.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Astor

24. dubna 2018 v 8:45 |  Postřehy, úvahy, zamyšlení

Tímto článkem reaguji na výzvu Beallary a připojuji i já své vzpomínky na stopy zvířat.


Motto:
"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."
Antoine de Saint-Exupéry

Ač jsem se narodila do činžáku, můj život provázela spousta zvířat.
Všechna zanechala v mém životě stopu.
Některá zůstala hluboká, jinou už zavál čas.

Mít zvíře v činžáku byl problém. Sousedům vadilo štěkání, další nesnášeli kočky.
Občas jsme domů se sestrou přivlekly zatoulané kotě, či zaběhnuté psisko, o které jsme se staraly.
Děti nechápou, že tím dokáží způsobit problémy, zejména rodičům.
Ale také nechápou, že v některých domech to prostě jde.
Babička, která bydlela také v činžáku kousek od nás, měla kočku Lízu, která bezmezně milovala dědu. Ten jí také náležitě rozmazlil a spolu s Lízou tvořili koalici proti babičce. Paradoxně děda s kočkou na klíně, nebo na rameni, neustále tvrdil, že má raději psy a čas od času vytahoval fotky, nad kterými, samozřejmě, že s Lízou, vzpomínal na foxteriéra Lumpa.
Druhá babička, ke které cesta trvala půl dne vlakem, chovala velšteriéry. Bydlela ve svém domku a to, co bude mít či nemít, bylo jejím rozhodnutím. Trávívala jsem u ní kus svého dětství a později část prázdnin, kdy mezi moje povinnosti patřilo nejen venčení, ale také dojít na louku a nožem vydloubat šťavnaté pampelišky, kterými jsem pak přilepšovala králíkům a koze. Kočku měla také, ale byla to nedůtklivá potvora, která se vyhýbala dvorku, kde kralovali psi.
Když se z našeho domu odstěhoval pan profesor, který zvířata nesnášel a o kterém se tradovalo, že jich má několik na svědomí, rodiče konečně povolili.
Mé dětství doma pak provázelo několik koček a dva psi. Nejprve Míša a později ještě Robin.

Nejedna stopa, po zvířecím souputníkovi, zůstala hluboká.
Tady je jedna z nich:

Je to už více než čtyřicet let, kdy jsme se viděli poprvé.
Já, svobodná dívka, která občas přespala u svého milého a sedmiměsíční štěně německého ovčáka, kterého si pořídili jeho rodiče v době, kdy se v okolí začaly rozmáhat krádeže. A možná i díky tomu, že jejich kamarádovi, který pracoval v nedaleké škole coby školník, zakázali psa v budově mít. Co s ním? Vrátit ho chovateli už nešlo.
Ještě, že existují kamarádi.
Můj milý mi telefonoval do práce, že si rodiče pořídili psa.
Já, která vyrostla v činžáku a milovala všechna zvířata, jsem zajásala. Těšila jsem se na štěňátko, které si pomuchlám.
Nemohla jsem se dočkat konce pracovní doby.
Cestou z práce jsme si s drahým dali sraz na půlce cesty. Nechtěla jsem k nim přijít sama. Přeci jen od našeho společného seznámení neuplynula zas až tak dlouhá doba, abych k nim natěšeně vtrhla a pídila se po štěněti.

Vstoupili jsme do zahrady a zaregistrovali velikého psího halamu, běhajícího kolem domu. První myšlenka, která mě napadla, bylo to, že se štěňátkem je tu asi i fena, která ho doprovodila do nového domova. Jako, když se dítě adaptuje ve školce.
Dnes se při vzpomínce na svou naivitu usmívám.
Žádná fena! Byl to Astor v celé své kráse. Při bližším pohledu jsem si všimla jeho obrovských tlap, tak trochu nepatřičných k sice už velkému tělu a ušisek, která ještě nestála rovně, ale občas mu vesele zaplandala.
Byl to první pes v tomto domě.

Mezi tímto a sousedním domem chyběl kus plotu. On v podstatě nechyběl, jen tu prostě nebyl, protože ho nebylo zapotřebí. Sousední zahrada byla kvůli navážce před vchodem o víc než metr níž, než tato. V místech, kde se zahrady dostaly na stejnou úroveň, už plot byl. A zatímco zahrada, která se stala Astorovým královstvím, byla zanedbaná, protože se o ní už delší dobu nikdo nestaral, ta sousední byla přímo ukázková. Její majitel byl vyhlášený zahradník ve firmě Sempra a navíc ještě nadšený zahrádkář. Astor na jedné zahradě žil a druhou si vybral pro svůj záchod. Překonat metrový rozdíl jedním skokem bylo pro psího puberťáka hračkou. V té době téměř ztroskotalo dlouholeté přátelství obou rodin. A budoval se plot, ve kterém pak už zbyla jen branka.

Z mých občasných návštěv a přespání se postupně stalo soužití pod jednou střechou. Už jsem o tom párkrát psala, jak jsem dodnes vděčná mamince, dnes mého muže, která nám umožnila společné soužití před svatbou. To, co je dnes normální, bylo v roce 1974 a 1975 naprosto nemorální záležitost. Svobodná holka a svobodný kluk, aby spolu bydleli? Maminka měla dlouholetou kamarádku ve Vídni a tam už to v těch letech normální bylo. To, že nás spousta lidí v ulici odsoudila, hodila za hlavu.

Můj muž má z velkých zvířat a tím pádem i ze psů respekt.
Astor byl prvním, se kterým se blíž seznámil.
Psi mají v sobě zakódovanou hierarchii smečky a muž se díky svému respektu dostal až za Astora, který poslouchal jen jeho otce a pak mně. A ti ostatní? Prima parťáci pro psí hry, kdy Astor míval povětšinou trochu navrch. Marné bylo volání, pískání, mávání rukama.
Občas se mě muž ptal, jak je to možné, že mě pes poslechne a z něj si dělá srandu.
"Protože jsi mu ukázal, že se ho bojíš."
"Já se ho přeci nebojím."
"Ale máš z něj respekt a on to ví."


Chystala se svatba a dům se připravoval na večerní posezení svatebčanů a dalších přátel. Vytapetovali jsme chodbu nahoře v patře, aby se líbila nejen nám, ale i těm, kteří tu budou po svatbě přespávat.
Den před svatbou lilo jako z konve. Astor čekal před domem, a i když měl boudu, neměl jí rád.
Byl mokrý jako krysa a poněkud páchl.
"Tak pojď, ty kluku ušatej." Svlékla jsem kabát, převlékla se do domácího a Astora zahnala nahoře do vany.
"Musíš být na svatbu hezkej."
Koupání nemiloval. Zvlášť to ve vaně. Vlézt do rybníka pod kopcem v Ruzyni, to moc rád. Ale vana? Brrrr.
Namočila jsem mu hřbet, vetřela do něj psí šampón a začala psovi prát kožich. Dveře do koupelny se otevřely a zvědavá nájemnice, která tu bydlela, se šla podívat, co se děje. Namydlený a mokrý vyskočil z vany, vběhl do vytapetované chodby a tam se oklepal.
A bylo vymalováno!
Musela jsem ho hodně přemlouvat, aby do vany vlezl znovu a já mohla alespoň spláchnout šampón. Vytřela jsem ho pak ručníkem a z domu ho pustila, až když proschl. Pak jsem se jen dívala na to, jak se válí v mokré trávě a z jeho výrazu vyčetla.
"Já ti dám šampón."

V náš svatební den také pršelo. Astor znovu páchl tím nezaměnitelným psím smrádkem a když jsem se vracela od kadeřníka, radostně na mně skočil u branky. Koupání bylo odpuštěno.
Začali jsme s ním chodit na cvičák. Nejprve tchán, kterého jsem občas vystřídala a pak už já, kterou občas a pak stále méně a méně, střídal tchán. Nakonec jsem chodila se psem sama. I když s výcvikem začal později, byl velice učenlivý.
Stále však převládala jeho svobodomyslnost.


Když jsem po třech letech čekala své první dítě, přemýšlela jsem, jak na něj bude pes reagovat. Někdy ve mně i zahlodal červíček pochybností a trochu jsem se obávala toho, aby se ze psa nestal rodinný tyran, jako tomu bylo v případě psa mých rodičů, který po mém narození na ně začal útočit. Dokonce se mu prý i podařilo převrátit kočárek s mou maličkostí.
Možná i proto jsem tak trochu praštěná.
Na psy, kteří v mém životě zanechali stopu, jsem zavzpomínala už v roce 2010 tímto článkem, kde jsem popsala patálie mých rodičů s Kazanem. Kdyby začal Astor také vyvádět, byl by problém. Utěšovala jsem se ale tím, že pes patří manželovým rodičům a bude-li nejhůř ....
Ne, nebylo.
Z Astora se stal vzorný hlídač.
Většinou se takhle chovají feny. Kdykoli jsem dala syna spát do kočárku na zahradu, Astor se od něj nehnul. Když se syn probudil, Astor, který se naučil otevírat dveře, si pro mně pokaždé došel. Stejně intenzivně hlídal v kočárku i dceru.
Děti miloval. Snášel i to, když se mu šťouraly v uších, strkaly mu prstíky do očí, tahaly ho za fousy, nebo se po něm válely.
Byly přeci součástí jeho smečky.


Jednou mě hodně rozzlobil. Bylo to v zimě, dceři bylo osm měsíců. Ulice a chodníky byly pokryté sněhem a ledem a příšerně to klouzalo. Za normálních okolností jsem vozila obě děti v kočárku, syn měl na něm udělané sedátko. Astor chodil na vodítku s námi. Vždy vzorně vedle kočárku.
Měli jsme pro něj postroj a on díky tomu mohl tahat sáňky. Vzadu ohrádka, v ni ve fusaku dcera, před ní seděl tříletý syn a držel tašku s prázdnými lahvemi. Jeli jsme na nákup. S klidem jsem nechala děti před obchodem, věděla jsem, že je Astor ohlídá. Vrátila jsem lahve, nakoupila a jelo se domů.
Do té doby naprosto poslušný pes, ucítil fenu.
Rozeběhl se po chodníku tak rychle, že já mu nestačila. Běžela jsem za ním, řvala, aby zůstal stát, místy se i sklouzla. Nejprve jsem narazila na rozsypaný nákup, kousek od něj stál syn a plakal a vedle ležel fusak se řvoucí dcerou.
Za plotem byl Astor a fena, která po psovi toužila. Kdykoli se přiblížil, zarámusily za ním převrácené sáňky. V náručí řvoucí mimino, kterému se naštěstí nic nestalo, vedle uslzený chlapeček. Mačkala jsem zvonek u vchodu.
"Maruno, já mám u vás psa." "
Ten dobytek", jen ucedila.
Astora i se sáněma vyhnala ze dvorku na chodník, kde jsem stála s výrazem boha pomsty. Mít volné ruce, asi by dostal i nějakou vodítkem. V rukách jsem však držela fusak s plačícím miminem. Řvát na psa, by znamenalo děsit ještě víc děti. Ale zlost jsem na něj měla pořádnou. Houkla jsem na něj, on poslechl a tvářil se schlíple. Děti se uklidnily a přestaly plakat. S Marunou jsme sesbíraly nákup. Děti jsem znovu umístila na sáně, psovi sundala postroj a připnula vodítko. Raději už je potáhnu sama.
A pak jsme s Marunou dostaly záchvat smíchu.
"Jen doufám, že to nestih a nebudou z toho štěňata."
"To by mě starej zabil. Já tu potvoru pustila jen na chvilku."
Děti byly opravdu obě v pořádku, kromě úleku z rychlé jízdy po zledovatělém chodníku a následném pádu, se jim nic nestalo.
Když jsem večer manželovi vyprávěla Astorovu sexuální anabázi, smáli jsme se oba.
"A který ty sáně dostal přes plot?" "
Ty veliký."
"Chudák pes, takhle se dřít a ani si neužil."
To je ta mužská solidarita.

Astorova svobodomyslnost se začala projevovat kolem jeho osmi let, kdy se začal toulat.
Žádný plot pro něj nebyl dost vysoký. Občas se vrátil sám, ale většinou jsme měli každý svůj rajón, kde jsme psa hledali. Muž, tchán a švagr ho objížděli auty a já na kole. Maminka zůstávala doma, protože se občas stávalo, že toho našeho tuláka někdo přivedl.
Byl už pěkně profláknutý.
Někdy byl mimo domov i pár dnů, kdy se vracel hladový, občas i s nějakými šrámy. Jen co pookřál, utekl znovu. Ani problémy s páteří, kdy měl záda prohnutá kvůli srůstajícím chrupavkám a která ho nutně musela bolet, mu v překonávání překážek v podobě plotů, nikdy nezabránily v útěku. Prostě svobodomyslný tulák.

Po čtyřech letech toulání jsme ho jednou nenašli.
Čas plynul a my se pomalu smiřovali všichni s tím, že už nemáme psa.
Uplynuly čtyři měsíce, manželovi rodiče byli na dovolené, když někdo zazvonil.
"Není to váš pes?"
Čekala jsem zbídačelou trosku, ale opak byl pravdou. Astorovi se leskla srst, bylo vidět že je dobře živený. Hrnul se do domu a moc dobře si pamatoval, kde míval misky. Už tam nebyly. Dala jsem mu napít, z mrazáku vytáhla kus masa a dala ho vařit. Na krku měl obojek s malou taštičkou. Tam bylo uvedeno jméno Bart, spolu se jménem majitele, adresou a telefonním číslem. Asi i jemu párkrát utekl. Když přišel muž z práce, telefonovali jsme na číslo, které stále ještě Astor, ale už talé Bart, měl v taštičce.
Pánovi chvilku trvalo, než pochopil, že mu okamžitě psa nevrátíme.
Nemohli jsme rozhodnout sami, protože pes stále patřil rodičům. Na druhou stranu jsme chápali to, že si novou rodinu náš pes vyhlédl kvůli jejich malým dětem, které vždy miloval. Ty naše už byly na něj velké. Byli jsme přesvědčeni, že i rodiče budou svolní a Astora, jehož rodokmen, očkovací průkaz a psí známku, které jsme měli stále doma, novému majiteli s malými dětmi, nechají. Přeci jen, už jsme byli smířeni s jeho odchodem, odvykli jsme velkému psovi, který si zásadně lehal tam, kde byl největší provoz, aby byl v centru veškerého dění. I já už nastoupila do práce a nebyla doma s dětmi, abychom s ním mohli absolvovat denně dlouhé procházky.
"Domluvíme se za dva dny, až se vrátí naši", ukončil hovor můj muž.
K masu jsem uvařila rýži, Astor povečeřel a zůstal spát dole v kuchyni. Večer přivítal švagra a absolvoval s ním procházku.
Ráno už nebyl. Švagr ho pustil na zahradu a překonat plot ve dvanácti letech, stále nebyl problém.
Nevrátil se. Ani k nám, ani k novým majitelům na nedalekém sídlišti.

O tom, jak skončil, jsem se dozvěděla s dvouletým zpožděním.
Ten konec ale byl smutný.

Vzpomínek na Astora je spousta, téměř dvanáct let byl součástí domu, kde ho později vystřídala řada dalších zvířat: jezevčík Filip, beauceron Kerber, několik kocourů a koček, křečíci, morčata a nezapomenutelný potkan Monty.


P.S. Fotografie jsou zdigitalizované diapozitivy, všechny staré kolem čtyřiceti let.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 24. dubna 2018 v 9:00 | Reagovat

Vidíš to, většinou jsou zdrhači jezevci ale hlavně bíglové. Ale byl to krásný pesan! :-)

2 beallara beallara | Web | 24. dubna 2018 v 9:56 | Reagovat

Alenko, smála jsem, zamračila se no i slza ukápla. To bylo tak nádherné povídání, to napsal život sám, tak skvostně, že jsem se do toho psa okamžitě zamilovala, vlezl mi syčák do srdce a sympatií okamžitě, bylo to dané jeho láskou ve skoku vysokém i nízkém.
Mnohokrát děkuji za luxusně podané téma, od rána čtu vaše články a musím říct, že jsem šťastná, že jsem tu výzvu dala, do blogu se dostalo tolik pozitivní energie, pohody a mnoho jsem se dozvěděla.
Kdyby všichni lidé do svých životů, příbytků a srdcí pustili tolik zvířat, bylo by to na světě jako v ráji.
Přeji krásné jarní dny v tvém zahradnictví a ještě jednou DĚKUJI :-)

3 Janinka Janinka | E-mail | Web | 24. dubna 2018 v 10:40 | Reagovat

Moc krásné, vtipné i smutné psí povídání...

Tvá maminka byla velice pokroková žena :-)

4 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 24. dubna 2018 v 10:46 | Reagovat

a jak teda skončil?

teda ale to byl příběh!:) nám se zatoulal kocour a já pořád doufám že se vrátí:( chjooo

ale s tím bydlením před svatbou - to je z mého pohledu úplně nepředstavitelné že to byl takový problém..jak se ta doba rychle mění

5 MarijaKes MarijaKes | 24. dubna 2018 v 10:57 | Reagovat

Příběh plný emocí. člověk se hned usmívá a hned má slzy na krajíčku.

6 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 24. dubna 2018 v 13:33 | Reagovat

Tož to byl skutečně pes přítel...

7 děda tik tak děda tik tak | Web | 24. dubna 2018 v 13:38 | Reagovat

Podobně to probíhalo i u nás a nejednoho volně pobíhajícího psa si naší kluci přivedli domu, aby ho nakrmili a následně se musel i vykoupat. Druhý den byl svěřen do další rodiny, kde to probíhalo. :-)

8 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. dubna 2018 v 14:34 | Reagovat

Super symaptický pes.

9 bluesovka bluesovka | 24. dubna 2018 v 14:54 | Reagovat

[8]:Ode dneska pouzivam nove,krasne slovo "symapticky". Ale jinak krasne cteni a dik,ze jsi nas tak hezky pustila do tveho zivota.Moc mile!! :-D

10 Kitty Kitty | E-mail | Web | 24. dubna 2018 v 15:40 | Reagovat

Taky jsem se těšila Astorovými kousky a politovala jeho smutný konec. Snad o něm ani nechci vědět. To je život, ale děkuji za vyprávění a SIMI za príma nápad s tou výzvou :-)

11 duchodkaevka duchodkaevka | 24. dubna 2018 v 19:30 | Reagovat

Krásné povídání a vzpomínání na Astora, určitě by měl radost. Z tvého výčtu zvířat na konci článku je mi jasné, jseš milovnice zvířat. Ovšem já bych ty hlodavce vynechala, muela bych, fóbie jako barák :D

12 King Rucola King Rucola | Web | 24. dubna 2018 v 21:32 | Reagovat

podobny osud mal moj vlciak, ukradol som ho ako strazil sklad a pekelne sa pri tom nudil. miloval ma ako vysloboditela. potom som musel na vojnu, na libavu. matka ho frzala za obojok, utrhol sa jej a letel za trolejbusom, ktory ma viezol na nadrazie alebo do kasarne. uz presne neviem, ale verneho vl4iaka som uz nikdy nevidel... :-(

13 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. dubna 2018 v 22:16 | Reagovat

Krásné vzpomínání, jen ta představa smutného konce mne rozesmutnila. :-)

14 Jarka Jarka | Web | 26. dubna 2018 v 10:15 | Reagovat

Psů a zvlášť těch velkých, jsem se vždycky bála a až do důchodového věku jsme nikdy doma žádné zvířátko neměli. Pak jsme se ovšem ujali malé fenky po rodičích mého manžela a tu jsem si tak zamilovala, že když odešla, tři dny jsem nezadržitelně brečela. Teď se to tak přinachomýtlo, že se staráme o velkého pejska a jsou z nás pejskaři se vším všudy. Kdo by to byl před pár lety řekl?! :-D

15 signoraa signoraa | Web | 26. dubna 2018 v 11:31 | Reagovat

[1]: Astor byl zdrhač "par excellence". Ploty zdolával snadno a s grácií. Byl krásně stavěný a i jeho vybarvení bylo parádní. :-)

[2]: Moc děkuji za pochvalu. Já na toho "psího kluka" také nikdy nezapomněla. Když jsi zmínila zahradnictví, tak já dodnes používám lopatku s krátkou násadou na přehazování zeminy, které všichni říkáme "astorka". Předtím sloužila ke každodennímu úklidu té poloviny zahrady, která byla Astorova. :-D
Zvířata opravdu miluju, včera jsem lovila ze sudu na vodu dva chrousty, kteří tam spadli. Na sluníčku oschli a do půl hodiny někam zmizeli.

[3]: Moc děkuji. :-D
Byla to manželova maminka. Ta moje tohle netušila a když jsme spolu přijeli k naším, tak mému milému vždy ustlala s mým otcem v ložnici a já spala v našem původním dětském pokoji. :-D

[4]: Skončil smutně. Napíšu ti to do zprávy autorovi na tvůj blog.
Kocour se určitě vrátí, asi ho někam na chvíli zavály jarní touhy.
Doba se opravdu změnila, tehdy nepřipadalo v úvahu, aby dva nesezdaní lidé spolu bydleli. Notabene ještě pod stejnou střechou jako rodiče jednoho z nich. Ulice mi neodpovídala na pozdravy, všichni nás drbali. Odvykla jsem si tedy zdravit a ulicí procházela se skloněnou hlavou. Byla jsem pro její obyvatele nestravitelným soustem.
Hned po svatbě mě vzali na milost, dokonce mě místní ježibaby, kolem kterých jsem opět chtěla mlčky projít, samy oslovily a ptaly se na svatbu.
Prostě pokrytci non plus ultra. ;-)

[5]: Moc děkuji. Já se při vzpomínkách na Astora usmívala, ale i slzička ukápla. :-)

[6]: Nejen přítel, byl to právoplatný člen rodiny. :-)

[7]: Já se sestrou jsme opravdu domů přitáhly kdeco. :-D
Moje děti si pro změnu půjčovaly sousedovic kocoura Kokeše, který měl u nás přechodný pobyt. Jen ho nesměl vidět Astor. :-D
První kočku jsem dětem dovolila až když Astor už nebyl. Jezevčík Filda, který ho vystřídal, se s kocourem spřátelil, spali spolu v jednom pelechu a žrali z jedné misky. :-D

[8]: Naprostý souhlas. :-D

[9]: Moc děkuji za pochvalná slova. Občas něco ze svého života prozradím. To, že jsem kočkomil jsem už na sebe kdysi vyzradila, ale já stejně tak miluju i psy a další zvířata. :-D

[10]: Kitty, o Astorově konci tady psát nebudu. Napsala jsem o něm už jedné z blogerek, která projevila zájem, ale tady ne.
Simča měla bezva nápad a zaslouží si pochvalu. :-D

[11]: Jsem milovnice zvířat, hlodavci mi nevadí. Specifikovala bych to tak, že mám ráda zvířata s kožíškem, tudíž mi nevadí ani chlupatí pavouci. Ale hadi, žáby, mloci ... to fakt nemusím.
Sice jsem u mladých krmila v době jejich nepřítomnosti obrovského leguána a teď krmím gekončíka, ale jsem u toho hóóódně opatrná. Když mi kdysi vypadlo sklo u terária, které jsem zvenčí držela já a z druhé strany se opíral Legolas, zvažovala jsem zbabělý útěk. Nakonec se mi ho tam podařilo znovu vsadit. :-D

[12]: Vlčáci, či němečtí ovčáci jsou super psi, kteří dokáží projevit oddanost a věrnost. Muselo to pro něj být hrozné, když jsi ho musel nechat doma a odjet na vojnu. Třeba se ho ujal další dobrý člověk. :-)

[13]: Vzpomínání na Astora bylo krásné, o konci psát nechci. Je to sice už dlouho, ale ...

[14]: Můj muž má stále respekt z velkých psů a velkých zvířat, takže tvé obavy chápu.
Já to měla obráceně, plánovala jsem si, že si do důchodu pořídím yorkšíra, nebo nějakého jiného malého pejska.
Když jsem odcházela, měla jsem už tři vnoučata, která vyplňovala dokonale můj čas. Navíc v té době už jsme s mužem žili bez dětí a ty by se v době našich cest museli postarat. Což o to? Dcera se tu stavovala pravidelně, aby dala kočce najíst, vyměnila jí vodu a vyčistila kočičí záchod, ale kočka nikam nemusí. S pejskem by musel někdo denně ven. Plány na psa jsem proto změnila.
Pak se přistěhovali mladí s dětmi a hlavně se psem. Chodila jsem jí, když byla potřeba, venčit. Když Desinka v srpnu odešla, také jsem jí obrečela. Já v podstatě obrečela všechna naše zvířata, i ty malé hlodavce.
Až přestaneme cestovat, třeba se k myšlence, pořídit si pejska, ještě vrátím. :-D

16 Ježurka Ježurka | Web | 26. dubna 2018 v 16:41 | Reagovat

Alenko, moc krásný příběh, i když někdy smutný, ale nakonec měl ten pejsek krásný život. Užil si všeho dosytosti.

17 signoraa signoraa | Web | 26. dubna 2018 v 17:20 | Reagovat

[16]: Libuško, moc děkuju. Život není pokaždé úplně veselý, ale věřím, že Astor byl u nás a s námi rád. A my s ním samozřejmě také. :-)

18 pavel pavel | Web | 26. dubna 2018 v 20:01 | Reagovat

Já byl víc na kočky, i když to byl kocour... teď jsem "vyženil" psí holku a docela si ji užívám. Se zvířaty je to radost, i když ta "záplava" chudáků psů v paneláku, kterou jsem zažil není pro ně nic dobrého... ani pro nájemníky. Prokňučí celé dopoledne, když jsou páníčkové v práci. ;-)

19 signoraa signoraa | Web | 26. dubna 2018 v 22:54 | Reagovat

[18]: Já to mám asi půl na půl. Několik dlouhých let v našem domě kralovaly kočky. Pak se přistěhovali mladí s Desinkou a v domě byl znovu pes. Teď už faunu zastupuje jen samička gekončíka.
Psů v panelácích je mi také líto, nejhorší je, když je jejich páníci nechají celý den na balkóně. Bohužel i to se stává. ;-)

20 Růža Růža | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 8:42 | Reagovat

Alenko, napsala jsi krásný příběh. Veselý i smutný, takový, jako je život. :-)
Moc ráda jsem Tě prostřednictvím výzvy poznala. Růža

21 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 30. dubna 2018 v 11:13 | Reagovat

Četla jsem to se zatajeným dechem. Trochu smutné, trochu vselé, prostě ze života. :-)

22 signoraa signoraa | Web | 1. května 2018 v 11:47 | Reagovat

[20]: Růženko, moc děkuji. :-) Život opravdu bývá veselý a občas i trochu smutný. Takový prostě je.

[21]: Renátko, moc děkuji. :-) Soužití, nejen se zvířecími kamarády, přináší veselé, ale i smutné okamžiky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama