.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Červen 2018

Italský deník - 17. část - šestnáctá cesta z Itálie

10. června 2018 v 5:00 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části





Sobota 1. července 2017

Vstávala jsem krátce před šestou. Po probuzení jsem usoudila, že už stejně neusnu a že můžu dělat něco užitečnějšího. Než se muž probudil, měla jsem dobalenou tašku s věcmi z koupelny, kde jsem mu nechala jen kartáček na zuby s ručníkem a hřeben. Stejně to vše patří do tašky na přespání. Podobně jsem to měla i s kuchyní, kde zbyly jen věci na snídani a potraviny v lednici, které přijdou do té cestovní. Po snídani jsem umyla zbytek nádobí a pak se pustila do úklidu kuchyňského koutu. Muž rovnal věci v autě a pak zabalil do tašky, kterou jsme nosili na pláž věci ze sušáku. Stejně to bylo vše zavlhlé, slané osušky během horké noci do sebe naabsorbovaly vlhkost. Naskládala jsem do cestovní ledničky chlazené pití, zbytek nějakých potravin a toasty a vypnula velkou lednici, abych jí odmrazila. Šlo to samo, teploměr ukazoval už 34°C.
V devět hodin bylo vše hotovo.

Opuštěná ložnice - povlečení si prý stáhnou sami

Druhá ložnice - ta, ve které jsem udělala den předem pěkný "pakovací" binec.
Využívali jsme jí v podstatě jako šatnu a odkládací prostor

Poslední záběr na apartmán, kde nám bylo opravdu dobře

Rozloučili jsme se s Veronikou a Francescem, kterým jsme předali klíče a pak zašli za Andreou a Tomášem, které jsme asi probudili. Odjížděli jsme před půl desátou.
Tentokrát jsme nejeli po adriatickém pobřeží, ale zvolili jsme trasu vnitrozemím.
Z Villapiana Scalo jsme jeli stejným směrem, jako v úterý do Civity, ale tentokrát jsme do ní neodbočili. Fotila jsem si za jízdy okolní hory, které jsou úžasné.
V duchu jsem si říkala, že bych se sem ještě někdy chtěla vrátit.

Vrchol Dolcedorme byl v mracích

Tam někde je Civita

Sobotní provoz byl téměř nulový

Hory, kopce a skály mě nikdy nepřestanou fascinovat

Tak taková je Kalábrie ...

... nejen moře, ale i úchvatné hory

U Frascineta jsme najeli na dálnici A2, která je až před Salerno bezplatná.
Vzpomínali jsme na naší první cestu po ní a přemýšleli, kdy jsme tudy jeli naposledy. Tehdy jí na spoustě míst opravovali, rozšiřovali a budovaly se tu nové tunely. Pak jsme se shodli, že to bylo pravděpodobně v roce 2011, kdy jsme si říkali, že se jí asi pravěpodobně chystají také zpoplatnit.
Po nějakých zúženích do jednoho jízdního pruhu, či po objíždění nově budovaných nadjezdů či tunelů ve výstavbě, tu nebylo památky. Jo, kdyby se takhle rychle rekonstruovaly dálnice u nás, to by byla paráda.
Jak už jsem se zmínila, je dálnice ze Salerna až do Reggio Calabria, ležící na špičce italské boty, bezplatná a to v celé délce 437 km. Při naší první návštěvě Itálie, nám tehdy Ciro vysvětlil, že je to dar celé Itálie chudému jihu. Nejde ani tak o tu bezplatnost, kterou samozřejmě využívají všichni, nejen chudý jih, ale o rychlost výstavby a jeji kvalitu.
Asi by si naši stavitelé dálnic měli vzít příklad z toho, že to někde jde.

Provoz na A2 byl minimální

Provoz po A2 byl bezproblémový. Fotila jsem si okolní krajinu a byla kopci uchvácena tak, jako před lety. Dojeli jsme plynule na dálnici A3. Kdysi se pod tímto číslem skrývala celá dálnice až do Reggio, ale došlo k jejímu přečíslování na "dvojku". To, aby bylo jasné, kde se platí a kde ne. Na mýtnici, jsme si vzali lístek a pokračovali na Neapol.

Silueta Vesuvu naznačuje, že jsme kousek od Neapole.
Provoz po dálnici byl opět v pohodě

Neapol jsme objeli po vnějším okruhu a na jedné pumpě jsme si udělali zastávku. Došlo nám, že už jsme tady parkovali při našem prvním návratu a že už tehdy jsem si odtud fotila Vesuv. Došli jsme si na záchod, "poobědvali" pár toastů a když jsem si znovu, po letech, vyfotila Vesuv, pokračovali jsme na dálnici A1. I tady byl provoz plynulý, bez jakýchkoliv kolon.

Dálnice A1 je tříproudá a spojuje Milán s Neapolí

Policie někam veze koně

Kolem A1 jsou i starobylá města

Další zastávku jsme si udělali až u Říma, na odpočívadle Tevere (Tibera), doplnili jsme pohonné hmoty, osvěžili se a pokračovali dál.

Vzpomněla jsem si na film s úžasnou Meryl Streep - Ďábel nosí Pradu.
Foceno za jízdy při průjezdu Florencií

S prvními kolonami a se stojící dálnicí jsme se setkali až u Florencie. Naštěstí v opačném směru. Na sever se jelo jako po másle a směrem na jih stály několikakilometrové kolony. Průjezd Florencií a i Bologní byl bez problému. Najeli jsme na A22 a zvažovali, zda pojedeme nocovat do Verony, nebo na Lago di Garda. Nakonec zvítězila druhá varianta, protože je tu větší množství campů a tím pádem i větší šance, najít si místo pro stan.
V Pádu bylo opět obrovské množství vody. Zaujalo nás to už při cestě na jih. Tolik vody tady nepamatujeme.
Dálnici jsme opustili na sjezdu Verona Nord, zaplatili mýto 51,80€ a pokračovali k Lago di Garda. Zamířili jsme rovnou do Lazise, kde je camp spravovaný městem a kde jsme už několikrát nocovali. Na recepci jsme se zeptali na možnost noclehu a recepční nám předložila plánek, kde byly žlutým zvýrazňovačem označené volné piazzolly. Některá žlutá okénka už byla škrtnutá. Měli jsme na výběr dvě volná místa. Paní recepční nám řekla, ať se jdeme podívat a když si vybereme, máme se vrátit zpět a říci jí číslo.
První volná piazzola byla nedaleko recepce. Byla rohová a veliká. Postavit si tu stan by znamenalo, že se asi moc nevyspíme, protože kolem tohoto místa se bude v noci vracet většina těch, kteří jsou teď na návštěvě městečka, či někde dál. Navíc kolem budou jezdit auta. Druhá piazzolla byla až na samém konci campu. Uprostřed ní stál vysoký strom a z větší části na ní parkovalo holandské auto ze sousední piazzolly.
Těžká volba. Stanovat téměř na rynku, nebo se domlouvat s Holanďany, aby si přeparkovali na svou piazzollu. Nakonec jsme se "rukama, nohama" domluvili s Holanďany, kteří to očividně pochopili. Vrátili jsme se na recepci, nahlásili čísto piazzolly. Recepční si jí na plánku škrtla, požádala nás o doklady a pak nám vystavila ubytovací papíry. Zeptala jsem se jí, zda budeme platit hned, nebo až ráno. Prý až při odjezdu. Pasy si můžeme vyzvednout za 10 minut. V ten moment přijelo k bráně campu veliké obytné auto. Muž jen ucedil, že ti co přijeli, mají kliku, že jsme si vybrali místo vzadu se stromem, protože ten bydlík by se tam rozhodně nevešel. Co nevešel. Ten by tam ani nezajel.

Sedli jsme si do auta a jeli na konec campu. Vystoupila jsem a manželovi ukazovala, kudy tudy. Do uličky k piazzolle musel couvat. Holandské auto už tam nebylo. Holanďan stál v uličce a usmíval se. Čekala jsem spíš, že se na nás bude mračit, poté, co si musel dál auto jinam. Úsměv nás překvapil. Muž najel na piazzollu a chvilku jsme vymýšleli, kam postavit stan. Prostor byl trochu křivý a kde křivý nebyl, byly kořeny stromu. Navíc ze sousední piazzolly trčela skrz keře, kterými jsou místa rozdělená, oj tažného zařízení od karavanu. I další sousedé asi také usoudili, že na tuhle piazzollu přeci nikdo nemůže přijet. Nakonec jsme našli místo, které jakž takž vyhovovalo. Bylo sice trošku "z kopce", ale na tu jednu noc to přežijeme. Postavili jsme stan, nastěhovali do něj matrace a deky.
Vydali jsme se do městečka na večeři a večerní procházku. Holanďané odvedle se na nás stále usmívali, takže jsme jim lámanou němčinou vysvětlili, že se zdržíme jen jednu noc a ráno budeme pokračovat domů. A že si zase můžou pak to své "PKW zurück" zase na místo. Asi rozuměli, protože se i nadále usmívali a pak nám podobným způsobem, jako my jim, sdělili, že oni tu jsou na tři týdny. Cestou kempem jsme se dívali, jak veliké obytné auto, které přijelo, když jsme byli na recepci, stojí na posledním volném místě. V podstatě měli kliku, že jsme si vybrali piazzollu se stromem. Vyzvedli jsme si pasy a pak zaregistrovali ceduli, na které bylo napsáno "Camping completo". Bylo to tam v několika jazycích. Když jsme tu nocovali poprvé, byla tu spousta volných míst. A to jsme sem tehdy dorazili už za tmy. I v předchozím roce jsme si mohli vybírat, kde si postavíme stan. A teď? Podobnou zkušenost jsme zažili i při cestě na jih. Camp, který býval volný, že by se tu jeden bál, byl také obsazenější, než dříve. A to jezdíme tam i zpátky ve stejnou dobu. Že by se lidé vraceli k campingu?

Do městečka jsme šli po pobřeží. Neobcházeli jsme hradby tak jako v předchozím roce. Korzovaly tu davy turistů a i v městečku byla spousta lidí. Najít volné místo v restauraci? Vyloučeno! Loni jsme to chápali, hrál se fotbal. Koupili jsme si alespoň zmrzlinu, prošli se starobylými uličkami. Kostel, který jsme loni navštívíli, se opravoval. Na pobřeží jsem si pak fotila úchvatný západ slunce.

Večerní Lago di Garda

Městský přístav v Lazise

Brána s nápisem, aby nedošlo k mýlce

Přírodní divadlo, které mě nikdy asi neomrzí.
Každý den stejné a pokaždé úplně jiné

Večerní korzo, kdy jsem si vzpomněla na slova maminky:
"Už svítí lucerny, měla bys jít spát."

Vrátili jsme se do campu, z lednice jsme vytáhli toasty a pivo, které bylo ještě krásně studené a pozdně povečeřeli z vlastních zdrojů. Pak jsme ještě chvilku poseděli, došli se vysprchovat a pak zalezli do stanu.


Neděle 2. červernce 2017

Spala jsem špatně, stále jsem se budila. Samonafukovací matrace na křivém podkladu nenabízí žádný komfort. Ve srovnání s úžasně pohodlnou postelí ve Villapiana, se zdejší ležing podobal tortuře. :-D
Když začalo svítat, poslouchala jsem probouzející se ptáky a jejich koncert. Chvíli jsem psala deník, ale v tureckém sedu už moc dlouho nevydržím sedět. V leže na břiše také psát nejde.
Vylezla jsem ze stanu a došla si na záchod. Pokud otevírání zipu manžela probudilo, předstíral hluboký spánek. Ale možná jsem opravdu byla tak tichá, fakt nevím. Každopádně, když jsem se vrátila, spal jako dudek. Znovu jsem chvíli psala, pak jsem si lehla a čekala, až se muž probudí. Bylo nanejvýš důležité, aby byl na další cestu odpočatý.
Ještě nám do cíle chyběla slušná porce kilometrů.
Když se muž probudil, po ranní hygieně jsem uvařila kávu ke snídani a pak jsme začali balit.

Ráno v Lazise. Za modrým křesílkem je vidět trčící oj od sousedů

Z piazzolly, ze které k nám trčela oj karavanu, nás pozdravil starší německý pár. Podivovali se, že už jedeme domů, protože i oni tu byli na delší dobu. Vysvětlili jsme jim, že jsme měli "drei wochen urlaub in Kalabria" a že teď už putujeme domů. Podivovali se nad tou Kalábrií, prý je to moc daleko a navíc je to tam strašně nebezpečné. Co na to říci? Popřáli jsme jim hezký pobyt a pokračovali v balení.
S názorem, že je to v Kalábrii nebezpečné, jsme se setkali i u nás doma.
Holanďané ještě spali. Když jsem si ještě před odjezdem došla na záchod, všimla jsem si, že na spoustě piazzoll se balí.
Na recepci jsme zaplatili 33€ za noc a vydali se na zpáteční cestu. Bylo pár minut před půl devátou.

Před nájezdem na dálnici A22 jsme v Torre de Castiliogne natankovali poslední italskou naftu. Měli bychom už v pohodě dojet do Rakouska, kde je o poznání levněji.

Nedělní ráno na dálnici A22 a beránci na obloze

Dolomity

Mraky nad Dolomity trochu začaly houstnout

Provoz po nedělní ranní dálnici probíhal v pohodě. Byl sice místy hustější, zejména u větších měst, ale důležité bylo to, že se stále jelo.

Při každé cestě, a že už jich bylo, se snažím fotit kostel, který stojí v Bolzanu těsně u dálnice.
Beru to jako výzvu. Vyjde mi to tentokrát?

Houstnoucí mraky před Alpami

Na italských dálnicích oceňujeme informační tabule, na kterých jsou uvedeny ceny PHM,
včetně vzdálenosti pumpy. Zeleně svítí vždy ty nejlevnější.
To jen až bude někdo nadávat nad cenami PHM u nás

Zpočátku svítilo sluníčko, ale pak se začaly na obloze objevovat mraky. Teplota klesala, vrcholky hor se už skrývaly v mracích. Při stoupání na Brenner už teploměr v autě ukazoval jen 12,5°C. To je sešup. Vzpomínala jsem na náš první návrat z Itálie, kdy jsme na jedné z posledních italských pump vyhrabávali z kufru dlouhé kalhoty a svetry, o kterých jsme se domnívali, že jsme je vezli naprosto zbytečně. Od té doby si oba necháváme v autě něco s dlouhým rukávem a už se nám i stalo, že jsme si pouštěli topení. Nebylo se čemu divit, z auta jsme tehdy pozorovali partu dětí v bundách a v čepicích.

Na hranicích s Rakouskem stálo obrněné auto a dva horští myslivci, sledovali projíždějící kolem. Zaparkovali jsme ve velkém parkovišti brennerského outletu a já si odtud fotila ty dva bdělé strážce. Potom jsme přešli kolem nich do budovy outletu.

Jsme bdělí a ostražití ...

Outlet Brenner

Koupili jsme tu za super cenu sandály pro Sáru, které byly zlevněné o více než 80%. Takhle levné Geoxy jsme ještě neviděli. Manžela zaujaly krásné kožené boty, ale bohužel je neměli v jeho čísle. Dali jsme si tady kávu, chvilku jsme zvažovali, zda využijeme nabídky zdejších restaurací, ale nic nás nezaujalo. Došli jsme si na záchod a pak v dešti přešli zpátky do parkoviště. Pár toastů jsme ještě měli sebou v cestovní lednici a bude-li hlad, nějakou tu sušenku v cestovní tašce jsme sebou také měli.
Sedíc v autě s toasty jsme sledovali obrovitého černocha v bílé mikině s kapucí a s růžovým batohem na zádech, který se opatrně pohyboval od nádraží směrem ke krytému parkovišti. Využíval sloupů, mezi kterými se přesouval hodně rychle, či aut za kterými se krčil. Stále se opatrně díval skrz parkoviště k místu, kde stáli horští myslivci. Ti se ale nedívali do parkoviště. Bděle a ostražitě sledovali přijíždějící auta. Když se černoch dostal až na okraj parkoviště, rozeběhl se loukou dolů, směrem do Rakous.
Dojedli jsme toasty, odpadky hodili do koše a pak vyjeli z parkoviště. Znovu jsme projeli kolem horských myslivců, kteří si nás opět prohlédli. Musela jsem se pousmát při vzpomínce, kdy se o mém muži jedni z našich sousedů vyjádřili, že vypadá jako z druhého břehu. Nikdo nás ale nezastavil. Pokračovali jsme směrem do údolí řeky Sill a na černocha s růžovým batohem, jsme narazili kousek před Griesem. Upaloval po krajnici, jako by mu hořelo za zadkem.

Počasí stále nebylo žádná sláva. Chvilkami pršelo a teplota, která panovala, byla pro naše organismy dokonalým šokem. Ono přijet z míst, kde ani v noci neklesala teplota pod 30°C do 12,5°C, je sakra rozdíl. Projížděli jsme malebnými městečky v údolí Sill, snažila jsem se fotit si okolní kopce a při podjetí Europabrücke jsem si ho fotila také. Manžel mi nabídl, že zastaví, abych si ho mohla vyfotit lépe, ale při představě, že vylezu z auta do té zimy, jsem mu poděkovala a jelo se dál.

Malebným městěčkům tentokrát chybělo slunce

Europabrücke

Při sjíždění do Innsbrucku jsem si chtěla vyfotit město shora, ale bylo v mlze. Stále drobně pršelo.

Vyfotila jsem si alespoň skokanský můstek na Bergiselu,
kde se koná pravidělně "Turné čtyř můstků"

Sjezd do Innsbrucku - co k tomu dodat?

Zajeli jsme k pumpě v centru, kam jezdíme docela pravidelně a muž natankoval plnou nádrž. Já si oblékla mikinu a došla si na záchod. Po návratu mi trvalo notnou chvíli, než jsem se v autě jakž takž zahřála. Vyjeli jsme z centra a kolem letiště opustili Innsbruck.
Muž začal mluvit o tom, že se díval do mapy a objevil ještě jednu cestu do Garmisch-Partenkirchenu. Jen jsem si vzdychla a doufala, že znovu nezprovozní navigaci. Jako by mu to bloudění cestou na jih nestačilo. Svůj nápad, jet jinudy, zrealizoval hned v Zirlu. Výsledkem byl průjezd celým alpským městečkem, které je mimochodem velice malebné. Narušili jsme nedělní odpolední klid v uličkách, kde byly nádherně upravené zahrádky a kdy se někteří obyvatelé přišli podívat k plotu, kdo že to tam jede do té slepé uličky. Zdůrazňuji uličky, protože byla tak úzká, že z ní muž musel ve finále vycouvat. Když se mu konečně povedlo se širším prostoru otočit, pokorně se vrátil na trasu, mnohokrát projetou a skutečně vedoucí do Ga-Pa. Celou dobu jsem mlčela, jen můj škodolibý výraz naznačoval, co jsem si o jeho nápadu na jeho novou trasu myslela.
Je v tomhle naprosto nepoučitelný a miluje různé zkratky. Co na tom, že po nich najedeme spousty zbytečných kilometrů?


Zirl

Přiznám se, že si vůbec nejsem jistá tím, že existuje ještě jiná varianta spojení mezi Innsbruckem a Ga-Pa. Když jsme tudy začali jezdit, proseděla jsem nad mapami a plánovači cest spoustu času, abych nakonec našla trasu, která je za prvé kratší, oproti té, kterou doporučují všichni cestovatelé a kde navíc pravidelně bývají kolony, za druhé se kompletně vyhýbá rakouské dálnici, kde bychom museli mít dvouměsíční, či dvě desetidenní dálniční známky a to jen na pár kilometrů, no a za třetí je ta cesta malebná a není tu takový provoz, jako na dálnici. Mohla bych napsat ještě i za čtvrté, že jsou tu o poznání levnější pohonné hmoty, že si člověk může zaparkovat v podstatě kdekoliv a pokochat se nádherou alpských velikánů.

Alpy tentokrát byly v mracích

Počasí se později trochu umoudřilo, občas vysvitlo i sluníčko. Cesta přes Seefeld a Ga-Pa probíhala v pohodě, až za zmíněné druhé město. Zatímco jsme v předchozím roce stáli před tunelem, ted' se doprava zastavila za ním. Proč? To netuším. Když jsme se pak po víc než půlhodině rozjeli, nikde jsme neviděli důvod toho, proč jsme všichni stáli.

Stojíme v koloně

Pro srovnání jsem vyfotila ceny na německé pumpě.
A pak se říká, že je Německo drahé

Cesta do Mnichova pak už probíhala bez problémů, průjezd městem také. Počasí bylo jako na houpačce, chvilkami pršelo, aby zase na chvilku vykouklo sluníčko. Za Mnichovem jsme najeli na dálnici A93 a mířili k domovu.
Na jednom z odpočívadel nás zaujala parta kempujících Rumunů. Obsadili tu dva stoly, měli sebou vařič na propan-butan, kde si něco vařili a mezi stoly měli postavený stan. Záchody, hned vedle, měli jako bonus. Proti gustu žádný dišputát.

Rumunské kempování

Odtud jsme pak pokračovali bez většího zdržení na Rozvadov a pak po naší D5 domů.

Naše D5

Vrata jsem odemykala přesně v 19:20 hodin.


Dočetli jste až sem?
Moc vám všem děkuji za čas, který jste četbě věnovali a také, samozřejmě, za komentáře, kterými jste na deník reagovali.
Dokončuji článek v hluboké noci na úkor spánku, vědoma si toho, že stejně špatně spím. Mám už asi cestovní horečku, což mně vůbec nepřekvapuje. Coby zkušený cestovatel bych už jí asi mít neměla, ale opak je pravdou. Čím víc cest mám za sebou, je to stále horší. I to balení je nějak náročnější. :-D

Je noc, každý normální člověk spí. Jen já sedím u klávesnice a píšu tyto řádky.
Až budou zveřejněny, budu už, dopadne-li vše podle plánu, znovu v Kalábrii.

Za případné komentáře k poslední části deníku všem předem děkuji.

Budu se na vás těšit zase v červenci. :-D

Italský deník - 16. část

6. června 2018 v 1:42 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Středa 28. června 2017

Vstávala jsem hodně brzy, před pátou ranní. Oblékla jsem se, vzala si foťák a stativ a v trekových sandálech, které skýtaly jsous takous úlevu, jsem se belhala na pláž. Bolelo to jako čert a já zvažovala, že to vzdám. Ale pak mi došlo, že už mi moc času na focení východu slunce nezbývá. Mým obrovským štěstím bylo to, že večer přistěhovali na pláž loď pro plavčíka. Stát bych asi opravdu nevydržela.
Obloha byla tmavěmodrá, až skoro černá a nad mořem byl světlejší proužek. Usadila jsem se na loď, rozložila stativ a pak už jen sledovala to úžasné přírodní divadlo. Občas jsem jen zmáčkla spoušť foťáku.
Svítalo.
Obloha nad mořem byla už ozářena sluncem, které zatím ještě nevyšlo.
Na světle modrém pozadí pluly černé mraky, které později zoranžověly a pak zezlátly. Obloha už byla z půlky modrá a nad zlatými mraky byl pás červánků. Ma moře vyplouvali rybáři a na pláž přilétli velcí tmaví ptáci.






Pruh nad mořem znachověl a z něj se vylouplo slunce. Hodina čekání na pláži se vyplatila.
Kde a hlavně kdy budu mít ještě možnost tohle vidět?




Slunce už ozařovalo celou oblohu. Složila jsem stativ a belhala se zpátky do apartmánu.

Ještě poslední záběr, než opustím pláž

Masážním balzámem jsem si v apartmánu natřela bolavou nohu a pak si chvíli četla. Kolem mně bylo naprosté ticho, všichni ještě spali. Opatrně jsem otevřela dveře ložnice a na chvíli si ještě lehla. Dokonce se mi podařilo i usnout.

Když jsem se probudila, noha bolela méně.
Po snídani jsme se vypravili na pláž a čas trávili četbou na lehátku, či plaváním.
Kotník už skoro nebolel.

Po obědě a siestě jsme se vypravili k moři a stavili se pro Nikolku. Filípkovi zase nebylo moc dobře, kašel ho trápil a navíc měl po antibiotikách průjem.
Nikolka chtěla do vody. Zatímco ráno bylo moře klidné, odpoledne na něm byly vysoké vlny. Opatrně jsem sestupovala po kamenech do moře a Nikolka mě následovala. Přišla vlna a podrazila mi nohy v momentě, kdy jsem podávala ruku Nkolce, aby šla za mnou. Naštěstí jsem to nestihla, Nikča zůstala na břehu. Já se sbírala z vody, Nikolka se rozplakala.
Vrátily jsme se obě na lehátko a ta malá cácorka mi řekla: "Babi, já jsem se o tebe bála."
Další pokus o vstup do vody jsem už nezkoušela. Ona stačila jedna bolavá noha.
Vydrželi jsme na pláži až do půl šesté, pak jsme se zabalili, vrátili Nikču rodičům a vydali se do Corigliana na nákupy. Dokoupili jsme ještě nějaké dárky pro vnoučata. Noha začala znovu bolet a já už se opravdu jen šourala. Jen jsem si tak v duchu říkala, jakou jsem měla včera kliku, že to nebolelo.

Při cestě zpět jsem si skrz čelní okno fotila (pro změnu) západ slunce

Po návratu do rezidence jsme lehce povečeřeli a pak se znovu účastnili karaoke večera, který se protáhl až do půl druhé.
S tím ranním vstáváním, kvůli východu slunce, to byl hodně dlouhý den.


Čtvrtek 29. června 2017

Vstávala jsem později než obvykle, ale přeci jen o něco dříve, než můj muž.
Od rána pálilo slunce a foukal vítr. Bylo mi jasné, že dnes opět nebudou na pláži deštníky.
Po snídani jsme přesto na pláž šli. Preventivně jsem si vzala klobouk a doufala, že se předposlední den pobytu na pláži nepřipálím, tak jako tomu bylo loni. Klobouk mi opakovaně bral vítr z hlavy a já ho honila po pláži. Na to, jak byl vítr silný, jsem čekala i vysoké vlny. Ale ty kupodivu nebyly.
Před polednem dorazili na pláž Andrea s Tomášem a děti. Filípkovi postavili stan a jeho vchod "zakolíčkovali" osuškami. Byl už bez teplot, vypadal spokojeně, jen jeho občasný kašel dokládal, že je ještě trochu marod. Kvůli antibiotikům musel být ve stínu. Když jsem se pak na něj dívala, jak spí, došlo mi, že už je z nejhoršího venku.

Na pláži jsme vydrželi do půl dvanácté, snažíce se využít poslední dny, které zbývají do odjezdu. Ale myšlenky na cestu domů se mi stále vtíraly do hlavy a způsobily to, že jsem po návratu do apartmánu začala čistit boty, které už nebudeme potřebovat.
Až pak jsem se pustila do přípravy oběda. I ten byl takový předcestovní, zbytkový. V mrazáku jsme měli knedlík, který jsem tu uvařila a v lednici zbytek zelí. Maminka tomuto jídlu říkávala "mišmaš", ale v tomhle chyběl zbytek masa a zejména výpečky, které by mu dodaly tu správnou chuť. Se šunkou to ale bylo také jedlé.
Po obědě jsem si sedla s knížkou na terasu a když už jsem nad ní potřetí usnula, vzdala jsem to a naznala, že by bylo lepší si jít lehnout. Muž už ležel notnou chvíli. Spali jsme oba až do čtyř.
Ony ty jižní národy moc dobře ví, jak je siesta pro organismus důležitá.

Ještěrka relaxovala ve stínu na verandě

Po siestě jsme šli znovu k moři a čas trávili poleháváním na lehátku či plaváním.
Večer jsme zašli k našim bývalým sousedům. Filípek už spal a Nikolka se ke spánku chystala. Sice chvilku protestovala, že ještě nepůjde, když tu má "babičku a dědu", ale když začala mému muži usínat na klíně, nechala se dobrovolně odnést do postele.
Večer probíhal v pohodě, i když bylo stále horko. Zavlažovací systém v kombinaci s vlhkou trávou byl příjemný. Probrali jsme společně kdeco, věděli jsme, že je to náš poslední společný večer, protože zítra už budeme balit. Shodli jsme se, že se musíme znovu všichni setkat.
Ani jsme nezaregistrovali, že se čtvrtek překulil do pátku.


Pátek 30. června 2017

Poslední den pobytu. Stejně mám pocit, že ty tři týdny uletěly závratnou rychlostí.
Po snídani jsme se vydali autem do Villapiana Lido, kde měly být trhy. Nebyly!
Pokračovali jsme do Villapiana Scalo, kde jsme chtěli nakoupit víno. Měla jsem vyhlédnuté místní červené víno, na jehož etiketě byl obrázek Dolcedorme, hory, na kterou jsme viděli. Podobný nápad asi mělo víc lidí a vyhlédnuté víno v regále už nebylo. Měla jsem ho koupit, už když jsem ho viděla poprvé. Objevila jsme však toskánskou Vernacciu ze San Gimignana. Vybrala jsem z regálu všechny tři zbylé lahve. Zavzpomínala jsem si nejen na úžasné toskánské město, ale i na muzeum tohoto vína. To, že na něj natrefíme v Kalábrii, se rovnalo téměř zázraku. Přikoupili jsme toastový chleba a zajeli se podívat do nedalekého Sparu, co kdyby tam náhodu měli víno, pro které jsme původně jeli. Na parkoviště jsme vjeli v půl deváté a k našemu překvapení zjistili, že se tu otevírá až v devět hodin. Čekat na otevření se nám nechtělo. Starému pánovi, který tu už čekal, jsem rozměnila 2€ minci, aby měl € na vozík. Když jsme se vraceli do auta, už ho spokojeně před sebou tlačil ke vchodu. Čekat na otevření? Já bych to asi nezvládla. Jsem v poslední době tak nějak zrychlená a půlhodinu čekání bych pokládala za naprosto promarněný čas, který jde využít podstatně lepším způsobem. Navíc s nejistým výsledkem. Červené víno, sice trochu jiné, jsme nakonec koupili v Conadu při zpáteční cestě a v devět hodin už jsme byli na pláži.
Moře bylo vyloženě ledové, dělali jsme si legraci, že je to jako na Baltu. Bývalí sousedé dorazili až před jedenáctou. Filípek se usmíval a bylo vidět, že už je v pohodě. My se v půl dvanácté sbalili a šli do apartmánu. Udělala jsem poslední oběd a pak poprosila muže, aby sundal ze skříně kufr. Byly v něm složené všechny tašky. Do kufru jsem dala věci, které jsem sebou opět a opakovaně vezla zbytečně a pak nakoupené dárky. Do velké tašky jsem na dno složila jednu prosolenou plážovou osušku a pak jsem na ní ukládala lahve s vínem, které jsem obalovala dalšími osuškami, či použitými utěrkami, aby víno v pohodě přežilo cestu.
Žádná siesta se tentokrát nekonala.

Když balím, dokážu udělat pěkný binec

K moři jsme šli v půl čtvrté a poslední čas u něj jsme trávili spolu s Andreou, Tomášem a dětmi. Filípek začal lézt. Na mém lehátku mu to šlo náramně. Všichni jsme pak šli společně do moře, abychom se s ním rozloučili. Plavalo tu ho..o, jak symbolické. Opravdu nechápu toho, kdo to z lodi vypustil do moře. Exkrementu jsme se všichni vyhnuli a já pohladila, tak jako už tolikrát, hladinu, doufajíc, že to nebylo naposledy.
Večer jsem balila další tašky, které muž odnášel od kuchyňského okna do auta. Když bylo vše podstatné v autě, udělala jsem toasty na cestu. Venku se už setmělo. Do skládací tašky jsem dala sirup, zbylá vajíčka, nějaké sušenky a šli jsme si naposledy sednout na chvilku k Andree a Tomášovi. Děti už spaly.
Rozloučili jsme se po jedenáctíé hodině.
Spala jsem špatně, asi už se dostavila cestovní horečka.
Chvílemi jsem se budila a přemýšlela, co ještě budu muset ráno dobalit a na co jsem zapomněla.


Pokračování příště.

Italský deník - 15. část

3. června 2018 v 6:17 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části




Úterý 27. června 2017

Probudila jsem se už před pátou a byla rozhodnutá jít fotit východ slunce. Vstala jsem a podívala se z okna směřujícího k moři. Bylo pozdě, slunce už vyšlo a zlatilo vrcholky palem. Chtělo by to vstávat o něco dříve. Vrátila jsem se zpátky do ložnice a povedlo se mi znovu usnout. Napodruhé jsem se vzbudila až kolem půl osmé a muž vstával chvilku po mně.

Po snídani jsme se vydali na pláž. Před jedenáctou se objevila Andrea, aby osvěžila Filípka. Hlásila, že má už jen zvýšenou teplotu, ale moc se prý v noci nevyspali. Řekla jsem jí, že jsem se ráno chtěla stavit a zeptat se, jak je malému, ale když jsem viděla zavřené dvěře, dál už jsem nešla.

Na pláži jsme vydrželi do půl dvanácté a cestou zpátky jsme se stavili u bývalých sousedů. Filípek byl bledý, ale věnoval mi jeden ze svých neodolatelných úsměvů a mně došlo, že už snad konečně antibiotika zabrala a malému klučíkovi je už o něco lépe. Cestou k apartmánu jsem se zase belhala, Noha opět začala bolet, ale tak nějak zvláštně a neobvykle. Bolest tentokrát vystřelovala od kotníku do patní kosti. Znám klasický výron kotníku, znám bohužel i ostruhy, ale tohle bylo něco jiného. Posledních pár kroků po kamenech už bylo hodně bolestivých a já měla pocit, že se mi bortí klenba. Nohu jsem si chladila studenou vodou a pak si konečně vybalila pantofle na klínku, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsem si je vezla sebou zbytečně a že je povezu zpátky zabalené už z domova. Pomohlo to! Možná k tomu dopomohla i siesta.

Po ní jsme se vydali opět k moři. Foukal poměrně ostrý vítr a hnal vlny ke břehu. Alespoň trochu ochlazoval vzduch. Nevýhodou byly opět zavřené deštníky. Za chvilku dorazila Andrea s dětmi, aby znovu ochladila Filípka. Nechala nám tam Nikolku a ta chtěla jít do vody. Ale co ty vlny? Dala jsem jí kruh a odhodlaně jsme se spolu vydaly vstříc rozbouřenému živlu. Nedošly jsme daleko, vlna, která se proti nám zvedla nás obě spláchla. Byla jsem mokrá jako krysa včetně vlasů. Nikča se dala do pláče, byla také kompletně spláchnutá. Došly jsme k lehátku a pak sledovaly mého muže, který si umanul, že ty vlny asi přepere. Párkrát ho moře posadilo na zadek a smály jsme se nejen my dvě s Nikolkou, ale i někteří, kteří seděli kolem na lehátkách.
Zvlášť po tom, co jsem pronesla: "Hemingway".
"Co to je, babi?"
"Stařec a moře."
To už se smáli všichni.

Hemingway

Proč mi to moře pořád podráží nohy?

Na lehátku, pozorujíce mokrý živel, jsme vydrželi do půl páté. Nikolka chtěla domů a ani nás netěšilo sezení a sledování vln.
"Co ta tvoje noha?"
"Teď je to v pohodě."
Vrátili jsme se do rezidence, odevzdali Nikolku a pak se rozhodli, že se zajedeme podívat do kopců, do městěčka Civita. Ukrajinští sousedé, kteří v sobotu odjeli, říkali, že je to tam moc hezké.
Sprcha, převléknutí a hlavně pevné obutí.
Vyjížděli jsme před pátou hodinou.
"Vzal jsi mapu?"
"Ne, a ty jo?"
Vzala jsem tedy na milost navigaci a cestou z Villapiana Scalo jsem jí zprovoznila. Cesta, rovná jako podle pravítka, nás vedla do kopců. Až tam se začala klikatit. Fotila jsem si okolní hory z okénka, občas mi muž udělal malou zastávku na focení. Noha vůbec nebolela.
Kochali jsme se nádhernou přírodou Národního parku Pollino.



V řečišti Raganella moc vody nebylo

I most byl v danou chvíli poněkud zbytečný


Silnice se pak začala ještě více stáčet a stoupat.
V Civitě jsme zaparkovali na náměstí. Zaujaly nás dvojjazyčné nápisy a já přemýšlela, co je ten druhý jazyk.



V trafice jsem si koupila jako suvenýr tři pohlednice a pak si všimla publikace o městě. Koupila jsem si jí také. Starý pán, který byl v trafice jako zákazník, či stálý host, se nás zeptal, jak se nám líbil Ďáblův most. Odpověděli jsme, že jsme teprve teď přijeli.
"Ten musíte vidět."
Zorientovali jsme se podle šipek a vydali se podívat na most.
Směrovky byly po celém městečku a pak na jedné z křižovatek končily. Do jednoho z domů přijížděl autem pán a my se ho šli zeptat, kudy se vydat. Ukázal nám správný směr a když jsme se ho ještě zeptali, jak je to daleko, odpověděl: "Deset minut."
To dáme.
Muž sice pronesl, že už známe dokonale ty italské míry a že i ten časový údaj musíme brát s rezervou. Vzpomněla jsem si přitom na jednu z dovolených, kde i v propozicích bylo uvedeno, že pláž je vzdálena 800 metrů, aby to pak ve skutečnosti bylo 2,5 km.




V zatáčkách byla cesta dolů hodně příkrá


Občas tady asi padá kamení

Šli jsme po vydlážděných serpentýnách, klesajících do hlubokého údolí.
Cestou dolů jsme potkávali ty, kteří už u mostu byli a stoupali nahoru. Noha držela, ale už v polovině sestupu, kdy nebyl vidět jeho konec, jsem litovala, že jsem se rozhodla sem jít. Klesající slunce ozařovalo už jen část nádherné přírodní scenérie. Byla jsem si vědoma toho, že nás potom bude čekat výstup zpátky do městečka a že to bude hodně náročné.
Dala jsem se na vojnu, musím bojovat.
Sestup dolů do kaňonu řeky Raganello nám trval hodinu. To se nám těch avizovaných deset minut poněkud protáhlo. Ale i kdybych nefotila a v prudkých zatáčkách nedělala krátké kroky, aby se znovu neozval kotník, za deset minut bychom to fakt nedali.

Ďáblův most

Odměnou za sestup dolů byl úžasný most, který byl nedávno zrekonstruovaný. Pod ním tekla horská řeka a nad ním se vypínaly vysoké skály. Na škodu bylo jen to, že jsme tu byli v pozdní hodinu a kaňon už byl částečně ve stínu.
Ale i tak to byla úžasná podívaná.

Raganello, které je od roku 1987 přírodní rezervací, je jednou z nejkrásnějších soutěsek v Itálii. Je součástí Národního parku Pollino. Dělí se na vysokou soutěsku a nízkou rokli. Lemují jí dva skalní útvary Timpa di Porace-Cassano (1637m) a Timpa di San Lorenzo (1652 m). Řeka Raganello pramení v Monte Pollino (2226 m) a její tok po 32 km ústí do Jónského moře. Kromě jedinečné flóry se zde můžete setkat i se zástupci fauny, jako například s liškou, kunou, lasicí, orlem skalním, sokolem, poštolkou a několika vzácnými druhy žab.

Ďáblův most, překračující ve výšce tok Raganella je mistrovským dílem místních řemeslníků. V roce 1998 se zřítil, ale byl nově přestavěn do původní podoby.


Most překračuje soutěsku, která je hluboko pod ním

Řeka Raganello z mostu


Po ochozu, vlevo na fotce, jsme vystoupali nahoru, doufajíc, že shora bude hezký pohled na most.
Nebyl, ochoz poněkud zatáčel


Tak ještě pár fotek a pohledů na krásnou přírodní scenérii, kterou dotvořili ruce těch, kteří přemostili Raganello a čekal na nás návrat, tam někam, hodně vysoko.
Stoupali jsme pomalu, v každé druhé serpentýně jsme odpočívali. Co já? Já mám astma a občas mi dochází dech. Většinou to kamufluji focením.
Ale odpočíval i můj muž a bylo na něm vidět, že i on toho má "plné kecky".

Most pod námi

Raganello v krajině, která se otevírá

Raganello je v létě jen divokým potokem, ale když přijde tání .....

V jedné zatáčce si muž kýchl a ze zahrady jakéhosi pracoviště přírodovědného muzea, kolem kterého jsme šli dolů, mu popřál někdo hodně zdraví. Muž poděkoval a oba jsme pozdravili neznámého. Z keřů se vynořil starší usměvavý pán, který se s námi dal do řeči. Ptal se, jak se nám líbil kaňon, odkud jsme. Když jsem se ho zeptala na zahradu, vysvětlil nám, že tu zkoumají chování rostlin v prostředí, kde jsou velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Asi tu bude v noci pěkná kosa, pomyslela jsem si. Pak nám ve finále popřál krásný zbytek pobytu v Itálii a hlavně v Kalábrii. Rozloučili jsme se a zaregistrovali, že má za plotem zaparkovaného malého fiátka.
"Hele, kolik by si asi řek, kdybychom se ho zeptali, jestli nás neodveze nahoru?"
Manželova otázka mě rozesmála.
Oba jsme po chvíli zaregistrovali někde nad námi zvuk auta. Zanedlouho se v jedné ze zatáček objevilo bílé auto. Starší pán se vyklonil z okénka a ptal se, zda se dá dole někde otočit. Řekli jsme mu, že jsme turisté a nevíme to. Mohl by to však vědět pán z muzejní zahrady. Stoupali jsme, odpočívali a když jsme byli asi ve dvou třetinách výstupu, dojelo nás bílé auto, které se očividně dole někde otočilo. Pán na nás zamával, zastavil kousek nad námi a zeptal se, zda chceme odvézt nahoru. Neváhali jsme ani vteřinu. Paní si sedla dozadu, mému mužovi řekla: "Avanti".
Kdyby tak tušili, jak nám pomohli.
Ale asi to věděli, když viděli dva rudé, zadýchané a unavené poutníky. Zeptali se, kde máme auto. Byli z Říma a měli ubytování v hotelu u Sibari. Znali Prahu, prý už v ní několikrát byli. Nechali jsme se vysadit nahoře na náměstí, kousek od kostela. Poděkovali jsme za svezení a vzájemně si popřáli hezký zbytek dovolené.
Cesta od mostu na náměstí nám i se svezením trvala více než hodinu.
Kostel, kolem kterého jsme šli do kaňonu a který jsme si chtěli prohlédnout, byl už zavřený. Před tím v něm byl pohřeb a nám přišlo hloupé tam vlézt.

I když zvenku působí nenápadně, uvnitř je určitě krásný

Městečko Civita, které se také nazývá "Země mezi kameny", leží ve výšce 450 m nad mořem. Je obklopeno okolními horami, které tak trochu mohou za ten druhý název. Místo bylo osídleno už v 9. století př. Kr. civilizací Enotri a jeho historie je podobná místům, ležícím na pobřeží Jónského moře.
Bylo součásti Magna Grecia a jeho území patřilo Sybaris. Mezi roky 289 - 282 před Kr. bylo dobyto a dostalo se pod římskou nadvládu. Bylo zde vybudováno Castrum Sancti Salvatoris.
Po rozpadu Římské říše se stalo součásti Byzantské říše a z tohoto období se tu zachoval řecký kostel.
V období saracénských invazí bylo roku 1040 téměř zničeno a vypáleno.
Území městečka pak vládli Normané, Švábové, Anjouovci a od roku 1442 Aragonci.
Král Ferrante Aragonský daroval toto území albánskému knížeti Georgeovi Castriotovi, který byl také znám pod jménem Scanderbeg, a který se svým lidem uprchl z Albánie před Turky. Díky Albáncům, pro něž se místo mezi horami stalo útočištěm, bylo mezi roky 1467 - 1471 vybudováno starobylé středověké městečko. Scanderbeg pak z vděčnosti pomáhal Aragoncům v bojích proti Turkům.

Scanderbeg

Dodnes v Civitě žije historické společenstsví italských Albánců (Arbëresh), kteří si zachovali nejen mluvený jazyk svých předků, ale i historické kroje, zvyky a rituály. Je zde i Muzeum albánské kultury. Město je charakteristické svými úzkými středověkými uličkami s otevřenými prostory, které se navzájem prolínají. Charakteristické jsou komíny, které jsou mnohdy uměleckými díly a také mluvící domy.





Radnice, samozřejmě dvojjazyčně označená

Jeden z "mluvících domů". Má oči, nos a ústa, kterými oslovuje návštěvníky

Civita je známá také jedinečnými zakončeními komínů.
Co kus, to originál. (Oskenovaná pohlednice)

Mezi skalami

Prošli jsme si městečko, které nám svými dvojjazyčnými nápisy připomnělo náš první pobyt v Itálii a zejména přejezd Apenin přes Passo Albano. S albánskými obyvateli, kteří tu žijí, je možné se setkat na více místech.
Nakonec jsme se odměnili zmrzlinou. Sedíc pak venku u stolečku jsme sledovali cvrkot kolem. Docela nás pobavil italský tatík, který zaparkoval před cukrárnou a odvedl dovnitř své dva synky. Po chvíli se zevnitř ozval řev jednoho z nich, protože mu rodič pravděpodobně koupil malou zmrzlinu. Vyšli ven a tatík se snažil hysterického kluka uklidnit. Ten po něm nejprve hodil zmrzlinou, řval na něj nadávky a pak do táty začal kopat. Druhý synek tiše ulizoval ze svého kornoutku. Tátovi asi bylo hloupé kluka potrestat. Můj muž jen ucedil, že by si kluk zasloužil dostat pár přes zadek. Řev neustával, tatík se rozhlédl, pak zavedl řvouna za auto a tam mu jich pár naložil. A byl klid. Vím, že dnes je trend netrestat tělesně děti, ale občas není zbytí. Já osobně bych mu už jednu flákla po té, co by po mně hodil tou zmrzlinou.

Vrátili jsme se zpátky k autu a muž mi oznámil, že jsme našlapali devět a půl kilometru. Sjeli jsme z kopců dolů na pobřeží a vraceli se do rezidence. Na chvilku jsme se zastavili u baru na kousek řeči s Helenou. Parta z Ústí, se kterou se vídáme na pláži nás obdivovala, že jsme došli až dolů k Ďáblovu mostu. Jedna z žen prohlásila, že už to zkoušela dvakrát, ale pokaždé se jí udělalo zle, prý asi od tlaku, takže sestup dolů vzdala. Dokonce se ptala, zda mi bylo cestou dolů dobře.

Muž si pak dal lehkou večeři a já jen pití. I když jsem měla v Civitě jen sorbetto, byla jsem sytá. Po večeři dorazila Nikolka, které se prý po nás stýskalo. Později dorazila i Andrea s Filípkem, který už vypadal docela dobře, i když ho sužoval ošklivý kašel. Nikča ještě nechtěla domů, takže jsem slíbila, že jí přivedu. Když jsem jí odváděla domů, projela nohou tak ukrutná bolest, že jsem byla ráda, když se mi podařilo dobelhat se zpátky k našemu apartmánu. Sedla jsem si na terasu, bolavou nohu si dala na další židli. Uvědomila jsem si, že mě tohle mohlo potkat dole v kaňonu Raganello. Při té představě se mi udělalo zle od žaludku.
Co bych dělala?
A co by si tam se mnou počal můj muž?
Nohu jsem si máčela a pak jí natírala nějakým balzámem, který mi věnovala Andrea. Prý je proti bolesti. Ta však neustávala. V noci jsem se převracela, kotník bolel jako čert. Hledala jsem tu nejvhodnější pozici, abych mu ulevila.


Pokračování příště.