.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 11. část

18. dubna 2018 v 22:17 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Středa 21. června 2017

Probudila jsem se před šestou a plánovala si, jak si sednu na terasu s novou knihou. Už včera jsem měla v plánu si jí vzít sebou na pláž, ale ta skleróza … Knihy však byly v ložnici a já nechtěla vrzat dveřmi a budit manžela. Dopsala jsem deník a pak si uvědomila, že je nejen oficiálně první letní den, ale také slunovrat. A co víc, dnes v noci se nám zlomila dovolená. Lup! To to prasklo.
Jak je známo, druhá polovina dovolené utíká pokaždé rychleji.

Když se probudil muž, udělala jsem snídani. Po ní jsme si zabalili do batohu pití a vydali se na druhý pokus do Sibari.
Když jsem čekala u recepce až manžel přijede z parkoviště, dozvěděla jsem se, že jsou dnes v historickém centru Vallapiana trhy.
Co kdyby tam měly ty dětské plavky?
Když muž přijel, sedla jsem si k němu do auta a řekla mu, že do Sibari to vezmeme oklikou přes Villapianu, neb jsou tam trhy.
No, trhy. Spíš tržíčky. Jeden stánek s domácími potřebami, dva s textilem, jeden obuvník a pak pár stánků se zeleninou. Udělala jsem si tu ale radost, když jsem si za 8€ koupila moc hezké šaty. Zastavili jsme se u obuvníka a zaujaly mě tam krásné boty pro naší parádivou Emu. Bohužel je neměl v čísle 34, nabízel mi 33. Rok co rok si vozíme obkreslená chodidla našich vnoučat a nosíme je v kapse batohu. Když muž měřil botu s Eminou stopou, byla by ta bota knop. Obuvník nám pak nabídl jiné ve velikosti 34, ale ty vypadaly jako na babičku. Poděkovali jsme, rozloučili se a odcházeli. U jednoho zelináře jsme koupili placaté broskve a dva banány.

Sjeli jsme z kopce na pobřeží a pokračovali do Sibari. Žebráci na křižovatce byli opět, ale tentokrát tam byla i spousta aut, takže nestihli všechna obejít. Mám pocit, že stejně u žádného nepochodili.
Zaparkovali jsme před muzeem a koupili si vstupenky. Byli jsme evidentně prvními návštěvníky, protože pán v pokladně neměl ještě nic na vrácení a to jsem chtěla platit 10€ bankovkou. Byl rád, když jsem vysypala peněženku a těch 6€ mu dala v mincích. Bral i ty malé, centové. Vstupné 3€ na osobu platilo jak pro návštěvu muzea, tak i vykopávek.


Muzeum je nové, bylo vybudováno z finančních prostředků EU. Je kompletně bezbariérové a jsou v něm předměty, které byly objeveny při vykopávkách v Sibari a jeho blízkém okolí. Toto území bylo osídleno už v prehistorii a pak později se stalo největším centrem Magna Grecia, kdy bylo postaveno Sybaris. Římané, po té co převzali nad územím nadvládu, dali tomto místu jméno Copia a později Thurium.
Tentokrát vynechám své oblíbené historické okénko, protože jsem o Sibari už psala.
Zájemci, nejen o historii, se proto mohou podívat sem.
Muzeum jsme si prohlédli celé. Pobyt v klimatizovaném prostoru byl velice příjemný. Nevěděla jsem, zda se tu smí fotit, takže jsem občas něco nenápadně zdokumentovala z míst, kam se nedívaly všudepřítomné kamery. Když jsem si později všimla, že další návštěvníci, kteří dorazili po nás, normálně fotí, začala jsem také, ale v podstatě až v posledním 6. sálu.

Nejvzácnější exponáty jsou umístěny za sklem.
At' už je to bronzová socha býka, či koňské nohy, odraz světla udělal své

Tyto nádoby sloužily k uchování potravin

Hrobka

Je libo sedací vanu?


Amfora z řeckého období

Část mozaiky, která je přenesena z vykopávek

Nad uměním starých umělců se tají dech


Několik obrovských nádob stojí venku před muzeem

Po prohlídce muzea jsme se vypravili na vykopávky, když jsme předtím raději snědli zakoupené banány. V rozpáleném autě, doznaly během naší návštěvy v muzeu, značné změny k horšímu. Nechat je tady ještě po dobu prohlídky vykopávek, asi by nám už šly naproti.
Když jsme dorazili k archeologickému areálu, první co nás zaujalo, byla nová budova. Samý chrom a mramor.
V roce 2004 tu býval dřevěný dům.

Vypadá to spíš jako autobusové nádraží, ale je to nová budova u vykopávek

Ukázali jsme vstupenky z muzea, domnívajíc se, že se můžeme vydat na obchůzku areálem, tak, jako kdysi. Už to nešlo. Chvíli jsme počkali na starší německý pár, se kterým už jsme se potkali v muzeu a pak se vydali na prohlídku.
Provázel nás stejný člověk, který nám v pondělí před muzeem vysvětloval, že je zavřeno.
V pondělí mi byl sympatický, ale ted' už méně.
Po úzkém chodníku, na kterém byl nasypán písek a který bude v budoucnosti pravděpodobně vydlážděn, jsme došli k vykopávkám.


Když průvodce zjistil, že provází Čechy a Němce, došlo mu, že si asi moc nepokecá.
Ptal se nás odkud jsme. Prahu znal a řekl, že tam má dceru.
Němci mu řekli, že jsou z Norimberka, ale kdoví, co jim rozuměl. Chvíli přemýšlel a pak řekl, že je to u monackých hranic. Němci znovu zopakovali Nürnberg, ale pak mávli rukou a jen se culili.
Znalosti zeměpisu našeho průvodce byly opravdu excelentní.
Kdoví, kde vůbec má tu dceru.
A zatímco před 13 lety jsme se mohli po areálu volně pohybovat, fotit si dosytosti a nesledovat čas, ted' nás průvodce za sebou hnal jako malé stádo po pěšinách. Vždy jen máchl rukou někam a jedním slovem sdělil cosi, jako třeba amfiteátr, či dva sloupy z doby řeckého osídlení.
Byl mi smypatický čím dál, tím míň.

Amfiteátr



Řecké sloupy

Na jedné z mozaik je vidět svastika



Decumanus maximus

Sestoupili jsme dolů na Decumanus maximus, což je hlavní tepna archeologického areálu a průvodce jen řekl "strada". Možná kvůli Němcům, aby si slovo spojili se "strasse". Myslela jsem si, že budeme pokračovat, ale ne. Po dalších schodech jsme vystoupali na nově vybudovaný obchvat areálu. Tam asi průvodci něco svitlo v hlavě a začal lovit v mobilu, aby pak Němcům přehrál jakési informace. Nám jen oznámil, že česky to nemá.
Byla jsem zklamaná. Ne z toho, že v mobilu neměl české informace, ale z toho, že už se nedá areálem procházet a vidět věci zblízka. A zatímco Němci disciplinovaně pochodovali za průvodcem, my se loudali vzadu.

Impluvium bývalo součástí všech římských patricijských domů.
Bývalo v atriu a sloužilo pro sběr dešťové vody

Pohled shora na další zajímavou mozaiku

Takto jsem jí vyfotila v roce 2004

Decumanus maximus pokračoval až k Severní bráně

Pohled zpět ke sloupům a na místa, kterými jsme prošli. Už bylo docela vzdálené

Když jsme pak došli k odbočce k parkovišti, jen mávl rukou a ukázal na Severní bránu. Zeptala jsem se ho, zda se tam můžeme jít podívat.
Neochotně souhlasil.
Došli jsme tedy sami po ochozu nad schody u Severní brány. Cestou jsme si všimli malých ploch, vybudovaných na kraji nového ochozu, které byly také zatím jen vysypané pískem. Na každé byla připravena tabule, na které snad někdy v budoucnu bude upozornění, na co se návštěvník dívá. Pod každou tabulí byla samozřejmě cedule o evropských fondech.
Na prázdné tabule zatím jen káleli ptáci.

Cedule, zatím jen na h...o

Severní brána

A ještě jednou přiblížena

Decumanus maximus, po kterém jsme se v roce 2004 procházeli

Tady je vidět připravená cesta s vyhlídkovými plochami

2017

2004

Tam dole pod schody kdysi bývala Severní brána

Po schodech jsme sešli téměř až dolů k Severní bráně kdysi římského města Copia.

Nad Severní bránou ...

...která kdysi vypadala takto

Poslední pohled na vykopávky a kalabrijské kopce

Po prohlídce jsme se pomalu vraceli zpátky a všimli si, že německé auto už je pryč. Když jsme dorazili k odbočce, udělala jsem pár kroků zpátky, abych si vyfotila ještě z dálky sloupy. Náš průvodce na nás z cesty k parkovišti už mával oběma rukama a volal nás zpátky. Byl hodně nepříjemný, když se nás ptal, zda si to chceme projít ještě jednou celé. V případě, že ano, musíme si to zaplatit. Řekla jsem mu, že jsem si chtěla jen vyfotit sloupy.
Nechápu, jak mi tenhle člověk mohl být v pondělí sympatický.
Byl kožený jako opasek a mračil se. Řekli jsme mu, že před 13 lety se mohlo areálem volně procházet a on oznámil, že tu v té době nebyl. Muž ho požádal, zda nemají k dispozici nějakou brožuru, nebo informační letáček, které jsou v podobných areálech běžné. V muzeu totiž také nic neměli. Jen zavrčel, že nějaké malé.
A já měla tu drzost se zeptat, zda smíme použít záchod.
Na záchod, který byl z druhé strany budovy, nás téměř dovedl. Záchody byly luxusní, stejně jako celá budova, ve které byli všehovšudy tři lidé. Zda to byli všichni průvodci, kteří čekali na další návštěvníky, netuším. V daný moment na nás však hráli přesilovku.
Oč smypatičtější nám byla ta původní stará dřevěná budova, kde se kupovaly vstupenky, prodávaly pohlednice a kde bylo i malé občerstvení. Mramorový palác, kde se utopily peníze z fondů EU, se mezi piniový háj hodí jako pěst na oko.
Když jsem vyšla ze záchodu, muž držel v ruce nějaké dva propagační materiály, z nichž ani jeden se netýkal vykopávek.
Prý mu je průvodce přinesl až před záchod. To asi aby měl jistotu, že se mu někam nezaběhneme.

Vraceli jsme se k autu. Průvodce seděl na židli na roku budovy, nohy hozené na druhé a sledoval, zda jdeme opravdu na parkoviště. Pokaždé se slušně loučíme, ale tentokrát jsme kolem něj prošli mlčky.
Měla jsem políčeno na jeden oleandr na parkovišti a plánovala jsem si, že ukořistím větvičku před odjezdem.
"Co ten oleandr?", zeptal se mně muž. "Kašlu na něj, ten člověk se tváří, že by mě kvůli tomu nechal zastřelit, nebo zahrabat do vykopávek."
Smích byl osvobozující.
Občas se něco holt nepovede.

Cestou zpátky jsme opět odbočili do Sibari Marina. Tentokrát jsme tu byli ve vhodnější dobu a obchody byly otevřené. Něco jsme nakoupili a cestou zpátky jsem poprosila manžela, aby mi zastavil. Když se zeptal proč, ukázala jsem mu na protější stranu silnice. Byl tam skoro stejný oleandr jako na parkovišti u vykopávek. Možná jen o něco málo tmavší.

Po obědě a krátké siestě jsme se vypravili, jak jinak, než k moři. Teplota opět stoupla, bylo 32°C. Vydrželi jsme na pláži až do večera a když jsme se společně se sousedy vraceli zpátky, zastavil nás Francesco, aby nás pozval na večerní karaoke. Řekli jsme mu, že se možná přijdeme podívat. Tomáš řekl, že pokud tam půjdeme, určitě po nás bude někdo chtít, abychom zpívali. To snad nehrozí.
Nakonec nás přemluvila Nikolka, která nám začala říkat "babičko a dědo". V podstatě jsme jí to navrhli sami, měla v hlavě trochu guláš z toho, jak nám má říkat. Trávila u nás poměrně dost času, nejen na pláži, ale i v apartmánu. Dokonce s námi několikrát jedla. Chovala se k nám jako opravdová vnučka a my tím zmátli spoustu lidí. A když už jsme měli vnučku, nabídli jsme Andree a Tomášovi tykání. Nemáme s tím žádný problém. Dodnes nám tykají dospělé děti našich přátel a mně to těší.
Nakonec dorazili i sousedé s vykoupaným Filípkem, uvázaným v šátku.
Posléze jsem se nechala Tomášem vyhecovat a oba jsme do toho šli. Prý abychom zachránili čest našich rodin. Když jsme totiž slyšeli jednu dámu, tak Tomáš pronesl: "To dáme!" Možná k tomu přispělo i pivo, které jsme si dali a horký večer. Ostudu jsem si asi neudělala, protože jsem slyšela pochvalné hlasy už tam.
Andrea s Filípkem, který jí usnul v šátku, odešli dříve a my vydrželi téměř do konce.
Nakonec ten den, kdy nás otrávil průvodce na vykopávkách, skončil hezky.


Čtvrtek 22. června 2017

Vstávali jsem tentokrát o něco později, než obvykle a po snídani se vydali k moři. U baru jsme se zdravili s manželkou Gaetana, která na rozdíl od svého muže česky neumí. Ale jejímu úsměvu a pochvalným slovům jsem rozuměla. Prý krásně zpívám. Dokonce i na pláži nás zdravili i lidé, kteří to dříve nedělali a také si pochvalovali uplynulý večer. Muž se vedle mě nesl hrdě a asi mu ta chvála dělala dobře.
Na pláži jsme vydrželi až do oběda. Tentokrát jsem nemusela vařit, protože nás Andrea s Tomášem pozvali na oběd. Prý za to, že jim živíme Nikolku. Naše námitky, výmluvy a omluvy nám nebyly k ničemu. Nikolka rozhodla, že prostě přijít musíme. Vstávala prý až v jedenáct hodin. Nebylo se čemu divit, vydržela s námi včera celý večer. Oběd byl výborný, my alespoň přinesli pivo, abychom trochu kompenzovali pozvání.
Po obědě jsme společně poseděli a sledovali, že se něco děje v apartmánu, kde bydleli Victoria a Nico a který byl od neděle prázdný. Nejprve paní domácí zametala terasu, pak přišel Francesco s párem starších Italů a jako vrcholné číslo pak následovalo několik cest s kolečkem vždy plně naloženým kufry, taškami a dalšími zavazadly, které vozil "zahradník". Člověka, který se staral o celý areál, rozkládal lehátka na pláži, kterou denně uklízel a který pilně zaléval květenu a stříhal trávu, jsme si překřtili se sousedy na"zahradníka". A ve finále pak prošel pán, který si ve futrálu nesl oblek. Tak tady ho tedy opravdu užije. Asi jako já své šaty. Byli jsme opravdu vzdáleni od civilizace. Představa pána, jdoucího v obleku po prašné lesní cestě do městečka, mě docela pobavila.
Další část odpoledne jsme trávili u moře.
Spát pod deštníkem na pláži, není tak úplně k zahození.


Večer jsme v roli babičky a dědečka trávili s Nikolkou. Andrea s Tomášem si šli vyřídit ještě další pobyt, pokud to tedy bude možné. Rozhodli se totiž, že místo původních dvou týdnů tu pobudou čtyři. Třetí týden už měli domluvený. Andrea je na mateřské a Tomášova profese jim to dovoluje.
Po jejich odchodu byla Nikolka smutná, protože nevěděla, kam rodiče odešli. Vydali jsme se tedy na procházku, abychom jí ukázali, že jsou v recepci a domlouvají se s Francescem. Když viděla rodiče, tak jen řekla "Aha." A bylo po smutku.
Vrátili jsme se k apartmánu a hráli "prší". Pomyslela jsem na to, že kdyby skutečně zapršelo, vůbec bych se nezlobila. Večerní teplota byla stále nad 30°C. Sousedé se vrátili po chvíli s tím, že tu zůstanou, ale budou se muset na oba následující týdny stěhovat. Tomáš pak pronesl, že ho odpoledne "zahradník" inspiroval s tím kolečkem.
Prý už si ho domluvil na sobotní stěhování.
Prší jsme s tou malou cácorkou vydrželi hrát skoro do deseti. Mockrát jsem prohrála, protože hodit jí tam sedmu, mi přišlo hloupé. Tohle hraní-nehraní jsem si natrénovala v době, kdy byly vnučky malé. Dnes už s nimi hraji naplno, ale asi jsem předurčena k tomu, mít štěstí v lásce. Zatímco já jsem Nikolku šetřila, můj muž mi tam solil sedmy a esa jako na běžícím pásu. Když Nikolka vyhrála, byla št'astná jako blecha. To přeci stojí za to, aby dětem zářily oči.
Po desáté jsem Nikolku odvedla vedle.
Za chvilku se vrátila, aby nám ještě popřála dobrou noc.


Pokračování příště.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | Web | 19. dubna 2018 v 7:55 | Reagovat

V dnešním krásném článku jsem si poprvé pořádně "čuchla" k vykopávkám. Musím už začít lustrovat tu Tróju. Docela mě to zahřálo u srdíčka. Přece jen se tam třeba dostanu a nebudu muset jen koukat na obrázky. Moc pěkně píšeš k nádherný obrázkům - a to trvá v celé historii tvého psaní "Italských deníků". Děkuji! :-)

2 Kitty Kitty | Web | 19. dubna 2018 v 7:57 | Reagovat

Až napodruhé se mi podařilo využít hodnocení hvězdičkou! Po přečtení článku mi to píše, že jsem "dlouhá". Až po napsání komentáře mi to jde * přidat. Už chápu, že dlouhé články se těžko hvězdičkují ;-)

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. dubna 2018 v 8:28 | Reagovat

Sedací vana je dost dobrá.

4 johanes johanes | E-mail | 19. dubna 2018 v 8:56 | Reagovat

...ten otravný průvodce byl určitě důchodce na brigádě.Jinak tradičně moc pěkné psaní...díky :-)  :-)

5 pavel pavel | Web | 19. dubna 2018 v 11:09 | Reagovat

Spíš takovej bidet. :-D  Copak Němci, co si naplánují, tak chtějí všechno stihnout. :-D

6 Jarka Jarka | Web | 19. dubna 2018 v 14:15 | Reagovat

Měli jste štěstí na sympatické sousedy, to je k pohodě na dovolené taky dost důležité. ;-)

7 Janinka Janinka | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 15:04 | Reagovat

Ty vykopávky jsou fantastický a sedací vana nemá chybu! :-)

8 Pavel Pavel | E-mail | 19. dubna 2018 v 21:50 | Reagovat

Mate to velice krasne napsano. To je pohoda cisti vase zaznamy at uz psane nebo fotografovane.
Cloveka z toho vseho boli u srdce, protoze v dobach naseho mladi to vse bylo neproniknutelne uzavreno za zeleznou oponou.

9 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 23:22 | Reagovat

Nechala jsem si počteníčko na večer před spaním, abych měla hezké sny. Jen doufám, že se mi bude zdát raději o těch vykopávkách než o tom nepříjemném průvodci-neprůvodci. Možná ale ta přifařená vnučka se tam objeví a zpestří  sny. Díky a na pokračování se těším. :-)

10 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 20. dubna 2018 v 7:32 | Reagovat

Bylo parádní objevovat s tebou vykopávky a procházet se muzeem. Ta amfora se mi moooc líbila. :-)

11 signoraa signoraa | Web | 20. dubna 2018 v 8:12 | Reagovat

[1]: Vykopávky se už objevily i v několika předchozích částech, třeba, když jsem psala o Pompejích. Baví mě procházet se podobnými místy a už jsem jich celkem dost navštívila.
Že by tu začalo platit úsloví: "Svůj k svému"? :-D
Každopádně moc děkuji za pochvalu. :-D

[2]: Myslím si, že i dlouhé články jdou označit hvězdičkou. Nebude to v délce textu, ale občas to asi blbne. Dlouhé články, které překročí 40 tisíc znak nejdou uložit a samozřejmě ani zveřejnit. Už jsem se párkrát do tohoto problému dostala. A pak mazala a vynechávala slova. A stále zkoušela, zda už mě to pustí dál. :-D

[3]: Mně se také líbila. :-D

[4]: Důchodce to určitě nebyl, byl o dost mladší než my. Bylo mu maximálně padesát. Každopádně byl asi otrávený z toho, že musí trávit den u vykopávek a čekat, až se objeví nějaký zájemce o jejich prohlídku. Ne každý, je takový cvok, jako my, že se touží procházet se podobnými místy. Možná ho doma ráno namíchla žena. Dva dny před tím jsme se s ním setkali před zavřeným muzeem a tehdy mi byl sympatický.
Moc děkuji za pochvalu. :-D

[5]: Na bidet to bylo hodně velké.
Němci jsou opravdu takoví "akurátní". :-D

[6]: Určitě ano. Navíc jsme stále v kontaktu. :-D

[7]: Podobných areálů je víc a my už jich celkem dost navštívili. Jednou bych Sibari ještě ráda navštívila, ale až po dalších letech, až budou odkryty další části. Zatím je to jen začátek, archeologové tam pracují stále. :-D

[8]: Moc děkuji za milá slova. :-)
Bohužel kdysi jsme fakt nemohli nikam cestovat a spousta věcí nám unikla a těžko to už doženeme.

[9]: Ruženko, doufám, že sny byly hezké a že se v nich průvodce neobjevil. Na druhou stranu - byl to velice pohledný muž. :-D

[10]: Renátko, jsem ráda, že se ti se mnou v Sibari líbilo. :-D
Podobných amfor jsem asi nejvíc viděla v Britském muzeu v Londýně.

12 Honza Honza | Web | 21. dubna 2018 v 11:36 | Reagovat

Vždycky se mi ty kýčovité amfory líbily, jedna by se nám hodila na zahradu :D

Bezva povídání. Ačkoli se přiznám, že vykopávky příliš nevyhledávám, mám radši reálné stavby než jejich zbytky :D

13 Ježurka Ježurka | Web | 21. dubna 2018 v 15:00 | Reagovat

Mně zaujaly ty vykopávky, zavzpomínala jsem si na dobu, když jsme byli v Itálii na poznávacím zájezdu a navštívili jsme v Římě FORUM ROMANUM a stále se nepřestávám divit, že to všechno po těch letech ještě drží pohromadě.

14 beallara beallara | Web | 22. dubna 2018 v 7:28 | Reagovat

Jo průvodce, jak na nich záleží. Jak dokáží prohlídku, pobyt povznést nebo úplně zašlapat pod zemský povrch.
Ohromně se do toho promítá lidská nátura, vždy při cestách se modlím. lidský faktor je prostě jiný. Mnoho lidí tvrdí, že si vše prohlédnou v klidu a bez výkladu, jenže leckdy to nebývá ono.
Krásně jsem se s tebou prošla děkuji za poutavou prohlídku, ani jsem se moc nezpotila, jen u těch banánů !
Místo u zakoupených jsem četla u zakopaných !!!, tudíž jsem očekávala nějaký gastronomický zázrak, nevšední zážitek :D  :D  :D  :D  :D, tak tčeba příště :-D

15 děda tik tak děda tik tak | Web | 22. dubna 2018 v 12:37 | Reagovat

placaté broskve a dva banány. To na tom ovoci musí pan zelinář vysedávat? Otravný průvodce na vykopávkách si neuvědomil, že by se tam taky mohl ocitnout. Bezva čtení, jako obvykle. :-)

16 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 22. dubna 2018 v 15:33 | Reagovat

I tak pěkné fotky z vykopavek...Průvodce má "halt svý inštrukce" ;-)

17 MarijaKes MarijaKes | Web | 25. dubna 2018 v 13:07 | Reagovat

Hodně mne zaujaly ty vykopávky. Svastika  je sambol tisíce let starý a používal se v různých náboženstvích. Až teprve ve spojení s nacismem, od tohoto symbolu ostatní upustili. To je velmi jednoduše napsáno.
Asi by mi bylo jedno, kolik toho průvodce namluví nebo ne, když bych mu stejně nerozuměla nebo rozuměla každé dvacáté slovo.  Na průvodci hodně záleží. Dokáže buď zaujmout nebo všechno pokazit. Zažila jsem jednu takovou průvodkyni, která  se dívala do jednoho místa a odříkávala text s mícháním rukou do různých směrů, aniž by se tam podívala. ;-)

18 signoraa signoraa | Web | 26. dubna 2018 v 10:38 | Reagovat

[12]: Jsou krásné a kýčovitě mi vůbec nepřipadají. Obrovskou sbírku jich má Britské muzeum v Londýně. Má ve svých expozicích možná i víc památek z doby faraonů, než má Káhirské, či Alexandrijské muzeum. Výhoda kolonizátora, který si to nejhezčí odvezl. :-D V Řecku se dodnes používá podobný způsob zdobení, dnes už spíš jen na suvenýry pro turisty.
Mám vykopávky ráda, představuji si, jak ty budovy vypadaly, jaký byl život v místech, kudy procházím. Stejně tak mám ráda i reálné stavby, miluju gotiku pro její úžasné tvary. Od jara, pokud to čas dovolí, navštěvuju, někdy i opakovaně, staré hrady, nepohrdnu ani zámkem. Nedávno jsem už poněkolikáté navštívila Zvíkov a Orlík. Doufám, že to nebylo naposledy. :-D

[13]: Libuško, Forum Romanum je úžasné. Mám ho také prochozené a zažívám stejné pocity a obdiv, že se ty stavby zachovaly. Koupila jsem si v Římě úžasnou knihu, ve které jsou stavby v současném stavu a pak, jak vypadaly v době své největší slávy. :-)

[14]: Průvodce asi neměl svůj den. V pondělí u muzea byl sympatický a příjemný a ve středu ... asi byl otrávený z toho, že musí celý den čekat, zda se objeví nějací "cvoci", toužící po prohlídce. Asi ho navíc namíchlo naše mezinárodní společenství, takže se s námi moc nebavil.
Jinak souhlasím s tebou, že některé prohlídky jsou s průvodcem lepší.
Když jsme byli poprvé ve Florencii, zaparkovali jsme asi 4 km od historického centra, kam jsme nejen museli dojít, ale pak se i vrátit k autu. I když jsme si koupili knihu, dokonce v češtině, kde byla i mapa a viděli hlavní památky, včetně Michelangelova Davida, katedrály, baptisteria a dalších, něco tomu chybělo.
Další návštěva s českým průvodcem byla už o něčem jiném. Znal historii (je to dnes ředitel Chodského muzea), věděl, kam nás zavést a co je dobré vidět.
Další návštěva Florencie sice už byla zase soukromá, ale už jsme po městě netápali, věděli kde parkovat, kde jsou záchody, kde se dá dobře najíst.
Jsem ráda, že jsi prohlídku absolvovala bez potu a unavených nohou. A zakopané banány? Také se mi to občas stane, že přečtu slovo jinak. Alespoň je důvod se zasmát. :-D

[15]: Nebyli jsme jeho jedinými zákazníky. Tím, že objíždí trhy a místní ví, kdy budou, prodá zeleniny a ovoce spoustu.
Placaté broskve jsou v Itálii běžně ke koupi. Nejsou tak sladké a člověk se při jejich okusování tolik neupatlá, jako u těch klasických kulatých. Také se jim říká "donut". Po návratu jsem je objevila v Globusu, ale byly tak příšerně drahé, že jsem je nekoupila.
Průvodce určitě neměl svůj den. Tvrdil, že má v Praze dceru a je možné, že ho tady také provázel nějaký nesympatický člověk. Tak nám to dal oloupat. :-D

[16]: Děkuji za pochvalu. :-D Asi to nebylo instrukcemi, třeba ho ráno namíchla žena, otravovalo ho, že musí čekat, zda se objeví nějací zájemci...

[17]: Majko, mám vykopávky moc ráda. O svastice o vím, schválně jsem jí do článku dala, abych upozornila na to, jak je to starý symbol.
Já měla na průvodce většinou štěstí. I v té Itálii jsem se zatím nesetkala s takhle nesympatickým člověkem. Většinou se snaží, aby jim člověk porozuměl. Kolegyně mi vyprávěla, že jednou měla na zájezdu průvodce, který všechno četl z papírků. Občas si je prý i pomotal a četl úplně o něčem jiném. Vrátila se tehdy ze zájezdu dost otrávená.
Je to všechno v lidech. :-D

19 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 28. dubna 2018 v 13:10 | Reagovat

Ještě, že nejsem oleandr! ;-) :-D

20 signoraa signoraa | Web | 1. května 2018 v 11:49 | Reagovat

[19]: Náhodou, já se k oleandrům chovám vzorně, beru si jen větvičku. A pak přijedou s "plotostřihem" zahradníci a udělají mu krátký sestřih.
Já o ty své pak pečuji, mluvím s nimi a vyrábím jím cedulku, abych věděla, odkud který mám. :-D
Moje oleandry se mají víc než dobře.:-D

21 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 1. května 2018 v 11:53 | Reagovat

[20]: Opravuji: Být tak tvůj oleandr... Konečně by se mnou někdo mluvil! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama