.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Květen 2018

Italský deník - 14. část

29. května 2018 v 23:13 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Neděle 25. června 2017

Vstávali jsme brzy a po snídani se vypravili do Trebisacce na výroční trhy, na které nás upozornila Veronika. Nebyli jsme tu zdaleka sami, potkali jsme se tu s většinou osazenstva rezidence, dokonce i s Veronikou, která měla v kočárku Giulii. U jednoho ze stánků, kde jsem vybírala šatičky pro Bětušku, jsme se sešli se sousedy. Filípek byl uvázaný v šátku, usmíval se, ale na jeho očích bylo vidět, že není úplně v pohodě. Andrea říkala, že noc proběhla klidně a teplota se noční koupelí podařila snížit. Pomohla jsem jim v domluvě s prodavačem a výsledkem bylo to, že Nikolce byly koupeny stejné šaty, jako bude mít Bětka, jen v jiné barvě. Pak jsme pokračovali trhem, kde jsme konečně sehnali pro Sáru plavky vcelku. Ve výprodeji sportovního oblečení jich měli k dispozici nepřeberné množství, takže jsme ve finále koupili dvoje. Nakoupili jsme spoustu dárků, u Gennara, který opravdu nezapomněl, sýry caciocavallo a také něco zeleniny.
Při pohledu na voňavé papriky jsem dostala neodolatelnou chuť na lečo. Cestou k domovu jsme se proto ještě zastavili v Coopu pro salám. Mortadelly by do leča byla škoda a výběr u pultu moc velký nebyl. I tady se projevilo to, že jsou trhy a zavítalo sem víc kupujících, než je běžné. U balených uzenin měkké salámy byly, ale zase v množství, které bylo hodně veliké. Nakonec padla volba na silné párky. Do leča to stačí.
Když jsem loupala rajčata a nakrájené párky už byly s cibulí a paprikami v hrnci, vzal si muž obal od párků, aby si přečetl složení. Hlásil mi, že je v nich 76% canne.
Cože? Canne je přeci pes! Proboha, co jsme to koupili? My si snad přivezli psí žrádlo!
Teď už s tím opravdu nic neudělám.
Oloupaná a nakrájená rajčata jsem hodila do hrnce, vzala si obal a vyšla s ním na sluníčko.
Nikoli canne, ale carne, což je maso.
V kuchyni, situované na sever, kde se na složení výrobku dívali dva slepci, notabene, já bez bez brýlí, může dojít i k takové minele. Se smíchem jsem se vrátila do kuchyně a na manžela dvakrát hafla. Vypadal dost vyplašeně, ovšem jen do té doby, než jsem mu řekla, že to první "n" je "r" a že v těch párcích je docela slušná porce masa.
Lečo bylo dobré, ale chyběla mi v něm ta klasická bílá paprika, která občas trochu pálí, ale dodá leču ten správný šmrnc.

Po obědě a siestě jsme šli k moři, když jsme se předtím na skok zastavili u bývalých sousedů. Fíla spal a Nikolka chodila v nových šatech.
"To z tebe bude mít babička radost, až se vrátíte. Moc ti to sluší."
Chvilku bylo ticho a pak Tomáš řekl, že my dva jsme první lidé, kterým Nikolka říká babičko a dědo.
To, že Andrea nemá maminku a že se musela jako hodně mladá holka postarat o chod domácnosti a o mladšího bratra, jsme už věděli. Nemohla kvůli tomu studovat, musela začít vydělávat.
Ale to, že se oba vůbec nestýkají s Tomášovou matkou, které se Andrea prostě nelíbí a že jim dokázala hodně ublížit, jsme opravdu netušili.
Cítila jsem, že se mi derou slzy do očí, takže jsme se raději rozloučili a šli k moři. I můj muž z toho byl hodně přepadlý. Cestou jsme mlčeli a asi oba přemýšleli o tom, že ani naše vztahy se synem nebyly úplně v pořádku a já pak skončila na nějaký čas v péči klinického psychologa a tři měsíce zobala prášky. Můžeme být rádi, že se vztahy jakž takž urovnaly, i když jsme oba stále ve střehu, jako bychom čekali, odkud zase něco přilétne. Kdybych měla nazvat naše soužití se synem, byla by to chůze po minovém poli. Ale zaplať pánbůh za to, jaké to teď je. A to jsem prosím bezvěrec.

V myšlenkách jsem nedávala pozor, blbě jsem šlápla ... a povedlo se mi nějak stoupnout na větší kámen, po kterém se mi svezla noha. Luplo mi v ní a bolest projela celým tělem. Opatrně jsem se dobelhala k lehátku a prohmatávala si nohu. Kotník byl v pořádku, ale měla jsem pocit, že jsem si zpřeházela kůstky na nártu. Při došlapu na kulaté kamínky a kameny to bolelo jako čert.

Moře klidné ...

... a čisté

Andrea s dětmi dorazila v podvečer a to jen proto, aby Filípka ochladila v moři. Měl znovu horečku. Prý mu dala i Nurofen. Odešla s ním zpátky a Nikolka zůstala u moře s námi. Alespoň rodičům trochu ulevíme. Když Andrea s Fílou v šátku pro Nikolku přišla, hlásila, že už horečku nemá. Dokonce se znovu usmíval.
Domluvili jsme se, že se večer sejdeme před barem a podíváme se na taneční večer. Nejvíc se těšila Nikolka. Z tanečního večera se spíš stal večer poslechový, protože většina seděla a poslouchala místního muzikanta, který hrál a zpíval ty úžasné a profláknuté italské šlágry. Vydrželi jsme tu do jedenácté hodiny. Hudba však byla slyšet ještě dlouho po tom.
Dobře se nám u ní usínalo.


Pondělí 26. června 2017

Začal nám poslední týden naší dovolené.
Teploměr už ráno ukazoval 33°C a my věděli, že bude hůř.
Probudili jsme se tentokrát až po osmé hodině. Tedy i já, u manžela je to normální. Noha se mi zdála být v pořádku.
Po snídani jsme šli k moři a já přemýšlela, jak je na tom Filípek. Andrea s Tomášem měli ještě zavřené dveře.
Když jsem šla později na záchod, viděla jsem Nikolku, sedící na kraji trávníku před naším apartmánem. Čekala na nás. "Babi, já myslela, že s dědou ještě spíte. Pojd' k nám."
Záchod se odkládá. Šla jsem za ní a nešťastná Andrea mi říkala, že Filípek má skoro 40° horečku. Tak to už je moc. To nebude přehřátím. Čekala, zda se objeví Francesco, nebo Veronika, aby se jich zeptala na lékaře. Řekla jsem jí, že ve Villapiana Lido jsem viděla nějakou ordinaci, ale netuším, zda byla i pro děti. Navrhla jsem, aby Nikolka byla s námi u moře, ale ta chtěla být s maminkou.
Došla jsem si pak konečně na záchod a vrátila se pak na pláž. Manželovi jsem řekla, že je na tom Filípek hůř a že malá princezna chce být s mámou. Dopoledne jsme trávili četbou a relaxem ve vodě. Myšlenky se však stále vracely k tomu úžasnému, malému a teď i nemocnému tvorečkovi.

Před polednem, když jsme se vraceli z pláže, jsem si všimla, že dveře u Andrey a Tomáše jsou zavřené. Buď malý marod spí a nebo někam odjeli. Barmanka Helena nám pak řekla, že jim Francesco domluvil návštěvu u jejich pediatra v Trebisacce, kam odjeli.

V apartmánu jsem se pustila do přípravy oběda. Když už bylo téměř hotovo, přišla Nikolka, že prý už se vrátili. Poprosila jsem muže, aby oběd ohlídal a šla za Nikčou na druhou stranu rezidence. Filípek dostal antibiotika, doktor zjistil, že má bronchitidu a navíc měl podezření na šestou nemoc. Ještě, že prý uměl anglicky. Nikolku jsem vzala zpátky k nám, aby se s námi naobědvala. Kdybych to tušila, uvařila bych víc.
Po obědě jsme malou cácorku doprovodili domů, Filípek spal. Chvilku jsme poseděli a pak se vrátili na krátkou siestu.
Mohla být delší, ale probudil mě telefon. Volala dcera, aby nám oznámila, že 3. července budou odjíždět do Omiše, kde sehnala pobyt na last minut. Je to dobře, potřebují si odpočinout, holkám pobyt u moře prospěje, zejména Emě, která trpí exémem. Nemusíme prý tedy spěchat domů, můžeme se cournout ještě po Itálii, protože druhá vnoučata jsou s rodiči také na dovolené. Nojo, cournout. Co ta moje noha, která občas při nášlapu na nerovný terén bolí? A co ty tři koule sýra? Plavky vcelku by se Sáře v Chorvatsku také mohly hodit.
Uvidíme, jak se nakonec rozhodneme.

Vypravili jsme se opět k moři. Snažila jsem se vyhýbat větším kamenům. Pobyt ve vodě dělal noze dobře. Andrea s dětmi dorazila kolem páté. Ochladila Filípka v moři a nechala nám tam Nikolku. Bylo na ní vidět, jak je ze stavu malého brášky vykolejená. Snažili jsme se jí rozptýlit a celkem se nám to dařilo.
Když jsme pak Nikolku vraceli rodičům, dozvěděli jsme se, že Fíla po antibiotikách zvrací. Ale mohlo by to být i zahleněním.
Kolem nás šel Francesco a ptal se muže, jak to, že ještě není připravený na fotbal. To, že se bude něco takového konat jsme věděli od Tomáše, ale že by se měl zúčastnit i muž, jsme netušili. V životě fotbal nehrál, ted' už má i svůj věk a navíc i dost dioptrií. Nicméně šli jsme se osprchovat a převléknout. Muž si dokonce vytáhl ze skříně tenisky. Co kdyby?

Když jsme dorazili ke hřišti, byly už týmy rozdělené. Muž tomu byl rád. Gaetano, který je ve stejném věku jako muž, zápas pískal. Na rozdíl od mého muže zná pravidla. Na chvilku se přišla podívat i Andrea s Filípkem uvázaným v šátku.
A jak tak tomu při podobných akcích bývá, Tomáš se parádně zrakvil.
"Jako bych to tušila", řekla Andrea.


Sportem ku zdraví,
nebo také k trvalé invaliditě

Svěže zelená zahrada focená od apartmánu našich přátel





Po fotbale jsme chvilku společeně poseděli a pak šli bydlet. Udělala jsem večeři a manželovi po ní bylo těžko. Prý jsem mu toho nandala moc. Ale už nedodal, že jsem ho nijak nenutila, aby všechno snědl.
I když nepije tvrdý alkohol, poradila jsem mu, aby si "cvakl z lahve" trochu černého šviháka. Sice chvilku něco namítal, ale pak si toho Ferneta dal. Očividně mu to pomohlo.
Večer jsme hráli karty. Byla jsem nesoustředěná, moje myšlenky se stále vracely ke stavu malého Filípka.


Pokračování příště

Italský deník - 13. část

23. května 2018 v 8:58 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Pátek 23. června 2017 - pokračování


Archeologický park Metaponto se nám líbil, ale ještě jsme neviděli vše, co jsme vidět chtěli.
Nastoupili jsme do auta a jeli za další částí Metaponta, které patří k nejslavnějším a také k nejnavštěvovanějším. Je, na rozdíl od dalších, zmiňováno v průvodcích a s fotografiemi se lze setkat téměř ve všech informačních materiálech Basilicaty.

Na první pokus se nám to nepovedlo, odbočili jsme o jednu silnici později. Vrátili jsme se a na druhý pokus zaparkovali ve stínu u budovy antiquaria. Byla zavřená, protože byla siesta.

Antiquarium

Parkem, lemovaným oleandry, jsme pak došli k dórskému chrámu bohyně Héry.




Místo, kde se chrám nachází, se jmenuje Tavole Palatine, což se dá přeložit jako stůl, či prkna, navíc palácová. Pověst o tomto místě vypráví, že tu hodovali obři. Chrám stojí na vyvýšeném místě nad pravým břehem řeky Bradano a býval spojován s mimoměstským útočištěm. Je postaven z místního vápence a je datován do 6. stol. př. Kr. Původní doměnka byla ta, že je zasvěcen bohyni Athéně, ale při vykopávkách v roce 1926 bylo na fragmentu vázy objeveno děkovné věnování bohyni Héře. V místech, kde stojí, bývala neolitická vesnice, kolem které vedla prehistorická cesta mezi Siris a Heracleionem. Chrám býval veliký, o čemž svědčí dodnes jeho patnáct zachovalých dórských sloupů s dvacetí drážkami. Deset sloupů je na severní, pět na jižní straně. Původně jich bylo třicetdva. Chrám býval dlouhý 34,29 m a na šířku měřil 13,66 m.

Z makety, kterou jsem ofotila v muzeu, si lze představit, jak asi vypadal.
Bývá přirovnáván k Parhenónu, neboli chrámu bohyně Athény na Akropoli

V 5. století př. Kr. byl pokryt střechou s jónskými dekorativními prvky a s kamennými chrliči, z nichž některé jsou také k vidění v muzeu.

Chrliče v muzeu

Chrám bohyně Héry jsme obešli celý kolem dokola, chvíli jsme poseděli ve stínu cypřišů na lavičce a pak se vydali parkem zpátky.




Zvolili jsme jinou trasu a narazili na staré hrobky, které tu jsou také k vidění.

Stačí jít jinou cestou...

.... a můžete si prohlédnout staré hrobky, stojící v trávě vypálené sluncem.
Je zázrak, že další rostliny jsou stále zelené


Park Tavole Palatine je dalším hodně zajímavým místem,
kde se dá nalézt alespoň kousek stínu

Co dál?
Náš původní záměr byl ještě navštívit Heracleion u města Policoro, ale byli jsme tak zdeptaní sluncem, že jsme se rozhodli tyto vykopávky vynechat. Navíc nám docházelo pití.

Nakonec jsme v Policoro zastávku udělali, nikoliv však u vykopávek Heracleionu, ale u nákupního centra Heraclea. Měli jsme v plánu se tu naobědvat. Byli jsme tu krátce před druhou hodinou odpolední, výběr jídel byl už minimální, místa k sezení v klimatizovaném prostoru se limitně blížila nule.
Náš oběd nakonec dopadl tak, že jsme seděli na předních sedadlech auta, v rukou plastové tácky a obědvali mortadellu, sýr provolone a panini, které jsme předtím nakoupili v hypermarketu. V tom horku se salám téměř rozpouštěl. Ale chutnalo nám náramně. Sice jsme se po obědě museli vrátit dovnitř a umýt si umaštěné ruce, ale co.
Cestou zpátky k autu jsem si všimla teploměru u vchodu, ukazoval 38°C.

Cestou do Villapiana jsme stihli vypít celou dvoulitrovou lahev vody, kterou jsme v Policoro koupili.

Převlékli jsme se do plavek a zamířili k moři. Už od vchodu na pláž jsme si všimli, že máme otevřený deštník. Lehátka byla překlopená a poházená, a kolem bylo neskutečné množství vajglů. Andrea nám řekla, že na našich lehátkách vegetovali nějací uřvaní lidé. I když jim vysvětlovala, že lehátka jsou obsazená, pronesli, že je to nezajímá a že tu prostě budou oni. Pak jí dokonce poslali kamsi. Když jim řekla, že vedle nich spí ve stanu malé dítě, kterému kromě řevu vadí i ten cigaretový dým, schytala i pár sprostých slov na svou adresu.
Ty vajgly kolem mě vytočily. Jsem polepšený kuřák, dnes už spíš militantní nekuřák, ale v dobách, kdy jsem kouřívala svých 20 i více denně, jsem po sobě nikdy nenechala někde válet vajgla. Pronesla jsem několik peprných slov a kdyby ti dotyční byli v tu dobu na pláži, asi bych jim řekla i něco od plic. Hlavně o těch vajglech.
Chudák zahradník po nich bude muset uklízet.

S kým máme tu čest jsem zjistili až večer, protože ti lidé se opravdu chovali, jako by tu byli sami.
Někdy se fakt stydím za své spoluobčany. Ach, jo!

Večer jsme se šla projít, nejdříve jen s Nikolkou, pak se k nám připojila Andrea s Filípkem a nakonec nás dohnal i můj muž. Prý se ten řev nedá vydržet.
Když jsme se vrátli všichni zpátky, bylo už ticho. Tomáš nám pak řekl, že na ty uřvance přiběhl Francesco a vysvětlil jim, že pokud nebude klid, budou mít problémy.
Večer jsme opět trávili karbanem. Nejprve jsme s Nikolkou hráli tradičně prší. Pak jsem jí odvedla domů, aby jí vzápětí vystřídala Andrea. Žolíky jsme hráli až do půl dvanácté, kdy naší hru rázně ukončil Filípek svým pláčem.

A tady se obracím na znalce květeny, zda mi pomohou.
Keř, který jsem vyfotila v Metapontu, má listy podobné fikusu benjamin
a květy, které omamně voněly, mi připomínaly bezinku.
Znáte ho někdo? Pomůžete?

Detail květu

Všem znalcům flóry předem děkuji. Zkoušela jsem hledat na netu, ale neobjevila jsem nic.


Sobota 24. června 2017

Probudili jsme se po sedmé. Po snídani jsme zašli k sousedům, kteří se stěhovali do druhé části rezidence. Původně měli dnes odjíždět, ale pobyt si prodloužili. Věci z jejich mrazáku a lednice jsme přestěhovali k nám. Ještě, že máme velikou lednici. Nabízeli jsme pomoc, ale odmítli s tím, že to zvládnou sami. Vzali jsme tedy na pláž Nikču, cestou se rozloučili s ukrajinskými sousedy, kterým jsme pak ještě z pláže zamávali. A pak jsme chvilku pozorovali toho uřvaného člověka, který včera vyzdobil okolí vajgly. Nebyl tu ani jeden, chudák zahradník.
Ten člověk opět řval jako kráva. Když neřval, hlasitě se hystericky smál. Jeho žena mu zdárně sekundovala. Ve finále si prohodil deštník s číslem, aby mohl být v první řadě. Naše štěstí bylo, že vegetoval na opačném konci pláže. Ale slyšet ho muselo být až nahoře v pohoří Pollino. Pak jsem zaregistrovala, že mu společnost dělá parta lidí, kteří se objevili také včera na pláži, v řadě za námi a před kterými jsem pronesla své peprné výrazy.
Tak jen doufám, že mu to vyřídili.
Někdy si říkám, proč takoví lidé raději nezůstanou doma a proč dělají ostudu celé zemi.
Když dorazili Italové, kterým vyměnil deštník, chvilku na sebe štěkali. A pak přišel Francesco, tomu uřvanci něco řekl a konečně byl klid.

Dorazila Andrea s Filípkem a já se jí ptala, zda chce přenést věci z lednice. Prý je na to čas. Zdržela se jen chvilku, pak si vzala Nikolku a odešli. Máme se zastavit. My se po chvíli také zabalili a vydali se do rezidence.
Vzali jsme tašku z lednice a druhou z mrazáku a vydali se na návštěvu. Andrea byla hodně skleslá a ani Filípek se tentokrát neusmíval. Takhle vážného jsme ho ještě nezažili. Apartmán, kde ted' bydleli, byl menší, neměl zastřešenou verandu a ve sprše nebyla vanička, byla tu jen vydlážděná podlaha s kanálkem.
"Kde ted' budu koupat Fílu?"
Domluvili jsme se, že ho klidně může chodit koupat k nám, když tady to nepůjde. Viditelně pookřála. Zahrada před jejich aprtmánem byla celá zelená, z postřikovačů na ně padala vodní třísť a působilo to svěže.
Cestou zpátky kolem baru jsem se zdravili s Gaetanem a Veronikou, která se nás ptala, zda už jsme se byli, ted' už u bývalých sousedů, podívat. Slovo dalo slovo a já se zmínila o koupání Filípka. Veronika okanžitě zareagovala a řekla, že tohle jí nenapadlo. Pak dodala, že jim přinese vaničku po malé Giulii.

Po obědě a siestě jsme trávili čas opět s Nikolkou u moře. Přemýšlela jsem, kde ty děti berou stále tolik energie. Já byla unavená už jen z toho horka, které panovalo. A ta malá cácorka nedopustila, abych jen na okamžik zavřela oči.
Po návratu od moře jsme zaregistrovali, že máme už další nové sousedy, kteří obsadili oba apartmány po ukrajincích a třetí na kraji rezidence. Všichni o generaci mladší s pubertálními potomky. Jezdí sem pravidelně, už několik roků.

Večer jeli naši bývali sousedé na nákup a pak jsme byli domluveni, že po návratu u nich společně posedíme. Když pro nás Nikolka přišla, všimla jsem si, že Filípek není nějak ve své kůži. Nechtěl pít, plakal, což u něj nebylo obvyklé. Pak z Andrey vylezlo, že je Tomáš nechal v autě třičtvrtě hodiny a malý bude asi přehřátý. Venkovní teploměr ukazoval v tu dobu ještě 32°C. Filípek navíc i trochu pokašlával. Andrea se ho snažila uspat, ale bylo to marné. Ani u Tomáše nechtěl být a pobrekával. Nikolka už dávno spala. V jedenáct večer mu Andrea naměřila teplotu. Jak ochladit malé dítě? Nakonec se Fíla po jedenácté večer koupal ve vaničce s vlažnou vodou, která mu udělala dobře.
"Ještě, že tě tady mám, mně by to nenapadlo", řekla Andrea.
Filípek se pak napil, Andrea ho uložila a my se rozloučili a popřáli, aby noc byla klidná.
Než jsem usnula, přemýšlela jsem o malém Fílovi a doufala, že bude v pořádku.


Pokračování příště.