je pro mě v mnohém nepředstavitelná a jenom doufám, že všichni, co ji zažili, si nikdy nebudou muset znovu živě vzpomenout, stejně jako my ostatní, nebudeme muset doopravdy poznat.

30 Jarka Jarka | Web | 27. března 2018 v 10:08 | Reagovat

Také mám schovaných pár dopisů. Jsou to dopisy, které jsme si psali s budoucím manželem, který jezdil do Prahy na montáže. Sice se na každý víkend vracel domů, ale týden byl dlouhý a tak jsme si vždycky vyměnili psaníčko. :-D A potom mám schované první kresby našich synů, mám u nich vždycky datum a tak i po létech vím kolik jim bylo, když obrázek kreslili. ;-) Jó a ještě něco mám schované. Jsou to kousky všelijakých papírků s načmáranými vzkazy. Když jsme se při vyučování nudili, psali jsme si se spolužákem, který seděl v lavici za mnou. Jsou vtipné a když je čtu směju se ještě dnes. :-D

31 VendyW VendyW | E-mail | Web | 27. března 2018 v 15:07 | Reagovat

Jo, jo .... těšení se každý den při otevírání schránky jestli tam není dopis to bylo vždycky fajn. A zklamání když nebyl ...

32 signoraa signoraa | Web | 27. března 2018 v 15:37 | Reagovat

[29]: Já včera také hodila pár obálek do schránky, ale byla v nich přání k velikonocům.
Doufám, že ta doba je za námi, i když na druhou stranu nás sledují kamery na silnicích, v nákupních centrech. Díky aplikacím v mobilu si může kdekdo zjistit, kde se dotyčný právě pohybuje.
Velký bratr nikdy nespí. ;-)

[30]: My si s mužem nepsali a někdy si říkám, že je to možná škoda. My si prostě jen zavolali a pak se scházeli. První dopis byl až po čtyřech letech a také i poslední. Já mu napsala také jeden dopis, když mě čekala operace nádoru (naštěstí nezhoubného). Nebylo to žádné vyznání, jen prosba, co by měl udělat, kdyby ... a také, kde co najde, co se dokladů týče. Noc před nástupem do nemocnice jsem byla vzhůru, dávala dohromady papíry a další věci. Už to bude dvacet let. :-)

[31]: Dnes už to moc o těšení není, vid'. Spíš dorazí jen nějaké předvolání, parte, faktura k zaplacení.
V mládí to bývalo jiné. :-D

33 MarijaKes MarijaKes | Web | 29. března 2018 v 12:39 | Reagovat

Sledovaní jsme byli, to je pravda, ale vůbec si nejsem jistá, jestli to dneska není ještě horší.
Dopisování mělo své kouzlo. Já jsem si psala sice s lidmi východního bloku, ale z Ruska, Jugoslávie, Německa....a hodně jsme s holkama i odpovídali na inzeráty typu, chci si dopisovat.

V 68 utekl do Ameriky můj strýc a zavlekl tam i nezletilého syna. Doma zůstala teta se dvěma dcerami a o ničem nevěděla. Byla ředitelka mateřské školy a samozřejmě vyšetřování a sledování se nevyhla. Ale díky tomu, že byli v rozvodovém řízení řekla, že se právě kvůli rozdílným názorům rozcházeli a tak dál vykonávala své povolání a už měla klid. Chodily jí od strýce peníze na dcery a nějaké ty bony jsme od tety dostali i my. :-)

34 signoraa signoraa | Web | 29. března 2018 v 17:34 | Reagovat

[33]: S tím sledováním máš pravdu. Ted' už to není zaměřené jen na určitou skupinu lidí. Jsme sledování všichni a průběžně. Kamery jsou na silnicích, v obchodních centrech a na spoustě dalších míst.
Když kamarádka odešla do Německa, její muž, který do té doby přednášel na vysoké škole, byl s okamžitou platností vyhozen a živil se pak jako pomocný dělník. Po nějakém čase se mu podařilo získat šedý pas do Jugoslávie a odtud se dostal za svou ženou. O jeho odchodu "za kopečky" vědělo jen pár lidí. :-D

35 Vendy Vendy | Web | 3. dubna 2018 v 21:00 | Reagovat

[24]: Doufám, že střídavě dobře a střídavě divno je zažehnáno a že to byla jen náhodná přeháňka. Já si to letos fakt užila, až to hezký nebylo.
Ad dopisy a pohlednice... sama jsem příšera. Každoročně si slibuju, že pošlu pohled na vánoce nebo na velikonoce. Mých příbuzných už ubývá, strýcové a tetičky postupně odcházejí. A za celých šest let jsem neposlala ani jeden pohled! Přestože jsem jej párkrát dokonce koupila...
Nechápu.
Nechápu ani, kam jsem zašila sešit s adresami. Vím, že polovina z nich už není platná, ale některé ještě fungují...
žel, sešit asi spolknul matrix nebo černá díra nebo pátý rozměr :-D
Hezký den, Alenko. :-)

36 signoraa signoraa | Web | 5. dubna 2018 v 17:13 | Reagovat

[35]: Občas dobře a občas divno se ještě projevilo během Velikonoc. Bylo dobře, jelo se za mladými na chatu. Druhý den jsem se plouhala po bytě a říkala si, že ve svém věku už bych sakra mohla mít rozum. Dopoledne jsem uvařila a po "O" jsem zalezla do peří. :-D Druhý den už jsem byla zase v pořádku. Nemoc - nenemoc a já se rozhodla, že jí přemůžu prací. Čekala jsem, že práce na zahradě mně zase položí, ale nic se nestalo. Takže jsem chorobu asi zahnala prací na svých latifundiích. Ale vím, že ty choroby byly letos hnusné a rádo se to vracelo. Viz naše Bětka, ale ta už je také v pořádku.
Já píšu přání svým blízkým a nosím je do poštovní schránky v očekávání, že mi také něco přijde. K Velikonocům se mi "vrálila" třetina - tedy dvě ze šesti. Věřím tomu, že spíš za to může naše pošta. Když doručovatelka, aby se pomstila za oprávněnou stížnost, raději zahodila, či nějak jinak zlikvidovala sousedům poukázku na peníze za přeplatek plynu, která se dá dohledat, si s nějakými pohlednicemi nebude trhat žíly. Kamarádka jeden čas na naší poště pracovala a odešla, protože doma měli kotel. "Hele, vy topíte v kotli? Nám se to nechce roznášet, tak to spal." Jen jednou jí dovezli z pošty pytel pohlednic a pak rozvázala pracovní poměr.
Sešit s adresami mám, větší část už je přeškrtnutá, ale stále podle něj píšu adresy. Prostě - staromilec.
Přeju také krásné jarní dny. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama