.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 17. část - šestnáctá cesta z Itálie

10. června 2018 v 5:00 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí části





Sobota 1. července 2017

Vstávala jsem krátce před šestou. Po probuzení jsem usoudila, že už stejně neusnu a že můžu dělat něco užitečnějšího. Než se muž probudil, měla jsem dobalenou tašku s věcmi z koupelny, kde jsem mu nechala jen kartáček na zuby s ručníkem a hřeben. Stejně to vše patří do tašky na přespání. Podobně jsem to měla i s kuchyní, kde zbyly jen věci na snídani a potraviny v lednici, které přijdou do té cestovní. Po snídani jsem umyla zbytek nádobí a pak se pustila do úklidu kuchyňského koutu. Muž rovnal věci v autě a pak zabalil do tašky, kterou jsme nosili na pláž věci ze sušáku. Stejně to bylo vše zavlhlé, slané osušky během horké noci do sebe naabsorbovaly vlhkost. Naskládala jsem do cestovní ledničky chlazené pití, zbytek nějakých potravin a toasty a vypnula velkou lednici, abych jí odmrazila. Šlo to samo, teploměr ukazoval už 34°C.
V devět hodin bylo vše hotovo.

Opuštěná ložnice - povlečení si prý stáhnou sami

Druhá ložnice - ta, ve které jsem udělala den předem pěkný "pakovací" binec.
Využívali jsme jí v podstatě jako šatnu a odkládací prostor

Poslední záběr na apartmán, kde nám bylo opravdu dobře

Rozloučili jsme se s Veronikou a Francescem, kterým jsme předali klíče a pak zašli za Andreou a Tomášem, které jsme asi probudili. Odjížděli jsme před půl desátou.
Tentokrát jsme nejeli po adriatickém pobřeží, ale zvolili jsme trasu vnitrozemím.
Z Villapiana Scalo jsme jeli stejným směrem, jako v úterý do Civity, ale tentokrát jsme do ní neodbočili. Fotila jsem si za jízdy okolní hory, které jsou úžasné.
V duchu jsem si říkala, že bych se sem ještě někdy chtěla vrátit.

Vrchol Dolcedorme byl v mracích

Tam někde je Civita

Sobotní provoz byl téměř nulový

Hory, kopce a skály mě nikdy nepřestanou fascinovat

Tak taková je Kalábrie ...

... nejen moře, ale i úchvatné hory

U Frascineta jsme najeli na dálnici A2, která je až před Salerno bezplatná.
Vzpomínali jsme na naší první cestu po ní a přemýšleli, kdy jsme tudy jeli naposledy. Tehdy jí na spoustě míst opravovali, rozšiřovali a budovaly se tu nové tunely. Pak jsme se shodli, že to bylo pravděpodobně v roce 2011, kdy jsme si říkali, že se jí asi pravěpodobně chystají také zpoplatnit.
Po nějakých zúženích do jednoho jízdního pruhu, či po objíždění nově budovaných nadjezdů či tunelů ve výstavbě, tu nebylo památky. Jo, kdyby se takhle rychle rekonstruovaly dálnice u nás, to by byla paráda.
Jak už jsem se zmínila, je dálnice ze Salerna až do Reggio Calabria, ležící na špičce italské boty, bezplatná a to v celé délce 437 km. Při naší první návštěvě Itálie, nám tehdy Ciro vysvětlil, že je to dar celé Itálie chudému jihu. Nejde ani tak o tu bezplatnost, kterou samozřejmě využívají všichni, nejen chudý jih, ale o rychlost výstavby a jeji kvalitu.
Asi by si naši stavitelé dálnic měli vzít příklad z toho, že to někde jde.

Provoz na A2 byl minimální

Provoz po A2 byl bezproblémový. Fotila jsem si okolní krajinu a byla kopci uchvácena tak, jako před lety. Dojeli jsme plynule na dálnici A3. Kdysi se pod tímto číslem skrývala celá dálnice až do Reggio, ale došlo k jejímu přečíslování na "dvojku". To, aby bylo jasné, kde se platí a kde ne. Na mýtnici, jsme si vzali lístek a pokračovali na Neapol.

Silueta Vesuvu naznačuje, že jsme kousek od Neapole.
Provoz po dálnici byl opět v pohodě

Neapol jsme objeli po vnějším okruhu a na jedné pumpě jsme si udělali zastávku. Došlo nám, že už jsme tady parkovali při našem prvním návratu a že už tehdy jsem si odtud fotila Vesuv. Došli jsme si na záchod, "poobědvali" pár toastů a když jsem si znovu, po letech, vyfotila Vesuv, pokračovali jsme na dálnici A1. I tady byl provoz plynulý, bez jakýchkoliv kolon.

Dálnice A1 je tříproudá a spojuje Milán s Neapolí

Policie někam veze koně

Kolem A1 jsou i starobylá města

Další zastávku jsme si udělali až u Říma, na odpočívadle Tevere (Tibera), doplnili jsme pohonné hmoty, osvěžili se a pokračovali dál.

Vzpomněla jsem si na film s úžasnou Meryl Streep - Ďábel nosí Pradu.
Foceno za jízdy při průjezdu Florencií

S prvními kolonami a se stojící dálnicí jsme se setkali až u Florencie. Naštěstí v opačném směru. Na sever se jelo jako po másle a směrem na jih stály několikakilometrové kolony. Průjezd Florencií a i Bologní byl bez problému. Najeli jsme na A22 a zvažovali, zda pojedeme nocovat do Verony, nebo na Lago di Garda. Nakonec zvítězila druhá varianta, protože je tu větší množství campů a tím pádem i větší šance, najít si místo pro stan.
V Pádu bylo opět obrovské množství vody. Zaujalo nás to už při cestě na jih. Tolik vody tady nepamatujeme.
Dálnici jsme opustili na sjezdu Verona Nord, zaplatili mýto 51,80€ a pokračovali k Lago di Garda. Zamířili jsme rovnou do Lazise, kde je camp spravovaný městem a kde jsme už několikrát nocovali. Na recepci jsme se zeptali na možnost noclehu a recepční nám předložila plánek, kde byly žlutým zvýrazňovačem označené volné piazzolly. Některá žlutá okénka už byla škrtnutá. Měli jsme na výběr dvě volná místa. Paní recepční nám řekla, ať se jdeme podívat a když si vybereme, máme se vrátit zpět a říci jí číslo.
První volná piazzola byla nedaleko recepce. Byla rohová a veliká. Postavit si tu stan by znamenalo, že se asi moc nevyspíme, protože kolem tohoto místa se bude v noci vracet většina těch, kteří jsou teď na návštěvě městečka, či někde dál. Navíc kolem budou jezdit auta. Druhá piazzolla byla až na samém konci campu. Uprostřed ní stál vysoký strom a z větší části na ní parkovalo holandské auto ze sousední piazzolly.
Těžká volba. Stanovat téměř na rynku, nebo se domlouvat s Holanďany, aby si přeparkovali na svou piazzollu. Nakonec jsme se "rukama, nohama" domluvili s Holanďany, kteří to očividně pochopili. Vrátili jsme se na recepci, nahlásili čísto piazzolly. Recepční si jí na plánku škrtla, požádala nás o doklady a pak nám vystavila ubytovací papíry. Zeptala jsem se jí, zda budeme platit hned, nebo až ráno. Prý až při odjezdu. Pasy si můžeme vyzvednout za 10 minut. V ten moment přijelo k bráně campu veliké obytné auto. Muž jen ucedil, že ti co přijeli, mají kliku, že jsme si vybrali místo vzadu se stromem, protože ten bydlík by se tam rozhodně nevešel. Co nevešel. Ten by tam ani nezajel.

Sedli jsme si do auta a jeli na konec campu. Vystoupila jsem a manželovi ukazovala, kudy tudy. Do uličky k piazzolle musel couvat. Holandské auto už tam nebylo. Holanďan stál v uličce a usmíval se. Čekala jsem spíš, že se na nás bude mračit, poté, co si musel dál auto jinam. Úsměv nás překvapil. Muž najel na piazzollu a chvilku jsme vymýšleli, kam postavit stan. Prostor byl trochu křivý a kde křivý nebyl, byly kořeny stromu. Navíc ze sousední piazzolly trčela skrz keře, kterými jsou místa rozdělená, oj tažného zařízení od karavanu. I další sousedé asi také usoudili, že na tuhle piazzollu přeci nikdo nemůže přijet. Nakonec jsme našli místo, které jakž takž vyhovovalo. Bylo sice trošku "z kopce", ale na tu jednu noc to přežijeme. Postavili jsme stan, nastěhovali do něj matrace a deky.
Vydali jsme se do městečka na večeři a večerní procházku. Holanďané odvedle se na nás stále usmívali, takže jsme jim lámanou němčinou vysvětlili, že se zdržíme jen jednu noc a ráno budeme pokračovat domů. A že si zase můžou pak to své "PKW zurück" zase na místo. Asi rozuměli, protože se i nadále usmívali a pak nám podobným způsobem, jako my jim, sdělili, že oni tu jsou na tři týdny. Cestou kempem jsme se dívali, jak veliké obytné auto, které přijelo, když jsme byli na recepci, stojí na posledním volném místě. V podstatě měli kliku, že jsme si vybrali piazzollu se stromem. Vyzvedli jsme si pasy a pak zaregistrovali ceduli, na které bylo napsáno "Camping completo". Bylo to tam v několika jazycích. Když jsme tu nocovali poprvé, byla tu spousta volných míst. A to jsme sem tehdy dorazili už za tmy. I v předchozím roce jsme si mohli vybírat, kde si postavíme stan. A teď? Podobnou zkušenost jsme zažili i při cestě na jih. Camp, který býval volný, že by se tu jeden bál, byl také obsazenější, než dříve. A to jezdíme tam i zpátky ve stejnou dobu. Že by se lidé vraceli k campingu?

Do městečka jsme šli po pobřeží. Neobcházeli jsme hradby tak jako v předchozím roce. Korzovaly tu davy turistů a i v městečku byla spousta lidí. Najít volné místo v restauraci? Vyloučeno! Loni jsme to chápali, hrál se fotbal. Koupili jsme si alespoň zmrzlinu, prošli se starobylými uličkami. Kostel, který jsme loni navštívíli, se opravoval. Na pobřeží jsem si pak fotila úchvatný západ slunce.

Večerní Lago di Garda

Městský přístav v Lazise

Brána s nápisem, aby nedošlo k mýlce

Přírodní divadlo, které mě nikdy asi neomrzí.
Každý den stejné a pokaždé úplně jiné

Večerní korzo, kdy jsem si vzpomněla na slova maminky:
"Už svítí lucerny, měla bys jít spát."

Vrátili jsme se do campu, z lednice jsme vytáhli toasty a pivo, které bylo ještě krásně studené a pozdně povečeřeli z vlastních zdrojů. Pak jsme ještě chvilku poseděli, došli se vysprchovat a pak zalezli do stanu.


Neděle 2. červernce 2017

Spala jsem špatně, stále jsem se budila. Samonafukovací matrace na křivém podkladu nenabízí žádný komfort. Ve srovnání s úžasně pohodlnou postelí ve Villapiana, se zdejší ležing podobal tortuře. :-D
Když začalo svítat, poslouchala jsem probouzející se ptáky a jejich koncert. Chvíli jsem psala deník, ale v tureckém sedu už moc dlouho nevydržím sedět. V leže na břiše také psát nejde.
Vylezla jsem ze stanu a došla si na záchod. Pokud otevírání zipu manžela probudilo, předstíral hluboký spánek. Ale možná jsem opravdu byla tak tichá, fakt nevím. Každopádně, když jsem se vrátila, spal jako dudek. Znovu jsem chvíli psala, pak jsem si lehla a čekala, až se muž probudí. Bylo nanejvýš důležité, aby byl na další cestu odpočatý.
Ještě nám do cíle chyběla slušná porce kilometrů.
Když se muž probudil, po ranní hygieně jsem uvařila kávu ke snídani a pak jsme začali balit.

Ráno v Lazise. Za modrým křesílkem je vidět trčící oj od sousedů

Z piazzolly, ze které k nám trčela oj karavanu, nás pozdravil starší německý pár. Podivovali se, že už jedeme domů, protože i oni tu byli na delší dobu. Vysvětlili jsme jim, že jsme měli "drei wochen urlaub in Kalabria" a že teď už putujeme domů. Podivovali se nad tou Kalábrií, prý je to moc daleko a navíc je to tam strašně nebezpečné. Co na to říci? Popřáli jsme jim hezký pobyt a pokračovali v balení.
S názorem, že je to v Kalábrii nebezpečné, jsme se setkali i u nás doma.
Holanďané ještě spali. Když jsem si ještě před odjezdem došla na záchod, všimla jsem si, že na spoustě piazzoll se balí.
Na recepci jsme zaplatili 33€ za noc a vydali se na zpáteční cestu. Bylo pár minut před půl devátou.

Před nájezdem na dálnici A22 jsme v Torre de Castiliogne natankovali poslední italskou naftu. Měli bychom už v pohodě dojet do Rakouska, kde je o poznání levněji.

Nedělní ráno na dálnici A22 a beránci na obloze

Dolomity

Mraky nad Dolomity trochu začaly houstnout

Provoz po nedělní ranní dálnici probíhal v pohodě. Byl sice místy hustější, zejména u větších měst, ale důležité bylo to, že se stále jelo.

Při každé cestě, a že už jich bylo, se snažím fotit kostel, který stojí v Bolzanu těsně u dálnice.
Beru to jako výzvu. Vyjde mi to tentokrát?

Houstnoucí mraky před Alpami

Na italských dálnicích oceňujeme informační tabule, na kterých jsou uvedeny ceny PHM,
včetně vzdálenosti pumpy. Zeleně svítí vždy ty nejlevnější.
To jen až bude někdo nadávat nad cenami PHM u nás

Zpočátku svítilo sluníčko, ale pak se začaly na obloze objevovat mraky. Teplota klesala, vrcholky hor se už skrývaly v mracích. Při stoupání na Brenner už teploměr v autě ukazoval jen 12,5°C. To je sešup. Vzpomínala jsem na náš první návrat z Itálie, kdy jsme na jedné z posledních italských pump vyhrabávali z kufru dlouhé kalhoty a svetry, o kterých jsme se domnívali, že jsme je vezli naprosto zbytečně. Od té doby si oba necháváme v autě něco s dlouhým rukávem a už se nám i stalo, že jsme si pouštěli topení. Nebylo se čemu divit, z auta jsme tehdy pozorovali partu dětí v bundách a v čepicích.

Na hranicích s Rakouskem stálo obrněné auto a dva horští myslivci, sledovali projíždějící kolem. Zaparkovali jsme ve velkém parkovišti brennerského outletu a já si odtud fotila ty dva bdělé strážce. Potom jsme přešli kolem nich do budovy outletu.

Jsme bdělí a ostražití ...

Outlet Brenner

Koupili jsme tu za super cenu sandály pro Sáru, které byly zlevněné o více než 80%. Takhle levné Geoxy jsme ještě neviděli. Manžela zaujaly krásné kožené boty, ale bohužel je neměli v jeho čísle. Dali jsme si tady kávu, chvilku jsme zvažovali, zda využijeme nabídky zdejších restaurací, ale nic nás nezaujalo. Došli jsme si na záchod a pak v dešti přešli zpátky do parkoviště. Pár toastů jsme ještě měli sebou v cestovní lednici a bude-li hlad, nějakou tu sušenku v cestovní tašce jsme sebou také měli.
Sedíc v autě s toasty jsme sledovali obrovitého černocha v bílé mikině s kapucí a s růžovým batohem na zádech, který se opatrně pohyboval od nádraží směrem ke krytému parkovišti. Využíval sloupů, mezi kterými se přesouval hodně rychle, či aut za kterými se krčil. Stále se opatrně díval skrz parkoviště k místu, kde stáli horští myslivci. Ti se ale nedívali do parkoviště. Bděle a ostražitě sledovali přijíždějící auta. Když se černoch dostal až na okraj parkoviště, rozeběhl se loukou dolů, směrem do Rakous.
Dojedli jsme toasty, odpadky hodili do koše a pak vyjeli z parkoviště. Znovu jsme projeli kolem horských myslivců, kteří si nás opět prohlédli. Musela jsem se pousmát při vzpomínce, kdy se o mém muži jedni z našich sousedů vyjádřili, že vypadá jako z druhého břehu. Nikdo nás ale nezastavil. Pokračovali jsme směrem do údolí řeky Sill a na černocha s růžovým batohem, jsme narazili kousek před Griesem. Upaloval po krajnici, jako by mu hořelo za zadkem.

Počasí stále nebylo žádná sláva. Chvilkami pršelo a teplota, která panovala, byla pro naše organismy dokonalým šokem. Ono přijet z míst, kde ani v noci neklesala teplota pod 30°C do 12,5°C, je sakra rozdíl. Projížděli jsme malebnými městečky v údolí Sill, snažila jsem se fotit si okolní kopce a při podjetí Europabrücke jsem si ho fotila také. Manžel mi nabídl, že zastaví, abych si ho mohla vyfotit lépe, ale při představě, že vylezu z auta do té zimy, jsem mu poděkovala a jelo se dál.

Malebným městěčkům tentokrát chybělo slunce

Europabrücke

Při sjíždění do Innsbrucku jsem si chtěla vyfotit město shora, ale bylo v mlze. Stále drobně pršelo.

Vyfotila jsem si alespoň skokanský můstek na Bergiselu,
kde se koná pravidělně "Turné čtyř můstků"

Sjezd do Innsbrucku - co k tomu dodat?

Zajeli jsme k pumpě v centru, kam jezdíme docela pravidelně a muž natankoval plnou nádrž. Já si oblékla mikinu a došla si na záchod. Po návratu mi trvalo notnou chvíli, než jsem se v autě jakž takž zahřála. Vyjeli jsme z centra a kolem letiště opustili Innsbruck.
Muž začal mluvit o tom, že se díval do mapy a objevil ještě jednu cestu do Garmisch-Partenkirchenu. Jen jsem si vzdychla a doufala, že znovu nezprovozní navigaci. Jako by mu to bloudění cestou na jih nestačilo. Svůj nápad, jet jinudy, zrealizoval hned v Zirlu. Výsledkem byl průjezd celým alpským městečkem, které je mimochodem velice malebné. Narušili jsme nedělní odpolední klid v uličkách, kde byly nádherně upravené zahrádky a kdy se někteří obyvatelé přišli podívat k plotu, kdo že to tam jede do té slepé uličky. Zdůrazňuji uličky, protože byla tak úzká, že z ní muž musel ve finále vycouvat. Když se mu konečně povedlo se širším prostoru otočit, pokorně se vrátil na trasu, mnohokrát projetou a skutečně vedoucí do Ga-Pa. Celou dobu jsem mlčela, jen můj škodolibý výraz naznačoval, co jsem si o jeho nápadu na jeho novou trasu myslela.
Je v tomhle naprosto nepoučitelný a miluje různé zkratky. Co na tom, že po nich najedeme spousty zbytečných kilometrů?


Zirl

Přiznám se, že si vůbec nejsem jistá tím, že existuje ještě jiná varianta spojení mezi Innsbruckem a Ga-Pa. Když jsme tudy začali jezdit, proseděla jsem nad mapami a plánovači cest spoustu času, abych nakonec našla trasu, která je za prvé kratší, oproti té, kterou doporučují všichni cestovatelé a kde navíc pravidelně bývají kolony, za druhé se kompletně vyhýbá rakouské dálnici, kde bychom museli mít dvouměsíční, či dvě desetidenní dálniční známky a to jen na pár kilometrů, no a za třetí je ta cesta malebná a není tu takový provoz, jako na dálnici. Mohla bych napsat ještě i za čtvrté, že jsou tu o poznání levnější pohonné hmoty, že si člověk může zaparkovat v podstatě kdekoliv a pokochat se nádherou alpských velikánů.

Alpy tentokrát byly v mracích

Počasí se později trochu umoudřilo, občas vysvitlo i sluníčko. Cesta přes Seefeld a Ga-Pa probíhala v pohodě, až za zmíněné druhé město. Zatímco jsme v předchozím roce stáli před tunelem, ted' se doprava zastavila za ním. Proč? To netuším. Když jsme se pak po víc než půlhodině rozjeli, nikde jsme neviděli důvod toho, proč jsme všichni stáli.

Stojíme v koloně

Pro srovnání jsem vyfotila ceny na německé pumpě.
A pak se říká, že je Německo drahé

Cesta do Mnichova pak už probíhala bez problémů, průjezd městem také. Počasí bylo jako na houpačce, chvilkami pršelo, aby zase na chvilku vykouklo sluníčko. Za Mnichovem jsme najeli na dálnici A93 a mířili k domovu.
Na jednom z odpočívadel nás zaujala parta kempujících Rumunů. Obsadili tu dva stoly, měli sebou vařič na propan-butan, kde si něco vařili a mezi stoly měli postavený stan. Záchody, hned vedle, měli jako bonus. Proti gustu žádný dišputát.

Rumunské kempování

Odtud jsme pak pokračovali bez většího zdržení na Rozvadov a pak po naší D5 domů.

Naše D5

Vrata jsem odemykala přesně v 19:20 hodin.


Dočetli jste až sem?
Moc vám všem děkuji za čas, který jste četbě věnovali a také, samozřejmě, za komentáře, kterými jste na deník reagovali.
Dokončuji článek v hluboké noci na úkor spánku, vědoma si toho, že stejně špatně spím. Mám už asi cestovní horečku, což mně vůbec nepřekvapuje. Coby zkušený cestovatel bych už jí asi mít neměla, ale opak je pravdou. Čím víc cest mám za sebou, je to stále horší. I to balení je nějak náročnější. :-D

Je noc, každý normální člověk spí. Jen já sedím u klávesnice a píšu tyto řádky.
Až budou zveřejněny, budu už, dopadne-li vše podle plánu, znovu v Kalábrii.

Za případné komentáře k poslední části deníku všem předem děkuji.

Budu se na vás těšit zase v červenci. :-D
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Libby Libby | E-mail | Web | 10. června 2018 v 7:53 | Reagovat

Krásné čtení, moc děkuju, že jsem se s Tebou podívala do světa :-) Užijte si letošní dovolenou a odpočatí se šťastně vraťte zase zpět domů :-D

2 Danka Danka | E-mail | 10. června 2018 v 8:39 | Reagovat

Krásnou dovolenou.Hlavně at se v pořádku vrátíte domů. :-)

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 10. června 2018 v 9:39 | Reagovat

Užijte si to a v pořádku se vraťte ;-)

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. června 2018 v 9:49 | Reagovat

Štastnou cestu.

5 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 10. června 2018 v 10:36 | Reagovat

Jejda, Alenko,
a já si říkala, kdy pojedete, jestli už není čas. Tak to se budu těšit zas na další příběh. :-)

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 10. června 2018 v 14:21 | Reagovat

Paráda. Sotva si člověk počte o návratu, může se těšit na další čteníčko. Krásný pobyt přeji a návrat bez různých karambolů či dokonce úrazu. Moc se mi to ubytování, kde jste byli líbí a tvoje reportáž z cest je hodně čtivá. O fotkách se ani nezmiňuji, ty jsou prima vždycky.Dobrou cestu,  Alenko, bez nervů na pochodu.. ;-)

7 Miriam M. Miriam M. | Web | 10. června 2018 v 15:55 | Reagovat

Jé, tak tohle je nádhera! Do Itálie se chystám letos v létě poprvé, uložím si odkaz na tvůj blog, abych načerpala inspiraci.

8 MarijaKes MarijaKes | Web | 10. června 2018 v 16:39 | Reagovat

I cesta zpět domů je plná zážitků. Jsi hrdinka, že jsi spala ve stqanu a nemohla si vybrat pohodlnější místo. ale je pravda, že na jednu noc to člověk přežije a bere to jako úkryt na noc. Prádní cestopis. :-)

9 johanes johanes | E-mail | 10. června 2018 v 17:15 | Reagovat

... :-)  :-)  :-)  :-) díky moc

10 Intuice Intuice | E-mail | Web | 10. června 2018 v 17:21 | Reagovat

Na cestě zpátky má člověk smíšené pocity. Má pocit, že něco ztrácí. Teď jde o to, zda se tam ještě někdy vrátí. Vy se vracíte. Tak vy takové pocity až zas tak nemáte. Díky za prima počteníčko. :-)

11 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 10. června 2018 v 19:01 | Reagovat

Alenko,přeji bezproblémovou cestu zpět. V předcházejícím Italském deníku jsem se dočetla, že jste vyjeli opět do Klábrie, tedy doufám, že bez zkratek :-)a v pořádku. Budu se těšit na tvůj návrat a další pěkné počteníčko. :-)

12 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 10. června 2018 v 20:02 | Reagovat

Děkuji, někdy jsem z fotek cítila i teplo a moře. Jeli jsme podobnou trasu, takže jsem si zavzpomínala. :-D

13 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 12. června 2018 v 14:55 | Reagovat

Máš můj obdiv. Tvoje reportáže z italské dovolené jsou zajímavé. Baví mě. Jsou poučné. Je snadné se na těch pár minut virtuálně přesunout za tebou... :-)

14 Janinka Janinka | E-mail | Web | 13. června 2018 v 17:12 | Reagovat

Ta dálnice spolu se starobylým městečkem vedle působí velice zvláštně...

Přeji krásnou dovolenou! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama