.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Duben 2018

Italský deník - 12. část

30. dubna 2018 v 10:07 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Pátek 23. června 2017


Vstávali jsme po sedmé hodině a po snídani se vypravili na výlet. Našim dnešním cílem se stalo Metaponto. K jeho návštěvě jsme se rozhodli už v neděli, při návratu z Matery.
Znovu tedy na sever po E90, odbočit tentokrát vpravo.
Sledovala jsem směrníky a metapontské muzeum jsme našli okamžitě.

Muzeum

Zaparkovali jsme v jeho areálu a po mírném svahu jsme stoupali ke vchodu. Interiér muzea byl klimatizován a bylo v něm příjemně. Vstupné pro dospělou osobu je 2,50 €, je tedy levnější, než v Sibari.

I ta vstupenka je hezčí :-)

Muzeum je rozděleno do čtyř částí. V první jsou prehistorické nálezy, které dokládají populaci Enotri v obodbí střední bronzové doby a doby železné v této oblasti. Jsou tu k vidění nálezy z hrobů, včetně klenotů a předmětů z bronzu a slonoviny.
Druhý sál je věnovaný příchodu Achájců, kteří sem přišli z Peloponésu. Památky z tohoto období jsou datovány do 8. a 7. stol. př. Kr.
Ve třetím sále jsou památky z kolonizace této oblasti a se zžívání Řeků s původními, předrománskými obyvateli. Je tu k vidění i budování původního města v období mezi 6. až 4. stol. př. Kr.
V posledním sále jsou artefakty z doby, kdy bylo území dobyto Římany a pak bylo postupně opouštěno.

Procházeli jsme jeho expozicemi a opět obdivovali to, co dokázaly vytvořit ruce lidí v dávných dobách. Na rozdíl od muzea v Sibari, tu bylo několik návštěvníků. Fotit se tu nesmělo, ale jak už jsem psala, jsem lovec.



Věnec vítězů patří k nejvzácnějším exponátům

Nakonec jsme si prohlédli výstavu ve foyer muzea, kde byly zajímavé fotky. Zaujaly nás staré stavby, stojící ve vodě.

Po prohlídce jsme vyšli ven a dostali horkou facku. Po příjemném interiéru byl návrat do rozpáleného dne šokem. V průvodci, kterého si sebou vozíme, jsme pár zmínek o Metapontu našli. Dočetli jsme se tu, že archeologický areál je naproti muzeu. Usoudili jsme tedy, že jsme u cíle. Obešli jsme celý obrovský areál muzea dokola, kolem cesty jsme objevili několik starých artefaktů, občas ohraničené místo, kde se asi kope.
Ale to bylo vše.





Areál kolem muzea je veliký, stavba sama zajímavá

Po středeční návštěvě Sibari by nás to zase tak nepřekvapilo.
Ale co ty fotky? Vždyt' tam přeci byly vidět i celé stavby.
Někde ještě něco musí být.
Vystoupali jsme znovu zpátky k muzeu a já se šla zeptat. Paní v pokladně nám popsala cestu k archeologickému areálu a navíc přidala tři knížečky o Basilicatě, kde se prý můžeme dozvědět spoustu dalších informací.

Vrátili jsme se do auta a vyjeli. Rovně na Taranto a pak odbočit doprava. Nemůžeme to prý nenajít, je to značené. Podle pokynů jsme pokračovali a opravdu. Zanedlouho jsme objevili první šipku s nápisem Parco archeologico a pak podle další odbočili.

Archeologický park je obrovský

Zaparkovali jsme a já se vydala k budově na okraji parku, abych koupila vstupenky. Starší pán, který si uvnitř užíval nejen chládku, ale hlavně klimatizaci, mi řekl, že prohlídka areálu je zdarma. Prý se platí jen v muzeu. Ale určitě jsem ho pobavila, protože jsem byla zmožená horkem z předchozí cesty kolem muzea, že jsem se ptala, kde je kasa. Až když mi řekl, že jsem v kase, došlo mi, že casa je italsky dům.
Život občas tropí hlouposti.

Po obrovském areálu jsme se mohli pohybovat sami, bez jakéhokoliv omezení. Nikdo nám nic neorganizoval, nikdo nás nehonil, nikdo nemával rukou směrem k jednotlivým stavbám. Mohli jsme tu trávit tolik času, kolik se nám zlíbilo. Jen bych trochu ocenila, kdyby nebylo takové horko. Teploměr v autě, kde jsme měli zapnutou klimatizaci, ukazoval 35°C.

Procházeli jsme park a občas šli kolem pracujících archeologů.
Areál se rozkládá na rovné planině, která je pod úrovní okolního terénu. Občas se sice plocha lehce zvedá, ale stále zůstává níž.
Fotky, které jsme viděli na výstavě v muzeu, pocházely ze záplav.

Metaponto leží mezi dvěma řekami. První je Bradano a tou druhou je Basento, nejdelší řeka v Basilicatě. Občas se proto stávalo, zejména při podzimních deštích a v zimě, že se hladiny obou řek zvedly a zaplavily archeologický park. V letních měsících jsou řeky téměř bez vody. Fotografie, které nás zaujaly v muzeu, pocházely z období kolem roku 1950. V tomto roce začala být budována na Bradanu přehrada, která byla dokončena roku 1957 a která reguluje její tok. Současně vzniklo jezero San Giuliano. Všimla jsem si ho cestou z Matery.

Město Metapontion, jehož název pochází z řečtiny: μετα πτοντον ( meta (ton) ponton ) a znamená "Za mořem", založili Achájci po skončení jónských válek v 7. stol. př. Kr., v místech, která byla osídlena už v neolitu. Podle pověstí se o jeho vybudování zasloužil řecký hrdina Nestor, po návratu z trojské války.
Prošlo pestrou minulostí. Původní záměr pro jeho vybudování byla ochrana Sybaris, před rozpínajícím se vlivem Taranta. Brzy se však stalo jedním z nejvýznamějších měst Magna Grecia. Díky poloze a hlavně úrodné půdě, která umožňovala dvě sklizně ročně, město prosperovalo. Na metapontských mincích byl proto zobrazován obilný klas.

Zdroj: INTERNET, kompozice vlastní

Žil a pracoval tady Pythagoras. Byl nejen matematikem, ale i filosofem a je mu kromě "Pythagorovy věty", kterou jsme se všichni učili ve škole a kterou si asi většina z nás pamatuje, připisováno slovo "kosmos". Založil tu jednu ze svých škol a také tu v roce 490 př. Kr. zemřel.
Roku 413 př. Kr. se město spojilo do aliance se Sybaris a Crotonem a podporovalo Athéňany při zničení města Siris a pozdější expanzi na Sicílii.
Během bitvy u Heraklea se roku 280 př. Kr. se Metaponto spojilo s řeckým králem Pyrrhem a spolu s Tarantem bojovali proti Římanům. Řím vyhrál a Metaponto bylo přísně potrestáno. Část obyvatel byla vyhnána, někteří našli útočiště v Pisticci, další pak v Ginose, která se tehdy jmenovala Genusium. Římané si na východní straně města vybudovali castrum, kde se natrvalo usadila stálá posádka.
Roku 207 př. Kr., v době druhé punské války, město nabídlo pohostinnost Hannibalovi a bylo znovu potrestáno. Římská vojska tehdy poničila spoustu budov.
K obnově města a jeho rozšiřování docházelo pak postupně. Pod nadvládou Říma v 1. století př. Kr. došlo k jeho největšímu rozkvětu a k vybudování těch nejkrásnějších staveb.
V letech 72 - 73 př. Kr. se na metapontské planině odehrála bitva otroků, pod vedením Spartaka, proti římským legiím. Spartakus tu zaznamenal dílčí úspěchy a díky tomu se k jeho armádě připojila spousta obyvatel Lukánie, jako byli pastevci, či bývalí vojáci.
Původní staré řecké město začalo obyvatelstvo postupně opuštět.
Budovala se sídla blíž k moři, byl vybudován hrad. Místo, kde dříve žili Achájci a pak Římané, se začalo rozpadat. Kamenné ruiny se staly materiálem pro budování dalšch staveb, ale už jinde. Týkalo se to nejen nového Metaponta, včetně hradu Torremare, ale i dalších měst ve vnitrozemí. Sloupy, hlavice, nosníky, kamenné bloky se hodily všude.
Historik Pier Nicola Leoni uvedl v roce 1862, že sloupy, které podpírají klenbu dvou vedlejších lodí v katedrále v Mateře, pocházejí právě z Metaponta.
Podobný osud, jako kdysi vzkvétající Metapontion, má spousta podobných míst.
Dílo zkázy pak dokonaly obě řeky, které pravidelnými nánosy sedimentů postupně zanášely kdysi tak slavné město.
Současné Metaponto má kolem 1000 stálých obyvatel a v letních měsících se stává turistickým letoviskem, zejména jeho část Metaponto Lido, ležící na břehu Jónského moře. Je však také cílem těch, kteří obdivují umělecké a archeologické dědictví, které toto místo nabízí.

Procházka parkem byla velice zajímavá. Město bylo v 6. století př. Kr. obehnáno hradbami s monumentálními vchody, které jsou stále ještě patrné. Jednotlivé památky byly označené kovovými destičkami, které nijak nenarušovaly pohled na ně. Prošli jsme místa, kde jsou odkryty římské hrobky. Všimli jsme si i důmyslného sytému odvodňování.

Hrobka


Odvodňovací systémy

Bývaly tu budovy

Cestou po parku jsme si všmli budovy, která nás zaujala v muzeu, kdy stála ve vodě.


Tady je přiblížena

Viděli jsme pozůstatky po castru, které tu Římané vybudovali po roce 280 př. Kr. Podle velikosti to byl spíš jen římský vojenský tábor. Castrum za normálních okolností pojalo celou legii v počtu 5 - 6 tisíc mužů.



Potom následovala agora. Ta zdejší je zasvěcena Diovi. Pro vysvětlení je to prostor, kde se shromažďovali obyvatelé. V podstatě centrum. Římané tato místa nazývala fórum a ve středověku se z nich stávala náměstí.
Viděli jsme zakryté vykopávky, leč nezjistili, oč jde.



Patří to ješte k castru, nebo už k agoře?


Sloup v agoře

Prohlédli jsme si amfitéátr, který je součástí agory a který byl v průběhu času několikrát přestavován. Z původní podoby, ze 7. století, jsou stále viditelné pozůstatky, které dokládají, že stavba byla kruhová a bez schodů. K dalším dvěma přestavbám došlo během 5. stol. př. Kr. a konečnou půlkruhovou podobu získal v polovině 4. stol. př. Kr.



Původní část divadla bez schodů

Když jsme procházeli amfiteátrem, zaregistrovali jsme, že na parkoviště přijel autobus. Vystoupila z něj početná skupina a vydala se také na prohlídku.
Vystoupali jsme na vyhlídku, která vznikla na jednom ze dvou pozůstatků kdysi monumentálních staveb a z ní si prohlíželi další zajímavá místa areálu.

Budova bývala patrová, o čemž svědčí několik původních schodů






O velikosti Metapontionu svědčí tento plánek

Prý jsou teplomilné, ale i tato ještěrka raději volila stín


Od vyhlídky jsme se vydali k posvátnému prostoru, který býval od agory oddělen zdí.
Posvátný prostor tvoří dórský Apollonův chrám, který je datován mezi roky 560 - 520 př. Kr., chrám bohyně Hery z let 570 - 530 př. Kr. a chrám bohyně Athény datovaný roky 610 - 470 př. Kr. , které jsou také dórské. Čtvrtý chrám bohyně Afrodité, který je jónský, byl postaven v letech 480 - 470 př. Kr.
Je ceněn proto, že patří mezi pouhých pět jónských chrámů na italském území. Už jsme kdysi jeden jónský chrám viděli v archeologickém areálu Elea, dnes Velia.

Z některých chrámů zůstaly opravdu jen základy a jen díky archeologům je na tabulích vidět, jak kdysi vypadaly. Před jejich vchody jsou pozůstatky oltářů s různými dekorativními prvky.





Apollónův chrám




Heřin chrám


Athénin chrám




Afroditin chrám

Jak postupně chrámy vznikaly

Cestou kolem chrámů jsme se míjeli s partou studentů, kteří sem přijeli autobusem. Na rozdíl od nás, kteří si procházku vybrali dobrovolně, nebyli moc nadšení z toho, že musí vyslechnout přednášku profesora a ještě navíc ho následovat od jedné památky ke druhé.
Vzpomněla jsem si na svá mladá léta a bylo mi jasné, že bych tehdy asi také nadšením neskákala do výšky.
Láska k památkám a k historii přišla postupně. Dalo by se říci, že s věkem.

Vypadá to jako rozházené kostky dětí obrů

Prohlédli jsme si pozůstatky chrámů a pomalu se vraceli zpátky tam, kde jsme zaparkovali auto.


Muž si všiml, že na budově u parkoviště, je ochoz s vyhlídkou. Vylezli jsme nahoru a dívali se na areál shora. Odtud byla krásně vidět velká severojižní osa plateia, procházející celým starobylým městem.
Horký vzduch se tetelil a místy vytvářel obrazce, jako při fatamorganě.

Pohled na park shora

Tady i s popiskami jednotlivých míst

Horko bylo úmorné, ale nám to jako by nestačilo.
Proto jsme se ještě šli podívat na vystavené artefakty u archeologického depozitáře. Cestou tam jsme si dělali legraci z toho, jak by to dopadlo, kdybychom se znovu vrátili zpátky mezi vykopávky.
Honil by nás někdo, jako ve středu?



Chrám Afrodité ...

... a jemná práce kameníků

Když jsme se vraceli zpátky k autu, pán, kterého jsem pobavila s kasou, nám zamával a popřál šťastnou cestu.


Tady svůj deník přeruším a v příští části vás pozvu k jeho dalšímu pokračování.

Astor

24. dubna 2018 v 8:45 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Tímto článkem reaguji na výzvu Beallary a připojuji i já své vzpomínky na stopy zvířat.


Motto:
"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."
Antoine de Saint-Exupéry

Ač jsem se narodila do činžáku, můj život provázela spousta zvířat.
Všechna zanechala v mém životě stopu.
Některá zůstala hluboká, jinou už zavál čas.

Mít zvíře v činžáku byl problém. Sousedům vadilo štěkání, další nesnášeli kočky.
Občas jsme domů se sestrou přivlekly zatoulané kotě, či zaběhnuté psisko, o které jsme se staraly.
Děti nechápou, že tím dokáží způsobit problémy, zejména rodičům.
Ale také nechápou, že v některých domech to prostě jde.
Babička, která bydlela také v činžáku kousek od nás, měla kočku Lízu, která bezmezně milovala dědu. Ten jí také náležitě rozmazlil a spolu s Lízou tvořili koalici proti babičce. Paradoxně děda s kočkou na klíně, nebo na rameni, neustále tvrdil, že má raději psy a čas od času vytahoval fotky, nad kterými, samozřejmě, že s Lízou, vzpomínal na foxteriéra Lumpa.
Druhá babička, ke které cesta trvala půl dne vlakem, chovala velšteriéry. Bydlela ve svém domku a to, co bude mít či nemít, bylo jejím rozhodnutím. Trávívala jsem u ní kus svého dětství a později část prázdnin, kdy mezi moje povinnosti patřilo nejen venčení, ale také dojít na louku a nožem vydloubat šťavnaté pampelišky, kterými jsem pak přilepšovala králíkům a koze. Kočku měla také, ale byla to nedůtklivá potvora, která se vyhýbala dvorku, kde kralovali psi.
Když se z našeho domu odstěhoval pan profesor, který zvířata nesnášel a o kterém se tradovalo, že jich má několik na svědomí, rodiče konečně povolili.
Mé dětství doma pak provázelo několik koček a dva psi. Nejprve Míša a později ještě Robin.

Nejedna stopa, po zvířecím souputníkovi, zůstala hluboká.
Tady je jedna z nich:

Je to už více než čtyřicet let, kdy jsme se viděli poprvé.
Já, svobodná dívka, která občas přespala u svého milého a sedmiměsíční štěně německého ovčáka, kterého si pořídili jeho rodiče v době, kdy se v okolí začaly rozmáhat krádeže. A možná i díky tomu, že jejich kamarádovi, který pracoval v nedaleké škole coby školník, zakázali psa v budově mít. Co s ním? Vrátit ho chovateli už nešlo.
Ještě, že existují kamarádi.
Můj milý mi telefonoval do práce, že si rodiče pořídili psa.
Já, která vyrostla v činžáku a milovala všechna zvířata, jsem zajásala. Těšila jsem se na štěňátko, které si pomuchlám.
Nemohla jsem se dočkat konce pracovní doby.
Cestou z práce jsme si s drahým dali sraz na půlce cesty. Nechtěla jsem k nim přijít sama. Přeci jen od našeho společného seznámení neuplynula zas až tak dlouhá doba, abych k nim natěšeně vtrhla a pídila se po štěněti.

Vstoupili jsme do zahrady a zaregistrovali velikého psího halamu, běhajícího kolem domu. První myšlenka, která mě napadla, bylo to, že se štěňátkem je tu asi i fena, která ho doprovodila do nového domova. Jako, když se dítě adaptuje ve školce.
Dnes se při vzpomínce na svou naivitu usmívám.
Žádná fena! Byl to Astor v celé své kráse. Při bližším pohledu jsem si všimla jeho obrovských tlap, tak trochu nepatřičných k sice už velkému tělu a ušisek, která ještě nestála rovně, ale občas mu vesele zaplandala.
Byl to první pes v tomto domě.

Mezi tímto a sousedním domem chyběl kus plotu. On v podstatě nechyběl, jen tu prostě nebyl, protože ho nebylo zapotřebí. Sousední zahrada byla kvůli navážce před vchodem o víc než metr níž, než tato. V místech, kde se zahrady dostaly na stejnou úroveň, už plot byl. A zatímco zahrada, která se stala Astorovým královstvím, byla zanedbaná, protože se o ní už delší dobu nikdo nestaral, ta sousední byla přímo ukázková. Její majitel byl vyhlášený zahradník ve firmě Sempra a navíc ještě nadšený zahrádkář. Astor na jedné zahradě žil a druhou si vybral pro svůj záchod. Překonat metrový rozdíl jedním skokem bylo pro psího puberťáka hračkou. V té době téměř ztroskotalo dlouholeté přátelství obou rodin. A budoval se plot, ve kterém pak už zbyla jen branka.

Z mých občasných návštěv a přespání se postupně stalo soužití pod jednou střechou. Už jsem o tom párkrát psala, jak jsem dodnes vděčná mamince, dnes mého muže, která nám umožnila společné soužití před svatbou. To, co je dnes normální, bylo v roce 1974 a 1975 naprosto nemorální záležitost. Svobodná holka a svobodný kluk, aby spolu bydleli? Maminka měla dlouholetou kamarádku ve Vídni a tam už to v těch letech normální bylo. To, že nás spousta lidí v ulici odsoudila, hodila za hlavu.

Můj muž má z velkých zvířat a tím pádem i ze psů respekt.
Astor byl prvním, se kterým se blíž seznámil.
Psi mají v sobě zakódovanou hierarchii smečky a muž se díky svému respektu dostal až za Astora, který poslouchal jen jeho otce a pak mně. A ti ostatní? Prima parťáci pro psí hry, kdy Astor míval povětšinou trochu navrch. Marné bylo volání, pískání, mávání rukama.
Občas se mě muž ptal, jak je to možné, že mě pes poslechne a z něj si dělá srandu.
"Protože jsi mu ukázal, že se ho bojíš."
"Já se ho přeci nebojím."
"Ale máš z něj respekt a on to ví."


Chystala se svatba a dům se připravoval na večerní posezení svatebčanů a dalších přátel. Vytapetovali jsme chodbu nahoře v patře, aby se líbila nejen nám, ale i těm, kteří tu budou po svatbě přespávat.
Den před svatbou lilo jako z konve. Astor čekal před domem, a i když měl boudu, neměl jí rád.
Byl mokrý jako krysa a poněkud páchl.
"Tak pojď, ty kluku ušatej." Svlékla jsem kabát, převlékla se do domácího a Astora zahnala nahoře do vany.
"Musíš být na svatbu hezkej."
Koupání nemiloval. Zvlášť to ve vaně. Vlézt do rybníka pod kopcem v Ruzyni, to moc rád. Ale vana? Brrrr.
Namočila jsem mu hřbet, vetřela do něj psí šampón a začala psovi prát kožich. Dveře do koupelny se otevřely a zvědavá nájemnice, která tu bydlela, se šla podívat, co se děje. Namydlený a mokrý vyskočil z vany, vběhl do vytapetované chodby a tam se oklepal.
A bylo vymalováno!
Musela jsem ho hodně přemlouvat, aby do vany vlezl znovu a já mohla alespoň spláchnout šampón. Vytřela jsem ho pak ručníkem a z domu ho pustila, až když proschl. Pak jsem se jen dívala na to, jak se válí v mokré trávě a z jeho výrazu vyčetla.
"Já ti dám šampón."

V náš svatební den také pršelo. Astor znovu páchl tím nezaměnitelným psím smrádkem a když jsem se vracela od kadeřníka, radostně na mně skočil u branky. Koupání bylo odpuštěno.
Začali jsme s ním chodit na cvičák. Nejprve tchán, kterého jsem občas vystřídala a pak už já, kterou občas a pak stále méně a méně, střídal tchán. Nakonec jsem chodila se psem sama. I když s výcvikem začal později, byl velice učenlivý.
Stále však převládala jeho svobodomyslnost.


Když jsem po třech letech čekala své první dítě, přemýšlela jsem, jak na něj bude pes reagovat. Někdy ve mně i zahlodal červíček pochybností a trochu jsem se obávala toho, aby se ze psa nestal rodinný tyran, jako tomu bylo v případě psa mých rodičů, který po mém narození na ně začal útočit. Dokonce se mu prý i podařilo převrátit kočárek s mou maličkostí.
Možná i proto jsem tak trochu praštěná.
Na psy, kteří v mém životě zanechali stopu, jsem zavzpomínala už v roce 2010 tímto článkem, kde jsem popsala patálie mých rodičů s Kazanem. Kdyby začal Astor také vyvádět, byl by problém. Utěšovala jsem se ale tím, že pes patří manželovým rodičům a bude-li nejhůř ....
Ne, nebylo.
Z Astora se stal vzorný hlídač.
Většinou se takhle chovají feny. Kdykoli jsem dala syna spát do kočárku na zahradu, Astor se od něj nehnul. Když se syn probudil, Astor, který se naučil otevírat dveře, si pro mně pokaždé došel. Stejně intenzivně hlídal v kočárku i dceru.
Děti miloval. Snášel i to, když se mu šťouraly v uších, strkaly mu prstíky do očí, tahaly ho za fousy, nebo se po něm válely.
Byly přeci součástí jeho smečky.


Jednou mě hodně rozzlobil. Bylo to v zimě, dceři bylo osm měsíců. Ulice a chodníky byly pokryté sněhem a ledem a příšerně to klouzalo. Za normálních okolností jsem vozila obě děti v kočárku, syn měl na něm udělané sedátko. Astor chodil na vodítku s námi. Vždy vzorně vedle kočárku.
Měli jsme pro něj postroj a on díky tomu mohl tahat sáňky. Vzadu ohrádka, v ni ve fusaku dcera, před ní seděl tříletý syn a držel tašku s prázdnými lahvemi. Jeli jsme na nákup. S klidem jsem nechala děti před obchodem, věděla jsem, že je Astor ohlídá. Vrátila jsem lahve, nakoupila a jelo se domů.
Do té doby naprosto poslušný pes, ucítil fenu.
Rozeběhl se po chodníku tak rychle, že já mu nestačila. Běžela jsem za ním, řvala, aby zůstal stát, místy se i sklouzla. Nejprve jsem narazila na rozsypaný nákup, kousek od něj stál syn a plakal a vedle ležel fusak se řvoucí dcerou.
Za plotem byl Astor a fena, která po psovi toužila. Kdykoli se přiblížil, zarámusily za ním převrácené sáňky. V náručí řvoucí mimino, kterému se naštěstí nic nestalo, vedle uslzený chlapeček. Mačkala jsem zvonek u vchodu.
"Maruno, já mám u vás psa." "
Ten dobytek", jen ucedila.
Astora i se sáněma vyhnala ze dvorku na chodník, kde jsem stála s výrazem boha pomsty. Mít volné ruce, asi by dostal i nějakou vodítkem. V rukách jsem však držela fusak s plačícím miminem. Řvát na psa, by znamenalo děsit ještě víc děti. Ale zlost jsem na něj měla pořádnou. Houkla jsem na něj, on poslechl a tvářil se schlíple. Děti se uklidnily a přestaly plakat. S Marunou jsme sesbíraly nákup. Děti jsem znovu umístila na sáně, psovi sundala postroj a připnula vodítko. Raději už je potáhnu sama.
A pak jsme s Marunou dostaly záchvat smíchu.
"Jen doufám, že to nestih a nebudou z toho štěňata."
"To by mě starej zabil. Já tu potvoru pustila jen na chvilku."
Děti byly opravdu obě v pořádku, kromě úleku z rychlé jízdy po zledovatělém chodníku a následném pádu, se jim nic nestalo.
Když jsem večer manželovi vyprávěla Astorovu sexuální anabázi, smáli jsme se oba.
"A který ty sáně dostal přes plot?" "
Ty veliký."
"Chudák pes, takhle se dřít a ani si neužil."
To je ta mužská solidarita.

Astorova svobodomyslnost se začala projevovat kolem jeho osmi let, kdy se začal toulat.
Žádný plot pro něj nebyl dost vysoký. Občas se vrátil sám, ale většinou jsme měli každý svůj rajón, kde jsme psa hledali. Muž, tchán a švagr ho objížděli auty a já na kole. Maminka zůstávala doma, protože se občas stávalo, že toho našeho tuláka někdo přivedl.
Byl už pěkně profláknutý.
Někdy byl mimo domov i pár dnů, kdy se vracel hladový, občas i s nějakými šrámy. Jen co pookřál, utekl znovu. Ani problémy s páteří, kdy měl záda prohnutá kvůli srůstajícím chrupavkám a která ho nutně musela bolet, mu v překonávání překážek v podobě plotů, nikdy nezabránily v útěku. Prostě svobodomyslný tulák.

Po čtyřech letech toulání jsme ho jednou nenašli.
Čas plynul a my se pomalu smiřovali všichni s tím, že už nemáme psa.
Uplynuly čtyři měsíce, manželovi rodiče byli na dovolené, když někdo zazvonil.
"Není to váš pes?"
Čekala jsem zbídačelou trosku, ale opak byl pravdou. Astorovi se leskla srst, bylo vidět že je dobře živený. Hrnul se do domu a moc dobře si pamatoval, kde míval misky. Už tam nebyly. Dala jsem mu napít, z mrazáku vytáhla kus masa a dala ho vařit. Na krku měl obojek s malou taštičkou. Tam bylo uvedeno jméno Bart, spolu se jménem majitele, adresou a telefonním číslem. Asi i jemu párkrát utekl. Když přišel muž z práce, telefonovali jsme na číslo, které stále ještě Astor, ale už talé Bart, měl v taštičce.
Pánovi chvilku trvalo, než pochopil, že mu okamžitě psa nevrátíme.
Nemohli jsme rozhodnout sami, protože pes stále patřil rodičům. Na druhou stranu jsme chápali to, že si novou rodinu náš pes vyhlédl kvůli jejich malým dětem, které vždy miloval. Ty naše už byly na něj velké. Byli jsme přesvědčeni, že i rodiče budou svolní a Astora, jehož rodokmen, očkovací průkaz a psí známku, které jsme měli stále doma, novému majiteli s malými dětmi, nechají. Přeci jen, už jsme byli smířeni s jeho odchodem, odvykli jsme velkému psovi, který si zásadně lehal tam, kde byl největší provoz, aby byl v centru veškerého dění. I já už nastoupila do práce a nebyla doma s dětmi, abychom s ním mohli absolvovat denně dlouhé procházky.
"Domluvíme se za dva dny, až se vrátí naši", ukončil hovor můj muž.
K masu jsem uvařila rýži, Astor povečeřel a zůstal spát dole v kuchyni. Večer přivítal švagra a absolvoval s ním procházku.
Ráno už nebyl. Švagr ho pustil na zahradu a překonat plot ve dvanácti letech, stále nebyl problém.
Nevrátil se. Ani k nám, ani k novým majitelům na nedalekém sídlišti.

O tom, jak skončil, jsem se dozvěděla s dvouletým zpožděním.
Ten konec ale byl smutný.

Vzpomínek na Astora je spousta, téměř dvanáct let byl součástí domu, kde ho později vystřídala řada dalších zvířat: jezevčík Filip, beauceron Kerber, několik kocourů a koček, křečíci, morčata a nezapomenutelný potkan Monty.


P.S. Fotografie jsou zdigitalizované diapozitivy, všechny staré kolem čtyřiceti let.

Italský deník - 11. část

18. dubna 2018 v 22:17 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Středa 21. června 2017

Probudila jsem se před šestou a plánovala si, jak si sednu na terasu s novou knihou. Už včera jsem měla v plánu si jí vzít sebou na pláž, ale ta skleróza … Knihy však byly v ložnici a já nechtěla vrzat dveřmi a budit manžela. Dopsala jsem deník a pak si uvědomila, že je nejen oficiálně první letní den, ale také slunovrat. A co víc, dnes v noci se nám zlomila dovolená. Lup! To to prasklo.
Jak je známo, druhá polovina dovolené utíká pokaždé rychleji.

Když se probudil muž, udělala jsem snídani. Po ní jsme si zabalili do batohu pití a vydali se na druhý pokus do Sibari.
Když jsem čekala u recepce až manžel přijede z parkoviště, dozvěděla jsem se, že jsou dnes v historickém centru Vallapiana trhy.
Co kdyby tam měly ty dětské plavky?
Když muž přijel, sedla jsem si k němu do auta a řekla mu, že do Sibari to vezmeme oklikou přes Villapianu, neb jsou tam trhy.
No, trhy. Spíš tržíčky. Jeden stánek s domácími potřebami, dva s textilem, jeden obuvník a pak pár stánků se zeleninou. Udělala jsem si tu ale radost, když jsem si za 8€ koupila moc hezké šaty. Zastavili jsme se u obuvníka a zaujaly mě tam krásné boty pro naší parádivou Emu. Bohužel je neměl v čísle 34, nabízel mi 33. Rok co rok si vozíme obkreslená chodidla našich vnoučat a nosíme je v kapse batohu. Když muž měřil botu s Eminou stopou, byla by ta bota knop. Obuvník nám pak nabídl jiné ve velikosti 34, ale ty vypadaly jako na babičku. Poděkovali jsme, rozloučili se a odcházeli. U jednoho zelináře jsme koupili placaté broskve a dva banány.

Sjeli jsme z kopce na pobřeží a pokračovali do Sibari. Žebráci na křižovatce byli opět, ale tentokrát tam byla i spousta aut, takže nestihli všechna obejít. Mám pocit, že stejně u žádného nepochodili.
Zaparkovali jsme před muzeem a koupili si vstupenky. Byli jsme evidentně prvními návštěvníky, protože pán v pokladně neměl ještě nic na vrácení a to jsem chtěla platit 10€ bankovkou. Byl rád, když jsem vysypala peněženku a těch 6€ mu dala v mincích. Bral i ty malé, centové. Vstupné 3€ na osobu platilo jak pro návštěvu muzea, tak i vykopávek.


Muzeum je nové, bylo vybudováno z finančních prostředků EU. Je kompletně bezbariérové a jsou v něm předměty, které byly objeveny při vykopávkách v Sibari a jeho blízkém okolí. Toto území bylo osídleno už v prehistorii a pak později se stalo největším centrem Magna Grecia, kdy bylo postaveno Sybaris. Římané, po té co převzali nad územím nadvládu, dali tomto místu jméno Copia a později Thurium.
Tentokrát vynechám své oblíbené historické okénko, protože jsem o Sibari už psala.
Zájemci, nejen o historii, se proto mohou podívat sem.
Muzeum jsme si prohlédli celé. Pobyt v klimatizovaném prostoru byl velice příjemný. Nevěděla jsem, zda se tu smí fotit, takže jsem občas něco nenápadně zdokumentovala z míst, kam se nedívaly všudepřítomné kamery. Když jsem si později všimla, že další návštěvníci, kteří dorazili po nás, normálně fotí, začala jsem také, ale v podstatě až v posledním 6. sálu.

Nejvzácnější exponáty jsou umístěny za sklem.
At' už je to bronzová socha býka, či koňské nohy, odraz světla udělal své

Tyto nádoby sloužily k uchování potravin

Hrobka

Je libo sedací vanu?


Amfora z řeckého období

Část mozaiky, která je přenesena z vykopávek

Nad uměním starých umělců se tají dech


Několik obrovských nádob stojí venku před muzeem

Po prohlídce muzea jsme se vypravili na vykopávky, když jsme předtím raději snědli zakoupené banány. V rozpáleném autě, doznaly během naší návštěvy v muzeu, značné změny k horšímu. Nechat je tady ještě po dobu prohlídky vykopávek, asi by nám už šly naproti.
Když jsme dorazili k archeologickému areálu, první co nás zaujalo, byla nová budova. Samý chrom a mramor.
V roce 2004 tu býval dřevěný dům.

Vypadá to spíš jako autobusové nádraží, ale je to nová budova u vykopávek

Ukázali jsme vstupenky z muzea, domnívajíc se, že se můžeme vydat na obchůzku areálem, tak, jako kdysi. Už to nešlo. Chvíli jsme počkali na starší německý pár, se kterým už jsme se potkali v muzeu a pak se vydali na prohlídku.
Provázel nás stejný člověk, který nám v pondělí před muzeem vysvětloval, že je zavřeno.
V pondělí mi byl sympatický, ale ted' už méně.
Po úzkém chodníku, na kterém byl nasypán písek a který bude v budoucnosti pravděpodobně vydlážděn, jsme došli k vykopávkám.


Když průvodce zjistil, že provází Čechy a Němce, došlo mu, že si asi moc nepokecá.
Ptal se nás odkud jsme. Prahu znal a řekl, že tam má dceru.
Němci mu řekli, že jsou z Norimberka, ale kdoví, co jim rozuměl. Chvíli přemýšlel a pak řekl, že je to u monackých hranic. Němci znovu zopakovali Nürnberg, ale pak mávli rukou a jen se culili.
Znalosti zeměpisu našeho průvodce byly opravdu excelentní.
Kdoví, kde vůbec má tu dceru.
A zatímco před 13 lety jsme se mohli po areálu volně pohybovat, fotit si dosytosti a nesledovat čas, ted' nás průvodce za sebou hnal jako malé stádo po pěšinách. Vždy jen máchl rukou někam a jedním slovem sdělil cosi, jako třeba amfiteátr, či dva sloupy z doby řeckého osídlení.
Byl mi smypatický čím dál, tím míň.

Amfiteátr



Řecké sloupy

Na jedné z mozaik je vidět svastika



Decumanus maximus

Sestoupili jsme dolů na Decumanus maximus, což je hlavní tepna archeologického areálu a průvodce jen řekl "strada". Možná kvůli Němcům, aby si slovo spojili se "strasse". Myslela jsem si, že budeme pokračovat, ale ne. Po dalších schodech jsme vystoupali na nově vybudovaný obchvat areálu. Tam asi průvodci něco svitlo v hlavě a začal lovit v mobilu, aby pak Němcům přehrál jakési informace. Nám jen oznámil, že česky to nemá.
Byla jsem zklamaná. Ne z toho, že v mobilu neměl české informace, ale z toho, že už se nedá areálem procházet a vidět věci zblízka. A zatímco Němci disciplinovaně pochodovali za průvodcem, my se loudali vzadu.

Impluvium bývalo součástí všech římských patricijských domů.
Bývalo v atriu a sloužilo pro sběr dešťové vody

Pohled shora na další zajímavou mozaiku

Takto jsem jí vyfotila v roce 2004

Decumanus maximus pokračoval až k Severní bráně

Pohled zpět ke sloupům a na místa, kterými jsme prošli. Už bylo docela vzdálené

Když jsme pak došli k odbočce k parkovišti, jen mávl rukou a ukázal na Severní bránu. Zeptala jsem se ho, zda se tam můžeme jít podívat.
Neochotně souhlasil.
Došli jsme tedy sami po ochozu nad schody u Severní brány. Cestou jsme si všimli malých ploch, vybudovaných na kraji nového ochozu, které byly také zatím jen vysypané pískem. Na každé byla připravena tabule, na které snad někdy v budoucnu bude upozornění, na co se návštěvník dívá. Pod každou tabulí byla samozřejmě cedule o evropských fondech.
Na prázdné tabule zatím jen káleli ptáci.

Cedule, zatím jen na h...o

Severní brána

A ještě jednou přiblížena

Decumanus maximus, po kterém jsme se v roce 2004 procházeli

Tady je vidět připravená cesta s vyhlídkovými plochami

2017

2004

Tam dole pod schody kdysi bývala Severní brána

Po schodech jsme sešli téměř až dolů k Severní bráně kdysi římského města Copia.

Nad Severní bránou ...

...která kdysi vypadala takto

Poslední pohled na vykopávky a kalabrijské kopce

Po prohlídce jsme se pomalu vraceli zpátky a všimli si, že německé auto už je pryč. Když jsme dorazili k odbočce, udělala jsem pár kroků zpátky, abych si vyfotila ještě z dálky sloupy. Náš průvodce na nás z cesty k parkovišti už mával oběma rukama a volal nás zpátky. Byl hodně nepříjemný, když se nás ptal, zda si to chceme projít ještě jednou celé. V případě, že ano, musíme si to zaplatit. Řekla jsem mu, že jsem si chtěla jen vyfotit sloupy.
Nechápu, jak mi tenhle člověk mohl být v pondělí sympatický.
Byl kožený jako opasek a mračil se. Řekli jsme mu, že před 13 lety se mohlo areálem volně procházet a on oznámil, že tu v té době nebyl. Muž ho požádal, zda nemají k dispozici nějakou brožuru, nebo informační letáček, které jsou v podobných areálech běžné. V muzeu totiž také nic neměli. Jen zavrčel, že nějaké malé.
A já měla tu drzost se zeptat, zda smíme použít záchod.
Na záchod, který byl z druhé strany budovy, nás téměř dovedl. Záchody byly luxusní, stejně jako celá budova, ve které byli všehovšudy tři lidé. Zda to byli všichni průvodci, kteří čekali na další návštěvníky, netuším. V daný moment na nás však hráli přesilovku.
Oč smypatičtější nám byla ta původní stará dřevěná budova, kde se kupovaly vstupenky, prodávaly pohlednice a kde bylo i malé občerstvení. Mramorový palác, kde se utopily peníze z fondů EU, se mezi piniový háj hodí jako pěst na oko.
Když jsem vyšla ze záchodu, muž držel v ruce nějaké dva propagační materiály, z nichž ani jeden se netýkal vykopávek.
Prý mu je průvodce přinesl až před záchod. To asi aby měl jistotu, že se mu někam nezaběhneme.

Vraceli jsme se k autu. Průvodce seděl na židli na roku budovy, nohy hozené na druhé a sledoval, zda jdeme opravdu na parkoviště. Pokaždé se slušně loučíme, ale tentokrát jsme kolem něj prošli mlčky.
Měla jsem políčeno na jeden oleandr na parkovišti a plánovala jsem si, že ukořistím větvičku před odjezdem.
"Co ten oleandr?", zeptal se mně muž. "Kašlu na něj, ten člověk se tváří, že by mě kvůli tomu nechal zastřelit, nebo zahrabat do vykopávek."
Smích byl osvobozující.
Občas se něco holt nepovede.

Cestou zpátky jsme opět odbočili do Sibari Marina. Tentokrát jsme tu byli ve vhodnější dobu a obchody byly otevřené. Něco jsme nakoupili a cestou zpátky jsem poprosila manžela, aby mi zastavil. Když se zeptal proč, ukázala jsem mu na protější stranu silnice. Byl tam skoro stejný oleandr jako na parkovišti u vykopávek. Možná jen o něco málo tmavší.

Po obědě a krátké siestě jsme se vypravili, jak jinak, než k moři. Teplota opět stoupla, bylo 32°C. Vydrželi jsme na pláži až do večera a když jsme se společně se sousedy vraceli zpátky, zastavil nás Francesco, aby nás pozval na večerní karaoke. Řekli jsme mu, že se možná přijdeme podívat. Tomáš řekl, že pokud tam půjdeme, určitě po nás bude někdo chtít, abychom zpívali. To snad nehrozí.
Nakonec nás přemluvila Nikolka, která nám začala říkat "babičko a dědo". V podstatě jsme jí to navrhli sami, měla v hlavě trochu guláš z toho, jak nám má říkat. Trávila u nás poměrně dost času, nejen na pláži, ale i v apartmánu. Dokonce s námi několikrát jedla. Chovala se k nám jako opravdová vnučka a my tím zmátli spoustu lidí. A když už jsme měli vnučku, nabídli jsme Andree a Tomášovi tykání. Nemáme s tím žádný problém. Dodnes nám tykají dospělé děti našich přátel a mně to těší.
Nakonec dorazili i sousedé s vykoupaným Filípkem, uvázaným v šátku.
Posléze jsem se nechala Tomášem vyhecovat a oba jsme do toho šli. Prý abychom zachránili čest našich rodin. Když jsme totiž slyšeli jednu dámu, tak Tomáš pronesl: "To dáme!" Možná k tomu přispělo i pivo, které jsme si dali a horký večer. Ostudu jsem si asi neudělala, protože jsem slyšela pochvalné hlasy už tam.
Andrea s Filípkem, který jí usnul v šátku, odešli dříve a my vydrželi téměř do konce.
Nakonec ten den, kdy nás otrávil průvodce na vykopávkách, skončil hezky.


Čtvrtek 22. června 2017

Vstávali jsem tentokrát o něco později, než obvykle a po snídani se vydali k moři. U baru jsme se zdravili s manželkou Gaetana, která na rozdíl od svého muže česky neumí. Ale jejímu úsměvu a pochvalným slovům jsem rozuměla. Prý krásně zpívám. Dokonce i na pláži nás zdravili i lidé, kteří to dříve nedělali a také si pochvalovali uplynulý večer. Muž se vedle mě nesl hrdě a asi mu ta chvála dělala dobře.
Na pláži jsme vydrželi až do oběda. Tentokrát jsem nemusela vařit, protože nás Andrea s Tomášem pozvali na oběd. Prý za to, že jim živíme Nikolku. Naše námitky, výmluvy a omluvy nám nebyly k ničemu. Nikolka rozhodla, že prostě přijít musíme. Vstávala prý až v jedenáct hodin. Nebylo se čemu divit, vydržela s námi včera celý večer. Oběd byl výborný, my alespoň přinesli pivo, abychom trochu kompenzovali pozvání.
Po obědě jsme společně poseděli a sledovali, že se něco děje v apartmánu, kde bydleli Victoria a Nico a který byl od neděle prázdný. Nejprve paní domácí zametala terasu, pak přišel Francesco s párem starších Italů a jako vrcholné číslo pak následovalo několik cest s kolečkem vždy plně naloženým kufry, taškami a dalšími zavazadly, které vozil "zahradník". Člověka, který se staral o celý areál, rozkládal lehátka na pláži, kterou denně uklízel a který pilně zaléval květenu a stříhal trávu, jsme si překřtili se sousedy na"zahradníka". A ve finále pak prošel pán, který si ve futrálu nesl oblek. Tak tady ho tedy opravdu užije. Asi jako já své šaty. Byli jsme opravdu vzdáleni od civilizace. Představa pána, jdoucího v obleku po prašné lesní cestě do městečka, mě docela pobavila.
Další část odpoledne jsme trávili u moře.
Spát pod deštníkem na pláži, není tak úplně k zahození.


Večer jsme v roli babičky a dědečka trávili s Nikolkou. Andrea s Tomášem si šli vyřídit ještě další pobyt, pokud to tedy bude možné. Rozhodli se totiž, že místo původních dvou týdnů tu pobudou čtyři. Třetí týden už měli domluvený. Andrea je na mateřské a Tomášova profese jim to dovoluje.
Po jejich odchodu byla Nikolka smutná, protože nevěděla, kam rodiče odešli. Vydali jsme se tedy na procházku, abychom jí ukázali, že jsou v recepci a domlouvají se s Francescem. Když viděla rodiče, tak jen řekla "Aha." A bylo po smutku.
Vrátili jsme se k apartmánu a hráli "prší". Pomyslela jsem na to, že kdyby skutečně zapršelo, vůbec bych se nezlobila. Večerní teplota byla stále nad 30°C. Sousedé se vrátili po chvíli s tím, že tu zůstanou, ale budou se muset na oba následující týdny stěhovat. Tomáš pak pronesl, že ho odpoledne "zahradník" inspiroval s tím kolečkem.
Prý už si ho domluvil na sobotní stěhování.
Prší jsme s tou malou cácorkou vydrželi hrát skoro do deseti. Mockrát jsem prohrála, protože hodit jí tam sedmu, mi přišlo hloupé. Tohle hraní-nehraní jsem si natrénovala v době, kdy byly vnučky malé. Dnes už s nimi hraji naplno, ale asi jsem předurčena k tomu, mít štěstí v lásce. Zatímco já jsem Nikolku šetřila, můj muž mi tam solil sedmy a esa jako na běžícím pásu. Když Nikolka vyhrála, byla št'astná jako blecha. To přeci stojí za to, aby dětem zářily oči.
Po desáté jsem Nikolku odvedla vedle.
Za chvilku se vrátila, aby nám ještě popřála dobrou noc.


Pokračování příště.

Zahradnictví

14. dubna 2018 v 23:22 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Ne, neděste se.
Rozhodně nebudu popisovat filmy, které jsou natočené podle románu Petra Jarchovského.
Za prvé, psaní recenzí mi nejde. Zkusila jsem jich napsat několik na knihy, které jsem coby naprostou novinku přečetla a o kterých jsem se domnívala, že by mohly zaujmout i další čtenáře. Skončily mezi rozepsanými články. Tedy v tom lepším případě. Ostatní jsem bez milosti smazala.
A za druhé, nebudu ani popisovat nějakou renomovanou zahradnickou firmu, kterou jsem při své vášni pro květiny, navštívila.

Zahradníkem jsem se stala sama. Tím pádem mi nezbýval čas na téměř nic jiného, tedy ani na blog.
Jaro přišlo s notmým zpožděním a já se snažila, seč mi síly a čas stačily, abych dohnala to, co nešlo dělat, když venku mrzlo.
Vyčistit jahody byla brnkačka. Hlavně proto, že už jsem v předchozích letech zrušila jahodové záhony a tudíž jsem se nemusela plazit po zemi, abych rostliny zbavila odumřelých listů. Mezi námi, klečet mně už docela bolí a být ohnutá k záhonům, už také není nic pohodlného. Jahody pěstuji v truhlících a květináčích, které zavěšuji na plot, či na ně mám různé stojánky. Výhodou je, že se nikdo nemusi při sklizni ohýbat, tedy v tom lepším případě, či se o úrodu dělit se slimáky, v tom horším. Proto jsem je pohodlně vyčistila na pracovním stole v altánku.
I rozsazení rajčat byla pohodová práce.

Okno v obýváku mi zdobí dvě akvárka s rajčaty

A pak došlo na muškáty. Už jsem se tu několikrát "pochlubila", že si muškátovou sadbu dělám sama. Vyštipuju vrcholové řízky v době, kdy muškáty ukládáme na zimu. Olámu lístky, vylomím poupě, aby se řízek nevysiloval. Bývaly doby, kdy jsem každý jednotlivě namáčela do stimulátoru růstu, ale už to pár let nedělám.
Zima, která panovala, byla divná. V lednu to vypadalo jako v předjaří a v březnu mrzlo.
Divná pro nás, ale asi ideální pro muškáty. Vrcholových řízků přežilo odhadem asi osmdesát procent.

Pondělní ráno mě přivítalo sluníčkem a já se rozhodla, že odložím endoskopii v Motole. Naštěstí nejsem objednaná na přesný datum a příští týden bude také pondělí. Proč tedy nevyužít hezkého počasí a pustit se do sázení. Odstěhovala jsem si do altánu první truhlík, manžel přivlekl pytel se substrátem a já se pustila do práce.

To je teprve začátek

Den první

Když jsem šla v poledne ohřát oběd, došlo mi, jak příšerně mě bolí nohy. Při pohledu na pracovní stůl a na minimální úbytek výpěstků v truhlíku, mi bylo jasné, že to bude práce na více dní a že si jí budu muset nějakým způsobem trochu usnadnit.
Po obědě jsem si zeminu dala na štokrdle z garáže a seděla na nízké lavičce. Končila jsem po šesté večerní a měla přesazený jeden truhlík. Manžel hotové výpěstky mezitím nanosil do chodby. Už loni mi na ně udělal veliké tácy, které leží na dřevěné konstrukci. Bylo mi jasné, že do chodby se vše nevejde. Další jsme spolu odnášeli na půdu, kde jsem je nechala v bedničkách. Zítra je také den. Následovala sprcha a pak jsem usnula u zpráv.

První část je na místě

V úterý jsem si přivstala a na půdě u okna vytvořila pomocí bedýnek a dalších táců prostor pro další rostliny. Muž vstával brzy, byl objednán na oční. Do domácí pekárny jsem uchystala ingredience na kynuté těsto a vzala si na zahradu mobil, na kterém jsem si nastavila "buzení", aby těsto nebylo v pekárně déle. A sázela a sázela. Došla mi zemina a při představě, že budu vléci pytel po schodech na zahradu, mě už předem bolela záda. Doufala jsem, že muž dorazí.
Abych jen nelelkovala, zaklekla jsem k záhonu a vyčistila ho po zimě. Dívala jsem se do sousedovic zahrady a bylo mi divné, že sousedka na ní letos ještě nesáhla. Levandule prolézala plotem k nám a já zvažovala, že jí ostříhám. Ale raději se s ní domluvím, třeba si jí bude chtít vytahat z plotu na svůj pozemek.
Záhon byl vyčištěn a muž stále nešel. Nedá se nic dělat. Klečení už bylo dost.
Z garáže jsem s přestávkami vyvlekla pytel se substrátem. Nejhorší bylo ho vytáhnout do schodů. Nakonec jsem to zvládla, ale měla jsem toho plné kecky. Síla mi ubývá. Před lety mi to takhle zabrat nedalo. Dosadila jsem to, co jsem měla vyrýpnuté z truhlíku a pak se podívala na mobil. Za 5 minut začne pípat. Sundala jsem si rukavice a šla nahoru do bytu vytvořit jahodové knedlíky.
Podívala jsem se na sousední dům a bylo mi trochu divné, že už sousedka není vyložená v okně a nekomentuje, tak jako každoročně, že těch muškátů zase mám. Nahoře jsem se umyla, opláchla jahody, osušila je a pustila se do knedlí.
Muž dorazil domů krátce před dvanáctou. Přesně v momentě, kdy jsem knedlíky dovářela. Ne, nebyla to souhra náhod, já se s ním telefonicky domlouvala, v kolik bude doma. Hned po obědě jsem šla pokračovat na zahradu.
"Proč jsi rvala na zahradu ten pytel? To sis mohla odsypat v garáži jen kyblík a já bych to tam pak donesl."
Měl pravdu a já se s ním nedohadovala.
Horší bylo, že mi začaly docházet kelímky od jogurtů. Pod dojmem, že jich máme spoustu, jsem je tentokrát vyhazovala.
Ano, měli jsme jich spoustu, ale nikdo nečekal, kolik se těch sazenic ujme. V garáži jsem pak objevila ještě nějaké, ale i to bylo málo. Nakonec došlo i na sadbovače. Muž mi odpoledne přinesl hrnek čaje a já mu říkala, že už mi z těch muškátů asi začíná pípat v hlavě. Řekl, že to není v hlavě, že to jde odněkud z ulice, asi alarm. Končila jsem v sedm večer, servaná jako rybíz. Cestou do domu pípání sílilo. Zdravila jsem se s paní z druhého konce ulice a obě jsme konstalovaly, jak je to nepříjemný zvuk.
Večer jsem ještě uvařila kuře po srbsku, abych se mohla hned od rána věnovat kytkám. Uleželé chutná lépe.
Já, která má špatný spánek a závidí manželovi jeho spaní, jsem si opět zdřímla po sprše u televize a pak se přesunula do postele. Spala jsem jako dřevo.

Ve středu jsem byla vzhůru už v půl sedmé a překvapilo mě, že muž vstává také brzy.
"Slyšela jsi něco v noci?"
"Neslyšela, spala jsem jako zabitá."
"Milena je mrtvá."
"Cože?"
A pak mi muž vyprávěl o noční bojovce. Pípání alarmu nepřestávalo, takže někdo zavolal na policii. Ti přijeli okamžitě a po nich ještě ti městští. Po nich dorazili hasiči, protože pípání pocházelo z hlásiče kouře a bylo podezření na únik plynu. Hasiči, kteří lezli po žebříku, aby se nějak dostali do bytu, probudili mého muže, který se šel podívat, co se děje. Vrátil se pro sousedčiny klíče, aby se nemusely vylamovat dveře. Následovala záchranka a druhý vůz policie. Sousedku našli doma mrtvou. Muž se dozvěděl, že policie volala její dceři, která asi jejich zavolání pokládala za nejapný žert, protože zavěsila. Při opakovaném volání už měla mobil vypnutý. Protože sousedka ležela v nepřirozené poloze, přijela i kriminálka. Následoval koroner a ve finále pohřebáci.

Když jsem šla ráno pokračovat v zahradničení, všimla jsem si, že dveře u domu jsou zapečetěné.
Pokračovala jsem v práci a každou chvíli jsem se dívala na okno, ze kterého už nikdy neuslyším větu: "To zas pěstuješ kytky pro celou Bílou Horu?" Provázel mě zvláštní pocit, když jsem si uvědomila, že už si v červenci společně nepřipijeme na narozeniny, které jsme měly dva dny od sebe.
Ani ta rajčata, která "zdobí" okno v obýváku, jí letos už nedám.
A divný pocit navíc umocňovalo to, že se neobjevila její dcera.
V myšlenkách mi šla práce nějak rychleji od ruky a já sázela a sázela. Po převislých muškátech následovaly klasické a pak anglické. Na závěr jsem zasadila sazenice fuchsií. A pak nastala typicky "nerudovská otázka" : "Kam s nimi?" Míst u půdních oken, kam jsem v pravidelných intervalech rozkládala nádoby s rostlinami, se začalo nedostávat.
Co ted'?
Nakonec jsem si vypomohla rozebranou dětskou postýlkou a starými židlemi, ze kterých jsem pod střešním oknem na půdě vytvořila další plochy. Předtím jsem ale pečlivě vyměřila v jednu hodinu po poledni prostor, kam přímo nedopadají sluneční paprsky.
Končila jsem se sázením před půl osmou. Tentokrát jsem po sobě nic neuklízela, tak jako v předchozí večery. Dokonce jsem už ani neměla sílu vylézt na půdu a umístit kytky na místo.
Zítra je také den.

Ve čtvrtek jsem zaspala, i přesto, že jsem šla spát už v devět hodin večer, navíc s mokrými vlasy.
Nebyl by to zase tak velký problém, kdybych nebyla objednaná na plicní.
Muž vstával také pozdě a jen ucedil: "Myslel jsem, že už jsi pryč."
"Já zaspala."
Tramvaj mi jela naštěstí hned a na plicní jsem dorazila 5 minut před časem, na který jsem byla objednaná. Tak plnou čekárnu jsem za těch dvacet let, co tam chodím, ještě nezažila. Stoupla jsem si před dveře a když sestra vyšla, podala jsem jí kartičku. Mám se prý obrnit trpělivostí, jsou ve skluzu. Už zase!
Uvolnilo se místo po paní, kterou sestra zavolala do ordinace a já se posadila. Vedle mě seděla dlouholetá známá. Její dcera chodila s mým synem od 1. třídy do školy. Začaly jsme se smát, protože nám oběma došlo, že ač bydlíme kousek od sebe, naposledy jsme se potkaly v divadle. Když jsem osaměla, pustila jsem se do knížky, kterou jsem si sebou vzala. Lidí v čekárně neubývalo. Když už jsem si myslela, že bych mohla jít, vrátil se pacient z rentgenu. Pak přišla paní, která asi měla nějaký akutní problém. Do ordinace jsem se dostala po hodině a půl od příchodu. Byla jsem domluvená s mužem, že se sejdeme v obchodě, kam já dorazím MHD a od přijede autem. Asi mu čas, který trávím u lékařů, připadal dlouhý, protože mi poslal SMS, jak na tom jsem. A to nerad na mobilu píše. Když jsem konečně opustila polikliniku, zavolala jsem manželovi, že může vyrazit. Když jsem přijela tramvají, muž už čekal. Nakoupili jsme a pak se vydali k optikovi, kde mám členskou kartu. Když jsem si jí pořizovala, bylo mi sděleno, že se týká i ostatních rodinných příslušníků. Optička nám řekla, že to už neplatí, navíc měla problém sloučit recepty a ve finále mužovi řekla, že bifokály už jsou out a jediné, co mu může nabídnout jsou skla za cca 7300,- Kč. Neochota z ní jen kapala. Bylo mi jasné, že tady nepochodíme.
Jeli jsme proto do optiky, kde nám oběma už dělali brýle v době, kdy tu ještě nebývaly optiky renomovaných firem. Tam jsme narazili na ochotného mladého muže, který se manželovi věnoval. Já figurovala v roli odborného poradce, aneb, jak se mi muž v obroučkách líbí. Optik neměl problém se sloučením receptů, bifokály nabídl ztenčené, aby šly do subtilních obrouček, které jsme vybrali.
Domů jsme dorazili v půl druhé. Ohřála jsem oběd, potom šla na půdu dokončit umístění rostlin, kde budou až do zmrzlých.




Konečně jsou sazenice na místě. Došla jsem na zahradu, kde jsem po sobě nechala večer pěkný nepořádek. Občas se můj pohled zatoulal k vyklopenému oknu sousedního domu. Zaklekla jsem k záhonu, ostříhala prolezlou loňskou levanduli. Navečer jsem ještě pohnojila hortenzie. Díky pytlům z netkané textilie, přežily až na jednu všechny.

V pátek dopoledne jsem se věnovala záhonům s bylinkami a pak se pustila do přípravy oběda. Po něm jsme jeli pro vnučky. Emu bolelo bříško, byla dost mrzutá. Sáru děda odvezl na parkour a my s Emou vymýšlely, jakou jí ušít sukni. Na chvilku se na nás přišli podívat i trpaslíci, kteří čekali, až se táta vrátí z práce, aby mohli odjet na víkend do Českého ráje. Začalo pršet. A zatímco já déšt' vítala, syn se snachou mou radost nesdíleli. Odjížděli všichni kolem čtvrté za vydatného deště.
Muž pak přivezl Sáru a večer si pro holky přijel tatínek.
A já se vydávala opakovaně na půdu, ale už jsem nesázela. Jen zalévala a zalévala.
Budu si muset přistěhovat do domu větší konev.

Sobota už byla méně pracovní. Probudila jsem se brzy a pustila se do psaní tohoto článku, kterým chci ospravedlnit to, že jsem zase začala flákat blog.
Nicméně stihla jsem toho hodně. Pohnojila jsem trávníky a pak elektrickými nůžkami trochu, možná trochu víc, ořezala dvě tůje, jejichž větve zasahovaly do chodníku. Ostříhala jsem buxus a pak vše vyhrabala a zametla. Muž dával větve do pytlů.
Po obědě vyrazil, letos už potřetí, do sběrného dvora. Odpoledne jsme se společně věnovali růžím. Měla jsem obavu, že budu muset dělat hloubkový řez kvůli březnovým mrazům, ale některé už pěkně vyrašily. Ostříhala jsem proto jen to, co bylo už na první pohled suché. Muž je všechny odkopčil. Jarní řez se ještě na pár dnů odkládá.
Měli jsme hotovo a konečně si sedli do altánu, muž s kávou a já s čajem.
Přijely holky, abychom si domluvili zítřejší výlet.
Už se docela těším. Bude to změna a já na chvíli opustím to své zahradnictví.

Italský deník - 10. část

9. dubna 2018 v 6:52 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části




Pondělí 19. června 2017

V noci mě probudily rány a já chvíli přemýšlela, co to je. Vstala jsem, vzala si baterku a šla na výzvědy. U kuchyně a druhé ložnice mlátily ve větru, který neutichal, okenice. Jen jsem si tak v duchu říkala, co bych asi dělala sama s baterkou, kdyby tady opravdu někdo byl, jak jsem se původně domnívala.
Když ty rány neprobudily manžela, stěží bych ho probudila já.
Okenice jsem zabezpečila a šla si znovu lehnout.
Vstávala jsem v sedm hodin, otevřela okna a pak se ozvala rána jako z děla. Průvan zabouchl dveře u kuchyně a mě došlo, že se asi probudí můj muž. Ne, neprobudil se. Nevzbudily ho v noci okenice, ani prásknutí dveří.
Občas mu to jeho spaní závidím. Vstával až hodinu potom. Alespoň jsem měla čas si sednout s deníkem na terasu a popisovat včerejší návštěvu magické Matery.
Ráda bych se tam ještě někdy podívala.

Po snídani jsme se vypravili k moři. Vítr od včerejška neutichal, spíš naopak. Na moři byly obrovské vlny a deštníky byly stažené. Za chvilku se objevil Francescův zaměstnanec, který se mimo jiné staral i o pláž a deštníky preventivně odvezl. To kdyby někoho z nás napadlo, že si ho otevře. Obula jsem si boty do vody a následovala manžela. Na břehu mě jedna vlna spláchla, aby mi naznačila, že už tam fakt nemusím. Vrátila jsem se na lehátko a přes ramena a záda, na kterých jsem si včera díky větru, slunci a topu s překříženými ramínky vytvořila krásný kříž, jsem si hodila plážové šaty. Můj muž se také za chvilku vrátil a konstatoval, že v tomhle se nejen nedá plavat, ale díky pohybujícím se kamenům, nejde do moře vlézt, natož z něj vylézt. Z lehátek jsme pak sledovali cvrkot a zjistili, že do moře neleze téměř nikdo. Úmyslně volím slovo neleze, protože jít do něj opravdu nešlo.

Před polednem jsme to zabalili a vraceli se do apartmánu. Viděla jsem přijíždět zelináře, takže jsem si jen vzala peníze a vrátila se před vrata. Nakoupila jsem brambory, okurku, citrony a broskve. V podstatě potřebujeme už jen nějaké pečivo. I když ta potřeba ještě není tak akutní, protože máme stále v mrazáku dvě půlky českého chleba a v rezervě balíček italského toastového.

Po obědě a krátké siestě jsme se vypravili do Sibari. Bylo sice pondělí, ale v průvodci, kterého sebou vozíme a který je už patnáctiletý, bylo uvedeno, že je otevřeno denně. A co je patnáct let proti dvěma a půl tisíci roků.

Přes strniště jsem si fotila Serra Dolcedorme

V Sibari jsme byli už v roce 2004, kdy jsme v oblasti severní Kalábrie a Lukánie (dnešní Basilicaty) navštěvovali archeologické areály. Z Grumentum to sem už tak daleko nebylo.
V podstatě tahle návštěva způsobila to, že jsme tam, kde jsme.
Tedy co se dočasného ubytování týká.

E90, která je také značena jako SS106, prochází také Sibariskou nížinou

Na světelné křižovatce byli žebráci. Zjistili jsme to až v momentě, kdy k našemu autu přišel seschlý stařík s cedulí, na které měl uvedeno, že má sedm dětí, nemůže najít práci a chtěl by "mangiare". Věkem odpovídal dědečkovi, či spíš pradědečkovi. Zprvu jsme si mysleli, že jen nějací blázni pobíhají po hodně frekventované vozovce. Pobíhali, aby žebrali.
Od určité doby žebrákům nedávám nic, navíc jsem ten pohyb mezi jedoucími auty pokládala za hodně riskantní.
"Já ti nerozumím," řekla jsem mu česky a on znovu opakoval "Mangiare". Vzdal to a pokračoval u aut stojících za námi. Dívali jsme se do zrcátka. Nepochodil ani u jednoho z aut čekajících na zelenou. V opačné směru stál jeho kolega s podstatně větším transparentem.
Kolona aut se rozjela a my pokračovali dál.

První překvapení bylo to, že jsme přijeli k úplně nové a moderní budově muzea. Tak ta tu tehdy nebyla.

Muzeum

Před ní bylo zaparkováno poměrně dost aut, což nás utvrdilo v tom, že je opravdu otevřeno.
Nebylo! Došli jsme ke vchodu a tam si přečetli "Lunedi chiuso".
Přišel k nám pohledný Ital v nejlepších letech, který nám potvrdil to, co jsme už četli, tedy že v pondělí je zavřeno. Prý máme přijít zítra. Když jsem se ho zeptala, zda jsou dnes zavřeny i vykopávky, řekl, že také. Poděkovali jsme, vrátili se k autu a přemýšleli, kam dál.
Nakonec jsme se rozhodli zajet se podívat do Sibari Marina.
Cestou k muzeu jsme zaregistrovali poutač na "Centro commerciale".
"Mohli by tam mít nějaké plavky pro Sáru".
"Nojo, ale to zase pojedeme kolem těch žebráků", vyjádřil můj muž.
"A kudy bys chtěl jet zpátky? Jinudy stejně nemůžeme."
Před příjezdem ke křižovatce manžel preventivně zamkl dveře. Možná si vzpomněl na naše přátele, kteří projevili milosrdenství v podobě několika drobných a byla jim přitom z náhle otevřených dveří vyrvána taška s doklady a veškerou hotovostí.
A nebylo to na žádné periferii, ale na hlavní třídě v Bari.
Na světelné křižovatce jsme odbočili do prava, zaparkovali na náměstíčku u nákupního centra. Vzhledem k časné hodině, byla většina obchodů ještě zavřena. Siesta je siesta. Prošli jsme se kolem zamčených dveří obchodů a obchůdků, podívali se do výkladů a pak si v kávárně, která byla jako jediná otevřená, dali zmrzlinu.
Cestou do rezidence jsme udělali zastávku v MD discontu, který jsme objevili v předchozím týdnu při cestě z centra Villapiany. Koupili jsme si pečivo a hotové sáčky do vakuovačky, které jsem objevila už při předchozí návštěvě. Proti fólii, která se dá sehnat u nás a ze které si sáčky musím vytvářet sama, to byla cena vyloženě "za hubičku". Nakoupila jsem si různé velikosti s tím, že budu mít na hodně dlouhou dobu vystaráno. Marně jsme však pátrali po škrabce na brambory. Vozím si jí, a spolu s ní i další věci, celé roky sebou, protože znám vybavení italských apartmánů. Ta, kterou jsem si vzala letos, byla za trest. Tentokrát ve vybavení apartmánu škrabka nechyběla, ale já to s ní neuměla. Prostě jsem zvyklá na škrabku s rukojetí. Ta, která vypadá jako prak, mě přiváděla k šílenství, i když jsem měla oloupat brambory pro dva lidi. Raději jsem posledně brambory okrajovala nožem.

Manžela pak napadlo jet se podívat do Sparu, který, pro změnu, objevili naši sousedé, když netrefili podle našeho popisu do MD diskontu. Tady jsme objevili obchod, kde měli nejen škrabku (od Tescomy), ale i spoustu dalších zajímavých věcí. Krom škrabky jsme tu koupili dárky v podobě hraček pro mladší vnoučata. Miminko sice mluví italsky, ale slovu "mama" bude Bětka určitě rozumět. Zavítali jsme do outletu se sportovním oblečením a hledali plavky vcelku pro Sáru. Nenašli jsme nic. Zeptala jsem se prodavaček, ale ty mě řekly, že dětské plavky vcelku bohužel nemají. O patro výš jsem si koupila parádní boty. Jsem přesvědčená o tom, že se objeví i tady u nás, v této sezóně jako novinka. Už se mi to stalo dvakrát. Poprvé mě to docela pobavilo, protože jsem to, co bylo ve výloze pod nápisem "Nová kolekce", měla už notně ošlapané a musela jsem už přišívat i kamínky, které z nich začaly opadávat. Boty měly ve dvou barvách. V černém a zlatém provedení. Ty černé měly jen jedny a navíc v mém čísle. Jako by tam na mně čekaly. Přesně tuhle větu vyslovila dcera, při více než čtvrthodinovém večerním telefonátu, kdy jsem se jí pochlubila. Byla u nás zalévat a čekala, až se napustí sud vodou. Dozvěděla jsem se, že je u nás veliké horko, jahody zrají jako o závod, takže je jezdí sklízet denně po práci. Rajčata rostou jako blázen. Jen se mi omlouvala, že je nevyštipuje, protože si už není jistá, co ponechat a co zlikvidovat. Ujistila jsem jí, že to nevadí, že je pak po návratu upravím nůžkami.
Večer jsme trávili společně se sousedy. Nejprve u nás a potom u nich. Andrea udělala už po druhé v jednom dni palačinky a dala nám jich plný talíř. Prý ke snídani. Obdivovala jsem jí, protože mě by se v tom horku u sporáku stát takovou dobu nechtělo.



Úterý 20. června 2017

Probudili jsme se kolem sedmé. Tentokrát oba, což mě překvapilo. Po snídani jsme se vydali k moři, které už se uklidnilo. Sice se nekonal "Tálinský rybník", jako v předchozím týdnu, ale ve vlnách už se dalo plavat. I břeh doznal změny, z kamenů se působením vysokých vln vytvořily jakési schody a voda byla studená.

Před polednem jsme se vrátili do apartmánu, dali si kávu a já pak chystala oběd. Muž se mezitím snažil zprovoznit interbanking, abych mohla opravit částku na platbě za telefon. Špatný signál ve spojení s naší anténou způsobily, že se vše načítalo půl hodiny, a když už jsem se konečně dostala do fáze, ve které jsem chtěla opravit částku, kterou jsem zadala doma před odjezdem, se splatností v době naší dovolené, internet vypadl. Pobyt stranou od lidí a téměř i od civilizace, přináší určitá rizika. Rezidence sice nabízí wifi, ale to funguje jen u recepce a stejně padá. Co ted? Bud' těch pár korun pošlu po návratu domů a udělám ze sebe blba, který opsal platbu za předchozí měsíc, nebo někde zkusím objevit internetovou kavárnu, či podobné místo a platbu stihnu opravit.
To je tak, když ty faktury chodí až po našem odjezdu a pak přijde jen SMS s cenou. Nakonec jsem zkusila zavolat, omluvit se a vysvětlit, proč jim přijde menší částka. Prý je to v pohodě, kvůli takovému malému rozdílu určitě žádné penále nehrozí a navíc ten rozdíl můžu doplatit až ve faktuře za červen. Ufff! Škoda, že mě ten telefon a vysvětlení nenapadlo dřív.
Ale vlivem působení slunce a slané mořské vody je ta moje hlava blond ještě víc, než před odjezdem.

Vzala jsem si knížku, kterou mi poslala Valin a která koluje mezi blogery, čtoucími brakovou literaturu a pohodlně se usadila. Začal mě přemáhat spánek. Knihu jsem chtěla dočíst, chybělo mi pár posledních stránek. Na pláž jsem si chtěla vzít už jinou. Poté, co mi dvakrát spadla hlava, jsem to vzdala a šla si lehnout. Tento týden poprvé. V tom minulém jsme si s mužem během siesty chodili zdřímnout celkem pravidelně. Po probuzení jsem knihu dočetla. Valin měla pravdu. Kniha se četla hezky, i když mě některé archaismy docela pobavily. "Uvedl v pohyb svůj vůz", mě rozesmálo. Možná se naši vzdálení potomci budou usmívat nad tím, co dnes čteme běžně my. Čas nezastavíme.

Odpoledne jsme trávili na pláži, či v moři. Od rána se voda už trochu ohřála, protože teplota opět šplhala nahoru. Po našem návratu do apartmánu ukazoval teploměr 30°C.

Večer jsme se vypravili do Trebisacce a v Coopu nakoupili nějakou potravu a balenou vodu. Sice prý je tady voda nezávadná, ale po několika zkušenostech s "pitnou vodou", jí raději kupujeme. Vyjde to podstatně levněji, než pak shánět hořkou čokoládu.
Večer jsem seděla na terase a došlo mi, že jsem si vlastně ještě nevyfotila, jak bydlíme. Uvnitř už bylo šero, takže jsem fotila venku. Ale už i tady se smrákalo.

Večerní mraky

Náš dočasný domov


Pokračování příště