.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 16. část

6. června 2018 v 1:42 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Středa 28. června 2017

Vstávala jsem hodně brzy, před pátou ranní. Oblékla jsem se, vzala si foťák a stativ a v trekových sandálech, které skýtaly jsous takous úlevu, jsem se belhala na pláž. Bolelo to jako čert a já zvažovala, že to vzdám. Ale pak mi došlo, že už mi moc času na focení východu slunce nezbývá. Mým obrovským štěstím bylo to, že večer přistěhovali na pláž loď pro plavčíka. Stát bych asi opravdu nevydržela.
Obloha byla tmavěmodrá, až skoro černá a nad mořem byl světlejší proužek. Usadila jsem se na loď, rozložila stativ a pak už jen sledovala to úžasné přírodní divadlo. Občas jsem jen zmáčkla spoušť foťáku.
Svítalo.
Obloha nad mořem byla už ozářena sluncem, které zatím ještě nevyšlo.
Na světle modrém pozadí pluly černé mraky, které později zoranžověly a pak zezlátly. Obloha už byla z půlky modrá a nad zlatými mraky byl pás červánků. Ma moře vyplouvali rybáři a na pláž přilétli velcí tmaví ptáci.






Pruh nad mořem znachověl a z něj se vylouplo slunce. Hodina čekání na pláži se vyplatila.
Kde a hlavně kdy budu mít ještě možnost tohle vidět?




Slunce už ozařovalo celou oblohu. Složila jsem stativ a belhala se zpátky do apartmánu.

Ještě poslední záběr, než opustím pláž

Masážním balzámem jsem si v apartmánu natřela bolavou nohu a pak si chvíli četla. Kolem mně bylo naprosté ticho, všichni ještě spali. Opatrně jsem otevřela dveře ložnice a na chvíli si ještě lehla. Dokonce se mi podařilo i usnout.

Když jsem se probudila, noha bolela méně.
Po snídani jsme se vypravili na pláž a čas trávili četbou na lehátku, či plaváním.
Kotník už skoro nebolel.

Po obědě a siestě jsme se vypravili k moři a stavili se pro Nikolku. Filípkovi zase nebylo moc dobře, kašel ho trápil a navíc měl po antibiotikách průjem.
Nikolka chtěla do vody. Zatímco ráno bylo moře klidné, odpoledne na něm byly vysoké vlny. Opatrně jsem sestupovala po kamenech do moře a Nikolka mě následovala. Přišla vlna a podrazila mi nohy v momentě, kdy jsem podávala ruku Nkolce, aby šla za mnou. Naštěstí jsem to nestihla, Nikča zůstala na břehu. Já se sbírala z vody, Nikolka se rozplakala.
Vrátily jsme se obě na lehátko a ta malá cácorka mi řekla: "Babi, já jsem se o tebe bála."
Další pokus o vstup do vody jsem už nezkoušela. Ona stačila jedna bolavá noha.
Vydrželi jsme na pláži až do půl šesté, pak jsme se zabalili, vrátili Nikču rodičům a vydali se do Corigliana na nákupy. Dokoupili jsme ještě nějaké dárky pro vnoučata. Noha začala znovu bolet a já už se opravdu jen šourala. Jen jsem si tak v duchu říkala, jakou jsem měla včera kliku, že to nebolelo.

Při cestě zpět jsem si skrz čelní okno fotila (pro změnu) západ slunce

Po návratu do rezidence jsme lehce povečeřeli a pak se znovu účastnili karaoke večera, který se protáhl až do půl druhé.
S tím ranním vstáváním, kvůli východu slunce, to byl hodně dlouhý den.


Čtvrtek 29. června 2017

Vstávala jsem později než obvykle, ale přeci jen o něco dříve, než můj muž.
Od rána pálilo slunce a foukal vítr. Bylo mi jasné, že dnes opět nebudou na pláži deštníky.
Po snídani jsme přesto na pláž šli. Preventivně jsem si vzala klobouk a doufala, že se předposlední den pobytu na pláži nepřipálím, tak jako tomu bylo loni. Klobouk mi opakovaně bral vítr z hlavy a já ho honila po pláži. Na to, jak byl vítr silný, jsem čekala i vysoké vlny. Ale ty kupodivu nebyly.
Před polednem dorazili na pláž Andrea s Tomášem a děti. Filípkovi postavili stan a jeho vchod "zakolíčkovali" osuškami. Byl už bez teplot, vypadal spokojeně, jen jeho občasný kašel dokládal, že je ještě trochu marod. Kvůli antibiotikům musel být ve stínu. Když jsem se pak na něj dívala, jak spí, došlo mi, že už je z nejhoršího venku.

Na pláži jsme vydrželi do půl dvanácté, snažíce se využít poslední dny, které zbývají do odjezdu. Ale myšlenky na cestu domů se mi stále vtíraly do hlavy a způsobily to, že jsem po návratu do apartmánu začala čistit boty, které už nebudeme potřebovat.
Až pak jsem se pustila do přípravy oběda. I ten byl takový předcestovní, zbytkový. V mrazáku jsme měli knedlík, který jsem tu uvařila a v lednici zbytek zelí. Maminka tomuto jídlu říkávala "mišmaš", ale v tomhle chyběl zbytek masa a zejména výpečky, které by mu dodaly tu správnou chuť. Se šunkou to ale bylo také jedlé.
Po obědě jsem si sedla s knížkou na terasu a když už jsem nad ní potřetí usnula, vzdala jsem to a naznala, že by bylo lepší si jít lehnout. Muž už ležel notnou chvíli. Spali jsme oba až do čtyř.
Ony ty jižní národy moc dobře ví, jak je siesta pro organismus důležitá.

Ještěrka relaxovala ve stínu na verandě

Po siestě jsme šli znovu k moři a čas trávili poleháváním na lehátku či plaváním.
Večer jsme zašli k našim bývalým sousedům. Filípek už spal a Nikolka se ke spánku chystala. Sice chvilku protestovala, že ještě nepůjde, když tu má "babičku a dědu", ale když začala mému muži usínat na klíně, nechala se dobrovolně odnést do postele.
Večer probíhal v pohodě, i když bylo stále horko. Zavlažovací systém v kombinaci s vlhkou trávou byl příjemný. Probrali jsme společně kdeco, věděli jsme, že je to náš poslední společný večer, protože zítra už budeme balit. Shodli jsme se, že se musíme znovu všichni setkat.
Ani jsme nezaregistrovali, že se čtvrtek překulil do pátku.


Pátek 30. června 2017

Poslední den pobytu. Stejně mám pocit, že ty tři týdny uletěly závratnou rychlostí.
Po snídani jsme se vydali autem do Villapiana Lido, kde měly být trhy. Nebyly!
Pokračovali jsme do Villapiana Scalo, kde jsme chtěli nakoupit víno. Měla jsem vyhlédnuté místní červené víno, na jehož etiketě byl obrázek Dolcedorme, hory, na kterou jsme viděli. Podobný nápad asi mělo víc lidí a vyhlédnuté víno v regále už nebylo. Měla jsem ho koupit, už když jsem ho viděla poprvé. Objevila jsme však toskánskou Vernacciu ze San Gimignana. Vybrala jsem z regálu všechny tři zbylé lahve. Zavzpomínala jsem si nejen na úžasné toskánské město, ale i na muzeum tohoto vína. To, že na něj natrefíme v Kalábrii, se rovnalo téměř zázraku. Přikoupili jsme toastový chleba a zajeli se podívat do nedalekého Sparu, co kdyby tam náhodu měli víno, pro které jsme původně jeli. Na parkoviště jsme vjeli v půl deváté a k našemu překvapení zjistili, že se tu otevírá až v devět hodin. Čekat na otevření se nám nechtělo. Starému pánovi, který tu už čekal, jsem rozměnila 2€ minci, aby měl € na vozík. Když jsme se vraceli do auta, už ho spokojeně před sebou tlačil ke vchodu. Čekat na otevření? Já bych to asi nezvládla. Jsem v poslední době tak nějak zrychlená a půlhodinu čekání bych pokládala za naprosto promarněný čas, který jde využít podstatně lepším způsobem. Navíc s nejistým výsledkem. Červené víno, sice trochu jiné, jsme nakonec koupili v Conadu při zpáteční cestě a v devět hodin už jsme byli na pláži.
Moře bylo vyloženě ledové, dělali jsme si legraci, že je to jako na Baltu. Bývalí sousedé dorazili až před jedenáctou. Filípek se usmíval a bylo vidět, že už je v pohodě. My se v půl dvanácté sbalili a šli do apartmánu. Udělala jsem poslední oběd a pak poprosila muže, aby sundal ze skříně kufr. Byly v něm složené všechny tašky. Do kufru jsem dala věci, které jsem sebou opět a opakovaně vezla zbytečně a pak nakoupené dárky. Do velké tašky jsem na dno složila jednu prosolenou plážovou osušku a pak jsem na ní ukládala lahve s vínem, které jsem obalovala dalšími osuškami, či použitými utěrkami, aby víno v pohodě přežilo cestu.
Žádná siesta se tentokrát nekonala.

Když balím, dokážu udělat pěkný binec

K moři jsme šli v půl čtvrté a poslední čas u něj jsme trávili spolu s Andreou, Tomášem a dětmi. Filípek začal lézt. Na mém lehátku mu to šlo náramně. Všichni jsme pak šli společně do moře, abychom se s ním rozloučili. Plavalo tu ho..o, jak symbolické. Opravdu nechápu toho, kdo to z lodi vypustil do moře. Exkrementu jsme se všichni vyhnuli a já pohladila, tak jako už tolikrát, hladinu, doufajíc, že to nebylo naposledy.
Večer jsem balila další tašky, které muž odnášel od kuchyňského okna do auta. Když bylo vše podstatné v autě, udělala jsem toasty na cestu. Venku se už setmělo. Do skládací tašky jsem dala sirup, zbylá vajíčka, nějaké sušenky a šli jsme si naposledy sednout na chvilku k Andree a Tomášovi. Děti už spaly.
Rozloučili jsme se po jedenáctíé hodině.
Spala jsem špatně, asi už se dostavila cestovní horečka.
Chvílemi jsem se budila a přemýšlela, co ještě budu muset ráno dobalit a na co jsem zapomněla.


Pokračování příště.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 6. června 2018 v 8:11 | Reagovat

Konce dovolených jsou vždycky smutné. Zvlášť když se sejde pár dobrých lidí a člověk s nimi ztráví pěkné chvíle.

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 6. června 2018 v 10:29 | Reagovat

Pěkný zápis o minulé dovolené končí a podle počtu dní soudím, že se pomalu připravujete na další. Hlavně že ta noha držela a snad bude OK i dál - loni :-)

3 windows product key windows product key | E-mail | Web | 6. června 2018 v 11:29 | Reagovat

The article is great, there is a lot of useful information. Thank the author very much.

4 děda tik tak děda tik tak | Web | 6. června 2018 v 16:52 | Reagovat

Nádherný východ slunce. To se musí zažít a prožít. :-)

5 Chudobka1970 Chudobka1970 | Web | 6. června 2018 v 19:28 | Reagovat

Východ slunce jsem si díky tobě užila. Je fantastický :-)

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. června 2018 v 19:38 | Reagovat

Ten východ slunce mi připomněl naše cesty rychlíkem do Košic, jezdívali jsme přes noc, kdy aspoň kluci spávali. Vždycky chtěli, abychom je vzbudili až dojedeme k Tatrám a bude svítat. Byla to stejná nádhera jako u toho moře, ale prostě nad Tatrami. Ty měnící se barvy až do bílého dne a kluci, mžourali a koukali také, než ještě usnuli na konec cesty. :-)

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. června 2018 v 19:39 | Reagovat

Vidíš, jak ty tvé zážitky vyvolávají vzpomínky na to krásnější v životě člověka...díky. :-)

8 nudistka nudistka | Web | 6. června 2018 v 20:12 | Reagovat

Taky jsem vstávala s východem slunce a šla na pláž, nikde nikdo jen šumění moře, paráda. ;-)

9 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 6. června 2018 v 20:35 | Reagovat

To navazuje tak plynule, až jsem skoro myslela, že jsi pohladila ono hnědé... ;-) :D :-D A ona to hladina! :-)

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 6. června 2018 v 21:42 | Reagovat

Pěkná sluneční série. To stálo za to, vydržet ty útrapy, že?

11 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 6. června 2018 v 21:44 | Reagovat

Tak kdyby to nakonec nebylo tak krstke...

12 signoraa signoraa | 7. června 2018 v 5:50 | Reagovat

[1]: Vendy, naprosto s tebou souhlasím, navíc nemám ráda loučení. S našimi bývalými sousedy jsme však zůstali v kontaktu.

[2]: Kitty, soudíš dobře. :-D Dnes máme poslední den na přípravy a zítra brzy ráno jedeme.
Noha občas zlobí, betu si letos dvoje pevné boty a jako bonus pružné obinadlo.

[4]: Mirku, moc děkuji. Východ, ale i západ slunce mě asi nikdy nepřestane fascinovat. :-)

[5]: Renátko, moc děkuji a jsem ráda, že se ti východ slunce líbil. :-)

[6]: Východ slunce nad Tatrami bych si také nechala líbit. :-D Občas, když nemůžu spát, sleduji ho i doma z okna, ale už to není to, co bývalo. Nějak povyrostly stromy kolem. :-D
Tvým synům se nedivím, že si přáli být probuzeni, aby se mohli tou nádherou pokochat. :-)

[7]: Stává se mi to také, že když něco čtu, či slyším, vybaví se mi vzpomínky na hezké věci, které jsem zažila.
Asi to tak má být. :-D

[8]: Jednou jsem se takhle vydala na pláž v noční košili, pohodlně se usadila na lehátko a čekala. Když začalo slunce vycházet, zaregistrovala jsem pár dalších lidí, kteří pojali stejný nápad. Ve finále jsme pak mohli uspořádat na místě "pyžamovou párty".
Tentokrát jsem byla na pláži sama a to jsem se prosím převlékla. Co kdyby? :-D

[9]: Ono hnědé jsem nepohladila, spíš jsem si říkala, které prase …
Hladinu hladím pokaždé a přeji si, se znovu vrátit.
P.S. Jedeme už zítra. :-D

[10]: Určitě to za to stálo. :-D Ale nebýt tam ta loď, na kterou jsem si sedla … nevím, nevím, zda bych to tam vydržela. Noha bolela příšerně.

[11]: V poslední době mi tak nějak vše připadá krátké. Nebo je to tím, jak stárnu a zpomaluju ..... Čas je neúprosná veličina.

MOJI MILÍ BLOGOVÍ PŘÁTELÉ,
MOC VŠEM DĚKUJI ZA KOMENTÁŘE A SOUČASNĚ SE OMLOUVÁM, ŽE NESTÍHÁM KOMENTOVAT VAŠE BLOGY. CHYSTÁM, BALÍM, PRACUJI NA ZAHRADĚ, KTEROU SE SNAŽÍM UVÉST DO STAVU, ABY TO TI, KTEŘÍ JÍ BUDOU ZALÉVAT, MĚLI CO NEJJEDNODUŠŠÍ.

ZÍTRA RÁNO JEDEME OPĚT DO KALÁBRIE.

13 Janinka Janinka | E-mail | Web | 7. června 2018 v 16:35 | Reagovat

Západ slunce se ti opravdu povedl :-).

Alenko, přeji ti krásnou dovolenou, šťastnou cestu a spoustu prima zážitků :-).

14 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 8. června 2018 v 15:47 | Reagovat

Šťastnou a pohodovou cestu Alenko. :-)

15 Intuice Intuice | E-mail | Web | 10. června 2018 v 17:13 | Reagovat

Krásné! Východy slunce jsou vzácné.
Přeji šťastnou cestu vstříc dalšímu poznávání! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama